Lehké zbilancování roku 2012

Poslední dobou blog zanedbávám. Není to ani tak nedostatkem témat, jako ochabující chutí spisovat. Nesbírám inspirativní zážitky jako 12 Honza, opakovaných tréninkových záznamů už mám rovněž odepsáno mraky a upřímně řečeno, psát třeba recenzi na techniku se mi taky moc nechce. Byť na Galaxy Note, nebo možná ještě spíše na Asus Transformer dojde :-).
Ročních bilancování jsem ale zase až tolik nenapsal, ono když mám blog od roku 2006 nebo tak nějak, stereotyp zatím nehrozí :-)
Pojďme ale k roku 2012. Sportovní cíl byl jasný: najet 10 000km na kole a ujet dlouhého mamuta. A hned na úvod si řekněme, cíl splněn nebyl ani jeden. Přestože šlo o 1. rok, kdy jsem jezdil skutečně celoročně, tak to prostě nevyšlo, o mamutovi jsem i napsal článek. Taky jsem chtěl přidat v běhu a naběhat aspoň 1000km, což jsem rovněž nestihl, možná i trochu plavat a když bude chuť, i třeba někde závodit. Trošku i plavat i trošku závodit se splnit skoro podařilo :-))).
Celým sportovním rokem se totiž letos prohnaly zdravotní problémy jako bouře předcházená vánkem, kterým byly červnové hemoroidy. Na těch jsem si poprvé vyzkoušel, že i věci, které člověk jako "prvouživatel" prožívá pomalu podobně s úmrtím v rodině, jsou už spoustou dalších lidí dávno prožity, přestáty a vlastně o nic moc nejde. No ale stejně, skoro měsíc cyklistické pauzy v nejlepším období....., ale co, přece mě jenom tak něco nepoloží, to stihnu dojet. A ono to tak skutečně vypadalo, prázdniny se celkem povedly, dokonce cyklisticky proti předchozím nadmíru a to i přesto, že jsme stali chataři a většinu srpna jsme už strávili mimo byt.

Potom krásné září, ucházející říjen a listopadový crash.

Nebudu se pouštět do sáhodlouhých rozebírání rekonvalescence a jejího urychlování či průběhu léčby. Několikrát jsem se totiž v diskusi se známými přistihl, že žvaníme o nemocech jako penzisti a i tento odstavec dávám až na třetí pokus místo sáhodlouhé litanie, jak se o mne v Přerovské nemocnici nestarají :-D. Navíc jsem skutečně šokován, kolik i mladších lidí má podobnou příhodu za sebou, raději nemyslet....

Proto pojďme hbitě k syrovým číslům:

běh: 759 km za 77,5 h (loni 228 za 24,9h)

plavání: 63,7km za 21 h (loni 14,4km za 4,8h)

kolo: 9412km za 365h (loni 9516km za 371h)

chůze: 83km za 21h (loni 35km za 4,8)

tanečky (je v tom posilka ale té bylo zanedbatelně): 173h (loni 119)

celkem tedy 10342km za 656,9h oproti loňským 9794km za 524 hodin.

Viděno touto optikou je dost dobře možné, že jsem prostě přetáhl péro, protože jde o celkový skoro 20% nárůst času a to reálně do konce října a už i ten byl takový vlažnější.

Řikat nějaká hesla pro rok 2013, když tento odstavec rovněž přepisuji už asi po páté a hele, on už je začátek března, je vyloženě kravina. Nemluvě o tom, že letos mám v zásadě jediný cíl: úspěšně se doléčit a dát dobrý základ sezóně 2014 :-D.

Zdravím všechny kdo sem zabloudili k 1. postu v roce 2013!

Romantikem? No asi jo!

O našich tanečních záležitost jsem toho moc nepsal, protože zatím velice není kromě výuky o čem. Přesto se musím zmínit o jedné věci, kterou je moje stále silnější propadlost waltzu. Baví mě všechno, resp. všechno, co jsme zatím zkusili, ale waltz prostě vede.
Mezi všemi je jeden, totiž pardón JEDEN a na tom fakt ulítávám. Nemám problém dodržovat dlouhé kroky, ani zdvihy, ani prostor, prostě dávám tam ten sport (jak říká mistr Libor) tak nějak sám od sebe. A aby to nebylo úplně nesportovní, tak jenom na okraj zmíním, že ač je waltz pomalý tanec, když se do toho člověk pořádně opře, bez problémů u písně Kiko Makashimy propotí košili.

P.S.: a jestli se chcete zasmát, tak když si tohle osolím, tančím waltz sólo i u luxování. A jak se mi zdál byt na tyto věci (luxování) zbytečně velký, tak teď jsou mi místnosti úzké i krátké:-).
Tož příjemný poslech.

Vypadá to na nový seriál

Dneska jsem se vrátil z dovolené a musím konstatovat 2 věci:
1) Ve Slovenském ráji je opravdu nádherně.
Co je pro mne navíc velmi příjemné byť nepochopitelné, je praktická vylidněnost celého kraje. V hotelu Ráj (www.hotelraj.sk můžu jedině doporučit, slušné ceny, vstřícný personál, naprostý klid) jsme většinu ze 14-ti strávených nocí bydleli téměř sami, restaurant zel prázdnotou a i okolní priváty s velmi příznivými cenami byly prázdné, soukromé chaty většinou rovněž prázdné, dost z nich (zejména těch větších) zeje prázdnotou očividně delší dobu, jak se dá soudit třeba z keřů rostoucích ze dveří :-).
Méně příjemným důsledkem tohoto stavu je místy komplikované plánování turistiky. Značení sice existuje (místy tedy celkem výrazně ovlivněno na chráněnou oblast intenzívní těžbou dřeva), ale průchodnost cest je často dosti mizerná v důsledku nepoužívanosti. Několikrát jsme museli výpravu operativně pozměnit, protože už pár desítek metrů od rozcestí byla cesta zarostlá lebedou půl metru nad Matýskovu hlavu. No ale poradili jsme si:-).
Vodní nádrž Palcmanská Maša, která se nachází v bezprostřední blízkosti vyniká super čistou vodou a navzdory strašení všech "zkušených" o teplotě zřídka dosahující 18 stupňů, měla pohodlných 21, čímž se v ní dalo parádně zaplavat a plavba ramenem Hnilce, cca 15m širokým a vedoucím mezi skalami cca 2km, je vyložené zážitkovou záležitostí. Ostatně kdy si člověk zaplave pod dvěma železničními přejezdy nad vodou v jednom tréninku :-)
Aby to ale nebylo zase moc pěkné, tak přilehlé obce (Dobšinská Maša a Dedinky) naprosto neřeší realizaci vstupů do vody, kterých je tím pádem poskrovnu a ještě jsou i tak hodně kamenité. Nechápu, rekreační potenciál přehrady to rozhodně snižuje a na přetlak turistů si oblast rozhodně stěžovat nemůže.
No ale nebudu otravovat se zážitky z dovolené, které stejně nikoho nezajímají, leda snad doporučení nejlepší restaurace v okolí: jmenuje se "U Pellého" a nachází se v Dedinkách nad hotelem Priehrada, skutečně výtečná kuchyně, zejména doporučuji halušky s kyselým zelím a pečeným žebírkem, delikatesa, a přejdu k bodu 2.
2) 14-ti denní haluškovou kůru na hubnutí NEDOPORUČUJI :-)
Jejím vysledkem je totiž navzdory celkem aktivní turistice návrat ke 105-ti kilům (skoro 106 ale pssst!), což mě už fakt otravuje. Zítřkem počínaje s tím tedy začínám skutečně něco dělat a protože podobný záměr má i manželka (podmínka nutná:-)), mohlo by to mít i úspěch.
No a abych svoji motivaci posílil, zkusím se o své úspěchy (a samozřejmě neúspěchy i ty mohou nastat:-)) podělit. Teda jestli to tady ještě někdo čte, protože ten můj báchor je už dosti se vlekoucí téma :-)

Změna při únoru

Úplně původně jsem chtěl tento blog zcela vypnout. Blogspot to ale neumožňuje, buď lze vše smazat, nebo maximálně omezit přístupy. Dal jsem si tedy nějaký čas na rozmyšlenou a zavřel přístupy. Co mne opravdu překvapilo, bylo množství dotazů, co je s blogem, proč jsem ho zavřel a že je to škoda. Ať už proto, že sem tam někoho (i nového) zajímá nějaká z pár zdejších recenzí, nebo proto, že sem zabrousí prostě zavzpomínat na nějaký závod. Skutečností rovněž je, že jsem psaní věnoval docela dost času a asi by fakt byla škoda to všechno na dva kliky poslat do háje.
Blog tak nakonec zůstane s tím, že zatím zvažuji, jakým způsobem ho budu používat. Určitě už nezůstane ryze sportovním deníčkem, protože přístup ke sportu jsem poměrně zásadně přehodnotil a přeřadil ho na nižší prioritu. Proto jsem i ukončil spolupráci s Milošem a Endurainingem, která byla velmi zajímavou etapou, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že to není můj šálek kávy, stejně jako jím není závodění.
Sport tedy dostane místo pouhého koníčku bez toho, aby se kolem organizace tréninku točilo veškeré moje pánování toho mála volného času, který mám. Do toho navíc přibyla velmi zajímavá nová aktivita, zatím tedy hodně v plenkách, kterou je společenský tanec. Manželka se pro původně jednou týdně konanou aktivitu nadchla, takže kromě základního kurzu docházíme ještě navíc na "tančírnu", kde mimo standardního pátku ještě ve středu večer pilujeme styl :-).
Po měsíci jsem se dostal už tak daleko, že jsem pořídil stejné taneční botky značky Supadance, jaké má Richard Gere ve filmu Shall we Dance, který jsem byl z přípravných důvodů přinucen shlédnout:-D.
Na závěr bych chtěl skutečně poděkovat všem, kteří mi napsali milé maily na téma, jak sem rádi chodí. Kvůli vám tedy budu i nadále své grafomanské záchvaty řešit zde. Díky.
JM

105, to už je tedy opravdu dost, takže stačí

105-tka je takové magické číslo, třeba 105 mega by mi asi stačilo abych zbytek života dožil jako rentiér, nebo třeba 105 kmph v obci by mi stačilo, abych přišel o řidičák, 105 bodů získá člověk ve hře bubble breaker když zlikviduje myslím 27 kuliček najednou.... Jo, já vím, samé blbosti, důležité je, že hodnota 105kg živé váhy už je v mém případě skutečně alarmující a když jsem ji (hmotnost) na váze dneska po delší době uviděl, opravdu jsem se na sebe rozhněval. Tak by to vážně nešlo, sice nemám pro příští rok žádné sportovní cíle, ale nebýt bachratej jsem si stanovil:-).
Na vině je samozřejmě pěkné počasí posledních dní, kdy se zcela mimo plán stihlo ještě několik venkovních grilování spojených s vícedenní konzumací všeho možného, což mi totálně rozhodilo biorytmy a stresovaný organismus zareagoval ztučněním.
Dnešním plesem ve Zlechově snad na nějaký čas končí nezrušitelné společenské akce a bude prostor pro zapracování na životosprávě. Poučen z předchozích pokusů se nebudu vrhat do žádných hladových experimentů, ale zkusím nastavit nějaký dlouhodobě udržitelný režim a taky se hýbat lehce častěji než dosavadní tristní 1-2 klusy týdně.
Třeba dneska bylo fakt parádně, první půlka Žebračkou po listí, zpět, když síly pomalu ubývaly, po cyklostezce. Sluníčko celkem svítilo, bylo teploučko, asi naposledy se letos daly vytáhnout krátké běžecké kalhoty. No nádhera fakt, nebýt tak tlustej a z formy, užil bych si to ovšem mnohem víc. Zase na druhou stranu, ohňápané tlusté nožky po 16-ti km běhu jsou docela dobrá motivace, abych se večer trochu pošetřil a při vytáčení milostivé paní u polky si na ranní proběhnutí určitě vzpomenu:-).
Takže jako asi jeden z posledních začínám přípravu na sezónu 2011, ale to, jak bude vypadat ve spolupráci s endurainingem, zase příště.
Jo a kdyby se náhodou některý přerovský čtenář chystal o víkendu na ranní běh, tak se mnou už se dá zase počítat (bude-li tolerováno šnečí tempo:-)).

Snad konečně po nemoci a co tak nějak s tréninkem dál?

Tak mám za sebou 17-tý den práce i skoro všeho ostatního neschopnosti spojené s pojídáním rozličných antibiotik a od zítřka jsem dotkorkou z plicního puštěn (nijak závratně ochotně tedy, vyhrožovala ještě týdnem, ale to už by mě asi fakt švihlo) do pracovního procesu. Ještěže jsem kancelářská krysa se stolem mimo průvan, protože jinak by se ukecat nenechala :-).
Sice jsem byl "houmofisák", ale i tak má člověk doma spoustu času na přemýšlení o hovadinách. Zejména tedy ve druhé polovině domácího pobytu, kdy povolily záchvaty kašle, ze kterých mě bolely i prsty na nohách. Venku krásně, doma vedro, kolega syn Matýsek se zápalem plic, manželka ještě s prázdninami, no prostě báječná ponorka. Kolem řada sportovních blogistů bojuje s demotivací, nechutí a já mám problém přesně opačný. Čím déle jsem doma, tím větší mám cukání. A musím si je nechat zajít, protože po dobrání ATB je mi nařízeno ještě minimálně 14 dní bez pohybu. Celé to asi nevydržím, ale na nějakou lehoučkou aktivitku minimálního rozsahu si stejně dříve než přespříští týden netroufnu. Přece jenom asi bude lepší nechat tělo trochu orazit, když už si tak razantně řeklo o pauzu. Protože má ale člověk ve všem zlém hledat něco dobrého, vidím, že přípravu na příští rok budu moci zahájit dříve než kdykoli před tím a hlavně opravdu odpočatý. No pánové, kdo z vás (kromě Aldy:-)) to má?
Tím se ovšem dostávám k jádru pudla. Přípravu sice zahájím, už se na to těším, ale v čem tedy nemám naprosto jasno, je, k čemu by ona příprava měla vlastně směřovat. Jediný závod, který mě letos opravdu hodně bavil, bylo dálkové plavání. Logicky se tedy nabízí možnost prioritizovat plavání. Jenomže: rozumně (tzn. jednotka aspoň hodinu a ve skupině) plavat se dá jenom ráno a aby to mělo smysl, chce to minimálně 3-4x týdně. Při minimálně jedné, častěji dvou dnech na služebce týdně to znamená, že v pracovním týdnu nebude ráno prostor na běh, což mě žádným obzvláštním nadšením taky nenaplňuje. Zejména s ohledem na nadváhu, která už teď je po bezmála třech týdnech marodění nepublikovatelná  a za dalších 10 dní skoro určitě neklesne, je omezení běhu vyloženě nežádoucí. Velkou neznámou taky je, jak dlouho by mě plavání vydrželo bavit, protože když jsem loni kvůli kotníku nemohl nic jiného dělat, stačilo pár týdnů na to, aby se mi nechuť k drcení bazénů získaná v dorosteneckém věku opět vrátila. Jako mírně obměněná alternativa se nabízí kombinace plavání a posilky, která by přes zimu asi jako úplný indoor až tak nevadila, ale start outdoorových aktivit na jaře by asi byl náročný a kdo ví, jestli bych se k němu v nějaké trochu větší míře odhodlal.
Druhou variantou je zkusit ještě jeden rok enduraining. Mám tam nějaké předplatné, stačilo by trochu "dosypat"  a budou opět plány jako letos. Aspoň v této variantě mám zcela jasno s cimrmanovským "tudy ne přátelé". Denní rozpisy jsou něco, co až na řídké, krátkodobé a speciální případy nebudu v dohledné době absolvovat. Mám rád věci dobře zorganizované a když realizace pokulhává z důvodů vnějších, vnitřních či kombinovaných okolností, jsem z toho nervózní. Takže detailní plán předem zavrhuji. O nějaké volnější možnosti spolupráce se budeme s Milošem ještě bavit.
Třetí varianta je zopakovat si rok 2008, kdy jsem na tom byl aspoň na začátku sezóny objektivně nejlépe za poslední roky. Princip byl jednoduchý: spousta naběhaných vytrvalostních kilometrů přes zimu. Těch bylo letos výrazně méně a myslím, že to nebylo dobře. Tady je ve hře ještě nějaké zpestření, třeba naučit se trochu na běžkách, pořídit si hole na nordic walking, nebo se po letech ukecat a občas vyjet na starém biku i v zimě. Každopádně to byla příprava bez denního plánu a bez z toho plynoucího stresu.
Všechny tyto tři možnosti sebou nesou jednu "potřebu", kterou je stanovení nějakých cílů, tedy nejspíše závodů. A to je kámen úrazu. Letošní běžecké jaro bylo vyloženě tragické (důvody jsou nasnadě), cyklistika je další kapitola sama o sobě a potupné zkrácení Mamuta je toho dokladem. No a triatlon, to je pro mne největší otazník. Na letošek jsem se hodně těšil a to těšení mě přešlo. Nezávodil jsem skoro vůbec a mám-li být upřímný, vůbec mi to nevadilo a ani dneska nemám pocit, že by mi něco uteklo a mělo chybět.
Čtvrtá a poslední uvažovaná varianta je vůbec nic neřešit, dělat něco podle chuti, k ničemu nesměřovat (tedy samozřejmě směřovat k duševní hygieně, která je primární posláním sportu v mém případě) a o případných závodech se rozhodovat na poslední chvíli podle aktuální chuti s tím, že když žádné nebudou, nic se neděje. Tato varianta je asi "nejzdravější", jenom nevím, jestli bych se v takovém případě až moc neflákal.
Každopádně mám ještě asi týden na to, abych se válel, pak se musím trochu rozběhat, abych Grymovskou desítku aspoň v kuse uběhl, když už to letos nebude o žádném útočení na osobák a od půlky října budu snad už mít rozmyšleno, co si se zimou počít.

Osecký triatlon už tuto sobotu!

A já tam taky budu, tak kdo váhá, má letos jednu z mála příležitostí ještě mne porazit :-)
Památeční ponožky jsou opravdu luxusní:

A počasí jsme objednali rovněž parádní!
Tak v sobotu nashle.

Tak už jsem snad definitivně zdravý!

Minulý a předminulý týden byly opravdu zážitkové, naštěstí to závěr minulého všechno vynahradil. Mám sestru provdanou do Popradu a konečně jsem se odhodlal k naplnění dlouho odkládaného slibu navštívit ji.
Ubytování jsme objednali v penzionu Aqualand, který můžu jedině doporučit.  Jednak se nachází v bezprostřední blízkosti popradského Aquacity, druhak je ubytování velmi příjemné, nové a majitel je fajn člověk, který neváhá vyrazit s klienty do Aquacity, aby pro ně bylo možno uplatnit 30% slevu, kterou tam pro 4 lidi denně má. Využili jsme hned v pátek večer:-)
Děti totiž naléhaly na koupání. Nebudu líčit všeobecně známe koupací atrakce v bazénech různé teploty, ale zastavím se u části Blue Sapphire, kde jsou bazény nasvíceny z vody a po setmění se nerozsvěcují hlavní světla. Veškeré osvětlení pochází z bazénů a v čase se všelijak mění. Od půl deváté je potom doplněno světelnou a laserovou show. Tu jsme už ovšem pozovali pouze zvenčí, protože děti toho měly po třech hodinách dost a 20:15 na večeři v Kolibě měly co dělat, aby vydržely vzhůru do jídla:-))
Měl jsem obavy, co bude ráno po několikahodinovém louhování ve vodě. Tyto se naštěstí nenaplnily a my mohli ráno vesele vyrazit do Tater. Celý den bylo nádherně, celodenní vycházka udělala všem moc dobře. Večer se u sestry podávaly jehněčí steaky, což je v jejím podání vyloženě zážitková gastronomie a také jediné hlavní jídlo za 3 dny, jehož hlavní složkou nebyly halušky, které miluju :-).
Na neděli jsem původně plánoval návštěvu Demanovské ľadové jaskyně, na přání dětí jsme místo zařadily druhou fázi v Aquacity, ve kterém jsme tak za zhruba 48 hodin v Popradě a okolí strávili čistého času přes 6 hodin. Dobré skóre:-)). Navíc se nedostavila ani rýmečka, takže tento týden už vesele trénujeme ;-).
Na závěr si dovolím jednu dopravní poznámku. Už o prázdninách se mi zdálo, že se na Slovensku nějak dobře jezdí. Nidko neblbne, neriskuje a když někdo fakt prasí, jde obvykle o čecha. Důvod je prozaický: policajti jsou všude. Teď o víkendu jsem to pociťoval ještě intenzivněji. Z Popradu na hranice jsem napočítal 22 hlídek včetně 3 mobilních hlášených v rádiu. Jaký kontrast proti velkohubě hlášeným akcím policie ČR na Velikonoce, kdy jsem měl tu nemilou povinnost kvůli silnému dešti vše obrazit autem za cenu setkání s několika očividně nalitými řidiči a fízla nebylo nikde. Pak se nedivme, jak se u nás jezdí, když fešáci vylezou až na sluníčko, což bylo v tomto případě hned úterý. Pozn. rekordně nízký počet mrtvých je dle mého názoru způsoben spíše absencí nalitých cyklistů na silnicích, těm se totiž do deště nechtělo a byť nalití, v autě jsou bezpečnější.

Pomáhat a chránit

V poslední době mi příjde, že je v módě psát, jak nic nefunguje, všechno je špatně a zejména policie jsou výlupci vší špatnosti. Můj oblíbený dfensův web je protipolicejně orientovaných příspěvků plný a kdyby byla jenom polovina pravda, člověk by měl uvažovat o emigraci:-).
Na rozdíl od všech nevinných chudáků řidičů policisty bezohledně šikanovaných kvůli ničemu, jsem se pochybení dopustil. Cestou na bazén v polední pauze jsem zvolil jako dopravní prostředek auto. Je škaredě, tak šup těch 500m pěkně autem. Hodím k plavání peněženku a jedem, mám v ní přece řidičák. Po zabočení k magistrátu šok, staví mne běžná silniční kontrola, jíž jsem vyzván k předložení dokladů. Policista vidí, že by se ve mně krve nedořezal. Vysvětluji mu situaci, že jedu jenom z Karolíny Světlé na bazén a vzal si jenom peněženku s řidičákem bez pouzdra s techničákem. Příslušník je v klidu, vyžádá si tedy řidičák a na můj dotaz, kolik to bude bodíků v klidu odpovídá, že žádné. Ještě se ptá, zda je vůz můj, což potvrzuji a po chvíli se vrací pro občanku. Ta je ovšem v pouzdře s techničákem. A sakra, příslušník je ale stále v pohodě, já ovšem čím dál nervóznější. Vyžádá si tedy ode mne aspoň poslední 4 číslí rodného čísla, které naštěstí znám. Po chvíli se znovu vrací, vrací mi doklady a ptá se, jsem-li ochoten zaplatit pokutu 100,- kč a omlouvá se, že méně dát nemůže. V šoku platím a ptám se, jestli na bazén můžu dojet, nebo se mám vrátit pro doklady. Policista mi tedy na pokutový bloček píše důvod pokuty, kdyby mne náhodou při návratu stavěla jiná hlídka.
Za sebe musím říct, že jsem událostí zpětně hodnoceno nadšen. Lidský přístup policisty, rozumná domluva (je fakt, že jsem nic strašného neprovedl, ale za jízdu bez dokladů může být udělena pokuta až 2000,-kč) a tutově si teď dlouho a dlouho budu dávat pozor na doklady i při těch nejkratších pojížďkách. U mne má za dnešek dopravní policie z Olomouce výrazné plus.

Ekologické likvidace, v podstatě netréninkové týdny a 7 dní do Moraviamana

Tak mám za sebou jednu ze snad nejhorších pracovních částí letošního roku (i když srpen má náběh se minimálně vyrovnat), tím pádem taky tréninkově nejslabší, protože jsem od Grafilita zvládl 2 běhy v celkové délce 32km a víc nic. To je panečku dávka u zdravého člověka za 14 dní, co? Bohužel, po pracovním týdnu, kdy je práce mimo domov, pustí člověka spát na 20 hodin celkem za týden, nezbývá moc sil ani o víkendu. To se navíc nedá šidit ani čas dětem, když je přes týden vůbec nevidím.
Hektiku mělo na svědomí stěhování části firemní centrály do nového sídla, které sebou neslo spoustu IT supportu, který ležel na bedrech mých lidí i mne samotného.
Proč je první bodem ekologická likvidace? Protože součástí stěhování byla náhrada stávající pobočkové ústředny Alcatel Omni PCX 4400, která byla jedním z prvních telco serverů, který jsem kdy spravoval. Její administraci jsem přebíral před skoro deseti lety, hodně se toho na ní naučil, asi ještě víc si toho při řešení problémů s ní užil:-) Její aktivní činnost byla ukončena v pátek 13.6. v 16:00, kdy došlo ke switchnutí stávající provolby na toky do nového sytému, odcvaknutí kabelů a jejímu předání dodavateli nového telefonního řešení, který si Alcatel "vytrejdynoval" :-D. Při samotné migraci jsem si hlavně uvědomil, že moje dny experta jsou asi sečteny, protože při velikosti týmu, který mám to potěšení vést, už na to prostě nemám síly. A ještě ke všemu se systém vypínal v pátek třináctého a v tento se opravdu podělalo všechno co mohlo. Symbolické zakončení existence jednoho zasloužilého TDN systému.
Jediný běh v týdnu má svědomí kolega z práce, který byl mezi prvními stěhovanými a přestože se ho dotklo označení trochu lepší a žvanivější ironman, vytáhl mne z práce na běh, kdy mě zavezl až k parku v blízkosti Prahy, tam jsme odkroužili 15km, následně mi umožnil sprchu u něj doma a odvezl mne zpět do práce. V tomto případě se projevil jako lepší běžec a protože mi hodně utekl, nedostal moc prostoru dostát přívlastku druhému :-D (představte si, označil můj blog za plačtivý, neřád jeden:-D). Objektivně ale musím přiznat, že mi společný výběh udělal moc dobře a také jsem zjistil, že opravdu kousíček od Prahy, se dá běhat v luxusním prostředí lesa, přehrádek i zpevněných cest.
Také jsem odpozoroval, že pokud nemůžu systematicky plánovitě trénovat, místo snahy nacpat jednotky, kam to jenom jde provizorně, pociťuji naprostou demotivaci. Možná se na dva - tři klusy ještě dostat dalo, ale nevyspalý a utahaný na to není nálada. Snad se to teď zlepší, byť do Moraviamana snad zítra zvládnu delší kolo, pak už nemá cenu cokoli honit a po závodě to taky nějaký čas moc nepůjde, tak snad pak no;-).
No a třeba dneska jsme pobyli v Rožnově na slavnostech ve skanzenu s návratem kolem osmé večer, to už prostě taky nemám morál, kór když v neděli v pět vstávám na kolo. Ale nevezměte děcka na výlet, když máte týdenní resty :-/.
Chvíli jsem dokonce koketoval s myšlenkou, že ani nepojedu Moraviamana, ale až taková měkkota snad nejsem. Nějak to tam přežiju a pak se rozmyslím, co a jak v tréninku dál, jestli třeba nebudou lepší šachy, mariáš, nebo taroky, ty mi taky kdysi šly. A taky končím s týdenními přehledy, resp. už jsem před třemi týdny tuto činnost ukončil. Už nějaký čas mne je moc nebaví číst a došla mi i chuť je psát. No jo, tak to by pro dnešek asi stačilo, ještě jsem úplně nevydýchal pátek třináctého, tak ať moc nešířím "blbou náladu".

Sportovní dotazník

Vyplnil to kdekdo, tak se taky přidám.

Nejoblíbenější sportovci: Vladimir Salnikov, Miguel Indurian, Arnold Schwarzennegger, Tomáš Dvořák. Nejhezčí sportovkyně Kristyna Egerszegyova.

Nejméně oblíbení sportovci: Yveta Hlaváčová, Jakub Janda, převážná většina amerických sprinterů poslední doby

Největší sportovní úspěchy: doposud žádný zaznamenáníhodný nebyl


Největší sportovní zklamání: někdy v roce 1993 zjištění, že kulturista ze mne fakt nebude

Největší sportovní zážitky (na vlastní oči): nic až tak zajímavého jsem asi neviděl


Největší sportovní zážitek (v TV): 1500m kraul na OH v Soulu 1988 kdy vyhrál zcela odepisovaný Salnikov

Nejoblíbenější televizní pořad o sportu: Sestřihy TdF

Nejoblíbenější sportovní časopisy: nečtu takové časopisy


Nejoblíbenější filmy o sportu: série Rocky, Stay Hungry


Nejoblíbenější píseň o sportu: nemám

První knížka o sportu: Klapzubova jedenáctka

Poslední (zatím) knížka o sportu: Harald Hudák "Běžecká Kuchařka"

Nejcennější sportovní artefakty: nevedu artefakty, žena mi všechno vyhodí:-)


Nejtěžší sportovní zranění: akromioklavikulární luxace se zlomeninou levého akromia (vykloubení ramene a zlomenina klíčku), nabral jsem hlavou okénko dodávky a ramenem sloupek při jízdě na kole. Operativní zákrok se nějakým železem.

Největší sportovní omyl: těch bylo.....


Největší sportovní hřích: že jsem si nedupl dřív, že mne vodní pólo vlastně nebaví a nešel dělat něco jiného. Tak jsem juniorské roky přetrpěl a odtrucoval, 2 roky nedělal kloudně nic a trochu sportovat pro zábavu začal až v dospělosti.

Nejbizardnější sportovní zážitek: Nic bizardního jsem zatím při sportu nezažil


Největší sportovní sny (kdysi): obvod ruky přes biceps 45cm:-)


Největší sportovní sny (dnes): ironman pod 11. Z kategorie taky nesplnitelných dát si dneska hoďku tělocviku s všemi, kteří se mi kdy v těláku smáli:-D

Největší sportovní sny (v budoucnu): čert ví, o čem budu snít v budoucnu, třeba o tom, abych ve zdraví vyšel do druhého patra......

Dovolená: běh ve vedru

Po delší době se zase na chvíli probudily moje grafomanské buňky a rozhodl jsem se, že se podělím o některé postřehy z dovolené v Řecku. Pro zkušené cestovatele nic nového, pro prvonávštěvníky (kterým jsem byl i já) třeba zmíním i něco užitečného.
Přesvědčit mne na dovlenou u moře trvalo mé trpělivé manželce skoro 10 let a když už jsem se letos ani nemohl vymlouvat, že nejmladší dítě je příliš malé na cestování, byl jsem zmanipulován k rodinné dovolence na pobřeží Egejského v malém letovisku Agyiokampos. Jde o pobřeží sousedící s nejúrodnější oblastí Řecka Thesálií nejbližší větší město je Larysa. S ohledem na to, že Larysa je po Aténách druhé nejteplejší město Řecka, podívat jsme se tam nejeli:-).
Mně se v podstatě ve vedru nechce ani žít, natož někam jezdit, takže jsme jednou vyrazili do Agyia na trh (kvůli nakládaným olivám, které se jinde nedaly koupit a to si prostě ujít nemůžu nechat) a potom ještě do klášterů Meteora. Tam nás ukecal delegát, že má skoro prázdný bus a navzdory totálnímu prasovedru výletu nelituju, protože se bylo na co dívat. Jenom těch mnichů je tam jaxi málo, asi poustevnický život netáhne.
Několik drobných osobních postřehů z Řecka jako země a lidí:
- všichni se mi tady zdají hrozně v klidu. Asi je to tím horkem, ale nikdo nikam nekvaltuje, siesta od 14 do 17 mi příjde jako geniální vynález a vůbec se tady drží zásady "všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest".
- přestože kouří dobře 90% dospělé populace, což mne překvapilo, jde o zemi s téměř nejnižším výskytem kardiovaskulárních chorob i rakoviny plic. Asi bude to poklidné tempo pro kompenzaci civilizačních chorob důležitější než nekouření.
- Řeci jsou neskuteční bordeláři. Asi to taky souvisí s oním klidem, ale odpadky vrší, kam je napadne. kam jsem vyběhl mimo cestu, všude jsem nacházel hromady bince, kolem kterého se navíc dost často toulají bandy psů, kteří mne taky párkrát prohnali.
Absolutně mě ovšem iritovalo, že na pláži házeli vajgly normálně na zem a to i když seděli pod slunečníkem se stolečkem s popelníkem. No marast.
Výborné jsou také salaše pod meteorskými kláštery, kdy těsně pod majestátním skalním městěm pomalu nevidíte barák pro hromady bince kolem něj. Prostě národní svéráz.
- v hospodě se neodnáší od stolu dokud nezaplatíte, takže zůstáváte v klidu a nikdo vás netlačí do konzumace. Dokud nedáte vrchnímu najevo, že něco chcete, neprudí vás otázkami typu "a dáte si ještě něco?" jak je to oblíbené u četných českých pinglů.
No nic nebudu fušovat do řemesla cestovatelům, ještě by přišly o část výdělku, kdyby se místo cestopisů četl Ječmínkův blog :-D
Jak se běhalo? No hnus fialový. Noční teploty s jedinou výjimkou neklesly pod 28 stupňů, slunko lezlo z vody zhruba v 6:30 a tak v 7:00 už peklo. Tím pádem se po pobřeží běhat moc nedalo (beztak to je děsná otrava, když člověk akorát pořád vidí vodu a slunečníky různých barev - v Řecku se nekrade, takže z pláží se nic neuklízela ani lehátka). Směrem do vnitrozemí byly hezké kopečky a některé tréninkové profily jsou opravdu výživné.
Jak jsem psal, při pár "objevných" delších výbězích jsem se nechal prohnat toulavými psi, zejména prašivka doga, která na mne řvala na vršku kopce, kde jsem se chystal zastavit a vykašlat plíce, mne inspirovala k veeelmi svižnému seběhu.
Nejhezčí části běhů vedly kolem jabloňových sadů, které se ráno zavlažují obvykle jemným rozprašováním vody z hadic rozvěšených ve větvích stromů. Přímo balzám v suchém horku.
Protože jsem běhal podle tréninků od Michala, které byly nastaveny na tepy, byly všechny tréninky zoufale pomalé, protože ve vedru mi tepovka lítala nahoru přímo šíleně. Ale prý je to v pořádku, tak tomu budu věřit. Sportovec se samozřejmě musí také kvalitně stravovat a tady jsem rozhodně neponechal nic náhodě :-). Kalamáry, gavros (malinké rybyčky smažené celé v těstíčku a jedí se i s kostmi), gyros, různé karbanátíčky, ovčí jogurt, olivy, skvělá řecká cibule, vše pochopitelně hojně zapíjené retsínou občas i ředěnou vodou:-D, semtam doplněnou například ouzem.
V zásadě jsme tedy poměrně intenzívně hlavně "lemrovali", což znamená povalovali se na pláži, pili frapé, pivo, granítu, chodili do vody. Co už jiného v teplotách kolem čtyřicítky.
Protože jsem v předchozích příspěvcích psal i pár řádků o triatlonu ve svém podání, může se zvídavý čtenář zeptat, a plavals tam, ty lenochu?
Ale jo, jenom to bylo prostě na pendrek. V době našeho pobytu bylo kromě hrozného vedra i poměrně nezvyklé bezvětří s téměř úplnou absencí vln, což mělo za následek masívní výskyt žahavých potvor medůz a už tak po čtyřech dnech pobytu, kdy se mi dařilo plavat i 3-4 km denně, se plavání změnilo v otravný slalom mezi žahavkami, tak jsem toho nechal a zaplaval si trochu až ve vlnách, nicméně žádné pořádné "kiláky" se odplavat nepodařilo.
Sportovně tedy dovolenou hodnotím celkem pozitivně, ale být o 10 stupňů méně, bylo by to mnohem lepší, takže o dovolené příští rok ještě asi povedeme sáhodlouhé diskuse. Žena s dětmi totiž byli totiž totálně nadšeni (narozdíl ode mne). Ale na to je naštěstí času dost.
No a na závěr jedna pěkná sportovní běžecká fotečka: A ona vlastně není úplně na závěr. Ještě jsem chtěl napsat, že jsem do odvolání ukončil spisování týdenních přehledů. Ještě uvidím, zda se mi bude chtít psát měsíční, ale nějak mne to přestalo bavit. Beztak mám všechny exteriérové aktivity zveřejněné tady: http://mhrazdira.motionbased.com

Konečně je sbaleno.....

....a zítra ráno vyrážíme směr Agiokampos. Sice kvůli manželčiným problémům s ušima nemůžeme letět, ale snad přežijeme autobus. Řídit ochoten nejsem.
Notebook bereme sebou jenom na pohádky do autobusu, telefon bude většinu dne ve flight modu. Ježíšku Kožíšku jak já se těším;-).
Už to fakt chtělo. Jsem opotřebovaný a utahaný jako hrom. Měsíc už chodím do práce s nechutí a nemyslím na nic jiného než na dovolenou. Jaxi se toho teď prostě nakupilo a neubývalo a 55-ti hodinový týden už mě stojí fakt moc sil, zkrátka to není jako za mlada.
Takže hurrá na dva týdny, kdy mám v kalendáři jen all day event dovolená, v todo jenom Michalovi tréninky a průplach organismu retsinou, metaxou a ouzem :-D

Pomalu, ale jistě, se blíží Grafilit Half Ironman

Jeden z mých vrcholů sezóny Grafilit Half Ironman se přiblížil na vzdálenost pár dnů, dnes je jich přesně 8 zbývajících a já pomalu začínám pociťovat předstartovní horečku;-). Původně jsem si říkal, že si nebudu dávat žádné konkrétní cíle, ale spokojím se vágním "výrazným zlepšením" oproti loňskému Bečvomanu++, abych nebyl zbytečně zklamaný, přemotivovaný nebo prostě postižený nějakým jiným přívlastkem připomínajícím výmluvu.
Nicméně asi pod vlivem všelijakých manažerských školení jsem rozhodl pro cíl měřitelný a vysoce motivační. Jelikož moje úsilí směřuje absolvování celého ironmana, nikoli k zaparkování se na nějaké "půlce";-) nastavil jsem si to následovně:
- základní cíl je čas pod 6 hodin. Na Mamut Tour jsem se zlepšil proti loňsku o více než hodinu a to šlo o výkon v délce 6 loňských a 5 letošních hodin. Bečvomana++ jsem loni dal těsně nad 7 hodin, takže výkon je delší a teoreticky by tedy zlepšení mohlo být také větší i když uznávám, že se asi pouštím na tenký led odvážné matematiky. Ta je ovšem podložená tím, že kolo jsem od loňska objektivně zlepšil skutečně v míře odpovídající mamutovi a běh, myslím, ještě možná výrazně více. Nemám zde ovšem, bohužel, srovnatelné rok staré výsledky. Plavání předpokládám více méně stejné, možná malinko lepší, páč voda v lomu určitě nebude tak studená, jako loni 2.9. v Jadranu. Ironman odhaduje můj čas na 5:57 a jelikož jde o člověka se zkušenostmi, musím mu věřit.
- sekundární cíl je ten, že pokud se vejdu do 6:15 a budu v aspoň trochu rozumném stavu, přihlásím se, na moravianmana do Otrokovic ještě letos. Přihlášky berou do 14.6. což stihnu.

Včera mi dorazila kombinéza od Atexu, tak doufám, že ji stihnu vyzkoušet, abych si byl jist, že v ní závod zvládnu absolvovat. NB846 už jsou po cca 150-ti km také solidně prošláplé a žádné další speciální pomůcky nechystám, bohužel to bude zase hlavně o nohách;-)

Rozpačitý začátek

Uplynuly asi 2 měsíce od chvíle, co jsem si na bloggeru založil vlastní blog a teprve dnes se dostávám k prvnímu postu. A nebýt toho, že venku prší, děti po obědě vzorně spí a žena tráví odpolední klid pletením a sledováním jakéhosi krimiseriálu s tlustým farářem v hlavní roli, nejspíš by se tento příspěvek ani neodehrál.
Zatím nemám rozmyšleno nic, rubriky, témata, grafiku......., mám jenom pocit, že občas si něco jenom tak napsat, k čemu by se člověk mohl po nějakém čase vrátit, může mít smysl.
Nezapírám, velkou inspirací pro mne jsou sportovní blogy vl001, foresta, děvčete a dalších i tisíce dalších jinotematických nebo nebo zcela netematických deníčků.
Asi primárně se budu snažit zachycovat svoje tréninkové úsilí směřující k absolvování dlouhého triatlonu, neboli ironmana nejpozději v příštím roce a když to dobře půjde, již letos 1.9. v Oseku nad Bečvou, pravděpodobně se ale ani neubráním komentářům i k jiným záležitostem.
Proč zrovna ironman? Asi deset let už jezdím na triatlon pořádaný u Oseku na Bečvou Martinem Kupcem. Prvně jsem ho zkusil v roce 1997 s velkými ambicemi jako bývalý vodní pólista jezdící trochu na kole a ještě menší trochu běhající. Skončil jsem v první desítce, čemuž jsem se ovšem již v následujících letech ani nepřiblížil.
Poněvadž jsem se dobře oženil, pořídil si dvě aktivní děti a pracovní vytížení plíživě narostlo, nekoncepční sportování pro radost stále ustupovalo do pozadí, rostoucí břicho se tlačilo do popředí, což se objektivně projevilo právě na Bečvomanu každoročním zhoršením výsledného času a poměrně dynamickým propadem na výsledkové listině až k loňskému pádu do druhé poloviny výsledkové listiny.
To už mne skutečně naštvalo, takže jsem absolvoval skoro celý Hanácký pohár (aby frustrace dosáhla pořádného stupně ;-) a v závěru září 2006 i polovičního Halfironmana Bečvoman++, pořádaného rovněž Martinem Kupcem.
Podařilo se mi ho s odřenýma ušima přežít za nějakých 7 hodin (optimisticky jsem si předem říkal, že 6 není nereálné číslo, ale zatraceně, bylo nereálné až až) a po vydýchání smrti podobného stavu po "doběhnutí" (uvozovky, páč hlavně druhá desítka už s během moc společného neměla) jsem zjistil, že jsem vlastně nadšen a řekl si:" Tohle budu dělat. A lépe, koncepčněji, s větším nasazením, no prostě konečně pořádně."
Asi po týdnu tak sedíme s tátou u vína, po pár deci bilancujeme závod (táta mi dělal servis, podával gely, naplněné bidony a tak) a jen tak mezi řečí prohodím, že zkusit celého ironmana by nemuselo být marné. A bác ho, reakce "na to nemáš, jsi otec rodiny" vede k definitivnímu rozhodnutí, já Ti ukážu, co se dá i s rodinou zvládnout.
A tím vlastně začíná období, které jsem si už tehdy chtěl nějakým způsobem zaznamenávat, ale dostal se k tomu až teď.
No a to by na první post blogu mohlo stačit, do příště si rozmyslím, o čem a jak vlastně psát.