Mamut Tour 2007

Letos jsem se počtvrté vypravil na střední trasu Mamut Tour (tradiční závod pořádaný již několik let v Přerově), přičemž podruhé to bylo na trati dlouhé 135km. První dvě účasti před pár lety byly ještě na 180km.
Musím říci, že po poctivém tréninku od začátku roku jsem se nemohl ubránit napjatému očekávání. Loni jsem po protrápeném výkonu s aktuální hmotností 110kg končil 114. ze 119 klasifikovaných, přičemž jsem skoro celý závod odjel s p. Zahradníkem (ročník narození 1938), který mi nakonec na kostkách v Radslavicích ujel. Je ovšem fakt, že jsem od poloviny závodu trpěl a dojel jsem na sílu za nějakých 6:08:39.
Letos jsem tedy startoval s výrazně nižší váhou (ráno 92,5) a krásným novým kolem (o tom taky časem napíšu). A asi nejdůležitější je, že k datu závodu jsem měl letos naběháno 750km, na rotopedu najeto 770km a na kole 2000km.
Registrace jsem se nemohl dočkat, stejně jako zaplacení startovného už před pár týdny, takže jsem se registroval jako jeden z prvních a na pokladní doklad s číslem 1 (platil jsem totiž úplně první ;-) jsem vyfasoval startovní číslo 3. Jednička sice ležela na stole taky, ale nejspíše byla určena pro někoho vyvoleného.
Ráno jsem měl klasickou předstartovní horečku a přestože jsem vstával se značným předstíhem, na startu jsem byl nakonec nějakých 5 minut před výstřelem. Stejně neumím jezdit v balíku, takže jsem si tradičně stoupl až zcela na konec, abych se vyhnul strkanicím při výjezdu z náměsti TGM do zatáčky a potom přes kruháče směrem na Předmostí a Čekyni. Někdy na mostě si uvědomuji, že jsem manželce neřekl o průjezdu Předmostím, sákryš. Maruška mohla zafandit s transparentem. Hned od podjezdu do Předmostí se přestávám na kole vézt a začínám jet. Oproti loňsku cítím ještě bolavé nohy od čuháckého běhu, ale to se snad rozjede. A přichází první kopeček, Čekyňák. Předjíždím asi 5 lidí, ale dost možná to budou účastníci nejkratšího závodu na 56km. Trasa se asi 30km vlní, než dojedeme do Loučky, kde se začíná stoupání na 1. horskou prémii Slavkov. Kopec je dlouhý cca 7km a jeho značná část je výživná "dvanáctka". V místech, kde jsem loni ztrácel kontakt už prakticky se všemi, jsem letos předjel asi 10 lidí a překvapivě se cítil výborně. Možná i díky lehčím převodů a vyšší kadenci. Prakticky jsem nešel pod 65 otáček, pravda ovšem, jel jsem i převod 36x25. Ze Slavkovského kopce následuje mírně se svažující kus asfaletem pokryté panelovky, která už ale zase začíná praskat, takže zatím není úplně v háji, ale rychle tam směřuje. Z něj se odbočuje v Potštátě na opravenou asfaltku na Hranice. Jde o jeden ze dvou opravdu luxusních sjezdů tratě. Nová cesta, nepříliš strmé klesání a nijak ostré zatáčky. Dá se šlapat kolem padesátky i v poměrně silně začínajícím protivětru. Těsně před Potštátem jsem jsel solidně vypadajího staršího chlapíka, který, jak jsem zjistil o 10km později, se za mne pověsil. To už sjez končil v Olšovci, kde byla první občerstvovačka. Dal jsem si toaletku, banán, ionťák a když jsem opouštěl občerstvovačku, byl závodník původně se mnou již kus v kopci (občerstvovačka totiž sedí na úpatí druhého ze tří větších stoupání). Při dopíjení dorazí teprve větší skupinka, kterou jsem utrhl ve stoupání na Slavkov. Po cca kilometru dojíždím znovu solidně vypadajícího pána a dáváme se do řeči. Trochu se mi uleví, když zjistím, že mu není 69, ale jenom 62 ;-). Jmenuje se Janko a původně chtěl jet dlouhou (215km), ale spáchal defekt, stratil kontakt, takže se rozhodl dát jenom 135. Vystoupáme přes Partutovice zpět na hřeben nad Odrami. V průběhu stoupání si vyměníme základní nacionále, takže kromě věku 62 se dozvím, že kolega se jmenuje Janko, je půl roku na penzi, kromě kola v zimě lyžuje, je z Čadce, má 3 děti a 5 vnoučat. Po dojezdu na kopec se vracíme na hlavní, ze které jsme v Potštátu odbočili a čeká nás druhý luxusní sjezd do Oder. Opět nepříliš prudké, většinou šlapavé klesání bez ostrých zatáček. Loni mi v Odrách došlo a už jsem se do konce trápil, tak uvidím, co letos. Ve sjezdu cvaknem dva závodníky, ani nás neuvisí. Nejspíš proto, že jsem si Jankův pokyn "potahej starého ogare" vzal k srdci;-). Krize se zatím nedostavila, jenom při tahání gelu z brašničky na rámu ztrácím obě zbývající tyčinky. Janko má naštěstí dost potravy na 215km, obdaruval mne tedy jednou powerbarkou. Po sjezdu do Oder následuje poslední větší kopec, protivné serpentýny, velmi krátké úseky mezi zatáčkami, ostré zatáčky....., no sláva, že je nejedeme dolů. V kopci dojíždíme a trháme dalších asi 5 lidí. Poslední část stoupání už není moc prudká, ale vede odkrytým terénem a stejně jako loni fouká "do držky". Letos se ale pořád cítím skvěle! A jsem skutečně rád, že jsem nesundal triatlonovou hrazdu z řídítek, protože proti větru se opravdu hodí. Následuje vlnitá posáž zpět do Olšovce. Kousek za vrcholem kopce vidím na kraji silnice nešťastníka s píchlým kolem. Třetí defekt a měl jenom dvě duše na závod. Velkoryse mu jednu věnuji a mám ze sebe výborný pocit. Naštěstí měl montpáky i pumpu, takže nepotřebuje pomoc a já vyrážím stíhat Janka. Po asi 4 km ho mám. Pokračujeme vesele dál, až do Loučky. Cesta se houpe nahoru dolů a já opouštím koketování s myšlenkou na trasu 215, kteréžto dělení se pomalu blíží. Přece jenom se začíná hlásit únava. Na konci loučky (105km) čeká druhý bufet, kde mají i pivko. Dám si banán a dvě deci přerovské desítky, kterou normálně pohrdám. Za současných okolností mne ale i teplá skvěle vzpruží. Hurrá do cíle! Poslední stoupání za Týnem nad Bečvou (za ním se děli 215 a 135 trať) a následně vlnitý profil až do Pavlovic. Fouká proti nám jako hrom, znovu jsem rád za hrazdu a tak jako jsem tahal Janka celou dobu, pokračuji v tom až do cíle, jenom těch pár sjetých lidí už většinou nesetřeseme, ale řadí se za nás. Ke střídání se nikdo nemá, což mi ale nevadí. Doteď jsem jel za sebe, tak už to dojedu. Táhnu "pole" až do Přerova a od Prosenic se s tím už vůbec nemažu a jedu co to jde. U dojezdu ovšem šok: do cíle na výstaviště se jede zadem, takže ostrá zatáčka, kus odporné panelky s hrby kolem 10-ti cm, kde se i blbě běží, nájezd na škváru a ostrá zatáčka do zadní brány výstaviště. Po asi 100m další ostrá zatáčka do cíle. A na panelech ti, co se 20km vezli začínají závodit. Tak na to už kašlu, asi jediný vím, jak to vypadá, protože skoro všichni měli v zatáčce na škváře problémy. No a jsem v cíli, na hodinách 5:01:nějaké drobné. Zlepšení proti loňsku o více než hodinu, průměr 27 na sólovou jízdu pro mne skvělý. Upřímně se chválím ;-).
Nemůžu moc piva, páč mám odpoledne řídit, takže jedno s Drakama z Dřevohostic a jedu domů. Navíc tak, jak po celou dobu závodu bylo krásně, zdá se, jakoby se sbíraly mraky. A taky ano. Dorazím domů, sklidím zasloužený obdiv manželky za zlepšení a než se seberu do sprchy, venku začíná boží dopuštění. Ještěže jsem si nedal druhé pivo, zmoknutí by za to nestálo.
Celkově jsem se závodem spokojen, zejména díky svému zásadnímu zlepšení. Jelikož jsem se ještě jiného silničního závodu neúčastnil, nemám moc možností srovnávat. Jde o velkou akci, počítám, že jenom silničářů bylo přes 300 a to se jely i bajky. Na začátku závodu zavřené silnice ve městě, na kritických křižovatkách regulovčici, solidní značení na trati, fajn vybavené občerstvovačky (pivko na druhé paráda). Slosovatelná čísla (na tombolu jsem nečekal), jedno pivo a jídlo v cíli. K jídlu jediná poznámka: bylo připraveno ve školní jídelně cca 800m od výstaviště. Nevím, kolik lidí se tam šlo najíst, ale z těch, se kterými jsem mluvil, nikdo. Ani věnovat svoji nevyužitou poukázku na jídlo se mi nepodařilo. Gáblík by to zkrátka chtělo v místě cíle. Ale jinak bez připomínek, dokonce výčepních stánků bylo proti loňsku tolik, že u žádného nestála fronta a kdo chtěl pivo (nebo limo), měl ho prakticky hned.
Takže příští rok znovu na mamutovi a už nejspíš na delší trase.
Aktuálně doplňuji oficiální výsledky. Čas 5:03:43, umístění 104. ze 137-mi závodníků (měřeno 132, zbytek DNF), ztráta na vítěze 1:11:01. Pro porovnání ročník 2006: čas 6:08:40, umístění 114 ze 123 (měřeno 119), ztráta na vítěze 2:17:07. Udržím-li tempo růstu výkonnosti, budu příští rok útočit na medaile ;-)))