Jako školák jsem míval hodně rád knížku Vitalije Biankiho Lesní noviny. Stále si pamatuji strhující souboje smrkového a březového porostu, kdy smrky měly větve-pracky a břízy větve-ruce a jednou snad dokonce ty břízky i vyhrály a místo temné smrčiny vyrostl veselý březový háj plný radostně se pasoucích lesních sudokopytníků.
O tom ovšem únorové bilancování být nemůže, když jsem tak jako trochu sportovní blogger;-). Já si na Biankiho v únoru často vzpomněl z jiného důvodu. V Lesních novinách měl totiž každý měsíc nějaké motto. S ohledem na realitu sibiřských lesů, kterých se knížka týká, bylo motto února "vydrž až do jara" a já si ho dnes bezostyšně vypůjčil.
I na žírné Hané totiž únor mrazil jako už dlouho ne. Nebudu zbytečně plýtvat formulacemi, že takovou zimu nepamatuji, protože už toho pamatuji tolik, že si vlastně správně nepamatuji nic:-), ale pár únorových dní byla kosa jaxviňa a já chtěl vydržet jezdit na kole až do jara. Tolik tedy k Biankimu.
Podobně jako minulý měsíc začneme od nejslabšího, kterým je, podobně jako minulý měsíc:-), plavání.
To má ovšem díky žhavé novince Garmin Forerunner 910XT zcela nový rozměr a dá se očekávat, že březnová plavecká čísla budou rekordní s očekávaným atakem možná až 10 km za měsíc :-D.
Na 910XT připravuji recenzi pro etriatlon, dávám si na ní tedy velice záležet a potřebuji nutně i data z plavání.... Jako malý předkrm nabízím odkaz na svůj úplně 1. plavecký trénink s novými hodinkami.Tento trénink je rovněž celé moje únorové plavání. Tzn. 1700m za 35 minut.
Druhou trochu popelkou je běh. Novoroční předsevzetí jsem si dal aspoň 100km měsíčně, leč únor je měsíc plesů a při víkendovém trojboji pátek ples, sobota ples, neděle prodloužená už zamýšlené delší běhy prostě nedávám a i tak jsem v pondělí marnější než v pondělí po moraviamanovi :-)
Celkem jsem tedy odběhal něco přes 62 km a zabil tím něco málo přes 6,5 hodiny. Oproti lednu se tedy nepatrně blížím průměrnému tempu 6 na kilák ;-P
Plánovaně nejnabitější sportovní aktivitou bylo asi nepřekvapivě kolo. V únoru jsem natočil 585 kiláků za nějakých 25,5 hodiny, čímž jsem dokonce o 30km překonal leden, který má navíc o 2 dny více než letošní únor ;-). Pozornějšímu počtáři již také vyšlo, že jsem v únoru dohrkal první letošní cyklistickou tisícovku. Jak se hrkalo, píšu trochu v detailu tady, zde jenom trochu pyšně poznamenám, že tam není ani jeden trenažérový kilák, všechno poctivý bike venku.
No a na konec jsem si nechal už nikoli sportovní ale jen pohybovou aktivitu (že Michale:-), kterou je společenský tanec. Doběhl nám sice v lednu kurs salsy, zase jsme ale absolvovali 2 prodloužené, jež v podání Šrámkových představují 4 hodiny nonstop taneční hudby a poraď si s tím, jak chceš, celková taneční "hodináž" je tedy opět slušných 21,3 hodiny.
Abych téma náročnosti tance trochu objektivizoval (a samozřejmě také zkusil vyvolat nějaký flame), dal jsem pár tančíren vybaven nejen tepákem, ale i krokoměrem. Data jsou to, myslím, docela zajímavá a komu se třeba takovýto taneční trénink zdá neaktivní, nechť vezme alespoň v potaz, že tento konkrétní byl ve dni 4. fáze.
Tož tolik asi k únoru (málem bych zapomněl na součet sportovních a pohybově aktivních hodin, kterých to hodilo 53) a hurrá na březen. Loni už jsem ve 3. měsíci najel přes 1200km, uvidíme tedy, jak se bude v honu na 10k zkraje jara dařit.
Provázej nás síla :-)
pátek 2. března 2012
čtvrtek 23. února 2012
Několik postřehů k zimnímu ježdění
Vypadá to, že zima je pomalu ale jistě ve své největší síle u konce. Chvíli sice dělala dojem úplné absence, ale nakonec v únoru zvádla všechny teplotní průměry dohnat :-).
No a na těch pár dní v únoru, kdy ranní teploty padaly ke 20C, denní sotva přelézaly 15C a podvečerní se zase rády blížily ranním, vyšlo tedy vlastně celé moje zimní ježdění. Sice jsem si to v lednu nemyslel, ale jízda v lednu byla spíše "zimní" než zimní, protože -2-3C jsou fakt sranda. Hodnoceno ovšem z pohledu zkušenosti s -20C, v lednu jsem si připadal drsně až až i při teplotách lehce nad nulou:-)
Jaké zkušenosti jsem si tedy odnesl? Tady jsou v mírně chaotickém pořadí:
1) v mraze může jezdit jenom člověk veselé mysli. Slzy totiž na řasách mrznou a stačí chvíle, aby led lepil víčka k sobě a smutný muž/žena ztratil kontrolu na strojem:-)
2) střepy na silnici zůstávají většinou po pitomcích, v mrazech ale po megapitomcích. Řešit defekt je opravdu náročné, ve finále až bolestivé.
3) máte-li na MTB galuskové ventilky, pravděpodobně se vám do otvoru v ráfku nevejde autoventilek. Ověřeno při získávání bodu 2 :-P
4) základ jsou boty (kotníkové merelly, 2x vlněné podkolenky), rukavice (lyžařské goretexové), kukla a čepice (ve větru s windstopem). Stehna pálící od chladu se dají vydržet, případně trochu rozehnat vyšší kadencí, se zmrzlými prsty se nedá dělat nic, než dojet rychle do tepla a příště vzít pořádné rukavice. Botky to samé, hlava je o dutiny. Jinak i v -20 mi na vršek stačil tenký nátělník od moiry, tenký rolák od craftu, triko od devolda a nahoru tenká softshellka zase od craftu. Na nohy spoďáry progress a čapáky s neprofukem Kalas.
5) je potřeba dýchat nosem. Jako všechno nové to chce trochu cviku, přičemž mráz na kole je ideální příležitost, jinak bych si asi spálil pajšl. S tím souvisí i držet rozumně nízkou intenzitu, aby se člověk moc nerozpotil. Blbý je, že jsem se v dýchání nosem tak zdokonalil, až jsem udýchal krátkodobě 160 tepů, takže se párkrát s intenzitou zapomněl:-).
Nezanedbatelnou výhodou dýchání nosem je rovněž výrazně nižší zamlžení brýlí při zastavení.
6) s vysokou pravděpodobností v silných mrazech opravdu roste hustota oleje v rohlíkovi, čímž se zvyšuje odpor planetové převodovky v rohlíkovi. V rámci objektivity musím poznamenat možnost varianty výrazného zhoršení výkonnosti vlivem chladu na organismus a tedy menší vliv tuhého rohlíka, případně možnost jistého zlepšení. Po odeznění mrazů mám totiž pocit (podložený o 2-3km vyššími průměry při stejných tepech na stejných tratích), že mi to jezdí podstatně lépe.
7) je dost dobře možné, že pohyb v chladu opravdu posiluje imunitu. Letos po hrozně dlouhé době jsem přestál období říjen - únor bez jakéhokoli zdravotního problému, dokonce i bez rýmičky či kašlíčku. To fakt nepamatuji.
Tolik asi k exaktním zkušenostem. O těch neexaktních typu romantika průjezdu lesíkem "Království" v hluboké tmě, kde jenom ledky předních světel pableskují v očích lesní zvěře se šířit nemohu, nemaje dostatečně romantické literární střevo. No protože "jediné, v čom sa vyznám je rock, poviem to jednoducho ako viem":-)), jízda v mraze po tmě je opravdu zážitek. Chce to vhodně volit trasu, tempo, vybavení ale stojí to za to. Tož hezký večer.
P.S.: příště se potkáme asi u únorového bilancování, ale přespříště už bude skoro jistě hotová recenze Garmina 910XT, zítra by měl být v poště!
No a na těch pár dní v únoru, kdy ranní teploty padaly ke 20C, denní sotva přelézaly 15C a podvečerní se zase rády blížily ranním, vyšlo tedy vlastně celé moje zimní ježdění. Sice jsem si to v lednu nemyslel, ale jízda v lednu byla spíše "zimní" než zimní, protože -2-3C jsou fakt sranda. Hodnoceno ovšem z pohledu zkušenosti s -20C, v lednu jsem si připadal drsně až až i při teplotách lehce nad nulou:-)
Jaké zkušenosti jsem si tedy odnesl? Tady jsou v mírně chaotickém pořadí:
1) v mraze může jezdit jenom člověk veselé mysli. Slzy totiž na řasách mrznou a stačí chvíle, aby led lepil víčka k sobě a smutný muž/žena ztratil kontrolu na strojem:-)
2) střepy na silnici zůstávají většinou po pitomcích, v mrazech ale po megapitomcích. Řešit defekt je opravdu náročné, ve finále až bolestivé.
3) máte-li na MTB galuskové ventilky, pravděpodobně se vám do otvoru v ráfku nevejde autoventilek. Ověřeno při získávání bodu 2 :-P
4) základ jsou boty (kotníkové merelly, 2x vlněné podkolenky), rukavice (lyžařské goretexové), kukla a čepice (ve větru s windstopem). Stehna pálící od chladu se dají vydržet, případně trochu rozehnat vyšší kadencí, se zmrzlými prsty se nedá dělat nic, než dojet rychle do tepla a příště vzít pořádné rukavice. Botky to samé, hlava je o dutiny. Jinak i v -20 mi na vršek stačil tenký nátělník od moiry, tenký rolák od craftu, triko od devolda a nahoru tenká softshellka zase od craftu. Na nohy spoďáry progress a čapáky s neprofukem Kalas.
5) je potřeba dýchat nosem. Jako všechno nové to chce trochu cviku, přičemž mráz na kole je ideální příležitost, jinak bych si asi spálil pajšl. S tím souvisí i držet rozumně nízkou intenzitu, aby se člověk moc nerozpotil. Blbý je, že jsem se v dýchání nosem tak zdokonalil, až jsem udýchal krátkodobě 160 tepů, takže se párkrát s intenzitou zapomněl:-).
Nezanedbatelnou výhodou dýchání nosem je rovněž výrazně nižší zamlžení brýlí při zastavení.
6) s vysokou pravděpodobností v silných mrazech opravdu roste hustota oleje v rohlíkovi, čímž se zvyšuje odpor planetové převodovky v rohlíkovi. V rámci objektivity musím poznamenat možnost varianty výrazného zhoršení výkonnosti vlivem chladu na organismus a tedy menší vliv tuhého rohlíka, případně možnost jistého zlepšení. Po odeznění mrazů mám totiž pocit (podložený o 2-3km vyššími průměry při stejných tepech na stejných tratích), že mi to jezdí podstatně lépe.
7) je dost dobře možné, že pohyb v chladu opravdu posiluje imunitu. Letos po hrozně dlouhé době jsem přestál období říjen - únor bez jakéhokoli zdravotního problému, dokonce i bez rýmičky či kašlíčku. To fakt nepamatuji.
Tolik asi k exaktním zkušenostem. O těch neexaktních typu romantika průjezdu lesíkem "Království" v hluboké tmě, kde jenom ledky předních světel pableskují v očích lesní zvěře se šířit nemohu, nemaje dostatečně romantické literární střevo. No protože "jediné, v čom sa vyznám je rock, poviem to jednoducho ako viem":-)), jízda v mraze po tmě je opravdu zážitek. Chce to vhodně volit trasu, tempo, vybavení ale stojí to za to. Tož hezký večer.
P.S.: příště se potkáme asi u únorového bilancování, ale přespříště už bude skoro jistě hotová recenze Garmina 910XT, zítra by měl být v poště!
úterý 31. ledna 2012
2012 leden, kurňa konečně trochu kosa na kole
Máme tady první letošní měsíční bilancování. A je docela co, přestože rozjezd po výrazně prohýřeném Silvestru nevypadal moc novoročně entuziasticky a ani zahájení plesové sezóny mi moc do noty nehrálo.
Do Nového roku jsem si řekl, že bych měl zatím jezdit aspoň 500km měsíčně (venku), odběhnout aspoň stovečku, něco odposilovat, když bude aspoň trochu morál i trochu odplavat no a tančit až do roztrhání střevíců :-).
Ten poslední bod byl asi nejlehčí, protože už nám začaly začaly zlaté kurzy taneční školy Šrámkových a navíc ještě dojížděly kursy salsy, kterou jsme zařadili na podzim po ukončení kursů stříbrných, ale nějak organizačně nevyšlo dojet lekce do konce roku a 3 tak zbyly do ledna. Tím pádem nám v lednu vykvetly 3 neděle, kdy jsme ráno 10-12 tančily v tanečních a 15-17 drtili latinské rytmy. Zejména kombinace 2 + 2 ráno samba a odpo salsa dala nožkám pěkně pokouřit. Asi i díky tomu jsem na parketu (a to nepočítám plesy:-) odkroužil téměř 20 hodin.
Pro remcaly, že tanec je houby, jsem si pořídil garminí čidlo kroků a jednu tančírnu změřil. Docela zajímavé, řekl bych.
Pak tady máme běh. Klaplo jenom 94km, dneska jsem dojel z kola tak zmrzlej, že už prostě nebyl morál ještě jednou do té kosy vyrazit. Jelikož jsem teď totální pomalík, trvalo mi to skoro 10 a půl hodiny.
Dalším důvodem/výmluvou je taky to, že jsem předminulý čtvrtek hodil na zamrzlé kaluži záda jak blázen a narazil si jak hrudní páteř, tak i obě zápěstí, což mě limitovalo asi týden v běhu a skoro 14 dní při cvičení. Ale přežil jsem, zápěstí už gut, záda cítím, ale už to taky ustupuje.
Posilovna je další kapitolka pro zimní radovánky, v souvislosti s výše uvedeným ale už skoro 14 dní neposiluju. Z toho plyne víceméně srandovní 3,5 hodiny.
Zase jsem ale vlezl do vody, kde jsem zvládl neuvěřitelné 2 hodiny a 6,5km, což je více než třetina mého loňského objemu za celý rok :-P.
A jsme u kola, protože to nejlepší na konec, že jo:-). Kromě hromady dní, kdy jsem musel "Prahovat" nebo řešit nákupy cestou z práce, mám 100% dojíždění do práce na kole. Za leden to hodilo 553km za skoro přesně 25 hodin. Kdybych nelaboroval s defektama (krásný tmavěhnědý střep, který jsem našel až na potřetí, kdy jsem mimo jiné zjistil, že třeba duše s autoventilkem nejde do každého ráfku, zejména pokud člověk používá duše ventilky galuskovými:-).
No samolibě musím říct, že poslední 2 výlety tento týden v teplotách po -10C jsou opravdovým zážitkem. Zejména dnešní pachtění proti větru v -13C cestou z práce mě stálo fakt hromadu sil. Ale rozmrzání je fajn, mám ho rád :-).
Na konec jenom shrnutí: kdo pilně počítal vyšlo mu, že jsem pohybovými aktivitami strávil lehce přes 60 hodin. Takže celkem spokojenost.
Uvidíme, jak to půjde v únoru.
Do Nového roku jsem si řekl, že bych měl zatím jezdit aspoň 500km měsíčně (venku), odběhnout aspoň stovečku, něco odposilovat, když bude aspoň trochu morál i trochu odplavat no a tančit až do roztrhání střevíců :-).
Ten poslední bod byl asi nejlehčí, protože už nám začaly začaly zlaté kurzy taneční školy Šrámkových a navíc ještě dojížděly kursy salsy, kterou jsme zařadili na podzim po ukončení kursů stříbrných, ale nějak organizačně nevyšlo dojet lekce do konce roku a 3 tak zbyly do ledna. Tím pádem nám v lednu vykvetly 3 neděle, kdy jsme ráno 10-12 tančily v tanečních a 15-17 drtili latinské rytmy. Zejména kombinace 2 + 2 ráno samba a odpo salsa dala nožkám pěkně pokouřit. Asi i díky tomu jsem na parketu (a to nepočítám plesy:-) odkroužil téměř 20 hodin.
Pro remcaly, že tanec je houby, jsem si pořídil garminí čidlo kroků a jednu tančírnu změřil. Docela zajímavé, řekl bych.
Pak tady máme běh. Klaplo jenom 94km, dneska jsem dojel z kola tak zmrzlej, že už prostě nebyl morál ještě jednou do té kosy vyrazit. Jelikož jsem teď totální pomalík, trvalo mi to skoro 10 a půl hodiny.
Dalším důvodem/výmluvou je taky to, že jsem předminulý čtvrtek hodil na zamrzlé kaluži záda jak blázen a narazil si jak hrudní páteř, tak i obě zápěstí, což mě limitovalo asi týden v běhu a skoro 14 dní při cvičení. Ale přežil jsem, zápěstí už gut, záda cítím, ale už to taky ustupuje.
Posilovna je další kapitolka pro zimní radovánky, v souvislosti s výše uvedeným ale už skoro 14 dní neposiluju. Z toho plyne víceméně srandovní 3,5 hodiny.
Zase jsem ale vlezl do vody, kde jsem zvládl neuvěřitelné 2 hodiny a 6,5km, což je více než třetina mého loňského objemu za celý rok :-P.
A jsme u kola, protože to nejlepší na konec, že jo:-). Kromě hromady dní, kdy jsem musel "Prahovat" nebo řešit nákupy cestou z práce, mám 100% dojíždění do práce na kole. Za leden to hodilo 553km za skoro přesně 25 hodin. Kdybych nelaboroval s defektama (krásný tmavěhnědý střep, který jsem našel až na potřetí, kdy jsem mimo jiné zjistil, že třeba duše s autoventilkem nejde do každého ráfku, zejména pokud člověk používá duše ventilky galuskovými:-).
No samolibě musím říct, že poslední 2 výlety tento týden v teplotách po -10C jsou opravdovým zážitkem. Zejména dnešní pachtění proti větru v -13C cestou z práce mě stálo fakt hromadu sil. Ale rozmrzání je fajn, mám ho rád :-).
Na konec jenom shrnutí: kdo pilně počítal vyšlo mu, že jsem pohybovými aktivitami strávil lehce přes 60 hodin. Takže celkem spokojenost.
Uvidíme, jak to půjde v únoru.
neděle 22. ledna 2012
1500 km s rohlíkem
Dneska (sobota 21.1.) jsem završil 1500 ujetých kilometrů na "zimáku". Pokud někoho zajímá, jak se jezdí na Duratecu Torain s pohonem Gates Carbon drive a řazením Rohloff, teď se o tom může něco dozvědět, zejména tedy s ohledem na jízdu v nepříznivých podmínkách.
Kdyby někoho zajímalo, kde vzít pořádné blatníky na 29-era, tak tady jedny jsou. Je to ale drahota. 44USD, 35USD poštovné, přátelských 360 si vezme stát za daň no a 180 kaček je manipulační poplatek za proclení. Fakt nechápu, proč to někdo nevozí k nám.
Pojďme ale k věci.
1. samotné řazení
Dá se o něm asi psát dlouho, nicméně skoro všechno už bylo napsáno. Za mne bych řekl, že je řazení opravdu pohodlné, možnost zařadit v klidu je super zejména na křižovatkách, při rozjezdech do kopce, když se člověk musí vyčůrat nebo zvednout telefon atp.
Pro zařazení nesmí být náboj v tahu, čili je třeba povolit ve šlapání. Dá se to naučit, ale v prudkém kopci je to už trochu problém a pro rychlé řazení třeba v závodě to asi není "pravé ořechové", na moje ježdění určitě nevadí.
Demontáž zadního kola je překvapivě jednoduchá. Uchycení řadících lanek je v samostatném segmentu, který je k vlastní nábě přichycen na dvou trnech jedním šroubem s velkou hlavou. Ten po povolení pouhou rukou umožní segment sejmout a kolo vyndat. Operace na pár sekund. To už mám potom větší problém se trefit kotoučovkou do mezery těla brzdy :-).
Co bych viděl jako asi jedinou nevýhodu, tak trochu větší hlučnost na lehčích převodech, konkrétně od rychlosti 7, kdy "sedmička", dělá fakt kravál, pak se to trochu lepší, ale pořád je dost slyšet. Jde ovšem jenom o hukot, žádné mlácení nebo tak něco, čili zvyknout se dá.
2. řemen
Je opravdu na samotnou kapitolu. Oproti řetězu naprosto tichý, nemůže se do něj chytit případná nohavice a protože se nemusí moc mazat, jenom trochu na vnitřní straně, vůbec nešpiní černým neřádem.
Naprosto mu nevadí vlhkost, což je u zimáka paráda, žádná rez či tak něco.
Ještě o něco parádnější věc je ale klecová konstrukce převodníku, díky které má řemen neuvěřitelnou samočistící schopnost. Sebevětší neřád během pár protočení klikama opadá a jedém. Super!
Nedávno jsem narazil na článek, který se vyjadřuje k životnosti řemenu velmi optimisticky. Doufám v podobnou zkušenost.
3. postřehy k ježdění v chladnu
Základem podle mé zkušenosti není ani bunda, ani čapáky, ale pořádné botky, rukavice a čepice. Všechno ostatní se dá nějaký čas vydržet v relativním nepohodlí chladu, ale "periferie" prostě ne. Při teplotách pod nulou (letos jich zatím u nás moc nebylo) se mi skvěle osvědčila kukla pod přílbu.
Boty jsem nakonec zvolil "normální" polokotníkové goretexové pohorky a klasické pedály. Jednak mi na kluzku přijdou bezpečnější, druhak se mi nechtěly kupovat zimní tretry ;-).
Nerozlučným společníkem chladu je také tma. Té čelím následujícím způsobem:
- přední světlo poháněné dynamem, konkrétně SON Edelux. Má úzký kužel, takže svítí pěkně daleko. Na jízdu po asfaltu naprosto dostačující. Jako druhé vozím bateriové (battery pack je v taštičce za představcem) se svítivostí 900 lumenů, tedy ještě výrazně výnnější než SONa, které používám v terénu nebo za horších podmínek.
- vzadu vozím Sigmu Cuberider (svítí i do stran) a Sigmu Tail Blazer. Kromě toho vozím v tašce ještě jednu od Force, kdyby se cokoli stalo, ať nejsem beze světla.
Z pasivních prvků vozím reflexní válečky na špicích (jsou vidět na fotce), reflexní pásky nasazované na ruce a reflexní obal na batoh. Celkově bych řekl, že svítím jak vánoční stromeček :-) a stejně jezdím po prakticky nepoužívaných cestách.
Co se týče pocitů, nejsou asi úplně adekvátní, protože na Hané jaxi zima letos ještě vlastně kromě asi 3 hodin nebyla, každopádně jsem ale nadšen. Jízda v chladu nutí do nízkých intenzit, člověk by neměl moc do kopců, aby se nepřehříval a potom nechládl, hlavně ovšem šetřím životní prostředí, poněvadž nejezdím do práce autem.
Zimní cyklistice zdar!
 |
| Tady je vidět nastrojené v plné nádheře. Blatníky dovoz z USA, u nás dlouhé prostě nejsou. |
 |
| Nějaký šikula dokonce k blatníkům přidal hliníkové redukce, aby u zadního kola nepřekážely šrouby uchycení kotoučovek |
Pojďme ale k věci.
1. samotné řazení
Dá se o něm asi psát dlouho, nicméně skoro všechno už bylo napsáno. Za mne bych řekl, že je řazení opravdu pohodlné, možnost zařadit v klidu je super zejména na křižovatkách, při rozjezdech do kopce, když se člověk musí vyčůrat nebo zvednout telefon atp.
Pro zařazení nesmí být náboj v tahu, čili je třeba povolit ve šlapání. Dá se to naučit, ale v prudkém kopci je to už trochu problém a pro rychlé řazení třeba v závodě to asi není "pravé ořechové", na moje ježdění určitě nevadí.
Demontáž zadního kola je překvapivě jednoduchá. Uchycení řadících lanek je v samostatném segmentu, který je k vlastní nábě přichycen na dvou trnech jedním šroubem s velkou hlavou. Ten po povolení pouhou rukou umožní segment sejmout a kolo vyndat. Operace na pár sekund. To už mám potom větší problém se trefit kotoučovkou do mezery těla brzdy :-).
Co bych viděl jako asi jedinou nevýhodu, tak trochu větší hlučnost na lehčích převodech, konkrétně od rychlosti 7, kdy "sedmička", dělá fakt kravál, pak se to trochu lepší, ale pořád je dost slyšet. Jde ovšem jenom o hukot, žádné mlácení nebo tak něco, čili zvyknout se dá.
2. řemen
Je opravdu na samotnou kapitolu. Oproti řetězu naprosto tichý, nemůže se do něj chytit případná nohavice a protože se nemusí moc mazat, jenom trochu na vnitřní straně, vůbec nešpiní černým neřádem.Naprosto mu nevadí vlhkost, což je u zimáka paráda, žádná rez či tak něco.
Ještě o něco parádnější věc je ale klecová konstrukce převodníku, díky které má řemen neuvěřitelnou samočistící schopnost. Sebevětší neřád během pár protočení klikama opadá a jedém. Super!
Nedávno jsem narazil na článek, který se vyjadřuje k životnosti řemenu velmi optimisticky. Doufám v podobnou zkušenost.
3. postřehy k ježdění v chladnu
Základem podle mé zkušenosti není ani bunda, ani čapáky, ale pořádné botky, rukavice a čepice. Všechno ostatní se dá nějaký čas vydržet v relativním nepohodlí chladu, ale "periferie" prostě ne. Při teplotách pod nulou (letos jich zatím u nás moc nebylo) se mi skvěle osvědčila kukla pod přílbu.
Boty jsem nakonec zvolil "normální" polokotníkové goretexové pohorky a klasické pedály. Jednak mi na kluzku přijdou bezpečnější, druhak se mi nechtěly kupovat zimní tretry ;-).
Nerozlučným společníkem chladu je také tma. Té čelím následujícím způsobem:
- přední světlo poháněné dynamem, konkrétně SON Edelux. Má úzký kužel, takže svítí pěkně daleko. Na jízdu po asfaltu naprosto dostačující. Jako druhé vozím bateriové (battery pack je v taštičce za představcem) se svítivostí 900 lumenů, tedy ještě výrazně výnnější než SONa, které používám v terénu nebo za horších podmínek.
- vzadu vozím Sigmu Cuberider (svítí i do stran) a Sigmu Tail Blazer. Kromě toho vozím v tašce ještě jednu od Force, kdyby se cokoli stalo, ať nejsem beze světla.
Z pasivních prvků vozím reflexní válečky na špicích (jsou vidět na fotce), reflexní pásky nasazované na ruce a reflexní obal na batoh. Celkově bych řekl, že svítím jak vánoční stromeček :-) a stejně jezdím po prakticky nepoužívaných cestách.
Co se týče pocitů, nejsou asi úplně adekvátní, protože na Hané jaxi zima letos ještě vlastně kromě asi 3 hodin nebyla, každopádně jsem ale nadšen. Jízda v chladu nutí do nízkých intenzit, člověk by neměl moc do kopců, aby se nepřehříval a potom nechládl, hlavně ovšem šetřím životní prostředí, poněvadž nejezdím do práce autem.
Zimní cyklistice zdar!
pátek 6. ledna 2012
Takové nějaké bilancování jakoby na konci roku 2011
Byl to takový podivný rok, ledacos se povedlo, cosi se taky nepovedlo a závěr roku se zejména pracovně totálně podělal. Protože zde ale není to správné místo pro realizování stížností na profesní život, nebudu s tím víc otravovat.
Začátek byl vyloženě zážitkový: výron v kotníku v samém závěru roku 2010 a jeho repete již v roce 2011. Zkusit se prý má všechno, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to platí hlavně pro objevitele slepých uliček, kteří po vzoru cimrmanovského "vypouštěním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne", ukazují "tudy ne přátelé" zjišťují, že "opakovaným výronem v levém kotníku běžecké výkonnosti nepomůžete" :-).
K výše uvedenému je ovšem nutno poznamenat, že opakovaný výron může mít celkem pozitivní vliv na přístup k cyklistice. Ono totiž kolo kotníku vadí daleko méně než běh a když se k tomu připojí velmi mírný konec zimy, může pacient dojít k totálnímu přehodnocení ježdní v chladnějším počasí, byť na starém křápu. Toto přehodnocení mělo 3 důsledky, ke kterým se ještě dostaneme.
Začal jsem tedy jezdit venku celkem brzo, zvýšil odolnost vůči počasí a hle, jarní naježděné kilometry začaly vypadat celkem utešeně. Bohužel, očekávaný úbytek váhy se nedostavil, protože ročník 1971, kromě toho že je i můj, je i velmi silně zastoupen mezi mými kamarády, takže tak propařený druhý kvartál jsem ještě v žádném roce svého života asi nezažil :-). Pro ty pomalejší jenom připomínám, že zmíněný ročník slavil v roce 2011 kulaté 40. narozeniny.
Taky jsme s manželkou začali tancovat, což je možná úplně nejpozitivnější věc roku 2011 s celkem jasným přesahem do let následujících. Tedy minimálně do roku 2012, kde aktuálně zrovna končíme běh salsy a 15. ledna začínáme zlatý kurz, kde se asi pár let zdržíme, nic vyššího totiž zatím Šrámkovi v nabídce nemají :-).
Z důvodu bachratosti jsem neujel ani dlouhého mamuta, který tak zůstává do letošního roku, ovšem podmínkou nutnou pro absolutorium je váha pod 95 kilo, jinak to nemá cenu ani zkoušet. 105 prostě přes ty krpály v požadovaném čase převalit nedokážu a je možné, že ani 95. Tož uvidíme.
Jinak se ovšem žádné dramatické cíle nekonaly, ony se vlastně nekonaly žádné sportovní cíle. Že nebudu běhat jsem dodržel, že nebudu plavat jsem taky dodržel, vlastně dobrý rok :-).
Tím se dostáváme k výše zmíněným 3 důsledkům výronu a jeho vlivu na cyklistickou výkonnost.
1. změna přístupu k zimnímu ježdění a to tak totální, že jsem prodal Elita Real Axioma a indoor ježdění definitivně zavrhl.
2. pořídil jsem si fakt slušného zimáka:-)
3. najel jsem absolutně nejvyšší roční kilometráž v životě
Posuneme se tedy do kategorie čísel. Odplaval jsem imozantních 14,4 km za 4:48. Víte o někom se sportovním deníkem evidujícím plaváním a majícím méně? Podobně impozantní je běh, nevypadá jako plavání jenom proto, že už jsem to prostě v závěru roku nevydržel. Celkem 228km za 24:50. Jak běh tak kolo jsou do níže za posledních 6 let rovněž rekordní :-P.
Lepší už to byla s tanečkama, kde jsme parket brousili slušných 119 hodin. Opět rekord, byť trochu laciný, neb jde o 1. rok.
No a nejlepší na konec. Krásných 9516km za 371:12. Tu desítku už jsem prostě nestihl a né že bych se nesnažil, za listopad prosinec jsem tam natlačil přes 1100km. Tož letos, kurňa!
Celkem to tedy hodilo necelých 520 hodin, což je pro mne překvapivě hodně.
Na závěr se asi mrknem na tzv. "sportovní cíle":
1) nezranit se, hlavně nějak přeskákat ten kotník mrchu
2) zkusit dlouhého mamuta s váhovou podmínkou
3) z jakýchsi pochybných důvodů jsem se přihlásil do Mělic, tak uvidím, jestli mě to do jara nepřejde
4) rozhodně pojedu Osecký triatlon, mám tam prima sázku, takže musím. Bude to prima taškařice
5) jsou i nějaké běžecké cíle, takže možná zkusím Rohálovku, to uvidím, jak na tom budu, ale Grymovskou s pólistama si rozhodně nenechám ujít
6) jo a samozřejmě najet těch 10k na kole. Technika na to je, tož s chutí do toho!
V roce 2012 přeji všem čtenářům hlavně hodně spokojenosti a zdraví, všechno ostatní už nějak zařídíte sami ;-).
Začátek byl vyloženě zážitkový: výron v kotníku v samém závěru roku 2010 a jeho repete již v roce 2011. Zkusit se prý má všechno, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to platí hlavně pro objevitele slepých uliček, kteří po vzoru cimrmanovského "vypouštěním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne", ukazují "tudy ne přátelé" zjišťují, že "opakovaným výronem v levém kotníku běžecké výkonnosti nepomůžete" :-).
K výše uvedenému je ovšem nutno poznamenat, že opakovaný výron může mít celkem pozitivní vliv na přístup k cyklistice. Ono totiž kolo kotníku vadí daleko méně než běh a když se k tomu připojí velmi mírný konec zimy, může pacient dojít k totálnímu přehodnocení ježdní v chladnějším počasí, byť na starém křápu. Toto přehodnocení mělo 3 důsledky, ke kterým se ještě dostaneme.
Začal jsem tedy jezdit venku celkem brzo, zvýšil odolnost vůči počasí a hle, jarní naježděné kilometry začaly vypadat celkem utešeně. Bohužel, očekávaný úbytek váhy se nedostavil, protože ročník 1971, kromě toho že je i můj, je i velmi silně zastoupen mezi mými kamarády, takže tak propařený druhý kvartál jsem ještě v žádném roce svého života asi nezažil :-). Pro ty pomalejší jenom připomínám, že zmíněný ročník slavil v roce 2011 kulaté 40. narozeniny.
Taky jsme s manželkou začali tancovat, což je možná úplně nejpozitivnější věc roku 2011 s celkem jasným přesahem do let následujících. Tedy minimálně do roku 2012, kde aktuálně zrovna končíme běh salsy a 15. ledna začínáme zlatý kurz, kde se asi pár let zdržíme, nic vyššího totiž zatím Šrámkovi v nabídce nemají :-).
Z důvodu bachratosti jsem neujel ani dlouhého mamuta, který tak zůstává do letošního roku, ovšem podmínkou nutnou pro absolutorium je váha pod 95 kilo, jinak to nemá cenu ani zkoušet. 105 prostě přes ty krpály v požadovaném čase převalit nedokážu a je možné, že ani 95. Tož uvidíme.
Jinak se ovšem žádné dramatické cíle nekonaly, ony se vlastně nekonaly žádné sportovní cíle. Že nebudu běhat jsem dodržel, že nebudu plavat jsem taky dodržel, vlastně dobrý rok :-).
Tím se dostáváme k výše zmíněným 3 důsledkům výronu a jeho vlivu na cyklistickou výkonnost.
1. změna přístupu k zimnímu ježdění a to tak totální, že jsem prodal Elita Real Axioma a indoor ježdění definitivně zavrhl.
2. pořídil jsem si fakt slušného zimáka:-)
3. najel jsem absolutně nejvyšší roční kilometráž v životě
Posuneme se tedy do kategorie čísel. Odplaval jsem imozantních 14,4 km za 4:48. Víte o někom se sportovním deníkem evidujícím plaváním a majícím méně? Podobně impozantní je běh, nevypadá jako plavání jenom proto, že už jsem to prostě v závěru roku nevydržel. Celkem 228km za 24:50. Jak běh tak kolo jsou do níže za posledních 6 let rovněž rekordní :-P.
Lepší už to byla s tanečkama, kde jsme parket brousili slušných 119 hodin. Opět rekord, byť trochu laciný, neb jde o 1. rok.
No a nejlepší na konec. Krásných 9516km za 371:12. Tu desítku už jsem prostě nestihl a né že bych se nesnažil, za listopad prosinec jsem tam natlačil přes 1100km. Tož letos, kurňa!
Celkem to tedy hodilo necelých 520 hodin, což je pro mne překvapivě hodně.
Na závěr se asi mrknem na tzv. "sportovní cíle":
1) nezranit se, hlavně nějak přeskákat ten kotník mrchu
2) zkusit dlouhého mamuta s váhovou podmínkou
3) z jakýchsi pochybných důvodů jsem se přihlásil do Mělic, tak uvidím, jestli mě to do jara nepřejde
4) rozhodně pojedu Osecký triatlon, mám tam prima sázku, takže musím. Bude to prima taškařice
5) jsou i nějaké běžecké cíle, takže možná zkusím Rohálovku, to uvidím, jak na tom budu, ale Grymovskou s pólistama si rozhodně nenechám ujít
6) jo a samozřejmě najet těch 10k na kole. Technika na to je, tož s chutí do toho!
V roce 2012 přeji všem čtenářům hlavně hodně spokojenosti a zdraví, všechno ostatní už nějak zařídíte sami ;-).
sobota 3. prosince 2011
Listopadové bilancování
Nějak mi ten blog skomírá. Tak trochu ho vidím stejně jako s0cketka, když mám v hlavě téma, není čas nebo chuť. Když je čas i chuť, nějak chybí aktuální silné téma.
Třeba článek o reprezentačním bále Vinařství Jakubík s nedělním zakončením v La Nautice, kde byl uloven a sněden pořádný humr, mám rozepsaný už skoro měsíc. V nadšení z akce jsem se do něj pustil, nestihl ho dopsat, pak nebyl čas a když zase byl, nadšení bylo fuč. Asi ho ještě přes svátky dopíšu, ale to už nějak nebude ono, bo kouzlo krásného víkendu je v čoudu.
Nechal jsem se tedy inspirovat Aldou, který aniž by si to nechal schválit čtenáři, klidně přešel z detailního týdenního reportu na souhrnný měsíční. Asi nesmí prozrazovat tajnosti z kuchařky jeho tréninkového gurua :-). Týdenní interval se ukazuje jako nevhodný, resp. neudržitelný, nemám na to chuť. Ostatně neúspěch seriálu "do trikombinézy" z pohledu autorské impotence hovoří za vše.
Mrkneme se tedy na listopad tak nějak globálně. Po říjnovém takovém všelijakém flákání způsobeném hlavně od poloviny měsíce čekáním na nové kolo, kdy už se mi prostě nechtělo jezdit na stařičkém supíkovi, se z listopadu vyklubal celkem dost cyklistický měsíc. Přímo bych řekl hustocyklistický měsíc.
Rozhodl jsem se totiž čelit faktu brzké tmy a pokračovat v případě jenom trochu příznivého počasí v dojíždění do práce na kole. Do toho občas o víkendu na chvíli a hle, dalo 665 kiláků a skoro 30 hodin. Co se mne týče, naprostý listopadový unikát.
Slabší už to ovšem nutně bylo s během. Koncem října a začátkem listopadu jsem se docela rozběhal, no rozběhal, resp. dostal jsem se aspoň do stavu, kdy jsem nebyl z desítky 3 dny nemocnej, ale po obdržení Rohlíka (takto neoriginálně jsem začal říkat novému biku) jsem to začal řádně flákat.
Výsledkem je legračních 67km za necelých 7,5 hodiny, což mimo jiné svědčí i o velmi velmi nevalné běžecké formě, nic překvapivého že? Je ovšem fakt, že se zatím snažím tlačit co nejvíc dolů tepy, tempo tedy nutně kulhá, resp. nohy kulhají tempo je nízké :-)
Ještě větší sranda než běh je plavání. Na bazén jsem zašel 3x na půl hodiny a je z toho impozantních 4,8km, téměř přesná desetina Aldovo bušení. Nemůžu si pomoct, ale fakt nechápu, co ty klucí na tom chlóru mají :-))
Začal jsem taky trošku cvičit, ale zatím jenom lehce doma, takže to ani neznamenávám. No ale abych taky trochu nahonil hodiny a příblížil se těm jakoby železňákům, tak si do deníčku píšu i tanečky. On je to taky někdy řádný záhul, jenom co je pravda. No a toho nám vyšlo pěkných 13 hodin. Bohužel, stříbrné taneční jsme už ukončili, zbývají tedy taneční středy no a od neděle jsme přihlášeni na pokračování salsy. Bohužel je zatím ale zatím (nepochopitelně) přihlášeno málo párů, hrozí tedy nekonání se kurzu, což by byla škoda. Zlaté kurzy nám totiž začínají až v polovině ledna:-).
Když to spočtu, tak suma sumárum jsem v listopadu odpohyboval (schválně nepíšu odtrénoval, abych to neschytal, že tomu říkám trénink:-) nějakých 51 hodin a váha se konečně vrací ke 101, kde už jsem byl v září, ale pauza a bohatý podzimní společenský program mě pár kil nahoru zase stály. Dosáhnout do vánoc docentury tedy nebude až tak snadné i s ohledem na počasí, jež v prosinci už určitě nebude tak příznivé, jako bylo v listopadu. Abych nakonec ještě nemusel začít plavat :-)))
Třeba článek o reprezentačním bále Vinařství Jakubík s nedělním zakončením v La Nautice, kde byl uloven a sněden pořádný humr, mám rozepsaný už skoro měsíc. V nadšení z akce jsem se do něj pustil, nestihl ho dopsat, pak nebyl čas a když zase byl, nadšení bylo fuč. Asi ho ještě přes svátky dopíšu, ale to už nějak nebude ono, bo kouzlo krásného víkendu je v čoudu.
Nechal jsem se tedy inspirovat Aldou, který aniž by si to nechal schválit čtenáři, klidně přešel z detailního týdenního reportu na souhrnný měsíční. Asi nesmí prozrazovat tajnosti z kuchařky jeho tréninkového gurua :-). Týdenní interval se ukazuje jako nevhodný, resp. neudržitelný, nemám na to chuť. Ostatně neúspěch seriálu "do trikombinézy" z pohledu autorské impotence hovoří za vše.
Mrkneme se tedy na listopad tak nějak globálně. Po říjnovém takovém všelijakém flákání způsobeném hlavně od poloviny měsíce čekáním na nové kolo, kdy už se mi prostě nechtělo jezdit na stařičkém supíkovi, se z listopadu vyklubal celkem dost cyklistický měsíc. Přímo bych řekl hustocyklistický měsíc.
Rozhodl jsem se totiž čelit faktu brzké tmy a pokračovat v případě jenom trochu příznivého počasí v dojíždění do práce na kole. Do toho občas o víkendu na chvíli a hle, dalo 665 kiláků a skoro 30 hodin. Co se mne týče, naprostý listopadový unikát.
Slabší už to ovšem nutně bylo s během. Koncem října a začátkem listopadu jsem se docela rozběhal, no rozběhal, resp. dostal jsem se aspoň do stavu, kdy jsem nebyl z desítky 3 dny nemocnej, ale po obdržení Rohlíka (takto neoriginálně jsem začal říkat novému biku) jsem to začal řádně flákat.
Výsledkem je legračních 67km za necelých 7,5 hodiny, což mimo jiné svědčí i o velmi velmi nevalné běžecké formě, nic překvapivého že? Je ovšem fakt, že se zatím snažím tlačit co nejvíc dolů tepy, tempo tedy nutně kulhá, resp. nohy kulhají tempo je nízké :-)
Ještě větší sranda než běh je plavání. Na bazén jsem zašel 3x na půl hodiny a je z toho impozantních 4,8km, téměř přesná desetina Aldovo bušení. Nemůžu si pomoct, ale fakt nechápu, co ty klucí na tom chlóru mají :-))
Začal jsem taky trošku cvičit, ale zatím jenom lehce doma, takže to ani neznamenávám. No ale abych taky trochu nahonil hodiny a příblížil se těm jakoby železňákům, tak si do deníčku píšu i tanečky. On je to taky někdy řádný záhul, jenom co je pravda. No a toho nám vyšlo pěkných 13 hodin. Bohužel, stříbrné taneční jsme už ukončili, zbývají tedy taneční středy no a od neděle jsme přihlášeni na pokračování salsy. Bohužel je zatím ale zatím (nepochopitelně) přihlášeno málo párů, hrozí tedy nekonání se kurzu, což by byla škoda. Zlaté kurzy nám totiž začínají až v polovině ledna:-).
Když to spočtu, tak suma sumárum jsem v listopadu odpohyboval (schválně nepíšu odtrénoval, abych to neschytal, že tomu říkám trénink:-) nějakých 51 hodin a váha se konečně vrací ke 101, kde už jsem byl v září, ale pauza a bohatý podzimní společenský program mě pár kil nahoru zase stály. Dosáhnout do vánoc docentury tedy nebude až tak snadné i s ohledem na počasí, jež v prosinci už určitě nebude tak příznivé, jako bylo v listopadu. Abych nakonec ještě nemusel začít plavat :-)))
pátek 11. listopadu 2011
Dneska prvně po tmě na kole
Normálně jsem dneska poprvé v životě plánovaně vyjel na kole po tmě a protože mě můj kamarád Doom láká na temnou jízdu už dlouho, vymyslel trasu Olomouc Přerov opravdu lahůdkově: z větší části terénem, který vůbec neznám a to ani za světla.
Mrknout se na ni dá třeba tady.
Teda řeknu vám, jízda po tmě je dost jiná, než za světla (trochu překvapivě že? :-)).
Nevím, jaké s tím má kdo zkušenosti, ovšem já do dneška neměl prakticky žádné. Protože jsem ale spolu s novým kolem plánoval, že jízdy do práce a z práce po tmě nastanou, musela večerní premiéra přijít dříve či později. Upřímně řečeno, zpočátku jsem měl pocit, že přišla zbytečně brzo.
Vyjížděl jsem už hodně za šera, v zadu sigma cube (červené světýlko svítící i do stran) a jakýsi šílený blikátko s wattovou ledkou, na špicicích takový ty reflexní válečky, na nohách reflexní pásky, na batohu reflexní potah, na dynamu pověšené světlo Son Edelux (na mizerné 3 watty svítí veeeelmi slušně) a k nim na pomoc 1000 lumenů svítící bateriové světélko z dealextreme.
Dost dobrá kombinace, svítí to pěkně, ovšem nemít sebou navigátora Dooma, v polích se ztratím jedna dvě.
Jinak parádní výlet, jasno, úplněk (no abych jenom nechválil, zima jaxviňa:-), naprostá většina cesty zcela bez aut až na posledních 8km z Brodku do Přerova.
Další pozitivní jev terénu ve tmě je poměrně pohodlné krocení tepů, bo jak člověk i se slušným světlem hůř vidí, moc se nežene a udrží tepy dóle bez nějakého obzvláštního soustředění se.
Zkrátka se mi to moc líbilo, nový rozměr cyklistiky objeven.
Mrknout se na ni dá třeba tady.
Teda řeknu vám, jízda po tmě je dost jiná, než za světla (trochu překvapivě že? :-)).
Nevím, jaké s tím má kdo zkušenosti, ovšem já do dneška neměl prakticky žádné. Protože jsem ale spolu s novým kolem plánoval, že jízdy do práce a z práce po tmě nastanou, musela večerní premiéra přijít dříve či později. Upřímně řečeno, zpočátku jsem měl pocit, že přišla zbytečně brzo.
Vyjížděl jsem už hodně za šera, v zadu sigma cube (červené světýlko svítící i do stran) a jakýsi šílený blikátko s wattovou ledkou, na špicicích takový ty reflexní válečky, na nohách reflexní pásky, na batohu reflexní potah, na dynamu pověšené světlo Son Edelux (na mizerné 3 watty svítí veeeelmi slušně) a k nim na pomoc 1000 lumenů svítící bateriové světélko z dealextreme.
Dost dobrá kombinace, svítí to pěkně, ovšem nemít sebou navigátora Dooma, v polích se ztratím jedna dvě.
Jinak parádní výlet, jasno, úplněk (no abych jenom nechválil, zima jaxviňa:-), naprostá většina cesty zcela bez aut až na posledních 8km z Brodku do Přerova.
Další pozitivní jev terénu ve tmě je poměrně pohodlné krocení tepů, bo jak člověk i se slušným světlem hůř vidí, moc se nežene a udrží tepy dóle bez nějakého obzvláštního soustředění se.
Zkrátka se mi to moc líbilo, nový rozměr cyklistiky objeven.
čtvrtek 10. listopadu 2011
Když se zimák trochu zvrhne ;-)
Sice jsem měl v plánu napsat článek o reprezentačním bále vinařství Jakubík ve Zlechově, dokonce už jsem ho rozepsal, ale událost dnešního dne ho jednoznačně přebila.
To jsem tak uvažoval, jaké kolo na zimu. Stařičký superior již odmítá řazení, brždění, revitalizovat se mi ho nějak nechtělo, tak jsem se díval po něčem jiném.
Požadavky byly jednoduché: maximální bezúdržbovost, řazení v nábě, optimálně dynamo v přední nábě.
Jsem tak natěšený hodit sem fotky, že si historku, jak se moje naděje na pořízení kola snižovaly, až jsem našel snad jedinou firmu na světě, která je ochotná prodat kolo i na podzim.
Hádejte, která to byla. První 3 si můžou rozdělit stupně vítězů:-)
Tož teda, nakonec mi dneska dorazil tento bike:
Pravda, pedálky jsou stařičké, protože ještě nejsem úplně rozmyšlený, jaké pořídit a jak řešit tretry. Takže zatím klasické "platformy" a za čas se uvidí.
V Duratecu umí i zvolený text na rám. Takže po nějaké době mám zase podepsané kolo. Jedno se stejným podpisem už na Přerovsku silnici brázdí pod jedním sveřepým ironmanem. A kvízová otázka číslo dvě: který ironman to je?
Toto je ovšem lahůdka že? Vícerychlostní náby se mi vždycky líbily. Na 9-ti kvalt od Sachse jsem se chodil dívat do Miko-Cycles už před nějakými dvaceti lety. Dneska tedy představuji absolutní vrchol "speedhubů" 14-ti rychlostní Rohloff ve spojení s relativní novinkou: řemenovým pohonem. Uvidíme po delších zkušenostech, po první krátké jízdě jsem v rauši:-)
Dynamo v přední nábě jsem zase záviděl manželce. No a když ho Shimano dělá i v řadě XT, slušně utěsněné, neberte ho, že jo. Sice jenom 3 wattíky a 6V, ale dobrej luxeon bez obav o baterku. A svítí od 5-ti kiláků v hodině!
Jojo, to pod vidlí je fakt světlo a svítí dobře jsa napájeno z dynama
Pohled na "rohlíka z druhé strany".
Jak se tak dívám na fotky, měl jsem zababranej objektiv foťáku. Už je vyčištěn, takže u pohádky, jak se na českém netu kupuje koncem srpna kolo s daleko drsnějším průběhem, než to bylo lóni se spešlem, přibudou ještě nějaké bez fleku, s rohama, košíkem, bezpečnostními prvky a dost možná už i blatníky.
No a to je pro dnešek všechno. Ještě musím nacvakat odrazky na špice, přidělat blikačky (dozadu jsem dráty z dynama netahal) a zítra už zase hurrá do práce na kole!
Jo a málem bych zapomněl, musím na tomto místě poděkovat paní Kateřině Duchkové z Duratecu, která se mnou měla svatou trpělivost, udělala mi opravdu luxusní cenu a to kolo je vůbec nádherné. Díky!
To jsem tak uvažoval, jaké kolo na zimu. Stařičký superior již odmítá řazení, brždění, revitalizovat se mi ho nějak nechtělo, tak jsem se díval po něčem jiném.
Požadavky byly jednoduché: maximální bezúdržbovost, řazení v nábě, optimálně dynamo v přední nábě.
Jsem tak natěšený hodit sem fotky, že si historku, jak se moje naděje na pořízení kola snižovaly, až jsem našel snad jedinou firmu na světě, která je ochotná prodat kolo i na podzim.
Hádejte, která to byla. První 3 si můžou rozdělit stupně vítězů:-)
Tož teda, nakonec mi dneska dorazil tento bike:
 |
| Takže se hezky představíme: Torain - C1 29er |
 |
| A pěkně z druhé strany |
 |
| Chvilku jsem uvažoval nad JecminekM, ale nakonec vyměkl |
 |
| rohloff a řemen, krása! |
 |
| cože, dynamo? Jo, dynamo! |
 |
| pohled zepředu |
 |
| řazení.... |
Jak se tak dívám na fotky, měl jsem zababranej objektiv foťáku. Už je vyčištěn, takže u pohádky, jak se na českém netu kupuje koncem srpna kolo s daleko drsnějším průběhem, než to bylo lóni se spešlem, přibudou ještě nějaké bez fleku, s rohama, košíkem, bezpečnostními prvky a dost možná už i blatníky.
No a to je pro dnešek všechno. Ještě musím nacvakat odrazky na špice, přidělat blikačky (dozadu jsem dráty z dynama netahal) a zítra už zase hurrá do práce na kole!
Jo a málem bych zapomněl, musím na tomto místě poděkovat paní Kateřině Duchkové z Duratecu, která se mnou měla svatou trpělivost, udělala mi opravdu luxusní cenu a to kolo je vůbec nádherné. Díky!
sobota 5. listopadu 2011
Zimní příprava nevím na co, týden 1. : Běhám, teda doufám a dokonce i plavu! :-)
V úterý 1.11.2011 jsem po velmi dlouhé době vyběhl ráno. Po opravdu velmi dlouhé době, skoro roce. To je fakt dlouho, že?
Po laborování s kotníkem po obnoveném výronu na začátku roku jsem se rozhodl, že nebudu tahat čerta za ocas, do triatlonu se stejně nehrnu a tak si udělám cyklistickou sezónu. Teda sezónu, to je asi trochu silné slovo, protože sezóna má nějaká svoje pravidla, období, návaznosti a tak, na což jsem se rozhodl pěkně vykašlat a jenom jezdit nebo se třeba i vozit.-) na kole.
Přineslo to i novinky, například abych úplně neshnil, vytáhl jsem stařičkého bika superior (ještě starý dobrý CrMo rám) a začal jezdit už v únoru, považte! já jezdec do hezkého počasí. Oblatníkovaný bike mi potom dělal společnost celé jaro i léto, abych mohl sportovat venku i při nevalném počasí, kdy by běh nevadil, ale jízda na silničce bez blatníků už by zas tolik nebavila (ještě méně potom pochopitelně baví její údržba). A co jsem nezjistil: nejsem z cukru ani na kole, ba dokonce mě ani neponižuje jízda na 15 let staré herce.
Dosavadním výsledkem tohoto stavu je najetých nějakých 8500km, což je naprosto bezkonkurenční roční výkon za celou dobu, co se o ježdění pokouším.
Fér bude rovněž poznamenat, že jsem letos zatím celkem uplaval cca 4km, všechny v otevřené vodě na dovolené:-).
Takže pohoda, ale běh prostě chyběl, s tím se holt nedá nic dělat. Zhruba od září zkouším trochu poklusávat. Sám nemám morál, takže jsem zvolil variatnu poledního poklusávání v parku s kolegou. Tak těch 5-6km kolem půlhodiny, on je trochu rychlejší, takže žádná velká plácačka pro mě.
Od půlky října se potom celkem válím, na silničku už není počasí, na bika jo, ale protože je novej na cestě, na starýho už se mi nechce a něco dělat už by chtělo začít, rozhodl jsem se do příchodu kola pro kombinaci severské chůze a trochu serióznějšího běhu.
No a v úterý byl den D, tedy spíš N: návrat k rannímu běhu. Úplně jsem zapomněl, jaká je to paráda. Sám, po tmě, v mlze, pěkně chladno, nohám se nechce...., prostě paráda.
Trochu jsem tedy přehodnotil muziku a v rámci rytmické přípravy poslouchám třeba toto:
nebo i toto:
a mám toho fakt hromadu, playlist by odhaduji stačil na 2-3 maratony (i pomalé:-) a velmi mi to usnadňuje předsevzetí zbytečně zpočátku nepřepalovat nemluvě o nově objevené poloze romantika, která při ranním svítání dostává spoustu prostoru :-)
I tak už jsem ovšem tento týden při pátku prakticky zdvojnásobil letos odběhané kilometry (doposud 35 a přidáno 25) a stejně je tomu s plaváním (doposud 4 a přidány další 3), takže jsem zimní přípravu zahájil parádním týdnem s více než půlroční náloží v běhu i plavání za jeden týden:-))
Nejsem si ovšem jist, zda se mi v dalším podaří objem opět zdvojnásobit a to i přesto, že tento týden už nic nepřidám. V sobotu mě čeká ples ve Zlechově s návratem v neděli po obědě a odpoledne další tanečky.
Aspoň ale budu v pondělí odpočatý na již druhý týden "zimní přípravy nevím na co"
Po laborování s kotníkem po obnoveném výronu na začátku roku jsem se rozhodl, že nebudu tahat čerta za ocas, do triatlonu se stejně nehrnu a tak si udělám cyklistickou sezónu. Teda sezónu, to je asi trochu silné slovo, protože sezóna má nějaká svoje pravidla, období, návaznosti a tak, na což jsem se rozhodl pěkně vykašlat a jenom jezdit nebo se třeba i vozit.-) na kole.
Přineslo to i novinky, například abych úplně neshnil, vytáhl jsem stařičkého bika superior (ještě starý dobrý CrMo rám) a začal jezdit už v únoru, považte! já jezdec do hezkého počasí. Oblatníkovaný bike mi potom dělal společnost celé jaro i léto, abych mohl sportovat venku i při nevalném počasí, kdy by běh nevadil, ale jízda na silničce bez blatníků už by zas tolik nebavila (ještě méně potom pochopitelně baví její údržba). A co jsem nezjistil: nejsem z cukru ani na kole, ba dokonce mě ani neponižuje jízda na 15 let staré herce.
Dosavadním výsledkem tohoto stavu je najetých nějakých 8500km, což je naprosto bezkonkurenční roční výkon za celou dobu, co se o ježdění pokouším.
Fér bude rovněž poznamenat, že jsem letos zatím celkem uplaval cca 4km, všechny v otevřené vodě na dovolené:-).
Takže pohoda, ale běh prostě chyběl, s tím se holt nedá nic dělat. Zhruba od září zkouším trochu poklusávat. Sám nemám morál, takže jsem zvolil variatnu poledního poklusávání v parku s kolegou. Tak těch 5-6km kolem půlhodiny, on je trochu rychlejší, takže žádná velká plácačka pro mě.
Od půlky října se potom celkem válím, na silničku už není počasí, na bika jo, ale protože je novej na cestě, na starýho už se mi nechce a něco dělat už by chtělo začít, rozhodl jsem se do příchodu kola pro kombinaci severské chůze a trochu serióznějšího běhu.
No a v úterý byl den D, tedy spíš N: návrat k rannímu běhu. Úplně jsem zapomněl, jaká je to paráda. Sám, po tmě, v mlze, pěkně chladno, nohám se nechce...., prostě paráda.
Trochu jsem tedy přehodnotil muziku a v rámci rytmické přípravy poslouchám třeba toto:
nebo i toto:
a mám toho fakt hromadu, playlist by odhaduji stačil na 2-3 maratony (i pomalé:-) a velmi mi to usnadňuje předsevzetí zbytečně zpočátku nepřepalovat nemluvě o nově objevené poloze romantika, která při ranním svítání dostává spoustu prostoru :-)
I tak už jsem ovšem tento týden při pátku prakticky zdvojnásobil letos odběhané kilometry (doposud 35 a přidáno 25) a stejně je tomu s plaváním (doposud 4 a přidány další 3), takže jsem zimní přípravu zahájil parádním týdnem s více než půlroční náloží v běhu i plavání za jeden týden:-))
Nejsem si ovšem jist, zda se mi v dalším podaří objem opět zdvojnásobit a to i přesto, že tento týden už nic nepřidám. V sobotu mě čeká ples ve Zlechově s návratem v neděli po obědě a odpoledne další tanečky.
Aspoň ale budu v pondělí odpočatý na již druhý týden "zimní přípravy nevím na co"
pátek 7. října 2011
Romantikem? No asi jo!
O našich tanečních záležitost jsem toho moc nepsal, protože zatím velice není kromě výuky o čem. Přesto se musím zmínit o jedné věci, kterou je moje stále silnější propadlost waltzu. Baví mě všechno, resp. všechno, co jsme zatím zkusili, ale waltz prostě vede.
Mezi všemi je jeden, totiž pardón JEDEN a na tom fakt ulítávám. Nemám problém dodržovat dlouhé kroky, ani zdvihy, ani prostor, prostě dávám tam ten sport (jak říká mistr Libor) tak nějak sám od sebe. A aby to nebylo úplně nesportovní, tak jenom na okraj zmíním, že ač je waltz pomalý tanec, když se do toho člověk pořádně opře, bez problémů u písně Kiko Makashimy propotí košili.
P.S.: a jestli se chcete zasmát, tak když si tohle osolím, tančím waltz sólo i u luxování. A jak se mi zdál byt na tyto věci (luxování) zbytečně velký, tak teď jsou mi místnosti úzké i krátké:-).
Tož příjemný poslech.
Mezi všemi je jeden, totiž pardón JEDEN a na tom fakt ulítávám. Nemám problém dodržovat dlouhé kroky, ani zdvihy, ani prostor, prostě dávám tam ten sport (jak říká mistr Libor) tak nějak sám od sebe. A aby to nebylo úplně nesportovní, tak jenom na okraj zmíním, že ač je waltz pomalý tanec, když se do toho člověk pořádně opře, bez problémů u písně Kiko Makashimy propotí košili.
P.S.: a jestli se chcete zasmát, tak když si tohle osolím, tančím waltz sólo i u luxování. A jak se mi zdál byt na tyto věci (luxování) zbytečně velký, tak teď jsou mi místnosti úzké i krátké:-).
Tož příjemný poslech.
sobota 1. října 2011
Do trikombinézy část 3.
Po nějaké době jsem zpět s původně týdeníkem (pravidelnost vydržela reálně týden:-)) a nyní oficiálně naprostým nepravidelníkem, kterak se MOŽNÁ někdy vrátím do trikombinézy.
Reálně je váhový vývoj mírně optimistický. Ranní hodnoty na displeji se v posledních dnech stabilizovaly kolem 101kg, tzn. "docentůra" je na dohled. Je třeba ovšem konstatovat, že ambice byly zcela jiné a když jsem se do seriálu pouštěl, tak nějak jsem v současné době očekával váhu někde kolem 95kg.
Vypadá to asi takto:
takže žádnej zázrak se nekoná a ani žádné nadšení nepanuje. Byť mírný pokrok (v mezích zákona :-)) se dostavil.
Ono teda není divu, spíš je div, že těch kil není mnohem víc, dole samozřejmě. Ke dnešnímu dni jsem totiž poprvé v životě překonal 8000km najetých na kole a zatím nekončím. Objem je ale asi tak jediné, s čím můžu být spokojen. Výkonnost není, síla není, od 1% stoupání cítím problémy, no prostě furt jezdím úplně blbě.
Připravuju ale experiment se zimním ježděním, tak uvidíme výsledek. Co se u mne totiž letos zásadního odehrálo, je rostoucí nechuť k indoor aktivitám. Když už se hýbat, tož hybaj ven. Každopádně zimní detaily jsou zatím utajené, jak to bude vypadat, zejména tedy po stránce technického vybavení, si nechám, až bude technika doma.
Na co se fakt chystám, je běh. Z kotníku zatím nemám vůbec dobrej pocit, takže opatrné klusy fakt až pod 100kg a spíše se budu věnovat nordické chůzi, kdyby to váhově vycházelo špatně.
Pro dnešek tedy asi všechno a kdyby to tady náhodou ještě někdo četl, tak v dohledné době nashle :-)
Reálně je váhový vývoj mírně optimistický. Ranní hodnoty na displeji se v posledních dnech stabilizovaly kolem 101kg, tzn. "docentůra" je na dohled. Je třeba ovšem konstatovat, že ambice byly zcela jiné a když jsem se do seriálu pouštěl, tak nějak jsem v současné době očekával váhu někde kolem 95kg.
Vypadá to asi takto:
Ono teda není divu, spíš je div, že těch kil není mnohem víc, dole samozřejmě. Ke dnešnímu dni jsem totiž poprvé v životě překonal 8000km najetých na kole a zatím nekončím. Objem je ale asi tak jediné, s čím můžu být spokojen. Výkonnost není, síla není, od 1% stoupání cítím problémy, no prostě furt jezdím úplně blbě.
Připravuju ale experiment se zimním ježděním, tak uvidíme výsledek. Co se u mne totiž letos zásadního odehrálo, je rostoucí nechuť k indoor aktivitám. Když už se hýbat, tož hybaj ven. Každopádně zimní detaily jsou zatím utajené, jak to bude vypadat, zejména tedy po stránce technického vybavení, si nechám, až bude technika doma.
Na co se fakt chystám, je běh. Z kotníku zatím nemám vůbec dobrej pocit, takže opatrné klusy fakt až pod 100kg a spíše se budu věnovat nordické chůzi, kdyby to váhově vycházelo špatně.
Pro dnešek tedy asi všechno a kdyby to tady náhodou ještě někdo četl, tak v dohledné době nashle :-)
neděle 21. srpna 2011
Trochu nesportovní fotoreportáž z letu balónem
Jako jeden z dárků k narozením jsem obdržel letenku na let balónem, no páni, to už jsem si dlouho přál. A na sobotu po menších plánovacích komplikacích padl den D.
Protože samotný let je silný zážitek, bohužel ovšem jenom obtížně reprodukovatelný, rozhodl jsem se vyrobit poněkud netradičně fotoreportáž.
Takže pojďme na to :-)
No a po západu už jsem nefotil, bo při přistání už jsem měl přístroje raději uložené ve futrálu. Samotný dopad byl neočekávaně hladký, skoro až nudný. Následně jsem si vyzkoušel skládání balónu, které je o dost snažší, než jsem čekal a byl povýšen do balónového šlechtického stavu "von Rymice", protože u těch jsme přistáli.
Povýšení proběhlo křtěním všemi živly, jež spočívalo ve fouknutí na hlavu (vzduch), ohoření vlasů zapalovačem (oheň), posypání hlavy hlínou (země) se závěrečným politím toho nadělení vodou. No paráda.
Ještě jsme vyfasovali absolventské certifikáty, dali si sektík s jahodou a davaj domů. Prima večer jsme potom doma dojeli na dalším sektu jako definitivní tečkou za červnovými narozeninami.
A to je vše přátelé :-)
Protože samotný let je silný zážitek, bohužel ovšem jenom obtížně reprodukovatelný, rozhodl jsem se vyrobit poněkud netradičně fotoreportáž.
Takže pojďme na to :-)
 | |
| Nejdřív se musí vytáhnout koš |
 |
| zkompletovat hořáky |
 |
| potom přijde na řadu 250 kilo těžká taška s vlastním balónem |
 |
| balón vytáhnout |
 |
| rozbalit |
 |
| to vše pochopitelně trvale pod bedlivým dohledem mého doprovodu:-) |
 |
| rozbaleno, začínáme nafukovat... |
 |
| foukáme... |
 |
| a foukáme |
 |
| už topíme! |
 |
| ono to snad fakt poletí... |
 |
| Ty pako, dyť Ti to uletí, přestaň fotit a val do balónu (řikala manželka:-))) |
 |
| maminko a tatínku, fakt letím |
 |
| ahoj ženo a děcka, snad se ještě uvidíme |
 |
| mravenci jacísi.... |
 |
| takové letecké foto nemají naši ani na mapy.seznam.cz:-) |
 |
| Moravská brána z balónu |
 |
| tajemné kruhy v obilí, zdravím Erichu :-) |
 |
| ještě televizní vysílač, jak ho normálně nevidím |
 |
| a na závěr samozřejmě nezbytně nutný západ slunce se siluetou tentokrát nikoli líbajících se hlavních hrdinů, ale vysílačky Motorola... |
Povýšení proběhlo křtěním všemi živly, jež spočívalo ve fouknutí na hlavu (vzduch), ohoření vlasů zapalovačem (oheň), posypání hlavy hlínou (země) se závěrečným politím toho nadělení vodou. No paráda.
Ještě jsme vyfasovali absolventské certifikáty, dali si sektík s jahodou a davaj domů. Prima večer jsme potom doma dojeli na dalším sektu jako definitivní tečkou za červnovými narozeninami.
A to je vše přátelé :-)
pondělí 1. srpna 2011
Do trikombinézy část 2.
Minulý týden nakonec dopadl dobře. Sice jsem měl z celkem opulentních večeří na Chvalčově obavy, nicméně 13,5 hodiny tance ve 4 dnech asi sehrálo rovněž nějakou roli.
Výsledkem je pozitivní zjištění: v pondělí váha ukázala 104. Uznávám, je to jistě v rámci statistické chyby, ale je to taková první vlaštovka.
Druhý díl je tedy celkem optimistický, byť v kopcích to zatím necítím. (Kecám, jel jsem dneska jenom rovinu :-)))
Výsledkem je pozitivní zjištění: v pondělí váha ukázala 104. Uznávám, je to jistě v rámci statistické chyby, ale je to taková první vlaštovka.
Druhý díl je tedy celkem optimistický, byť v kopcích to zatím necítím. (Kecám, jel jsem dneska jenom rovinu :-)))
neděle 31. července 2011
Krátká zpráva ze soustředění Taneční školy Šrámkovi
28.7. nastal dlouho očekávaný dýchánek. Taneční soustředění. Už jsem se v životě soustředil na kde co, ale akci s minimálně 4-mi hodinami tance denně jsem zatím nezažil.
Těšili jsme se ze dvou důvodů. Samozřejmě bylo cílem se trochu zdokonalit v tancích a pořádně si v málo lidech zatančit na velkém place, ale chtěli jsme se i trošku blíže seznámit s kolegy, se kterými se už půl roku potkáváme na tančírnách.
Akce se odehrávala v malebné obci Chvalčov u Bystřice pod Hostýnem, za cvičiště posloužil sál místního kulturního domu, většina účastníků bydlela v příjemném hotýlku Říka a zapomenout nesmím ani na pořadatele celé taškařice, Libora a Evu Šrámkovi, majitele stejnojmenné taneční školy. Při té příležitosti nemohu nezmínit Liborův odhad "kulturák je zhruba 300 metrů od Říky", který dal vzniknout heslu prvního dne, jímž byla "Šrámkova třístovka". Její skutečná délka činí 1250m :-))
Hned ve čtvrtek se ukázalo, jakou výhodou je být pokročilým tanečníkem. Ti totiž začínali až 18:30 večer, zatímco začátečníci již v 17:00. Abychom v klidu před začátkem ubytovali, vzal jsem si raději už ve čtvrtek dovolenou a stihl se i ráno chvilku projet na kole.
Ale zpět na Chvalčov. V 17:00 jsem prvně propotil triko u walzu. Člověk by řekl pomalý tanec, ale když se přestane tančit "langsam", legrace končí. Hlavní součástí nácviku byl prvek tkáň (vůbec jsem netušil, jak pozoruhodné názvy mohou mít taneční figury), který se nám moc nedařil, takže jsme to hned večer natáhli ještě přes pokročilé (bystrý čtenář již jistě dávno pochopil, že jsme se soustředili v kategorii začátečníků spolu s dalšími čtyřmi páry)
Večer se ještě chvilku posedělo a v pátek davaj na 9:00 zase na sál, kde do nás krotitelský pár tlačil pro změnu tango (to nám po počátečním cukání docela jde, jenom si nepamatuju název nových kroků)
a valčík. Ten jsme si natáhli i přes pokročilé a musím konstatovat, že přechodech vpřed i vzad jsme udělali velmi slušný pokrok, trochu jsme i zabojovali s otáčkou vlevo, ale ta už byla daleko nad rámec začátečnického programu.
Po obědě nás potom čekalo opakování standardů společně s pokročilými (hoďka "practise") a další jeden a půl hodinový blok standardů. Quickstep a další opakování. Večer už to bylo v nohách trochu cítit, takže jsem u večeře čeřil stojaté vody taneční módy nasazením kompresních podkolenek:-).
V sobotu nás kromě latiny čekala i grilovačka u Vlada a Martinky, kteří mají u Chvalčova překrásnou chatu s velmi příjemným posezením.
Úderem deváté (dobře, tak ne úplně přesně, ale přece nemůžu napsat úderem 9:11 a úder v odstavci chci) se začalo zostra sambou. No ty vole, to je mazec. Když se člověk dívá na zkušené, vypadá jakoby nic, takové vlnění se na muziku, pohodička, lážo plážo. Asi není většího omylu. "Uhoupat" správně zdvihy a do toho zcela nové kroky, no mazec. Šlo mi to asi ještě hůř než salsa, ale stejně jako salsu jsme to na konec asi zlomili.
Po chvíli blbnutí ještě s pokročilými jsme šli raději na oběd, trochu dáchnout před odpoledními practise a pokračováním latiny, tentokrát cha-chou a rumbou. Jak mi cha-cha jde, tak mi rumba nejde, v průměru tedy celkem solidní:-).
No a večer hurrá na kopec na trochu té grilovačky. Vlado s Marťou připravili opravdu báječné posezení a patří jim rozhodně největší dík za výtečné zázemí.
Večírek se ovšem nadmíru vydařil po všech stránkách.
Maso vynikající a v hojném počtu, na postu grillmastera se vystřídalo povícero lidí, ale přítomný paparazzi byl obzvláště pyšný na žánrovou fotografii "taneční mistr mistrem teflonové plochy":-).
Nebylo samozřejmě jenom maso, ale i zeleninka a saláty, kterých se chopil zdatný tým José Ždibery
No a pak se jedlo, pilo, hodovalo, vedly se řeči až se všichni unavili a šli spát.
Na tomto místě musím prohlásit, že ráno jsme se definitivně rozhodli pilně následující rok tančit, abychom na dalším ročníku soustředění dostali důvěru startovat v pokročilých, protože kurňa nedělní začátek v devět byl fakt ukrutný. Rejpal by samozřejmě mohl namítnout, že nás přece nikdo nenutil sedět zase až do konce (resp. nenutil mne, protože ženu jsem nutil já, mám už takovou asi nemoc, že jak se mi někde líbí, nechám vymést až uklízečkou spolu s vajglama:-)), ale s tím holt nic nenaděláme. S pokrokem do pokročilých ale něco udělat můžem.
Jinými slovy, v neděli ráno byla opakovačka latiny s novými prvky do jive skutečně náročná, je i docela možné, že část "viny" kromě pozdního návratu nesla i naakumulovaná únava. Po dopoledním bloku už potom následoval jenom společný oběd a odjezd domů.
Co na závěr? Snad jenom poděkovat všem účastníkům za skutečně perfektní společnost a partu, Martince s Vladkem za bezva večírek, Evě a Liborovi Šrámkovým, že takovou akci pořádají a také, díkem největším, své ženě, která to s mým občasným raplováním nemá vůbec lehké. Tož na rok zase na Chvalčově.
A úplně na konec trochu nevyžádané reklamy: láká-li vás někoho tanec a máte pochyby, Šrámkovi můžu s klidným svědomím doporučit.
Těšili jsme se ze dvou důvodů. Samozřejmě bylo cílem se trochu zdokonalit v tancích a pořádně si v málo lidech zatančit na velkém place, ale chtěli jsme se i trošku blíže seznámit s kolegy, se kterými se už půl roku potkáváme na tančírnách.
 |
| Eva |
 |
| Libor (celý v černé) |
Hned ve čtvrtek se ukázalo, jakou výhodou je být pokročilým tanečníkem. Ti totiž začínali až 18:30 večer, zatímco začátečníci již v 17:00. Abychom v klidu před začátkem ubytovali, vzal jsem si raději už ve čtvrtek dovolenou a stihl se i ráno chvilku projet na kole.
Ale zpět na Chvalčov. V 17:00 jsem prvně propotil triko u walzu. Člověk by řekl pomalý tanec, ale když se přestane tančit "langsam", legrace končí. Hlavní součástí nácviku byl prvek tkáň (vůbec jsem netušil, jak pozoruhodné názvy mohou mít taneční figury), který se nám moc nedařil, takže jsme to hned večer natáhli ještě přes pokročilé (bystrý čtenář již jistě dávno pochopil, že jsme se soustředili v kategorii začátečníků spolu s dalšími čtyřmi páry)
 |
| walz ve volném držení |
 |
| asi tango, ale ruku do ohně bych na to nedal |
Po obědě nás potom čekalo opakování standardů společně s pokročilými (hoďka "practise") a další jeden a půl hodinový blok standardů. Quickstep a další opakování. Večer už to bylo v nohách trochu cítit, takže jsem u večeře čeřil stojaté vody taneční módy nasazením kompresních podkolenek:-).
V sobotu nás kromě latiny čekala i grilovačka u Vlada a Martinky, kteří mají u Chvalčova překrásnou chatu s velmi příjemným posezením.
Úderem deváté (dobře, tak ne úplně přesně, ale přece nemůžu napsat úderem 9:11 a úder v odstavci chci) se začalo zostra sambou. No ty vole, to je mazec. Když se člověk dívá na zkušené, vypadá jakoby nic, takové vlnění se na muziku, pohodička, lážo plážo. Asi není většího omylu. "Uhoupat" správně zdvihy a do toho zcela nové kroky, no mazec. Šlo mi to asi ještě hůř než salsa, ale stejně jako salsu jsme to na konec asi zlomili.
 |
| I samotný šéfkrotitel občas potřeboval od našich kreací relaxovat :-) |
 |
| Lepší fotku hostitelky jsem já jelito neudělal |
 |
| Vlado dělí maso hladovým |
Maso vynikající a v hojném počtu, na postu grillmastera se vystřídalo povícero lidí, ale přítomný paparazzi byl obzvláště pyšný na žánrovou fotografii "taneční mistr mistrem teflonové plochy":-).
 |
| Taneční mistr mistrem teflonové plochy |
No a pak se jedlo, pilo, hodovalo, vedly se řeči až se všichni unavili a šli spát.
 |
| José a jeho chólky z kuchyně |
 |
| ..a jedlo, pilo, řeči se vedly.. |
Jinými slovy, v neděli ráno byla opakovačka latiny s novými prvky do jive skutečně náročná, je i docela možné, že část "viny" kromě pozdního návratu nesla i naakumulovaná únava. Po dopoledním bloku už potom následoval jenom společný oběd a odjezd domů.
 | |
| celá sestava "bez rozdílu kategorií":-) |
A úplně na konec trochu nevyžádané reklamy: láká-li vás někoho tanec a máte pochyby, Šrámkovi můžu s klidným svědomím doporučit.
pondělí 25. července 2011
Do trikombinézy část 1.
Jak jsem již avizoval v předchozím příspěvku, nedělí počínaje se pouštím do dalšího kola nějakého systematického snižování váhy.
Nejvíc práce mi asi dalo vymyslet nějaký vtipný a přitom odpovídající název. Nechal jsem se tedy inspirovat jakýmsi připitomělým seriálem "do plavek", ale odpitoměl ho nahrazením plavek trikombinézou. Ono ne že by mi nezáleželo na tom, jak vypadám, daleko víc mě ale trápí, že krásnou novou trikombinézu svého nového klubu dnes dopnu jenom s opravdu velkými potížemi a delší pobyt v ní s ohledem na životnost zipu bych si nedoporučoval:-)
Dneska se ještě nebudu pouštět do nějakého odhalování "tajností", které jsem na sebe vymyslel a uvedu jenom několik základních technikálií.
Abych byl snadno sledovatelný, budu průběžně umísťovat informace na runningfreeonline.
Vypadá to nějak takto:
Za rozhodující budu vždycky považovat pondělní ráno, které bude měřítkem úspěšnosti předchozího týdne.
No a to by tak nějak stačilo, teda ještě jsem zapomněl, ta dnešní váha byla s trochou dehydratace, protože na samém konci dovolené padlo i nějaké to vínko, bez ořechů a sýra samozřejmě :-))
Tak zase za týden.
Nejvíc práce mi asi dalo vymyslet nějaký vtipný a přitom odpovídající název. Nechal jsem se tedy inspirovat jakýmsi připitomělým seriálem "do plavek", ale odpitoměl ho nahrazením plavek trikombinézou. Ono ne že by mi nezáleželo na tom, jak vypadám, daleko víc mě ale trápí, že krásnou novou trikombinézu svého nového klubu dnes dopnu jenom s opravdu velkými potížemi a delší pobyt v ní s ohledem na životnost zipu bych si nedoporučoval:-)
Dneska se ještě nebudu pouštět do nějakého odhalování "tajností", které jsem na sebe vymyslel a uvedu jenom několik základních technikálií.
Abych byl snadno sledovatelný, budu průběžně umísťovat informace na runningfreeonline.
Vypadá to nějak takto:
No a to by tak nějak stačilo, teda ještě jsem zapomněl, ta dnešní váha byla s trochou dehydratace, protože na samém konci dovolené padlo i nějaké to vínko, bez ořechů a sýra samozřejmě :-))
Tak zase za týden.
sobota 23. července 2011
Vypadá to na nový seriál
Dneska jsem se vrátil z dovolené a musím konstatovat 2 věci:
1) Ve Slovenském ráji je opravdu nádherně.
Co je pro mne navíc velmi příjemné byť nepochopitelné, je praktická vylidněnost celého kraje. V hotelu Ráj (www.hotelraj.sk můžu jedině doporučit, slušné ceny, vstřícný personál, naprostý klid) jsme většinu ze 14-ti strávených nocí bydleli téměř sami, restaurant zel prázdnotou a i okolní priváty s velmi příznivými cenami byly prázdné, soukromé chaty většinou rovněž prázdné, dost z nich (zejména těch větších) zeje prázdnotou očividně delší dobu, jak se dá soudit třeba z keřů rostoucích ze dveří :-).
Méně příjemným důsledkem tohoto stavu je místy komplikované plánování turistiky. Značení sice existuje (místy tedy celkem výrazně ovlivněno na chráněnou oblast intenzívní těžbou dřeva), ale průchodnost cest je často dosti mizerná v důsledku nepoužívanosti. Několikrát jsme museli výpravu operativně pozměnit, protože už pár desítek metrů od rozcestí byla cesta zarostlá lebedou půl metru nad Matýskovu hlavu. No ale poradili jsme si:-).
Vodní nádrž Palcmanská Maša, která se nachází v bezprostřední blízkosti vyniká super čistou vodou a navzdory strašení všech "zkušených" o teplotě zřídka dosahující 18 stupňů, měla pohodlných 21, čímž se v ní dalo parádně zaplavat a plavba ramenem Hnilce, cca 15m širokým a vedoucím mezi skalami cca 2km, je vyložené zážitkovou záležitostí. Ostatně kdy si člověk zaplave pod dvěma železničními přejezdy nad vodou v jednom tréninku :-)
Aby to ale nebylo zase moc pěkné, tak přilehlé obce (Dobšinská Maša a Dedinky) naprosto neřeší realizaci vstupů do vody, kterých je tím pádem poskrovnu a ještě jsou i tak hodně kamenité. Nechápu, rekreační potenciál přehrady to rozhodně snižuje a na přetlak turistů si oblast rozhodně stěžovat nemůže.
No ale nebudu otravovat se zážitky z dovolené, které stejně nikoho nezajímají, leda snad doporučení nejlepší restaurace v okolí: jmenuje se "U Pellého" a nachází se v Dedinkách nad hotelem Priehrada, skutečně výtečná kuchyně, zejména doporučuji halušky s kyselým zelím a pečeným žebírkem, delikatesa, a přejdu k bodu 2.
2) 14-ti denní haluškovou kůru na hubnutí NEDOPORUČUJI :-)
Jejím vysledkem je totiž navzdory celkem aktivní turistice návrat ke 105-ti kilům (skoro 106 ale pssst!), což mě už fakt otravuje. Zítřkem počínaje s tím tedy začínám skutečně něco dělat a protože podobný záměr má i manželka (podmínka nutná:-)), mohlo by to mít i úspěch.
No a abych svoji motivaci posílil, zkusím se o své úspěchy (a samozřejmě neúspěchy i ty mohou nastat:-)) podělit. Teda jestli to tady ještě někdo čte, protože ten můj báchor je už dosti se vlekoucí téma :-)
1) Ve Slovenském ráji je opravdu nádherně.
Co je pro mne navíc velmi příjemné byť nepochopitelné, je praktická vylidněnost celého kraje. V hotelu Ráj (www.hotelraj.sk můžu jedině doporučit, slušné ceny, vstřícný personál, naprostý klid) jsme většinu ze 14-ti strávených nocí bydleli téměř sami, restaurant zel prázdnotou a i okolní priváty s velmi příznivými cenami byly prázdné, soukromé chaty většinou rovněž prázdné, dost z nich (zejména těch větších) zeje prázdnotou očividně delší dobu, jak se dá soudit třeba z keřů rostoucích ze dveří :-).
Méně příjemným důsledkem tohoto stavu je místy komplikované plánování turistiky. Značení sice existuje (místy tedy celkem výrazně ovlivněno na chráněnou oblast intenzívní těžbou dřeva), ale průchodnost cest je často dosti mizerná v důsledku nepoužívanosti. Několikrát jsme museli výpravu operativně pozměnit, protože už pár desítek metrů od rozcestí byla cesta zarostlá lebedou půl metru nad Matýskovu hlavu. No ale poradili jsme si:-).
Vodní nádrž Palcmanská Maša, která se nachází v bezprostřední blízkosti vyniká super čistou vodou a navzdory strašení všech "zkušených" o teplotě zřídka dosahující 18 stupňů, měla pohodlných 21, čímž se v ní dalo parádně zaplavat a plavba ramenem Hnilce, cca 15m širokým a vedoucím mezi skalami cca 2km, je vyložené zážitkovou záležitostí. Ostatně kdy si člověk zaplave pod dvěma železničními přejezdy nad vodou v jednom tréninku :-)
Aby to ale nebylo zase moc pěkné, tak přilehlé obce (Dobšinská Maša a Dedinky) naprosto neřeší realizaci vstupů do vody, kterých je tím pádem poskrovnu a ještě jsou i tak hodně kamenité. Nechápu, rekreační potenciál přehrady to rozhodně snižuje a na přetlak turistů si oblast rozhodně stěžovat nemůže.
No ale nebudu otravovat se zážitky z dovolené, které stejně nikoho nezajímají, leda snad doporučení nejlepší restaurace v okolí: jmenuje se "U Pellého" a nachází se v Dedinkách nad hotelem Priehrada, skutečně výtečná kuchyně, zejména doporučuji halušky s kyselým zelím a pečeným žebírkem, delikatesa, a přejdu k bodu 2.
2) 14-ti denní haluškovou kůru na hubnutí NEDOPORUČUJI :-)
Jejím vysledkem je totiž navzdory celkem aktivní turistice návrat ke 105-ti kilům (skoro 106 ale pssst!), což mě už fakt otravuje. Zítřkem počínaje s tím tedy začínám skutečně něco dělat a protože podobný záměr má i manželka (podmínka nutná:-)), mohlo by to mít i úspěch.
No a abych svoji motivaci posílil, zkusím se o své úspěchy (a samozřejmě neúspěchy i ty mohou nastat:-)) podělit. Teda jestli to tady ještě někdo čte, protože ten můj báchor je už dosti se vlekoucí téma :-)
pátek 17. června 2011
Softreset s následným hardresetem, zatím teda bez hardu:-)
K napsání tohoto článku se chystám už drahnou dobu, ale nějak nemám poslední dobou do psaní chuti, ani nějak extra času.
Když jsem před dvěma lety absolvoval jako doprovod školu v přírodě, byl jsem pevně přesvědčen o tom, že jde o moji sic první, ale i poslední akce tohoto charakteru. Jasný to důkaz pravdivosti tvrzení agenta 007 "never say never" :-).
Po dvou letech se totiž zopakovala prakticky identická situace ve stejné třídě, se stejnou učitelkou a stejnou asistentkou (mojí ženou): škola zaplatí do školy v přírodě jenom 2 dospělé. Co na tom, že dětí je 28 a 2 dospělí nevyhovují ani zákonnému minimu, prostě nic a po ptákách. Co se tedy asi tak mohlo stát v situaci, kdy věc byla ložena: buď se najde skutečný samaritán, který obětuje týden dovolené (čti "fakt velkej blbec":-)), nebo prostě letošní třeťáci budou bez švp?
Pozorný čtenář jistě vytušil, že onen samaritán se našel v pisateli zdejšího blogu, byť byl chudák celé 2 měsíce od doby, kdy kývl, až do odjezdu zmítán obavami, zda neudělal pěknou blbost. Předem říkám, že neudělal.
Nebudu zdržovat logistikou distribuce vlastních dětí po dobu týdenní nepřítomnosti rodičů, resp. máte-li ochotné rodiče na penzi ve stejném městě, jste prostě gratulováníhodni a není o čem psát a můžete se vesele věnovat dětem cizím:-). Letos byla celkem zásadní změna oproti předloňsku v tom, že třída jela sama a vlastně i druhá změna, dost zásadní: z prvňáků nám vyrostli třeťáci:-), ježiš a vlastně i třetí, jelo se jinam. Sice zase do Hostýnských vrchů, ale tentokrát na osvědčenou Chatu pod Obřany, ale k tomu se ještě dostanu, protože jsem se zase rozkecal a přitom se teprve chystám odjet.
V pondělí ráno to řešíme logisticky optimálně: všechny "krámy" naložím do našeho auta, následně pomůžu naházet kufry do autobusu, načež se v závěsu za ním (s kolem na střeše ;-) rozjedu do místa pobytu.
Zde jsem velmi příjemně překvapen: v celém objektu není kromě nás nikdo další, no paráda! Rozhodíme děti na pokoje, necháme vybalit a dáme krátkou prohlídku okolí před obědem. A už ten je zážitkový, jedna z holčiček ve frontě na jídlo zvrací tak vydatně, že je kromě jejích potřeba vyprat ještě další 3 kalhoty okolostojících a asi 6 papuče, dobrej start. Odpoledne musí tedy Marta jako zdravotník zůstat s marodem na chatě a doufat, že se to obejde bez teploty, aby mohla na škole zůstat. My s Naďou tedy balíme zbytek dětí a vyrážíme odpoledne zahájit výběr místa na výstavbu "domečků" a taky se podívat, jak se okolí od mých mladých let změnilo. Na sousední objekt, chatu Valašku jsem totiž v dětství několikrát ročně jezdil. Dojdeme až k zatopenému lomu, který je plný pulců, čímž výprava získává zážitkový charakter pro většinu dětí, jež živého pulce ještě neviděly. Jsou tak zaujaty, že návrat na večeři stíháme jenom taktak. Pacientce je, bohužel, hůř, horečka, večer si ji tedy odvezou rodiče, což chuďa obrečí.
Po večeři si jsou děcka vymyslet názvy pokojů a namalovat loga. Mí favorité jsou jednoznačně pokoj číslo 12:
Pro ty se slabším zrakem jenom upřesním, že team se pojmenoval skutečně Hollywood playboys, zajíček v názvu snad ani nepotřebuje komentář (třeťáci :-D). Další skutečnou "perlou" byla holčičí parta Empétrojky, další už byly celkem standardní názvy jako Piráti, Machři, Dalmatýnky a tak. Pozoruhodným jevem je, že tahle parta (jakože playboys:-) vyhrála bodování úklidu a druhý nejlepší pokoj byli taky kluci. Holky by se nad sebou měly zamyslet.
Úterý ráno začínám časně. Večer totiž Nadi a Martě dorazila smska, že jakýsi dementní výkaz nemůže kdosi otevřít a je potřeba, aby ho poslali znova příroda nepříroda. Tak "pan učitel" sedl v 5 ráno na kolo (aby byl do budíčku zpět), otočil se doma, přeposlal ten pitomej soubor a vrátil se zpět. (vtipná poznámka je, že výkaz se vrátil k doplnění 3 týdny po návratu ze švp, takže to musel byt fakt hořák jaxviňa).
Asi nebudu dál líčit den za dnem, protože zážitků bylo znovu nepočítaně, jenom snad obecně. S třeťákama se daleko líp "pracuje" než s prvňákama. Už se třeba dají nahnat do koupelny a jenom zkontrolovat, jak se sprchují. Po velkém překvapení, kdy se nám jeden hoch osprchoval zabalen do ručníku, po chodbě tak totiž začaly běhat holky, po nich i kluci a tenhle se ještě v životě (údajně:-)) nesprchoval, jenom koupal, tak zápalu nadšení vletěl pod vodu i s ručníkem, už probíhalo sprchování na pohodu.
Jako dvornímu fotografovi se mi povedlo několik krásných fotek třeba na olympiádě při trojskoku pár parádních švenků, s ohledem na háklivost zveřejňování fotek cizích dětí je sem ale dát nemůžu. Co sem ale dát můžu je krásná fotka mloka, kterého jsem vyfotil foťákem strčeným do pařezu, na který jsem ani pořádně neviděl. Tak doufám, že se bude líbit:-).
No, ale můj favorit jump sem stejně dám:-)
Jako cyklistovi se mi nedařilo vůbec. Kromě úterního výletu jsem dostal "vycházku" ještě ve čtvrtek v odpoledním klidu a objel si aspoň pár z plánovaných kopců, jinak jsem ovšem rána prostě nedával. Večerka ve 21:30 a poslední odpadající kolem 23:00 moc šancí na denní vstávání v 5 prostě nedávají. Nemluvě tedy o narůstající únavě jenom z denního provozu:-).
Z nových zážitků jsem byl donucen jet na koni. Z principu jsem velmi nedůvěřivý ke všem zvířatům, která mám výškou nad kotník (navíc tedy k hlodavcům, pavoukům a tak. Asi proto máme doma psa a 2 morčata :-)), takže při výletě za projížďkou ke koním jsem byl s rolí fotografa velice spokojen, výmluva se hodila: musím přeci vyfotit všechny, tedy i ty, kteří pojedou v poslední rozjížďce, kde zbýval volný kůň. No jak na potvoru došly akumulátory ve foťáku (což je poznat, protože zajede objektiv) a náhradní jsem neměl nabité. Kurec palec, nehrozit mi pohrdání bezmála třiceti třeťáků tak mě na něj nikdo nedostane, takto jsem ale musel. A výsledek? Kdo čeká nadšení, bude zklamán. Nikdy víc! Je to hrozně vysoko, tak divně se to natřásá, nemluvě o tom, že pedály jsem hledal taky marně, byť jakési zárodky klipsen no provázkách mělo:-)).
Rovněž musím zmínit, jak mohou moderní technologie povzbudit upadající fyzickou kondici dorůstající generace. Na nejdelším pochodu pobytu totiž na zpáteční cestě mnohým již docházely síly a vypadalo to, že snad nestihnem večeři, považte! Jako prozíravý muž jsem ovšem sebou měl i autonavigaci Garmin 3790, která obsahuje i turistické mapy ČR včetně plastického zobrazení. Stačilo vytáhnout, zaměřit a i ti nejpomalejší propadli změně nadmořské výšky za pochodu a zapomněli na bolavé nohy i těžké batohy. V této souvislosti mám ještě jednu krásnou historku, kdy jsem sledoval jednoho z hochů, jak se hrbí pod batohem a potěžkaje ho povídám: " Ty tam ale Tome musíš mít pořádný šutrák". Odpověď mě odzbrojila: "Jasně, vypadá jak samopal". Já jenom doplním, že vážil tak 9 kilo :-))))
No a to je vlastně celé, ve čtvrtek jsme zvládli táborák, stezku odvahy (vyjít na ni zvládly jenom 2/3 dětí, možná jsem to s "iniciační historkou" trochu přehnal:-) a jelo se domů. Já naložil do auta opět provozní věci, nachystal kufry k východu, ale vyjel dřív, protože mě čekala cesta k hardresetu, ale o tom zase příště.
Se zpožděním musím doplnit odstavec o rekreačním středisku "Chata Pod Obrany". Jde o bývalou odborářskou chatu TOS Kuřim, kterou její správci zprivatizovali a do dnešních dní provozují. Objekt prošel jenom udržovacími rekonstrukcemi, takže celé zařízení má ještě "rustikálně-odborářskou patinu". Nejsem nijak zpovykaný, takže mi to nevadilo, naopak, v podobných zařízeních jsem jako dítě zažil spoustu krásných týdnů ať už s rodiči, prarodiči, nebo na různých dětských pobytech. Pominu-li tedy interiér, péče o děti (i o dospělé:-) byla ze strany paní šéfové i ostatního personálu naprosto příkladná. Strava vynikající i známí problémoví strávníci jedli všechno a fronty na přídavky (a že porce nebyly malé!) byly jasným potvrzením kvality a pan kuchař byl navíc veselá kopa, takže jídlo včetně distribuce bylo vyloženě zážitkové:-). I s ohledem na celkem velkou vzdálenost od silnice a bezprostřední blízkost lesa jde o bezva místo pro rodiny s dětmi. Takže na tomto místě díky paní Žákové a jejímu kolektivu.
Hm, no sportovní blog to v poslední době nějak není, tak snad jenom chlubící poznámka, že tento týden už mám při pátku 318 km na kole, první klus po půl roce a 2,5 hodiny tanečků. Celkem nějakých 13,5 hodin. To snad nemá ani Alda.
Tak hezký víkend přeju!
Když jsem před dvěma lety absolvoval jako doprovod školu v přírodě, byl jsem pevně přesvědčen o tom, že jde o moji sic první, ale i poslední akce tohoto charakteru. Jasný to důkaz pravdivosti tvrzení agenta 007 "never say never" :-).
Po dvou letech se totiž zopakovala prakticky identická situace ve stejné třídě, se stejnou učitelkou a stejnou asistentkou (mojí ženou): škola zaplatí do školy v přírodě jenom 2 dospělé. Co na tom, že dětí je 28 a 2 dospělí nevyhovují ani zákonnému minimu, prostě nic a po ptákách. Co se tedy asi tak mohlo stát v situaci, kdy věc byla ložena: buď se najde skutečný samaritán, který obětuje týden dovolené (čti "fakt velkej blbec":-)), nebo prostě letošní třeťáci budou bez švp?
Pozorný čtenář jistě vytušil, že onen samaritán se našel v pisateli zdejšího blogu, byť byl chudák celé 2 měsíce od doby, kdy kývl, až do odjezdu zmítán obavami, zda neudělal pěknou blbost. Předem říkám, že neudělal.
Nebudu zdržovat logistikou distribuce vlastních dětí po dobu týdenní nepřítomnosti rodičů, resp. máte-li ochotné rodiče na penzi ve stejném městě, jste prostě gratulováníhodni a není o čem psát a můžete se vesele věnovat dětem cizím:-). Letos byla celkem zásadní změna oproti předloňsku v tom, že třída jela sama a vlastně i druhá změna, dost zásadní: z prvňáků nám vyrostli třeťáci:-), ježiš a vlastně i třetí, jelo se jinam. Sice zase do Hostýnských vrchů, ale tentokrát na osvědčenou Chatu pod Obřany, ale k tomu se ještě dostanu, protože jsem se zase rozkecal a přitom se teprve chystám odjet.
V pondělí ráno to řešíme logisticky optimálně: všechny "krámy" naložím do našeho auta, následně pomůžu naházet kufry do autobusu, načež se v závěsu za ním (s kolem na střeše ;-) rozjedu do místa pobytu.
Zde jsem velmi příjemně překvapen: v celém objektu není kromě nás nikdo další, no paráda! Rozhodíme děti na pokoje, necháme vybalit a dáme krátkou prohlídku okolí před obědem. A už ten je zážitkový, jedna z holčiček ve frontě na jídlo zvrací tak vydatně, že je kromě jejích potřeba vyprat ještě další 3 kalhoty okolostojících a asi 6 papuče, dobrej start. Odpoledne musí tedy Marta jako zdravotník zůstat s marodem na chatě a doufat, že se to obejde bez teploty, aby mohla na škole zůstat. My s Naďou tedy balíme zbytek dětí a vyrážíme odpoledne zahájit výběr místa na výstavbu "domečků" a taky se podívat, jak se okolí od mých mladých let změnilo. Na sousední objekt, chatu Valašku jsem totiž v dětství několikrát ročně jezdil. Dojdeme až k zatopenému lomu, který je plný pulců, čímž výprava získává zážitkový charakter pro většinu dětí, jež živého pulce ještě neviděly. Jsou tak zaujaty, že návrat na večeři stíháme jenom taktak. Pacientce je, bohužel, hůř, horečka, večer si ji tedy odvezou rodiče, což chuďa obrečí.
Po večeři si jsou děcka vymyslet názvy pokojů a namalovat loga. Mí favorité jsou jednoznačně pokoj číslo 12:
Úterý ráno začínám časně. Večer totiž Nadi a Martě dorazila smska, že jakýsi dementní výkaz nemůže kdosi otevřít a je potřeba, aby ho poslali znova příroda nepříroda. Tak "pan učitel" sedl v 5 ráno na kolo (aby byl do budíčku zpět), otočil se doma, přeposlal ten pitomej soubor a vrátil se zpět. (vtipná poznámka je, že výkaz se vrátil k doplnění 3 týdny po návratu ze švp, takže to musel byt fakt hořák jaxviňa).
Asi nebudu dál líčit den za dnem, protože zážitků bylo znovu nepočítaně, jenom snad obecně. S třeťákama se daleko líp "pracuje" než s prvňákama. Už se třeba dají nahnat do koupelny a jenom zkontrolovat, jak se sprchují. Po velkém překvapení, kdy se nám jeden hoch osprchoval zabalen do ručníku, po chodbě tak totiž začaly běhat holky, po nich i kluci a tenhle se ještě v životě (údajně:-)) nesprchoval, jenom koupal, tak zápalu nadšení vletěl pod vodu i s ručníkem, už probíhalo sprchování na pohodu.
Jako dvornímu fotografovi se mi povedlo několik krásných fotek třeba na olympiádě při trojskoku pár parádních švenků, s ohledem na háklivost zveřejňování fotek cizích dětí je sem ale dát nemůžu. Co sem ale dát můžu je krásná fotka mloka, kterého jsem vyfotil foťákem strčeným do pařezu, na který jsem ani pořádně neviděl. Tak doufám, že se bude líbit:-).
No, ale můj favorit jump sem stejně dám:-)
Jako cyklistovi se mi nedařilo vůbec. Kromě úterního výletu jsem dostal "vycházku" ještě ve čtvrtek v odpoledním klidu a objel si aspoň pár z plánovaných kopců, jinak jsem ovšem rána prostě nedával. Večerka ve 21:30 a poslední odpadající kolem 23:00 moc šancí na denní vstávání v 5 prostě nedávají. Nemluvě tedy o narůstající únavě jenom z denního provozu:-).
Z nových zážitků jsem byl donucen jet na koni. Z principu jsem velmi nedůvěřivý ke všem zvířatům, která mám výškou nad kotník (navíc tedy k hlodavcům, pavoukům a tak. Asi proto máme doma psa a 2 morčata :-)), takže při výletě za projížďkou ke koním jsem byl s rolí fotografa velice spokojen, výmluva se hodila: musím přeci vyfotit všechny, tedy i ty, kteří pojedou v poslední rozjížďce, kde zbýval volný kůň. No jak na potvoru došly akumulátory ve foťáku (což je poznat, protože zajede objektiv) a náhradní jsem neměl nabité. Kurec palec, nehrozit mi pohrdání bezmála třiceti třeťáků tak mě na něj nikdo nedostane, takto jsem ale musel. A výsledek? Kdo čeká nadšení, bude zklamán. Nikdy víc! Je to hrozně vysoko, tak divně se to natřásá, nemluvě o tom, že pedály jsem hledal taky marně, byť jakési zárodky klipsen no provázkách mělo:-)).
Rovněž musím zmínit, jak mohou moderní technologie povzbudit upadající fyzickou kondici dorůstající generace. Na nejdelším pochodu pobytu totiž na zpáteční cestě mnohým již docházely síly a vypadalo to, že snad nestihnem večeři, považte! Jako prozíravý muž jsem ovšem sebou měl i autonavigaci Garmin 3790, která obsahuje i turistické mapy ČR včetně plastického zobrazení. Stačilo vytáhnout, zaměřit a i ti nejpomalejší propadli změně nadmořské výšky za pochodu a zapomněli na bolavé nohy i těžké batohy. V této souvislosti mám ještě jednu krásnou historku, kdy jsem sledoval jednoho z hochů, jak se hrbí pod batohem a potěžkaje ho povídám: " Ty tam ale Tome musíš mít pořádný šutrák". Odpověď mě odzbrojila: "Jasně, vypadá jak samopal". Já jenom doplním, že vážil tak 9 kilo :-))))
No a to je vlastně celé, ve čtvrtek jsme zvládli táborák, stezku odvahy (vyjít na ni zvládly jenom 2/3 dětí, možná jsem to s "iniciační historkou" trochu přehnal:-) a jelo se domů. Já naložil do auta opět provozní věci, nachystal kufry k východu, ale vyjel dřív, protože mě čekala cesta k hardresetu, ale o tom zase příště.
Se zpožděním musím doplnit odstavec o rekreačním středisku "Chata Pod Obrany". Jde o bývalou odborářskou chatu TOS Kuřim, kterou její správci zprivatizovali a do dnešních dní provozují. Objekt prošel jenom udržovacími rekonstrukcemi, takže celé zařízení má ještě "rustikálně-odborářskou patinu". Nejsem nijak zpovykaný, takže mi to nevadilo, naopak, v podobných zařízeních jsem jako dítě zažil spoustu krásných týdnů ať už s rodiči, prarodiči, nebo na různých dětských pobytech. Pominu-li tedy interiér, péče o děti (i o dospělé:-) byla ze strany paní šéfové i ostatního personálu naprosto příkladná. Strava vynikající i známí problémoví strávníci jedli všechno a fronty na přídavky (a že porce nebyly malé!) byly jasným potvrzením kvality a pan kuchař byl navíc veselá kopa, takže jídlo včetně distribuce bylo vyloženě zážitkové:-). I s ohledem na celkem velkou vzdálenost od silnice a bezprostřední blízkost lesa jde o bezva místo pro rodiny s dětmi. Takže na tomto místě díky paní Žákové a jejímu kolektivu.
Hm, no sportovní blog to v poslední době nějak není, tak snad jenom chlubící poznámka, že tento týden už mám při pátku 318 km na kole, první klus po půl roce a 2,5 hodiny tanečků. Celkem nějakých 13,5 hodin. To snad nemá ani Alda.
Tak hezký víkend přeju!
neděle 15. května 2011
Mamut Tour 2011, zase jenom mamut junior
Po malém průzkumu jakého mamuta jet, jsem se nakonec rozhodl pro dlouho. Dostal jsem totiž nabídku od "strejdy" z Vinohradských šlapek, že jedou ve skupince na čas 8:15, čekají na kopci, roviny střídají, no přišlo mi škoda toho nevyužít.
Registrace proběhla v klidu v pátek večer, což bylo moudré, protože v den startu se tam odehrávaly věci nevídané a dokonce jsem se potkal se závodníkem jedoucím "jenom tak", protože registraci kvůli frontě už ráno nestihl... Ještě večer jsem k věcem sebou přibaloval nabíječku na XT310, protože závodník etriatlonu Radek si sice vzal garmina sebou, ale bez nabíjecího kabelu a nabitého na jednu čárku:-)
Napakoval jsem si tedy proprietky co sebou na 210km, počasí se jevilo být v sobotu slušné, takže hurrá spát a ráno na výstaviště, kde je start.
Po příjezdu jsem předal nabíjecí kabel a šel hledat svoji skupinu. Našel jsem je skoro hned hezky podle mého gusta na konci startovního pole, protože v balíku to fakt neumím. Sotva se přiblížil start, bylo ohlášeno 15-ti minutové odložení. Ani jsem nezachytil proč, jestli to bylo kvůli frontě na registraci nebo kvůli něčemu jinému, fakt nevím. A je tu start a v podstatě hned po něm je rozhodnuto, že se dlouhá trasa nekoná. Jak jsme totiž půl hodiny před startem stáli na konci balíku, v okamžiku startu už to bylo v polovině pole, ve kterém se moji parťáci pohybovali na rozdíl ode mne s jistotou, takže mi hned odskočili, protože já se propadal dozadu. Na cyklisty zleva i zprava opravdu nemám nervy. Sotva jsme vyjeli z výstaviště, začali nadšenci bobmit, přestože start měl být až venku z města, kde se celý peloton ještě zastavil a já se beznadějně zkoušel ke své skupině přiblížit.
A už je tady druhý tentokrát ostrý start. Zkouším asi 10km stáhnout balík, ve kterém jede i teď "moje" skupina, ale je to bez šance. Dojíždím do Pavlovic už dost zahlcenej, naštvanej a vůbec se nějak necítím ideálně.
No jo no, tak pojedu zase střední, zase sám, ach jo. Tak se nějak pinožím, ani mě to moc nebaví, sem tam mě do kopce někdo předjede a tak se pachtím až pod Tesák. Do Tesáku se potvrzuje,že to dneska fakt nejede, resp. jede mi to hůř než minulý víkend při tréninku, kdy jsem ho navíc jel po Hadovně a Grapech. Tak to tak šmrdlám, vyloženě se těším na Grapy, když mě předjíždí závodník v drese "Maňa říkala". Ha s touhle partičkou přece máme po závodě afterparty, ale není to Richard, kterého jediného znám! Ujede mi asi 20 metrů a těsně pod vrcholem vidím další dva "Maňovce", jak na něj čekají. Do kopce asi ne, ale z kopce si je docvaknu, potvrdíme 18:30 sraz na Labuti a sotva to dořeknem, jsme na Trojáku, kde je občerstvovačka. Kluci zastavují, já ne. Mám žrádla na dlouhou sebou takovou hromadu, že to nemá cenu. Stejně mě nejpozději cestou na Hadovnu dojedou.... Sjezd si pěkně švihám, vono metrák na zippech je dobrá sjezdová kombinace:-). Hadovnu už jedem zase ve skupince a je to fakt dobrý. Kluci jsou sice vesměs podstatně lepší vrchaři než já, ale jedou celkem pijánko, takže se jich jakž takž držím a Hadovna je celkem v klidu za námi. Teď sjezd do Rusavy a šup na Grapy. Ještěže nepršelo, cesta z Hadovny je standardně v dolní části plná bince od lesáků, za mokra tam bývá bahno, takto jenom koleje z kamínků a prachu. Ve zdraví sjedem a v Rusavě nás čeká ostrá zatáčka vpravo, kousek mírného stoupání začátek stojky na Grapy. Tady potkáváme Vl001, který měl defekt. Pomoct už nepotřebuje, má dofoukáno, tak jedu dál, Vláďa nás určitě dojede nemám obavy.
Hned v první stojce jedou nahoru Alf s Richardem a já zůstávám s Liborem za nimi a oproti jejich kadenci to na nejlehčí převody lámem jak se dá. Překonáme nejprudší úsek a já už vím, že to nepůjde. Po kratší mírné pasáži do nejhoršího stoupání slézám z kola. Poprvé v životě jdu tady vedle kola pěšky. Dnešek fakt není můj den. Po chvílí mě dojíždí Vláďa a taky sleze, takže mašírujem ve dvou, mudrujem na téma Vláďou do dneška najetých 100km, čímž si závodem zdvojnásobí roční počet najetých kilometrů:-), až se promudrujem k menšímu sklonu a zase nasedneme. U vyhlídky vidím, že celá Maňa sedí na lavičce. Myslel jsem, že čekají na mě, ale oni jenom respektují příkazové tabulky, na této bylo napsáno vyhlídka, tak vyhlížejí:-). S Vláďou nezastavujeme, stejně nás za chvíli dojedou.
Od vyhlídky je to chvílemi méně do kopce, chvíli více do kopce, asi 2x dokonce malinko z kopce. Nakonec se vyjede z lesní asfaltky na cestu z Hostýna a jedem dolů.
Tímto máme všechny větší kopce za sebou a už nás čeká jenom houpání, poslední občerstvovačka a hurrá do cíle. Z Hostýna nám to v Vláďou celkem odsýpá, byť je znát síla metráku, protože ve sjezdech mu odjíždím a pak na něj čekám. Měl bych podle něj požadovat nějakou časovku v mírném sjezdu, abych tento faktor zúročil:-)). Porád čekám, kdy nás Maňa dojede, ale stane se to až na občerstvovačce, kde zastavíme, abychom naposledy doplnili bidony a k velkému pobavení obsluhy si beru svůj rohlík, kterých mám na dlouhou ještě dost:-).
Od občerstvovačky foukne do zad, tak to pěkně jede, tož jedem. Tady někde jsme asi ztratili Vláďu, protože v Dřevohosticích už s námi není. Zato s námi jede pán na pěkném pinarellu. Po rovince trochu tahám, do kopce vlaju, ale už je to za pár, tak nemá cenu nějak škudlit síly. Od Prosenic nám foukne do ksichtu, tak si ještě trochu zastřídáme a do Výstaviště Maňa spurtuje pro diváky.
No a tím vlastně závod končí. V cíli už se jenom vymění dojmy s dříve dokončivšími, a hurrá domů, odvedem děti k rodičům, na chvilu se natáhneme a valíme na Labuť na afterpáry u krůty. Kdo byl pozván a nedorazil, pochybil. Krůtička tradičně bez chyby, vína skvělá, společnost vybraná, konverzace mimořádně kvalitní a závěr s doutníčky na Black Hillu byl jak se patří důstojný. Ale to už by byla jiná pohádka, takže zase za rok hrrr na mamuta.
Registrace proběhla v klidu v pátek večer, což bylo moudré, protože v den startu se tam odehrávaly věci nevídané a dokonce jsem se potkal se závodníkem jedoucím "jenom tak", protože registraci kvůli frontě už ráno nestihl... Ještě večer jsem k věcem sebou přibaloval nabíječku na XT310, protože závodník etriatlonu Radek si sice vzal garmina sebou, ale bez nabíjecího kabelu a nabitého na jednu čárku:-)
Napakoval jsem si tedy proprietky co sebou na 210km, počasí se jevilo být v sobotu slušné, takže hurrá spát a ráno na výstaviště, kde je start.
Po příjezdu jsem předal nabíjecí kabel a šel hledat svoji skupinu. Našel jsem je skoro hned hezky podle mého gusta na konci startovního pole, protože v balíku to fakt neumím. Sotva se přiblížil start, bylo ohlášeno 15-ti minutové odložení. Ani jsem nezachytil proč, jestli to bylo kvůli frontě na registraci nebo kvůli něčemu jinému, fakt nevím. A je tu start a v podstatě hned po něm je rozhodnuto, že se dlouhá trasa nekoná. Jak jsme totiž půl hodiny před startem stáli na konci balíku, v okamžiku startu už to bylo v polovině pole, ve kterém se moji parťáci pohybovali na rozdíl ode mne s jistotou, takže mi hned odskočili, protože já se propadal dozadu. Na cyklisty zleva i zprava opravdu nemám nervy. Sotva jsme vyjeli z výstaviště, začali nadšenci bobmit, přestože start měl být až venku z města, kde se celý peloton ještě zastavil a já se beznadějně zkoušel ke své skupině přiblížit.
A už je tady druhý tentokrát ostrý start. Zkouším asi 10km stáhnout balík, ve kterém jede i teď "moje" skupina, ale je to bez šance. Dojíždím do Pavlovic už dost zahlcenej, naštvanej a vůbec se nějak necítím ideálně.
No jo no, tak pojedu zase střední, zase sám, ach jo. Tak se nějak pinožím, ani mě to moc nebaví, sem tam mě do kopce někdo předjede a tak se pachtím až pod Tesák. Do Tesáku se potvrzuje,že to dneska fakt nejede, resp. jede mi to hůř než minulý víkend při tréninku, kdy jsem ho navíc jel po Hadovně a Grapech. Tak to tak šmrdlám, vyloženě se těším na Grapy, když mě předjíždí závodník v drese "Maňa říkala". Ha s touhle partičkou přece máme po závodě afterparty, ale není to Richard, kterého jediného znám! Ujede mi asi 20 metrů a těsně pod vrcholem vidím další dva "Maňovce", jak na něj čekají. Do kopce asi ne, ale z kopce si je docvaknu, potvrdíme 18:30 sraz na Labuti a sotva to dořeknem, jsme na Trojáku, kde je občerstvovačka. Kluci zastavují, já ne. Mám žrádla na dlouhou sebou takovou hromadu, že to nemá cenu. Stejně mě nejpozději cestou na Hadovnu dojedou.... Sjezd si pěkně švihám, vono metrák na zippech je dobrá sjezdová kombinace:-). Hadovnu už jedem zase ve skupince a je to fakt dobrý. Kluci jsou sice vesměs podstatně lepší vrchaři než já, ale jedou celkem pijánko, takže se jich jakž takž držím a Hadovna je celkem v klidu za námi. Teď sjezd do Rusavy a šup na Grapy. Ještěže nepršelo, cesta z Hadovny je standardně v dolní části plná bince od lesáků, za mokra tam bývá bahno, takto jenom koleje z kamínků a prachu. Ve zdraví sjedem a v Rusavě nás čeká ostrá zatáčka vpravo, kousek mírného stoupání začátek stojky na Grapy. Tady potkáváme Vl001, který měl defekt. Pomoct už nepotřebuje, má dofoukáno, tak jedu dál, Vláďa nás určitě dojede nemám obavy.
Hned v první stojce jedou nahoru Alf s Richardem a já zůstávám s Liborem za nimi a oproti jejich kadenci to na nejlehčí převody lámem jak se dá. Překonáme nejprudší úsek a já už vím, že to nepůjde. Po kratší mírné pasáži do nejhoršího stoupání slézám z kola. Poprvé v životě jdu tady vedle kola pěšky. Dnešek fakt není můj den. Po chvílí mě dojíždí Vláďa a taky sleze, takže mašírujem ve dvou, mudrujem na téma Vláďou do dneška najetých 100km, čímž si závodem zdvojnásobí roční počet najetých kilometrů:-), až se promudrujem k menšímu sklonu a zase nasedneme. U vyhlídky vidím, že celá Maňa sedí na lavičce. Myslel jsem, že čekají na mě, ale oni jenom respektují příkazové tabulky, na této bylo napsáno vyhlídka, tak vyhlížejí:-). S Vláďou nezastavujeme, stejně nás za chvíli dojedou.
Od vyhlídky je to chvílemi méně do kopce, chvíli více do kopce, asi 2x dokonce malinko z kopce. Nakonec se vyjede z lesní asfaltky na cestu z Hostýna a jedem dolů.
Tímto máme všechny větší kopce za sebou a už nás čeká jenom houpání, poslední občerstvovačka a hurrá do cíle. Z Hostýna nám to v Vláďou celkem odsýpá, byť je znát síla metráku, protože ve sjezdech mu odjíždím a pak na něj čekám. Měl bych podle něj požadovat nějakou časovku v mírném sjezdu, abych tento faktor zúročil:-)). Porád čekám, kdy nás Maňa dojede, ale stane se to až na občerstvovačce, kde zastavíme, abychom naposledy doplnili bidony a k velkému pobavení obsluhy si beru svůj rohlík, kterých mám na dlouhou ještě dost:-).
Od občerstvovačky foukne do zad, tak to pěkně jede, tož jedem. Tady někde jsme asi ztratili Vláďu, protože v Dřevohosticích už s námi není. Zato s námi jede pán na pěkném pinarellu. Po rovince trochu tahám, do kopce vlaju, ale už je to za pár, tak nemá cenu nějak škudlit síly. Od Prosenic nám foukne do ksichtu, tak si ještě trochu zastřídáme a do Výstaviště Maňa spurtuje pro diváky.
No a tím vlastně závod končí. V cíli už se jenom vymění dojmy s dříve dokončivšími, a hurrá domů, odvedem děti k rodičům, na chvilu se natáhneme a valíme na Labuť na afterpáry u krůty. Kdo byl pozván a nedorazil, pochybil. Krůtička tradičně bez chyby, vína skvělá, společnost vybraná, konverzace mimořádně kvalitní a závěr s doutníčky na Black Hillu byl jak se patří důstojný. Ale to už by byla jiná pohádka, takže zase za rok hrrr na mamuta.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)