Proto je potřeba se mu taky trochu aktivně věnovat že jo. Do toho týdne jsem vstupoval už celkem dost unavený. 2 týdny po sobě přes 15 hodin pohybových aktivit (není to trénink, tak tomu tak nebudu říkat) už pro staršího lehce otylého člověka představují slušnou zátěž.
V tušení nadcházejícího pokaženého počasí jsem se ještě s nohama utahanýma minulým týdnem vydal v pondělí a úterý do práce s tím, že zpáteční cestu jsem drobátko natáhl.
Ve středu jsem organizačně musel zůstat doma hlídat nemocnou Marušku, ale hoďku kolem poledne doma vydržela, aby tatínek využil na pár dní posledního slunka. Sice jenom třicítka, ale už jsem fakt cítil předchozích 14 dní a v nich najetých více než 700km, takže stačilo.
Večer navíc ještě tanečky a na ty nemůžu jít zrasovanej, aby se milostivá paní nezlobila. Docela jsme potančili, dorazili totiž jenom 3 páry a místa tím pádem bylo luxusně, zažil jsem si nové prvky z minulého pátku, takže velká spokojenost.
Ve čtvrtek volno. Venku se žení čerti, já jsem jak praštěný palicí a ještě k tomu dost náročný pracovní den. O volném dni jsem si dal předsevzetí zařadit nějaký ten pořádný strečink, místo toho jsem ale nakonec zvolil jinou uvolňovací techniku a otevřeli jsme si se ženou sekt. Taky dobrý:-)
Co bylo ovšem skutečně důležité je fakt, že mi na stole přistála novinka do rodinky elektronický hraček, tentokráte Garmin Edge 800, který nahradí starší Edge 705. O zařízení napíšu samostatnou recenzi, zde jenom zmíním, že stačí, aby si člověk pořídil pěknou hračku pro měření venkovních aktivit a počasí jde do háje.
V pátek jsem měl opravdu velmi silné cukání vzít aspoň bajka a jet na něm do práce za účelem ozkoušení Edge, nicméně ranní vydatný déšť mne za záměru vyléčil. A dobře udělal, včerejší útlum pokračoval, ještě bych se kole někde naboural. V autě je člověk přece jenom bezpečnější. Po návratu domů mne ale přepadlo černé svědomí zahálky a jelikož jsem byl doma sám (žen odvedla děti na hlídání přes noc a šla na "lepší"), dal jsem si před tanečními hodinku posilování. Musím říct, že několikatýdenní pauza se sakra projevila a všechno mě hezky bolelo. V tanečních, kde jsme měli s manželkou sraz, to tentokrát bylo velmi krotké. Většina frekventantů byla totálně v háji, pletli kroky a zbytečně moc času jsme mařili opakování věcí z prvních lekcí. Řekl bych, že situací byli zaskočeni i tancmistři. Snad to příště bude lepší. Bude to ovšem, bohužel, už náš poslední kurz v rámci běhu "bronzové úrovně" a pokračovat už budou jenom taneční středy, kdy neprobíhá výuka. Každopádně už jsme přihlášeni na prázdninové čtyřdenní soustředění a od září hezky šup do "stříbrňáků":-).
V sobotu jsem chtěl po obědě na kolo, plány se ale změnily. Jednak počasí až tak luxusně nevypadalo, druhak děti jsou konečně zdravé a jelikož už dlouho loudily kino, dali jsme odporně konzumní den. Nejdřív nákup v nákupním centru, následně oběd a film Rango v Cinestaru. Abych řekl pravdu, tak Rango mě ani manželku nenadchl, ale děti ano, čímž byl účel návštěvy splněn. Návrat po páté hodině předznamenal další volný den v týdnu, prostě pohodička:-).
V neděli to ráno vypadalo, že slibované sluníčko je jenom marketingový trik hydrometeorologického ústavu za účelem zvýšení dotací, po obědě ale vykouklo, tak jsem stihl větrných 60 km, čímž se týdenní kilometráž dostala přes 200km a aktivní čas přes 13 hodin. Při troše snahy to vypadá, že by za březen mohlo klapnout 60 hodin.
Jsem zvědav hlavně na to mistrovství, když jsem tak hezky odpočal :-)
pondělí 21. března 2011
neděle 13. března 2011
Chcete něco zažít? Kašlete na padák, vezměte do pořádného větru vysoké ráfky:-)
Já normálně nevím. Mám takový pocit, že abych mohl aspoň trochu jezdit, musím prostě přestat trénovat. Dívám se dneska do sporttracks a oči přecházejí. Se započítáním tanečků (3,5 hodiny) to dalo tento týden lehce přes 17 hodin. Kdo nevěří, může se podívat do grafu.
Rozhodně se asi dá říci, že doporučení ohledně 10-ti procentního nárůstu nijak úzkostlivě nedodržuji:-).
Přestože o týdnech nepíšu, pár zajímavých poznámek k právě proběhlému bych měl.
V pondělí jsem nuceně vynechal. Sice bylo hezky, ale povinnosti před i po práci mi znemožnily zařadit kolo.
Zato v úterý jsem si trošku vynahradil a lehce to cestou domů s Doomem natáhl. Foukalo nám pěkně do xichtu, Martin si to prostě umí zařídit, aby se mu cestou zpět domů jelo hezky.
Tradiční středeční Prágl je už standardně lehce zkrácen, abych stíhal středeční tančírnu. Tančila se hlavně latina a musím říct, že i navzdory nepříznivé předpovědi počasí, jsem se při pohledech do zrcadla na fešáka s uvolněnými kyčlemi a doprovodnými tkáněmi, rozhodl jet na horáku.
Taková čtvrteční biková premiéra při cestě do práce. No a byla zážitková! Ráno jsem vstal, mrkl z okna (bez brýlí, 4,25D každé oko:-)) a řekl si: trochu vlhko, toho se na kole s blatníky neleknu. Oblekl se, vysmál se výstražným poznámkám manželky, vytáhl kolo ze sklepa a hurrá na cestu. Už u baráku jsem si říkal: "kurnik nula, mrholí, nevrátit se pro auto?", ale už jenom představa "já jsem Ti to říkala" mě hnala dál:-). Už v Rokytnici ovšem legrace dávno končila. Protivítr jak prase, v něm přemrzlý déšt a cca 2cm téhož na silnici. Místy rozsolený, místy ne, no lahůdka všech lahůdek. Tento luxusní povrch jsem si užíval až do práce s tím, že jak byly boty stále mokřejší a nohy prochladlejší, stával se zážitek hlubším. Cítil jsem ale drsnej jak šmirgl 30-tka :-).
Na zpáteční cestu jsem se domluvil opět s Martinem (Doomem), což byla chyba, protože už sice cesty celkem oschly, ale dotlamní vítr fučel vysoce intenzívní.
V pátek se počasí umoudřilo, šlo tedy vytáhnout Rubéčko a pěkně jsem se projel. Doom odpoledne nemohl a vida, když cestou do práce vítr proti, cestou z práce do zad. No paráda. Dojel jsem v totální euforii plný endorfinů. Sprška, večeře a autem pro babičku na hlídání, když rodiče tančí. Sedl jsem do auta a hele, na řadě byla tahle písnička.
Je to přesně moje krevní skupina a v kombinaci s endorfiny jsem byl takovém rauši, že jsem si ve spolupráci s Ericem i pořádně zahulákal. Maminka myslela, že jsem přijel ožralej :-))) Je teda pravda, že u rumby jsem ten pocit měl o 2 hodiny později navzdory naprosté střízlivosti i já.
V sobotu se měl ozvat Alda, ale jel kamsi s hokejem, takže jsem vyrazil sám. V tomto počasí musím konstatovat, že není většího dobrodružství než svižné sjezdíky v odkrytých serpentýnách, kde chvíli fouká zleva a chvíli zprava. Prima adrenalin, kam se hrabou padáky, teréňáky, bungee-jumping..... Byl jsem jednou opravdu rád za váhu převyšující metrák, protože mít 60 kilo, plachtím na 404-kách kolem Helfštýna ještě dneska. Závěrečný úsek z Holešova byl ovšem za odměnu, švihačka hrubě přes 40 kmph, po sjezdu na hlavní dokonce 50kmph. No paráda!
V neděli to bylo podobné, ale už jsem byl psychicky připraven i trochu unaven po náročném týdnu, takže kratší než v sobotu, ale taky dobrý.
Za týden lehce přes 350km, spokojenost. Jenom počasí se má nějak pokazit, což by byla škoda, ale zase: co s tím můžeme tak asi dělat, že jo.
Rozhodně se asi dá říci, že doporučení ohledně 10-ti procentního nárůstu nijak úzkostlivě nedodržuji:-).
Přestože o týdnech nepíšu, pár zajímavých poznámek k právě proběhlému bych měl.
V pondělí jsem nuceně vynechal. Sice bylo hezky, ale povinnosti před i po práci mi znemožnily zařadit kolo.
Zato v úterý jsem si trošku vynahradil a lehce to cestou domů s Doomem natáhl. Foukalo nám pěkně do xichtu, Martin si to prostě umí zařídit, aby se mu cestou zpět domů jelo hezky.
Tradiční středeční Prágl je už standardně lehce zkrácen, abych stíhal středeční tančírnu. Tančila se hlavně latina a musím říct, že i navzdory nepříznivé předpovědi počasí, jsem se při pohledech do zrcadla na fešáka s uvolněnými kyčlemi a doprovodnými tkáněmi, rozhodl jet na horáku.
Taková čtvrteční biková premiéra při cestě do práce. No a byla zážitková! Ráno jsem vstal, mrkl z okna (bez brýlí, 4,25D každé oko:-)) a řekl si: trochu vlhko, toho se na kole s blatníky neleknu. Oblekl se, vysmál se výstražným poznámkám manželky, vytáhl kolo ze sklepa a hurrá na cestu. Už u baráku jsem si říkal: "kurnik nula, mrholí, nevrátit se pro auto?", ale už jenom představa "já jsem Ti to říkala" mě hnala dál:-). Už v Rokytnici ovšem legrace dávno končila. Protivítr jak prase, v něm přemrzlý déšt a cca 2cm téhož na silnici. Místy rozsolený, místy ne, no lahůdka všech lahůdek. Tento luxusní povrch jsem si užíval až do práce s tím, že jak byly boty stále mokřejší a nohy prochladlejší, stával se zážitek hlubším. Cítil jsem ale drsnej jak šmirgl 30-tka :-).
Na zpáteční cestu jsem se domluvil opět s Martinem (Doomem), což byla chyba, protože už sice cesty celkem oschly, ale dotlamní vítr fučel vysoce intenzívní.
V pátek se počasí umoudřilo, šlo tedy vytáhnout Rubéčko a pěkně jsem se projel. Doom odpoledne nemohl a vida, když cestou do práce vítr proti, cestou z práce do zad. No paráda. Dojel jsem v totální euforii plný endorfinů. Sprška, večeře a autem pro babičku na hlídání, když rodiče tančí. Sedl jsem do auta a hele, na řadě byla tahle písnička.
Je to přesně moje krevní skupina a v kombinaci s endorfiny jsem byl takovém rauši, že jsem si ve spolupráci s Ericem i pořádně zahulákal. Maminka myslela, že jsem přijel ožralej :-))) Je teda pravda, že u rumby jsem ten pocit měl o 2 hodiny později navzdory naprosté střízlivosti i já.
V sobotu se měl ozvat Alda, ale jel kamsi s hokejem, takže jsem vyrazil sám. V tomto počasí musím konstatovat, že není většího dobrodružství než svižné sjezdíky v odkrytých serpentýnách, kde chvíli fouká zleva a chvíli zprava. Prima adrenalin, kam se hrabou padáky, teréňáky, bungee-jumping..... Byl jsem jednou opravdu rád za váhu převyšující metrák, protože mít 60 kilo, plachtím na 404-kách kolem Helfštýna ještě dneska. Závěrečný úsek z Holešova byl ovšem za odměnu, švihačka hrubě přes 40 kmph, po sjezdu na hlavní dokonce 50kmph. No paráda!
V neděli to bylo podobné, ale už jsem byl psychicky připraven i trochu unaven po náročném týdnu, takže kratší než v sobotu, ale taky dobrý.
Za týden lehce přes 350km, spokojenost. Jenom počasí se má nějak pokazit, což by byla škoda, ale zase: co s tím můžeme tak asi dělat, že jo.
sobota 12. března 2011
Kindle 3
Konečně jsem se dostal po hodně nestandardním úvodníku:-) k psaní skutečně o kindlu. Chvíli jsem i přemýšlel o tom, že článek vůbec psát nebudu. Penetrace zařízením je už v populaci poměrně značná, což mi došlo před 14 dni v pendolinu, kde jsme u stolku pro 4 četli na kindlovi 3. A to ještě věřím, že ten 4. nečetl jenom proto, že dal přednost spánku:-).
O co tedy jde: Kindel 3 je třetí generace elektronických čteček knih prodávaných přímo knižním gigantem Amazon. Jenom lehce odbočím právě k Amazonu. Je to jedna z mála dotcomových firem, která přežila splasknutí internetové bubliny a i když to s nimi vypadalo chvíli dost nahnutě, nakonec přežili, dnes žijí, řekl bych, celkem dobře a kromě internetového prodeje knih, s ním začínali, jsou i jedním z průkopníků prodeje eknih, hudby a dnes i celkem univerzálním prodejním portálem místy podobným třeba ebayi.
O co u takové čtečky vlastně jde? V současné době se obvykle jedná o zařízení se 6-ti palcovým displejem e-ink s rozlišením 600x800 pixelů zobrazujícím 16 odstínů šedi. Displej je dokonale pasívní, dokonce tak pasívní, že spotřebovává energii pouze při překreslování, při samotném zobrazení již napájení není potřeba. Docela veselá historka byla, když jsem stroj vybalil z přepravního balení a začal hledat, kdepak bych odlepil fólii s hezkým obrázkem čtenáře pod stromem. Nějakou chvíli (dost nervózní) trvalo, než mi došlo, že obrázek je zobrazen přímo displejem a žádná folie nikde nalepená není:-). Koupit se dají i čtečky s větším displejem i vyšším rozlišením (např. Kindle DX), které ovšem postrádají výhodu malého formátu A5 i nízké váhy.
O kvalitách displejů e-ink toho bylo napsáno už hodně. K všeobecné chvále se připojuji. Pasívní elektronický papír namáhá oči stejně jako normální kniha (vyžaduje samozřejmě osvětlení) a na rozdíl od podsvícených displejů třeba iPadů, s intenzitou světla roste jeho kontrastnost. Bez problémů tedy lze číst např. i na slunci, jak je vtipně ukázáno třeba zde:
To se prostě třeba s displejem ani HD2 nedá naprosto srovnávat. Dalším zásadním aspektem je skutečně famózní výdrž na baterie. Díky nutnosti napájení pouze ve chvíli překreslení, je množství stránek, jež lze přečíst na jediné nabití, přímo famózní. Na 1 nabití např. všechny 3 díly "Pána Prstenů". Slušné, řekl bych! K nabíjení ještě dodejme, že se mu tak děje přes standardní micro-USB konektor, jehož zavedení povinným standardem pro nabíjení mobilů v EU si cením jako jednoho z mála smysluplných unijních rozhodnutí.
Tím se dostáváme k obsahu, který je potřeba do Kindla dostat, aby bylo co číst, že jo. Knížky je možno nahrát několika způsoby:
- uložit je přímo z PC připojením čtečky přes USB, kdy Kindle podporuje USB mass storage profil a jeví se tedy jako další disk.
- zakoupit je na Amazonu, kdy to můžeme provést buď z PC, nebo přímo z Kindle
- poslat si je mailem do schránky, kterou si může každý vytvořit při registraci zařízení ve formátu ctenaruvnick@kindle.com. Knížky se potom stáhnou rovnou do čtečky, jenom záleží na typu, který si člověk koupil. Levnější varianta totiž obsahuje pouze WiFi a ke stažení knížky je potřeba být v dosahu nějakého hotspotu, dražší varianta obsahuje i 3G modul, s nímž k připojení stačí dosah signálu. Komunikace tímto kanálem je, překvapivě, bezplatnou službou!
Kindle podporuje několik formátů souboruů, z těch zajímavých .doc, .rtf, .html, .pdf či .mobi. S ohledem na rozlišení displeje se může (a také často stane), že dokumenty se zobrazují "divně" zformátované. Pomoci se tomu dá snadno. Odesláním na mailovou adresu na kindle.com, kde amazoní server sám podporované dokumenty zformátuje pro rozlišení čtečky. Funguje to velmi dobře.
Chce-li si člověk pohrát sám, může sáhnout po famózním freeware jménem calibri. Jeho velkou výhodou je výrazně větší podpora formátů (např. .pdb, v němž mám spoustu knížek a Kindle ho neumí) s následnou konverzí do formátu i podoby dobře čitelné v Kindle.
Tak, víme, jak knížky konvertovat, jak je do Kindle nahrát, ale zbývá poslední velká otázka, kde brát herdek knížky. A tady jsou, bohužel, legální možnosti pro českého čtenáře čtoucího v češtině dosti mizerné, až bych řekl katastrofální. A když jsem si přečetl vyjádření pana šéfa knižní sítě Kanzelsberger, že poptávka po eknihách u nás neexistuje, ani se nejspíš v dohledné době nezlepší. Čtenáři čtoucí v angličtině jsou na tom nepoměrně lépe. Prakticky všechny nové beletristické, technické i odborné tituly vycházejí i v elektronické podobně a jejich nákup není nijak složitý. Jediným problémem je ovšem jako obvykle DRM, který není standardizován a 2 největší hráči provozují vzájemně nekompatibilní formáty. Čili co si koupíte pro nooka, nepřečtete na Kindlovi a obráceně. Ach jo. Naštěstí je nabídka amazonu dost velká a dnes si už majitelé kindlů mohou knihy zakoupené na amazonu i půjčovat, wow. Třešínkou pro anglické čtenáře je schopnost čtečky předčítat anglicky napsaný text. Funguje to opravdu dobře. Ke čtení českého textu nepoužitelné, leč pro pobavení přátel dost dobré:-).
Česky čtoucí čtenář ovšem v zásadě legální možnost pořízení nemá. Jediný obchod, který bere eknihy vážně jsou palmknihy, nabídka je ovšem, mírně řečeno, slabší. Kde tedy knihy vzít? Nebudu tady uvádět linky, protože odkazy na ne zcela "čistý" obsah jsou vždycky problémem, ale navést trošku můžu. Svého času existoval projekt "Robova stránka o knihách", který už před drahnou dobou umožňoval výměnu digitalizovaných textů určených pro automatický předčítání zrakově postiženým. Nějakou dobu jsem pro pracoval jako editor. Stránky i databáze knih nakonec byly právě kvůli legislativním důvodů staženy, Robova stránka v jiné podobě ale existuje, bohužel řada odkazů je už neaktivních.
Lepší zdrojem je legendární warforum. Dá se toho tady najít hodně, bohužel, i zde kvůli zastaralosti linků na externí zdroje (rapidshare a spol.) dost věcí vyexpirovalo a je v háji. Dají se ale poptat a často taková poptávka uspěje.
Nejlepším čtenářským fórem u nás je ebookforum. Musím říct, že když jsem jeho stránky prolézal, říkal jsem si, proč se sem nejde podívat pan Kanzelsberger. Jsou tady stovky lidí, kteří knihy digitalizují, další stovky až tisíce, které se věnují korekcí OCR výstupů a dávají tomu obrovské množství času. Tady že není trh pro eknihy? Pche!
Koho by zajímalo více technických detailů, či konfigurační vychytávky, tomu doporučím web Radka Hulána. Sice mi jeho styl často vyleženě nesedí, ale kindla má očividně rád a opisovat jím shromážděné informace vidím jako zbytečné. Link na jeho kindle sekci včetně obrázků je zde. V začátcích používání to byl velmi cenný zdroj informací.
Závěrem už jenom zbývá konstatování, že kindle je výborný společník na cesty i na doma a doba e-knih je tady. Škoda jenom, že do Čech oficiálně doba eknihová dorazí se zpožděním. Kdo by o něm uvažoval, měl by pohnout. WiFi verze (ta levnější) jež je k mání za 129 USD a i s poštovným se vejde do 150-ti eur bude od dubna výrazně méně cenově zajímavá. Náš milovaný stát nám totiž připravil novinku: věci zakoupené mimo EU, jež se doposud danily o DPH až od ceny 150 EUR, se od 1.4.2011 budou danit již od 20-ti EUR. Takže spořivý čtenáři, moc času už není :-(.
O co tedy jde: Kindel 3 je třetí generace elektronických čteček knih prodávaných přímo knižním gigantem Amazon. Jenom lehce odbočím právě k Amazonu. Je to jedna z mála dotcomových firem, která přežila splasknutí internetové bubliny a i když to s nimi vypadalo chvíli dost nahnutě, nakonec přežili, dnes žijí, řekl bych, celkem dobře a kromě internetového prodeje knih, s ním začínali, jsou i jedním z průkopníků prodeje eknih, hudby a dnes i celkem univerzálním prodejním portálem místy podobným třeba ebayi.
O co u takové čtečky vlastně jde? V současné době se obvykle jedná o zařízení se 6-ti palcovým displejem e-ink s rozlišením 600x800 pixelů zobrazujícím 16 odstínů šedi. Displej je dokonale pasívní, dokonce tak pasívní, že spotřebovává energii pouze při překreslování, při samotném zobrazení již napájení není potřeba. Docela veselá historka byla, když jsem stroj vybalil z přepravního balení a začal hledat, kdepak bych odlepil fólii s hezkým obrázkem čtenáře pod stromem. Nějakou chvíli (dost nervózní) trvalo, než mi došlo, že obrázek je zobrazen přímo displejem a žádná folie nikde nalepená není:-). Koupit se dají i čtečky s větším displejem i vyšším rozlišením (např. Kindle DX), které ovšem postrádají výhodu malého formátu A5 i nízké váhy.
O kvalitách displejů e-ink toho bylo napsáno už hodně. K všeobecné chvále se připojuji. Pasívní elektronický papír namáhá oči stejně jako normální kniha (vyžaduje samozřejmě osvětlení) a na rozdíl od podsvícených displejů třeba iPadů, s intenzitou světla roste jeho kontrastnost. Bez problémů tedy lze číst např. i na slunci, jak je vtipně ukázáno třeba zde:
To se prostě třeba s displejem ani HD2 nedá naprosto srovnávat. Dalším zásadním aspektem je skutečně famózní výdrž na baterie. Díky nutnosti napájení pouze ve chvíli překreslení, je množství stránek, jež lze přečíst na jediné nabití, přímo famózní. Na 1 nabití např. všechny 3 díly "Pána Prstenů". Slušné, řekl bych! K nabíjení ještě dodejme, že se mu tak děje přes standardní micro-USB konektor, jehož zavedení povinným standardem pro nabíjení mobilů v EU si cením jako jednoho z mála smysluplných unijních rozhodnutí.
Tím se dostáváme k obsahu, který je potřeba do Kindla dostat, aby bylo co číst, že jo. Knížky je možno nahrát několika způsoby:
- uložit je přímo z PC připojením čtečky přes USB, kdy Kindle podporuje USB mass storage profil a jeví se tedy jako další disk.
- zakoupit je na Amazonu, kdy to můžeme provést buď z PC, nebo přímo z Kindle
- poslat si je mailem do schránky, kterou si může každý vytvořit při registraci zařízení ve formátu ctenaruvnick@kindle.com. Knížky se potom stáhnou rovnou do čtečky, jenom záleží na typu, který si člověk koupil. Levnější varianta totiž obsahuje pouze WiFi a ke stažení knížky je potřeba být v dosahu nějakého hotspotu, dražší varianta obsahuje i 3G modul, s nímž k připojení stačí dosah signálu. Komunikace tímto kanálem je, překvapivě, bezplatnou službou!
Kindle podporuje několik formátů souboruů, z těch zajímavých .doc, .rtf, .html, .pdf či .mobi. S ohledem na rozlišení displeje se může (a také často stane), že dokumenty se zobrazují "divně" zformátované. Pomoci se tomu dá snadno. Odesláním na mailovou adresu na kindle.com, kde amazoní server sám podporované dokumenty zformátuje pro rozlišení čtečky. Funguje to velmi dobře.
Chce-li si člověk pohrát sám, může sáhnout po famózním freeware jménem calibri. Jeho velkou výhodou je výrazně větší podpora formátů (např. .pdb, v němž mám spoustu knížek a Kindle ho neumí) s následnou konverzí do formátu i podoby dobře čitelné v Kindle.
Tak, víme, jak knížky konvertovat, jak je do Kindle nahrát, ale zbývá poslední velká otázka, kde brát herdek knížky. A tady jsou, bohužel, legální možnosti pro českého čtenáře čtoucího v češtině dosti mizerné, až bych řekl katastrofální. A když jsem si přečetl vyjádření pana šéfa knižní sítě Kanzelsberger, že poptávka po eknihách u nás neexistuje, ani se nejspíš v dohledné době nezlepší. Čtenáři čtoucí v angličtině jsou na tom nepoměrně lépe. Prakticky všechny nové beletristické, technické i odborné tituly vycházejí i v elektronické podobně a jejich nákup není nijak složitý. Jediným problémem je ovšem jako obvykle DRM, který není standardizován a 2 největší hráči provozují vzájemně nekompatibilní formáty. Čili co si koupíte pro nooka, nepřečtete na Kindlovi a obráceně. Ach jo. Naštěstí je nabídka amazonu dost velká a dnes si už majitelé kindlů mohou knihy zakoupené na amazonu i půjčovat, wow. Třešínkou pro anglické čtenáře je schopnost čtečky předčítat anglicky napsaný text. Funguje to opravdu dobře. Ke čtení českého textu nepoužitelné, leč pro pobavení přátel dost dobré:-).
Česky čtoucí čtenář ovšem v zásadě legální možnost pořízení nemá. Jediný obchod, který bere eknihy vážně jsou palmknihy, nabídka je ovšem, mírně řečeno, slabší. Kde tedy knihy vzít? Nebudu tady uvádět linky, protože odkazy na ne zcela "čistý" obsah jsou vždycky problémem, ale navést trošku můžu. Svého času existoval projekt "Robova stránka o knihách", který už před drahnou dobou umožňoval výměnu digitalizovaných textů určených pro automatický předčítání zrakově postiženým. Nějakou dobu jsem pro pracoval jako editor. Stránky i databáze knih nakonec byly právě kvůli legislativním důvodů staženy, Robova stránka v jiné podobě ale existuje, bohužel řada odkazů je už neaktivních.
Lepší zdrojem je legendární warforum. Dá se toho tady najít hodně, bohužel, i zde kvůli zastaralosti linků na externí zdroje (rapidshare a spol.) dost věcí vyexpirovalo a je v háji. Dají se ale poptat a často taková poptávka uspěje.
Nejlepším čtenářským fórem u nás je ebookforum. Musím říct, že když jsem jeho stránky prolézal, říkal jsem si, proč se sem nejde podívat pan Kanzelsberger. Jsou tady stovky lidí, kteří knihy digitalizují, další stovky až tisíce, které se věnují korekcí OCR výstupů a dávají tomu obrovské množství času. Tady že není trh pro eknihy? Pche!
Koho by zajímalo více technických detailů, či konfigurační vychytávky, tomu doporučím web Radka Hulána. Sice mi jeho styl často vyleženě nesedí, ale kindla má očividně rád a opisovat jím shromážděné informace vidím jako zbytečné. Link na jeho kindle sekci včetně obrázků je zde. V začátcích používání to byl velmi cenný zdroj informací.
Závěrem už jenom zbývá konstatování, že kindle je výborný společník na cesty i na doma a doba e-knih je tady. Škoda jenom, že do Čech oficiálně doba eknihová dorazí se zpožděním. Kdo by o něm uvažoval, měl by pohnout. WiFi verze (ta levnější) jež je k mání za 129 USD a i s poštovným se vejde do 150-ti eur bude od dubna výrazně méně cenově zajímavá. Náš milovaný stát nám totiž připravil novinku: věci zakoupené mimo EU, jež se doposud danily o DPH až od ceny 150 EUR, se od 1.4.2011 budou danit již od 20-ti EUR. Takže spořivý čtenáři, moc času už není :-(.
neděle 6. března 2011
Sice už netrénuju, ale.....
přesto zjišťuji, že v posledních týdnech se mi hodiny nějakého pohybu jaksi kumulují. A to, prosím pěkně, zatím stále neběhám.
Jednak se nám ňák udělalo hezky že? Normálně jsem navzdory x letům striktního odmítání oprášil stařičkého horáka superior, kterého jsem coby chudý student pořídil za výnos odprodeje akcií z 2. vlny kupónové privatizace (pane jo, ono už to bude nějakých snad 14-15 let) a nad čím i mně zůstává rozum stát, 28.2. jsem vytáhl dokonce své překrásné rubéčko.
Minulý týden mi to normálně dalo celkem 12 hodin. Sice to nejsou strašlivý Aldamanovo dávky, ale na mne dost dobrý. Navíc to byl týden vyloženě v tanečním duchu.
Ve středu hodinka a půl tančírny, v pátek dvě hoďky "normálních" tanečních, kde se před prodlouženou opakovalo, takže žádné extra pauzičky, no a v sobotu prodloužená, přes 4 hodiny muziky bez pauzy, uff. Navíc švagr, který tam byl s námi, netančí, pauzy vybírané s milostivou paní jsem tedy zhusta vyplňoval tancem se sestrou. Jinak ovšem vynikající záležitost. Velký sál klubu Teplo bez stolů, ty byly komplet v malém, čili moře místa, hudba reprodukovaná přičemž dýdžejové byli sami Šrámkovi, naši taneční mistři, skladba muziky tedy přesně odpovídala výuce. S ohledem na to, že jsem ještě v sobotu po obědě trochu protáhl kolo, po půlnoci, kdy akce končila, jsem už nohy řádně cítil. Hlavní ale je, že mezi páry, které prováděly ukázky tanců (frekventanti nejvyšších, zlatých, kurzů) byl jeden, který začal v bronzových loni v lednu jako my letos a letos již předtančoval, čímž jsem tedy nabral poměrně silnou motivaci!. Postup je tedy jasný: dokončíme bronzové, v létě soustředění, na podzim stříbrní, v lednu 2012 zlatí a předtančujem:-))).
Tento týden byl výrazně méně taneční (jenom středa a pátek), počasí ovšem bylo tak famózní, že jsem neodolal a zahájil pondělím dojíždění do práce na kole. Je to sice zatím ráno zpočátku a večer ke konci na blikačku, ale kromě středy (Praha) jsem jel každý den.
A protože jsem se slušně choval, bylo mi povoleno kolo na chvíli i o víkendu. Celkem jsem se dostal lehce přes 300 km za týden a strávil na kole k pro mne k tomuto datu neuvěřitelných 13 hodin a celkem tedy přes 16 hodin aktivit! S trochou lítosti myslím na to, jak by asi vypadal loňský rok, kdybych s Milošovým vedením mohl už touto dobou jezdit venku, navíc s příznivou předpovědí na celý březen. Ovšem co je pryč, je pryč a letos už je to jenom takové popojíždění bez systému, taky dobrý.
Našel jsem ovšem novou zajímavou motivaci k hubnutí, kterou je skleněná stěna v tanečním sále. Jestli máme za necelý rok předtančovat, měl bych vypadat trochu elegantněji než dnes. Vono tahat váhu navíc na kole je jedna věc, ale vidět nadskakující neopren třeba při svižnějším jive, to už je jiná káva.
Od zítřka tedy "stay hungry" Marťo! :-)
Příští týden zatím vypadá výrazně prahovatější a vůbec organizačně složitější, čili nebude tak výživný, ale něco z něj třeba vytlučem.
Jednak se nám ňák udělalo hezky že? Normálně jsem navzdory x letům striktního odmítání oprášil stařičkého horáka superior, kterého jsem coby chudý student pořídil za výnos odprodeje akcií z 2. vlny kupónové privatizace (pane jo, ono už to bude nějakých snad 14-15 let) a nad čím i mně zůstává rozum stát, 28.2. jsem vytáhl dokonce své překrásné rubéčko.
Ve středu hodinka a půl tančírny, v pátek dvě hoďky "normálních" tanečních, kde se před prodlouženou opakovalo, takže žádné extra pauzičky, no a v sobotu prodloužená, přes 4 hodiny muziky bez pauzy, uff. Navíc švagr, který tam byl s námi, netančí, pauzy vybírané s milostivou paní jsem tedy zhusta vyplňoval tancem se sestrou. Jinak ovšem vynikající záležitost. Velký sál klubu Teplo bez stolů, ty byly komplet v malém, čili moře místa, hudba reprodukovaná přičemž dýdžejové byli sami Šrámkovi, naši taneční mistři, skladba muziky tedy přesně odpovídala výuce. S ohledem na to, že jsem ještě v sobotu po obědě trochu protáhl kolo, po půlnoci, kdy akce končila, jsem už nohy řádně cítil. Hlavní ale je, že mezi páry, které prováděly ukázky tanců (frekventanti nejvyšších, zlatých, kurzů) byl jeden, který začal v bronzových loni v lednu jako my letos a letos již předtančoval, čímž jsem tedy nabral poměrně silnou motivaci!. Postup je tedy jasný: dokončíme bronzové, v létě soustředění, na podzim stříbrní, v lednu 2012 zlatí a předtančujem:-))).
Tento týden byl výrazně méně taneční (jenom středa a pátek), počasí ovšem bylo tak famózní, že jsem neodolal a zahájil pondělím dojíždění do práce na kole. Je to sice zatím ráno zpočátku a večer ke konci na blikačku, ale kromě středy (Praha) jsem jel každý den.
A protože jsem se slušně choval, bylo mi povoleno kolo na chvíli i o víkendu. Celkem jsem se dostal lehce přes 300 km za týden a strávil na kole k pro mne k tomuto datu neuvěřitelných 13 hodin a celkem tedy přes 16 hodin aktivit! S trochou lítosti myslím na to, jak by asi vypadal loňský rok, kdybych s Milošovým vedením mohl už touto dobou jezdit venku, navíc s příznivou předpovědí na celý březen. Ovšem co je pryč, je pryč a letos už je to jenom takové popojíždění bez systému, taky dobrý.
Našel jsem ovšem novou zajímavou motivaci k hubnutí, kterou je skleněná stěna v tanečním sále. Jestli máme za necelý rok předtančovat, měl bych vypadat trochu elegantněji než dnes. Vono tahat váhu navíc na kole je jedna věc, ale vidět nadskakující neopren třeba při svižnějším jive, to už je jiná káva.
Od zítřka tedy "stay hungry" Marťo! :-)
Příští týden zatím vypadá výrazně prahovatější a vůbec organizačně složitější, čili nebude tak výživný, ale něco z něj třeba vytlučem.
sobota 19. února 2011
Kindle 3, vlastně předmluva :-)
S ohledem na havarijní stav kotníku a blížící se březen měsíc knihy se dneska podíváme na věc, která už sice dávno není žhavou novinkou, ale přesto z ní mám pořád velkou radost a stal se z ní v posledních měsících nerozlučný společník.
Jde o čtečku elektronických knih Kindle 3 od Amazonu. Jsa náruživým čtenářem a dlouholetým průkopníkem čtení elektronických knih, uvažoval jsem nad nějakou čtečkou už delší dobu. Do současné doby jsem knížky vždycky četl na zařízení z aktivním (rozumněj podsvíceným) displejem už od dob pořízení Palma Tungsten T, který byl mým vůbec prvním PDA a je to už drahně let (řekl bych tak 10, sákryš). Začal jsem na něm číst, protože miminko tenkrát lampa budila, ale podsvícený displej nikoli. Tak nějak jsem si na čtení tímto stylem zvykl a displej PDA či posléze smartphonu byl pro mne jedním z klíčových parametrů výběru právě i pro pohodlné čtení. Když nad tím tak přemýšlím, byla to celkem dlouhá řada zařízení, na která většinou vzpomínám rád. První byl vysouvací Palm Tungsten T, který byl předposledním barevným palmem se dedikovanou ploškou pro grafitti (rozpoznávání písma psaného dotykovým perem, kde jsou ty časy). Druhý byl Palm Tungsten T3, jedno ze zařízení, které mi fakt hodně přirostlo k srdci a dodnes mě mrzí, že jsem ho prodal. Na svou dobu luxusní displej s HiRes rozlišením (320x480) o kterém se konkurenci ani nezdálo docel velké úhlopříčky. Četlo se na něm opravdu báječně. Navíc vysouvací kovová konstrukce, no mazel, že?
Jenomže potom jsem pořídil Nokii 6230 a Palm pro tento model odmítl vyvinout ovladač pro bluetooth modem. No tak šla Nokia ženě, Palm do světa a já si pořídil 1. smartphone, který byl vůbec ze všech mých dosavadních zařízení ten nejlepší stroj a kdyby podporoval moderní komunikační technologie, vyhovuje mi koncept dodnes. Výdrž, oddělený chipset pro PDA část a zvlášť pro telefon, takže i když člověk zabil PDA nějakou zběsilou aplikací, pořád telefonoval. Ach jo, kde jsou ty časy, krasavec, že? Qwerty klávesnice na flipu, pětisměrný jogdial pro ovládání menu........ Displej byl sice výrazně menší než Tungstení, ale za všechny ty ostatní báječné vlastnosti jsem to rád odpustil.
Jenomže léta plynula (skoro dvě:-) a objevila se mobilní wokna verze 5 a s nimi legendární Qtek 9100 s vysouvací klávesnicí. Zpočátku totální zoufalství, neodladěný firmware, tuhnutí telefonu, výdrž slaboučká proti P910i, ale pak se to zlepšilo a měl jsem strojek docela rád. Taky pěknej že:
Slabinou zařízení byl ale zejména procesor, kterému ani firmware či přetaktování moc nepomáhalo. Proto byl posléze nahrazen následovníkem, modelem HTC TyTN, který byl totálním omylem. Nový procesor od Samsungu byl sice taktován na 400MHz, oproti 196MHz Omapu od TI z Qteka ale rozdíl prakticky nerozpoznatelný.
Byl jsem jím tak frustrován, že jsem se zkusil vrátit k Sonyericssonu a jeho modelu P1i, ale UIQ3 mne fakt nenadchlo a po dvouměsíčním pachtění jsem snahu zvyknout si vzdal. Významný je pouze tím, že v době pořízení už jsem provozoval blog a napsal o něm článek:-).
Navíc se objevil HTC TyTN II s integrovanou GPS a chipsetem od Quallcomu, který jsem prostě musel mít. Báječný stroj a poslední v řadě strojů s QVGA rozlišením, na kterých jsem četl. Zejména z
z GPS-ky jsem měl velikou radost. Spolu s 9100 a TyTNem měla zařízení stejně velký displej 2,8 palce a QVGA rozlišení. Tenkrát mi přišlo fajn, ale když se objevilo HTC Diamond, první zařízení s VGA displejem, byl jsem po prvním shlédnutí ztracen. Maličký krásný stroj, proti TyTN II a spol naprosto báječný displej, bohužel s mizernou výdrží na baterky (dodává se s 900mAh baterkou, což fakt nechápu!). Měl jsem ho tak krátce, že jsem o něm ani nestihl napsat. Krátce po jeho pořízení totiž HTC představilo model Touch HD a přes všechna dobrá předsevzetí jsem displeji 3,5 palce s WVGA rozlišením neodolal.
Skoro přesně po roce, to už se psal rok 2009, HTC představilo model HD2. 4,2 palce kapacitního displeje. Pořádná plachta, na čtení už téměř bez kompromisů (myslel jsem). Ten mi vlastně vydržel až do včerejšího dne, kdy jsem po více než 10-ti letech opustil na nějaký čas dotykové přístroje, ale to už je jiná pohádka.
Jak se tak dívám, rozepsal jsem článek o Kindlovi, ale vyšla z toho vzpomínka na strojky, které mi prošly rukama a aspoň chvíli jsem na nich četl. Tak z toho uděláme Kindle předmluvu a o čtečce doopravdy zase příště :-)
Jde o čtečku elektronických knih Kindle 3 od Amazonu. Jsa náruživým čtenářem a dlouholetým průkopníkem čtení elektronických knih, uvažoval jsem nad nějakou čtečkou už delší dobu. Do současné doby jsem knížky vždycky četl na zařízení z aktivním (rozumněj podsvíceným) displejem už od dob pořízení Palma Tungsten T, který byl mým vůbec prvním PDA a je to už drahně let (řekl bych tak 10, sákryš). Začal jsem na něm číst, protože miminko tenkrát lampa budila, ale podsvícený displej nikoli. Tak nějak jsem si na čtení tímto stylem zvykl a displej PDA či posléze smartphonu byl pro mne jedním z klíčových parametrů výběru právě i pro pohodlné čtení. Když nad tím tak přemýšlím, byla to celkem dlouhá řada zařízení, na která většinou vzpomínám rád. První byl vysouvací Palm Tungsten T, který byl předposledním barevným palmem se dedikovanou ploškou pro grafitti (rozpoznávání písma psaného dotykovým perem, kde jsou ty časy). Druhý byl Palm Tungsten T3, jedno ze zařízení, které mi fakt hodně přirostlo k srdci a dodnes mě mrzí, že jsem ho prodal. Na svou dobu luxusní displej s HiRes rozlišením (320x480) o kterém se konkurenci ani nezdálo docel velké úhlopříčky. Četlo se na něm opravdu báječně. Navíc vysouvací kovová konstrukce, no mazel, že?
Jenomže potom jsem pořídil Nokii 6230 a Palm pro tento model odmítl vyvinout ovladač pro bluetooth modem. No tak šla Nokia ženě, Palm do světa a já si pořídil 1. smartphone, který byl vůbec ze všech mých dosavadních zařízení ten nejlepší stroj a kdyby podporoval moderní komunikační technologie, vyhovuje mi koncept dodnes. Výdrž, oddělený chipset pro PDA část a zvlášť pro telefon, takže i když člověk zabil PDA nějakou zběsilou aplikací, pořád telefonoval. Ach jo, kde jsou ty časy, krasavec, že? Qwerty klávesnice na flipu, pětisměrný jogdial pro ovládání menu........ Displej byl sice výrazně menší než Tungstení, ale za všechny ty ostatní báječné vlastnosti jsem to rád odpustil.
Jenomže léta plynula (skoro dvě:-) a objevila se mobilní wokna verze 5 a s nimi legendární Qtek 9100 s vysouvací klávesnicí. Zpočátku totální zoufalství, neodladěný firmware, tuhnutí telefonu, výdrž slaboučká proti P910i, ale pak se to zlepšilo a měl jsem strojek docela rád. Taky pěknej že:
Byl jsem jím tak frustrován, že jsem se zkusil vrátit k Sonyericssonu a jeho modelu P1i, ale UIQ3 mne fakt nenadchlo a po dvouměsíčním pachtění jsem snahu zvyknout si vzdal. Významný je pouze tím, že v době pořízení už jsem provozoval blog a napsal o něm článek:-).
Navíc se objevil HTC TyTN II s integrovanou GPS a chipsetem od Quallcomu, který jsem prostě musel mít. Báječný stroj a poslední v řadě strojů s QVGA rozlišením, na kterých jsem četl. Zejména z
z GPS-ky jsem měl velikou radost. Spolu s 9100 a TyTNem měla zařízení stejně velký displej 2,8 palce a QVGA rozlišení. Tenkrát mi přišlo fajn, ale když se objevilo HTC Diamond, první zařízení s VGA displejem, byl jsem po prvním shlédnutí ztracen. Maličký krásný stroj, proti TyTN II a spol naprosto báječný displej, bohužel s mizernou výdrží na baterky (dodává se s 900mAh baterkou, což fakt nechápu!). Měl jsem ho tak krátce, že jsem o něm ani nestihl napsat. Krátce po jeho pořízení totiž HTC představilo model Touch HD a přes všechna dobrá předsevzetí jsem displeji 3,5 palce s WVGA rozlišením neodolal.
Skoro přesně po roce, to už se psal rok 2009, HTC představilo model HD2. 4,2 palce kapacitního displeje. Pořádná plachta, na čtení už téměř bez kompromisů (myslel jsem). Ten mi vlastně vydržel až do včerejšího dne, kdy jsem po více než 10-ti letech opustil na nějaký čas dotykové přístroje, ale to už je jiná pohádka.
Jak se tak dívám, rozepsal jsem článek o Kindlovi, ale vyšla z toho vzpomínka na strojky, které mi prošly rukama a aspoň chvíli jsem na nich četl. Tak z toho uděláme Kindle předmluvu a o čtečce doopravdy zase příště :-)
pátek 11. února 2011
Změna při únoru
Úplně původně jsem chtěl tento blog zcela vypnout. Blogspot to ale neumožňuje, buď lze vše smazat, nebo maximálně omezit přístupy. Dal jsem si tedy nějaký čas na rozmyšlenou a zavřel přístupy. Co mne opravdu překvapilo, bylo množství dotazů, co je s blogem, proč jsem ho zavřel a že je to škoda. Ať už proto, že sem tam někoho (i nového) zajímá nějaká z pár zdejších recenzí, nebo proto, že sem zabrousí prostě zavzpomínat na nějaký závod. Skutečností rovněž je, že jsem psaní věnoval docela dost času a asi by fakt byla škoda to všechno na dva kliky poslat do háje.
Blog tak nakonec zůstane s tím, že zatím zvažuji, jakým způsobem ho budu používat. Určitě už nezůstane ryze sportovním deníčkem, protože přístup ke sportu jsem poměrně zásadně přehodnotil a přeřadil ho na nižší prioritu. Proto jsem i ukončil spolupráci s Milošem a Endurainingem, která byla velmi zajímavou etapou, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že to není můj šálek kávy, stejně jako jím není závodění.
Sport tedy dostane místo pouhého koníčku bez toho, aby se kolem organizace tréninku točilo veškeré moje pánování toho mála volného času, který mám. Do toho navíc přibyla velmi zajímavá nová aktivita, zatím tedy hodně v plenkách, kterou je společenský tanec. Manželka se pro původně jednou týdně konanou aktivitu nadchla, takže kromě základního kurzu docházíme ještě navíc na "tančírnu", kde mimo standardního pátku ještě ve středu večer pilujeme styl :-).
Po měsíci jsem se dostal už tak daleko, že jsem pořídil stejné taneční botky značky Supadance, jaké má Richard Gere ve filmu Shall we Dance, který jsem byl z přípravných důvodů přinucen shlédnout:-D.
Na závěr bych chtěl skutečně poděkovat všem, kteří mi napsali milé maily na téma, jak sem rádi chodí. Kvůli vám tedy budu i nadále své grafomanské záchvaty řešit zde. Díky.
JM
Blog tak nakonec zůstane s tím, že zatím zvažuji, jakým způsobem ho budu používat. Určitě už nezůstane ryze sportovním deníčkem, protože přístup ke sportu jsem poměrně zásadně přehodnotil a přeřadil ho na nižší prioritu. Proto jsem i ukončil spolupráci s Milošem a Endurainingem, která byla velmi zajímavou etapou, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že to není můj šálek kávy, stejně jako jím není závodění.
Sport tedy dostane místo pouhého koníčku bez toho, aby se kolem organizace tréninku točilo veškeré moje pánování toho mála volného času, který mám. Do toho navíc přibyla velmi zajímavá nová aktivita, zatím tedy hodně v plenkách, kterou je společenský tanec. Manželka se pro původně jednou týdně konanou aktivitu nadchla, takže kromě základního kurzu docházíme ještě navíc na "tančírnu", kde mimo standardního pátku ještě ve středu večer pilujeme styl :-).
Po měsíci jsem se dostal už tak daleko, že jsem pořídil stejné taneční botky značky Supadance, jaké má Richard Gere ve filmu Shall we Dance, který jsem byl z přípravných důvodů přinucen shlédnout:-D.
Na závěr bych chtěl skutečně poděkovat všem, kteří mi napsali milé maily na téma, jak sem rádi chodí. Kvůli vám tedy budu i nadále své grafomanské záchvaty řešit zde. Díky.
JM
sobota 22. ledna 2011
Provozní odstávka
Znáte ten ukrutný vtip, jak vede jednooký slepého bráchu lesem k babičce a cestou mu větvička vypíchne oko? "Tak jsme došli brácho", povídá a brácha: "jé prima, ahój babi"....
Tak nějak podobně jsem se cítil dneska ráno. Hezky přimrzlo, tak jsem si vyrazil trošku provětrat organismus na lehký klus. Ve sluchátkách Manowar, venku to vypadalo, že možná vyleze sluníčko, no prostě paráda. Uběhl jsem asi půl kilometru a při seběhu do "myší díry" pod kolejemi na úplně rovné cestě lup, špatný došlap a levá gramlonožka opět podvrtnuta. Sice tentokrát bez pádu, ani to nebyla taková škuba jako posledně, nicméně kotník opět nádherně otéká a počítám, že nejpozději pozítří bude hrát všemi barvami jako papoušek. Zkrátka hezký výronek.
Co z toho plyne?
- hrábl jsem do starších věcí a začal poslouchat toto:
fakt parádní muzika, vůbec nechápu, jak jsem bez ní mohl tak dlouho existovat.
- pravděpodobně jsem běžecký návrat uspěchal. To už podruhé neudělám, takže pauza od klusu minimálně do konce února možná déle. Tím také padají jakékoli úvahy o jarních běžeckých závodech
- asi se budu věnovat víc kolu, ale v tuto chvíli fakt nevím, jsem dost otrávený a zklamaný.
- bez běhu pro mne plavání ztrácí totálně význam, protože o nějakých výsledcích na TT v létě s ohledem na reálně více než dvouměsíční zimní běžecký výpadek nelze pomýšlet. Bez plánů v TT budu motivaci k plavání hledat jenom opravdu velice obtížně.
- naprosto vážně přemýšlím, že se vykašlu na jakýkoli systém zavánějící tréninkem a budu se věnovat společenskému tanci, zdokonalování v cizích jazycích, šachům, dámě a tak. Do toho se podle chuti občas projedu na kole.
No a finálně z toho plyne fakt, že si dávám pauzu od psaní blogu. Zejména tedy proto, aby se nestal příliš plačtivým, případně nesportovním, když toho sportu ubude. Pozitivní je, že jsem si nedal jako loni žádné závodní cíle, čímž mi reálně výpadek zase až tolik nevadí, protože všechny závodní abmice zůstávají stejné a to nulové:-).
Takže ať se vám všem zranění vyhýbají, ať si můžu aspoň přečíst, jak se dobře sportuje jiným:-)
Zdar.
Tak nějak podobně jsem se cítil dneska ráno. Hezky přimrzlo, tak jsem si vyrazil trošku provětrat organismus na lehký klus. Ve sluchátkách Manowar, venku to vypadalo, že možná vyleze sluníčko, no prostě paráda. Uběhl jsem asi půl kilometru a při seběhu do "myší díry" pod kolejemi na úplně rovné cestě lup, špatný došlap a levá gramlonožka opět podvrtnuta. Sice tentokrát bez pádu, ani to nebyla taková škuba jako posledně, nicméně kotník opět nádherně otéká a počítám, že nejpozději pozítří bude hrát všemi barvami jako papoušek. Zkrátka hezký výronek.
Co z toho plyne?
- hrábl jsem do starších věcí a začal poslouchat toto:
fakt parádní muzika, vůbec nechápu, jak jsem bez ní mohl tak dlouho existovat.
- pravděpodobně jsem běžecký návrat uspěchal. To už podruhé neudělám, takže pauza od klusu minimálně do konce února možná déle. Tím také padají jakékoli úvahy o jarních běžeckých závodech
- asi se budu věnovat víc kolu, ale v tuto chvíli fakt nevím, jsem dost otrávený a zklamaný.
- bez běhu pro mne plavání ztrácí totálně význam, protože o nějakých výsledcích na TT v létě s ohledem na reálně více než dvouměsíční zimní běžecký výpadek nelze pomýšlet. Bez plánů v TT budu motivaci k plavání hledat jenom opravdu velice obtížně.
- naprosto vážně přemýšlím, že se vykašlu na jakýkoli systém zavánějící tréninkem a budu se věnovat společenskému tanci, zdokonalování v cizích jazycích, šachům, dámě a tak. Do toho se podle chuti občas projedu na kole.
No a finálně z toho plyne fakt, že si dávám pauzu od psaní blogu. Zejména tedy proto, aby se nestal příliš plačtivým, případně nesportovním, když toho sportu ubude. Pozitivní je, že jsem si nedal jako loni žádné závodní cíle, čímž mi reálně výpadek zase až tolik nevadí, protože všechny závodní abmice zůstávají stejné a to nulové:-).
Takže ať se vám všem zranění vyhýbají, ať si můžu aspoň přečíst, jak se dobře sportuje jiným:-)
Zdar.
neděle 16. ledna 2011
Týden s novinkami
Sice týdenní přehledy psát nebudu, ale když bude o čem, tak občas jo. Teď to ve světle minulého týdne vypadá na nějakou pravidelnost, ale nenechte se mýlit.
Tento týden začal, řekl bych, skoro standardně.
V pondělí jsem chtěl ráno vstát, ale nevstal, chtěl jít v poledne plavat, ale nešel a chtěl to dohnat aspoň večer na trenažéru, ale po třičtvrtě hodině to zabalil. Prostě start na pohodu.
Úterní ráno už bylo ve znamení populárního hesla "leden, měsíc síly" a z toho plynoucího povinného vstávání ráno na posilování. Pevné rozhodnutí vstát v pět jsem přehodnotil ve 4:55 a přetočil budíka na 6:30. Vono věděl jsem, že budu vstávat ve středu po čtvrté ráno kvůli nekřesťanskému termínu 1. schůzky v Práglu, iniciativa mne tedy přešla. Bez posilky, s pevným rozhodnutím v poledne plavat, jsem plavání vypustil. Holt člověk míní a operativa mění. Odpoledne jsem tedy musel doma slušně poprosit, odposilovat a potom ještě odvrtět trenažér. Řeknu vám, sebe bych doma nechtěl:-)
Středoprágl a s tím klasicky volný den. Tedy spíš "volný", protože každý den začínající ve 4:00 je nadměrně dlouhý, když se člověk dostane do betle až po půlnoci.
Ve čtvrtek jsem byl fakt pevně, ale pevně rozhodnutý pro 3 fáze. Leden měsíc síly pokračuje a kdy dohnat plavání když ne ve čtvrtek, že? Od samého rána se to vyvíjelo skvěle. Zkuste vstát po 20-ti hodinovém dni v pět. No Alda by asi na bazén vstal, ale mně prostě 3,5 hodiny spánku přijde zoufale málo. Ostatně to i hodin 5, ale přece jenom je to vlastně o polovinu delší noc, než 3,5. Přes poledne se mi tam nasáčkovala nějaká call conference, do vody jsem tedy lezl ve 13:30, když už jsem myslel, že budu zase bez plavání. Nakonec jsem se pěkně zrasoval delfínem na pouhých 1,6km.
Odpoledne nebylo kam utéct, zase poska a kolo v jedné mírně dělené odpolední fázi. Při dřepech jsem si jako bonus pitomě natáhl zboku pravé stehno a bolí jak čert. Na kole jsem ho sice trochu rozjel, nicméně uvidíme co dál. Do postele jsem lezl pěkně prošitý, fakt dost dobrej čtvrtek.
Těžko se po něm divit pátku bez ranní fáze. Tím jsem tento týden dosáhl mimořádné, 100%-tní neúspěšnosti ve vstávání. Kdy jsem naposledy dosáhl na 100% v čemkoli už ani nepamatuju:-) V poledne jsem ale stihl zaplavat, 1,9 km s packama na zrasování ručiček a zejména ramen postačilo. Zásadně jsem to ovšem zúročil večer.
Tady přichází 1. novinka tohoto týdne a, řekl bych, naprosto revoluční tréninkový motiv. Začal jsem totiž s milostivou paní navštěvovat taneční kurzy manželů Šrámkových, kde mne čeká 9 standardních dvouhodinových lekcí, prodloužená a ples. Prostě o pátky vystaráno až do konce března. Obsadili jsme ve třech párech přesnou čtvrtinu kurzu a byla to fakt legrace. Šrámkovi jsou velice sympatičtí a jednotka utekla jako nic. Tréninkově zatím méně přínosné, vždyť úvodní blues je dosti nenáročný a pomalý tanec s klíčovým parametrem nízko uložených rukou. ovšem následný foxtrot se již jednak odehrává ve svižnějším tempu, hlavně však vyžaduje standardní držení páru se zvednutýma rukama. Ramena plakala celou druhou hodinu:-). Těším se na další lekce po pátečním "packování".
V sobotu jsem se vstát nesnažil. Kurz končí v deset, do postele člověk leze pozdě a ráno jsme jeli vyzvednout děti k rodičům (obětavě hlídajícím zabávájícím se rodičům), kteří nás navíc velkoryse pozvali na oběd. Odpoledne se nějak natáhlo, dostavil se totální kopr a jediné, k čemu jsem dokopal své tlusté líné tělo, byla hoďka trenažérování. Jakoby ZDV, ale příliš krátko.
Neděli jsem plánoval jako začátek běžeckého tréninku. Od výronu jsem neběhal, nejdřív to nešlo kvůli bolesti, pak bylo kluzko a na konec jsem se propracoval ke standardnímu "asi to moc nepůjde, tak se mi vlastně nechce". No ale dneska počasí vypadalo podle předpovědi nadějně, tak půjde dopoledne. Jénomže, týdení spánkové resty se promítly do lezení z pelechu kolem devítky, čímž se dopoledne muže aspoň občas pomáhajícího doma výrazně zkracuje. Venku bylo beztak divně, není tedy nic snažšího než přeložit trénink na odpoledne.
Odpoledne vykouklo sluníčko, čímž se sešlo několik faktorů: slušné počasí, nějaká střední nechuť jít běhat a Milošovo dotazy, jestli už jsem vytáhl horáka (neprozřetelně jsem mu existenci svého pravěkého majetku zmínil). Výsledkem byla cesta do sklepa, nafoukání gum, lehké namazání a výjezd v lednu. Poprvé po asi 10-ti letech, možná déle. Odjel jsem hezkých 40km za necelé dvě hoďky a fakt se mi to líbilo, což je druhá novinka tento týden. Napadá mne u toho lehká asociace. Když jsem v roce 2007 začal spekulovat o IM a trénoval podle Michala, vedli jsme debaty o zimní cyklistice. Michal striktní nepřítel indoor aktivit, já striktní nepřítel škaredého počasí a zimního kola vůbec. No a letos? Michal si koupil trenažér a já vyrazil v lednu ven.
A to by stačilo.
Tento týden začal, řekl bych, skoro standardně.
V pondělí jsem chtěl ráno vstát, ale nevstal, chtěl jít v poledne plavat, ale nešel a chtěl to dohnat aspoň večer na trenažéru, ale po třičtvrtě hodině to zabalil. Prostě start na pohodu.
Úterní ráno už bylo ve znamení populárního hesla "leden, měsíc síly" a z toho plynoucího povinného vstávání ráno na posilování. Pevné rozhodnutí vstát v pět jsem přehodnotil ve 4:55 a přetočil budíka na 6:30. Vono věděl jsem, že budu vstávat ve středu po čtvrté ráno kvůli nekřesťanskému termínu 1. schůzky v Práglu, iniciativa mne tedy přešla. Bez posilky, s pevným rozhodnutím v poledne plavat, jsem plavání vypustil. Holt člověk míní a operativa mění. Odpoledne jsem tedy musel doma slušně poprosit, odposilovat a potom ještě odvrtět trenažér. Řeknu vám, sebe bych doma nechtěl:-)
Středoprágl a s tím klasicky volný den. Tedy spíš "volný", protože každý den začínající ve 4:00 je nadměrně dlouhý, když se člověk dostane do betle až po půlnoci.
Ve čtvrtek jsem byl fakt pevně, ale pevně rozhodnutý pro 3 fáze. Leden měsíc síly pokračuje a kdy dohnat plavání když ne ve čtvrtek, že? Od samého rána se to vyvíjelo skvěle. Zkuste vstát po 20-ti hodinovém dni v pět. No Alda by asi na bazén vstal, ale mně prostě 3,5 hodiny spánku přijde zoufale málo. Ostatně to i hodin 5, ale přece jenom je to vlastně o polovinu delší noc, než 3,5. Přes poledne se mi tam nasáčkovala nějaká call conference, do vody jsem tedy lezl ve 13:30, když už jsem myslel, že budu zase bez plavání. Nakonec jsem se pěkně zrasoval delfínem na pouhých 1,6km.
Odpoledne nebylo kam utéct, zase poska a kolo v jedné mírně dělené odpolední fázi. Při dřepech jsem si jako bonus pitomě natáhl zboku pravé stehno a bolí jak čert. Na kole jsem ho sice trochu rozjel, nicméně uvidíme co dál. Do postele jsem lezl pěkně prošitý, fakt dost dobrej čtvrtek.
Těžko se po něm divit pátku bez ranní fáze. Tím jsem tento týden dosáhl mimořádné, 100%-tní neúspěšnosti ve vstávání. Kdy jsem naposledy dosáhl na 100% v čemkoli už ani nepamatuju:-) V poledne jsem ale stihl zaplavat, 1,9 km s packama na zrasování ručiček a zejména ramen postačilo. Zásadně jsem to ovšem zúročil večer.
Tady přichází 1. novinka tohoto týdne a, řekl bych, naprosto revoluční tréninkový motiv. Začal jsem totiž s milostivou paní navštěvovat taneční kurzy manželů Šrámkových, kde mne čeká 9 standardních dvouhodinových lekcí, prodloužená a ples. Prostě o pátky vystaráno až do konce března. Obsadili jsme ve třech párech přesnou čtvrtinu kurzu a byla to fakt legrace. Šrámkovi jsou velice sympatičtí a jednotka utekla jako nic. Tréninkově zatím méně přínosné, vždyť úvodní blues je dosti nenáročný a pomalý tanec s klíčovým parametrem nízko uložených rukou. ovšem následný foxtrot se již jednak odehrává ve svižnějším tempu, hlavně však vyžaduje standardní držení páru se zvednutýma rukama. Ramena plakala celou druhou hodinu:-). Těším se na další lekce po pátečním "packování".
V sobotu jsem se vstát nesnažil. Kurz končí v deset, do postele člověk leze pozdě a ráno jsme jeli vyzvednout děti k rodičům (obětavě hlídajícím zabávájícím se rodičům), kteří nás navíc velkoryse pozvali na oběd. Odpoledne se nějak natáhlo, dostavil se totální kopr a jediné, k čemu jsem dokopal své tlusté líné tělo, byla hoďka trenažérování. Jakoby ZDV, ale příliš krátko.
Neděli jsem plánoval jako začátek běžeckého tréninku. Od výronu jsem neběhal, nejdřív to nešlo kvůli bolesti, pak bylo kluzko a na konec jsem se propracoval ke standardnímu "asi to moc nepůjde, tak se mi vlastně nechce". No ale dneska počasí vypadalo podle předpovědi nadějně, tak půjde dopoledne. Jénomže, týdení spánkové resty se promítly do lezení z pelechu kolem devítky, čímž se dopoledne muže aspoň občas pomáhajícího doma výrazně zkracuje. Venku bylo beztak divně, není tedy nic snažšího než přeložit trénink na odpoledne.
Odpoledne vykouklo sluníčko, čímž se sešlo několik faktorů: slušné počasí, nějaká střední nechuť jít běhat a Milošovo dotazy, jestli už jsem vytáhl horáka (neprozřetelně jsem mu existenci svého pravěkého majetku zmínil). Výsledkem byla cesta do sklepa, nafoukání gum, lehké namazání a výjezd v lednu. Poprvé po asi 10-ti letech, možná déle. Odjel jsem hezkých 40km za necelé dvě hoďky a fakt se mi to líbilo, což je druhá novinka tento týden. Napadá mne u toho lehká asociace. Když jsem v roce 2007 začal spekulovat o IM a trénoval podle Michala, vedli jsme debaty o zimní cyklistice. Michal striktní nepřítel indoor aktivit, já striktní nepřítel škaredého počasí a zimního kola vůbec. No a letos? Michal si koupil trenažér a já vyrazil v lednu ven.
A to by stačilo.
neděle 9. ledna 2011
Výjimečně týdenní souhrn
Sice jsem na týdenní přehledy rezignoval, protože mne jednak nebaví je psát, druhak dost silně pochybuji, že někoho baví je číst. Ono je to stejně většinou o nedodržování zásad, vynechaných tréninkových jednotkách, nezvládnutých jednotkách případně o následcích zvládnutých jednotek :-).
Tento týden se mi ale nad očekávání povedl, tak se mimořádně trochu pochválím. Ostatně nikdo mě nepochválí tak hezky, jako já, že jo.
V pondělí se odehrála 1. velmi zajímavá věc a to plavání. 1. od závodu na Lipně v půlce prázdnin. Sice jenom půl hoďka v polední pauze, ale každý začátek je těžký. Večer jsem si ještě sedl na kolo a dal si hoďku a půl trenažéru. Asi po hodině mne pořádně vystrašil powertap, který přestal fungovat. Naštěstí se ukázalo, že problém je prostý: každé zařízení na baterku holt tuto časem vybije, uff.
V úterý jsem stejně jako v pondělí nevstal, vůbec mám v poslední době značné problémy s ranní morálkou, kdeže časy 2007, 2008 jsou. Ono se mi stejně do běhu zatím moc nechce. Kotník je pořád občas cítit, tak ho nebudu dráždit. V poledne jsem zopakoval plavání (už druhá jednotka v týdnu, tý jo) a večer jsem si zopákl trenažér. Lehkou hodinku s kadenčními úseky.
Pravidelná středeční Praha značí volný den.
O čtvrtku jsem už tento týden psal, čili jenom suma sumárum ráno poska, v poledne plavčo a večer trenažér.
V pátek jsem chtěl fakt najisto vstát, ale dopadlo to všechna rána tento týden, čili prdlačku. Večer jsem si dal aspoň pro formu hodinku na trenažéru, ať jde aspoň váha trošku dolů. Novoroční maximum 107 je už přeci jenom přeháňka a večerní pohyb před spaním místo vína a sejra je celkem učinná metoda:-)
V sobotu to vyšlo na další dvoufázový den. Teda nebyly to ani tak dvě fáze, protože k tréninku jsem se dostal až odpoledne po návštěvě filmu "Já padouch", který děti totálně nadchl. Nejdřív jsem si lehce zaposiloval, dal salátek a nasázel tam pár silových intervalů na trenažéru, jak to má velké E rád.
V neděli jsem fakt chtěl jít ráno běhat, ale v sobotu večer jsme si otevřeli tak dobrou bílou rulandu, že jsem u ní seděl skoro do půlnoci, ráno tedy opět neklaplo a místo toho jsem se pěkně válel v posteli, taky dobrý. S ohledem na hnusnou inverzi venku a Matýskovo silné nachlazení vyhlásila manželka pyžamový den, který jsem narušil jenom dalším cyklotréninkem na trenažéru, tento týden v pořadí šestým, celkem psycho že? Původně jsem chtěl jet 2 hodiny ZDV, ale dnes už mě to fakt drsně nebavilo, tak jsem to po hodině dvacet zabalil a tím nedosáhl o 22 minut na 12 hodin za týden.
I tak jsem ovšem spokojen, myslím totiž, že maniaků, co odtrenažérují za týden 7,5 hodiny není za tolik.
Každopádně příští týden už snad začnu i vstávat :-)
Tento týden se mi ale nad očekávání povedl, tak se mimořádně trochu pochválím. Ostatně nikdo mě nepochválí tak hezky, jako já, že jo.
V pondělí se odehrála 1. velmi zajímavá věc a to plavání. 1. od závodu na Lipně v půlce prázdnin. Sice jenom půl hoďka v polední pauze, ale každý začátek je těžký. Večer jsem si ještě sedl na kolo a dal si hoďku a půl trenažéru. Asi po hodině mne pořádně vystrašil powertap, který přestal fungovat. Naštěstí se ukázalo, že problém je prostý: každé zařízení na baterku holt tuto časem vybije, uff.
V úterý jsem stejně jako v pondělí nevstal, vůbec mám v poslední době značné problémy s ranní morálkou, kdeže časy 2007, 2008 jsou. Ono se mi stejně do běhu zatím moc nechce. Kotník je pořád občas cítit, tak ho nebudu dráždit. V poledne jsem zopakoval plavání (už druhá jednotka v týdnu, tý jo) a večer jsem si zopákl trenažér. Lehkou hodinku s kadenčními úseky.
Pravidelná středeční Praha značí volný den.
O čtvrtku jsem už tento týden psal, čili jenom suma sumárum ráno poska, v poledne plavčo a večer trenažér.
V pátek jsem chtěl fakt najisto vstát, ale dopadlo to všechna rána tento týden, čili prdlačku. Večer jsem si dal aspoň pro formu hodinku na trenažéru, ať jde aspoň váha trošku dolů. Novoroční maximum 107 je už přeci jenom přeháňka a večerní pohyb před spaním místo vína a sejra je celkem učinná metoda:-)
V sobotu to vyšlo na další dvoufázový den. Teda nebyly to ani tak dvě fáze, protože k tréninku jsem se dostal až odpoledne po návštěvě filmu "Já padouch", který děti totálně nadchl. Nejdřív jsem si lehce zaposiloval, dal salátek a nasázel tam pár silových intervalů na trenažéru, jak to má velké E rád.
V neděli jsem fakt chtěl jít ráno běhat, ale v sobotu večer jsme si otevřeli tak dobrou bílou rulandu, že jsem u ní seděl skoro do půlnoci, ráno tedy opět neklaplo a místo toho jsem se pěkně válel v posteli, taky dobrý. S ohledem na hnusnou inverzi venku a Matýskovo silné nachlazení vyhlásila manželka pyžamový den, který jsem narušil jenom dalším cyklotréninkem na trenažéru, tento týden v pořadí šestým, celkem psycho že? Původně jsem chtěl jet 2 hodiny ZDV, ale dnes už mě to fakt drsně nebavilo, tak jsem to po hodině dvacet zabalil a tím nedosáhl o 22 minut na 12 hodin za týden.
I tak jsem ovšem spokojen, myslím totiž, že maniaků, co odtrenažérují za týden 7,5 hodiny není za tolik.
Každopádně příští týden už snad začnu i vstávat :-)
čtvrtek 6. ledna 2011
Trenér říká: "Leden měsíc síly"
Nedávno jsme vedli s Milošem Endurainingem 1. diskusi jak skládat trénink na kolo a v jedné reakci mi Miloš napsal: ....položit se do toho, soustředit se na "leden měsíc síly"....Tato formulace mě fakt dostala až tak, že jsem se dnes pustil do experimentu. Ještě před jeho popisem vysvětlím, jako ono Milošovo "leden měsíc síly" má vypadat. V zásadě jde o 2 jednotky, z nichž 1. je posilovna (pochopitelně obsahující cvičení nohou) a druhá nějaká intervalová divočina v kopcích, ať už běžecká, nebo cyklistická. V mém případě zatím cyklistická, protože hňápat do stále trochu bolavého kotníku 106-ti kilama si netroufám.
Jelikož je tato kombinace mimo víkend těžko zvládnutelná, řešil jsem to loni večerní posilkou a ranními výběhy kopců, což po výronu zatím nejde. Experiment tedy spočíval v zařazení posilovny časně ráno, ještě před prací. Dokoupil jsem kolečka k čince (poslední 2 pětky syčáci, chtěl jsem 4, 2,5 kg neměli v Hervisu vůbec!) a šup. Jo, cvičím aktuálně doma, jednak se mi nechce do fitka, páč jsem tlustej, druhak časově to vychází daleko nejlíp. Sice jsem limitován ve výběru cviků (u noh obzvlášť), ale při troše kreativity se to dá. Jediný větší limit je váha na dřepy, kde můžu dřepat jenom to, co si zvednu ze země, ale kompenzuji to vyššími počty opakování, což ani Milošovi nevadí.
Tak teda, běh nalačno je celkem dobrá věc, posilování proti tomu dost nářez, ale přežil jsem s tím, že večer si sednu na trenažér. Kolega mě ale ještě ukecal, ať jdeme plavat (považte, tento týden v pondělí jsem plaval prvně od závodu na Lipně v červenci a ve čtvrtek už jsem ve vodě potřetí, to je morálka :-)), tak jsem si řekl "leden měsíc síly", hodil do tašky packy a šel na to. Bez ohledu na totální zmar stylový, pocitový a vůbec plavecký celkově, jsem odplaval nějaké motýlky a packové motivy na sílu v celkové délce 1600m, takže z vody jsem lezl po žebříku, bo zvednout na rukách se nešlo:-) Už se těším na březen, to je tuším měsíc knihy
Večer jsem si ještě odkroutil hoďku a půl na trenažéru 5x5 minut silových intervalů a mám splněno. Sláva, dneska si postel fakt zastloužím:-)
Jelikož je tato kombinace mimo víkend těžko zvládnutelná, řešil jsem to loni večerní posilkou a ranními výběhy kopců, což po výronu zatím nejde. Experiment tedy spočíval v zařazení posilovny časně ráno, ještě před prací. Dokoupil jsem kolečka k čince (poslední 2 pětky syčáci, chtěl jsem 4, 2,5 kg neměli v Hervisu vůbec!) a šup. Jo, cvičím aktuálně doma, jednak se mi nechce do fitka, páč jsem tlustej, druhak časově to vychází daleko nejlíp. Sice jsem limitován ve výběru cviků (u noh obzvlášť), ale při troše kreativity se to dá. Jediný větší limit je váha na dřepy, kde můžu dřepat jenom to, co si zvednu ze země, ale kompenzuji to vyššími počty opakování, což ani Milošovi nevadí.
Tak teda, běh nalačno je celkem dobrá věc, posilování proti tomu dost nářez, ale přežil jsem s tím, že večer si sednu na trenažér. Kolega mě ale ještě ukecal, ať jdeme plavat (považte, tento týden v pondělí jsem plaval prvně od závodu na Lipně v červenci a ve čtvrtek už jsem ve vodě potřetí, to je morálka :-)), tak jsem si řekl "leden měsíc síly", hodil do tašky packy a šel na to. Bez ohledu na totální zmar stylový, pocitový a vůbec plavecký celkově, jsem odplaval nějaké motýlky a packové motivy na sílu v celkové délce 1600m, takže z vody jsem lezl po žebříku, bo zvednout na rukách se nešlo:-) Už se těším na březen, to je tuším měsíc knihy
Večer jsem si ještě odkroutil hoďku a půl na trenažéru 5x5 minut silových intervalů a mám splněno. Sláva, dneska si postel fakt zastloužím:-)
neděle 19. prosince 2010
Pauzička:-(
Vypadalo to na hezký trénikový týden. Něco jsem odběhal, trochu pocvičil, pojezdil na trenažéru, skoro to vypadalo, že tám tento týden 12 tréninkových hodin.
Dneska ráno při výběhu mi do kýženého čísla zbývaly už jenom hodiny 2. Venku krásně, vylezlo sluníčko, k pomalému klusu mi zahrál Mike Oldfield, no paráda.
Hezky si tak přebíhám Čekyňák a říkám si hele, tady jsem si předloni 30.12. zlomil kotník, to by byla sranda, kdyby zase co?
Haha, no uběhnu 300 metrů, špatný došlap a lup, už se válím na zemi. První moment slzy v očích, ale jde to rozhýbat. Chvíli přemýšlím, že to otočím domů, ale seběhnu ještě na konec Čekyně a zdá se, že je to ok. Kopec ve Lhotce jenom tak popocházím, abych držel tepy na uzdě a nahoře na rovince to vypadá, že už je to v pohodě. Asi tak po půl kiláku cítím, že noha začíná otíkat a bolet. Dál to asi běžet nepůjde.
Tak co už včil. Na naléhání manželky běhám od úrazu s mobilem, volám tedy tatínka, jestli by pro mě nedojel. Pošmajdám mu naproti, začíná totiž foukat a nerad bych krom hnáty ochořel i jinak.
Před Čekyní se dočkám. To už jsem musel 2x povolit botku a celkem se děsím, co uvidím až sundám ponožku.
Do výtahu dojdu v klidu, kotník je jenom tuhý od otoku, jinak žádná bolest při došlapu, žádné vystřelování bolesti nebo tak něco. Sundám ponožku a moc hezké, boule má tak litr a už začíná hezky modrat.
Rezult: skutečně apartní výron, počítám minimálně týden pauza od všeho, od běhu těžko říct, to se uvidí. Ach jo.
Dneska ráno při výběhu mi do kýženého čísla zbývaly už jenom hodiny 2. Venku krásně, vylezlo sluníčko, k pomalému klusu mi zahrál Mike Oldfield, no paráda.
Hezky si tak přebíhám Čekyňák a říkám si hele, tady jsem si předloni 30.12. zlomil kotník, to by byla sranda, kdyby zase co?
Haha, no uběhnu 300 metrů, špatný došlap a lup, už se válím na zemi. První moment slzy v očích, ale jde to rozhýbat. Chvíli přemýšlím, že to otočím domů, ale seběhnu ještě na konec Čekyně a zdá se, že je to ok. Kopec ve Lhotce jenom tak popocházím, abych držel tepy na uzdě a nahoře na rovince to vypadá, že už je to v pohodě. Asi tak po půl kiláku cítím, že noha začíná otíkat a bolet. Dál to asi běžet nepůjde.
Tak co už včil. Na naléhání manželky běhám od úrazu s mobilem, volám tedy tatínka, jestli by pro mě nedojel. Pošmajdám mu naproti, začíná totiž foukat a nerad bych krom hnáty ochořel i jinak.
Před Čekyní se dočkám. To už jsem musel 2x povolit botku a celkem se děsím, co uvidím až sundám ponožku.
Do výtahu dojdu v klidu, kotník je jenom tuhý od otoku, jinak žádná bolest při došlapu, žádné vystřelování bolesti nebo tak něco. Sundám ponožku a moc hezké, boule má tak litr a už začíná hezky modrat.
Rezult: skutečně apartní výron, počítám minimálně týden pauza od všeho, od běhu těžko říct, to se uvidí. Ach jo.
neděle 5. prosince 2010
Od minulého týdne jsem normálně ještě přidal :-)
Tento týden byl opravdu plný zážitků, ten nejsilnější jsem tady už vylíčil, nebudu se k němu tedy vracet, ale i několik dalších stálo za to:-).
Spokojen se sebou jsem v pondělí vstal před pátou a vydal se testnout nordickou chůzi. Už mě to lákalo dlouho, tož když už jsem se vykopal z pelechu a nohy bolely po posilování způsobem vylučujícím běh, řekl jsem si: bafneš hůlky a jdeš na to. Trošku posněžilo, moc nemrzlo a pod sněhem bylo krásně kluzké blátíčko. Nicméně krásně jsem se prošel, hodně mě to bavilo a jenom škoda, že tak rychle tak hodně nasněžilo. Pod dojmy z NW začínám fakt přemýšlet o běžkách.
V úterý jsem znova vstal, ale běh stál totálně za houby, trápil jsem se a podle Miloše nic divného, vždyť už to byl 4-tý tréninkový den v řadě a nijak valně na tom přece jenom zatím nejsem.
Tak jsem tedy ve středu zařadil volno.
Čtvrteční dobrodružství jsem už vylíčil, zde tedy jenom zmíním, že jsem zvládl pěkné dvě a půl hoďky na trenažéru.
Jelikož jsem nezvládl díky pohnutému poledni a odpoledni zvládnout plánované činnosti, využil jsem velkorysosti šéfa a zařadil ještě jeden den dovolené, abych v pátek dohnal resty. Ráno jsem se ještě chvíli projel na trenažéru a vydal se do města řešit dárky, ouřady a tak. Pěšky, že jo, jak jinak tady ;-). Na Velké Dlážce mi uklouzla noha a při pokusu o provaz se mi rozervaly kalhoty na zadku. No do háje, jsem myslel, že mám smůlu vybranou. Vracet domů už jsem se nechtěl, došel jsem tedy s holým zadkem do prvního obchodu koupit nové gatě a dokončit povinnosti. Nutno podotknout, že jsem byl úspěšný a dokonce pořídil i pěkný dárek pro svou milovanou ženu, která má jedinou (malinkatou:-)) vadu, jíž jsou narozeniny týden před Štědrým dnem kladoucí veliké nároky na dárkovou inspiraci manželovu.
V sobotu jsem chtěl jít ráno běhat a odpo si dát posilování. Jelikož jsem ráno nevstal a do města potřebovala vyrazit i žena, rozhodl jsem se zaměnit běh za tranžér (při tom se dají hlídat děti, že:-). Nad Elitem jsem se zase naštval, protože mi odešel kabel mezi řídící jednotkou a motorem, náhradní jsem doma neměl, což značí nemožnost regulace odporu na motoru. Náhradní doma nemám, musím pořešit v pondělí. Tak jsem složený trenažér i kolo zase uklidil a vytáhl si činky. Jak jsem byl vytočenej, zrušil jsem si na dřepech a výpadech nohy tak, že jsem na večer operativně přesunuté sprinty do kopce vynechal.
V neděli ráno jsem sice nevstal, ale dostal vycházku ještě po osmé hodině a vyrazil na plánovaný dvouhodinový klus. Rozhodnut držet tepy na uzdě, nekazit běžkařům stopu a i díky hlubokému sněhu, dosáhl jsem fantastického tempa 7:37, jež je jenom o malinko lepší, než tempo nordické chůze z pondělka. Přesto jsem si výlet parádně užil a aspoň hezky vysoko zvedal ve sněhu kolena, když už jsem byl pomalík a stejně si připadal jako fešák v mém oblíbeném filmu:-)
A to nejlepší na konec: tento týden to v součtu vydalo na něco málo přes 10 hodin. To už je fakt skoro trénink ne?
Spokojen se sebou jsem v pondělí vstal před pátou a vydal se testnout nordickou chůzi. Už mě to lákalo dlouho, tož když už jsem se vykopal z pelechu a nohy bolely po posilování způsobem vylučujícím běh, řekl jsem si: bafneš hůlky a jdeš na to. Trošku posněžilo, moc nemrzlo a pod sněhem bylo krásně kluzké blátíčko. Nicméně krásně jsem se prošel, hodně mě to bavilo a jenom škoda, že tak rychle tak hodně nasněžilo. Pod dojmy z NW začínám fakt přemýšlet o běžkách.
V úterý jsem znova vstal, ale běh stál totálně za houby, trápil jsem se a podle Miloše nic divného, vždyť už to byl 4-tý tréninkový den v řadě a nijak valně na tom přece jenom zatím nejsem.
Tak jsem tedy ve středu zařadil volno.
Čtvrteční dobrodružství jsem už vylíčil, zde tedy jenom zmíním, že jsem zvládl pěkné dvě a půl hoďky na trenažéru.
Jelikož jsem nezvládl díky pohnutému poledni a odpoledni zvládnout plánované činnosti, využil jsem velkorysosti šéfa a zařadil ještě jeden den dovolené, abych v pátek dohnal resty. Ráno jsem se ještě chvíli projel na trenažéru a vydal se do města řešit dárky, ouřady a tak. Pěšky, že jo, jak jinak tady ;-). Na Velké Dlážce mi uklouzla noha a při pokusu o provaz se mi rozervaly kalhoty na zadku. No do háje, jsem myslel, že mám smůlu vybranou. Vracet domů už jsem se nechtěl, došel jsem tedy s holým zadkem do prvního obchodu koupit nové gatě a dokončit povinnosti. Nutno podotknout, že jsem byl úspěšný a dokonce pořídil i pěkný dárek pro svou milovanou ženu, která má jedinou (malinkatou:-)) vadu, jíž jsou narozeniny týden před Štědrým dnem kladoucí veliké nároky na dárkovou inspiraci manželovu.
V sobotu jsem chtěl jít ráno běhat a odpo si dát posilování. Jelikož jsem ráno nevstal a do města potřebovala vyrazit i žena, rozhodl jsem se zaměnit běh za tranžér (při tom se dají hlídat děti, že:-). Nad Elitem jsem se zase naštval, protože mi odešel kabel mezi řídící jednotkou a motorem, náhradní jsem doma neměl, což značí nemožnost regulace odporu na motoru. Náhradní doma nemám, musím pořešit v pondělí. Tak jsem složený trenažér i kolo zase uklidil a vytáhl si činky. Jak jsem byl vytočenej, zrušil jsem si na dřepech a výpadech nohy tak, že jsem na večer operativně přesunuté sprinty do kopce vynechal.
V neděli ráno jsem sice nevstal, ale dostal vycházku ještě po osmé hodině a vyrazil na plánovaný dvouhodinový klus. Rozhodnut držet tepy na uzdě, nekazit běžkařům stopu a i díky hlubokému sněhu, dosáhl jsem fantastického tempa 7:37, jež je jenom o malinko lepší, než tempo nordické chůze z pondělka. Přesto jsem si výlet parádně užil a aspoň hezky vysoko zvedal ve sněhu kolena, když už jsem byl pomalík a stejně si připadal jako fešák v mém oblíbeném filmu:-)
A to nejlepší na konec: tento týden to v součtu vydalo na něco málo přes 10 hodin. To už je fakt skoro trénink ne?
čtvrtek 2. prosince 2010
Pitomci by neměli řídit
Sice to bude asi překvapivé, ale tím pitomcem míním sebe. Sněhová kalamita posledních dní řádně prověřila zodpovědnost řidičů a potrestala nezodpovědnost. Do té druhé kategorie jsem se, bohužel, zařadil i já.
Od mala se vyznačuji jistou rezistencí vůči věcem, které jsou "nutné". Typicky výměna řidičáku, řešení ztráty průkazky zdravotní pojišťovny a obecně věci zavánějící buď frontou nebo stereotypem.
Jednou z věcí, které fakt nenávidím, je přezouvání kol. Vždycky jsem byl v tomto směru liknavý, loni jsem třeba přezouval až v lednu, až letos mě ale pán bůh potrestal.
Nejdřív jsem měl pořád hodně času, pak někdy v říjnu ohlásili sněhovou kalamitu a hele, nikam jsem se už nezvládl přihlásit v rozumném čase. Následovalo 14 dní služebky, sněhové riziko pominulo a s ním byla zapomenuta i nutnost přezouvat. Dyť se nic neděje, pohodka, že.
A na včerejšek ohlášená další kalamita. Ráno ještě pohoda veget, ale večer byla cesta regulérní peklo. Olomouc - Přerov za 2 hodiny hovoří asi za vše. V kokorském kopci vzpříčený kamion, na objízdné trase kolona jak hrom, protože vyhýbat tirákům se dalo jenom krokem. No zážitková záležitost okořeněná dojezdem na parkoviště s půlmetrovými závějemi, kde jsem chvíli bojoval s průjezdem na místo a následně si došel pro lopatu a odházel asi 10 kubíků sněhu a zajel. Zcela vyčerpán jsem si na dnešní den domluvil dovolenou. Jednak mělo pokračovat sněžení, druhak jsem měl strach, že se na cestách bude opakovat večerní horror, no a "třeťak" mám spoustu restů s výběrem dárků, tak jsem si řekl, že využiju dovolené a vyrazím samotný do města resty napravit.
Ráno jsem si tedy chvilku šlápl na trenažéru, najedl se a dostal nápad: jsem doma, co kdyby mě vzali přezout? Vytelefonuju, pohoda, vezmou. No tak jo, stavím se v garáži u našich pro kola a jedu. Jénomže, už výjezd z místa znamenal další odházení sněhu a vjezd do vilkové čtvrti, kde rodiče bydlí, je zřetelně neprotažen a cesta ještě k tomu vede do kopce. No tak tam na letňákách nepojedu. Zkusím další odbočku a když tak se otočím a poprosím tátu, jestli mi kola do servisu doveze. Otočku hodím na benzínce. Jak se tak řadím do pruhu (virtuálního, pod sněhem není vidět) vidím: nejedu k benzínce, ale k autoservisu, kde se nedá kloudně otočit. Co se dá dělat, tak se vrátím z odbočovacího pruhu zpět a zahnu o jednu dál. A tady se stává ta chyba: prostě nevidím za mnou jedoucí sanitku v průběžném pruhu a když se do něj řadím, přes veškerou snahu řidiče sanitky chytím pravým předkem auta jeho zadní nárazník. Ššššškr lup. skoro žádná rána, ale za námi na cestu letí nějaké kusy krámů. Sanitka zastavuje, řidič vystupuje, naštěstí je totálně v pohodě a když vidí, jak jsem vyklepanej, ještě mne uklidňuje. Na transportéru není naštěstí ani stopa poškození, převáženému pacientovi se taky nic nestalo, ten navíc vystoupiv z auta v pyžamu, županu a pantoflích se zapáleným cigárem konstatoval: "to asi fakt nasere.....". Nakonec jsme se přátelsky rozloučili, řidič sanitky mne politoval a odjel. Já se vrátil do pneuservisu, táta dovezl kola, vyměnili jsme je, masku citroena, ze které lítaly cáry mi tam páskama přitáhli ke konstrukci a my v pořádku auto dovezli do Olomouce do servisu.
A to je pohádky konec. Na vině sice nejsou letní gumy, ale guma v mém mozku blokující nerv periferního vidění, přesto je poučení na snadě: příště přezouvám zavčasu.
A jenom tak na okraj, chlapík v Kodecaru střelil, že oprava může klidně stát 100 000kč. Ach jo, ten plast je drahej....
Od mala se vyznačuji jistou rezistencí vůči věcem, které jsou "nutné". Typicky výměna řidičáku, řešení ztráty průkazky zdravotní pojišťovny a obecně věci zavánějící buď frontou nebo stereotypem.
Jednou z věcí, které fakt nenávidím, je přezouvání kol. Vždycky jsem byl v tomto směru liknavý, loni jsem třeba přezouval až v lednu, až letos mě ale pán bůh potrestal.
Nejdřív jsem měl pořád hodně času, pak někdy v říjnu ohlásili sněhovou kalamitu a hele, nikam jsem se už nezvládl přihlásit v rozumném čase. Následovalo 14 dní služebky, sněhové riziko pominulo a s ním byla zapomenuta i nutnost přezouvat. Dyť se nic neděje, pohodka, že.
A na včerejšek ohlášená další kalamita. Ráno ještě pohoda veget, ale večer byla cesta regulérní peklo. Olomouc - Přerov za 2 hodiny hovoří asi za vše. V kokorském kopci vzpříčený kamion, na objízdné trase kolona jak hrom, protože vyhýbat tirákům se dalo jenom krokem. No zážitková záležitost okořeněná dojezdem na parkoviště s půlmetrovými závějemi, kde jsem chvíli bojoval s průjezdem na místo a následně si došel pro lopatu a odházel asi 10 kubíků sněhu a zajel. Zcela vyčerpán jsem si na dnešní den domluvil dovolenou. Jednak mělo pokračovat sněžení, druhak jsem měl strach, že se na cestách bude opakovat večerní horror, no a "třeťak" mám spoustu restů s výběrem dárků, tak jsem si řekl, že využiju dovolené a vyrazím samotný do města resty napravit.
Ráno jsem si tedy chvilku šlápl na trenažéru, najedl se a dostal nápad: jsem doma, co kdyby mě vzali přezout? Vytelefonuju, pohoda, vezmou. No tak jo, stavím se v garáži u našich pro kola a jedu. Jénomže, už výjezd z místa znamenal další odházení sněhu a vjezd do vilkové čtvrti, kde rodiče bydlí, je zřetelně neprotažen a cesta ještě k tomu vede do kopce. No tak tam na letňákách nepojedu. Zkusím další odbočku a když tak se otočím a poprosím tátu, jestli mi kola do servisu doveze. Otočku hodím na benzínce. Jak se tak řadím do pruhu (virtuálního, pod sněhem není vidět) vidím: nejedu k benzínce, ale k autoservisu, kde se nedá kloudně otočit. Co se dá dělat, tak se vrátím z odbočovacího pruhu zpět a zahnu o jednu dál. A tady se stává ta chyba: prostě nevidím za mnou jedoucí sanitku v průběžném pruhu a když se do něj řadím, přes veškerou snahu řidiče sanitky chytím pravým předkem auta jeho zadní nárazník. Ššššškr lup. skoro žádná rána, ale za námi na cestu letí nějaké kusy krámů. Sanitka zastavuje, řidič vystupuje, naštěstí je totálně v pohodě a když vidí, jak jsem vyklepanej, ještě mne uklidňuje. Na transportéru není naštěstí ani stopa poškození, převáženému pacientovi se taky nic nestalo, ten navíc vystoupiv z auta v pyžamu, županu a pantoflích se zapáleným cigárem konstatoval: "to asi fakt nasere.....". Nakonec jsme se přátelsky rozloučili, řidič sanitky mne politoval a odjel. Já se vrátil do pneuservisu, táta dovezl kola, vyměnili jsme je, masku citroena, ze které lítaly cáry mi tam páskama přitáhli ke konstrukci a my v pořádku auto dovezli do Olomouce do servisu.
A to je pohádky konec. Na vině sice nejsou letní gumy, ale guma v mém mozku blokující nerv periferního vidění, přesto je poučení na snadě: příště přezouvám zavčasu.
A jenom tak na okraj, chlapík v Kodecaru střelil, že oprava může klidně stát 100 000kč. Ach jo, ten plast je drahej....
neděle 28. listopadu 2010
Tak já normálně asi zase trénuju. Nebo "trénuju"? :-)
Poslední tři týdny se mi normálně daří zařazovat sportovní aktivity v délce přes 7 hodin týdně. Proti té bídě, která probíhala v říjnu vážně přemýšlím o tom, že už to začnu nazývat tréninkem.
Tento týden to dokonce vydalo přes 8 hodin a to se mi nepřihodilo už setsakra dlouho.
Rozhodl jsem tedy dokonce, že na svém skomírajícím blogu zveřejním článek. Trochu mi to komplikuje fakt, že už teď jsem vlastně vystřílel celé téma, budu to tedy muset nějakým způsobem natáhnout.
Bohužel, na mysli mám samá klišé:
plavání: neplavu. Všichni kamarádi (a to i bývalí) konají ve vodě divy udatenství, ale mně se do vody prostě nechce. Bulnul jsem dokonce i plavecký kemp etriatlonu minulý týden v Přerově, resp. bulnul jsem ho plavecky, ale využil jsem Valdovo pozvání aspoň na krůtu na Labuť, která se fakt povedla. Příště už asi budu muset i plavat :-)
- běh: hrůza hrůzostrašná. Skoro vůbec to nejde, nemůžu se rozběhnout, abych udržel tepy, je nutné tempo kolem 6:20 a to už hodně připomíná chůzi. Jelikož nerad vyrážím do zimy na kole a jenom během objem nenahradím, pořídil jsem si nordic walking hole. Zítra ráno se je chystám poprvé testnout, tak jsem zvědav.
- kolo: je to možná divné, dokonce i úchylné, ale moje radost z nového stroje je tak silná, že mě baví normálně i trenažér. Když mne omrzí šlapání, spočnu okem na elegantních liniích stroje a naplněn nadšením z nové hračky pokračuji v tréninku.
Co jsem z indoor cyklistické přípravy změnil totálně, je prodej válců. Loni jsem uvěřil teorii trenéra o jejich nezbytnosti, nicméně jarní a letní výsledky nebyly nijak oslnivé a randál generovaný válci o tolik silnější, než ten trenažérový, že jsem se rozhodl pustit válce do světa. Zásadní roli asi hraje i to, že mně na kole daleko více než technika limituje nedostatek obecné vytrvalosti, v jejímž rozvoji 40-ti minutové šmrdlání válců moc nepomůže a déle jsem měl problém na nich vydržet. Velmi potěšující je fakt, že slečna Jana z Hodonína, která je ode mne koupila, je s jízdou na nich spokojena a dělají jí službu. Dozvěděl jsem se to díky malosti světa, na plavecký kemp do Přerova se totiž přijela učit plavat a na Labuti jsme se k oboustrannému překvapení poznali:-).
- posilovna: dneska jsem začal. Po pár dřepech s dětskou váhou jsem nebyl schopen pokračovat. Kolečka na většině činek mi přišla vyloženě těžká a bojím se, že bude trvat minimálně 3 týdny, než budu po posilce aspoň trochu rozumně fungovat a to neřeším, kdy přestanu trpět pod váhami úrovně mladších žáků. Uvidíme, byť důvodů k optimismu je málo, protože na posilovnu po pauze reaguju čím dál tím hůř. Tak třeba bud příjemně překvapen letos:-)).
Tož asi tolik nový článek ubrečeného blogu :-DDD
Tento týden to dokonce vydalo přes 8 hodin a to se mi nepřihodilo už setsakra dlouho.
Rozhodl jsem tedy dokonce, že na svém skomírajícím blogu zveřejním článek. Trochu mi to komplikuje fakt, že už teď jsem vlastně vystřílel celé téma, budu to tedy muset nějakým způsobem natáhnout.
Bohužel, na mysli mám samá klišé:
plavání: neplavu. Všichni kamarádi (a to i bývalí) konají ve vodě divy udatenství, ale mně se do vody prostě nechce. Bulnul jsem dokonce i plavecký kemp etriatlonu minulý týden v Přerově, resp. bulnul jsem ho plavecky, ale využil jsem Valdovo pozvání aspoň na krůtu na Labuť, která se fakt povedla. Příště už asi budu muset i plavat :-)
- běh: hrůza hrůzostrašná. Skoro vůbec to nejde, nemůžu se rozběhnout, abych udržel tepy, je nutné tempo kolem 6:20 a to už hodně připomíná chůzi. Jelikož nerad vyrážím do zimy na kole a jenom během objem nenahradím, pořídil jsem si nordic walking hole. Zítra ráno se je chystám poprvé testnout, tak jsem zvědav.
- kolo: je to možná divné, dokonce i úchylné, ale moje radost z nového stroje je tak silná, že mě baví normálně i trenažér. Když mne omrzí šlapání, spočnu okem na elegantních liniích stroje a naplněn nadšením z nové hračky pokračuji v tréninku.
Co jsem z indoor cyklistické přípravy změnil totálně, je prodej válců. Loni jsem uvěřil teorii trenéra o jejich nezbytnosti, nicméně jarní a letní výsledky nebyly nijak oslnivé a randál generovaný válci o tolik silnější, než ten trenažérový, že jsem se rozhodl pustit válce do světa. Zásadní roli asi hraje i to, že mně na kole daleko více než technika limituje nedostatek obecné vytrvalosti, v jejímž rozvoji 40-ti minutové šmrdlání válců moc nepomůže a déle jsem měl problém na nich vydržet. Velmi potěšující je fakt, že slečna Jana z Hodonína, která je ode mne koupila, je s jízdou na nich spokojena a dělají jí službu. Dozvěděl jsem se to díky malosti světa, na plavecký kemp do Přerova se totiž přijela učit plavat a na Labuti jsme se k oboustrannému překvapení poznali:-).
- posilovna: dneska jsem začal. Po pár dřepech s dětskou váhou jsem nebyl schopen pokračovat. Kolečka na většině činek mi přišla vyloženě těžká a bojím se, že bude trvat minimálně 3 týdny, než budu po posilce aspoň trochu rozumně fungovat a to neřeším, kdy přestanu trpět pod váhami úrovně mladších žáků. Uvidíme, byť důvodů k optimismu je málo, protože na posilovnu po pauze reaguju čím dál tím hůř. Tak třeba bud příjemně překvapen letos:-)).
Tož asi tolik nový článek ubrečeného blogu :-DDD
středa 17. listopadu 2010
11. Společenský ples Vína Jakubík.
Zahájit plesovou sezónu v listopadu? Není to trochu brzo? No kdybyste náhodou někdy dostali příležitost (a tedy hlavně pozvánku) na Společenský ples Vína Jakubík, podobné otázky si neklaďte.
O vínech pana Jakubíka jsem taky už psal x-krát, naposledy třeba o ochutnávce červených, která se velice vydařila, když se tedy objevila možnost zúčastnit se jím už několik let pořádaného plesu, neváhal jsem ani pikosekundu.
Kromě příslibu vynikajících vín, bezchybné organizace či vysoké společenské úrovně jsem se rovněž těšil na setkání se skutečně reprezentativním výběrem Přerovského vinařského kroužku včetně partnerek. Pro letošní rok jsme totiž dostali celý stůl, tzn. 8 míst.
Každopádně nebudeme natahovat úvod a hurrá do Zlechova, tedy nejprve do Uherského Hradiště, kde jsme ubytováni, trochu vysprchovat, doladit kosmetiku, převléct a teprve potom do společenského sálu ve Zlechově.
Je třeba říci, že akce je unikátní i formou vstupného. Kromě obvyklých peněz je totiž součástí vstupného láhev vína na osobu a to nejhůře výběr z hroznů. Nižší přívlastky nejsou povoleny. A to jsou jediné náklady, které člověk s plesem má, vše ostatní se totiž vejde do "paušálu". Po příchodu do sálu tedy jdeme nejprve pozdravit samotného mistra, zaplatit a odevzdat vzorky do chlaďáku.
Pan Jakubík nás vítá opřen o francouzské hole. Někdy koncem léta totiž ve svých 78-mi letech spadl ze žebře při péči o vinohrad a utrpěl velmi nepříjemnou a vážnou zlomeninu pánve. Když jsem se tuto novinu dozveděl, prakticky napevno jsem počítal s tím, že ples se konat nebude. Vinař to ovšem viděl jinak, akci uspořádal a v době, kdy by naprostá většina lidí srovnatelného věku ještě trávila čas vleže prakticky neschopna pohybu, nejenže dal dohromady ples, ale chodil pouze s pomocí francouzských holí a vydržel plesat až do dvou hodin do rána. Myslím, že sklidil zasloužený obdiv všech účastníků.
Krátce po usazení ke stolu je ples zahájen krátkým projevem mistra Jakubíka, který ve stručnosti seznámil nováčky (třeba nás některé) s programem.
Ten byl následující: k tanci i poslechu hrají 2 kapely, cimbálovka a "standardní" plesová, ve středu parketu jsou dva stoly, na kterých jsou mistrova vína po dvou lahvích (průběžně doplňovaná), tedy každá na jednom stole a zhruba po hodině budou otevřeny chlaďáky s víny donesenými. Vše k volné degustaci, čili nic se nenosí ke stolu, ale každý si pěkně přijde se skleničkou pro vínko. Skleničky jsou malé, což je dobře, protože alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství (jak nás poučil Hogo Fogo ve filmu Limonádový Joe:-), navíc může člověk ochutnat všechno celkem bez obav. Dále je k disposici raut a to skutečně famózní. Teplá jídla jsou zvěřinové speciality i klasiky, na výběr je 12! teplých variant (kančí s šípkovou i zelím, dančí medailónky, srnčí na houbách, jelení guláš.......) no a samozřejmě studený raut, jehož úroveň je rovněž skvělá a partnerkami protěžovaný stůl s drobounkým cukrovím, jak ho mají naše polovičky rády. Mohou totiž vyzkoušet více kousků bez dopadu na linii. Všeho dost, ještě ve dvě ráno je nabídka téměř kompletní.
Sestava účastníků je rovněž velmi pestrá, od vyloženě VIP hostů, přes "normální" milovníky pořadatelových vín (třeba PVK, tzn. my:-), až po mistrovy kamarády či partnery.
Kulisy tedy známe, pojďme k průběhu. Hlavní proudy akce jsou 2:
1) Víno
První hodinu se degustují jenom vína pana Jakubíka. Skladba je poměrně pestrá, každý si najde to svoje. Třeba já bez problémů, protože mi chutnalo naprosto vše:-). Nemá asi cenu (a nemám ani šanci si pamatovat) psát o všech ochutnaných vzorcích, nicméně zmínit musím svůj oblíbený KOTČ, výtečné modré rulandy a hlavně slámovou frankovku se zbytkovým cukrem 43g, která je skutečně famózní a přesně mi sedí do chuti.
Přibližně po hodině se otevře chlaďák s donesenými víny a započne konfrontace přineseného s připraveným. Upřímně řečeno, žádné velké překvapení se nekonalo. Až na velmi řídké výjimky nebyly přinesené vzorky v porovnání s víny Vína Jakubík nejen srovnatelné, ale mnohé prakticky nešly pít. Mezi čestné výjimky řadím vynikající merlot (myslím, že VZH, ale jistý si tím nejsem), který ale není tak docela výjimkou, protože jeho výrobcem je mistrův syn:-). Dokonce i mnou donesený vlašský ryzlink ve výběru z hroznů (pro zvídavé ano, byl to legendární Peřinův Mikros 2000 z Perné) mi moc nelezl, nechal jsem ho ostatním a vrátil k mistrovým věcem. Vlašáků doma ještě pár je, ale Jakubíkovo už nemám doma nic:-(. Tolik tedy asi k vínu, prostě nejlepší vína na zeměkouli. Kdo nevěří, ať běží do Zlechova, lépe ovšem domluvit si ochutnávku předem třeba tady: http://www.vinojakubik.cz/index.html
Bohužel se mi nepodařilo s panem Jakubíkem probrat téma vlivu jeho přírodně sladkých vín na sportovní výkon, kteréžto téma považuji za nesmírně zajímavé a počítám, že ani on tento aspekt svých produktů zatím nezkoumal:-). Byl nicméně natolik společensky zaneprázdněn, že jsem si téma nechal na některou z následujících, z principu komornějších, ochutnávek.
2) Hudba
Kvalitou rozhodně šlapala vínu na paty. Cimbálovka složená z členů několika ansáblů včetně dvou primášů hrála famózně a vydržela až do půl třetí. S postupujícím časem se vůbec nebála vína a improvizace byly čím dál zajímavější a chvílemi připomínaly jejich kousky pozdní jazzové jam sessions:-).
Druhá kapela byla rovněž vynikající, zahráli řez vším možným od rocku po waltz a spol. Dechová sekce neváhala zamířit na plac, kde zahráli vybranému páru "do ouška". Dlouho jsem něco takového u muziky nezažil.
Kapely se vzorně střídaly, navíc vzhledem k rozumnému počtu pozvaných se dalo pohodlně tančit až do dvou hodin do rána, kdy "klasická" zahrála na dobrou noc hostiteli Dayanu, následně ji vystřídal cimbál a ten hrál až do nějakých tří ráno, kdy už jsme si jenom zahalekali s kapelou.
Už jsem zažil leccos, akce monstrózní i komorní, nízkorozpočtové i řádnou "masňárnu", ve výborné společnosti i protrpěné ve spolku imbecilů, včetně různých kombinací uvedeného. Zlechovský ples Vína Jakubík nicméně vyčnívá ze všech krabiček (aspoň těch mých), ani jako věčný kritik a nespokojenec jsem nenašel slabinu a bude-li příležitost, určitě ho příští rok nevynecháme.
Na závěr bych chtěl popřát panu Jakubíkovi brzké úplné vyzdravení, všichni milovníci jeho vín se už těšíme!
O vínech pana Jakubíka jsem taky už psal x-krát, naposledy třeba o ochutnávce červených, která se velice vydařila, když se tedy objevila možnost zúčastnit se jím už několik let pořádaného plesu, neváhal jsem ani pikosekundu.
Kromě příslibu vynikajících vín, bezchybné organizace či vysoké společenské úrovně jsem se rovněž těšil na setkání se skutečně reprezentativním výběrem Přerovského vinařského kroužku včetně partnerek. Pro letošní rok jsme totiž dostali celý stůl, tzn. 8 míst.
Každopádně nebudeme natahovat úvod a hurrá do Zlechova, tedy nejprve do Uherského Hradiště, kde jsme ubytováni, trochu vysprchovat, doladit kosmetiku, převléct a teprve potom do společenského sálu ve Zlechově.
Je třeba říci, že akce je unikátní i formou vstupného. Kromě obvyklých peněz je totiž součástí vstupného láhev vína na osobu a to nejhůře výběr z hroznů. Nižší přívlastky nejsou povoleny. A to jsou jediné náklady, které člověk s plesem má, vše ostatní se totiž vejde do "paušálu". Po příchodu do sálu tedy jdeme nejprve pozdravit samotného mistra, zaplatit a odevzdat vzorky do chlaďáku.
Pan Jakubík nás vítá opřen o francouzské hole. Někdy koncem léta totiž ve svých 78-mi letech spadl ze žebře při péči o vinohrad a utrpěl velmi nepříjemnou a vážnou zlomeninu pánve. Když jsem se tuto novinu dozveděl, prakticky napevno jsem počítal s tím, že ples se konat nebude. Vinař to ovšem viděl jinak, akci uspořádal a v době, kdy by naprostá většina lidí srovnatelného věku ještě trávila čas vleže prakticky neschopna pohybu, nejenže dal dohromady ples, ale chodil pouze s pomocí francouzských holí a vydržel plesat až do dvou hodin do rána. Myslím, že sklidil zasloužený obdiv všech účastníků.
Krátce po usazení ke stolu je ples zahájen krátkým projevem mistra Jakubíka, který ve stručnosti seznámil nováčky (třeba nás některé) s programem.
Ten byl následující: k tanci i poslechu hrají 2 kapely, cimbálovka a "standardní" plesová, ve středu parketu jsou dva stoly, na kterých jsou mistrova vína po dvou lahvích (průběžně doplňovaná), tedy každá na jednom stole a zhruba po hodině budou otevřeny chlaďáky s víny donesenými. Vše k volné degustaci, čili nic se nenosí ke stolu, ale každý si pěkně přijde se skleničkou pro vínko. Skleničky jsou malé, což je dobře, protože alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství (jak nás poučil Hogo Fogo ve filmu Limonádový Joe:-), navíc může člověk ochutnat všechno celkem bez obav. Dále je k disposici raut a to skutečně famózní. Teplá jídla jsou zvěřinové speciality i klasiky, na výběr je 12! teplých variant (kančí s šípkovou i zelím, dančí medailónky, srnčí na houbách, jelení guláš.......) no a samozřejmě studený raut, jehož úroveň je rovněž skvělá a partnerkami protěžovaný stůl s drobounkým cukrovím, jak ho mají naše polovičky rády. Mohou totiž vyzkoušet více kousků bez dopadu na linii. Všeho dost, ještě ve dvě ráno je nabídka téměř kompletní.
Sestava účastníků je rovněž velmi pestrá, od vyloženě VIP hostů, přes "normální" milovníky pořadatelových vín (třeba PVK, tzn. my:-), až po mistrovy kamarády či partnery.
Kulisy tedy známe, pojďme k průběhu. Hlavní proudy akce jsou 2:
1) Víno
První hodinu se degustují jenom vína pana Jakubíka. Skladba je poměrně pestrá, každý si najde to svoje. Třeba já bez problémů, protože mi chutnalo naprosto vše:-). Nemá asi cenu (a nemám ani šanci si pamatovat) psát o všech ochutnaných vzorcích, nicméně zmínit musím svůj oblíbený KOTČ, výtečné modré rulandy a hlavně slámovou frankovku se zbytkovým cukrem 43g, která je skutečně famózní a přesně mi sedí do chuti.
Přibližně po hodině se otevře chlaďák s donesenými víny a započne konfrontace přineseného s připraveným. Upřímně řečeno, žádné velké překvapení se nekonalo. Až na velmi řídké výjimky nebyly přinesené vzorky v porovnání s víny Vína Jakubík nejen srovnatelné, ale mnohé prakticky nešly pít. Mezi čestné výjimky řadím vynikající merlot (myslím, že VZH, ale jistý si tím nejsem), který ale není tak docela výjimkou, protože jeho výrobcem je mistrův syn:-). Dokonce i mnou donesený vlašský ryzlink ve výběru z hroznů (pro zvídavé ano, byl to legendární Peřinův Mikros 2000 z Perné) mi moc nelezl, nechal jsem ho ostatním a vrátil k mistrovým věcem. Vlašáků doma ještě pár je, ale Jakubíkovo už nemám doma nic:-(. Tolik tedy asi k vínu, prostě nejlepší vína na zeměkouli. Kdo nevěří, ať běží do Zlechova, lépe ovšem domluvit si ochutnávku předem třeba tady: http://www.vinojakubik.cz/index.html
Bohužel se mi nepodařilo s panem Jakubíkem probrat téma vlivu jeho přírodně sladkých vín na sportovní výkon, kteréžto téma považuji za nesmírně zajímavé a počítám, že ani on tento aspekt svých produktů zatím nezkoumal:-). Byl nicméně natolik společensky zaneprázdněn, že jsem si téma nechal na některou z následujících, z principu komornějších, ochutnávek.
2) Hudba
Kvalitou rozhodně šlapala vínu na paty. Cimbálovka složená z členů několika ansáblů včetně dvou primášů hrála famózně a vydržela až do půl třetí. S postupujícím časem se vůbec nebála vína a improvizace byly čím dál zajímavější a chvílemi připomínaly jejich kousky pozdní jazzové jam sessions:-).
Druhá kapela byla rovněž vynikající, zahráli řez vším možným od rocku po waltz a spol. Dechová sekce neváhala zamířit na plac, kde zahráli vybranému páru "do ouška". Dlouho jsem něco takového u muziky nezažil.
Kapely se vzorně střídaly, navíc vzhledem k rozumnému počtu pozvaných se dalo pohodlně tančit až do dvou hodin do rána, kdy "klasická" zahrála na dobrou noc hostiteli Dayanu, následně ji vystřídal cimbál a ten hrál až do nějakých tří ráno, kdy už jsme si jenom zahalekali s kapelou.
Už jsem zažil leccos, akce monstrózní i komorní, nízkorozpočtové i řádnou "masňárnu", ve výborné společnosti i protrpěné ve spolku imbecilů, včetně různých kombinací uvedeného. Zlechovský ples Vína Jakubík nicméně vyčnívá ze všech krabiček (aspoň těch mých), ani jako věčný kritik a nespokojenec jsem nenašel slabinu a bude-li příležitost, určitě ho příští rok nevynecháme.
Na závěr bych chtěl popřát panu Jakubíkovi brzké úplné vyzdravení, všichni milovníci jeho vín se už těšíme!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)