Když mi v pátek v předvečer závodu zavolal Honza, že mu volal Martin Kupec s informací o nekonání se Bečvomana, myslel jsem jsi nejdříve něco o debilních vtipech. Protože to ale není Honzův styl, zavolal jsem přímo Martinovi, abych věc ověřil. Byl evidentně zďablej, nechtělo se mu moc bavit, ale ifno potvrdil.
Aktivně jsem tedy zavolal Ondrovi a Aldamanovi, se kterým jsme dohodli operativně ranní výběh. A protože to jakž takž běželo, dorazili jsme až k Jadranu. Tam už seděli kluci z Oseckého TTS klubu a domlouvali truc závod. Rovněž se řešili důvody nekonání, ale v tom bych se nerad pitval, dokun nebudu znát Martinovu verzi.
Trucu se bohužel nezúčastním, protože po necelé třicítce běhu se mi tam jednak nechce a druhak, jak se již stalo dobrým zvykem, zítra odjíždíme na dovolenou a Matýsek je s horečkama. Ach jo.
Musím říct, že za Bečvomanem cítím silnou nostalgii. V roce 1997 jsem ho absolvoval jako svůj vůbec první triatlon v životě a za celých 10 let vynechal jenom jednou kvůli nemoci. Na stejných tratích jsem mohl sledovat řadu let svoje chátrání a loni se tak naštvat, že jsem konečně začal od zimy trochu koncepčně něco dělat.
Letos jsem se těšil na zlepšení a také na celou Martinovu sérii Bečvomania, protože po loňském, dle mého názoru úspěšném, pokusu na tratích half ironmana, se letos Martin rozhodl pro sérii krátký na začátku prázdnin, HIM v polovině a IM na konci. Můj závodní kalednář utrpěl citelnou ránu, kterou teprve budu rozmýšlet, jak nějak kompenzovat. Nikam extra daleko se mi totiž za závody štrachat nechce.
Bude se mi opravdu stýskat. Navzdory masovce (poslední roky přes 200 účastníků), atmosféra vždy téměř rodinná, organizace za ty roky vychytaná. Třeba někdo příští rok zvedne prapor a zavedená tradice bude po přerušení pokračovat. Je otázkou, jestli se závod může z takové rány během krátké doby vzpamatovat, ale bylo by to skvělé. Lokalita Jadranu je pro triatlony optimální, relativně rozlehlá a čistá voda, většinu sezóny navíc i dostatečně teplá, terény kolem pro cyklistiku skvělé a i trasy pro běh jsou fajn.
Uvidíme, třeba se příští rok něco nového objeví.
sobota 30. června 2007
středa 27. června 2007
Týden 18. - 24.6.
Původně jsem ho sem ani nechtěl psát, páč toho na psaní zas tolik není, ale nakonec by chyběl, tak šup sem s ním.
Pondělí: z víkendu přeložené naordinované delší kolo. Po rovinkách, v klidu, pěnkě od půl páté ráno, abych to stihl i do práce;-).
Úterý: služebka s večerním návratem, takže nic
Středa: původně plánovaný test zapůjčeného neoprenu se z důvodů organizačních komplikací nekonal, ale Naďa s Matýskem stejně na Jadran vyjeli, tak jsem se tam za nimi cestou z práce stavil a dal si asi 500m on open water ;-)
Čtvrtek: nic. Původně plánovaný klus se nekonal. Ráno jsem ho přeložil na večer a tak zatměl v práci, že už nebylo sil, takže jsem se raději věnoval doplňování sacharidů.
Pátek: měl jsem takovou předstartovní horečku, že jsem nebyl schopen žádné kloudné aktivity. Celé odpoledne a večer jsem si rovnal věci, kontroloval, co jsem zapomněl a pak razil na prezenci Moraviamana
Sobota: Moraviaman
Neděle: volno. Sice jsem si říkal cosi o aktivním odpočinku, ale nakonec jsem se věnoval aktivitám rodinným statečně po všech dojídaje slavnostní oběd za účelem doplnění ztracené energie (hlavně ty smažáky po dětech mne fakt nakoply;-) a konečně si dal i nějaké to zasloužené vícestupňové pivko. Desítka v Otrokovicích byla skutečně jenom stabilizační a navíc jsem byl tak utahaný, že mi ani moc nejela.
Suma sumárum sice nevypadá tabulka zle (plavecky dokonce myslím rekordní týden), ale není to tréninkem, anóbrž, s prominutím, kurevskou délkou závodu :-D.
Na závěr jenom malou poznámku k diskusi na webu moraviamana, do které jsem se taky lehce zapojil.
Je to asi takový český syndrom, že v žádné diskusi se nedá rozumně argumentovat a vyvarovat se emocí. Přestože jsem pořadatelům za uspořádání závodu vděčný a líbil se mi, nemám kvůli tomu pocit, že je nepřípustné poukázat na nedostatky. Konec konců ať si vykládá o neziskovosti pořadatelství kdo chce co chce, tisícovka startovného není až tak málo, aby si člověk neměl nárok aspoň postěžovat. A to v diskusi nejsou žádní brutální kverulanti, pouze poukazují na chybějící občerstvení pro pomalejší cyklisty (byl jsem mezi nimi), nehlídání hákování (což je pravda) a chladnou atmosféru v cíli (což je taky pravda, s výjimkou úplného konce, ale za to nemohou pořadatelé, to je v první řadě několegialita těch rychlejších).
Reakce na tyto příspěvky se místy nedají nazvat jinak hysterickými. Je to nějaký náš pitomý národní zvyk číst ve větě "Banánů mohly být taky větší kousky. Pořadatelé ochotně dávali více, ale do čeho ty kousky dávat.." něco ve smyslu, že pořadatelé jsou úplní pitomci. Tak to přece není. Kritika, je-li smysluplná a konstruktivní, nás přece posouvá kupředu, pomáhá nám se zlepšovat. Argumentace vůbec je přece tříbení mysli, k čemu hned invektivy.
No nic, týden byl tréninkově chudý, tak jsem si aspoň vylil srdíčko;-) a hurrá směr Hanácký pohár.
Pondělí: z víkendu přeložené naordinované delší kolo. Po rovinkách, v klidu, pěnkě od půl páté ráno, abych to stihl i do práce;-).
Úterý: služebka s večerním návratem, takže nic
Středa: původně plánovaný test zapůjčeného neoprenu se z důvodů organizačních komplikací nekonal, ale Naďa s Matýskem stejně na Jadran vyjeli, tak jsem se tam za nimi cestou z práce stavil a dal si asi 500m on open water ;-)
Čtvrtek: nic. Původně plánovaný klus se nekonal. Ráno jsem ho přeložil na večer a tak zatměl v práci, že už nebylo sil, takže jsem se raději věnoval doplňování sacharidů.
Pátek: měl jsem takovou předstartovní horečku, že jsem nebyl schopen žádné kloudné aktivity. Celé odpoledne a večer jsem si rovnal věci, kontroloval, co jsem zapomněl a pak razil na prezenci Moraviamana
Sobota: Moraviaman
Neděle: volno. Sice jsem si říkal cosi o aktivním odpočinku, ale nakonec jsem se věnoval aktivitám rodinným statečně po všech dojídaje slavnostní oběd za účelem doplnění ztracené energie (hlavně ty smažáky po dětech mne fakt nakoply;-) a konečně si dal i nějaké to zasloužené vícestupňové pivko. Desítka v Otrokovicích byla skutečně jenom stabilizační a navíc jsem byl tak utahaný, že mi ani moc nejela.
Km | Čas | |
Plavání | 4,3 | 1:19 |
Běh | 42 | 4:55 |
Kolo | 312 | 11:32 |
17:26 |
Suma sumárum sice nevypadá tabulka zle (plavecky dokonce myslím rekordní týden), ale není to tréninkem, anóbrž, s prominutím, kurevskou délkou závodu :-D.
Na závěr jenom malou poznámku k diskusi na webu moraviamana, do které jsem se taky lehce zapojil.
Je to asi takový český syndrom, že v žádné diskusi se nedá rozumně argumentovat a vyvarovat se emocí. Přestože jsem pořadatelům za uspořádání závodu vděčný a líbil se mi, nemám kvůli tomu pocit, že je nepřípustné poukázat na nedostatky. Konec konců ať si vykládá o neziskovosti pořadatelství kdo chce co chce, tisícovka startovného není až tak málo, aby si člověk neměl nárok aspoň postěžovat. A to v diskusi nejsou žádní brutální kverulanti, pouze poukazují na chybějící občerstvení pro pomalejší cyklisty (byl jsem mezi nimi), nehlídání hákování (což je pravda) a chladnou atmosféru v cíli (což je taky pravda, s výjimkou úplného konce, ale za to nemohou pořadatelé, to je v první řadě několegialita těch rychlejších).
Reakce na tyto příspěvky se místy nedají nazvat jinak hysterickými. Je to nějaký náš pitomý národní zvyk číst ve větě "Banánů mohly být taky větší kousky. Pořadatelé ochotně dávali více, ale do čeho ty kousky dávat.." něco ve smyslu, že pořadatelé jsou úplní pitomci. Tak to přece není. Kritika, je-li smysluplná a konstruktivní, nás přece posouvá kupředu, pomáhá nám se zlepšovat. Argumentace vůbec je přece tříbení mysli, k čemu hned invektivy.
No nic, týden byl tréninkově chudý, tak jsem si aspoň vylil srdíčko;-) a hurrá směr Hanácký pohár.
neděle 24. června 2007
Moraviaman 2007, ironman no. 1
Několikahodinové váhání po Grafilit HIM skončilo přihláškou na Moraviamana 2007. Jak se mi po přihlášení ulevilo, už od pondělí v týdnu před 23.6. jsem trpěl startovní horečkou, která se stále stupňovala. Naštěstí jsem byl natolik pracovně vytížen, že jsem na nějaké veliké sebeanalyzování neměl moc času. Odvrácenou stranou bylo, že jsem regenerační trénink nezvládl tak, jak bych si představoval a týden prakticky odflákal. Na úvod předesílám, že jdu do závodu s cílem plavání 1:15, kolo 7:30 a maraton asi 6:00, takže výsledný čas kolem 15 hodin, tajně ovšem doufám v čas kolem 14:00
Původně jsem do Otrokovic uvažoval o noclehu, nakonec to ale dopadlo bez něj. Ondra jel štafetu a nabídl, že cestu po závodě odřídí, protože bude v solidním stavu. Mně bylo jasné, že řídit nebudu schopen. V pátek večer jsme se tedy vypravili na registraci a rozpravu. Registrace v klidu, nafasované věci dost na pytel (tlustá šiltovka - nakonec je zní ale Matýsek nadšen, takže gut, tričko nevalné kvality, plavací čepka s číslem a startovní číslo bez gumky i dírek z obyčejného papíru, což s ohledem na probíhající déšť dávalo tušit problémy s trvanlivostí). Kdybychom neslyšeli rozpravu, nic se až tak neděje. Jedinou důležitou informací byl zákaz neoprenu. Řada účastníků z toho byla dost vedle a nějaký Ital dokonce požadoval protokol, na kolika místech a v jaké hloubce byla měření prováděna. Takové obavy z plavání bez gumy ;-). Ale aspoň jsem se seznámil s Forestem, pozdravil s Vl001 a zakoupil čepičku ironman s logem moraviamana i gumu na startovní číslo.
Cesta domů probíhala v silném lijáku, který začal už v průběhu rozpravy a příliš optimismu na zítřek nedával.
Večer jsem se sbalil, a provedl důkladné přípravy pro případ deště, tzn. nabalil 2 pláštěnky, 2 deštníky, dvoje plavky a polepil startovní číslo z obou stran průhlednou izolepou. Jedině těmto protidešťovým přípravám můžou, myslím, pořadatelé děkovat za nakonec optimální počasí bez vedra, vichru i deště ;-).
Navzdory domácímu noclehu mne čekala náročná noc, kdy jsem nemohl usnout a už ve 4 byl na nohou. Pojedl jsem rizoto, odnosil věci do auta a o půl šesté vyzvedával Ondrou s Kristýnou. Nabrali jsme Ondrovo kolo, zbytek věcí a tradá směr Štěrkoviště. Copak před startem, to ještě byla legrace. Uložit věci do depa (při té příležitosti jsem zjistil, že Vl001 má stání přímo naproti mě), naskládat je do igelitek pro případ deště (další pojistka dobrého počasí ;-), sníst a vypít poslední výkřiky chemickopotravinářského průmyslu. Najednou je 6:45 a už se svolává na začátek plavání. Takže rychle do plavek, "civil" ukládám do auta a valím na start. Lidí jsou tam fakt mraky tun. Udělám dvě tempa ve vodě teplé jako kafe (nevím, ale plavat v tom v neoprenu musí být na uvaření) a už jsme vyháněni z vody, protože start je ze břehu. Sotva vylezu, vidím, že ne všichni jsou venku. Nějací frajeři sedí ve vodě, jako by se nechumelilo. Než se stihnu rozčílit, uvědomím si, že startují i postižení sportovci a z duše se zastydím. Co pak tito muži předváděli na trati, jsou výkony hodné nejvyššího obdivu!!
Start! Tak jo Marťo, jdeme na to. Dneska asi plavání nevyhraju, takže se držím celkem v klidu a uvažuji o "dvoutaktním dýchání". Mlýn je ovšem dost hustý ještě i za poměrně blízkou první bójkou a v něm dýchám na každou levou, tak už tak zústávám. Navíc 2 bójka je fakt daleko a časté sledování cíle (někdy jsem opravdu vděčný za svoji nepříliš úspěšnou vodnopólovou kariéru. Sledovat věc před sebou s minimálním zvedáním hlavy je jeden za získaných návyků) se hodí. První balík plave hrozně šišatě, takže si jedu svoje. Na pohodu, žádná hoňka. První výběh (plave se ve třech okruzích se dvěma výběhy) a znovu si ověřuji, že toto mi nesedí. Po návratu do vody mi trvá 200m než chytím kloudně rytmus. To už registruji, že jsem poměrně vpředu. Přede mnou je jedna skupina a před ní pár nějakých drťoplavců. Skupinku nechávám být asi 20m před sebou, jenom sem tam předplavu některého z odpadlíků. Výběh do třetího kola a jdeme do vody naposledy. Plavání mě začíná opravdu bavit, takže přemýšlím, že se na TT vykašlu a zkusím uplavat 10km. Nakonec ale zůstávám pro dnešek triatlonistou a jenom zkusím docvaknout vedoucí skupinu. Celkem v klidu jsem je sjel před cílem hlavně proto, že plavali šišatě zatímco já poměrně optimálně rovně. Potkali jsme se tedy u schodků z vody, kde těsně přede mnou vybíhal Vl001 do třetího okruhu plavání. Tipoval jsem ho na dobrý čas. Sebe jsem odhadoval kolem hodiny, tím by mu výsledné plavání vycházelo kolem 1:40 a bylo by to proti loňsku pěkné zlepšení. Následoval výběh do prvního depa, kdy jsem přebíral od Kristýny Garmina.
Přestože jsem byl po plavání hodně v pohodě, vydalo to podle výsledků na 15-tý čas (1:09:05). Počítám, že plavat se v neoprenech, který nemám, tak dobře by to v pořadí nevyšlo. Tento výsledek má ovšem i svoji stinnou stránku, o které se zmíním za chvíli.
V depu se mi neobyčejně dařilo. Sotva jsem se vyslvékl z plavek (skutečně do naha), podařilo se mi lehkým opřením o své kolo shodit obě kola sousední (jednom patřilo i Vl001). Chvilku jsem se snažil postavit je jen tak v rouše Adamově, nakonec jsem ale zaznamenal nějaké poznámky z publika, takže jsem nechal kola na zemi a nejprve si natáhl alespoň cyklistické kraťasy. Postavení nakonec nebylo vůbec snadné, protože mezírky na zasunutí kola byly sakra úzké a já nechtěl poškodit kolegům kola. Díky tomu jsem nakonec strávil v depu skoro 10 minut. Nakonec to ale dobře dopadlo a já vyrazil na cyklistickou trať. Pevně rozhodnut, že nezopakuji chybu z grafilit HIM a nepřepálím kolo, začínám velice rozvážně a držím tepy hodně pod 130bpm (průměr prvního ze šesti kol 126bpm). Zhruba 20m přede mnou jede Šárka Kolbová. Vím, že to umí pod 12, takže svoji rychlost koriguji podle ní. V polovině druhého kola mi příjde, že jí to nějak nejede, takže jí ujedu. Jedu tak 3 kola a cítím, že pomalinku nastupuje únava. Ve čtvrtém kole se tedy rozhoduji shodit na malou placku a vytočit nohy. I díky tomu, že celou dobu poctivě jím a piji, se mi to daří a po 120-ti km se cítím výborně a kolo mne začíná bavit. Jednou z daní za dobrý pitný režim jsou ovšem i tři čůrpauzy;-). Ale není všechno dokonalé, protože mi malinko otíkají prsty a začínají mne tlačit tretry. Tlačí hlavně, když za to trochu vezmu, takže se můžu řídit i podle nich místo sporttesteru. Vidím to tak, že stařičké diadory poletí brzy do popelnice. Nebýt toho, že si chci jet za každou cenu svoje, bylo by pro mne kolo velmi frustrující zážitek. Jelikož mám plavání výrazně lepší než kolo (na kole celkově 91. čas 6:46:24), dává mi jeden závodník za druhým a jelikož přede mnou lezli z vody samí hoňáci, můžu předjet někoho až případně o kolo. Jenom nějak nepotkávám rivalskou dvojici Foresta a Vl001. Až v posledním kole registruji Foresta za sebou odhadem kolem 15-ti minut. Jsem překvapen, počítal jsem s tím, že mne oba už na kole sjedou a tak začínám koketovat s myšlenkou, že bych jim mohl vypálit rybník. No nic, kolo končím ve výrazně lepším stavu než poloviční kolo po Grafilitu (průměrný tep v Otrokovicích 132 proti 152 na HIM. Asi za to může i rovinatější trať v Otrokovicích, kopce mi zatím při 90-ti kilech nedělají dobře. Váha musí ještě dolů) a jsem zvědavý na běh. A jo, sakra jde to, což tuším už v depu, kde se převlékám a vytahuji svoji tajnou zbraň: ponožky od senzorů s nápisem speed guaranteed;-). Zapínám GPS v Garminovi (kolo jsem musel jet bez ní, aby mi vydržely baterky. Bohužel, hned po přepnutí na cyklistiku mi naskočilo 4292 km a kromě okamžité rychlosti, tepu a času garmin neukazoval nic. Nevím, jestli je to problém cadence senzoru, okamžitá indispozice zařízení, nebo bug v softwaru. Nejdřív mne to rozhodilo, ale protože jsem chtěl jet na tepy, absence průměrné rychlosti mi možná spíš pomohla) a razím na běh. Sákryš, jde to fakt dobře! Tepy pod 150 a daří se mi běžet až skoro na 20-tý km, kdy mi pomalu dochází, přestože poctivě piju a baštím. V době, kdy jsem ještě celkem mohl, se Ondrovi podařila fotka jak z nějakého běžeckého žurnálu a dokonce se mnou;-)
Na zažehnání krize použiji ampuli speed8, po které se vzpamatuji a rozhoduji se ještě malinko zvolnit. Zvolnění spočívá v tom, že se rozhoduji do kopce chodit pěšky. Začínám věřit, že to zvládnu pod třináct hodin a zmocňuje se mne nadšení. Navíc Vl001 je daleko za mnou (nicméně povzbuzuje mne při každém potkání, díky) a Forest je pořád celkem daleko, navíc při nástupu do třetího kola ho vidím kolo docházet. Třetí kolo je asi nejkrušnější. Tahám sebou pořád flašku mattonky, doplňuji gel nicméně to není ono a musím hodně chodit. Stejně si ale začínám myslet, že už mne Forest nedožene. Při nástupu do čtvrtého kola, kdy je mi tak ouvej, že si nechám podat dvě kofeinové tablety (za každou "škraňu" jednu) a přepíjím je mattonkou nafasovanou na otočce, vidím Foresta, jak končí kolo a vypadá výrazně lépe, než o kolo dříve. Pomalu začínám svoje vyhlídky na jeho skalp vidět bledě. Nebalím to ovšem a pokračuji na poslední desítku. Do kopce mi to opravdu nejde, ale už se ani neohlížím. Buď mi dá, nebo ho uvidím na poslední otočce. Vidím ho až na poslední otočce. Je za mnou nějakých 300m. Rozhoduji se, že to zkusím a běžím. Vynechávám obě poslední občerstvovačky. Ondra, který jede vedle mne na kole hlásí odstup, který se stále zkracuje a nědky na 2,5km před cílem už Foresta slyším. Vzápětí jde přede mne. Nemám sílu jít s ním, ale protože kousek před sebou vidím Jardu Zdráhalu, nebalím to a Jardu ještě cvaknu. Užívám si časté Forestovo otáčení, bojí se mne;-). Nicméně já už nemám z čeho a kilák před cílem nuceně 50m jdu. Pak už to dotáhnu do cíle a konec si opravdu užívám, navzdory praktickému nezájmu okolí. Na tomto místě bych rád poznamenal, že nekolegialita řady závodníků i jejich doprovodu je tristní. Když jsem byl schovávat věci do auta, bylo kolem mne apoň deset nakládaných aut. Pouze já jsem ale finišujím zatleskal. Škoda toho....
No nic, já právě vbíhám do cílové brány a je to moje!!!
V čase 12:51:27. Čas, o kterém jsem ani nesnil. První maraton v rámci IM pod pět (přesně 4:55:57). Kdyby mi toto někdo tvrdil ráno, směji se mu z plných plic. Nedokážu se ubránit spokojenosti se sebou samým při přijímání finisherské medaile. Když volám ženě, mám slzy na krajíčku, ale jako správný tvrďák to ňák udýchám;-).
Přestože mne čas naplňuje obrovskou pýchou a cítím ho i jako výzvu do dalších závodů (rozhodně se totiž na dlouhým TT vrátím a to ne jednou), nemůžu se ve většině pozitvních hodnocení vyvarovat i negativních postřehů. Například vydávání chipů, kdy zdarma je prašivka pásek ze suchého zipu a za stovku je prodáván neoprenový, který prodává přímo "vydavatel" čipu. Na otočce kole často pochybělo jídlo, které jsem zrovna chtěl a o vlažné atmosféře při konci později dobíhajících jsem se již zmínil. Těstoviny po doběhu se dávaly do nejmenších plastových misek, které snad vůbec existují a smetanová omáčka s měkkým salámem taky není to pravé ořechové. No a úplně nejvíc mne naštvalo, že jsem v tombole nevyhrál neopren ;-).
Jinak jsem ovšem akcí nadšen. Příští rok znovu, ale to už budu spát v místě a půjdu to mnohem blíže 12-ti hodinám;-).
Jo a výsledky jsou třeba tady
Původně jsem do Otrokovic uvažoval o noclehu, nakonec to ale dopadlo bez něj. Ondra jel štafetu a nabídl, že cestu po závodě odřídí, protože bude v solidním stavu. Mně bylo jasné, že řídit nebudu schopen. V pátek večer jsme se tedy vypravili na registraci a rozpravu. Registrace v klidu, nafasované věci dost na pytel (tlustá šiltovka - nakonec je zní ale Matýsek nadšen, takže gut, tričko nevalné kvality, plavací čepka s číslem a startovní číslo bez gumky i dírek z obyčejného papíru, což s ohledem na probíhající déšť dávalo tušit problémy s trvanlivostí). Kdybychom neslyšeli rozpravu, nic se až tak neděje. Jedinou důležitou informací byl zákaz neoprenu. Řada účastníků z toho byla dost vedle a nějaký Ital dokonce požadoval protokol, na kolika místech a v jaké hloubce byla měření prováděna. Takové obavy z plavání bez gumy ;-). Ale aspoň jsem se seznámil s Forestem, pozdravil s Vl001 a zakoupil čepičku ironman s logem moraviamana i gumu na startovní číslo.
Cesta domů probíhala v silném lijáku, který začal už v průběhu rozpravy a příliš optimismu na zítřek nedával.
Večer jsem se sbalil, a provedl důkladné přípravy pro případ deště, tzn. nabalil 2 pláštěnky, 2 deštníky, dvoje plavky a polepil startovní číslo z obou stran průhlednou izolepou. Jedině těmto protidešťovým přípravám můžou, myslím, pořadatelé děkovat za nakonec optimální počasí bez vedra, vichru i deště ;-).
Navzdory domácímu noclehu mne čekala náročná noc, kdy jsem nemohl usnout a už ve 4 byl na nohou. Pojedl jsem rizoto, odnosil věci do auta a o půl šesté vyzvedával Ondrou s Kristýnou. Nabrali jsme Ondrovo kolo, zbytek věcí a tradá směr Štěrkoviště. Copak před startem, to ještě byla legrace. Uložit věci do depa (při té příležitosti jsem zjistil, že Vl001 má stání přímo naproti mě), naskládat je do igelitek pro případ deště (další pojistka dobrého počasí ;-), sníst a vypít poslední výkřiky chemickopotravinářského průmyslu. Najednou je 6:45 a už se svolává na začátek plavání. Takže rychle do plavek, "civil" ukládám do auta a valím na start. Lidí jsou tam fakt mraky tun. Udělám dvě tempa ve vodě teplé jako kafe (nevím, ale plavat v tom v neoprenu musí být na uvaření) a už jsme vyháněni z vody, protože start je ze břehu. Sotva vylezu, vidím, že ne všichni jsou venku. Nějací frajeři sedí ve vodě, jako by se nechumelilo. Než se stihnu rozčílit, uvědomím si, že startují i postižení sportovci a z duše se zastydím. Co pak tito muži předváděli na trati, jsou výkony hodné nejvyššího obdivu!!
Start! Tak jo Marťo, jdeme na to. Dneska asi plavání nevyhraju, takže se držím celkem v klidu a uvažuji o "dvoutaktním dýchání". Mlýn je ovšem dost hustý ještě i za poměrně blízkou první bójkou a v něm dýchám na každou levou, tak už tak zústávám. Navíc 2 bójka je fakt daleko a časté sledování cíle (někdy jsem opravdu vděčný za svoji nepříliš úspěšnou vodnopólovou kariéru. Sledovat věc před sebou s minimálním zvedáním hlavy je jeden za získaných návyků) se hodí. První balík plave hrozně šišatě, takže si jedu svoje. Na pohodu, žádná hoňka. První výběh (plave se ve třech okruzích se dvěma výběhy) a znovu si ověřuji, že toto mi nesedí. Po návratu do vody mi trvá 200m než chytím kloudně rytmus. To už registruji, že jsem poměrně vpředu. Přede mnou je jedna skupina a před ní pár nějakých drťoplavců. Skupinku nechávám být asi 20m před sebou, jenom sem tam předplavu některého z odpadlíků. Výběh do třetího kola a jdeme do vody naposledy. Plavání mě začíná opravdu bavit, takže přemýšlím, že se na TT vykašlu a zkusím uplavat 10km. Nakonec ale zůstávám pro dnešek triatlonistou a jenom zkusím docvaknout vedoucí skupinu. Celkem v klidu jsem je sjel před cílem hlavně proto, že plavali šišatě zatímco já poměrně optimálně rovně. Potkali jsme se tedy u schodků z vody, kde těsně přede mnou vybíhal Vl001 do třetího okruhu plavání. Tipoval jsem ho na dobrý čas. Sebe jsem odhadoval kolem hodiny, tím by mu výsledné plavání vycházelo kolem 1:40 a bylo by to proti loňsku pěkné zlepšení. Následoval výběh do prvního depa, kdy jsem přebíral od Kristýny Garmina.
Přestože jsem byl po plavání hodně v pohodě, vydalo to podle výsledků na 15-tý čas (1:09:05). Počítám, že plavat se v neoprenech, který nemám, tak dobře by to v pořadí nevyšlo. Tento výsledek má ovšem i svoji stinnou stránku, o které se zmíním za chvíli.
V depu se mi neobyčejně dařilo. Sotva jsem se vyslvékl z plavek (skutečně do naha), podařilo se mi lehkým opřením o své kolo shodit obě kola sousední (jednom patřilo i Vl001). Chvilku jsem se snažil postavit je jen tak v rouše Adamově, nakonec jsem ale zaznamenal nějaké poznámky z publika, takže jsem nechal kola na zemi a nejprve si natáhl alespoň cyklistické kraťasy. Postavení nakonec nebylo vůbec snadné, protože mezírky na zasunutí kola byly sakra úzké a já nechtěl poškodit kolegům kola. Díky tomu jsem nakonec strávil v depu skoro 10 minut. Nakonec to ale dobře dopadlo a já vyrazil na cyklistickou trať. Pevně rozhodnut, že nezopakuji chybu z grafilit HIM a nepřepálím kolo, začínám velice rozvážně a držím tepy hodně pod 130bpm (průměr prvního ze šesti kol 126bpm). Zhruba 20m přede mnou jede Šárka Kolbová. Vím, že to umí pod 12, takže svoji rychlost koriguji podle ní. V polovině druhého kola mi příjde, že jí to nějak nejede, takže jí ujedu. Jedu tak 3 kola a cítím, že pomalinku nastupuje únava. Ve čtvrtém kole se tedy rozhoduji shodit na malou placku a vytočit nohy. I díky tomu, že celou dobu poctivě jím a piji, se mi to daří a po 120-ti km se cítím výborně a kolo mne začíná bavit. Jednou z daní za dobrý pitný režim jsou ovšem i tři čůrpauzy;-). Ale není všechno dokonalé, protože mi malinko otíkají prsty a začínají mne tlačit tretry. Tlačí hlavně, když za to trochu vezmu, takže se můžu řídit i podle nich místo sporttesteru. Vidím to tak, že stařičké diadory poletí brzy do popelnice. Nebýt toho, že si chci jet za každou cenu svoje, bylo by pro mne kolo velmi frustrující zážitek. Jelikož mám plavání výrazně lepší než kolo (na kole celkově 91. čas 6:46:24), dává mi jeden závodník za druhým a jelikož přede mnou lezli z vody samí hoňáci, můžu předjet někoho až případně o kolo. Jenom nějak nepotkávám rivalskou dvojici Foresta a Vl001. Až v posledním kole registruji Foresta za sebou odhadem kolem 15-ti minut. Jsem překvapen, počítal jsem s tím, že mne oba už na kole sjedou a tak začínám koketovat s myšlenkou, že bych jim mohl vypálit rybník. No nic, kolo končím ve výrazně lepším stavu než poloviční kolo po Grafilitu (průměrný tep v Otrokovicích 132 proti 152 na HIM. Asi za to může i rovinatější trať v Otrokovicích, kopce mi zatím při 90-ti kilech nedělají dobře. Váha musí ještě dolů) a jsem zvědavý na běh. A jo, sakra jde to, což tuším už v depu, kde se převlékám a vytahuji svoji tajnou zbraň: ponožky od senzorů s nápisem speed guaranteed;-). Zapínám GPS v Garminovi (kolo jsem musel jet bez ní, aby mi vydržely baterky. Bohužel, hned po přepnutí na cyklistiku mi naskočilo 4292 km a kromě okamžité rychlosti, tepu a času garmin neukazoval nic. Nevím, jestli je to problém cadence senzoru, okamžitá indispozice zařízení, nebo bug v softwaru. Nejdřív mne to rozhodilo, ale protože jsem chtěl jet na tepy, absence průměrné rychlosti mi možná spíš pomohla) a razím na běh. Sákryš, jde to fakt dobře! Tepy pod 150 a daří se mi běžet až skoro na 20-tý km, kdy mi pomalu dochází, přestože poctivě piju a baštím. V době, kdy jsem ještě celkem mohl, se Ondrovi podařila fotka jak z nějakého běžeckého žurnálu a dokonce se mnou;-)
Na zažehnání krize použiji ampuli speed8, po které se vzpamatuji a rozhoduji se ještě malinko zvolnit. Zvolnění spočívá v tom, že se rozhoduji do kopce chodit pěšky. Začínám věřit, že to zvládnu pod třináct hodin a zmocňuje se mne nadšení. Navíc Vl001 je daleko za mnou (nicméně povzbuzuje mne při každém potkání, díky) a Forest je pořád celkem daleko, navíc při nástupu do třetího kola ho vidím kolo docházet. Třetí kolo je asi nejkrušnější. Tahám sebou pořád flašku mattonky, doplňuji gel nicméně to není ono a musím hodně chodit. Stejně si ale začínám myslet, že už mne Forest nedožene. Při nástupu do čtvrtého kola, kdy je mi tak ouvej, že si nechám podat dvě kofeinové tablety (za každou "škraňu" jednu) a přepíjím je mattonkou nafasovanou na otočce, vidím Foresta, jak končí kolo a vypadá výrazně lépe, než o kolo dříve. Pomalu začínám svoje vyhlídky na jeho skalp vidět bledě. Nebalím to ovšem a pokračuji na poslední desítku. Do kopce mi to opravdu nejde, ale už se ani neohlížím. Buď mi dá, nebo ho uvidím na poslední otočce. Vidím ho až na poslední otočce. Je za mnou nějakých 300m. Rozhoduji se, že to zkusím a běžím. Vynechávám obě poslední občerstvovačky. Ondra, který jede vedle mne na kole hlásí odstup, který se stále zkracuje a nědky na 2,5km před cílem už Foresta slyším. Vzápětí jde přede mne. Nemám sílu jít s ním, ale protože kousek před sebou vidím Jardu Zdráhalu, nebalím to a Jardu ještě cvaknu. Užívám si časté Forestovo otáčení, bojí se mne;-). Nicméně já už nemám z čeho a kilák před cílem nuceně 50m jdu. Pak už to dotáhnu do cíle a konec si opravdu užívám, navzdory praktickému nezájmu okolí. Na tomto místě bych rád poznamenal, že nekolegialita řady závodníků i jejich doprovodu je tristní. Když jsem byl schovávat věci do auta, bylo kolem mne apoň deset nakládaných aut. Pouze já jsem ale finišujím zatleskal. Škoda toho....
No nic, já právě vbíhám do cílové brány a je to moje!!!
V čase 12:51:27. Čas, o kterém jsem ani nesnil. První maraton v rámci IM pod pět (přesně 4:55:57). Kdyby mi toto někdo tvrdil ráno, směji se mu z plných plic. Nedokážu se ubránit spokojenosti se sebou samým při přijímání finisherské medaile. Když volám ženě, mám slzy na krajíčku, ale jako správný tvrďák to ňák udýchám;-).
Přestože mne čas naplňuje obrovskou pýchou a cítím ho i jako výzvu do dalších závodů (rozhodně se totiž na dlouhým TT vrátím a to ne jednou), nemůžu se ve většině pozitvních hodnocení vyvarovat i negativních postřehů. Například vydávání chipů, kdy zdarma je prašivka pásek ze suchého zipu a za stovku je prodáván neoprenový, který prodává přímo "vydavatel" čipu. Na otočce kole často pochybělo jídlo, které jsem zrovna chtěl a o vlažné atmosféře při konci později dobíhajících jsem se již zmínil. Těstoviny po doběhu se dávaly do nejmenších plastových misek, které snad vůbec existují a smetanová omáčka s měkkým salámem taky není to pravé ořechové. No a úplně nejvíc mne naštvalo, že jsem v tombole nevyhrál neopren ;-).
Jinak jsem ovšem akcí nadšen. Příští rok znovu, ale to už budu spát v místě a půjdu to mnohem blíže 12-ti hodinám;-).
Jo a výsledky jsou třeba tady
pátek 22. června 2007
Povedené odpoledne
Sice jsem měl na včerejšek původně naplánovaný volný den před moraviamanem, ale protože mi těch volných dní z pracovních důvodů vyšlo nějak víc, uvažoval jsem aspoň o výklusu. Déšť to ovšem viděl jinak, takže jsem se vypravil ke kamarádovi Pavlovi rozchodit mu domácí wi-fi síťku, s níž se na mne obrátil. A protože se řadí do velmi úzké skupiny lidí, kterým jsem ještě ochoten IT podporu ve svém volnu dávat, vypravil jsem se v podvečer k nim (abychom udělali pořádnou škodu, vzal jsem sebou Naďu i Matěje, Maruška je bohužel ještě ve škole v přírodě ;-).
A všechno se úspěšně s...o hned od začátku. Pavlik samozřejmě ještě navzdory domluvě nebyl doma a dovolat se mu šlo jenom velmi obtížně, BTSky 02 měly pozitivně v Přerově s bouřkou veliké problémy. Nakonec jsme ale čekali jenom pár minut, než se rodinka přihnala domů.
K instalaci byl připraven wi-fi router od edimaxu, wifi modul do domácího PC gigabyte a přenosná vypalovačka DVD.
Vybalili jsme pěkně router, vrazili do zásuvky, power se rozsvítil, prostě pohodka. Následně jsem si vzal do parády Pavlova notebooka, který se sice tvářil jako vybavený wi-fi, nicméně chipset chyběl. Ok, vrazíme tam gibyta a k PC se dokoupí další. Ale ouha, Pavel nemá administrátorská práva, takže nenainstalujeme ani ovladače. Tak zavoláme jeho ajťákovi. To se ukazuje jako neřešitelná záležitost, protože ani jeden ze 4 O2 telefonů se prostě nedovolá nikam. No nic, tak vytáhnu notebook já, že edimaxa nakonfiguruji z něj. Boot a bing ho, windows/system32/config is corrupted. Instalačku xpček sebou nemám, takže jsem dokukal. Ok, nakonfigurujeme přes ethernet z Pavlova noťasu. Sáhnu po edimaxu a ejhle, nic nesvítí. V průběhu laborování na něčem zcela jiném se fungl nový router pokazil. Vyslechl jsem si krátkou přednášku na téma pyšných IT lidí, kteří jsou ale závislí na počasí okolnostech a vůbec, kdyby raději používali papír a tužku, nic by je nemohlo překvapit. Ach jo.
Tak jsem aspoň na jeho domáci PC nainstalovat přenosnou paličku, aby byl aspoň nějaký úspěch. Obsluha Nera se ovšem ukázala nad Pavlovy síly, takže jsem to musel předvést jeho ženě, která si dělala poznámky;-).
Když jsme již byli na odchodu, přinesl kurýr Pavlovi novou Nokii 6230i místo jeho rozbité 6230 bez íčka. Tak když už tam měl experta (mne), co ho nepožádat, zda by mu nepřehodil simku, v životě to totiž nedělal. Tak jo, přehodíme simku, mmc kartu, zapneme nový phonek a ejhle, kdepak jsou kontakty? S prominutím v prdeli, moudře si je totiž přehrál ze simky do telefonu a na simce smazal. Tak co teď, jediná cesta, stáhnout data ze staré nokie. Njn, ale bez admin práv si nepustí ani prašivku nokia PC suite. Docházejí mi síly, vracíme tedy simku i mmcčko do 6230 bez íčka a až Pavel vyreklamuje edimaxe a dostane admin práva, provedeme druhé kolo akce.
Frustrovaný odcházím, žena, která si pěkně pokecala s ženou Pavlovou, i Matýsek, který si zase pohrál s Jituškou, mne svojí dobrou náladou tak štvou, až mne nakazí a ještě pozveme švagry na krátkou večerní návštěvu.
A to mám, prosím pěkně, tento týden zakázaný alkohol. (normálně by místo této věty stálo "a pak se divíte, že piju", zákaz je ovšem zákaz)
A všechno se úspěšně s...o hned od začátku. Pavlik samozřejmě ještě navzdory domluvě nebyl doma a dovolat se mu šlo jenom velmi obtížně, BTSky 02 měly pozitivně v Přerově s bouřkou veliké problémy. Nakonec jsme ale čekali jenom pár minut, než se rodinka přihnala domů.
K instalaci byl připraven wi-fi router od edimaxu, wifi modul do domácího PC gigabyte a přenosná vypalovačka DVD.
Vybalili jsme pěkně router, vrazili do zásuvky, power se rozsvítil, prostě pohodka. Následně jsem si vzal do parády Pavlova notebooka, který se sice tvářil jako vybavený wi-fi, nicméně chipset chyběl. Ok, vrazíme tam gibyta a k PC se dokoupí další. Ale ouha, Pavel nemá administrátorská práva, takže nenainstalujeme ani ovladače. Tak zavoláme jeho ajťákovi. To se ukazuje jako neřešitelná záležitost, protože ani jeden ze 4 O2 telefonů se prostě nedovolá nikam. No nic, tak vytáhnu notebook já, že edimaxa nakonfiguruji z něj. Boot a bing ho, windows/system32/config is corrupted. Instalačku xpček sebou nemám, takže jsem dokukal. Ok, nakonfigurujeme přes ethernet z Pavlova noťasu. Sáhnu po edimaxu a ejhle, nic nesvítí. V průběhu laborování na něčem zcela jiném se fungl nový router pokazil. Vyslechl jsem si krátkou přednášku na téma pyšných IT lidí, kteří jsou ale závislí na počasí okolnostech a vůbec, kdyby raději používali papír a tužku, nic by je nemohlo překvapit. Ach jo.
Tak jsem aspoň na jeho domáci PC nainstalovat přenosnou paličku, aby byl aspoň nějaký úspěch. Obsluha Nera se ovšem ukázala nad Pavlovy síly, takže jsem to musel předvést jeho ženě, která si dělala poznámky;-).
Když jsme již byli na odchodu, přinesl kurýr Pavlovi novou Nokii 6230i místo jeho rozbité 6230 bez íčka. Tak když už tam měl experta (mne), co ho nepožádat, zda by mu nepřehodil simku, v životě to totiž nedělal. Tak jo, přehodíme simku, mmc kartu, zapneme nový phonek a ejhle, kdepak jsou kontakty? S prominutím v prdeli, moudře si je totiž přehrál ze simky do telefonu a na simce smazal. Tak co teď, jediná cesta, stáhnout data ze staré nokie. Njn, ale bez admin práv si nepustí ani prašivku nokia PC suite. Docházejí mi síly, vracíme tedy simku i mmcčko do 6230 bez íčka a až Pavel vyreklamuje edimaxe a dostane admin práva, provedeme druhé kolo akce.
Frustrovaný odcházím, žena, která si pěkně pokecala s ženou Pavlovou, i Matýsek, který si zase pohrál s Jituškou, mne svojí dobrou náladou tak štvou, až mne nakazí a ještě pozveme švagry na krátkou večerní návštěvu.
A to mám, prosím pěkně, tento týden zakázaný alkohol. (normálně by místo této věty stálo "a pak se divíte, že piju", zákaz je ovšem zákaz)
neděle 17. června 2007
Týden 11.-17.6.
Tento týden jsem měl plánovaný jako odpočinkový po HIM Grafilitman a jelikož mi ironman napsal, abych se nebál odpočívat, projevil jsem skutečně velikou statečnost a zařadil týden s tak nízkými objemy, jako snad letos ještě ne. Ovšem nižší výkon v tréninku jsem zejména o víkendu kompenzoval nutričně:-).
Pondělí: opravdu velmi lehké kolo do práce a zpět. Dalo se jet, ale cítil jsem značný útlum.
Úterý: celodenní služebka, v tomto počasí skutečně vražedná záležitost, je-li člověk nucen opustit klimatizované budovy.
Středa: lehké kolo do práce a zpět s poledním vyplaváním v bazénu. Nějakých 1500m blbnutí spíše s pomůckami, abych nemusel doopravdy plavat.
Čtvrtek: proklatě dlouhý den, dokopal jsem se aspoň do večerního klusu. Délka dne byla způsobena zejména balením k pátečnímu odjezdu, přípravou na páteční předání dětí kompetentním zástupcům a těšením se na víkend v Belianských Tatrách.
Pátek: ráno jsem si ještě ráno zaběhl zaplavat aspoň dva kiláčky, abych neproflákal celé tři dny, nakoupil čerstvé pečivo abychom naposledy před rozdělením posnídali společně. Zavedl jsem Majdu do školy, sbalili jsme věci dětí a Matýska samotného i s Bibinem/Biboušem (morče zakoupené jako mládě samičky pokřtěné Bibinka, bohužel se mu zničeho nic vyvinuly kulky. Proto to srandovní jméno) a všechny předali do kompetentních rukou náhradního dozoru u švagrů.
A po předávce hurrá směr Tatranská Javorina hotel Kolowrat. Tytn s navigačním softwarem tomtom nás spolehlivě vedl celou cestu a upozornil nás i na jediný bod zájmu na trase, kterým je steakhouse HarleyDavidson ve Vrútkách. Zde proběhla první část nutriční superkompenzace a to bílkovinná ve formě farmsteaku maxi 500g. (po objednávce se obsluha obrátila na manželku se slovy "maxi? Ale to nezje!", žena se mne naštěstí zastala, že sním, prý jenom nevypadám;-)).
A v Harley opět nezklamali. Skvělá argentinská svíčková, pěkně medium i v krásně vysokém kousku, k ní grilovaný kukuřičný klas, anglická zeleninka, syrová zeleninka, opečené brambory, pikantní fazole a jako perlička malá miska s tenoučkými opečenými slaninovými pásky. K dokonalosti tomu chyběla jen možnost těžšího červeného vína. Musel jsem se spokojit s Radegastem Birell ;-).
Později odpoledne jsme dorazili do hotelu, ubytovali se a vydali se zjišťovat co a jak. Při té příležitosti jsme objevili hotelovou restauraci a už v ní zůstali na večeři, beztak bylo šest.
Šel jsem už jenom do salátku a k tomu konečně bílé vínko. Začala tedy druhá část nutriční superkompenzace, tentokrát zaměřená na antioxidanty;-). Volba padla na zajímavé chardonnay do pánů Mrvy a Stanka v pozdním sběru z roku 2005. Navzdory tvrzení ze zadní etikety, že lahvové zralosti dosahuje víno již po dvou letech, překvapila láhev kromě výrazné medové ovocnosti zejména v buketu i výraznou kyselinkou, na tuto odrůdu nezvyklou. Dali jsme si s chutí a vydali se na procházku.
Po vycházce jsme se vrátili na hotel a tentokrát se vydali prověřit kavárnu. Naštěstí měla stejný vinný lístek, jako restaurace. Abychom dosáhli antioxidační progrese, zaměřil se náš výběr tentokrát na vína červená. Volba padla na frankovku z Vinařských závodů Topolčianky, jakostka, ročník 2000 v provedení barrique. Vínu malinko ublížilo, že ve čtyřhvězdičkovém hotelu bohužel neznají pojem dekantace. První sklenka tedy nebyla zcela optimální. Nicméně jde o víno velmi dobré, zpočátku se vyznačující charakteristickou frankovkovou třešňovitostí, která ovšem s postupujícím otevíráním se vína přechází až v zemitý buket koriandru. Chuť rovněž plná, ovocnozemitá nicméně postrádající tradiční tříslovinu. Celkový dojem velmi dobrý, za 420,- sk v hotelové vinárně bych řekl i skvělá cena. Jelikož začala zrovna diskotéka, nezůstalo u jediné lahve a žena navrhal, že si dáme ještě jednou tu samou. Protože si však musela odskočit, nechal jsem si kvapně přinést vinný lístek a rychle vybral něco jiného, byl by hřích nezkoušet nové u nás nepříliš dosažitelné věci. Volba padla opět na barrique a frankovku, tentokrát ovšem modrou, ročník rovněž 2000, v pozdním sběru a od společnosti Víno Nitra. Přestože původně rozladěna za nedodržení pokynu, nakonec mne žena za výběr pochválila. Jestli byl totiž první vzorek velmi dobrý, neváhám druhý označit jako vynikající. Vynikající buket s typickou třešní doplněný velmi jemnou "barikovou" vanilkou s jemnými tóny kouře. V chuti plnost, ovocnost, lehká kořenitost a, sláva, typická tříslovina. Cena 500,- sk na hotelu mi rovněž příjde přiznivá. Jelikož je toto víno stále v nabídce, hned zítra budu zjišťovat, za kolik je k mání u výrobce. Tím skončila páteční nutriční jednotka.
Sobota: pohodlné vyspání, kdy vás nebudí děti. Šťastní rodič jistě vědí, o čem píšu. Protože počasí nakonec vypadá lépe než předpověď, rozhodujeme se nechat být Vitální svět saun a podobných hejblat v hotelu být a vyrazit na výlet. Stihli jsme se svézt lanovkou na skalnaté pleso, trošku pochodit, vrátit se lanovkou zpět do Tatranské Lomnice a na zpáteční cestě prohlídku Belianských jeskyní. Těmi jsem byl vyloženě unesen. Nejsa žádný speleologický milovník, znám takovou tu klasiku": Javoříčko, Teplikce, Koněprusy, Punkevní jeskyně.....Belianské jsou proti nim prostě obrovské. Délka trasy hrubě přes kilometr (já bych tipl 2-3, udávaná délka 1300m). Začátek prohlídky v 891m n. mořem, nejvyšší bod prohlídky 1080m n. mořem. Velmi dlouhý a strmý výstup, následně i sestup. Famózní dómy s výškami i přes 50m, prostě úchvatné.
K večeři se v Kolowraru rozhodně nevytáhli. Tradiční plněná bramborová placka byla mrňavá, složením i chutí nevalná, navíc nebylo točené pivo! Plánovaná kůra vitamíny skupiny B se tedy omezila na 3 třetinkové bažanty. Nu, alespoň jsme se pokochali výhledem z restaurace na Vysoké Tatry z netradiční východní strany. Večer jsem si vyrazil na alespoň krátký výklus v zakázané oblasti TaNaPu. Když jsem se vrátil, manželka již rozhodla o časném uložení se do postele, takže program ji dále nepokračoval;-).
Neděle: po bohaté snídani jsme vyrazili směrem k domovu s polední přestávkou opět v HarleyDavidson steakhousu. Tentokrát ovšem došlo jenom na lehkou tortillu, protože jako poslední nutriční kapitolku jsem si vezl 1,5 litru čerstvé žinčice;-).
Nakonec tedy tabulka vypadá následovně:
Myslím, že odpočinku jsem skutečně nelekl, ale postavil se mu čelem;-).
V závěru si ještě dovolím malé zhodnocení hotelu Kolowrat, kdyby se tam náhodou někdou chystal. Jde o dobře zrekonstruovaný hotel na nádherném místě s výhledem na východní štíty Vysokých Tater, který ale trpí věcí typickou pro většinu služeb v Tatrách a tou je nekompetence a často i neochota s nezájmem personálu. Rozhodně mne překvapí, když v hotelu s cenou noclehu přesahující 60 EUR bez snídaně musím žádat o předem zaplacené nadstandardní služby, místo aby byly tyto aktivně nabídnuty i s nějakým časovým plánem. Liknavost personálu restaurace nebudu raději ani rozebírat. Třešničkou na dortu bylo placení účtu, kdy recepční, sama bojující s programem, zaučovala další nešťastnici. Samotné vystavení účtu trvalo dobře 25 minut, které byly zpestřeny maďarem reklamujícím nefunkčnost internetu. Na jeho "internet have no connection" ani jedna z recepčních prostě nereagovaly. Po třech pokusech to zabalil a teprve po mém upozornění, že mu nejede internet v inet místnosti, pravila zaučenější "jáj, ďakujem, ja neviem po maďarsky" a šla mu to opravit. Poslední joke byl, když po mém upozornění, že při platbě kartou je nutné ověřit podpisový vzor na rubu karty proti podpisu na účtu, se účetní podivila na tím, že na druhé straně platební karty vůbec něco jako podpis je.
Na příští víkend v této lokalitě si tutově vyberu jiný hotel.
Pondělí: opravdu velmi lehké kolo do práce a zpět. Dalo se jet, ale cítil jsem značný útlum.
Úterý: celodenní služebka, v tomto počasí skutečně vražedná záležitost, je-li člověk nucen opustit klimatizované budovy.
Středa: lehké kolo do práce a zpět s poledním vyplaváním v bazénu. Nějakých 1500m blbnutí spíše s pomůckami, abych nemusel doopravdy plavat.
Čtvrtek: proklatě dlouhý den, dokopal jsem se aspoň do večerního klusu. Délka dne byla způsobena zejména balením k pátečnímu odjezdu, přípravou na páteční předání dětí kompetentním zástupcům a těšením se na víkend v Belianských Tatrách.
Pátek: ráno jsem si ještě ráno zaběhl zaplavat aspoň dva kiláčky, abych neproflákal celé tři dny, nakoupil čerstvé pečivo abychom naposledy před rozdělením posnídali společně. Zavedl jsem Majdu do školy, sbalili jsme věci dětí a Matýska samotného i s Bibinem/Biboušem (morče zakoupené jako mládě samičky pokřtěné Bibinka, bohužel se mu zničeho nic vyvinuly kulky. Proto to srandovní jméno) a všechny předali do kompetentních rukou náhradního dozoru u švagrů.
A po předávce hurrá směr Tatranská Javorina hotel Kolowrat. Tytn s navigačním softwarem tomtom nás spolehlivě vedl celou cestu a upozornil nás i na jediný bod zájmu na trase, kterým je steakhouse HarleyDavidson ve Vrútkách. Zde proběhla první část nutriční superkompenzace a to bílkovinná ve formě farmsteaku maxi 500g. (po objednávce se obsluha obrátila na manželku se slovy "maxi? Ale to nezje!", žena se mne naštěstí zastala, že sním, prý jenom nevypadám;-)).
A v Harley opět nezklamali. Skvělá argentinská svíčková, pěkně medium i v krásně vysokém kousku, k ní grilovaný kukuřičný klas, anglická zeleninka, syrová zeleninka, opečené brambory, pikantní fazole a jako perlička malá miska s tenoučkými opečenými slaninovými pásky. K dokonalosti tomu chyběla jen možnost těžšího červeného vína. Musel jsem se spokojit s Radegastem Birell ;-).
Později odpoledne jsme dorazili do hotelu, ubytovali se a vydali se zjišťovat co a jak. Při té příležitosti jsme objevili hotelovou restauraci a už v ní zůstali na večeři, beztak bylo šest.
Šel jsem už jenom do salátku a k tomu konečně bílé vínko. Začala tedy druhá část nutriční superkompenzace, tentokrát zaměřená na antioxidanty;-). Volba padla na zajímavé chardonnay do pánů Mrvy a Stanka v pozdním sběru z roku 2005. Navzdory tvrzení ze zadní etikety, že lahvové zralosti dosahuje víno již po dvou letech, překvapila láhev kromě výrazné medové ovocnosti zejména v buketu i výraznou kyselinkou, na tuto odrůdu nezvyklou. Dali jsme si s chutí a vydali se na procházku.
Po vycházce jsme se vrátili na hotel a tentokrát se vydali prověřit kavárnu. Naštěstí měla stejný vinný lístek, jako restaurace. Abychom dosáhli antioxidační progrese, zaměřil se náš výběr tentokrát na vína červená. Volba padla na frankovku z Vinařských závodů Topolčianky, jakostka, ročník 2000 v provedení barrique. Vínu malinko ublížilo, že ve čtyřhvězdičkovém hotelu bohužel neznají pojem dekantace. První sklenka tedy nebyla zcela optimální. Nicméně jde o víno velmi dobré, zpočátku se vyznačující charakteristickou frankovkovou třešňovitostí, která ovšem s postupujícím otevíráním se vína přechází až v zemitý buket koriandru. Chuť rovněž plná, ovocnozemitá nicméně postrádající tradiční tříslovinu. Celkový dojem velmi dobrý, za 420,- sk v hotelové vinárně bych řekl i skvělá cena. Jelikož začala zrovna diskotéka, nezůstalo u jediné lahve a žena navrhal, že si dáme ještě jednou tu samou. Protože si však musela odskočit, nechal jsem si kvapně přinést vinný lístek a rychle vybral něco jiného, byl by hřích nezkoušet nové u nás nepříliš dosažitelné věci. Volba padla opět na barrique a frankovku, tentokrát ovšem modrou, ročník rovněž 2000, v pozdním sběru a od společnosti Víno Nitra. Přestože původně rozladěna za nedodržení pokynu, nakonec mne žena za výběr pochválila. Jestli byl totiž první vzorek velmi dobrý, neváhám druhý označit jako vynikající. Vynikající buket s typickou třešní doplněný velmi jemnou "barikovou" vanilkou s jemnými tóny kouře. V chuti plnost, ovocnost, lehká kořenitost a, sláva, typická tříslovina. Cena 500,- sk na hotelu mi rovněž příjde přiznivá. Jelikož je toto víno stále v nabídce, hned zítra budu zjišťovat, za kolik je k mání u výrobce. Tím skončila páteční nutriční jednotka.
Sobota: pohodlné vyspání, kdy vás nebudí děti. Šťastní rodič jistě vědí, o čem píšu. Protože počasí nakonec vypadá lépe než předpověď, rozhodujeme se nechat být Vitální svět saun a podobných hejblat v hotelu být a vyrazit na výlet. Stihli jsme se svézt lanovkou na skalnaté pleso, trošku pochodit, vrátit se lanovkou zpět do Tatranské Lomnice a na zpáteční cestě prohlídku Belianských jeskyní. Těmi jsem byl vyloženě unesen. Nejsa žádný speleologický milovník, znám takovou tu klasiku": Javoříčko, Teplikce, Koněprusy, Punkevní jeskyně.....Belianské jsou proti nim prostě obrovské. Délka trasy hrubě přes kilometr (já bych tipl 2-3, udávaná délka 1300m). Začátek prohlídky v 891m n. mořem, nejvyšší bod prohlídky 1080m n. mořem. Velmi dlouhý a strmý výstup, následně i sestup. Famózní dómy s výškami i přes 50m, prostě úchvatné.
K večeři se v Kolowraru rozhodně nevytáhli. Tradiční plněná bramborová placka byla mrňavá, složením i chutí nevalná, navíc nebylo točené pivo! Plánovaná kůra vitamíny skupiny B se tedy omezila na 3 třetinkové bažanty. Nu, alespoň jsme se pokochali výhledem z restaurace na Vysoké Tatry z netradiční východní strany. Večer jsem si vyrazil na alespoň krátký výklus v zakázané oblasti TaNaPu. Když jsem se vrátil, manželka již rozhodla o časném uložení se do postele, takže program ji dále nepokračoval;-).
Neděle: po bohaté snídani jsme vyrazili směrem k domovu s polední přestávkou opět v HarleyDavidson steakhousu. Tentokrát ovšem došlo jenom na lehkou tortillu, protože jako poslední nutriční kapitolku jsem si vezl 1,5 litru čerstvé žinčice;-).
Nakonec tedy tabulka vypadá následovně:
Km | Čas | |
Plavání | 3,5 | 1:11 |
Běh | 14,5 | 1:29 |
Kolo | 128 | 4:50 |
7:40 |
Myslím, že odpočinku jsem skutečně nelekl, ale postavil se mu čelem;-).
V závěru si ještě dovolím malé zhodnocení hotelu Kolowrat, kdyby se tam náhodou někdou chystal. Jde o dobře zrekonstruovaný hotel na nádherném místě s výhledem na východní štíty Vysokých Tater, který ale trpí věcí typickou pro většinu služeb v Tatrách a tou je nekompetence a často i neochota s nezájmem personálu. Rozhodně mne překvapí, když v hotelu s cenou noclehu přesahující 60 EUR bez snídaně musím žádat o předem zaplacené nadstandardní služby, místo aby byly tyto aktivně nabídnuty i s nějakým časovým plánem. Liknavost personálu restaurace nebudu raději ani rozebírat. Třešničkou na dortu bylo placení účtu, kdy recepční, sama bojující s programem, zaučovala další nešťastnici. Samotné vystavení účtu trvalo dobře 25 minut, které byly zpestřeny maďarem reklamujícím nefunkčnost internetu. Na jeho "internet have no connection" ani jedna z recepčních prostě nereagovaly. Po třech pokusech to zabalil a teprve po mém upozornění, že mu nejede internet v inet místnosti, pravila zaučenější "jáj, ďakujem, ja neviem po maďarsky" a šla mu to opravit. Poslední joke byl, když po mém upozornění, že při platbě kartou je nutné ověřit podpisový vzor na rubu karty proti podpisu na účtu, se účetní podivila na tím, že na druhé straně platební karty vůbec něco jako podpis je.
Na příští víkend v této lokalitě si tutově vyberu jiný hotel.
středa 13. června 2007
Týden 4.-10.6
Tento týden byl naplánován jako vylaďovací, resp. odpočinkový, protože k ladění toho zatím moc není :-) Nakonec jsem odpočíval ještě více než jsem chtěl, ale nějak mám prostě porád moc práce.
Pondělí: jenom do práce a zpět na kole
Úterý: služebně v Praze a byl jsem tak marný z vlaku, že se mi ani nechtělo spát, takže jsem ještě večer klusl šestečku
Středa: v poledne zaplavání, resp. odplácání 1500 a v podvečer klus 6km
Čtvrtek: plánované volno
Pátek: neplánované volno, zatměl jsem v práci a večet už se mi nic před sobotou nechtělo
Sobota: Grafilit HIM
Neděle: stavili jsme se u našich zkontrolovat bazén a při té příležitosti zůstali na oběd;-). Děcka z vody prakticky nešlo odpárat. Já si místo rege běhu (věci jsem měl sebou) dal 3 regenerační Hoegaardeny a taky mi nebylo marně, dokonce bych řekl že mi bylo přímo příjemně.
Tabulka nakonec díky sobotnímu závodu nevypadá tak tragicky.
Pondělí: jenom do práce a zpět na kole
Úterý: služebně v Praze a byl jsem tak marný z vlaku, že se mi ani nechtělo spát, takže jsem ještě večer klusl šestečku
Středa: v poledne zaplavání, resp. odplácání 1500 a v podvečer klus 6km
Čtvrtek: plánované volno
Pátek: neplánované volno, zatměl jsem v práci a večet už se mi nic před sobotou nechtělo
Sobota: Grafilit HIM
Neděle: stavili jsme se u našich zkontrolovat bazén a při té příležitosti zůstali na oběd;-). Děcka z vody prakticky nešlo odpárat. Já si místo rege běhu (věci jsem měl sebou) dal 3 regenerační Hoegaardeny a taky mi nebylo marně, dokonce bych řekl že mi bylo přímo příjemně.
Tabulka nakonec díky sobotnímu závodu nevypadá tak tragicky.
Km | Čas | |
Plavání | 3,4 | 1:02 |
Běh | 31,2 | 3:36 |
Kolo | 151 | 5:09 |
9:46 |
pondělí 11. června 2007
Jedu do Otrokovic!
Po sobotním rozhodnutí že ne, nedělních silných pochybách a pondělním dopoledním lehkém váhání, jsem nakonec vyplnil přihlášku a poslal startovné. Sice jsem si říkal, že to ještě nezveřejním, kdybych se náhodou zalekl, ale ironman už to přátelsky vykecal v komentářích ke Grafilitu ;-).
Teď už tedy nemám prostor pro případnou omluvenku, protože moje jméno se vyskytuje zde.
Přepálený závod jsem si vyzkoušel teď, čili snad nastoupím poučenější a obezřetnější. Třeba i ještě zvládnu sundat nějaké kilo a nakonec se do cíle dovalím.
Těším se na ty, se kterými nám nevyšlo setkání na Grafilitovi, i na všechny ostatní!
Teď už tedy nemám prostor pro případnou omluvenku, protože moje jméno se vyskytuje zde.
Přepálený závod jsem si vyzkoušel teď, čili snad nastoupím poučenější a obezřetnější. Třeba i ještě zvládnu sundat nějaké kilo a nakonec se do cíle dovalím.
Těším se na ty, se kterými nám nevyšlo setkání na Grafilitovi, i na všechny ostatní!
sobota 9. června 2007
Grafilit Half Ironman 2007
Tak natěšený jsem snad zatím nikdy na žádném závodě nebyl. Všude jsem rozhlásil, že když dám čas pod 6:15 přihlásím se do Otrokovic a tajně jsem doufal v čas pod 6 hodin. Navíc jsem se těšil, že se potkám s vl001 a Děvčetem z fóra na behej.com. Dá se říci, že vlastně všechno se podařilo, ale přesto jsem stále na pochybách. Vezměme to ale pěkně popořádku.
Na prezenci jsem přijel jako zcela první, což možná trošku mrzelo můj technický doprovod (neteř s přítelem), který by mohl déle spát. Přestože to zprvu vypadalo, že jsme u lomu zcela sami, po vystoupání k depu se ukázal stan, ve kterém ležel na zádech Martin Kupec a něco ladil v notebooku. Nejdříve jsem si říkal, co to tam lemruje,až pak jsem si ovšem všiml, že ve stanu není ani židle, ani stůl, pouze hromady čipů z jeho sady. Po nakouknutí za stan jsem objevil nějaké tři sympatické dívky/ženy, které na dotaz, zda jsou pořadatelky odpověděly kladně a navzdory provizorním podmínkám mne regli a dostal jsem startovní číslo 1, tý Brďo ;-). Protože Ondra (neteřin přítel) se ochotně chopil focení, bude dnešní čtení dokonce s obrázky. Ještě před startem to bylo celkem v pohodě, chystal jsem si garmina a těšil se na svoji nejlepší disciplínu, kterou je plavání. Proběhla rozprava pod vedením ředitele závodu Dušana Kyjanky a dokonce se mi podařilo ukořistit i jedno foto vl001 s jeho modrým Duratecem. Nádherný rám, nemůžu si pomoci ;-)
Chvíli jsme potom ještě lelkovali před startem, věci již uložené v depu a běžecké pomůcky předané pořadatelům v pytlích, ve kterých se měly převážet do Litovle, kde bylo druhé depo, cíl kola, a start i cíl běhu.
Po ukončení lelkování jsem se vydal rozplavat, nicméně sotva jsem se odrazil že kousek poplavu, ozvalo se upozornění na start za 2 minuty. Věru jsem tedy rozplavání moc nedal.
Plavání bylo naplánováno na tři okruhy kolem 4 bójí umístěných do čtverce a s oběhem běček, tvořících startovní bránu.
Je start a jako jeden z mála lidí bez neoprenu se pouštím do vody. Startujících je kolem třiceti, takže žádný extra mlý s kopáním si do ksichtu a tak. Držím se relativně vpředu a zdá se mi, že hoňáci se odchylují od optimální trasy na druhou bójku, první totiž není od startu v ideální přímce. Pravidla ovšem říkají obeplavat zprava o vzdálenosti nehovoře. Zničeho nic se ocitám v čele závodu, protože vedoucí skupinka uhnula vpravo už u první bójky. Plave se mi dobře, takže se rozhoduji, že si vedení chvíli užiji, nechci to nicméně přehánět. Ovšem na první obrátce lezu z vody na prvním místě.Páni, co je to tady za plavce, že po nějakých 650m vede tlouštík bez neoprenu i pouštím se do druhého kola. Oběh sudů stojí moc sil a chvíli trvá, než se dostanu do tempa. Chvíli mám pocit, že mi někdo plave na nohách, ale jsou to jenom víry od mých silných temp ;-).
Co čert nechtěl, i druhé kolo končím jako startovní číslo 1 na prvním místě a za mnou kurnik nikdo.To už začínám koketovat s myšlenkou, že vyhraju plavání. Po rozhození z výběhu se opět vracím do dvoukopového rytmu a jedu jak motorová myš ;-). Hurrá, z vody lezu první. Tak něco takého jsem ještě nezažil.No a tím v podstatě optimistické spisování končí. Při výběhu jsem si od Ondry převzal garmina i s hrudním pásem a vyslechl, že čas plavání byl nějakých 29:00 min., což ve mně vyvolává pocit kratší trasy než avízovaných 1900m. Nejsem totiž přesvědčen, že toto jsem schopen reálně zaplavat.
Doběhl jsem do depa a zjistil, že jak jsem si všechno nachystal, tak ručník jsem si do přepravky s tretrami a přílbou nedal. No nic, vyrazil jsem tedy s ponožkami plnými trávy, nakonec jsem v nich i běžel a nijak to nevadilo. Na kole probíhal standarní scénář, kdy mi dával jeden zezadu přijíždějící za druhým. Zůstával jsem v klidu, navíc hoňáci jako Robert Fojt, nebo Martin Kňáva mě předjížděli, zatímco normálně bych je po vylezení z vody ani neviděl;-) První kolo nebylo tak zlé. poctivě jsem jedl a pil, první kopec solidně převalil a na otáčce potkal kousek za sebou Děvče. Když jsem viděl, jak tomu dává, bylo mi jasné, že mně spíše dříve než později sjede, což mě potěšilo a začal jsem se těšit na motivující zadek přede mnou:-). Překvapivě mne nedojela před nájezdem do druhého kola, nicméně o silný zážitek s postraly kostky na otáčce v Litovli a ty mi tedy dobře neudělaly.
Pořád jsem čekal, kdy mne Děvče cvakne, ale podařilo se mu to ve stoupání směrem od Litovle, což mělo za následek, že vysoký estetický zážitek trval pouze kratinkou chvíli, páč se kolem mne do kopce přehnala brutálním tempem. Až v cíli jsem potom zjistil, že cca 30km kola a 21km běhu jí stačilo k nadělení mi skoro hodiny. Na tomto místě bych rovněž rád poznamenal, že pokud někdo tvrdí, jak vytrvalostní sporty kazí ženským postavu, měl by se rozhodně vypravit do Záměle pro vyvedení z omylu. Nebýt ženatý a Děvče s přítelem, okamžitě bych zapínal osobní kouzlo číslo 7 :-D
Kolo jsem nakonec zvládl těsně přes tři hodiny v průměru blížícím se 30kmph. Nedržel jsem se ovšem pokynů ironmana, abych to rozjížděl pomalu, ale stržen první pozicí jsem se na kole moc nepošetřil. Do depa jsem dojel na nějaké 17-té pozici. Aspoň tak mi to hlásila neteřinka.
Když jsem dojel na náměstí, sděloval ředitel závodu právě nepříliš zaplněnému náměstí můj limit pro přihlášku do Otrokovic a zacházel do tak značných technických detailů, až i prozradil, kolik jsem od začátku roku zhubl. Čort znájet, odkud tyto informace získal.
Sotva jsem se zvedl ze židle, na níž jsem se přezouval, už byl u mne s mikrofonem a otázkou, jak jsem spokojen s výkonem. Na moje konstatování, že toho mám po kole plné zuby sdělil náměstí, že jsem spokojen ;-).
Začátek běhu mi přišel jako z Jiříkova vidění. běžel jsem kolem 5:40 na km a cítil se skvěle, než jsem si všiml tepů. Na 165-ti asi dvacka běžet nejde. Ubrat nějak nešlo, takže jsem to nechal být s tím, že snad chvíli vydržím a skutečně, nějakou chvíli jsem vydržel. Skoro 7km, které mne ovšem od začátku píchalo v boku, dlouho jsem někco takového nezažil, ale ňák to přešlo. Poctivě jsem zastavoval na občerstvovačkách, pil (vodu a nealko pivo), baštil gel, ale pozitivní zážitek z běhu se prostě nedostavil. Musím říct, že od něj jsem si právě sliboval opravdu hodně, protože proti loňsku jsem letos naběhal dost a dost, váha o 15kg níž a z náměstí jsem vybíhal v čase 3:33, což mi dávalo naději na čas hrubě pod 6 hodin. Bohužel, zaběhl jsem skoro stejně špatně jako na Bečvomanu++ a jenom se díval, jak jde přeze mne vl001 krásně lehoučkým krokem, pronese několik velmi pozitivních vět typu, že pod 6:15 už to i dojdu a nadělí mi na 4,5 km 10 minut. Chvilku před Vláďou mi ovšem nadělil kolo Martin Kňáva, který v závodě zvítězil. Kolo mi nadělil i Robert Fojt jistící druhou pozici. To už jsem tušil, že pokoření 6-ti hodin bude možná, pokud vůbec, tak o chlup. Poslední 2 kiláky jsem opravdu bojoval a podle mých hodinek končil v čase 5:58:40.
Nemá cenu líčit, jak blbě mi po doběhu bylo, protože jsem skutečně šel ze zcela posledního, dokonce si myslím, že jsem to poslední obešel a čerpal z něčeho mimo rezervy.
Doběhl jsem a uvízl v předklonu, abych nepadl na dlažbu. Mumláním vulgárních slov jsem se přesvědčoval, abych nezemřel. Dušan Kyjanka správně usoudil, že citovat mne nelze a do mikrofonu sdělil, že průběh závodu hodnotím pozitivně ;-). Dorazil mne ovšem Martin Kupec, který mi přišel říct, že jsem pěkná sračka, která se nezmobilizovala k prolomení šestihodinové hranice. Oficiální stopky se totiž zastavily na čase 6:00:14. Kuva, nápadně mi to připomíná čas loňského Bečvomana++ 7:00:09.
Kdyby to z obrázku nebylo zřejmé, tak člověk zády ke mně je Martin a já omdlévám pod tíhou jeho sdělení.
V cíli jsem si dal 3 litovelské desítky, což mne uvedlo do stavu použitelnosti, takže jsem se vydal do sprchy, kterou Litovelská radnice uvolnila k použití. Ven už vycházel jiný člověk;-)
Nafasoval jsem certifikát o absolutoriu (s ofiko časem, ne mým, kruciš), vzal ho i pro vloo1, který mezitím odjel (Vláďo, písni mi, prosím, Tvoji adresu, pošlu Ti ho poštou)
A aby byla fotogalerie úplná, v cíli Ondra vyfotil i Děvče, které famózním způsobem vyhrálo mezi ženskými obsadilo absolutně šesté místo , v družném rozhovoru s ředitelem závodu.
Nyní si dovolím několik slov k organizaci a obecnému průběhu akce. Jak jsem očekával, závod byl skvěle připraven. Převoz pytlů, odevzdání kol...prostě no problem. Regulovčici všude, kde měli být (s výjimkou městského policajta na 1. kruháči ve 2. okruhu, který místo aby hlídal závodníky, buzeroval nějakého nešťastníka ve felicii). Občerstvovaček bylo dosta a byly skvěle zásobeny a holky na občerstvovačkách při běhu byly prostě fantastické. Popobíhaly závodníkům naproti, aby zjistily co si tito dají, což následně hlásily zpět, případně samy ještě přinesly. Trasa kola byla fajn, až na předem avízovaný "apendix" na mizerné silnici, kde mi dvakrát upadla pumpička, což mne pravděpodobně stálo ofiko čas po 6 hodin.
Trasa běhu byla prostě fantastická. Po úzké asfaltce ze 2/3 lužním lesem, tedy ve vedru ve stínu, prostě paráda. Jediným rušivým momentem byli ovádi, kteří mne žrali tak, že jsem je ani nepleskal. Domů jsem si dovezl totálně červená záda, požraná i pod kombinézou, kousanec na kousanci.
Celková bilance by tedy mohla být vesrkze pozitivní. Lidi, které jsem se těšil potkat, jsem potkal, svůj časový limit dodržel, nicméně výkon v běhu mne skutečně rozkolísal v rozhodnutí vyrazit do Otrokovic. Vláďa mne sice ujišťoval, že první start nutně znamená při běhu chůzi (zajímavý obrat, co?) a Dušan Kyjanka zase, že říkat hodinu po ukončeném závodě "do Otrokovic nejedu" je kravina a mám počkat den dva (čas je do 14.6. kdy končí přihlášky). Ach jo. Před závodem jsem to viděl jednoduše: splním, hlásím se. Teď, přestože limit byl překonán o čtvrt hodiny jsem plný pochyb. No nic, zkonzultuji to ironmanem a uvidím.
Na prezenci jsem přijel jako zcela první, což možná trošku mrzelo můj technický doprovod (neteř s přítelem), který by mohl déle spát. Přestože to zprvu vypadalo, že jsme u lomu zcela sami, po vystoupání k depu se ukázal stan, ve kterém ležel na zádech Martin Kupec a něco ladil v notebooku. Nejdříve jsem si říkal, co to tam lemruje,až pak jsem si ovšem všiml, že ve stanu není ani židle, ani stůl, pouze hromady čipů z jeho sady. Po nakouknutí za stan jsem objevil nějaké tři sympatické dívky/ženy, které na dotaz, zda jsou pořadatelky odpověděly kladně a navzdory provizorním podmínkám mne regli a dostal jsem startovní číslo 1, tý Brďo ;-). Protože Ondra (neteřin přítel) se ochotně chopil focení, bude dnešní čtení dokonce s obrázky. Ještě před startem to bylo celkem v pohodě, chystal jsem si garmina a těšil se na svoji nejlepší disciplínu, kterou je plavání. Proběhla rozprava pod vedením ředitele závodu Dušana Kyjanky a dokonce se mi podařilo ukořistit i jedno foto vl001 s jeho modrým Duratecem. Nádherný rám, nemůžu si pomoci ;-)
Chvíli jsme potom ještě lelkovali před startem, věci již uložené v depu a běžecké pomůcky předané pořadatelům v pytlích, ve kterých se měly převážet do Litovle, kde bylo druhé depo, cíl kola, a start i cíl běhu.
Po ukončení lelkování jsem se vydal rozplavat, nicméně sotva jsem se odrazil že kousek poplavu, ozvalo se upozornění na start za 2 minuty. Věru jsem tedy rozplavání moc nedal.
Plavání bylo naplánováno na tři okruhy kolem 4 bójí umístěných do čtverce a s oběhem běček, tvořících startovní bránu.
Je start a jako jeden z mála lidí bez neoprenu se pouštím do vody. Startujících je kolem třiceti, takže žádný extra mlý s kopáním si do ksichtu a tak. Držím se relativně vpředu a zdá se mi, že hoňáci se odchylují od optimální trasy na druhou bójku, první totiž není od startu v ideální přímce. Pravidla ovšem říkají obeplavat zprava o vzdálenosti nehovoře. Zničeho nic se ocitám v čele závodu, protože vedoucí skupinka uhnula vpravo už u první bójky. Plave se mi dobře, takže se rozhoduji, že si vedení chvíli užiji, nechci to nicméně přehánět. Ovšem na první obrátce lezu z vody na prvním místě.Páni, co je to tady za plavce, že po nějakých 650m vede tlouštík bez neoprenu i pouštím se do druhého kola. Oběh sudů stojí moc sil a chvíli trvá, než se dostanu do tempa. Chvíli mám pocit, že mi někdo plave na nohách, ale jsou to jenom víry od mých silných temp ;-).
Co čert nechtěl, i druhé kolo končím jako startovní číslo 1 na prvním místě a za mnou kurnik nikdo.To už začínám koketovat s myšlenkou, že vyhraju plavání. Po rozhození z výběhu se opět vracím do dvoukopového rytmu a jedu jak motorová myš ;-). Hurrá, z vody lezu první. Tak něco takého jsem ještě nezažil.No a tím v podstatě optimistické spisování končí. Při výběhu jsem si od Ondry převzal garmina i s hrudním pásem a vyslechl, že čas plavání byl nějakých 29:00 min., což ve mně vyvolává pocit kratší trasy než avízovaných 1900m. Nejsem totiž přesvědčen, že toto jsem schopen reálně zaplavat.
Doběhl jsem do depa a zjistil, že jak jsem si všechno nachystal, tak ručník jsem si do přepravky s tretrami a přílbou nedal. No nic, vyrazil jsem tedy s ponožkami plnými trávy, nakonec jsem v nich i běžel a nijak to nevadilo. Na kole probíhal standarní scénář, kdy mi dával jeden zezadu přijíždějící za druhým. Zůstával jsem v klidu, navíc hoňáci jako Robert Fojt, nebo Martin Kňáva mě předjížděli, zatímco normálně bych je po vylezení z vody ani neviděl;-) První kolo nebylo tak zlé. poctivě jsem jedl a pil, první kopec solidně převalil a na otáčce potkal kousek za sebou Děvče. Když jsem viděl, jak tomu dává, bylo mi jasné, že mně spíše dříve než později sjede, což mě potěšilo a začal jsem se těšit na motivující zadek přede mnou:-). Překvapivě mne nedojela před nájezdem do druhého kola, nicméně o silný zážitek s postraly kostky na otáčce v Litovli a ty mi tedy dobře neudělaly.
Pořád jsem čekal, kdy mne Děvče cvakne, ale podařilo se mu to ve stoupání směrem od Litovle, což mělo za následek, že vysoký estetický zážitek trval pouze kratinkou chvíli, páč se kolem mne do kopce přehnala brutálním tempem. Až v cíli jsem potom zjistil, že cca 30km kola a 21km běhu jí stačilo k nadělení mi skoro hodiny. Na tomto místě bych rovněž rád poznamenal, že pokud někdo tvrdí, jak vytrvalostní sporty kazí ženským postavu, měl by se rozhodně vypravit do Záměle pro vyvedení z omylu. Nebýt ženatý a Děvče s přítelem, okamžitě bych zapínal osobní kouzlo číslo 7 :-D
Kolo jsem nakonec zvládl těsně přes tři hodiny v průměru blížícím se 30kmph. Nedržel jsem se ovšem pokynů ironmana, abych to rozjížděl pomalu, ale stržen první pozicí jsem se na kole moc nepošetřil. Do depa jsem dojel na nějaké 17-té pozici. Aspoň tak mi to hlásila neteřinka.
Když jsem dojel na náměstí, sděloval ředitel závodu právě nepříliš zaplněnému náměstí můj limit pro přihlášku do Otrokovic a zacházel do tak značných technických detailů, až i prozradil, kolik jsem od začátku roku zhubl. Čort znájet, odkud tyto informace získal.
Sotva jsem se zvedl ze židle, na níž jsem se přezouval, už byl u mne s mikrofonem a otázkou, jak jsem spokojen s výkonem. Na moje konstatování, že toho mám po kole plné zuby sdělil náměstí, že jsem spokojen ;-).
Začátek běhu mi přišel jako z Jiříkova vidění. běžel jsem kolem 5:40 na km a cítil se skvěle, než jsem si všiml tepů. Na 165-ti asi dvacka běžet nejde. Ubrat nějak nešlo, takže jsem to nechal být s tím, že snad chvíli vydržím a skutečně, nějakou chvíli jsem vydržel. Skoro 7km, které mne ovšem od začátku píchalo v boku, dlouho jsem někco takového nezažil, ale ňák to přešlo. Poctivě jsem zastavoval na občerstvovačkách, pil (vodu a nealko pivo), baštil gel, ale pozitivní zážitek z běhu se prostě nedostavil. Musím říct, že od něj jsem si právě sliboval opravdu hodně, protože proti loňsku jsem letos naběhal dost a dost, váha o 15kg níž a z náměstí jsem vybíhal v čase 3:33, což mi dávalo naději na čas hrubě pod 6 hodin. Bohužel, zaběhl jsem skoro stejně špatně jako na Bečvomanu++ a jenom se díval, jak jde přeze mne vl001 krásně lehoučkým krokem, pronese několik velmi pozitivních vět typu, že pod 6:15 už to i dojdu a nadělí mi na 4,5 km 10 minut. Chvilku před Vláďou mi ovšem nadělil kolo Martin Kňáva, který v závodě zvítězil. Kolo mi nadělil i Robert Fojt jistící druhou pozici. To už jsem tušil, že pokoření 6-ti hodin bude možná, pokud vůbec, tak o chlup. Poslední 2 kiláky jsem opravdu bojoval a podle mých hodinek končil v čase 5:58:40.
Nemá cenu líčit, jak blbě mi po doběhu bylo, protože jsem skutečně šel ze zcela posledního, dokonce si myslím, že jsem to poslední obešel a čerpal z něčeho mimo rezervy.
Doběhl jsem a uvízl v předklonu, abych nepadl na dlažbu. Mumláním vulgárních slov jsem se přesvědčoval, abych nezemřel. Dušan Kyjanka správně usoudil, že citovat mne nelze a do mikrofonu sdělil, že průběh závodu hodnotím pozitivně ;-). Dorazil mne ovšem Martin Kupec, který mi přišel říct, že jsem pěkná sračka, která se nezmobilizovala k prolomení šestihodinové hranice. Oficiální stopky se totiž zastavily na čase 6:00:14. Kuva, nápadně mi to připomíná čas loňského Bečvomana++ 7:00:09.
Kdyby to z obrázku nebylo zřejmé, tak člověk zády ke mně je Martin a já omdlévám pod tíhou jeho sdělení.
V cíli jsem si dal 3 litovelské desítky, což mne uvedlo do stavu použitelnosti, takže jsem se vydal do sprchy, kterou Litovelská radnice uvolnila k použití. Ven už vycházel jiný člověk;-)
Nafasoval jsem certifikát o absolutoriu (s ofiko časem, ne mým, kruciš), vzal ho i pro vloo1, který mezitím odjel (Vláďo, písni mi, prosím, Tvoji adresu, pošlu Ti ho poštou)
A aby byla fotogalerie úplná, v cíli Ondra vyfotil i Děvče, které famózním způsobem vyhrálo mezi ženskými obsadilo absolutně šesté místo , v družném rozhovoru s ředitelem závodu.
Nyní si dovolím několik slov k organizaci a obecnému průběhu akce. Jak jsem očekával, závod byl skvěle připraven. Převoz pytlů, odevzdání kol...prostě no problem. Regulovčici všude, kde měli být (s výjimkou městského policajta na 1. kruháči ve 2. okruhu, který místo aby hlídal závodníky, buzeroval nějakého nešťastníka ve felicii). Občerstvovaček bylo dosta a byly skvěle zásobeny a holky na občerstvovačkách při běhu byly prostě fantastické. Popobíhaly závodníkům naproti, aby zjistily co si tito dají, což následně hlásily zpět, případně samy ještě přinesly. Trasa kola byla fajn, až na předem avízovaný "apendix" na mizerné silnici, kde mi dvakrát upadla pumpička, což mne pravděpodobně stálo ofiko čas po 6 hodin.
Trasa běhu byla prostě fantastická. Po úzké asfaltce ze 2/3 lužním lesem, tedy ve vedru ve stínu, prostě paráda. Jediným rušivým momentem byli ovádi, kteří mne žrali tak, že jsem je ani nepleskal. Domů jsem si dovezl totálně červená záda, požraná i pod kombinézou, kousanec na kousanci.
Celková bilance by tedy mohla být vesrkze pozitivní. Lidi, které jsem se těšil potkat, jsem potkal, svůj časový limit dodržel, nicméně výkon v běhu mne skutečně rozkolísal v rozhodnutí vyrazit do Otrokovic. Vláďa mne sice ujišťoval, že první start nutně znamená při běhu chůzi (zajímavý obrat, co?) a Dušan Kyjanka zase, že říkat hodinu po ukončeném závodě "do Otrokovic nejedu" je kravina a mám počkat den dva (čas je do 14.6. kdy končí přihlášky). Ach jo. Před závodem jsem to viděl jednoduše: splním, hlásím se. Teď, přestože limit byl překonán o čtvrt hodiny jsem plný pochyb. No nic, zkonzultuji to ironmanem a uvidím.
neděle 3. června 2007
Týden 28.5. - 3.6.
cyklisticky nejslabší týden od vytažení kola. Může za to jednak dvoudenní školení na začátku týdne, kam jsem se po delším váhání rozhodl kolo netahat a potom pokažené počasí v závěru týdne. Zase jsem ale byl 3x plavat;-).
Pondělí: nástup na dvoudenní školení v Jindřichově Hradci. Jelikož šlo o poslední běh zhruba dvouletého cyklu školení manažerských dovedností, dala se předpokládat i nějaká prodloužená večerka, což se potvrdilo. Po ukončení oficiálního programu jsem vyběhl a dal si pěknou dvacítku po silnicích s prakticky nulovým provozem. Jelikož v ceně ubytování byla v hotelu i vířivka, pěkně jsem se v ní ještě před nástupem do hospody vyválel a na chvíli si vlezl do bazénu s mořskou vodou. Večírek s grilovanou vepřovou kýtou probíhal výborně a po dopití veškeré 7-mi hvězdové metaxy (měli jí trestuhodně málo) jsme se pustili do koňaku. Jako obvykle u dobrého pití se nám s Pepou přihodilo to, že jsme z restaurace byli vymeteni až spolu s vajgly a jiným nepořádkem někdy po jedné ráno.
Úterý: díky kvalitnímu alkoholu se nevstávalo až tak příšerně, jak by počtu vypitých Budvarů a posléze panáků odpovídalo, nicméně běh jsem stihl jenom kratičký, abych se po něm mohl ještě na chvíli naložit mezi bubliny a spodní proudy a nezmeškat začátek, což se mi jako jednomu z mála podařilo.
Středa: v již standardním pracovním procesu, takže na kole do práce a polední zaplavání nějakých 1700m (400 rozplav všemi styly, 1100k stupňovaně, 300 vyplav.)
Čtvrtek: kolo do práce a zpět. Definitivně jsem si potvrdil, že chybějící kilometry při importu dat do sporttracks oproti training center jsou způsobeny kadenčním čidlem. Dokud není přesně zaměřena GPS, měří garmin vzdálenost z obvodu kola, což jsou údaje, se kterými ani sporttracks a ani motionbased.com pracovat. Navíc mám pocit, že čidlo má vliv na rychlost zaměřování gps. Nejspíš zkusím sundat magnet ze špice.
Pátek: opět kolo do práce s dojezdem v mírném dešti, ale to až v samotném závěru. V poledne jsem zvládl skočit na bazén a dal si malý testík na 2km. Jelikož bylo málo času, šel jsem bez rozplavání a začínal pomalu s tím, že jak mne pomalé plavání přestalo bavit, trochu jsem přidal. 2km za 35:17 s poměrně velkou rezervou. Dobré, myslím, na to, co mám letos odplaváno ;-)
Sobota: konečně po dlouhé době výběh s Aldamanem. Už se mi po našich běžeckých sobotách stýskalo a zase nějaký čas bude, páč v červnu se asi při běhu nepotkáme, máme nějak nekompatibilní kalendáře. Nejspíš si to rozdáme až na Bečvomanovi Classic. Na běh Aldaman přivedl ještě jednoho kolegu, taky neřáda fotbalistu, se kterým v době, kdy jsem po otočce na mostě zkusil zrychlit na tempo 5:00 na km, vesele pindal, zatímco já s bídou lapal po dechu. Ještě prostě musím trochu potrénovat.
Večer proběhla oslava narozenin a už druhá akce v týdnu způsobila, že z hubnoucí stagnace jsem se posunul o nějaké to kilo nežádoucím směrem vzhůru. Budu muset malinko přitvrdit.
Neděle: ráno to vypadalo vyloženě na pytel. Poprchalo, obloha se jevila, že žádná změna v průběhu dne nehrozí, takže venkovní aktivity budou vyloučeny a za takových podmínek je i Přerovský bazén k tréninku nepoužitelný, jelikož je narvaný lidmi, převážně neplavci a natažení lajny pro plavce je i v jedenadvacátém století pro personál věc zcela neznámá.
Kolem poledne nicméně déšť ustal, ale počasí stále vypadalo natolik nejistě, že na dlouhé kolo jsem si netroufl a ani odpolední program nedával prostor pro vícehodinový výlet. Takže jsem nakonec vytáhl horáka a vydal se na Osecký Jadran testnout kombinézu. Bazén jsem měl pro sebě sám;-), batoh mi ochotně uschovala obsluha bistra a já si ve volné vodě odplaval trasu loňského plusplusího bečvomana, tedy nějaké 2km. Subjektivně bych řekl, že kombinéza mne vůbec nezpomaluje, jelikož jsem ale neměl odvahu vzít garmina do vody, nevím přesný čas plavání. Celkem jsem tedy za cca 2 hodiny stihl 30km na biku a to plavání.
Tabulka tedy vypadá takto:
Příští týden bude objemově výrazně méně vydatný, protože mne čeká odpočinek a vyladění před Half Ironmanem v Nové Vsi, který jsem se rozhodl pojmout jako kvalifikační závod na Moravianmana v Otrokovicích.
Pondělí: nástup na dvoudenní školení v Jindřichově Hradci. Jelikož šlo o poslední běh zhruba dvouletého cyklu školení manažerských dovedností, dala se předpokládat i nějaká prodloužená večerka, což se potvrdilo. Po ukončení oficiálního programu jsem vyběhl a dal si pěknou dvacítku po silnicích s prakticky nulovým provozem. Jelikož v ceně ubytování byla v hotelu i vířivka, pěkně jsem se v ní ještě před nástupem do hospody vyválel a na chvíli si vlezl do bazénu s mořskou vodou. Večírek s grilovanou vepřovou kýtou probíhal výborně a po dopití veškeré 7-mi hvězdové metaxy (měli jí trestuhodně málo) jsme se pustili do koňaku. Jako obvykle u dobrého pití se nám s Pepou přihodilo to, že jsme z restaurace byli vymeteni až spolu s vajgly a jiným nepořádkem někdy po jedné ráno.
Úterý: díky kvalitnímu alkoholu se nevstávalo až tak příšerně, jak by počtu vypitých Budvarů a posléze panáků odpovídalo, nicméně běh jsem stihl jenom kratičký, abych se po něm mohl ještě na chvíli naložit mezi bubliny a spodní proudy a nezmeškat začátek, což se mi jako jednomu z mála podařilo.
Středa: v již standardním pracovním procesu, takže na kole do práce a polední zaplavání nějakých 1700m (400 rozplav všemi styly, 1100k stupňovaně, 300 vyplav.)
Čtvrtek: kolo do práce a zpět. Definitivně jsem si potvrdil, že chybějící kilometry při importu dat do sporttracks oproti training center jsou způsobeny kadenčním čidlem. Dokud není přesně zaměřena GPS, měří garmin vzdálenost z obvodu kola, což jsou údaje, se kterými ani sporttracks a ani motionbased.com pracovat. Navíc mám pocit, že čidlo má vliv na rychlost zaměřování gps. Nejspíš zkusím sundat magnet ze špice.
Pátek: opět kolo do práce s dojezdem v mírném dešti, ale to až v samotném závěru. V poledne jsem zvládl skočit na bazén a dal si malý testík na 2km. Jelikož bylo málo času, šel jsem bez rozplavání a začínal pomalu s tím, že jak mne pomalé plavání přestalo bavit, trochu jsem přidal. 2km za 35:17 s poměrně velkou rezervou. Dobré, myslím, na to, co mám letos odplaváno ;-)
Sobota: konečně po dlouhé době výběh s Aldamanem. Už se mi po našich běžeckých sobotách stýskalo a zase nějaký čas bude, páč v červnu se asi při běhu nepotkáme, máme nějak nekompatibilní kalendáře. Nejspíš si to rozdáme až na Bečvomanovi Classic. Na běh Aldaman přivedl ještě jednoho kolegu, taky neřáda fotbalistu, se kterým v době, kdy jsem po otočce na mostě zkusil zrychlit na tempo 5:00 na km, vesele pindal, zatímco já s bídou lapal po dechu. Ještě prostě musím trochu potrénovat.
Večer proběhla oslava narozenin a už druhá akce v týdnu způsobila, že z hubnoucí stagnace jsem se posunul o nějaké to kilo nežádoucím směrem vzhůru. Budu muset malinko přitvrdit.
Neděle: ráno to vypadalo vyloženě na pytel. Poprchalo, obloha se jevila, že žádná změna v průběhu dne nehrozí, takže venkovní aktivity budou vyloučeny a za takových podmínek je i Přerovský bazén k tréninku nepoužitelný, jelikož je narvaný lidmi, převážně neplavci a natažení lajny pro plavce je i v jedenadvacátém století pro personál věc zcela neznámá.
Kolem poledne nicméně déšť ustal, ale počasí stále vypadalo natolik nejistě, že na dlouhé kolo jsem si netroufl a ani odpolední program nedával prostor pro vícehodinový výlet. Takže jsem nakonec vytáhl horáka a vydal se na Osecký Jadran testnout kombinézu. Bazén jsem měl pro sebě sám;-), batoh mi ochotně uschovala obsluha bistra a já si ve volné vodě odplaval trasu loňského plusplusího bečvomana, tedy nějaké 2km. Subjektivně bych řekl, že kombinéza mne vůbec nezpomaluje, jelikož jsem ale neměl odvahu vzít garmina do vody, nevím přesný čas plavání. Celkem jsem tedy za cca 2 hodiny stihl 30km na biku a to plavání.
Tabulka tedy vypadá takto:
Km | Čas | |
Plavání | 5,8 | 1:51 |
Běh | 41,75 | 4:06 |
Kolo | 218 | 7:42 |
13:40 |
Příští týden bude objemově výrazně méně vydatný, protože mne čeká odpočinek a vyladění před Half Ironmanem v Nové Vsi, který jsem se rozhodl pojmout jako kvalifikační závod na Moravianmana v Otrokovicích.
pátek 1. června 2007
Měsíční bilance květen 2007
Týdenní bilanci dělají mnozí, jejichž blogy mne inpirovali, nicméně měsíčních jsem zatím moc neviděl, takže ji sem fouknu a zároveň poprvé použiji s laskavým svolením Vl001 tabulku okopírovanou z jeho blogu ;-).
Tréninkově to byl, myslím, až na plavání, celkem solidní měsíc. Co asi proti letošku příští rok změním, bude množství závodů, kterých se asi budu snažit obrazit víc. Třeba už nebudu vymetat úplné konce.
V terminologii mého vynikajícího trenéra, kterého chválím, aby nemusel sám v komentářích ;-) značí duben zasolit, květen vyladit a červen závodit, pokud jsem tedy dával pozor a pamatuji si to správně. Tak snad mám poladěno.
Celkem jsem za květen ladil takto:
Jsem spokojen zejména s během, protože se jedná o můj rekordní běžecký měsíc. Doposud jsem nejvíce naběhal v březnu, kdy to dalo 201km, ale prakticky jsem nejezdil na kole.
Musím se trochu dokopat do plavání. Bohužel zde ovšem velmi vázne motivace. Jako bývalý vodní pólista plavu bez tréninku o třídu lépe, než jakou mám výkonnost na suchu. Zatím to vidím tak, že seriózní plaveckou přípravu začnu až přes zimu a odstartuji ji na některém z plaveckých kempů etriatlonu
Tréninkově to byl, myslím, až na plavání, celkem solidní měsíc. Co asi proti letošku příští rok změním, bude množství závodů, kterých se asi budu snažit obrazit víc. Třeba už nebudu vymetat úplné konce.
V terminologii mého vynikajícího trenéra, kterého chválím, aby nemusel sám v komentářích ;-) značí duben zasolit, květen vyladit a červen závodit, pokud jsem tedy dával pozor a pamatuji si to správně. Tak snad mám poladěno.
Celkem jsem za květen ladil takto:
Km | Čas | |
Plavání | 13,4 | 4:20 |
Běh | 213 | 21:26 |
Kolo | 1100 | 40:00 |
65:46 |
Jsem spokojen zejména s během, protože se jedná o můj rekordní běžecký měsíc. Doposud jsem nejvíce naběhal v březnu, kdy to dalo 201km, ale prakticky jsem nejezdil na kole.
Musím se trochu dokopat do plavání. Bohužel zde ovšem velmi vázne motivace. Jako bývalý vodní pólista plavu bez tréninku o třídu lépe, než jakou mám výkonnost na suchu. Zatím to vidím tak, že seriózní plaveckou přípravu začnu až přes zimu a odstartuji ji na některém z plaveckých kempů etriatlonu
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)