Pauzička

Když jsem tady skuhral, jak se mi špatně běželo s bolestí kolem žeber, vůbec jsem netušil, k čemu se reálně schyluje. Bolesti po pár dnech odezněly, já se vrátil do normálu a pohoda jazz, 2x denně kolo, hromada práce, 2 prodloužené za víkend, jenom ať se kolečka pořádně točí.
Když už jsem na problémy v podstatě zapomněl, ozvaly se minulou středu v noci znova. Říkal jsem si "šlo to rozběhat, půjdou i rozjezdit" a odjel do práce. Celkem to šlo, sice se mi nedýchalo úplně komfortně, ale tak nějaká natažená žebra nás nezastaví, že ano.
V práci to stálo za starou bačkoru a cesta zpět byla hrozná. Kromě bolesti při dýchání začalo pršet a jak jsem nemohl pořádně šlapat, trápil jsem se domů hodinu a půl. Bylo mi tak blbě, že jsem se rozhodl jít v pátek k doktorovi, považte :-).
Do rána mi trochu odlehlo, jenom v leže na zádech jsem od píchání v zádech nemohl vydržet, vzal jsem si sick day a šel k doktorovi. Z důvodu odlehnutí jsem asi nebyl dost přesvědčivý a nechal se poslat domů s tím, že to skoro určitě bude od zad a jestli to do pondělí nepřejde, ať dorazím znova.
Do pondělí to trochu přešlo, ale úplně ne a já se na naléhání manželky vypravil do ordinace znova. V pondělí se ordinuje až odpoledne, takže vyšetření až na ráno.
Ráno všechno hezky odsýpá, na 7 krev, v 7:20 už mám i natočené EKG a v 8:00 rentgen plic a páteře. Tak šup zpět k praktikovi. Dlouhé čtení, fakt dlouhé čtení a následně informace: "je to nejspíš od těch zad, ale raději vás pošlu na doplňkové vyšetření do nemocnice".
V nemocnici na interní ambulanci rozhovor s doktorem, informace o zádech zopakována nicméně na rentgenu je poznámka o možné plicní embolii. Jsem tedy uložen na lehátko a z leže už se nezvednu až do dneška. Následuje krev, CT, ultrazvuk nohou a diagnóza je potvrzena: plicní embolie, trombotické ložisko v levém bérci.
No ty vole, doteď jsem z toho měl v podstatě srandu, ale tady končí. Hospitalizace, ředění krve a absolutní klid na lůžku, režim 3, což značí, že nesmím ani spustit nohy z postele, prý to může trvat i 7 dní!
Tak naštěstí netrvalo:-). Včera už jsem mohlo spustit nohy z postele, dnes už můžu popocházet po pokoji. Jaké štěstí může být dojití na WC a sprcha:-).
Když všechno dobře půjde, o víkendu mě pustí domů.
Důvody vzniku trombu zatím neznám. Genetika bude hotová až za 3 týdny, poúrazový stav to není, mám tedy nad čím přemýšlet.
Další díl bude nejspíš na téma, jak se žije a sportuje při varfarinové kůře:-)
P.S.: jestli máte pocit, že jsem k problému od začátku přistupoval lehkovážně, máte pravdu. V úterý mě to prásklo jak Thorovo kladivo.

Marodím

Je to celkem typické. Venku hezky, tak co být zdravý, že jo. Od neděle mne proháněla střevní chřipka. Dokonce jsem zůstal 2 dny doma, jak mi bylo zle. Zlepšení se dostavilo až v úterý k večeru no a protože svítilo sluníčko, nevěnoval jsem vůbec pozornost nastupující rýmě a vyrazil ve středu do práce na kole. Zopakoval jsem to i ve čtvrtek, kdy jsem se pěkně nažral protivětru cestou domů. V pátek jsem měl objednané auto na garančku, takže byl bez kola, ale rýmu jsem měl ráno šílenou, trochu mě i škrábalo v krku, nijak jsme se tím tedy netrápil. Večer jsem běh nezařadil, protože jsme řešili navážku věcí na oslavu tchánových narozenin. V sobotu už mi bylo ouvej, takže ranní běh s Pavlem jsem odpískal a na oslavu šel s oprávněnými obavami. Přestože jsem se téměř úplně vystříhal konzumace (až asi na 3 přípitky s oslavencem), krk se stále zhoršoval a moc mu asi neprospělo ani to, že mi jak nejstřízlivějšímu účastníku na konci večera zůstal na krku nejožralelší účastník, pochopitelně z dědiny vzdálené 15km od místa akce a ve stavu, kdy prostě padal kolmo dolů i ze sedu. Tahal jsem se s ním v kose skoro hodinu, než se mi ho podařilo "udat" na nocleh.
Neděle je v pytli. V krku plameny, jím drcenej česnek s medem a modlím se v pozitivní vývoj do zítřka, abych mohl do práce. Takže asi tolik k minulému týdnu, přičemž očekávání od tohoto, obávám se, jsou rovněž pesimistická.
Snad se pletu.

S letošní sezónou to začíná vypadat opravdu špatně

30.12. zlomený kotník, následuje příznivá prognóza (na diagnózu) 3 týdny ortézy, která se naplnila, nicméně mé časové odhady se nenaplnily. Tak nějak jsem si říkal, že na konci února už budu normálně běhat, ale kdepak, realita je zcela jiná. Po rovném to jde, ale kolik toho rovného ještě před pár dny bylo? Všude ledu, cesty křivé a to mi nožka skutečně nebere. Jezdím trochu více na trenažéru než loni, ale to nějak nestačí. Jednak nejde jezdit každý den (to je opravdu "na palicu"), druhak na to večer není vždycky čas a ráno by mě vyhodili z baráku (a já bych se jim nedivil:-).
Jediné, co šlo pořádně dělat, bylo celkem rychle plavání, ale to mne, přiznávám, nějak letos ne a ne začít bavit.
Jak nad tím tak spekuluju, asi letos na dlouhých nebudu závodit. Podle plánu jsem už měl mít letos naběháno 600km a mám asi 26, což je drobný, sotva třiadvacetinásobný rozdíl a vážit 94kg, kde se také vyskytuje drobný rozdíl cca 13kg ovšem bohužel směrem nahoru. Osecký půlmaraton 14.3. zvládnu asi jako divák, možná pořadatel (budou-li mne kolegové chtít), protože 26 km přípravy za měsíce není zrovna optimální průprava. Himlhergot to je depka, navíc venku prší, syn má zánět spojívek, takže s ním ani nemůžu na bazén, no prostě se to nějak smolí.
Třeba ještě bude na jaře pěkně a zvládnu najezdit podle představ, pak bych možná ještě mohl ty dlouhé přehodnotit, ale i tak bude letošek nejspíše bídný.
Budu se muset zaměřit aspoň na Grymovskou desítku, kde si nejspozději musím spravit chuť.