Moraviaman 2007, ironman no. 1

Několikahodinové váhání po Grafilit HIM skončilo přihláškou na Moraviamana 2007. Jak se mi po přihlášení ulevilo, už od pondělí v týdnu před 23.6. jsem trpěl startovní horečkou, která se stále stupňovala. Naštěstí jsem byl natolik pracovně vytížen, že jsem na nějaké veliké sebeanalyzování neměl moc času. Odvrácenou stranou bylo, že jsem regenerační trénink nezvládl tak, jak bych si představoval a týden prakticky odflákal. Na úvod předesílám, že jdu do závodu s cílem plavání 1:15, kolo 7:30 a maraton asi 6:00, takže výsledný čas kolem 15 hodin, tajně ovšem doufám v čas kolem 14:00
Původně jsem do Otrokovic uvažoval o noclehu, nakonec to ale dopadlo bez něj. Ondra jel štafetu a nabídl, že cestu po závodě odřídí, protože bude v solidním stavu. Mně bylo jasné, že řídit nebudu schopen. V pátek večer jsme se tedy vypravili na registraci a rozpravu. Registrace v klidu, nafasované věci dost na pytel (tlustá šiltovka - nakonec je zní ale Matýsek nadšen, takže gut, tričko nevalné kvality, plavací čepka s číslem a startovní číslo bez gumky i dírek z obyčejného papíru, což s ohledem na probíhající déšť dávalo tušit problémy s trvanlivostí). Kdybychom neslyšeli rozpravu, nic se až tak neděje. Jedinou důležitou informací byl zákaz neoprenu. Řada účastníků z toho byla dost vedle a nějaký Ital dokonce požadoval protokol, na kolika místech a v jaké hloubce byla měření prováděna. Takové obavy z plavání bez gumy ;-). Ale aspoň jsem se seznámil s Forestem, pozdravil s Vl001 a zakoupil čepičku ironman s logem moraviamana i gumu na startovní číslo.
Cesta domů probíhala v silném lijáku, který začal už v průběhu rozpravy a příliš optimismu na zítřek nedával.
Večer jsem se sbalil, a provedl důkladné přípravy pro případ deště, tzn. nabalil 2 pláštěnky, 2 deštníky, dvoje plavky a polepil startovní číslo z obou stran průhlednou izolepou. Jedině těmto protidešťovým přípravám můžou, myslím, pořadatelé děkovat za nakonec optimální počasí bez vedra, vichru i deště ;-).
Navzdory domácímu noclehu mne čekala náročná noc, kdy jsem nemohl usnout a už ve 4 byl na nohou. Pojedl jsem rizoto, odnosil věci do auta a o půl šesté vyzvedával Ondrou s Kristýnou. Nabrali jsme Ondrovo kolo, zbytek věcí a tradá směr Štěrkoviště. Copak před startem, to ještě byla legrace. Uložit věci do depa (při té příležitosti jsem zjistil, že Vl001 má stání přímo naproti mě), naskládat je do igelitek pro případ deště (další pojistka dobrého počasí ;-), sníst a vypít poslední výkřiky chemickopotravinářského průmyslu. Najednou je 6:45 a už se svolává na začátek plavání. Takže rychle do plavek, "civil" ukládám do auta a valím na start. Lidí jsou tam fakt mraky tun. Udělám dvě tempa ve vodě teplé jako kafe (nevím, ale plavat v tom v neoprenu musí být na uvaření) a už jsme vyháněni z vody, protože start je ze břehu. Sotva vylezu, vidím, že ne všichni jsou venku. Nějací frajeři sedí ve vodě, jako by se nechumelilo. Než se stihnu rozčílit, uvědomím si, že startují i postižení sportovci a z duše se zastydím. Co pak tito muži předváděli na trati, jsou výkony hodné nejvyššího obdivu!!
Start! Tak jo Marťo, jdeme na to. Dneska asi plavání nevyhraju, takže se držím celkem v klidu a uvažuji o "dvoutaktním dýchání". Mlýn je ovšem dost hustý ještě i za poměrně blízkou první bójkou a v něm dýchám na každou levou, tak už tak zústávám. Navíc 2 bójka je fakt daleko a časté sledování cíle (někdy jsem opravdu vděčný za svoji nepříliš úspěšnou vodnopólovou kariéru. Sledovat věc před sebou s minimálním zvedáním hlavy je jeden za získaných návyků) se hodí. První balík plave hrozně šišatě, takže si jedu svoje. Na pohodu, žádná hoňka. První výběh (plave se ve třech okruzích se dvěma výběhy) a znovu si ověřuji, že toto mi nesedí. Po návratu do vody mi trvá 200m než chytím kloudně rytmus. To už registruji, že jsem poměrně vpředu. Přede mnou je jedna skupina a před ní pár nějakých drťoplavců. Skupinku nechávám být asi 20m před sebou, jenom sem tam předplavu některého z odpadlíků. Výběh do třetího kola a jdeme do vody naposledy. Plavání mě začíná opravdu bavit, takže přemýšlím, že se na TT vykašlu a zkusím uplavat 10km. Nakonec ale zůstávám pro dnešek triatlonistou a jenom zkusím docvaknout vedoucí skupinu. Celkem v klidu jsem je sjel před cílem hlavně proto, že plavali šišatě zatímco já poměrně optimálně rovně. Potkali jsme se tedy u schodků z vody, kde těsně přede mnou vybíhal Vl001 do třetího okruhu plavání. Tipoval jsem ho na dobrý čas. Sebe jsem odhadoval kolem hodiny, tím by mu výsledné plavání vycházelo kolem 1:40 a bylo by to proti loňsku pěkné zlepšení. Následoval výběh do prvního depa, kdy jsem přebíral od Kristýny Garmina.
Přestože jsem byl po plavání hodně v pohodě, vydalo to podle výsledků na 15-tý čas (1:09:05). Počítám, že plavat se v neoprenech, který nemám, tak dobře by to v pořadí nevyšlo. Tento výsledek má ovšem i svoji stinnou stránku, o které se zmíním za chvíli.
V depu se mi neobyčejně dařilo. Sotva jsem se vyslvékl z plavek (skutečně do naha), podařilo se mi lehkým opřením o své kolo shodit obě kola sousední (jednom patřilo i Vl001). Chvilku jsem se snažil postavit je jen tak v rouše Adamově, nakonec jsem ale zaznamenal nějaké poznámky z publika, takže jsem nechal kola na zemi a nejprve si natáhl alespoň cyklistické kraťasy. Postavení nakonec nebylo vůbec snadné, protože mezírky na zasunutí kola byly sakra úzké a já nechtěl poškodit kolegům kola. Díky tomu jsem nakonec strávil v depu skoro 10 minut. Nakonec to ale dobře dopadlo a já vyrazil na cyklistickou trať. Pevně rozhodnut, že nezopakuji chybu z grafilit HIM a nepřepálím kolo, začínám velice rozvážně a držím tepy hodně pod 130bpm (průměr prvního ze šesti kol 126bpm). Zhruba 20m přede mnou jede Šárka Kolbová. Vím, že to umí pod 12, takže svoji rychlost koriguji podle ní. V polovině druhého kola mi příjde, že jí to nějak nejede, takže jí ujedu. Jedu tak 3 kola a cítím, že pomalinku nastupuje únava. Ve čtvrtém kole se tedy rozhoduji shodit na malou placku a vytočit nohy. I díky tomu, že celou dobu poctivě jím a piji, se mi to daří a po 120-ti km se cítím výborně a kolo mne začíná bavit. Jednou z daní za dobrý pitný režim jsou ovšem i tři čůrpauzy;-). Ale není všechno dokonalé, protože mi malinko otíkají prsty a začínají mne tlačit tretry. Tlačí hlavně, když za to trochu vezmu, takže se můžu řídit i podle nich místo sporttesteru. Vidím to tak, že stařičké diadory poletí brzy do popelnice. Nebýt toho, že si chci jet za každou cenu svoje, bylo by pro mne kolo velmi frustrující zážitek. Jelikož mám plavání výrazně lepší než kolo (na kole celkově 91. čas 6:46:24), dává mi jeden závodník za druhým a jelikož přede mnou lezli z vody samí hoňáci, můžu předjet někoho až případně o kolo. Jenom nějak nepotkávám rivalskou dvojici Foresta a Vl001. Až v posledním kole registruji Foresta za sebou odhadem kolem 15-ti minut. Jsem překvapen, počítal jsem s tím, že mne oba už na kole sjedou a tak začínám koketovat s myšlenkou, že bych jim mohl vypálit rybník. No nic, kolo končím ve výrazně lepším stavu než poloviční kolo po Grafilitu (průměrný tep v Otrokovicích 132 proti 152 na HIM. Asi za to může i rovinatější trať v Otrokovicích, kopce mi zatím při 90-ti kilech nedělají dobře. Váha musí ještě dolů) a jsem zvědavý na běh. A jo, sakra jde to, což tuším už v depu, kde se převlékám a vytahuji svoji tajnou zbraň: ponožky od senzorů s nápisem speed guaranteed;-). Zapínám GPS v Garminovi (kolo jsem musel jet bez ní, aby mi vydržely baterky. Bohužel, hned po přepnutí na cyklistiku mi naskočilo 4292 km a kromě okamžité rychlosti, tepu a času garmin neukazoval nic. Nevím, jestli je to problém cadence senzoru, okamžitá indispozice zařízení, nebo bug v softwaru. Nejdřív mne to rozhodilo, ale protože jsem chtěl jet na tepy, absence průměrné rychlosti mi možná spíš pomohla) a razím na běh. Sákryš, jde to fakt dobře! Tepy pod 150 a daří se mi běžet až skoro na 20-tý km, kdy mi pomalu dochází, přestože poctivě piju a baštím. V době, kdy jsem ještě celkem mohl, se Ondrovi podařila fotka jak z nějakého běžeckého žurnálu a dokonce se mnou;-)
Na zažehnání krize použiji ampuli speed8, po které se vzpamatuji a rozhoduji se ještě malinko zvolnit. Zvolnění spočívá v tom, že se rozhoduji do kopce chodit pěšky. Začínám věřit, že to zvládnu pod třináct hodin a zmocňuje se mne nadšení. Navíc Vl001 je daleko za mnou (nicméně povzbuzuje mne při každém potkání, díky) a Forest je pořád celkem daleko, navíc při nástupu do třetího kola ho vidím kolo docházet. Třetí kolo je asi nejkrušnější. Tahám sebou pořád flašku mattonky, doplňuji gel nicméně to není ono a musím hodně chodit. Stejně si ale začínám myslet, že už mne Forest nedožene. Při nástupu do čtvrtého kola, kdy je mi tak ouvej, že si nechám podat dvě kofeinové tablety (za každou "škraňu" jednu) a přepíjím je mattonkou nafasovanou na otočce, vidím Foresta, jak končí kolo a vypadá výrazně lépe, než o kolo dříve. Pomalu začínám svoje vyhlídky na jeho skalp vidět bledě. Nebalím to ovšem a pokračuji na poslední desítku. Do kopce mi to opravdu nejde, ale už se ani neohlížím. Buď mi dá, nebo ho uvidím na poslední otočce. Vidím ho až na poslední otočce. Je za mnou nějakých 300m. Rozhoduji se, že to zkusím a běžím. Vynechávám obě poslední občerstvovačky. Ondra, který jede vedle mne na kole hlásí odstup, který se stále zkracuje a nědky na 2,5km před cílem už Foresta slyším. Vzápětí jde přede mne. Nemám sílu jít s ním, ale protože kousek před sebou vidím Jardu Zdráhalu, nebalím to a Jardu ještě cvaknu. Užívám si časté Forestovo otáčení, bojí se mne;-). Nicméně já už nemám z čeho a kilák před cílem nuceně 50m jdu. Pak už to dotáhnu do cíle a konec si opravdu užívám, navzdory praktickému nezájmu okolí. Na tomto místě bych rád poznamenal, že nekolegialita řady závodníků i jejich doprovodu je tristní. Když jsem byl schovávat věci do auta, bylo kolem mne apoň deset nakládaných aut. Pouze já jsem ale finišujím zatleskal. Škoda toho....
No nic, já právě vbíhám do cílové brány a je to moje!!!
V čase 12:51:27. Čas, o kterém jsem ani nesnil. První maraton v rámci IM pod pět (přesně 4:55:57). Kdyby mi toto někdo tvrdil ráno, směji se mu z plných plic. Nedokážu se ubránit spokojenosti se sebou samým při přijímání finisherské medaile. Když volám ženě, mám slzy na krajíčku, ale jako správný tvrďák to ňák udýchám;-).
Přestože mne čas naplňuje obrovskou pýchou a cítím ho i jako výzvu do dalších závodů (rozhodně se totiž na dlouhým TT vrátím a to ne jednou), nemůžu se ve většině pozitvních hodnocení vyvarovat i negativních postřehů. Například vydávání chipů, kdy zdarma je prašivka pásek ze suchého zipu a za stovku je prodáván neoprenový, který prodává přímo "vydavatel" čipu. Na otočce kole často pochybělo jídlo, které jsem zrovna chtěl a o vlažné atmosféře při konci později dobíhajících jsem se již zmínil. Těstoviny po doběhu se dávaly do nejmenších plastových misek, které snad vůbec existují a smetanová omáčka s měkkým salámem taky není to pravé ořechové. No a úplně nejvíc mne naštvalo, že jsem v tombole nevyhrál neopren ;-).
Jinak jsem ovšem akcí nadšen. Příští rok znovu, ale to už budu spát v místě a půjdu to mnohem blíže 12-ti hodinám;-).
Jo a výsledky jsou třeba tady