Vypadalo to na hezký trénikový týden. Něco jsem odběhal, trochu pocvičil, pojezdil na trenažéru, skoro to vypadalo, že tám tento týden 12 tréninkových hodin.
Dneska ráno při výběhu mi do kýženého čísla zbývaly už jenom hodiny 2. Venku krásně, vylezlo sluníčko, k pomalému klusu mi zahrál Mike Oldfield, no paráda.
Hezky si tak přebíhám Čekyňák a říkám si hele, tady jsem si předloni 30.12. zlomil kotník, to by byla sranda, kdyby zase co?
Haha, no uběhnu 300 metrů, špatný došlap a lup, už se válím na zemi. První moment slzy v očích, ale jde to rozhýbat. Chvíli přemýšlím, že to otočím domů, ale seběhnu ještě na konec Čekyně a zdá se, že je to ok. Kopec ve Lhotce jenom tak popocházím, abych držel tepy na uzdě a nahoře na rovince to vypadá, že už je to v pohodě. Asi tak po půl kiláku cítím, že noha začíná otíkat a bolet. Dál to asi běžet nepůjde.
Tak co už včil. Na naléhání manželky běhám od úrazu s mobilem, volám tedy tatínka, jestli by pro mě nedojel. Pošmajdám mu naproti, začíná totiž foukat a nerad bych krom hnáty ochořel i jinak.
Před Čekyní se dočkám. To už jsem musel 2x povolit botku a celkem se děsím, co uvidím až sundám ponožku.
Do výtahu dojdu v klidu, kotník je jenom tuhý od otoku, jinak žádná bolest při došlapu, žádné vystřelování bolesti nebo tak něco. Sundám ponožku a moc hezké, boule má tak litr a už začíná hezky modrat.
Rezult: skutečně apartní výron, počítám minimálně týden pauza od všeho, od běhu těžko říct, to se uvidí. Ach jo.
neděle 19. prosince 2010
neděle 5. prosince 2010
Od minulého týdne jsem normálně ještě přidal :-)
Tento týden byl opravdu plný zážitků, ten nejsilnější jsem tady už vylíčil, nebudu se k němu tedy vracet, ale i několik dalších stálo za to:-).
Spokojen se sebou jsem v pondělí vstal před pátou a vydal se testnout nordickou chůzi. Už mě to lákalo dlouho, tož když už jsem se vykopal z pelechu a nohy bolely po posilování způsobem vylučujícím běh, řekl jsem si: bafneš hůlky a jdeš na to. Trošku posněžilo, moc nemrzlo a pod sněhem bylo krásně kluzké blátíčko. Nicméně krásně jsem se prošel, hodně mě to bavilo a jenom škoda, že tak rychle tak hodně nasněžilo. Pod dojmy z NW začínám fakt přemýšlet o běžkách.
V úterý jsem znova vstal, ale běh stál totálně za houby, trápil jsem se a podle Miloše nic divného, vždyť už to byl 4-tý tréninkový den v řadě a nijak valně na tom přece jenom zatím nejsem.
Tak jsem tedy ve středu zařadil volno.
Čtvrteční dobrodružství jsem už vylíčil, zde tedy jenom zmíním, že jsem zvládl pěkné dvě a půl hoďky na trenažéru.
Jelikož jsem nezvládl díky pohnutému poledni a odpoledni zvládnout plánované činnosti, využil jsem velkorysosti šéfa a zařadil ještě jeden den dovolené, abych v pátek dohnal resty. Ráno jsem se ještě chvíli projel na trenažéru a vydal se do města řešit dárky, ouřady a tak. Pěšky, že jo, jak jinak tady ;-). Na Velké Dlážce mi uklouzla noha a při pokusu o provaz se mi rozervaly kalhoty na zadku. No do háje, jsem myslel, že mám smůlu vybranou. Vracet domů už jsem se nechtěl, došel jsem tedy s holým zadkem do prvního obchodu koupit nové gatě a dokončit povinnosti. Nutno podotknout, že jsem byl úspěšný a dokonce pořídil i pěkný dárek pro svou milovanou ženu, která má jedinou (malinkatou:-)) vadu, jíž jsou narozeniny týden před Štědrým dnem kladoucí veliké nároky na dárkovou inspiraci manželovu.
V sobotu jsem chtěl jít ráno běhat a odpo si dát posilování. Jelikož jsem ráno nevstal a do města potřebovala vyrazit i žena, rozhodl jsem se zaměnit běh za tranžér (při tom se dají hlídat děti, že:-). Nad Elitem jsem se zase naštval, protože mi odešel kabel mezi řídící jednotkou a motorem, náhradní jsem doma neměl, což značí nemožnost regulace odporu na motoru. Náhradní doma nemám, musím pořešit v pondělí. Tak jsem složený trenažér i kolo zase uklidil a vytáhl si činky. Jak jsem byl vytočenej, zrušil jsem si na dřepech a výpadech nohy tak, že jsem na večer operativně přesunuté sprinty do kopce vynechal.
V neděli ráno jsem sice nevstal, ale dostal vycházku ještě po osmé hodině a vyrazil na plánovaný dvouhodinový klus. Rozhodnut držet tepy na uzdě, nekazit běžkařům stopu a i díky hlubokému sněhu, dosáhl jsem fantastického tempa 7:37, jež je jenom o malinko lepší, než tempo nordické chůze z pondělka. Přesto jsem si výlet parádně užil a aspoň hezky vysoko zvedal ve sněhu kolena, když už jsem byl pomalík a stejně si připadal jako fešák v mém oblíbeném filmu:-)
A to nejlepší na konec: tento týden to v součtu vydalo na něco málo přes 10 hodin. To už je fakt skoro trénink ne?
Spokojen se sebou jsem v pondělí vstal před pátou a vydal se testnout nordickou chůzi. Už mě to lákalo dlouho, tož když už jsem se vykopal z pelechu a nohy bolely po posilování způsobem vylučujícím běh, řekl jsem si: bafneš hůlky a jdeš na to. Trošku posněžilo, moc nemrzlo a pod sněhem bylo krásně kluzké blátíčko. Nicméně krásně jsem se prošel, hodně mě to bavilo a jenom škoda, že tak rychle tak hodně nasněžilo. Pod dojmy z NW začínám fakt přemýšlet o běžkách.
V úterý jsem znova vstal, ale běh stál totálně za houby, trápil jsem se a podle Miloše nic divného, vždyť už to byl 4-tý tréninkový den v řadě a nijak valně na tom přece jenom zatím nejsem.
Tak jsem tedy ve středu zařadil volno.
Čtvrteční dobrodružství jsem už vylíčil, zde tedy jenom zmíním, že jsem zvládl pěkné dvě a půl hoďky na trenažéru.
Jelikož jsem nezvládl díky pohnutému poledni a odpoledni zvládnout plánované činnosti, využil jsem velkorysosti šéfa a zařadil ještě jeden den dovolené, abych v pátek dohnal resty. Ráno jsem se ještě chvíli projel na trenažéru a vydal se do města řešit dárky, ouřady a tak. Pěšky, že jo, jak jinak tady ;-). Na Velké Dlážce mi uklouzla noha a při pokusu o provaz se mi rozervaly kalhoty na zadku. No do háje, jsem myslel, že mám smůlu vybranou. Vracet domů už jsem se nechtěl, došel jsem tedy s holým zadkem do prvního obchodu koupit nové gatě a dokončit povinnosti. Nutno podotknout, že jsem byl úspěšný a dokonce pořídil i pěkný dárek pro svou milovanou ženu, která má jedinou (malinkatou:-)) vadu, jíž jsou narozeniny týden před Štědrým dnem kladoucí veliké nároky na dárkovou inspiraci manželovu.
V sobotu jsem chtěl jít ráno běhat a odpo si dát posilování. Jelikož jsem ráno nevstal a do města potřebovala vyrazit i žena, rozhodl jsem se zaměnit běh za tranžér (při tom se dají hlídat děti, že:-). Nad Elitem jsem se zase naštval, protože mi odešel kabel mezi řídící jednotkou a motorem, náhradní jsem doma neměl, což značí nemožnost regulace odporu na motoru. Náhradní doma nemám, musím pořešit v pondělí. Tak jsem složený trenažér i kolo zase uklidil a vytáhl si činky. Jak jsem byl vytočenej, zrušil jsem si na dřepech a výpadech nohy tak, že jsem na večer operativně přesunuté sprinty do kopce vynechal.
V neděli ráno jsem sice nevstal, ale dostal vycházku ještě po osmé hodině a vyrazil na plánovaný dvouhodinový klus. Rozhodnut držet tepy na uzdě, nekazit běžkařům stopu a i díky hlubokému sněhu, dosáhl jsem fantastického tempa 7:37, jež je jenom o malinko lepší, než tempo nordické chůze z pondělka. Přesto jsem si výlet parádně užil a aspoň hezky vysoko zvedal ve sněhu kolena, když už jsem byl pomalík a stejně si připadal jako fešák v mém oblíbeném filmu:-)
A to nejlepší na konec: tento týden to v součtu vydalo na něco málo přes 10 hodin. To už je fakt skoro trénink ne?
čtvrtek 2. prosince 2010
Pitomci by neměli řídit
Sice to bude asi překvapivé, ale tím pitomcem míním sebe. Sněhová kalamita posledních dní řádně prověřila zodpovědnost řidičů a potrestala nezodpovědnost. Do té druhé kategorie jsem se, bohužel, zařadil i já.
Od mala se vyznačuji jistou rezistencí vůči věcem, které jsou "nutné". Typicky výměna řidičáku, řešení ztráty průkazky zdravotní pojišťovny a obecně věci zavánějící buď frontou nebo stereotypem.
Jednou z věcí, které fakt nenávidím, je přezouvání kol. Vždycky jsem byl v tomto směru liknavý, loni jsem třeba přezouval až v lednu, až letos mě ale pán bůh potrestal.
Nejdřív jsem měl pořád hodně času, pak někdy v říjnu ohlásili sněhovou kalamitu a hele, nikam jsem se už nezvládl přihlásit v rozumném čase. Následovalo 14 dní služebky, sněhové riziko pominulo a s ním byla zapomenuta i nutnost přezouvat. Dyť se nic neděje, pohodka, že.
A na včerejšek ohlášená další kalamita. Ráno ještě pohoda veget, ale večer byla cesta regulérní peklo. Olomouc - Přerov za 2 hodiny hovoří asi za vše. V kokorském kopci vzpříčený kamion, na objízdné trase kolona jak hrom, protože vyhýbat tirákům se dalo jenom krokem. No zážitková záležitost okořeněná dojezdem na parkoviště s půlmetrovými závějemi, kde jsem chvíli bojoval s průjezdem na místo a následně si došel pro lopatu a odházel asi 10 kubíků sněhu a zajel. Zcela vyčerpán jsem si na dnešní den domluvil dovolenou. Jednak mělo pokračovat sněžení, druhak jsem měl strach, že se na cestách bude opakovat večerní horror, no a "třeťak" mám spoustu restů s výběrem dárků, tak jsem si řekl, že využiju dovolené a vyrazím samotný do města resty napravit.
Ráno jsem si tedy chvilku šlápl na trenažéru, najedl se a dostal nápad: jsem doma, co kdyby mě vzali přezout? Vytelefonuju, pohoda, vezmou. No tak jo, stavím se v garáži u našich pro kola a jedu. Jénomže, už výjezd z místa znamenal další odházení sněhu a vjezd do vilkové čtvrti, kde rodiče bydlí, je zřetelně neprotažen a cesta ještě k tomu vede do kopce. No tak tam na letňákách nepojedu. Zkusím další odbočku a když tak se otočím a poprosím tátu, jestli mi kola do servisu doveze. Otočku hodím na benzínce. Jak se tak řadím do pruhu (virtuálního, pod sněhem není vidět) vidím: nejedu k benzínce, ale k autoservisu, kde se nedá kloudně otočit. Co se dá dělat, tak se vrátím z odbočovacího pruhu zpět a zahnu o jednu dál. A tady se stává ta chyba: prostě nevidím za mnou jedoucí sanitku v průběžném pruhu a když se do něj řadím, přes veškerou snahu řidiče sanitky chytím pravým předkem auta jeho zadní nárazník. Ššššškr lup. skoro žádná rána, ale za námi na cestu letí nějaké kusy krámů. Sanitka zastavuje, řidič vystupuje, naštěstí je totálně v pohodě a když vidí, jak jsem vyklepanej, ještě mne uklidňuje. Na transportéru není naštěstí ani stopa poškození, převáženému pacientovi se taky nic nestalo, ten navíc vystoupiv z auta v pyžamu, županu a pantoflích se zapáleným cigárem konstatoval: "to asi fakt nasere.....". Nakonec jsme se přátelsky rozloučili, řidič sanitky mne politoval a odjel. Já se vrátil do pneuservisu, táta dovezl kola, vyměnili jsme je, masku citroena, ze které lítaly cáry mi tam páskama přitáhli ke konstrukci a my v pořádku auto dovezli do Olomouce do servisu.
A to je pohádky konec. Na vině sice nejsou letní gumy, ale guma v mém mozku blokující nerv periferního vidění, přesto je poučení na snadě: příště přezouvám zavčasu.
A jenom tak na okraj, chlapík v Kodecaru střelil, že oprava může klidně stát 100 000kč. Ach jo, ten plast je drahej....
Od mala se vyznačuji jistou rezistencí vůči věcem, které jsou "nutné". Typicky výměna řidičáku, řešení ztráty průkazky zdravotní pojišťovny a obecně věci zavánějící buď frontou nebo stereotypem.
Jednou z věcí, které fakt nenávidím, je přezouvání kol. Vždycky jsem byl v tomto směru liknavý, loni jsem třeba přezouval až v lednu, až letos mě ale pán bůh potrestal.
Nejdřív jsem měl pořád hodně času, pak někdy v říjnu ohlásili sněhovou kalamitu a hele, nikam jsem se už nezvládl přihlásit v rozumném čase. Následovalo 14 dní služebky, sněhové riziko pominulo a s ním byla zapomenuta i nutnost přezouvat. Dyť se nic neděje, pohodka, že.
A na včerejšek ohlášená další kalamita. Ráno ještě pohoda veget, ale večer byla cesta regulérní peklo. Olomouc - Přerov za 2 hodiny hovoří asi za vše. V kokorském kopci vzpříčený kamion, na objízdné trase kolona jak hrom, protože vyhýbat tirákům se dalo jenom krokem. No zážitková záležitost okořeněná dojezdem na parkoviště s půlmetrovými závějemi, kde jsem chvíli bojoval s průjezdem na místo a následně si došel pro lopatu a odházel asi 10 kubíků sněhu a zajel. Zcela vyčerpán jsem si na dnešní den domluvil dovolenou. Jednak mělo pokračovat sněžení, druhak jsem měl strach, že se na cestách bude opakovat večerní horror, no a "třeťak" mám spoustu restů s výběrem dárků, tak jsem si řekl, že využiju dovolené a vyrazím samotný do města resty napravit.
Ráno jsem si tedy chvilku šlápl na trenažéru, najedl se a dostal nápad: jsem doma, co kdyby mě vzali přezout? Vytelefonuju, pohoda, vezmou. No tak jo, stavím se v garáži u našich pro kola a jedu. Jénomže, už výjezd z místa znamenal další odházení sněhu a vjezd do vilkové čtvrti, kde rodiče bydlí, je zřetelně neprotažen a cesta ještě k tomu vede do kopce. No tak tam na letňákách nepojedu. Zkusím další odbočku a když tak se otočím a poprosím tátu, jestli mi kola do servisu doveze. Otočku hodím na benzínce. Jak se tak řadím do pruhu (virtuálního, pod sněhem není vidět) vidím: nejedu k benzínce, ale k autoservisu, kde se nedá kloudně otočit. Co se dá dělat, tak se vrátím z odbočovacího pruhu zpět a zahnu o jednu dál. A tady se stává ta chyba: prostě nevidím za mnou jedoucí sanitku v průběžném pruhu a když se do něj řadím, přes veškerou snahu řidiče sanitky chytím pravým předkem auta jeho zadní nárazník. Ššššškr lup. skoro žádná rána, ale za námi na cestu letí nějaké kusy krámů. Sanitka zastavuje, řidič vystupuje, naštěstí je totálně v pohodě a když vidí, jak jsem vyklepanej, ještě mne uklidňuje. Na transportéru není naštěstí ani stopa poškození, převáženému pacientovi se taky nic nestalo, ten navíc vystoupiv z auta v pyžamu, županu a pantoflích se zapáleným cigárem konstatoval: "to asi fakt nasere.....". Nakonec jsme se přátelsky rozloučili, řidič sanitky mne politoval a odjel. Já se vrátil do pneuservisu, táta dovezl kola, vyměnili jsme je, masku citroena, ze které lítaly cáry mi tam páskama přitáhli ke konstrukci a my v pořádku auto dovezli do Olomouce do servisu.
A to je pohádky konec. Na vině sice nejsou letní gumy, ale guma v mém mozku blokující nerv periferního vidění, přesto je poučení na snadě: příště přezouvám zavčasu.
A jenom tak na okraj, chlapík v Kodecaru střelil, že oprava může klidně stát 100 000kč. Ach jo, ten plast je drahej....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)