Uplynuly asi 2 měsíce od chvíle, co jsem si na bloggeru založil vlastní blog a teprve dnes se dostávám k prvnímu postu. A nebýt toho, že venku prší, děti po obědě vzorně spí a žena tráví odpolední klid pletením a sledováním jakéhosi krimiseriálu s tlustým farářem v hlavní roli, nejspíš by se tento příspěvek ani neodehrál.
Zatím nemám rozmyšleno nic, rubriky, témata, grafiku......., mám jenom pocit, že občas si něco jenom tak napsat, k čemu by se člověk mohl po nějakém čase vrátit, může mít smysl.
Nezapírám, velkou inspirací pro mne jsou sportovní blogy vl001, foresta, děvčete a dalších i tisíce dalších jinotematických nebo nebo zcela netematických deníčků.
Asi primárně se budu snažit zachycovat svoje tréninkové úsilí směřující k absolvování dlouhého triatlonu, neboli ironmana nejpozději v příštím roce a když to dobře půjde, již letos 1.9. v Oseku nad Bečvou, pravděpodobně se ale ani neubráním komentářům i k jiným záležitostem.
Proč zrovna ironman? Asi deset let už jezdím na triatlon pořádaný u Oseku na Bečvou Martinem Kupcem. Prvně jsem ho zkusil v roce 1997 s velkými ambicemi jako bývalý vodní pólista jezdící trochu na kole a ještě menší trochu běhající. Skončil jsem v první desítce, čemuž jsem se ovšem již v následujících letech ani nepřiblížil.
Poněvadž jsem se dobře oženil, pořídil si dvě aktivní děti a pracovní vytížení plíživě narostlo, nekoncepční sportování pro radost stále ustupovalo do pozadí, rostoucí břicho se tlačilo do popředí, což se objektivně projevilo právě na Bečvomanu každoročním zhoršením výsledného času a poměrně dynamickým propadem na výsledkové listině až k loňskému pádu do druhé poloviny výsledkové listiny.
To už mne skutečně naštvalo, takže jsem absolvoval skoro celý Hanácký pohár (aby frustrace dosáhla pořádného stupně ;-) a v závěru září 2006 i polovičního Halfironmana Bečvoman++, pořádaného rovněž Martinem Kupcem.
Podařilo se mi ho s odřenýma ušima přežít za nějakých 7 hodin (optimisticky jsem si předem říkal, že 6 není nereálné číslo, ale zatraceně, bylo nereálné až až) a po vydýchání smrti podobného stavu po "doběhnutí" (uvozovky, páč hlavně druhá desítka už s během moc společného neměla) jsem zjistil, že jsem vlastně nadšen a řekl si:" Tohle budu dělat. A lépe, koncepčněji, s větším nasazením, no prostě konečně pořádně."
Asi po týdnu tak sedíme s tátou u vína, po pár deci bilancujeme závod (táta mi dělal servis, podával gely, naplněné bidony a tak) a jen tak mezi řečí prohodím, že zkusit celého ironmana by nemuselo být marné. A bác ho, reakce "na to nemáš, jsi otec rodiny" vede k definitivnímu rozhodnutí, já Ti ukážu, co se dá i s rodinou zvládnout.
A tím vlastně začíná období, které jsem si už tehdy chtěl nějakým způsobem zaznamenávat, ale dostal se k tomu až teď.
No a to by na první post blogu mohlo stačit, do příště si rozmyslím, o čem a jak vlastně psát.
