Po Grafimanovi jsem chvíli (ale fakt malinkou:-)) přemýšlel, že už letos závodit nebudu. Komentáře "pořadatele" Ríši mne ovšem přesvědčily, že je třeba podporovat i menší akce a tak jsem se vypravil do Morkovic-Slížan na krátký sprintík "Morkovské chlap". Byl jsem tam už loni a moc se mi tam líbilo. Plavání v bazéně na koupališti, pěkné zvlněné kolo s následujícím zvlněným během, no paráda ne:-).
Loni se ovšem jela změněná trasa kola (což jsem věděl), ta klasická je prý trochu náročnější (to jsem taky věděl).
Protože tento závod splňuje moje parametry výtečného zázemí pro doprovod i lehkou možnost sledovat vlastního závodníka okořeněnou plaváním ve vlnách po 11-ti lidech (při cca 150-ti účastnících) a tedy sledování stále něčeho, když poslední rozplavby jdou do vody a první běžci už jsou v cíli, vydali jsme se do Morkovic-Slížan všichni včetně švagra a švagrové, čímž jsem měl bezkonkurenčně největší realizační team široko daleko:-).
Prezentace do 8:30 značí start z Přerova kolem sedmé. Je celkem nervózní, protože se někde potratily Matýskovy plavky, kromě psa ke švagrům tedy ještě vezeme všechny k našim pro záložní plavky. Doprava je naštěstí v sobotu ráno hladká, ke koupališti dorážíme chvilinku před osmou, prima. Fronta u prezentace je kratší než loni, asi je to pokročilejší hodinou. Tuto teorii podporuje i výše startovního čísla 117 z těch asi 150-ti závodníků. Z důvodů rozplaveb po 11-ti bych měl plavat v 11-té, protože ale nějaké rezervace čísel nedorazily, vychází z toho parta 10-tá. Na startu je spousta známých a významných osobností českého triatlonu, například účastníci "Grafiman After party" Jirka a Laďa, oddílový prezident Peca (TTS Osek to letos nějako fláká, co tak registruji, závodíme 4:-(, dneska třeba jenom 2, proti loňsku.... ), dlouhodobě nejpraštěnější triatlet a cyklista Lipánek, Ondra, Tonbar a další. Konečně se vyplatí moje paranoia vozit sebou všechno možné, moje imbusáky zachraňují Pokémonův technický stav kola:-).
Ale pojďme k závodu. Krátce před devátou kratinká rozprava a první rozplavba valí do vody. Věci už mám v depu, hezky na kraji, ideál. Protože je čas, hoďku se klackuju po koupališti, vedu řeči a tak. Při té příležitosti zjišťuji, že jsem doma zapomněl jedinou věc a to bidon. No co, kolo je krátké, napiju se před plaváním a pohodka ne? Všechno je přece krátké... Při sledování závodu si uvědomuji (pro mne nepříjemnou) podmínku úspěchu lokálního úspěchu závodu: krátké a bezpečné plavání. Dobrá polovina lidí plave prsa a z nich polovina naprosto neuspokojivě s mizivou pravděpodobností přežít v otevřené vodě i těch dnešních 200m, asi i díky tomu je tady tolik lidí a depo z velké části plné trekových a horských kol Prima i to je podle mne jeden z "úkolů" závodů, zkusit přitáhnout nesportující populaci a dát jim i na začátku možnost okusit závod. Dle mého názoru je tento úkol daleko důležitější, než klání 30-ti nabušenců, kteří se stejně potkávají x-krát ročně. Ale nechám kontroverzních úvah a jdu raději plavat.
V rozplavě jsem s Jirkou a známým regionálním sportovcem Přemkem Žaludkem. 10, 9, 8, .... bum, plavem. Dvoustovka je fakt krátká, ale i tak se dá přepálit. Tuto chybu neudělám, přestože jsem první stovku celkem nervózní, že vedle plavající Jirka s Přemkem moc nezaostávají. Kurnik, nejsou neopreny a i když jsem si nezapl top, který se mi hezky nafoukl, měl bych jim řádně dát. Na druhé stovce držím tempo a pěkně je odpářu, přepalovače:-). Ven lezu (nezmáčkl jsem stopky, ale fakt) za 2:42, s čímž jsem spokojen. Valím do depa, protože to mi žena měří. Jsem si jist skvěle krátkým časem, tretry na gumičkách, přílba v hrazdě, kolo na kraji, ale člověk míní.... Nějaký blb mi hodil pedálem do výpletu tak pitomě, že jsem to svoje v obavě o zippy tahal snad minutu a urval u toho jednu gumičku od tretry. No co už, vybíhám s kolem krátké prudké stoupáníčko z koupaliště a jedu. Tradiční trasu neznám, ale nechávám velkou placku. Z Morkovic to trochu stoupá, pak klesá, hezký se rozjedu a lup, kopec. Sakra, během chvilky jde přese mne Přemek, chvilku za ním Jirka. Já to lámu jak trouba (naštěstí nevidím tepy, ráno jsem odhalil rozbitý zip na kombinéze a pod top pás nedávám, protože mi vždycky sjede), ale nějak to přežiju. Pořád vidím Jirku, jak hezky točí a jak se to zlomí dolů, dávám mu pocítit sílu metráku a předjedu ho :-). Jede se nahoru dolů, vlní se to, cesta místy horší, místy fakt špatná, předjíždím chlapa na kole (horském), pak už jenom holky (horská a treky), mě sem tam taky někdo (asi 2 a doufám, že z mé rozplavby:-). Někdy kolem 10-tého km je na silnici nápis a teď to začne. Prej začne, trochu se to zvedne pohoda, velká ne. Pak se to zvedne víc a to už je slabší, Jirka jde očekávaně přede mne. Když mám pocit, že už by jako stačilo, cedule Litenčice. Tady prej má být nějaký kopec či co. Divný, dyť jsme snad už nahoře. Prdlačku, zatáčka vpravo a ty vole! hebl jak prase, trochu mi připomíná stoupání za Kašavou směrem na Fryšták, tak 13-14%, dlouhá rovina. Marjá pano, i s compactama 34-26 točím sotva 60rpm. Zapomenutý bidon se hlásí o slovo, jazyk jako troud se začíná drolit a doutnat. Za zatáčkou nahoře mizí Jirka, hezky točí, já to rvu a nejedu, holt síla metráku v obráceném gardu ;-). Nakonec se tam nějak dopinožím ale je to vrchol nevrchol, pořád to jde nějak nahoru, fouká do držky, prostě nezážitková cykloturistika, celkem chápu jméno kopce "Kleštěnec":-). Konečně sjezd! Ulevím nohám, trochu to zase roztočím a sotva vydechnu, další kopeček těsně pod vrcholem zírám: Jirka tlačí kolo, dělám že zpomaluju (nevim z čeho:-) a ptám se, co se děje, jestli můžu pomoct. Ale kdepak, Jirkovi se v záběru netočí zadní kolo, s tím se fakt jet nedá. Ach jo, 2 zabalené závody po sobě, to je smolík Pacholík pro Jirku. No nic, sjedu a pomalu jsou tady zase Morkovice a další sjezdík a výjezd ke koupališti. To už moc nehrotím a spíš točím nohama do depa, abych se trochu rozběhl. Průměrný výkon na kole jsem měl 253 wattů, což je letos jednoznačně nejvyšší dosažený průměr, byť na krátké vzdálenosti. A je tu depo. Sjedu prudký sešup na koupaliště a před depem se mi podaří seskočit, sušák jak blázen, postavím kolo, nasadím čepku a hodím carbonex za škraň. Na co ho tam mám, nevím, protože sliny se pod zpráchnivělým jazykem netvoří, moc prostoru pro rozpouštění tedy tableta nemá.
Běh je v Morkovicích-Slížanech členitý, což normálně nemusím, ale začíná se seběhem, což je zase prima, protože se hned nezatáhnu, ba právě naopak, v seběhu uvolním nohy a pak už se mi běží dobře. Dokonce předbíhám víc lidí, než předbíhá mě, chvála pouťákům:-). 1. občerstvovačka je na 1,2 km a mají vodu! Paráda, chlemtám jak volek z básničky. Když už stojím, podám kelímky do ruky pánovi, který je kolem sbírá. Je dost překvapený:-). Voda žbluňká v břuchu, cesta vede kousek z kopce, no není svět krásný? Jenže než doběhnu na otočku, zas sušák a na otočce není občerstovavačka, vyloudím ale ze slečny aspoň hlt z jejího bidonu, náramně hodná slečna:-), ale stejně na zpáteční cestě u občerstovačky zase stojím a piju, protože sušák z kola je hroznej. Aspoň jsem poučen, jak rychle může v 35 ve stínu vzniknout deficit i na 20km dlouhém kole. No ale seběh do Morkovic a poslední výběh ke koupališti, tady potkávám Jirku, který nakonec nezabalil, ale využil ve sjezdech funkčního kola (zbytek došel) a závod dokončil, přičemž si odpočatý zaběhl pěknou svižnou pětku:-). Pak už jenom šup, spadnout do cíle. Mám to za sebou a rychle do stínu a napít se. No a pak hned osprchovat a druhá šichta s dětma ve vodě. Tak si představuju zázemí: pořád se něco děje, je se kde okoupat, koupit nanuka, párek v rohlíku, rozložit deku a když se tam líbí, strávit den.
Na závěr bych chtěl pozdravit Vaška, který mi udělal velikou radost, protože se k mně přihlásil jako čtenář blogu a začínající triatlet. Tož zdravím Vašku, ať to lítá!
sobota 17. července 2010
pondělí 12. července 2010
Grafiman 2010, tudy cesta (minimálně pro mne) nevede
Závody Dušana Kyjanky pro mě byly zatím vždycky srdeční záležitost. Na jeho 1., olympijském triatlonu v lomu v Nové Vsi jsem se v roce 2006 definitivně rozhodl, že bych měl něco dělat, protože když jsem viděl ten svůj metráček na fotkách, bylo to k zblití.
Když v následujícím roce zařadil na konci května HIM, rozhodl jsem se tam definitivně jet ještě ten rok Otrokovice a na olympijském v červenci jsem si pak zajel osobák, který asi jen tak nepřekonám. Už v tomto roce jsem ale brblal, protože závod se přesunul do Litovle na náměstí a dvě depa mi nějak nepasovala a nepasují dosud. Aspoň to ale bylo docela blízko. Vize pořadatele přinést závod k lidem a dotáhnout publikum se za 3 ročníky naprosto nepodařilo, ostatně kdo by v červencových vedrech marnil čas na náměstí sledováním totálně zplavených zoufalců, že :-)
Když se loni začaly vést řeči, že lom v Nové Vsi je na hranici kapacity, začal jsem tušit změnu a ta se letos skutečně dostavila. Názor na to, jaká ta změna byla, si nechám až po vylíčení mého prožití závodu, nicméně nedomluvit už v předstihu "After Grafiman party", na závod bych už podle nástřelu tras nejel. Takto mi to ale bylo hloupé:-)
Pojďme tedy k závodu. Ráno jsem naložil Aldamana a v pohodlném předstihu jsme vyrazili na místo, tím bylo "olomoucké moře" pískovna u Nákla. Vodní plocha je to obrovská, vodá krásně čistá, místo k parkování už po deváté ráno celkem daleko od prezentace. Než se regnem (fronta, moc rychle to nešlo), popakujem, pozdravíme se známými, je tady pomalu start. Ještě 10 minut před ním si vzpomenu, že nemám čepičku, tak bos utíkám za Hankou pro klíče od auta, do auta pro čepku a zpět. Uff, start stíhám s odřenýma ušima a protože se mi nechce mezi 177-ti závodníky "vařit", stoupnu si úplně vlevo a šup, plavem. Do závodu jdu se záměrem se moc nehonit a u plavání to taky dodržuju. Plavu na techniku, vysoký loket, nádech na 4-té tempo, prostě prima. Dobře jsem si vybral stranu, 1. "bójka" je dost daleko, pole se poměrně roztahá už před ní, čili žádná mela. Onou první bójí je pěkná loď, je skvěle vidět, orientace výborná. Bohužel, na 2. už asi loď nezbyla a tak je tato "normální" a je ji pro změnu vidět mizerně. První kolo plavu v klidu sám a je to fakt paráda. Voda má ideální teplotu kolem 22-ti stupňů, je mi líto gumařů, přicházejí o prima pokoupání:-). Někde u lodi docvaknu skupinku, za kterou se pak pěkně vezu až do cíle plavání na 44-tém místě. To není zlé na těch 650 červencových odplavaných metrů na Oseckém TT:-).
Na kolo se docela těším, má být rovinaté, moc nefouká, to by mi mohlo svědčit. Začíná se pár kilometry na otočkový úsek, který je uzavřený a s novým asfaltem. Vyreklamovaný Zipp dorazil v pátek v poledne a teď mi hezky zpívá. Chvílemi to fouká do ksichtu, chvílemi do zad, přestože jedu kolem 34kmph, jede přeze mne jeden pilot za druhým. Hned v úvodu otáčkového úseku mě předjíždí oddílový kolega Jarda Zdráhal, kterého pak vidím před sebou celé kolo. Stejně tak vidím celé kolo Tomáše Langhammera, chvíli jede vpředu on, chvíli já, samozřejmě čistě, na rozdíl třeba od závodníka, který sotva projede rozhodčí, už visí za někým. Místy mi přišlo, že jezdí regulérní balíčky, kterým rovinatá trať sváděla. Fádní, skoro bych řekl nudnou, rovinku zpestřují dvě krátká stoupání na nadjezdy kolejí, jinak pořád rovina a jedna prudká zatáčka. Snažím se držet výkon kolem 200 wattů, tepy kolem 150-ti, otáčky přes devadesát. Poctivě jím, piju (aspoň myslím), nicméně kolem 50-tého km mě začínají bolet nohy. To moc neznám! Dolů jde výkon i kadence a tím pádem, samozřejmě i rychlost. Jak jsem zpočátku na Aldamana najížděl, tak už nenajíždím, dokonce ani Petra Vabrouška s Martinem Matulou nesjíždím, divné :-).
Na poslední otočce už toho mám celkem dost a (nesmyslně) se začínám těšit na běh. Občerstvovačka se po 3-tím kole už jenom projíždí a začíná nejbrutálnější část cyklistiky, stoupání před cílem. Není prudké, ale ve vedru ty 2-3 kiláky do kopce stačí a zapomínám na čas po 2:50, ve který jsem původně doufal, když Dušan sliboval trať na osobáky. Možná by i byla, kdyby neměřila bezmála 93km i tak jsem byl s časem 2:56:53 celkem spokojen, přestože byl až 108-mý.
V depu nikam nespěchám, čas je zatím dobrý, takže v klidu roluju podkolenky, obouvám se, lelkuju, až vedle mne usedá Aldaman a dokonce vybíhá dřív než já. Beru si pití a vycházím na trať. Hanka fotí, tak pro fotografku popoběhnu a chvilku to i vydržím. Z Prachárny je to do města z kopce, zdá se mi, že to jde. Mrknu na budíka, 170 bpm, tempo 6:15 a to jdu z kopce, kuva fix, to nevypadá dobře. Po 1,5km mám definitvně dost, hučení v uších, mžitky před očima, moták. Na večer je plánovaná Labuť, raději si nechám divy udatenství ke krůtě a pivu. Poprvé v životě tedy balím závod. Jestli něco cítím, je to úleva, ani zklamání, ani frustrace, ale úleva. Cestou zpět potkávám borce, kteří do toho jdou a vůbec jim nezávidím. V cíli vrátím chip, Hanka je ochotná mne zavézt pro auto, čímž se vyhnu očekávaném pozávodnímu blázinci a stíháme to zpět ještě před doběhem Petra Vabrouška. Můžeme tedy vyhlížet další závodníky. Na lavičce potkám Šewyho Katku a jak se mně zdálo, kterak je Pavel odhodlaný, Kačce se zdál odhodlaný méně i podle ubíhajícího času bylo zřejmé, že prožívá očistec. V depu potkávám Jirku s Henrym III, Jindra dokončil, Jirka dopadl podobně jako já, jenom na trati vydržel déle. Těsně před 6-tou hodinou závodu dobíhá Alda, do skoku mu moc není, tak mu aspoň posbírám věci a vyzvednu kolo včetně instalace na auto. Labuť je objednaná od sedmi a já pomalu začínám propadat nervozitě. Šewy pořád nikde, Vavis taky, dorazí aspoň Téčko. Oba kluci podle něj mají problémy. No na aspoň na Šewyho počkám, abych se ubezpečil, že jsem se zabalením udělal dobře a skutečně, vypadá výborně, správně jsem se rozhodl.
Rozdám ještě poslední pokyny kudy jet do Přerova a k Labuti a jedu domů. Nejdřív odevzdat Aldu, pak domů, rychlá sprcha, taxík a honem ať jsme na místě. Stíháme jen taktak, ale nikde nikdo. Nikdo nebere ani telefon a kolem půl osmé už pomalu propadám panice docela.
Slézat se to začíná až před třičtvrtě na osm. Aldovi první, Jirka s manželkou a pak už šup sestava se zaplnila. Jako poslední dorazil Šewy, když se zrovna začínalo porcovat:
a hladoví strávníci netrpělivě očekávali naložené talíře s hladem vesměs umocněným konzumací výtečného přerovského kvasnicového ležáku:
někteří hladoví byli již tak zesláblí, že ani nebyli schopni zadávat objednávky na pití:
Bezprostředně po jídle už ovšem tváře účastníků kromě výživné stravy sestávající z grilované krůty (viz. obrázek číslo 1), bešamelové omáčky s nakládanými cibulkami a čerstvě pečenými bagetkami jako přílohou, napínal i úsměv:-))
Tomáš přemýšlel po jídle o tajích úplného ponoření, zatímco Šewy, který pěkně ladil barvou tváře s barvou trika tušil, že Canon jeho nazelenalé líce trochu vyretušuje a smál se tomu:-)
Návštěvou na poctil rovněž špičkový manažer, hráč pingpongu, uživatel Sporttracks i ironman TomX, který taky zabalil, ale piva se nebál :-D
Solidní rozpoložení s plným břichem vykazoval i železný úředník Alda s manželkou i kolega balič Jirka rovněž s manželkou
Laďa s Téčkem a Vavisem zařadili vážnou debatu:-)
Někde v těchto místech fotoreportáž končí, protože jsme si dali s Peťou vítězný doutník a pak už jsem nějak nefotil a raději se věnoval konzumaci, kterou jsme úspěšně ukončili v jen lehce zmenšeném kruhu těsně před druhou hodinou ranní. Prostě pěkný večírek, na kterém neshledávám chybu. Kdo nepřišel a byl pozván, zaváhal. Doufám, že se nám akci podaří v podobné sestavě zase někdy zopakovat.
Na závěr si dovolím poznámku o celkovém dojmu ze závodu, který nebyl vůbec dobrý. Nemám prostě rád dvě depa, ale i tak byla výrazně hůře vybraná než v Litovli. 1. depo je asi jedno, byť prostředí v novoveském lomu je daleko příjemnější než na Nákle, obavy z počtu závodníků ale ještě beru. Ovšem zázemí hotelu Prachárna bylo podle mého názoru normální malér. Velkoryse prostorově připravený prostor zel v průběhu závodu prázdnotou, protože ani doprovodu se většinou moc nechtělo tvrdnout na place před hotelem pár metrů od dálnice. Běh městem moc komentovat nemůžu, ale nicméně z pohledu doprovodu dojel tento na koupaliště, kde viděl svého závodníka plavat a odjet na kole. Kolo by mohl sledovat, kdyby si jako masochista šel stoupnout 8km daleko na silnici, uff. Normální asi přejeli na Prachárnu, kde kromě stanu s lavicemi nebylo nic, asi i proto tam doprovodu působilo poskrovnu a navzdory snaze Vlada Barona (občas ulítaval, ale to se v tom zmaru absence publika dá pochopit) si nezatleskali ani závodníci sami. Vyjadřovat se třeba k nedisciplinovanosti řidičů, kteří v klidu parkovali na příjezdové komunikaci k hotelovému parkovišti, takže se na ní potom nemohla vyhnout auta snad ani nemá smysl. Tady pořadatel selhal totálně.
Pokud se bude příští rok závod konat na stejných tratích (zejména tedy depech), bude tentokrát již beze mne. Nebýt společenské části, hodnotím sobotu 10.7. jako nevydařenou, takto můžu jenom říct: konec dobrý ale začátek.....
Když v následujícím roce zařadil na konci května HIM, rozhodl jsem se tam definitivně jet ještě ten rok Otrokovice a na olympijském v červenci jsem si pak zajel osobák, který asi jen tak nepřekonám. Už v tomto roce jsem ale brblal, protože závod se přesunul do Litovle na náměstí a dvě depa mi nějak nepasovala a nepasují dosud. Aspoň to ale bylo docela blízko. Vize pořadatele přinést závod k lidem a dotáhnout publikum se za 3 ročníky naprosto nepodařilo, ostatně kdo by v červencových vedrech marnil čas na náměstí sledováním totálně zplavených zoufalců, že :-)
Když se loni začaly vést řeči, že lom v Nové Vsi je na hranici kapacity, začal jsem tušit změnu a ta se letos skutečně dostavila. Názor na to, jaká ta změna byla, si nechám až po vylíčení mého prožití závodu, nicméně nedomluvit už v předstihu "After Grafiman party", na závod bych už podle nástřelu tras nejel. Takto mi to ale bylo hloupé:-)
Pojďme tedy k závodu. Ráno jsem naložil Aldamana a v pohodlném předstihu jsme vyrazili na místo, tím bylo "olomoucké moře" pískovna u Nákla. Vodní plocha je to obrovská, vodá krásně čistá, místo k parkování už po deváté ráno celkem daleko od prezentace. Než se regnem (fronta, moc rychle to nešlo), popakujem, pozdravíme se známými, je tady pomalu start. Ještě 10 minut před ním si vzpomenu, že nemám čepičku, tak bos utíkám za Hankou pro klíče od auta, do auta pro čepku a zpět. Uff, start stíhám s odřenýma ušima a protože se mi nechce mezi 177-ti závodníky "vařit", stoupnu si úplně vlevo a šup, plavem. Do závodu jdu se záměrem se moc nehonit a u plavání to taky dodržuju. Plavu na techniku, vysoký loket, nádech na 4-té tempo, prostě prima. Dobře jsem si vybral stranu, 1. "bójka" je dost daleko, pole se poměrně roztahá už před ní, čili žádná mela. Onou první bójí je pěkná loď, je skvěle vidět, orientace výborná. Bohužel, na 2. už asi loď nezbyla a tak je tato "normální" a je ji pro změnu vidět mizerně. První kolo plavu v klidu sám a je to fakt paráda. Voda má ideální teplotu kolem 22-ti stupňů, je mi líto gumařů, přicházejí o prima pokoupání:-). Někde u lodi docvaknu skupinku, za kterou se pak pěkně vezu až do cíle plavání na 44-tém místě. To není zlé na těch 650 červencových odplavaných metrů na Oseckém TT:-).
Na kolo se docela těším, má být rovinaté, moc nefouká, to by mi mohlo svědčit. Začíná se pár kilometry na otočkový úsek, který je uzavřený a s novým asfaltem. Vyreklamovaný Zipp dorazil v pátek v poledne a teď mi hezky zpívá. Chvílemi to fouká do ksichtu, chvílemi do zad, přestože jedu kolem 34kmph, jede přeze mne jeden pilot za druhým. Hned v úvodu otáčkového úseku mě předjíždí oddílový kolega Jarda Zdráhal, kterého pak vidím před sebou celé kolo. Stejně tak vidím celé kolo Tomáše Langhammera, chvíli jede vpředu on, chvíli já, samozřejmě čistě, na rozdíl třeba od závodníka, který sotva projede rozhodčí, už visí za někým. Místy mi přišlo, že jezdí regulérní balíčky, kterým rovinatá trať sváděla. Fádní, skoro bych řekl nudnou, rovinku zpestřují dvě krátká stoupání na nadjezdy kolejí, jinak pořád rovina a jedna prudká zatáčka. Snažím se držet výkon kolem 200 wattů, tepy kolem 150-ti, otáčky přes devadesát. Poctivě jím, piju (aspoň myslím), nicméně kolem 50-tého km mě začínají bolet nohy. To moc neznám! Dolů jde výkon i kadence a tím pádem, samozřejmě i rychlost. Jak jsem zpočátku na Aldamana najížděl, tak už nenajíždím, dokonce ani Petra Vabrouška s Martinem Matulou nesjíždím, divné :-).
Na poslední otočce už toho mám celkem dost a (nesmyslně) se začínám těšit na běh. Občerstvovačka se po 3-tím kole už jenom projíždí a začíná nejbrutálnější část cyklistiky, stoupání před cílem. Není prudké, ale ve vedru ty 2-3 kiláky do kopce stačí a zapomínám na čas po 2:50, ve který jsem původně doufal, když Dušan sliboval trať na osobáky. Možná by i byla, kdyby neměřila bezmála 93km i tak jsem byl s časem 2:56:53 celkem spokojen, přestože byl až 108-mý.
V depu nikam nespěchám, čas je zatím dobrý, takže v klidu roluju podkolenky, obouvám se, lelkuju, až vedle mne usedá Aldaman a dokonce vybíhá dřív než já. Beru si pití a vycházím na trať. Hanka fotí, tak pro fotografku popoběhnu a chvilku to i vydržím. Z Prachárny je to do města z kopce, zdá se mi, že to jde. Mrknu na budíka, 170 bpm, tempo 6:15 a to jdu z kopce, kuva fix, to nevypadá dobře. Po 1,5km mám definitvně dost, hučení v uších, mžitky před očima, moták. Na večer je plánovaná Labuť, raději si nechám divy udatenství ke krůtě a pivu. Poprvé v životě tedy balím závod. Jestli něco cítím, je to úleva, ani zklamání, ani frustrace, ale úleva. Cestou zpět potkávám borce, kteří do toho jdou a vůbec jim nezávidím. V cíli vrátím chip, Hanka je ochotná mne zavézt pro auto, čímž se vyhnu očekávaném pozávodnímu blázinci a stíháme to zpět ještě před doběhem Petra Vabrouška. Můžeme tedy vyhlížet další závodníky. Na lavičce potkám Šewyho Katku a jak se mně zdálo, kterak je Pavel odhodlaný, Kačce se zdál odhodlaný méně i podle ubíhajícího času bylo zřejmé, že prožívá očistec. V depu potkávám Jirku s Henrym III, Jindra dokončil, Jirka dopadl podobně jako já, jenom na trati vydržel déle. Těsně před 6-tou hodinou závodu dobíhá Alda, do skoku mu moc není, tak mu aspoň posbírám věci a vyzvednu kolo včetně instalace na auto. Labuť je objednaná od sedmi a já pomalu začínám propadat nervozitě. Šewy pořád nikde, Vavis taky, dorazí aspoň Téčko. Oba kluci podle něj mají problémy. No na aspoň na Šewyho počkám, abych se ubezpečil, že jsem se zabalením udělal dobře a skutečně, vypadá výborně, správně jsem se rozhodl.
Rozdám ještě poslední pokyny kudy jet do Přerova a k Labuti a jedu domů. Nejdřív odevzdat Aldu, pak domů, rychlá sprcha, taxík a honem ať jsme na místě. Stíháme jen taktak, ale nikde nikdo. Nikdo nebere ani telefon a kolem půl osmé už pomalu propadám panice docela.
Slézat se to začíná až před třičtvrtě na osm. Aldovi první, Jirka s manželkou a pak už šup sestava se zaplnila. Jako poslední dorazil Šewy, když se zrovna začínalo porcovat:
Tomáš přemýšlel po jídle o tajích úplného ponoření, zatímco Šewy, který pěkně ladil barvou tváře s barvou trika tušil, že Canon jeho nazelenalé líce trochu vyretušuje a smál se tomu:-)
Na závěr si dovolím poznámku o celkovém dojmu ze závodu, který nebyl vůbec dobrý. Nemám prostě rád dvě depa, ale i tak byla výrazně hůře vybraná než v Litovli. 1. depo je asi jedno, byť prostředí v novoveském lomu je daleko příjemnější než na Nákle, obavy z počtu závodníků ale ještě beru. Ovšem zázemí hotelu Prachárna bylo podle mého názoru normální malér. Velkoryse prostorově připravený prostor zel v průběhu závodu prázdnotou, protože ani doprovodu se většinou moc nechtělo tvrdnout na place před hotelem pár metrů od dálnice. Běh městem moc komentovat nemůžu, ale nicméně z pohledu doprovodu dojel tento na koupaliště, kde viděl svého závodníka plavat a odjet na kole. Kolo by mohl sledovat, kdyby si jako masochista šel stoupnout 8km daleko na silnici, uff. Normální asi přejeli na Prachárnu, kde kromě stanu s lavicemi nebylo nic, asi i proto tam doprovodu působilo poskrovnu a navzdory snaze Vlada Barona (občas ulítaval, ale to se v tom zmaru absence publika dá pochopit) si nezatleskali ani závodníci sami. Vyjadřovat se třeba k nedisciplinovanosti řidičů, kteří v klidu parkovali na příjezdové komunikaci k hotelovému parkovišti, takže se na ní potom nemohla vyhnout auta snad ani nemá smysl. Tady pořadatel selhal totálně.
Pokud se bude příští rok závod konat na stejných tratích (zejména tedy depech), bude tentokrát již beze mne. Nebýt společenské části, hodnotím sobotu 10.7. jako nevydařenou, takto můžu jenom říct: konec dobrý ale začátek.....
pondělí 5. července 2010
Osecký triatlon 2010
Nejdřív jsem měl pro letošní rok velké plány. Ty se v čase stále smrskávaly, resp. smrskly se skokově na nulu, ale nakonec jsem to trochu přehodnotil. Přece jenom, chybět na Oseckém triatlonu, který pořádá můj domovský oddíl, by bylo společensky asi nepřijatelné:-)
Nakonec jsme jeli všichni, tzn žena i děti. Počasí ažůro, horko, voda v Jadranu kafíčko, no paráda. Vypakoval jsem rodinu na deku k vodě, zaregistroval se, koupil 10 losů a hrnul si kolo do depa a hle, nejde to. Letos je OTT český pohár AG a technický delegát pouští do depa až od 12-ti. No to je vopičárna teda, jedu brzo, abych měl bezva flekáč v depu a teď totok. Aspoň podlezu mlíka a na vyhlédnutém místě si nechám ručník s botaskama:-)).
V mezičase do otevření depa se potkávám se známými, jím vařenou kukuřici, protože předzávodní toasty mi snědly děcka, taková předstartovní pohodička. Navzdory prodlouženému víkendu je účast slušná, nakonec startuje přes 130 lidí, bezva. Příští rok by se to mohlo ještě trochu zvednout. Letos je malá změna v trase kole. Navzdory nahlášení závodu na policii se bez varování zavírá cesta z Týna na Lhotku kvůli závodům aut a ještě ráno tedy kolegové z oddílu přeznačují náhradní trasu. Je těžší, kopec navíc, něco pro mne, kterému ráno váha ukázala rovných 100kg ;-).
Ale už je tady dvanáctá hodina a můžu si dát kolo do depa. Přicházím jako jeden z prvních, takže si kolo stavím, kam chci a jdu ještě na deku za rodinou. Kousek od nás bivakuje Aldaman s klukama řešící organizační problém, kdo mu bude hlídat kluky v čase závodu. Lehce naznačuje, jestli by mohla moje žena, což mu odmítám slíbit a pošlu ho rovnou za ní. Naděnka je hodná paní a vyhoví mu:-). To už se ale blíží start, takže se štelujem na start, kde ještě ladíme s Téčkem správnou plaveckou techniku a závodní strategii. Stojíme vedle hejna zelených ekoláků, ze kterých by se asi měl rekrutovat vítěz závodu. Sice nemám naplaváno, ale stoupnu si do první řady, třeba nebude taková bitka.
A už je tu hvizd a start a klasická počáteční boxovačka. Aldaman mi plánuje plavat v nohách, musím tedy držet maximálně rovnou stopu, aby mě nepomluvil za kličkování a nemůžu se tedy moc babrat s fešákama, co se na mne tlačí zleva i zprava. Jako tradičně to moc nechápu. 1. bójka je minimálně 200m daleko, ale všichni se od začátku cpou do jedné lajny, místo aby plavali rovně k bójce. Moc dneska nehoním, celkem si tedy všímám, co se děje kolem dokola a řekl bych, že by hodně kachličkářům prospělo vypadnout z bazénu a občas si zaplavat venku.
Přestože plavání nijak nehrotím, lezu z vody 24. přesně minutu za nejrychlejším plavcem, to není zlé.
Sotva doběhnu ke kolu, valí kolem mě z depa Klika, Ekoláci už jsou asi někde v čudu. Po závodě ovšem zjišťuji, že v čudu nebyli. Klika dal druhé nejlepší plavání, potahal zelenáče na kole a nakonec rozhodl na běhu a vyhrál, přičemž porazil třeba Františka Kubínka. Dost dobrý, řekl bych! To je ovšem liga, kterou nikdy nebudu sledovat při závodě, takže zpět ke mně:-).
Depo mám slušné, tretry v gumičkách jsem nezapomněl rozepnout, takže na kole jsem rychle. Začínáme kolem Bečvy a lehce proti větru. Dokud je rovinka, jde to celkem svižně a nikdo mne nepředjíždí, což se ovšem změní hned za Hlinskem, kde se trasa zvedne. Jako první se kolem mne přežene Aleš Dedek s Lipánkem. Já tam disciplinovaně točím 85rpm a fešáci kolem mě prohučeli na velkou ani jsem si neprdl. No a tak vlastně vypadalo celé kolo. Ještě v prvním kopci mě cvakla i skupinka s Aldou, kterou jsem neuvisel, ale viděl je celý závod. Vždycky z kopce, kde mě váha pěkně hnala vpřed jsem si je kousek dotáhl, do kopce se ovšem situace změnila a ujížděli mi. Je ale pravda, že jsem nejel "hranu", protože jsem z kola chtěl něco mít a nechtěl se zrakvit. Je to dneska fakt náročné, místo Lhotky se jedou přes Hlinsko kopce 2, potom šlapavý sjezd do Oprostovic, za nimi znovu nahoru do Bezuchova, padák do Šišmy, stojka do Pavlovic, padák do Sušice a potom už cca 4km rovinka do depa. Aby to bylo veselejší, je rovinka proti větru :-) Držím se ale strategie a moc se nehoním. Docvakne mě nějaký hoňák, tak se za ním do konce kola svezu.
Prima, na běh startuju v docela rozumném stavu. Kousek od startu potkávám Kliku jak mete do cíle. Ha, že by vedl? V cíli ještě vítěz není.... a ono jo, teprve za ním běží Vysloužil a za ním Kubínek. Paráda! Vyhraje místní. Tak si pěkně běžím, docela mě to baví (a to se mi u triatlonu věru často nestává:-)), podívám se na stopky a kpč, na běhu mi nejedou stopky... Já blb si totiž ráno vypnul GPS na Garminovi, aby se nevybíjela baterka a před plaváním ji zapomněl zapnout. Na kole jsem to nepoznal, protože hodnoty se měřily z čidel a powertapu no a na běhu mi autostop zastavil čas. Herdek, musím se orientovat podle kilometrovníků. Trochu se to zhorší seběhem z asfaltu na trávu, ta mi jako povrch moc nevyhovuje, musím trochu drobit krok a není to ono. Předbíhá mě překvapivě málo lidí, asi mě všichni běžci stihli předjet už na kole:-). Porád čekám, kdy mě předběhne Téčko a porád nic a už je tu cíl. Čas 1:38:52, vodička, pivečko, pravice s dončivšími, úleva, že už je to z krku a ani to moc nebolí, když se člověk šetří:-).
Skočím zamknout kolo na auto, seznámit rodinu s výsledky, trochu se zkulturnit, zaplavat s dětma a šup na tombolu. Tuším úspěch a taky jóóó. Docházím k místu losování a ještě za plotem slyším zelený los 56, kurnik, ten mám. Sprintík k předávce a fasuju pěknou bednu 6-ti zubráckých krieglů. Sotva je dovalím k Téčkovu stolu, je tady další výhra. Tentokrát set malých boxů od Kazeta. A za chvíli zase moje číslo, tentokrát je to balíček s dekoračními nálepkami na stěnu, puzzlem dvouplošníku i s barvičkami a piksla jakýchsi kuliček, které z nás Maruška loudí už jak dlouho. Tomu říkám skóre, z deseti losů 3 výhry, paráda. Jenom to kolo jako hlavní cena nějak nevyšlo:-) Márty ale z pódia, kde se losuje, nějak neodchází. Vyvolává totiž ještě nějaké věci, které si na začátku nikdo nevyzvedl a vida, ještě jedna sada boxů, tentokrát velkých, se tam pro mě našla. Celková bilance tedy činí 4 výhry z 10-ti losů. Když jsem viděl prťavý pohár a malinkou taštičku třetího v absolutním pořadí a porovnal to s hromadou na mém stole, dospěl jsem k závěru, že se nemá smysl honit, stačí si koupit lístky do tomboly:-D
Zmožen úspěchem hodím věci do auta a jdu se ještě zchladit do Jadranu, pak už jen pobalit věci a tradá domů, ať se ještě stihneme stavit na zasloužené pivečko, které je řidiči zapovězeno. A po třech přerovských dvanáctkách, to se to spinkalo, až do rána....
Jo ježiš a ony jsou vlastně i výsledky.
Nakonec jsme jeli všichni, tzn žena i děti. Počasí ažůro, horko, voda v Jadranu kafíčko, no paráda. Vypakoval jsem rodinu na deku k vodě, zaregistroval se, koupil 10 losů a hrnul si kolo do depa a hle, nejde to. Letos je OTT český pohár AG a technický delegát pouští do depa až od 12-ti. No to je vopičárna teda, jedu brzo, abych měl bezva flekáč v depu a teď totok. Aspoň podlezu mlíka a na vyhlédnutém místě si nechám ručník s botaskama:-)).
V mezičase do otevření depa se potkávám se známými, jím vařenou kukuřici, protože předzávodní toasty mi snědly děcka, taková předstartovní pohodička. Navzdory prodlouženému víkendu je účast slušná, nakonec startuje přes 130 lidí, bezva. Příští rok by se to mohlo ještě trochu zvednout. Letos je malá změna v trase kole. Navzdory nahlášení závodu na policii se bez varování zavírá cesta z Týna na Lhotku kvůli závodům aut a ještě ráno tedy kolegové z oddílu přeznačují náhradní trasu. Je těžší, kopec navíc, něco pro mne, kterému ráno váha ukázala rovných 100kg ;-).
Ale už je tady dvanáctá hodina a můžu si dát kolo do depa. Přicházím jako jeden z prvních, takže si kolo stavím, kam chci a jdu ještě na deku za rodinou. Kousek od nás bivakuje Aldaman s klukama řešící organizační problém, kdo mu bude hlídat kluky v čase závodu. Lehce naznačuje, jestli by mohla moje žena, což mu odmítám slíbit a pošlu ho rovnou za ní. Naděnka je hodná paní a vyhoví mu:-). To už se ale blíží start, takže se štelujem na start, kde ještě ladíme s Téčkem správnou plaveckou techniku a závodní strategii. Stojíme vedle hejna zelených ekoláků, ze kterých by se asi měl rekrutovat vítěz závodu. Sice nemám naplaváno, ale stoupnu si do první řady, třeba nebude taková bitka.
A už je tu hvizd a start a klasická počáteční boxovačka. Aldaman mi plánuje plavat v nohách, musím tedy držet maximálně rovnou stopu, aby mě nepomluvil za kličkování a nemůžu se tedy moc babrat s fešákama, co se na mne tlačí zleva i zprava. Jako tradičně to moc nechápu. 1. bójka je minimálně 200m daleko, ale všichni se od začátku cpou do jedné lajny, místo aby plavali rovně k bójce. Moc dneska nehoním, celkem si tedy všímám, co se děje kolem dokola a řekl bych, že by hodně kachličkářům prospělo vypadnout z bazénu a občas si zaplavat venku.
Přestože plavání nijak nehrotím, lezu z vody 24. přesně minutu za nejrychlejším plavcem, to není zlé.
Sotva doběhnu ke kolu, valí kolem mě z depa Klika, Ekoláci už jsou asi někde v čudu. Po závodě ovšem zjišťuji, že v čudu nebyli. Klika dal druhé nejlepší plavání, potahal zelenáče na kole a nakonec rozhodl na běhu a vyhrál, přičemž porazil třeba Františka Kubínka. Dost dobrý, řekl bych! To je ovšem liga, kterou nikdy nebudu sledovat při závodě, takže zpět ke mně:-).
Depo mám slušné, tretry v gumičkách jsem nezapomněl rozepnout, takže na kole jsem rychle. Začínáme kolem Bečvy a lehce proti větru. Dokud je rovinka, jde to celkem svižně a nikdo mne nepředjíždí, což se ovšem změní hned za Hlinskem, kde se trasa zvedne. Jako první se kolem mne přežene Aleš Dedek s Lipánkem. Já tam disciplinovaně točím 85rpm a fešáci kolem mě prohučeli na velkou ani jsem si neprdl. No a tak vlastně vypadalo celé kolo. Ještě v prvním kopci mě cvakla i skupinka s Aldou, kterou jsem neuvisel, ale viděl je celý závod. Vždycky z kopce, kde mě váha pěkně hnala vpřed jsem si je kousek dotáhl, do kopce se ovšem situace změnila a ujížděli mi. Je ale pravda, že jsem nejel "hranu", protože jsem z kola chtěl něco mít a nechtěl se zrakvit. Je to dneska fakt náročné, místo Lhotky se jedou přes Hlinsko kopce 2, potom šlapavý sjezd do Oprostovic, za nimi znovu nahoru do Bezuchova, padák do Šišmy, stojka do Pavlovic, padák do Sušice a potom už cca 4km rovinka do depa. Aby to bylo veselejší, je rovinka proti větru :-) Držím se ale strategie a moc se nehoním. Docvakne mě nějaký hoňák, tak se za ním do konce kola svezu.
Prima, na běh startuju v docela rozumném stavu. Kousek od startu potkávám Kliku jak mete do cíle. Ha, že by vedl? V cíli ještě vítěz není.... a ono jo, teprve za ním běží Vysloužil a za ním Kubínek. Paráda! Vyhraje místní. Tak si pěkně běžím, docela mě to baví (a to se mi u triatlonu věru často nestává:-)), podívám se na stopky a kpč, na běhu mi nejedou stopky... Já blb si totiž ráno vypnul GPS na Garminovi, aby se nevybíjela baterka a před plaváním ji zapomněl zapnout. Na kole jsem to nepoznal, protože hodnoty se měřily z čidel a powertapu no a na běhu mi autostop zastavil čas. Herdek, musím se orientovat podle kilometrovníků. Trochu se to zhorší seběhem z asfaltu na trávu, ta mi jako povrch moc nevyhovuje, musím trochu drobit krok a není to ono. Předbíhá mě překvapivě málo lidí, asi mě všichni běžci stihli předjet už na kole:-). Porád čekám, kdy mě předběhne Téčko a porád nic a už je tu cíl. Čas 1:38:52, vodička, pivečko, pravice s dončivšími, úleva, že už je to z krku a ani to moc nebolí, když se člověk šetří:-).
Skočím zamknout kolo na auto, seznámit rodinu s výsledky, trochu se zkulturnit, zaplavat s dětma a šup na tombolu. Tuším úspěch a taky jóóó. Docházím k místu losování a ještě za plotem slyším zelený los 56, kurnik, ten mám. Sprintík k předávce a fasuju pěknou bednu 6-ti zubráckých krieglů. Sotva je dovalím k Téčkovu stolu, je tady další výhra. Tentokrát set malých boxů od Kazeta. A za chvíli zase moje číslo, tentokrát je to balíček s dekoračními nálepkami na stěnu, puzzlem dvouplošníku i s barvičkami a piksla jakýchsi kuliček, které z nás Maruška loudí už jak dlouho. Tomu říkám skóre, z deseti losů 3 výhry, paráda. Jenom to kolo jako hlavní cena nějak nevyšlo:-) Márty ale z pódia, kde se losuje, nějak neodchází. Vyvolává totiž ještě nějaké věci, které si na začátku nikdo nevyzvedl a vida, ještě jedna sada boxů, tentokrát velkých, se tam pro mě našla. Celková bilance tedy činí 4 výhry z 10-ti losů. Když jsem viděl prťavý pohár a malinkou taštičku třetího v absolutním pořadí a porovnal to s hromadou na mém stole, dospěl jsem k závěru, že se nemá smysl honit, stačí si koupit lístky do tomboly:-D
Zmožen úspěchem hodím věci do auta a jdu se ještě zchladit do Jadranu, pak už jen pobalit věci a tradá domů, ať se ještě stihneme stavit na zasloužené pivečko, které je řidiči zapovězeno. A po třech přerovských dvanáctkách, to se to spinkalo, až do rána....
Jo ježiš a ony jsou vlastně i výsledky.
úterý 29. června 2010
Osecký triatlon už tuto sobotu!
A já tam taky budu, tak kdo váhá, má letos jednu z mála příležitostí ještě mne porazit :-)
Památeční ponožky jsou opravdu luxusní:
A počasí jsme objednali rovněž parádní!
Tak v sobotu nashle.
Památeční ponožky jsou opravdu luxusní:
A počasí jsme objednali rovněž parádní!
Tak v sobotu nashle.
středa 9. června 2010
Pozvánka na 3. ročník Oseckého tritlonu
Oficiální pozvánka:
Dovolte nám pozvat vás na třetí ročník tradiční sportovní akce na Oseckém Jadranu, a to Oseckého triatlonu.
Co na závodníky čeká letos? Tradiční plavání v Jadranu v délce 650m (voda zatím vypadá nádherně, teplota navzdory počasí velmi příjemná:-)), stejné kolo jako loni, tedy 25km s natolik zvlněným terénem, aby bylo dost férové, stejný běh v délce 5,8km i totéž zázemí restaurace „U splavu“, kde bude cíl. Bližší detaily jsou k nalezení v propozicích závodu.
Zásadní změnou je letos zařazení závodu do Českého poháru. Tato změna sebou nese jednu důležitou věc pro závodníky: kola musí odpovídat pravidlům ČSTT. Bližší informace o parametrech nástavců či rohů jsou k nalezení na webu závodu.
Startovné je letos stanoveno ve výši 200,-Kč jak předem tak i na místě, pro držitele platné licence ČSTT pak činí 150,-Kč. Pro závodníky, kteří uhradí startovné do 19.6.2010 jsou připravený jako bonus běžecké ponožky Moose zdarma!! Na místě je pro závodníky připraveno kromě občerstvení na trati i pivečko nebo nealko spolu s tradičním guláškem v cíli. Po vyhlášení vítězů bude celá akce zakončena tombolou o zajímavé ceny :-).
Na vaši hojnou účast se těší členové oddílu TTS Osek.
Ode mne: klasický závod, navzdory nemožnosti použít hrazdu a nechuti letos závodit určitě nevynechám. Navíc u splavu se točí i Maestro, mňam:-)
Dovolte nám pozvat vás na třetí ročník tradiční sportovní akce na Oseckém Jadranu, a to Oseckého triatlonu.
Co na závodníky čeká letos? Tradiční plavání v Jadranu v délce 650m (voda zatím vypadá nádherně, teplota navzdory počasí velmi příjemná:-)), stejné kolo jako loni, tedy 25km s natolik zvlněným terénem, aby bylo dost férové, stejný běh v délce 5,8km i totéž zázemí restaurace „U splavu“, kde bude cíl. Bližší detaily jsou k nalezení v propozicích závodu.
Zásadní změnou je letos zařazení závodu do Českého poháru. Tato změna sebou nese jednu důležitou věc pro závodníky: kola musí odpovídat pravidlům ČSTT. Bližší informace o parametrech nástavců či rohů jsou k nalezení na webu závodu.
Startovné je letos stanoveno ve výši 200,-Kč jak předem tak i na místě, pro držitele platné licence ČSTT pak činí 150,-Kč. Pro závodníky, kteří uhradí startovné do 19.6.2010 jsou připravený jako bonus běžecké ponožky Moose zdarma!! Na místě je pro závodníky připraveno kromě občerstvení na trati i pivečko nebo nealko spolu s tradičním guláškem v cíli. Po vyhlášení vítězů bude celá akce zakončena tombolou o zajímavé ceny :-).
Na vaši hojnou účast se těší členové oddílu TTS Osek.
Ode mne: klasický závod, navzdory nemožnosti použít hrazdu a nechuti letos závodit určitě nevynechám. Navíc u splavu se točí i Maestro, mňam:-)
středa 2. června 2010
Přerušení přípravy a omezení příspěvků na blog
S nekončícím deštěm na mne padl nějaký splín. Utíkají týdny a měsíce, kdy člověk ne úplně snadno hledá čas pro trénink, který navíc s blížící se sezónou pěkně houstne. Do toho padají časově náročné projekty, které ještě zvyšují už tak dost operativou ovlivněnou „entropii pracovní doby“ a ze sportu přestává být radost.
Konkrétně poslední skoro 2 měsíce trvale sleduji matematické předpovědní modely, podle kterých nechávám Miloše předělávat trénink, abych ho nakonec stejně nebyl schopen dodržet z důvodů ať už časových, nebo častěji počasí. To mě prostě fakt nebaví.
Původní představa letošního roku byla diametrálně jiná. Nejsem samozřejmě blázen, abych si myslel, že plány půjdou realizovat na 100%, ale fragmenty, k nimž jsem byl dotlačen letos, mě fakt neuspokojují. Trénink od endurainingu navíc také není zadarmo a přestože je placený, vadí mi, když Miloše nechávám jednotky předělat a pak je stejně nedám, čímž se efekt zaplacených peněz výrazně snižuje (a to mou vinou, jednoznačně)
Zvládnu ještě trápit se s kalendářem pracovním, ale abych si dával s plánováním koníčku ještě větší pakárnu, než je plánování pracovní, to je fakt na houby. Při sportu si potřebuju hlavně orazit, ne se stresovat počasím a jeho vlivem na tréninkový rozpis.
Nebaví mě plavat. A to fakt hodně nebaví, taky to podle toho vypadá. Tady si vůbec nerozumím.
Další věc, která mě letos nebavila, jsou závody a abych řekl pravdu, do ničeho, na co se nebudu vyloženě těšit, nepůjdu. Zrušil jsem tedy Mělice a s vysokou pravděpodobností nepojedu ani do Otrokovic. Nějak necítím po těle předpoklady pro zlepšení pod 12 hodin a mořit se někde celý den za účelem pokroku nebo i zhoršení o pár minut, nemám chuť.
Taky jsem nezhubl. V zásadě jsem váhu pořád řešil (a řeším), primární důvodem ovšem nejsou hlediska estetická, ale omezení při závodění, kde mě váha limituje. A ono je to vlastně opačně, protože sportovat jsem začal, abych si i s mými dědičnými sklony k nadváze mohl dopřát dobrého jídla bez nějakého extrémního tloustnutí, takže na co se trápit.
Jaký je tedy závěr? Opouštím na nějaký čas plán endurainingu. S Milošem jsme se domluvili, že posunout předplacené měsíce o kus v čase není problém a já si budu pár týdnů/měsíců dělat, co budu chtít a kdy budu chtít. Můj „plán“ je, že tomu nebudu dávat žádný řád, prostě na co bude čas a chuť, to odjedu/odběhnu. Rozhodně ořežu závodění na možná lokální pouťáky s tím, že kam se mnou nepojede rodina, nepojedu ani já a zrovna tak nepojedu, nebude-li předpověď počasí vyloženě optimální. Přemýšlím taky o tom, že bych si zkusil nějaký závod v dálkovém plavání (trochu paradox při nebavení plavání že? Ale mě hlavně nebaví plavat v bazéně. Na otevřenou vodu se nehorázně těším).
Omezím také příspěvky na blog. V poslední době jsem ho primárně využíval jako tréninkový výkaz, ze kterého čerpal i Miloš. Tato potřeba teď padá, systém taky, nic zajímavého v mém „tréninku“ nebude, tak na co to sem psát.
Přeju všem motivovaným čtenářům/závodníkům hodně zdaru v sezóně. To, že se s vámi letos nepotkám, je asi jediné, co mě na nezávodění mrzí.
Konkrétně poslední skoro 2 měsíce trvale sleduji matematické předpovědní modely, podle kterých nechávám Miloše předělávat trénink, abych ho nakonec stejně nebyl schopen dodržet z důvodů ať už časových, nebo častěji počasí. To mě prostě fakt nebaví.
Původní představa letošního roku byla diametrálně jiná. Nejsem samozřejmě blázen, abych si myslel, že plány půjdou realizovat na 100%, ale fragmenty, k nimž jsem byl dotlačen letos, mě fakt neuspokojují. Trénink od endurainingu navíc také není zadarmo a přestože je placený, vadí mi, když Miloše nechávám jednotky předělat a pak je stejně nedám, čímž se efekt zaplacených peněz výrazně snižuje (a to mou vinou, jednoznačně)
Zvládnu ještě trápit se s kalendářem pracovním, ale abych si dával s plánováním koníčku ještě větší pakárnu, než je plánování pracovní, to je fakt na houby. Při sportu si potřebuju hlavně orazit, ne se stresovat počasím a jeho vlivem na tréninkový rozpis.
Nebaví mě plavat. A to fakt hodně nebaví, taky to podle toho vypadá. Tady si vůbec nerozumím.
Další věc, která mě letos nebavila, jsou závody a abych řekl pravdu, do ničeho, na co se nebudu vyloženě těšit, nepůjdu. Zrušil jsem tedy Mělice a s vysokou pravděpodobností nepojedu ani do Otrokovic. Nějak necítím po těle předpoklady pro zlepšení pod 12 hodin a mořit se někde celý den za účelem pokroku nebo i zhoršení o pár minut, nemám chuť.
Taky jsem nezhubl. V zásadě jsem váhu pořád řešil (a řeším), primární důvodem ovšem nejsou hlediska estetická, ale omezení při závodění, kde mě váha limituje. A ono je to vlastně opačně, protože sportovat jsem začal, abych si i s mými dědičnými sklony k nadváze mohl dopřát dobrého jídla bez nějakého extrémního tloustnutí, takže na co se trápit.
Jaký je tedy závěr? Opouštím na nějaký čas plán endurainingu. S Milošem jsme se domluvili, že posunout předplacené měsíce o kus v čase není problém a já si budu pár týdnů/měsíců dělat, co budu chtít a kdy budu chtít. Můj „plán“ je, že tomu nebudu dávat žádný řád, prostě na co bude čas a chuť, to odjedu/odběhnu. Rozhodně ořežu závodění na možná lokální pouťáky s tím, že kam se mnou nepojede rodina, nepojedu ani já a zrovna tak nepojedu, nebude-li předpověď počasí vyloženě optimální. Přemýšlím taky o tom, že bych si zkusil nějaký závod v dálkovém plavání (trochu paradox při nebavení plavání že? Ale mě hlavně nebaví plavat v bazéně. Na otevřenou vodu se nehorázně těším).
Omezím také příspěvky na blog. V poslední době jsem ho primárně využíval jako tréninkový výkaz, ze kterého čerpal i Miloš. Tato potřeba teď padá, systém taky, nic zajímavého v mém „tréninku“ nebude, tak na co to sem psát.
Přeju všem motivovaným čtenářům/závodníkům hodně zdaru v sezóně. To, že se s vámi letos nepotkám, je asi jediné, co mě na nezávodění mrzí.
neděle 30. května 2010
Jezdit na ochutnávku vína na kole nemusí být ten nejlepší nápad :-)
Tuto sobotu jsem měl v plánu dlouho očekávanou akci: ochutnávku červených vín mistra Jakubíka ze Zlechova, tentokrát z poslední dekády. Jela standardní silná sestava Přerovského vinařského spolku. Nocleh tentokrát v Buchlovicích a protože počasí na bídu posledních dní vypadalo jakžtakž, rozhodl jsem se jet na kole s tím, že cestu tam trochu natáhnu.
Původně jsem byl domluvený, že mi kluci vezmou věci autem, ale nakonec jsem je vezl v batohu na zádech, kdybych náhodou přijel dřív, ať se mám do čeho převléct. Cesta od začátku moc neodsýpala, protože foukalo do ksichtu a vyjet na Tesák bylo navíc s batohem na zádech celkem náročné. Naštěstí od Zlína fouklo spíše zboku a to už nebyl takový boj. Boj začal až někde u Napajedel, kde se projevilo ošizené jídlo a začalo mi hezky docházet. Protože mne navíc začínal tlačit čas, musel jsem jet a moc se neflákat. V Uherském Hradišti se mi nějak zbláznil Edge a asi by mě trochu prohnal, potahal mě hezky po městě. Nakonec jsem ho vypl a z města vymotal pomocí navigace v mobilu, ještě ji mám:-). Poslední chuťovka po cestě se mi přihodila při sjezdu do samotných Buchlovic. Sjezd totiž probíhá na kostkách a v poslední části kostek najednou rána a bum, Garmin se válí po zemi. Ulomily se plastové packy v držáku. Musím říct, že na přístroj za 10k je držák dost fórová a odfláklá záležitost.
Každopádně jsem konečně dorazil do Buchlovic a začal dostih rychlá sprcha, dost se napít, něco pojíst a šup na autobus do Zlechova. Konečně na místě. Mistr je očividně v dobré náladě a připravil pro nás překvapení. Bez ohledu na objednaný formát ochutnávky a tomu odpovídající cenu, nám za stejné peníze připravil řez časem celou svojí výrobou od roku 1971! Starší víno jsem dosud v puse neměl.
Pan Jakubík pro nás připravil nesmírně náročný maraton ochutnávky 66-ti! vzorků. A že to byly vzorky!
Pro úplnost přikládám svůj seznam vzorků s poznámkami.
4 poslední kusy jsou ještě z druhé strany. Kdo zdejší vína neochutnal, jenom těžko uvěří, co se na ochátnávkách odehrává. Pan Jakubík používá vlastní metodiku výroby, kterou střeží a nenaleznete ji nikde jinde. Už od nejstarších sklizní (první vína má z roku 1967) se zaměřoval na výrazně vyzrálé hrozny a vína svým charakterem přívlastková. Vína ledová vyráběl dávno před tím, než se jejich výroba u nás datuje oficiálně. Veškerá jeho produkce jsou samotoky, tedy nelisované hrozny, nefiltruje a posledních 10 let ani chemicky nečíří. Nebojí se ani experimentů s novými či nezvyklými odrůdami.
S ohledem na vysoký počet ochutnávaných věcí a tím celkem nezanedbatelnou pravděpodobnost "potíží" koštujících v závěru, bylo pořadí otočeno proti obvyklému "od nejmladších". Získali jsme tím mimo možnosti ochutnat nejstarší věci v nejlepší formě i příležitost udělat si i představu o tom, jak se v čase měnily jednotlivé ročníky i panem Jakubíkem používané technologie.
Nemá smysl a ani není možné napsat něco o každé ochutnané lahvi, přestože by si to každá zasloužila, zmíním se tedy jenom o některých.
Frankovka 1971: nejstarší víno, jaké jsem doposud ochutnal, navíc ročník mého narození. V podání p. Jakubíka se nejedná o žádnou stařinu či zlomené víno. Frankovka má stále charakter, pikantnost, tělo, určitě bych vínu nehádal 40 let.
Frankovka 1973: mimořádné víno, stáří 38 let a přitom stále vynikající ovocitost do švestek a medu s nádherným povidlovým buketem.
Rulandské modré 1982: první mistrův vítěz ve Francii pokoutně pašovaný do soutěže. Skutečně báječná komplexni modrá rulanda s vyváženou chutí, barvou, vůní, nádherné víno.
Rulandské modré 1995 výběr. První rok nového vinařského zákona upravujícího přívlastková vína. Výborná rulanda s čokoládovými tóny.
Frankovka 2005 výběr z cibéb: podle mé chuti nejlepší víno večera. Skvělé plné víno s vanilkovými a až borůvkovými tóny s neuvěřitelnou barvou a extraktem. Nemám lepší slovo než "boží":-)
Přestože jsem vypích jen několik věcí, musím podotknout, že veškeré ochutnané věci byly vynikající a jenom konkurence vlastních vín je paradoxně mírně "poškozuje".
A maraton 66-ti vzorků je navíc náramně náročná věc. Sklípek jsme opouštěli spokojení, ale unavení. |Mistr s námi vydržel až do půlnoci.
Následoval přesun zpět do Buchlovic, kde byl ještě otevřen hotel. Ha mám hlad a nejen já. K uzavřené společnosti dovnitř nejsme vpuštěni, ale jsme obslouženi venku. Tataráček a plzeň je ideální závěr večera. Tedy byl by, kdyby plzně nepadly 3 (někteří ještě pokračovali ve víně) a než jsme se vypoklonkovali a dorazili na penzion, byl zase hlad. Co s tím, no vybalila se sekaná, klobásy, papričky, okurky, zkrátka všechny zásoby na snidani a ještě v časných ranních hodinách jsme se na spánek řádně posilnili snídaní :-).
No a v 8:00 už jsem byl na cestě domů, na kole. Teda řeknu vám, čekal jsem něco malinko jiného. Po sladkém víně mi to obvykle lítá, bohužel, proti očekávání mají zejména starší vína p. Jakubíka alkoholy kolem 13-ti procent, takže už po ochutnávce bylo i přes velmi malá degustovaná množství, pěkně naváto:-)). První půlhoďka tedy byla dost krušná. Pak se ale vinné cukry konečně dostaly ke slovu a navzdory mírnému protivětru jsem to z Buchlovic dobojoval domů lehce pod 2 hodiny a průměrem mírně přes 30kmph, ještěže aspoň ten batoh jsem si nechal vzít zpět autem. Myslím ovšem, že tento zážitek napříště vyhledávat spíše nebudu, byť víno mistra Jakubíka naopak vyhledávat systematicky budu:-))
Doma už jenom následovaly řízečky k obědu, a malinko šampíčka na počest neteře, která na mistrovství světa v kuželkách obsadila v družstvech a v individuálním závodě shodně 4-té místo. Gratuluji. Trochu jsem také ovšem slavil na počest pana Paroubka, že už táhl konečně a zaslouženě do prdele!
Původně jsem byl domluvený, že mi kluci vezmou věci autem, ale nakonec jsem je vezl v batohu na zádech, kdybych náhodou přijel dřív, ať se mám do čeho převléct. Cesta od začátku moc neodsýpala, protože foukalo do ksichtu a vyjet na Tesák bylo navíc s batohem na zádech celkem náročné. Naštěstí od Zlína fouklo spíše zboku a to už nebyl takový boj. Boj začal až někde u Napajedel, kde se projevilo ošizené jídlo a začalo mi hezky docházet. Protože mne navíc začínal tlačit čas, musel jsem jet a moc se neflákat. V Uherském Hradišti se mi nějak zbláznil Edge a asi by mě trochu prohnal, potahal mě hezky po městě. Nakonec jsem ho vypl a z města vymotal pomocí navigace v mobilu, ještě ji mám:-). Poslední chuťovka po cestě se mi přihodila při sjezdu do samotných Buchlovic. Sjezd totiž probíhá na kostkách a v poslední části kostek najednou rána a bum, Garmin se válí po zemi. Ulomily se plastové packy v držáku. Musím říct, že na přístroj za 10k je držák dost fórová a odfláklá záležitost.
Každopádně jsem konečně dorazil do Buchlovic a začal dostih rychlá sprcha, dost se napít, něco pojíst a šup na autobus do Zlechova. Konečně na místě. Mistr je očividně v dobré náladě a připravil pro nás překvapení. Bez ohledu na objednaný formát ochutnávky a tomu odpovídající cenu, nám za stejné peníze připravil řez časem celou svojí výrobou od roku 1971! Starší víno jsem dosud v puse neměl.
Pan Jakubík pro nás připravil nesmírně náročný maraton ochutnávky 66-ti! vzorků. A že to byly vzorky!
Pro úplnost přikládám svůj seznam vzorků s poznámkami.
S ohledem na vysoký počet ochutnávaných věcí a tím celkem nezanedbatelnou pravděpodobnost "potíží" koštujících v závěru, bylo pořadí otočeno proti obvyklému "od nejmladších". Získali jsme tím mimo možnosti ochutnat nejstarší věci v nejlepší formě i příležitost udělat si i představu o tom, jak se v čase měnily jednotlivé ročníky i panem Jakubíkem používané technologie.
Nemá smysl a ani není možné napsat něco o každé ochutnané lahvi, přestože by si to každá zasloužila, zmíním se tedy jenom o některých.
Frankovka 1971: nejstarší víno, jaké jsem doposud ochutnal, navíc ročník mého narození. V podání p. Jakubíka se nejedná o žádnou stařinu či zlomené víno. Frankovka má stále charakter, pikantnost, tělo, určitě bych vínu nehádal 40 let.
Frankovka 1973: mimořádné víno, stáří 38 let a přitom stále vynikající ovocitost do švestek a medu s nádherným povidlovým buketem.
Rulandské modré 1982: první mistrův vítěz ve Francii pokoutně pašovaný do soutěže. Skutečně báječná komplexni modrá rulanda s vyváženou chutí, barvou, vůní, nádherné víno.
Rulandské modré 1995 výběr. První rok nového vinařského zákona upravujícího přívlastková vína. Výborná rulanda s čokoládovými tóny.
Frankovka 2005 výběr z cibéb: podle mé chuti nejlepší víno večera. Skvělé plné víno s vanilkovými a až borůvkovými tóny s neuvěřitelnou barvou a extraktem. Nemám lepší slovo než "boží":-)
Přestože jsem vypích jen několik věcí, musím podotknout, že veškeré ochutnané věci byly vynikající a jenom konkurence vlastních vín je paradoxně mírně "poškozuje".
A maraton 66-ti vzorků je navíc náramně náročná věc. Sklípek jsme opouštěli spokojení, ale unavení. |Mistr s námi vydržel až do půlnoci.
Následoval přesun zpět do Buchlovic, kde byl ještě otevřen hotel. Ha mám hlad a nejen já. K uzavřené společnosti dovnitř nejsme vpuštěni, ale jsme obslouženi venku. Tataráček a plzeň je ideální závěr večera. Tedy byl by, kdyby plzně nepadly 3 (někteří ještě pokračovali ve víně) a než jsme se vypoklonkovali a dorazili na penzion, byl zase hlad. Co s tím, no vybalila se sekaná, klobásy, papričky, okurky, zkrátka všechny zásoby na snidani a ještě v časných ranních hodinách jsme se na spánek řádně posilnili snídaní :-).
No a v 8:00 už jsem byl na cestě domů, na kole. Teda řeknu vám, čekal jsem něco malinko jiného. Po sladkém víně mi to obvykle lítá, bohužel, proti očekávání mají zejména starší vína p. Jakubíka alkoholy kolem 13-ti procent, takže už po ochutnávce bylo i přes velmi malá degustovaná množství, pěkně naváto:-)). První půlhoďka tedy byla dost krušná. Pak se ale vinné cukry konečně dostaly ke slovu a navzdory mírnému protivětru jsem to z Buchlovic dobojoval domů lehce pod 2 hodiny a průměrem mírně přes 30kmph, ještěže aspoň ten batoh jsem si nechal vzít zpět autem. Myslím ovšem, že tento zážitek napříště vyhledávat spíše nebudu, byť víno mistra Jakubíka naopak vyhledávat systematicky budu:-))
Doma už jenom následovaly řízečky k obědu, a malinko šampíčka na počest neteře, která na mistrovství světa v kuželkách obsadila v družstvech a v individuálním závodě shodně 4-té místo. Gratuluji. Trochu jsem také ovšem slavil na počest pana Paroubka, že už táhl konečně a zaslouženě do prdele!
neděle 23. května 2010
Sezóna 2010 týden 25. (17.5.-23.5.), méně náročný, než byl plán
Na tento týden mi Miloš připravil opravdu lahůdkový program, který měl v součtu dát za týden vice než 20 hodin. Bohužel se to nakonec úplně nepodařilo.
Hned pondělní 3 fáze neklaply. Sluníčko sice svítilo jak o život, ale shora na mraky nad celou Moravou. Hnus, čili jenom plavání, aspoň ovšem utěšené 4 kiláky.
V úterý volno i bez výletu do Prahy. S ohledem na stav povodňového ohrožení v Přerově a z toho plynoucí organizační komplikace doma, jsem schůzky pozrušoval a co zrušit nešlo, proběhlo formou call conference. Homeworker jak víno. Jak jsem si původně maloval nějaké náhrady za pondělí, počasí bylo zcela proti.
Středeční 3 fáze rovněž neklaply, ráno lilo, na kolo jsem se nedostal. Tak aspoň zaplavat 3 kiláčky a večer se podařilo pěkně proběhnout.
Předpověď na čtvrtek dávala naději na nezmoknutí, tak jo, zkusím odjet do práce na kole. Dobrý, ráno sice vlhko, ale nepršelo. Přes den domlouváme s Milošem, co s plánem. Milošova verze je dát ve čtvrtek středeční program a pak dál s jednodenním zpožděním. Úseky večer po práci byly na kole fakt mazec. Domů jsem dojel totálně prošitej, neměl jsem sebou totiž nic k jídlu ani pití a to není na 2,5h trvající intenzívní trénink nic optimálního. Na klus po kole nebylo ani pomyšlení. Třešínkou na dortu byla sprcha v ledové vodě, protože teplárna měla po zatopení výpadek. Já mrtvej, doma nějakých 19C a sprcha v ledové vodě. Důsledkem bylo cca půlhodinové zcela nekontrolované cvakání zubama a totální zimnice. Definivně mě zachránilo až Matýskovo zahřívací zvířátko z mikrovlnky pod dekou.
V pátek ráno prší, takže žádné kolo, ach jo. Aspoň ve vodě se s tím moc nemažu a nacpu tam 4kiláky s lahůdkovým motivem 5x400, 5x200, 2x100. Večer obrazíme nákup a než se vrátíme, zase chčije, To je fakt na palicu. Musíme to aspoň napravit vínem:-)
V sobotu předpověď slibuje ráno bez deště, tak si přivstanu a jdu na motiv LaR 3x8-8. Opravdová lahůdka. Mám držet výkon kolem 290w, kadenci 85-105 a tepy 169-175. Uff, kadence no problem, ale tepy nahoru nejdou a nejdou i když to rvu jak o život. Nohy bolí ale já se s bídou po 4-ech minutách dostávám ke 169. Snad se Miloš nebude zlobit. Třetí úsek dokonce končím o 2 minuty dřív. Proti mně se vesele předjíždějí kamiony, zůstává mi tak 30cm, do kterých se vejdu, ale jejich "kapsa" mě skoro zastaví a já už to nemám sílu roztočit. Pak už to nějak dovrtím a je z toho letošní první trénink průměrem přes 30kmph okořený slušným lijákem. Vypukl, sotva jsem doma pověsil kolo na hák:-). Běh ve druhé fázi zase nevychází, stavili se švagři, venku se honí bouřky, prostě je to spíš na carmenére, než na běh. Nejúspěšnější je dnes večer ale Růža, která, jenom jsme na chvíličku všichni poodešli z obyváku, za cca 15 sekund sežrala půl talíře uzeného lososa a to jsem na něj měl takovou chuť, potvora jedna :-).
Předpověď na neděli je ještě horší než na sobotu. Vstávám v pět, fujtajxl, abych zvládl odjet, než přijdou deště. Domluvil jsem se s Doomem, že potkáme v Olomouci a kousek popojedem spolu. Vyrazím na prvních 30 minut RVR. Nohy po včerejšku bolí jaxviňa, ale snažím se dodržovat jak kadenci tak i výkon. No žádná legrace. Navíc po dojetí do Tovačova najíždíme na rozježděné bahno a na to fakt trénovat nebudu. Úsek zkracuji asi o 2 minuty. Zpět jedeme stejnou cestou, u Olomouce to Doom otáčí a já si mrskám druhý úsek. U Grygova šraňky skoro přímo před obličejem. Jéžíš, navíc místo stop odmáčknu lap. Úsek tedy dojíždím tak nějak (pokoutně) odhadem v části určené pro kompenzaci. Pak už jenom cesta domů a běh. Ten malinko zkrátím, dyť jsem kolo natáhl:-). Překvapivě se mi i po 90-tce na kole běží dobře a osmičku na tepech 150 zvládnu v tempu 5:36 navzdory skutečně bolícím nohám. Dobrej trénink, mám dost. V mezičase manželka domluvila k nám oběd další švagry, po návratu mne tedy ještě čeká luxování. Zpotil jsem se u něj snad ještě víc než na tréninku:-).
Celkově jsem tedy docela spokojen, byť to mohlo být lepší. Největší radost mám z toho, že jsem tento týden naplaval víc než Aldaman, jenom, prosím, nikde neprozrazujte, že byl v Přerově zavřený bazén:-)))
| po 17.05. | P-KrZV | 1:20 | |||||||
| fáze 2 | C-Komp | 1:00 | |||||||
| fáze 3 | B-ZDV | 1:30 | B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) | B-ZV2I: 0x(1(60+0)+0) | |||||
| ut 18.05. | Volno | 0:00 | |||||||
| st 19.05. | P-KrZV | 1:20 | |||||||
| fáze 2 | C-ZDV | 2:00 | C-SVR: 0x(2(20+20)+0) | C-RVR: 0x(2(5+5)+0) | |||||
| fáze 3 | B-Komp | 0:30 | |||||||
| ct 20.05. | C-Komp | 1:00 | |||||||
| fáze 2 | B-ZDV | 1:20 | B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) | B-Temp I: 0x(2(15+5)+0) | Temp až ke konc .. | ||||
| pa 21.05. | C-ZDV | 3:00 | C-LaR: 0x(3(8+8)+0) | C-ZV2I: 0x(1(8+0)+0) | SOBOTA-nejdříve .. | ||||
| fáze 3 | B-Komp | 0:30 | |||||||
| so 22.05. | C-ZDV | 2:00 | C-RVR: 0x(2(30+30)+0) | do 260W, 160 te .. | |||||
| fáze 2 | B-ZDV | 1:00 | přechod | ||||||
| ne 23.05. | C-ZDV | 2:00 | |||||||
| fáze 2 | B-Komp | 1:40 | B-ZV2I: 0x(1(15+0)+0) | B-Temp I: 0x(1(5+0)+0) | volně jen na zá .. | ||||
| fáze 3 | P-KrZV | 1:00 |
V úterý volno i bez výletu do Prahy. S ohledem na stav povodňového ohrožení v Přerově a z toho plynoucí organizační komplikace doma, jsem schůzky pozrušoval a co zrušit nešlo, proběhlo formou call conference. Homeworker jak víno. Jak jsem si původně maloval nějaké náhrady za pondělí, počasí bylo zcela proti.
Středeční 3 fáze rovněž neklaply, ráno lilo, na kolo jsem se nedostal. Tak aspoň zaplavat 3 kiláčky a večer se podařilo pěkně proběhnout.
Předpověď na čtvrtek dávala naději na nezmoknutí, tak jo, zkusím odjet do práce na kole. Dobrý, ráno sice vlhko, ale nepršelo. Přes den domlouváme s Milošem, co s plánem. Milošova verze je dát ve čtvrtek středeční program a pak dál s jednodenním zpožděním. Úseky večer po práci byly na kole fakt mazec. Domů jsem dojel totálně prošitej, neměl jsem sebou totiž nic k jídlu ani pití a to není na 2,5h trvající intenzívní trénink nic optimálního. Na klus po kole nebylo ani pomyšlení. Třešínkou na dortu byla sprcha v ledové vodě, protože teplárna měla po zatopení výpadek. Já mrtvej, doma nějakých 19C a sprcha v ledové vodě. Důsledkem bylo cca půlhodinové zcela nekontrolované cvakání zubama a totální zimnice. Definivně mě zachránilo až Matýskovo zahřívací zvířátko z mikrovlnky pod dekou.
V pátek ráno prší, takže žádné kolo, ach jo. Aspoň ve vodě se s tím moc nemažu a nacpu tam 4kiláky s lahůdkovým motivem 5x400, 5x200, 2x100. Večer obrazíme nákup a než se vrátíme, zase chčije, To je fakt na palicu. Musíme to aspoň napravit vínem:-)
V sobotu předpověď slibuje ráno bez deště, tak si přivstanu a jdu na motiv LaR 3x8-8. Opravdová lahůdka. Mám držet výkon kolem 290w, kadenci 85-105 a tepy 169-175. Uff, kadence no problem, ale tepy nahoru nejdou a nejdou i když to rvu jak o život. Nohy bolí ale já se s bídou po 4-ech minutách dostávám ke 169. Snad se Miloš nebude zlobit. Třetí úsek dokonce končím o 2 minuty dřív. Proti mně se vesele předjíždějí kamiony, zůstává mi tak 30cm, do kterých se vejdu, ale jejich "kapsa" mě skoro zastaví a já už to nemám sílu roztočit. Pak už to nějak dovrtím a je z toho letošní první trénink průměrem přes 30kmph okořený slušným lijákem. Vypukl, sotva jsem doma pověsil kolo na hák:-). Běh ve druhé fázi zase nevychází, stavili se švagři, venku se honí bouřky, prostě je to spíš na carmenére, než na běh. Nejúspěšnější je dnes večer ale Růža, která, jenom jsme na chvíličku všichni poodešli z obyváku, za cca 15 sekund sežrala půl talíře uzeného lososa a to jsem na něj měl takovou chuť, potvora jedna :-).
Předpověď na neděli je ještě horší než na sobotu. Vstávám v pět, fujtajxl, abych zvládl odjet, než přijdou deště. Domluvil jsem se s Doomem, že potkáme v Olomouci a kousek popojedem spolu. Vyrazím na prvních 30 minut RVR. Nohy po včerejšku bolí jaxviňa, ale snažím se dodržovat jak kadenci tak i výkon. No žádná legrace. Navíc po dojetí do Tovačova najíždíme na rozježděné bahno a na to fakt trénovat nebudu. Úsek zkracuji asi o 2 minuty. Zpět jedeme stejnou cestou, u Olomouce to Doom otáčí a já si mrskám druhý úsek. U Grygova šraňky skoro přímo před obličejem. Jéžíš, navíc místo stop odmáčknu lap. Úsek tedy dojíždím tak nějak (pokoutně) odhadem v části určené pro kompenzaci. Pak už jenom cesta domů a běh. Ten malinko zkrátím, dyť jsem kolo natáhl:-). Překvapivě se mi i po 90-tce na kole běží dobře a osmičku na tepech 150 zvládnu v tempu 5:36 navzdory skutečně bolícím nohám. Dobrej trénink, mám dost. V mezičase manželka domluvila k nám oběd další švagry, po návratu mne tedy ještě čeká luxování. Zpotil jsem se u něj snad ještě víc než na tréninku:-).
Celkově jsem tedy docela spokojen, byť to mohlo být lepší. Největší radost mám z toho, že jsem tento týden naplaval víc než Aldaman, jenom, prosím, nikde neprozrazujte, že byl v Přerově zavřený bazén:-)))
středa 19. května 2010
Jak se běhá s Deep Purple? Paráda!
Podělanej den, to se tak někdy přihodí. Někdy se i přihodí, že mu podobné dny předcházejí. Do toho si přihoďte několikadenní stav ohrožení povodní v místě bydliště, z důvodu deště nemožnost dodržovat předepsaný tréninkový plán a všeobecný stav mysli na houby, protože furt prší, člověk je z toho ospalej a děcka nervní a celej týden nepoteče teplá voda a netopí se bo byla vyplavená teplárna. Dobrej úvod ne?
No ale pak člověk v podvečer přijede domů a v baráku nehorázná vůně, peče se ražničí, které děti moc bavilo napichovat, proto má každé z pečených cca půl kiláku délky. No lahůdka a navíc přestalo pršet. Sice fučí, je hnusně, mám plný břicho, ale stejnak vyběhnu. Aspoň na chvíli. Po rovině to sice nepůjde, protože všechny cesty po rovině jsou pod vodou, tak směrem na kopce Čekyně a tak.
Rozběh je hroznej, kuřecí je sice lehké, ale když ho máte na na jehle půl kiláku, tlačí stejně. Za chvíli to ale přejde, a než vyběhnu na Čekynák, je břicho ok a začíná mě to bavit. Seběh do Lhotky je lahůdka a do kopce ve Lhotce se přidá druhá:
Na tomhle songu celkem ulétávám. Kopec do Lhotky je docela prudký, ale jde to tak nějak samo. Těsně pod vrcholem se ovšem všechno ještě zlepší. Perfect Stranger totiž vystřídá ještě drsnější kus Gipsy Kiss u kterého si vždycky vzpomenu na kamaráda Mirka, podle kterého kdo neš...l cigánku není chlap:-).
Představte si polní asfaltku nevalné kvality, na hřebeni, mírně z kopce, výhled na Svatý Kopeček a toto ve sluchátkách. Euforie, běží to skoro samo, na mě dokonce docela svižně, neřeším vítr, mrholení, dokonce ani rozježděný hnůj, který se uživatelé "zelené nafty" ani neobtěžují z registrované cyklostezky uklidit. Jindy bych kvůli tomu nadával, dnes se mi to nevadí, dokonce se raduji z kaluží kousek dál, že si tam opláchnu podrážky:-).
Na konci polní cesty se dám vpravo na Penčice, tady se to trochu zvedne a spolu s tím pocítím mírné pnutí ve střevech. Hm, toto domů donést nezvládnu. Lezu do křoví a hele, nad kopcem létá helikoptéra, doufám, že to nejsou ekologičtí aktivisté hlídající čistotu hromady kravského hnoje. Snad mne nechytí:-) Jako na zavolanou přichází Wasted Sunsets
Sice mi nic nebylo, přesto se na cestu vracím výrazně osvěžen. Abych se trošku dostal do tempa, dávám si tento set ještě jednou. Tady musím konstatovat, že iPod nano je krám, kterej nemá jednoduše dostupnou funkci opakovat písničku, případně skupinu písniček. Opakovat umí buď vše, nebo jednu písničku a ještě se k tomu člověk promačkává asi 8-mi vrstvami menu. Nedostat ho zadarmo ....
Ale ani to mi dneska nevadí:-). Seběhnu si do Penčic a otáčím se zpět na Čekyň a domů. Pořád to jde hezky, dobře hrají a mě se běží opravdu dobře. Kdyby kvůli ničemu, tak kvůli tomu, aby člověk občas hezky proběhl, stojí za to trénovat. Bez toho se totiž do podobného stavu nedokážu dostat.
Do posledního kopce z Čekyně mi krásně sedne vypalovačka Hungry Daze:
Z kopce už to znova dokola nepouštím a při poslechu Purpendicular se vracím dlouhým seběhem domů. Fakt parádně jsem proběhl, ještě teď jsem tak plný endorfinů, že jsem musel vypotit tento zbytečný článek:-)
No ale pak člověk v podvečer přijede domů a v baráku nehorázná vůně, peče se ražničí, které děti moc bavilo napichovat, proto má každé z pečených cca půl kiláku délky. No lahůdka a navíc přestalo pršet. Sice fučí, je hnusně, mám plný břicho, ale stejnak vyběhnu. Aspoň na chvíli. Po rovině to sice nepůjde, protože všechny cesty po rovině jsou pod vodou, tak směrem na kopce Čekyně a tak.
Rozběh je hroznej, kuřecí je sice lehké, ale když ho máte na na jehle půl kiláku, tlačí stejně. Za chvíli to ale přejde, a než vyběhnu na Čekynák, je břicho ok a začíná mě to bavit. Seběh do Lhotky je lahůdka a do kopce ve Lhotce se přidá druhá:
Na tomhle songu celkem ulétávám. Kopec do Lhotky je docela prudký, ale jde to tak nějak samo. Těsně pod vrcholem se ovšem všechno ještě zlepší. Perfect Stranger totiž vystřídá ještě drsnější kus Gipsy Kiss u kterého si vždycky vzpomenu na kamaráda Mirka, podle kterého kdo neš...l cigánku není chlap:-).
Představte si polní asfaltku nevalné kvality, na hřebeni, mírně z kopce, výhled na Svatý Kopeček a toto ve sluchátkách. Euforie, běží to skoro samo, na mě dokonce docela svižně, neřeším vítr, mrholení, dokonce ani rozježděný hnůj, který se uživatelé "zelené nafty" ani neobtěžují z registrované cyklostezky uklidit. Jindy bych kvůli tomu nadával, dnes se mi to nevadí, dokonce se raduji z kaluží kousek dál, že si tam opláchnu podrážky:-).
Na konci polní cesty se dám vpravo na Penčice, tady se to trochu zvedne a spolu s tím pocítím mírné pnutí ve střevech. Hm, toto domů donést nezvládnu. Lezu do křoví a hele, nad kopcem létá helikoptéra, doufám, že to nejsou ekologičtí aktivisté hlídající čistotu hromady kravského hnoje. Snad mne nechytí:-) Jako na zavolanou přichází Wasted Sunsets
Sice mi nic nebylo, přesto se na cestu vracím výrazně osvěžen. Abych se trošku dostal do tempa, dávám si tento set ještě jednou. Tady musím konstatovat, že iPod nano je krám, kterej nemá jednoduše dostupnou funkci opakovat písničku, případně skupinu písniček. Opakovat umí buď vše, nebo jednu písničku a ještě se k tomu člověk promačkává asi 8-mi vrstvami menu. Nedostat ho zadarmo ....
Ale ani to mi dneska nevadí:-). Seběhnu si do Penčic a otáčím se zpět na Čekyň a domů. Pořád to jde hezky, dobře hrají a mě se běží opravdu dobře. Kdyby kvůli ničemu, tak kvůli tomu, aby člověk občas hezky proběhl, stojí za to trénovat. Bez toho se totiž do podobného stavu nedokážu dostat.
Do posledního kopce z Čekyně mi krásně sedne vypalovačka Hungry Daze:
Z kopce už to znova dokola nepouštím a při poslechu Purpendicular se vracím dlouhým seběhem domů. Fakt parádně jsem proběhl, ještě teď jsem tak plný endorfinů, že jsem musel vypotit tento zbytečný článek:-)
pondělí 17. května 2010
Sezóna 2010 týden 24. (10.5.-16.5.), počasí v háji, práce hodně, to pak trénink vypadá
Plán od Miloše vypadal následovně:
Žádné velké drcení, abych přežil Mamuta se ctí.
V pondělí jsem podle plánu plaval, jenom to trochu zkrátil, protože v pracovní den přes poledne hoďku deset není moc reálné odplavat.
Úterní Praha je už evergreenem.
Na středu mi Miloš naplánova pěkné 2 fáze, ze kterých se nakonec vyklubala jenom jedna. S ohledem na předpověď počasí jsem ráno vyjel a obětoval tréninku hodinu nástupu do práce, abych aspoň něco odjel a dobře jsem udělal, večer prší.
Kvůli středečnímu ubrání jdu o původně volném čtvrtku plavat a večer trošku klusnu.
V dešti nejezdím, takže pátek volno a jenom příprava na závod
Sobotní závod je popsán v předchozím článku
No a neděle prochcala, to se nedá napsat jinak.
Tento týden má být objemový, ale podle počasí tomu tak nebude, spíš se místo tréninku budu modlit, že bydlíme na kopci, protože před 5-ti minutama hlásil veřejný rozhlas stav povodňového ohrožení v Přerově.
| po 10.05. | P-KrZV | 1:10 | |||||||
| ut 11.05. | Volno | 0:00 | |||||||
| st 12.05. | B-ZDV | 0:40 | |||||||
| fáze 2 | C-ZDV | 2:30 | |||||||
| ct 13.05. | Volno | 0:00 | |||||||
| pa 14.05. | C-Komp | 0:50 | C-SVK: 0x(2(3+6)+0) | C-RVR: 0x(2(4+6)+0) | rozjetí - RVR z .. | ||||
| so 15.05. | Race>180 | 8:00 | Mamut | ||||||
| ne 16.05. | C-Komp | 1:00 | |||||||
| fáze 2 | B-ZDV | 0:20 | přechod |
V pondělí jsem podle plánu plaval, jenom to trochu zkrátil, protože v pracovní den přes poledne hoďku deset není moc reálné odplavat.
Úterní Praha je už evergreenem.
Na středu mi Miloš naplánova pěkné 2 fáze, ze kterých se nakonec vyklubala jenom jedna. S ohledem na předpověď počasí jsem ráno vyjel a obětoval tréninku hodinu nástupu do práce, abych aspoň něco odjel a dobře jsem udělal, večer prší.
Kvůli středečnímu ubrání jdu o původně volném čtvrtku plavat a večer trošku klusnu.
V dešti nejezdím, takže pátek volno a jenom příprava na závod
Sobotní závod je popsán v předchozím článku
No a neděle prochcala, to se nedá napsat jinak.
Tento týden má být objemový, ale podle počasí tomu tak nebude, spíš se místo tréninku budu modlit, že bydlíme na kopci, protože před 5-ti minutama hlásil veřejný rozhlas stav povodňového ohrožení v Přerově.
sobota 15. května 2010
Mamut Tour 2010: neúprosná realita otylého cyklisty
První neběžecký závod letos. Celkem ambiciózní cíl zkusit ujet dlouhou trasu 210km s nějakými 4km převýšení v časovém limitu. Nesplněno. Asi tolik manažerské shrnutí. Koho to zajímá dál, prosím, tady to je:
Nebudu pitvat pochyby jestli vůbec jet ani počasí, které se nakonec umoudřilo a po celou dobu závodu ani nekáplo, takže až na dost vody místy na cestě super. Foukalo ovšem, což bude kousek dál celkem důležité. V pátek večer chystám všechno k dokonalosti. Na kolo putuje kazeta 12-26 místo 11-25, balím bagetky se šunkou, chystám tyčinky, shlehy, gely, carbonexy, anticrampsy, no prostě skoro průmyslová organizace a chemie. Večer jdu relativně brzo zalehnout, aby se ráno dobře vstávalo. Nevstávalo, lezl jsem stejně blbě jako vždycky :-). K snídani musli a káva, poslední rozvahy nad oblečením. Nakonec beru podkolenky, návleky na kolena, krátké šortky, moirové tílko, craftové triko s dlouhým rukávem a krátký dres. Do kapsy fungl novou pláštěnku od Rogelli, díky které jistě nezaprší (a taky ne:-). Všechno sbalím a ještě fotím naloženého Durateca:
Valím na start. Potkávám Čufu, jede krátkou, Aldaman si to se střední nerozmyslel, Jirka taky ne, nikdo známý dlouho jet nechce. Tajná naděje Pavel vůbec nedorazí na start, protože mu voda vyplavila sklad. To si vždycky člověk uvědomí, že dost věcí, kterým říká problémy, ve světle podobných patálií vůbec problémy nejsou, ach jo, škoda.
Na startu je lidí jako máku, řadím se disciplinovaně na zadní pozice a sleduju, co se bude dít. Zdravím se s Laďou Podivínským, ironmanským nestorem, Romanem, se kterým jsem se seznámil díky tomuto blogu (letos nechce jet dlouhý, ale v Pelhřimově si to třeba rozmyslí), Igorem, kterého jsem neviděl na kole asi 10 let a asi i dalšími, které i teď nevybavím, pardon.
Start je letos prvně na výstavišti navíc uzkým koridorem. Než jím 300 závodníků docuká do brány chvíli trvá. Tady malá odbočka: možná jsem kluk z malého města a je to už dnes standard, ale měření probíhá pomocí jednorázových RFID čipů na samolepce určená na přílbu. Tedy žádná opičárna se zálohou a tak. Možná neekologické, ale skvěle praktické.
Za zatáčkou na hlavní cestu už se tedy trochu jede. Nějak jsem ztratil Jirku a Aldamana, tak jedu trochu vpřed, třeba je doženu. Začátek je po rovině, fouká do zad, dá se jet svižně (první červík pochybnosti o dlouhé: takovej vichr do xichtu na cestě zpět?) občas i někoho předjedu. Přichází první malé stoupání do Pavlovic, pravda malé, ale celkem prudké a následné houpání až do Bystřice. Někde u Sovadiny mě předjíždí v kopečku Aldaman, kousek za ním Jirka. Neakceptuji jejich tempo, šetřím se na dlouhou. Pěkná blbost, jak se za pár hodin ukáže. Celou dobu mi řve garmin, do kterého jsem z mapsource přenesl trasu závodu, abych se jako nevigoval, že jedu blbě, ať se vrátím. Vůbec tomu nerozumím, ale není čas to nějak studovat, akorát to pípání je k vzteku.
Dojedeme do Bystřice, kde se odděluje nejkratší trasa od střední a dlouhé. Krátká pokračuje na Slavkov a dál, obě delší na Tesák, první kopec z pěti na dlouhé plánovaných. Na jeho začátku se Edge definitivně zblázní: při přepočítávání trasy v navigaci vytuhne. Reset za jízdy nedám, zastavit, reset a jedeme dál. Jenže jsem nezastavil navigování a po náběhu šup, znova stejná situace. Další zastávka, další reset a zastavení navigace. Pro změnu se přestane zobrazovat převýšení, poslední reset i zastávka, pravděpodobně koruptlá data, ale na displeji už je apoň vidět, co má a navigace neřve "make U-turn". Stoupání je zpočátku pozvolné přes celý Chvalčov, za mostem na konci Chvalčova začíná stoupat více. Někde u Valašky začíná krátká pauza v mé osamělé jízdě (jo, Miloš mi dával nějaké pokyny koho se držet, ale prostě nejsem jezdech do balíku. Neumím to v něm, ohrožoval bych sebe i ostatní). Dojíždím totiž malou skupinku, ve které poznávám Tamaru, pohlednou ženu, se kterou jsem loni absolvoval kus cesty právě na Mamutovi, kdy mi nakonec ujela někde před Odrama. Letos už její manžel/přítel nezávodí a jedou ještě s kamarádem v malé skupince, ke které se přidám. Celkem dobře a v pohodě vyjíždím Tesák a ve sjezdu skupince poodjedu. Tady musím konstatovat 2 věci: váha a zippy jsou ve sjezdech poznat. Ujíždím ostatním, kteří šlapou i bez šlapání. Přichází Troják a 1. občerstvovačka. Potřebuju čůrat, ale je tam mraky lidí, proto nezastavuju a odjedu dál na toaletu v soukromí :-). Jo abych nezapomněl, poctivě jím a držím Milošových cca 70g sacharidů za hodinu, možná i víc. Do Tesáku jsme si hodil za škraň i carbonex od Nutrendu, se kterým mám velmi dobré zkušenosti. Každou hodinu taky sypu 3 tobolky anticramps.
Za Trojákem pokračuje sjezd, kde si docvaknu skupinku, jež mi ujela při močení a přichází krátké avšak prudké stoupání z Kašavy. Po rychlém šlapavém sjezdu absolvovaném kolem 45kmph je 13-ti procentní stoupání provázeno pocity, jakoby vjel člověk do medu. Najednou nejede, nohy se točí pomálu....Nicméně tady ujedu skupince. Kluci čekají na Tamaru jedoucí pomalejí, mně to z kopce sviští a najednou jsem zase sám a za mnou dalekou nikdo. Ále co, na Hadovně mě doženou nejpozději. Sjedu do Fryštáku a dál na Lukoveček. Fouká proti, někdo mě docvakne a já myslím, že je to "moje" skupinka. Jedu, nikdo nestřídá tak se otočím a vida, nějací neorganizovaní. Střídat nebudou. Na Hadovnu neodbočí, tak je mi to fuk. A tady končí legrace, Hadovna je slušný kopec, což o to, ale dá se celkem rozumně jet a taky se mi to povede, nicméně následuje sjezd velmi úzkou lesní asfaltkou, na které je kromě bince vyplaveného deštěm i bahno navezené lesní technikou. Žádná selanka ve sjezdu tedy. Sjedem do Rusavy a než se člověk naděje, jsou tu Grapy. Asi nejprudší stoupání (Lázy jsou prý horší, ale já na ně nedojel, abych to mohl zhodnotit), místy ke 20%. Předjíždím dokonce jednoho závodníka, který jde, nedá se ovšem říci, že bych kolem nějak svištěl;-).
První část stoupání vede po louce, kde je cesta suchá, v lese je ovšem vody habaděj a jsem pěkně zašvihaný, jenom co zkusím trochu zrychlit. No co už, nezmoknu, tak budu aspoň trochu špinavej. Ve sjezdu z Hostýna taky žádná pohoda. Na silnici je napadané mokré rozježděné listí, s mými schopnostmi důvod k dost pomalé jízdě. Poprvé začínám vážné přemýšlet o reálnosti dojetí v limitu dlouhé. Průměr kolem 24kmph, limi je počítám pro průměr 22,5 a já jedu stále sám. Po odbočce pod Hostýnem na Slavkov následuje lehčí úsek, kde si to tak nějak sumíruju v hlavě a výsledek je, že pokud se v dohledné době sjedu s někým, kdo jede dlouhou, zkusím to, pokud ne, jedu střední. Na 88km za Prusínovicemi je občerstvovačka. Ani jeden ze závodníků na ní dlouhou nejede, ale 3 minuty přede mnou je prý dvojice, která jo. Je to sice proti větru, ale zkusím zabrat a když je doženu do místa dělení tratí, pojedu dlouhou. Makám jak barevnej a po pár kilometrech je vidím před sebou. Ve chvíli, kdy je uvidím, se mi ale nějak nedaří je stahovat rychle a už je tady křižovatka s dělením a mně schází cca 50m na závodníka jedoucího dlouhou (původní dvojice se rozdělila a jeden z ní jel střední). Zmobilizuju se a před Šišmou závodníka dojíždím. Je Vinohradských šlapek a je rád jako já, že pojedem dva. Jénže, příchází kopeček v Šišmě a s ním dochází mně. Resp. dochází, organismus v pohodě, žádnou zásadní únavu necítím, ale nohy mám jak z hader. Ty vole, s tím mám jet ještě 110km a 2 těžké kopce? No asi jo, říká druhá půlka mozku a co ty křeče, ptá se první. No ty co začínají kousat do noh a fakt. Anticramps neanticramps, vláčet skoro metrákovou nálož asi nohy přestalo bavit. Do toho první půlka přisolí: dáš 2 těžké kopce a pak to máš zpět ještě 50 a celé proti větru, navíc sám, protože tenhle spolujezdec Ti ujede na Fonckách nejpozději. Taky počítej, jsi na stovce za 4,5 hodiny, limit je 9,5. To vůbec nemusíš dát...
Ach jo, nejsem unavenej, poprvé na Mamutovi se i po 100km cítím dobře "metabolicky", nebolí mě žaludek, ale ty nohy prostě nebudí důvěru. Nechci zůstat zakřečovanej někde na Tesáku na na Lázech. Omluvím se kolegovi a šupajdím zpět na střední trasu, což pravidla umožňují. Nějak to přehoupu na Pavlovic a pak už je to až do cíle více-méně z kopce a proti větru. Lehnu do hrazdy a když už nedokončím plánovanou trasu, aspoň potrénuju chvíli v hrazdě. Je konec, na co se s tím moc babrat, že jo. Sjíždím několik lidí a kromě jednoho nikdo ani neuvisí, mám spoustu sil, což je fakt k vzteku. Kdybych jel s Alešem a Jirkou, mohl jsem aspoň zajet lepší čas a neklackovat se na sólojízdě. V samotném závěru si uvědomuju, že mě vlastně nebaví závodit s ostatníma. Fešák, který se několik kilometrů vezl a ani se nepokusil střídat, mi po zatáčce k výstavišti zezadu nastoupil a navzdory hloubi pole poražených a nikoho za námi, dospurtoval do cíle, cca 10 metrů přede mnou dojíždějícím v klidu s jedním místem ve výsledkové listině naprosto na háku.
V cíli jsem nahlásil změnu trasy a lehce překvapil Aleše s Jirkou. Doject o hodinu později, mohl jsem se v klidu vydávat za jednoho z úspěšných 210-tkářů:-). Pozitivem ovšem je, že díky dřívějšímu příjezdu jsem stihl s Alešem a Jirkou vypít pivko a popovídat, potkal jsem se taky s Jardou, známým z loňského srazu cyklodiskuze i oddílovým kolegou Majlanem.
Pak už jenom domů napsat blog, dokud je to v hlavě živé. Byla to pěkná akce, škoda nesplněného cíle. Když se teď tak dívám do sporttracks, on asi ani skutečně splnit nešel. Tento závod bylo moje první letošní kolo přes 100km, trochu delší kopec jsem jel v tréninku letos před závodem jednou a to na 120-tce byly 3 slušné a na 210 kopců 5. Každopádně je to výzva do příštího roku, samozřejmě za podmínky, že nebudu letošní sezónou natolik otrávený, abych přešel na dlouho odkládané gorodky.
No a výmluva na konec: počasí stojí fakt za pendrek. V Čechách pohoda, na Moravě chčije a chčije. Přestane, akorát když přijedou Pražáci na závody. Kdy má potom chudák moravák trénovat? Navíc statisticky nejhezčí dny jsou úterky, kdy jezdím do Práglu, kuva fix, to je život.
Celkový čas jsem měl nakonec 4:55 s tím, že jsem si mohl tak 5-6km zajet směrem na dlouhou a 3x jsem blbnul s garminem. Co je skvělé, výsledek včetně pořadí (135 ze 150) mi bzíkl smskou od pořadatelů cca 3 hodiny po dojetí. Spolu s RFID jednorázovým čipem, funkčností registrace, hladkou prezentací i vybaveností občerstvovaček měto vede k hodnocení organizace jako vynikající. Jedinou výhradu bych měl k absenci regulovčíka v Prosenicích při cestě zpět, ale to je bleška, nám navíc nic nejelo. Nebýt selhání ná dlouhé, hodnotím akci jako jednoznačně vydařenou.
V Mělicích to snad bude lepčí ;-)
Nebudu pitvat pochyby jestli vůbec jet ani počasí, které se nakonec umoudřilo a po celou dobu závodu ani nekáplo, takže až na dost vody místy na cestě super. Foukalo ovšem, což bude kousek dál celkem důležité. V pátek večer chystám všechno k dokonalosti. Na kolo putuje kazeta 12-26 místo 11-25, balím bagetky se šunkou, chystám tyčinky, shlehy, gely, carbonexy, anticrampsy, no prostě skoro průmyslová organizace a chemie. Večer jdu relativně brzo zalehnout, aby se ráno dobře vstávalo. Nevstávalo, lezl jsem stejně blbě jako vždycky :-). K snídani musli a káva, poslední rozvahy nad oblečením. Nakonec beru podkolenky, návleky na kolena, krátké šortky, moirové tílko, craftové triko s dlouhým rukávem a krátký dres. Do kapsy fungl novou pláštěnku od Rogelli, díky které jistě nezaprší (a taky ne:-). Všechno sbalím a ještě fotím naloženého Durateca:
Valím na start. Potkávám Čufu, jede krátkou, Aldaman si to se střední nerozmyslel, Jirka taky ne, nikdo známý dlouho jet nechce. Tajná naděje Pavel vůbec nedorazí na start, protože mu voda vyplavila sklad. To si vždycky člověk uvědomí, že dost věcí, kterým říká problémy, ve světle podobných patálií vůbec problémy nejsou, ach jo, škoda.
Na startu je lidí jako máku, řadím se disciplinovaně na zadní pozice a sleduju, co se bude dít. Zdravím se s Laďou Podivínským, ironmanským nestorem, Romanem, se kterým jsem se seznámil díky tomuto blogu (letos nechce jet dlouhý, ale v Pelhřimově si to třeba rozmyslí), Igorem, kterého jsem neviděl na kole asi 10 let a asi i dalšími, které i teď nevybavím, pardon.
Start je letos prvně na výstavišti navíc uzkým koridorem. Než jím 300 závodníků docuká do brány chvíli trvá. Tady malá odbočka: možná jsem kluk z malého města a je to už dnes standard, ale měření probíhá pomocí jednorázových RFID čipů na samolepce určená na přílbu. Tedy žádná opičárna se zálohou a tak. Možná neekologické, ale skvěle praktické.
Za zatáčkou na hlavní cestu už se tedy trochu jede. Nějak jsem ztratil Jirku a Aldamana, tak jedu trochu vpřed, třeba je doženu. Začátek je po rovině, fouká do zad, dá se jet svižně (první červík pochybnosti o dlouhé: takovej vichr do xichtu na cestě zpět?) občas i někoho předjedu. Přichází první malé stoupání do Pavlovic, pravda malé, ale celkem prudké a následné houpání až do Bystřice. Někde u Sovadiny mě předjíždí v kopečku Aldaman, kousek za ním Jirka. Neakceptuji jejich tempo, šetřím se na dlouhou. Pěkná blbost, jak se za pár hodin ukáže. Celou dobu mi řve garmin, do kterého jsem z mapsource přenesl trasu závodu, abych se jako nevigoval, že jedu blbě, ať se vrátím. Vůbec tomu nerozumím, ale není čas to nějak studovat, akorát to pípání je k vzteku.
Dojedeme do Bystřice, kde se odděluje nejkratší trasa od střední a dlouhé. Krátká pokračuje na Slavkov a dál, obě delší na Tesák, první kopec z pěti na dlouhé plánovaných. Na jeho začátku se Edge definitivně zblázní: při přepočítávání trasy v navigaci vytuhne. Reset za jízdy nedám, zastavit, reset a jedeme dál. Jenže jsem nezastavil navigování a po náběhu šup, znova stejná situace. Další zastávka, další reset a zastavení navigace. Pro změnu se přestane zobrazovat převýšení, poslední reset i zastávka, pravděpodobně koruptlá data, ale na displeji už je apoň vidět, co má a navigace neřve "make U-turn". Stoupání je zpočátku pozvolné přes celý Chvalčov, za mostem na konci Chvalčova začíná stoupat více. Někde u Valašky začíná krátká pauza v mé osamělé jízdě (jo, Miloš mi dával nějaké pokyny koho se držet, ale prostě nejsem jezdech do balíku. Neumím to v něm, ohrožoval bych sebe i ostatní). Dojíždím totiž malou skupinku, ve které poznávám Tamaru, pohlednou ženu, se kterou jsem loni absolvoval kus cesty právě na Mamutovi, kdy mi nakonec ujela někde před Odrama. Letos už její manžel/přítel nezávodí a jedou ještě s kamarádem v malé skupince, ke které se přidám. Celkem dobře a v pohodě vyjíždím Tesák a ve sjezdu skupince poodjedu. Tady musím konstatovat 2 věci: váha a zippy jsou ve sjezdech poznat. Ujíždím ostatním, kteří šlapou i bez šlapání. Přichází Troják a 1. občerstvovačka. Potřebuju čůrat, ale je tam mraky lidí, proto nezastavuju a odjedu dál na toaletu v soukromí :-). Jo abych nezapomněl, poctivě jím a držím Milošových cca 70g sacharidů za hodinu, možná i víc. Do Tesáku jsme si hodil za škraň i carbonex od Nutrendu, se kterým mám velmi dobré zkušenosti. Každou hodinu taky sypu 3 tobolky anticramps.
Za Trojákem pokračuje sjezd, kde si docvaknu skupinku, jež mi ujela při močení a přichází krátké avšak prudké stoupání z Kašavy. Po rychlém šlapavém sjezdu absolvovaném kolem 45kmph je 13-ti procentní stoupání provázeno pocity, jakoby vjel člověk do medu. Najednou nejede, nohy se točí pomálu....Nicméně tady ujedu skupince. Kluci čekají na Tamaru jedoucí pomalejí, mně to z kopce sviští a najednou jsem zase sám a za mnou dalekou nikdo. Ále co, na Hadovně mě doženou nejpozději. Sjedu do Fryštáku a dál na Lukoveček. Fouká proti, někdo mě docvakne a já myslím, že je to "moje" skupinka. Jedu, nikdo nestřídá tak se otočím a vida, nějací neorganizovaní. Střídat nebudou. Na Hadovnu neodbočí, tak je mi to fuk. A tady končí legrace, Hadovna je slušný kopec, což o to, ale dá se celkem rozumně jet a taky se mi to povede, nicméně následuje sjezd velmi úzkou lesní asfaltkou, na které je kromě bince vyplaveného deštěm i bahno navezené lesní technikou. Žádná selanka ve sjezdu tedy. Sjedem do Rusavy a než se člověk naděje, jsou tu Grapy. Asi nejprudší stoupání (Lázy jsou prý horší, ale já na ně nedojel, abych to mohl zhodnotit), místy ke 20%. Předjíždím dokonce jednoho závodníka, který jde, nedá se ovšem říci, že bych kolem nějak svištěl;-).
První část stoupání vede po louce, kde je cesta suchá, v lese je ovšem vody habaděj a jsem pěkně zašvihaný, jenom co zkusím trochu zrychlit. No co už, nezmoknu, tak budu aspoň trochu špinavej. Ve sjezdu z Hostýna taky žádná pohoda. Na silnici je napadané mokré rozježděné listí, s mými schopnostmi důvod k dost pomalé jízdě. Poprvé začínám vážné přemýšlet o reálnosti dojetí v limitu dlouhé. Průměr kolem 24kmph, limi je počítám pro průměr 22,5 a já jedu stále sám. Po odbočce pod Hostýnem na Slavkov následuje lehčí úsek, kde si to tak nějak sumíruju v hlavě a výsledek je, že pokud se v dohledné době sjedu s někým, kdo jede dlouhou, zkusím to, pokud ne, jedu střední. Na 88km za Prusínovicemi je občerstvovačka. Ani jeden ze závodníků na ní dlouhou nejede, ale 3 minuty přede mnou je prý dvojice, která jo. Je to sice proti větru, ale zkusím zabrat a když je doženu do místa dělení tratí, pojedu dlouhou. Makám jak barevnej a po pár kilometrech je vidím před sebou. Ve chvíli, kdy je uvidím, se mi ale nějak nedaří je stahovat rychle a už je tady křižovatka s dělením a mně schází cca 50m na závodníka jedoucího dlouhou (původní dvojice se rozdělila a jeden z ní jel střední). Zmobilizuju se a před Šišmou závodníka dojíždím. Je Vinohradských šlapek a je rád jako já, že pojedem dva. Jénže, příchází kopeček v Šišmě a s ním dochází mně. Resp. dochází, organismus v pohodě, žádnou zásadní únavu necítím, ale nohy mám jak z hader. Ty vole, s tím mám jet ještě 110km a 2 těžké kopce? No asi jo, říká druhá půlka mozku a co ty křeče, ptá se první. No ty co začínají kousat do noh a fakt. Anticramps neanticramps, vláčet skoro metrákovou nálož asi nohy přestalo bavit. Do toho první půlka přisolí: dáš 2 těžké kopce a pak to máš zpět ještě 50 a celé proti větru, navíc sám, protože tenhle spolujezdec Ti ujede na Fonckách nejpozději. Taky počítej, jsi na stovce za 4,5 hodiny, limit je 9,5. To vůbec nemusíš dát...
Ach jo, nejsem unavenej, poprvé na Mamutovi se i po 100km cítím dobře "metabolicky", nebolí mě žaludek, ale ty nohy prostě nebudí důvěru. Nechci zůstat zakřečovanej někde na Tesáku na na Lázech. Omluvím se kolegovi a šupajdím zpět na střední trasu, což pravidla umožňují. Nějak to přehoupu na Pavlovic a pak už je to až do cíle více-méně z kopce a proti větru. Lehnu do hrazdy a když už nedokončím plánovanou trasu, aspoň potrénuju chvíli v hrazdě. Je konec, na co se s tím moc babrat, že jo. Sjíždím několik lidí a kromě jednoho nikdo ani neuvisí, mám spoustu sil, což je fakt k vzteku. Kdybych jel s Alešem a Jirkou, mohl jsem aspoň zajet lepší čas a neklackovat se na sólojízdě. V samotném závěru si uvědomuju, že mě vlastně nebaví závodit s ostatníma. Fešák, který se několik kilometrů vezl a ani se nepokusil střídat, mi po zatáčce k výstavišti zezadu nastoupil a navzdory hloubi pole poražených a nikoho za námi, dospurtoval do cíle, cca 10 metrů přede mnou dojíždějícím v klidu s jedním místem ve výsledkové listině naprosto na háku.
V cíli jsem nahlásil změnu trasy a lehce překvapil Aleše s Jirkou. Doject o hodinu později, mohl jsem se v klidu vydávat za jednoho z úspěšných 210-tkářů:-). Pozitivem ovšem je, že díky dřívějšímu příjezdu jsem stihl s Alešem a Jirkou vypít pivko a popovídat, potkal jsem se taky s Jardou, známým z loňského srazu cyklodiskuze i oddílovým kolegou Majlanem.
Pak už jenom domů napsat blog, dokud je to v hlavě živé. Byla to pěkná akce, škoda nesplněného cíle. Když se teď tak dívám do sporttracks, on asi ani skutečně splnit nešel. Tento závod bylo moje první letošní kolo přes 100km, trochu delší kopec jsem jel v tréninku letos před závodem jednou a to na 120-tce byly 3 slušné a na 210 kopců 5. Každopádně je to výzva do příštího roku, samozřejmě za podmínky, že nebudu letošní sezónou natolik otrávený, abych přešel na dlouho odkládané gorodky.
No a výmluva na konec: počasí stojí fakt za pendrek. V Čechách pohoda, na Moravě chčije a chčije. Přestane, akorát když přijedou Pražáci na závody. Kdy má potom chudák moravák trénovat? Navíc statisticky nejhezčí dny jsou úterky, kdy jezdím do Práglu, kuva fix, to je život.
Celkový čas jsem měl nakonec 4:55 s tím, že jsem si mohl tak 5-6km zajet směrem na dlouhou a 3x jsem blbnul s garminem. Co je skvělé, výsledek včetně pořadí (135 ze 150) mi bzíkl smskou od pořadatelů cca 3 hodiny po dojetí. Spolu s RFID jednorázovým čipem, funkčností registrace, hladkou prezentací i vybaveností občerstvovaček měto vede k hodnocení organizace jako vynikající. Jedinou výhradu bych měl k absenci regulovčíka v Prosenicích při cestě zpět, ale to je bleška, nám navíc nic nejelo. Nebýt selhání ná dlouhé, hodnotím akci jako jednoznačně vydařenou.
V Mělicích to snad bude lepčí ;-)
neděle 9. května 2010
Sezóna 2010 týden 23. (3.5.-9.5.), plánovaně odpočinkový, ale jinak pěkně na pytel
Miloš mi na tento týden naplánoval toto:
Hned pondělí se pěkně vydařilo. Nestihl jsem v poledne zaplavat, mám toho teď v práci nějak moc a když jsem po sedmé večer dorazil domů, pršelo jak o život, takže ani náhradní klus neklapl.
V úterý jsem měl plánované volno, které bylo jako obvykle vyplněno "výletem" do Prahy. No a "výlet" znamená "odpočinek".
Na středu jsem měl plánované 2 fáze kola, jenomže ráno leje. Tak že bych šel v poledne plavat? Prdlačku, není čas. Tak večer zaběhnout? Těžko, cestou domů už na Kokorském kopci leje, ach jo.
No tak že bych jel aspoń ve čtvrtek do práce na kole? Ráno leje, prima, tak aspoň v poledne zaplavu, houby s octem, není čas. Tak aspoň večer vyběhnu. Dojedu pozdě domů, takže vybíhám až o půl sedmé. Mám tam sice kompenzační klus, ale jak mám za sebou stresující den, běžím rychleji a dál, tepy nějak divně lítají nahoru a kousek za otočkou u Grymovského mostu mi dochází a padá na mě depka. Kurnik 3 dny volna a já jsem po hodině běhu hotovej. Přemýšlím, že se letos vykašlu na závody, odhlásím se z endurainingu a přestanu se stresovat kvůli sportu. Je dost organizace času kvůli práci..... Takové a podobné myšlenky se honily hypoglykemickým mozkem a domů jsem dorazil v katastrofálním rozpoložení. Pomoci se mi dostalo ze zcela neočekávané strany, od manželky. Přestože občas brble, kolik času mi trénink bere, jak komplikuje organizaci programu třeba o víkendech normálně mi nadala, co jsem za saláta. Nejdřív jsem byl hrozně naštvanej, ale zopakovala mi to ještě ráno a už jsem to nějak pobral. Prostě moje manželka umí i vynadat ku prospěchu věci:-).
Na pátek to vypadá na jediný den bez deště v týdnu, tak navzdory předepsanému volnu jedu do práce na kole. Tý jo, ráno mi funí do ksichtu, dost neobvyklé v těchto končinách, ale po blbém stavu z předchozího běhu se mi taky pěkně na pytel jede. V poledne již tradičně nemůžu odejít plavat, čímž se plavání tento týden dostává na úctyhodnou kilometráž nula. Cestou zpět překvapivě neotočený vítr foukne do zad, takže domů dojíždím v pohodě. Doma jenom sprška, převléct a pomalu start na večírek, který se opravdu vydařil a končil až po druhé ráno. To asi ráno běhat nepůjdu co?
V sobotu ráno jsem překvapivě skutečně běhat nešel, raději jsme šli s manželkou vyzvednout děti k dědovi s babičkou, kteří měli tu čest je hlídat, když se rodiče baví:-). No a když už jsme tam byli, nechali jsme se pozvat na oběd, řízečky jsou po akci fajn. Protože jsem známy tréninkový drtič, nešel jsem s manželkou a dětmi navštívit švagry, ale vydal se běhat. Musím říct, že s ohledem na včerejší náročný společenský program jsem měl z běhu dost obavy, které se překvapivě vůbec nenaplnily. Naopak, po čtvrteční skepsi ani stopy a všechny 4 úseky 1. km v tempu 5:00 a 2.km ve 4:50 se povedly a bavily mne jak dlouho ne. Závěr mám jediný a to svou teorii o vlivu vysoce sladkých vín na sportovní výkon. Ve druhé polovině pátečního večera jsme se totiž věnovali vínům mistra Jakubíka, konkrétně Frankovce výběru z cibéb ročník 2007 a 2005 a na závěr leďáčku ze Sylvánského zeleného. Naprosto excelentní věci, zejména frankovka 2005 je i na extrémní kvalitu mistrovy produkce skutečně mimořádná. Očividně se po ní navíc i dobře běhá :-))) Na tomto místě ovšem musím podotknout, že jeden z účastníků večírku Pavlik s mou teorií pravděpodobně nesouhlasí, protože v sobotu dost skuhral.
V neděli mne čekal naprosto brutální program, slíbil jsem totiž ženě návštěvu IKEA s tím, že bude-li ráno slušně, vstanu, odjedu a potom vyrazíme a když to ráno nebude vypadat, vyrazíme dřív a to dřív se vrátíme. Ráno bylo lehce popršeno, z postele se mi až tak stejně nechtělo a i model aladin dával naději na odpoledne bez deště. V 8:45 tedy startujeme směr Brno. Hlavním bodem programu jsou nové botníky, stávající již totiž kapacitně nevyhovují, a nová židle k psacímu stolu pro Marušku, které se na krásné dřevěné židli z gazelu podařilo zrušil 2 vruty ze 4, které drží sedák, čímž je židle tak nějak nefunkční i při silném přimhouření obou očí. Na rozdíl od židle se ovšem ukazuje, že mé ženě vyhovující botníky jsou prakticky absolutně úzký profil. Z IKEA tedy odjíždíme s židlí a zhruba půlkubíkem věcí, pro které jsme tam sice nejeli, ale tak nějak naskákaly do tašek. Upřímně řečeno nepamatuju si, že bychom z tohoto obchodu někdy bez tohoto půlkubíku někdy zvládli odejít:-)). Ovšem díky tomu se z návštěvy jednoho kvelbu s nábytkem vyklubal pekelný čtyřboj IKEA, Sconto, Kika, Asco s výsledkem objednat botníky u stolaře ;-). Návrat domů v 16:30 a nohy až v p...i. Jenomže navzdory řečem o pokažení počasí odpoledne valícím se celou cestu z rádia, vylezlo sluníčko, zalezly mraky a já vyrazil na úseky do kopce. Tak nějak jsem tušil, že to moc nepůjde. Nohy mě trochu bolely ještě od včerejša, mnohem více ale z 6-ti hodinového bloncání po obchodech, to mě fakt ničí (ani kompresní podkolenky jsem si ke kraťasům nevzal, aby se mi žena nesmála :-).
Taky jsem zjistil, že Lhotka je na 10-ti minutový úsek moc krátká, takže když jsem to podruhé maximálně natáhl a dalo to nějakých 8 a půl minuty, zkusil jsem to změnit na Helfštýn. Ten je ale zase moc prudký (na mne), takže watty držet šly, ale kadence fuč a na parkovišti už jsem byl gumovej. Asi z laktátu jsem si řekl, že zkusím teda vyjet Kozlov, protože začátek z Loučky je celkem mírný, tak to třeba nějak půjde. Už na výjezdu z Lipníka při krátkém stoupání na přejezd dálnice jsem cítil nohy jak z hader. Tak jsem se na Kozlov vykašlal a jel domů. Stejnak už bylo po sedmé a mně začínala být zima.
Tím tréninkový týden končí. Ten příští bude zakončený Mamutem, kterého letos lovím velkého, teda aspoň to zkusím. Moc optimisticky to ovšem zatím nevidím, vždyť jsem letos ještě nejel kolo přes 100km. Ále co, jak říkal frajer Luke: "frajeřina je nemít na to":-))
| po 03.05. | P-KrZV | 0:50 | |||||||
| ut 04.05. | Volno | 0:00 | |||||||
| st 05.05. | C-ZDV | 1:00 | |||||||
| fáze 2 | C-Komp | 1:15 | |||||||
| ct 06.05. | B-Komp | 0:30 | B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) | ||||||
| fáze 2 | P-KrZV | 0:40 | |||||||
| pa 07.05. | Volno | 0:00 | |||||||
| so 08.05. | B-Komp | 1:30 | B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) | B-LaR I: 0x(4(10+8)+0) | LaR = vždy prvn .. | ||||
| ne 09.05. | C-ZDV | 3:00 | C-LaK: 0x(4(10+12)+0) | přestávky i pře .. |
V úterý jsem měl plánované volno, které bylo jako obvykle vyplněno "výletem" do Prahy. No a "výlet" znamená "odpočinek".
Na středu jsem měl plánované 2 fáze kola, jenomže ráno leje. Tak že bych šel v poledne plavat? Prdlačku, není čas. Tak večer zaběhnout? Těžko, cestou domů už na Kokorském kopci leje, ach jo.
No tak že bych jel aspoń ve čtvrtek do práce na kole? Ráno leje, prima, tak aspoň v poledne zaplavu, houby s octem, není čas. Tak aspoň večer vyběhnu. Dojedu pozdě domů, takže vybíhám až o půl sedmé. Mám tam sice kompenzační klus, ale jak mám za sebou stresující den, běžím rychleji a dál, tepy nějak divně lítají nahoru a kousek za otočkou u Grymovského mostu mi dochází a padá na mě depka. Kurnik 3 dny volna a já jsem po hodině běhu hotovej. Přemýšlím, že se letos vykašlu na závody, odhlásím se z endurainingu a přestanu se stresovat kvůli sportu. Je dost organizace času kvůli práci..... Takové a podobné myšlenky se honily hypoglykemickým mozkem a domů jsem dorazil v katastrofálním rozpoložení. Pomoci se mi dostalo ze zcela neočekávané strany, od manželky. Přestože občas brble, kolik času mi trénink bere, jak komplikuje organizaci programu třeba o víkendech normálně mi nadala, co jsem za saláta. Nejdřív jsem byl hrozně naštvanej, ale zopakovala mi to ještě ráno a už jsem to nějak pobral. Prostě moje manželka umí i vynadat ku prospěchu věci:-).
Na pátek to vypadá na jediný den bez deště v týdnu, tak navzdory předepsanému volnu jedu do práce na kole. Tý jo, ráno mi funí do ksichtu, dost neobvyklé v těchto končinách, ale po blbém stavu z předchozího běhu se mi taky pěkně na pytel jede. V poledne již tradičně nemůžu odejít plavat, čímž se plavání tento týden dostává na úctyhodnou kilometráž nula. Cestou zpět překvapivě neotočený vítr foukne do zad, takže domů dojíždím v pohodě. Doma jenom sprška, převléct a pomalu start na večírek, který se opravdu vydařil a končil až po druhé ráno. To asi ráno běhat nepůjdu co?
V sobotu ráno jsem překvapivě skutečně běhat nešel, raději jsme šli s manželkou vyzvednout děti k dědovi s babičkou, kteří měli tu čest je hlídat, když se rodiče baví:-). No a když už jsme tam byli, nechali jsme se pozvat na oběd, řízečky jsou po akci fajn. Protože jsem známy tréninkový drtič, nešel jsem s manželkou a dětmi navštívit švagry, ale vydal se běhat. Musím říct, že s ohledem na včerejší náročný společenský program jsem měl z běhu dost obavy, které se překvapivě vůbec nenaplnily. Naopak, po čtvrteční skepsi ani stopy a všechny 4 úseky 1. km v tempu 5:00 a 2.km ve 4:50 se povedly a bavily mne jak dlouho ne. Závěr mám jediný a to svou teorii o vlivu vysoce sladkých vín na sportovní výkon. Ve druhé polovině pátečního večera jsme se totiž věnovali vínům mistra Jakubíka, konkrétně Frankovce výběru z cibéb ročník 2007 a 2005 a na závěr leďáčku ze Sylvánského zeleného. Naprosto excelentní věci, zejména frankovka 2005 je i na extrémní kvalitu mistrovy produkce skutečně mimořádná. Očividně se po ní navíc i dobře běhá :-))) Na tomto místě ovšem musím podotknout, že jeden z účastníků večírku Pavlik s mou teorií pravděpodobně nesouhlasí, protože v sobotu dost skuhral.
V neděli mne čekal naprosto brutální program, slíbil jsem totiž ženě návštěvu IKEA s tím, že bude-li ráno slušně, vstanu, odjedu a potom vyrazíme a když to ráno nebude vypadat, vyrazíme dřív a to dřív se vrátíme. Ráno bylo lehce popršeno, z postele se mi až tak stejně nechtělo a i model aladin dával naději na odpoledne bez deště. V 8:45 tedy startujeme směr Brno. Hlavním bodem programu jsou nové botníky, stávající již totiž kapacitně nevyhovují, a nová židle k psacímu stolu pro Marušku, které se na krásné dřevěné židli z gazelu podařilo zrušil 2 vruty ze 4, které drží sedák, čímž je židle tak nějak nefunkční i při silném přimhouření obou očí. Na rozdíl od židle se ovšem ukazuje, že mé ženě vyhovující botníky jsou prakticky absolutně úzký profil. Z IKEA tedy odjíždíme s židlí a zhruba půlkubíkem věcí, pro které jsme tam sice nejeli, ale tak nějak naskákaly do tašek. Upřímně řečeno nepamatuju si, že bychom z tohoto obchodu někdy bez tohoto půlkubíku někdy zvládli odejít:-)). Ovšem díky tomu se z návštěvy jednoho kvelbu s nábytkem vyklubal pekelný čtyřboj IKEA, Sconto, Kika, Asco s výsledkem objednat botníky u stolaře ;-). Návrat domů v 16:30 a nohy až v p...i. Jenomže navzdory řečem o pokažení počasí odpoledne valícím se celou cestu z rádia, vylezlo sluníčko, zalezly mraky a já vyrazil na úseky do kopce. Tak nějak jsem tušil, že to moc nepůjde. Nohy mě trochu bolely ještě od včerejša, mnohem více ale z 6-ti hodinového bloncání po obchodech, to mě fakt ničí (ani kompresní podkolenky jsem si ke kraťasům nevzal, aby se mi žena nesmála :-).
Taky jsem zjistil, že Lhotka je na 10-ti minutový úsek moc krátká, takže když jsem to podruhé maximálně natáhl a dalo to nějakých 8 a půl minuty, zkusil jsem to změnit na Helfštýn. Ten je ale zase moc prudký (na mne), takže watty držet šly, ale kadence fuč a na parkovišti už jsem byl gumovej. Asi z laktátu jsem si řekl, že zkusím teda vyjet Kozlov, protože začátek z Loučky je celkem mírný, tak to třeba nějak půjde. Už na výjezdu z Lipníka při krátkém stoupání na přejezd dálnice jsem cítil nohy jak z hader. Tak jsem se na Kozlov vykašlal a jel domů. Stejnak už bylo po sedmé a mně začínala být zima.
Tím tréninkový týden končí. Ten příští bude zakončený Mamutem, kterého letos lovím velkého, teda aspoň to zkusím. Moc optimisticky to ovšem zatím nevidím, vždyť jsem letos ještě nejel kolo přes 100km. Ále co, jak říkal frajer Luke: "frajeřina je nemít na to":-))
pondělí 3. května 2010
Sezóna 2010 týden 22. (26.4.-2.5.), zatím nejnabušenější tréninkový týden sezóny
Na týden mi Miloš naplánoval toto:
Člověk by na první pohled řekl, že dost brutální co? ;-)
Bohužel, rozjezd byl z důvodu problému s achilovkou pomalejší a hned v pondělí jsem raději vynechal běh. Alespoň jsem ale po několika měsících uplaval v jednom tréninku 3 kiláky. Že by mě to ale bavilo, říct nemůžu.
V úterý už tradiční Praha, blbej zvyk. Den v háji a že by byl člověk nějak odpočatý po dni tréninkového volna.....
Když jsem byl ve středu tak pozadu s tréninkem, řekl jsem si, že středu osolím, ať se má tělo čemu divit. Ráno jsem řádně osolil intervaly, 3x20 minut na 300 wattech mi dalo řádně pokouřit a v závěru už jsem řádně tuhl. Pokyn trenéra nicméně byl, když jsem vynechal podnělní běh, trochu natáhnout odpoledne, což jsem dodržel a celkem mi to dalo hezkých skoro 120km v pracovní den i bez půl dne dovolené, že Aleši? ;-)
Když už se tak hezky podařila středa, výhled na víkend byl všelijaký a vůbec jsem se ve čtvrtek ráno cítil dobře, tak jsem po běhu ještě vyrazil do práce na kole a stihl i v poledne zaplavat. Šup, 4 fáze. Kdo z vás to má, pánové ;-).
Ani v pátek ze mne nebyl vzorný chovanec. Počasí vypadalo na víkend na pytel, poslední sluníčko na delší jsem nechtěl promrhat, inspiroval jsem se tedy Aldamanem a sáhl po půldni volna a odjel odpoledne trošínku delší kolo. Prima, pátek a já měl odtrénováno 13,5 hodiny. To by dvacka za týden mohla padnout.
Jenže člověk míní a příroda mění, například v sobotu. Člověk se ráno vzbudí, že odjede úseky do kopce a prd, za oknem prší, to on se raději vrátí do pelíšku. Až na ráno ovšem sobota překvapila. Navzdory předpovědi pršelo jenom brzo ráno, kolem 10:30 už to osychalo. Bohužel, program byl stanoven už těsně po obědě, stihl jsem tedy jenom 15km klus. Ach jo, tak hezky se udělalo a já musel slavit:-). Předpověď na neděli navíc byla pěkně na pytel.
A od rána se pěkně naplňovala, prší, to se to válí v postýlce. Do toho smsky od aldamana, jak to se mnou vypadá na kolo. Do okna hňápou půllitrové kapky, myslím si něco o ..... a vidím to volnou neděli. Nějak před obědem ale přestává pršet a Aleš už zase stresuje, jak to vypadá. Uvažuju, že jestli půjdu, doženy úseky ve Lhotce. V jednu ale jít nemůžu, protože Naďa ještě není zpět z práce. Tak Alda že bude kroužit kolem Přerova a až budu moct, ať se mu ozvu. Pak je už žena doma, ale na mne mezitím padl takovej kopr, až jsem měl problémy dojít na záchod. Nic, bulka v neděli. Jenže člověk míní a Aldaman si pro něj klidně přijede až domů a to i s Baldou. Tak to už jsem teda ven musel. Mrholí, no to bych se normálně vrátil, ale ti dva se tváří neprosto nesmiřitelně: když už na mě tak dlouho čekají, tak prostě musim jít.
Jedem na úseky směr Lipník, ale krápání houstne, volíme tedy směr jízdy podle nejsvětlejší části oblohy, tedy na Holešov. Když už mě vytáhli fešáci ven, ať to stojí za to. Navrhuju Hadovnu a Grapy. Na Hadovně začínají hoši remcat, že Grapy né a tak, ale trvám na nich, tak je dáme. Pro neznalé, Grapy jsou stoupání z Rusavy na Hostýn po lesní asfaltce se stoupáním místy 18%, opravdová lahůdka zejména pro metrákové muže jako já :-).
Z Hostnýna sjedem dolů do Bystřice na zasloužené pivko. Kolegové jsou po opuštění zahrádky nějací vláční, ale mně přerovská 12-tka vlila novou mízu do žil. Tahám skupinu, až do Dřeváků je to z kopce, tak visí, za Dřevákama je najednou utrhnu, otrava. Před Želátovicema počkám, ale nechce se jim už jet, tak jedu sám a natáhnu si to přes Prosenice, pěkně v hrazdě švihám s větrem v zádech přes 45kmph, prostě paráda. Dobrý neplánovaný trénink, který by, nebýt otravnosti Aldamana, ani nebyl. Tímto mu tedy za otravnost děkuji:-).
Nakonec tedy docela dobrý týden, nebýt sobotního výpadku kola, dalo by to přes 400km a to už mi přijde fajn.
Teď bude týden volnější, pak už poladíme na mamuta a tam, děj se vůle boží (nebo Milošova?:-)))
| po 26.04. | P-KrZV | 1:10 | |||||||
| fáze 2 | B-Komp | 1:30 | B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) | B-ZV2I: 0x(1(70+0)+0) | |||||
| ut 27.04. | Volno | 0:00 | |||||||
| st 28.04. | C-ZDV | 2:00 | C-SVR: 0x(3(20+15)+0) | C-ZV2I: 0x(1(8+0)+0) | |||||
| st 28.04. | C-ZDV | 1:00 | |||||||
| ct 29.04. | B-Komp | 1:30 | B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) | B-ZV2I: 0x(1(70+0)+0) | |||||
| fáze 2 | P-KrZV | 1:20 | |||||||
| pa 30.04. | Volno | 0:00 | |||||||
| so 01.05. | C-ZDV | 2:30 | C-SVK: 0x(5(6+6)+0) | C-RVK: 0x(2(6+6)+0) | SVK 320W RVK 31 .. | ||||
| fáze 2 | B-ZDV | 1:00 | |||||||
| ne 02.05. | C-ZDV | 5:00 | |||||||
Člověk by na první pohled řekl, že dost brutální co? ;-)
Bohužel, rozjezd byl z důvodu problému s achilovkou pomalejší a hned v pondělí jsem raději vynechal běh. Alespoň jsem ale po několika měsících uplaval v jednom tréninku 3 kiláky. Že by mě to ale bavilo, říct nemůžu.
V úterý už tradiční Praha, blbej zvyk. Den v háji a že by byl člověk nějak odpočatý po dni tréninkového volna.....
Když jsem byl ve středu tak pozadu s tréninkem, řekl jsem si, že středu osolím, ať se má tělo čemu divit. Ráno jsem řádně osolil intervaly, 3x20 minut na 300 wattech mi dalo řádně pokouřit a v závěru už jsem řádně tuhl. Pokyn trenéra nicméně byl, když jsem vynechal podnělní běh, trochu natáhnout odpoledne, což jsem dodržel a celkem mi to dalo hezkých skoro 120km v pracovní den i bez půl dne dovolené, že Aleši? ;-)
Když už se tak hezky podařila středa, výhled na víkend byl všelijaký a vůbec jsem se ve čtvrtek ráno cítil dobře, tak jsem po běhu ještě vyrazil do práce na kole a stihl i v poledne zaplavat. Šup, 4 fáze. Kdo z vás to má, pánové ;-).
Ani v pátek ze mne nebyl vzorný chovanec. Počasí vypadalo na víkend na pytel, poslední sluníčko na delší jsem nechtěl promrhat, inspiroval jsem se tedy Aldamanem a sáhl po půldni volna a odjel odpoledne trošínku delší kolo. Prima, pátek a já měl odtrénováno 13,5 hodiny. To by dvacka za týden mohla padnout.
Jenže člověk míní a příroda mění, například v sobotu. Člověk se ráno vzbudí, že odjede úseky do kopce a prd, za oknem prší, to on se raději vrátí do pelíšku. Až na ráno ovšem sobota překvapila. Navzdory předpovědi pršelo jenom brzo ráno, kolem 10:30 už to osychalo. Bohužel, program byl stanoven už těsně po obědě, stihl jsem tedy jenom 15km klus. Ach jo, tak hezky se udělalo a já musel slavit:-). Předpověď na neděli navíc byla pěkně na pytel.
A od rána se pěkně naplňovala, prší, to se to válí v postýlce. Do toho smsky od aldamana, jak to se mnou vypadá na kolo. Do okna hňápou půllitrové kapky, myslím si něco o ..... a vidím to volnou neděli. Nějak před obědem ale přestává pršet a Aleš už zase stresuje, jak to vypadá. Uvažuju, že jestli půjdu, doženy úseky ve Lhotce. V jednu ale jít nemůžu, protože Naďa ještě není zpět z práce. Tak Alda že bude kroužit kolem Přerova a až budu moct, ať se mu ozvu. Pak je už žena doma, ale na mne mezitím padl takovej kopr, až jsem měl problémy dojít na záchod. Nic, bulka v neděli. Jenže člověk míní a Aldaman si pro něj klidně přijede až domů a to i s Baldou. Tak to už jsem teda ven musel. Mrholí, no to bych se normálně vrátil, ale ti dva se tváří neprosto nesmiřitelně: když už na mě tak dlouho čekají, tak prostě musim jít.
Jedem na úseky směr Lipník, ale krápání houstne, volíme tedy směr jízdy podle nejsvětlejší části oblohy, tedy na Holešov. Když už mě vytáhli fešáci ven, ať to stojí za to. Navrhuju Hadovnu a Grapy. Na Hadovně začínají hoši remcat, že Grapy né a tak, ale trvám na nich, tak je dáme. Pro neznalé, Grapy jsou stoupání z Rusavy na Hostýn po lesní asfaltce se stoupáním místy 18%, opravdová lahůdka zejména pro metrákové muže jako já :-).
Z Hostnýna sjedem dolů do Bystřice na zasloužené pivko. Kolegové jsou po opuštění zahrádky nějací vláční, ale mně přerovská 12-tka vlila novou mízu do žil. Tahám skupinu, až do Dřeváků je to z kopce, tak visí, za Dřevákama je najednou utrhnu, otrava. Před Želátovicema počkám, ale nechce se jim už jet, tak jedu sám a natáhnu si to přes Prosenice, pěkně v hrazdě švihám s větrem v zádech přes 45kmph, prostě paráda. Dobrý neplánovaný trénink, který by, nebýt otravnosti Aldamana, ani nebyl. Tímto mu tedy za otravnost děkuji:-).
Nakonec tedy docela dobrý týden, nebýt sobotního výpadku kola, dalo by to přes 400km a to už mi přijde fajn.
Teď bude týden volnější, pak už poladíme na mamuta a tam, děj se vůle boží (nebo Milošova?:-)))
neděle 2. května 2010
Zbrojení na sezónu 2. část
Když jsem neodolal a pořídil karbonová řídítka, bylo celkem jasné, že bude nutno nějakým způsobem vyřešit hrazdu. Dosud používaná Syntace C2 sice sloužila k plné spokojenosti, nicméně montovat ji na karbonová řídítka asi není úplně to pravé. Proto jsem ji poslal do světa a poohlížel se po něčem montovatelném na představec.
Překvapivě, nabídka podobných věcí je poměrně úzká, celkem rychle jsem tedy hledání ukončil u výrobků společnosti Profile Design, konkrétně řady hrazd Lightning Stryke (no už ten název je paráda ne?:-).
Montáž hrazdy sebou ovšem nese jedno celkem zásadní úskalí: karbonová tyč musí být na pevno dotažená a seřízená v objímce ještě před uchycením objímky na představec, jinak totiž nesedí díry pro vedení šroubů horní a dolní objímky proti sobě. Než jsem na toto příšel, dost jsem se zapotil strachem, že mi po týdnech čekání dorazil zmetek. Návod o této skutečnosti kulantně mlčí:-).
Druhou skutečností potřebnou vzít do úvahy je (a to já taky neudělal) shodnost úhlu roviny opěrek i samotné tyče s úhlem představce. Kvůli pohodlí jsem totiž pár dní před montáží představec otočil, abych docílil vzpřímenějšího posedu a po prvním pracném namontování hrazdy a otestování ho zase vracel zpět:-).
Důležité jsou také opěrky a tady můžu jenom chválit. Polohu opěrek je možno regulovat jak do stran, tak (mírně) vpřed i vzad, lze dokonce měnit jejich úhel vzhledem k řídící tyči a podložkou i zvýšit o cca 1,5cm jejich polohu vůči řídítkům. Samotný mechanismus zvedání je úplně jednoduchý, opěrky jsou zvedány pružinou, čili jakmile se člověk z hrazdy zvedne, jdou nahoru. Zalehnutí vyžaduje trošku zvyku, ale není problém, zvyk přijde rychle.
Zároveň s hrazdou jsem vyměnil i sedlo. Loni na konci léta mi definitivně po 2 letech odešlo Arione Tri2, se kterým jsem byl velice spokojen a protože aktuálně nikde tento model neměli skladem a rozbitá špice znemožňovala kloudnou jízdu, sáhl jsem po netriatlonovém modelu Arione Carbon. Na podzim už jsem moc nejezdil, přes zimu jenom hodinky na trenažéru, takže mi míra nepohodlí až tak nepřišla. Problémy nastaly teď na jaře, kdy jsem si na nové sedlo prostě nezvykl. Zejména cesta s batohem se měnila v regulérní utrpení. Nevím, v čem může být problém. Tvarově je sedlo shodné s Tri2, jenom je trochu méně polstrované. Každopádně nezbylo, než se podívat po něčem jiném a když jsem na koloasportu objednával hrazdu, zavolal jsem rovnou panu Adamcovi (mailovat si s ním je opravdu vášeň, odpovědi se zpožděním 3-4 dny jsou normál, ale možná jsem jenom postižený já), který z nabízených modelů sedel by mi doporučil. Jeho doporučení byl model, který ještě neměl skladem (taky proto jsem tak dlouho čekal na dodávku, vázla na sedle) jménem Kona:
Sedlo je celkem tvrdé, tvrdší než jsem čekal, nicméně během krátké doby jsem jak našel vhodnou polohu na sedlovce, tak si i na sedlo zvykl a jsem už tedy schopen pár hodin odsedět bez trnutí citlivých partií. Co je velmi důležité, "osezuji" se už i při jízdě v hrazdě, která byla na Arione Carbon utrpením a těch x hodin v Otrokovicích snad nějak přežiju.
Tím mám tedy kolo "revitalizováno" od štangle nahoru, co je nového pod štanglí si nechám na příště. Největší slabinou stejně zůstávají ty tlusté nohy, co se na něm pokoušejí jezdit. Jejich upgrade se ale řádně vleče:-)
Překvapivě, nabídka podobných věcí je poměrně úzká, celkem rychle jsem tedy hledání ukončil u výrobků společnosti Profile Design, konkrétně řady hrazd Lightning Stryke (no už ten název je paráda ne?:-).
S ohledem na nová řídítka s anatomickou ploškou v horní části a svou lenost s čímkoli se pořád dokola babrat (tedy např. sundávat a montovat zpět) jsem zvolil Carbon Stryke Flip Up Pads:
Důvodem volby je zvednutí loketních opěrek, když člověk neleží v hrazdě, což umožňuje pohodlný a bezproblémový úchop v kterémkoli místě řídítek, což třeba se Syntacem nešlo.
Montáž hrazdy sebou ovšem nese jedno celkem zásadní úskalí: karbonová tyč musí být na pevno dotažená a seřízená v objímce ještě před uchycením objímky na představec, jinak totiž nesedí díry pro vedení šroubů horní a dolní objímky proti sobě. Než jsem na toto příšel, dost jsem se zapotil strachem, že mi po týdnech čekání dorazil zmetek. Návod o této skutečnosti kulantně mlčí:-).
Druhou skutečností potřebnou vzít do úvahy je (a to já taky neudělal) shodnost úhlu roviny opěrek i samotné tyče s úhlem představce. Kvůli pohodlí jsem totiž pár dní před montáží představec otočil, abych docílil vzpřímenějšího posedu a po prvním pracném namontování hrazdy a otestování ho zase vracel zpět:-).
Důležité jsou také opěrky a tady můžu jenom chválit. Polohu opěrek je možno regulovat jak do stran, tak (mírně) vpřed i vzad, lze dokonce měnit jejich úhel vzhledem k řídící tyči a podložkou i zvýšit o cca 1,5cm jejich polohu vůči řídítkům. Samotný mechanismus zvedání je úplně jednoduchý, opěrky jsou zvedány pružinou, čili jakmile se člověk z hrazdy zvedne, jdou nahoru. Zalehnutí vyžaduje trošku zvyku, ale není problém, zvyk přijde rychle.
Zároveň s hrazdou jsem vyměnil i sedlo. Loni na konci léta mi definitivně po 2 letech odešlo Arione Tri2, se kterým jsem byl velice spokojen a protože aktuálně nikde tento model neměli skladem a rozbitá špice znemožňovala kloudnou jízdu, sáhl jsem po netriatlonovém modelu Arione Carbon. Na podzim už jsem moc nejezdil, přes zimu jenom hodinky na trenažéru, takže mi míra nepohodlí až tak nepřišla. Problémy nastaly teď na jaře, kdy jsem si na nové sedlo prostě nezvykl. Zejména cesta s batohem se měnila v regulérní utrpení. Nevím, v čem může být problém. Tvarově je sedlo shodné s Tri2, jenom je trochu méně polstrované. Každopádně nezbylo, než se podívat po něčem jiném a když jsem na koloasportu objednával hrazdu, zavolal jsem rovnou panu Adamcovi (mailovat si s ním je opravdu vášeň, odpovědi se zpožděním 3-4 dny jsou normál, ale možná jsem jenom postižený já), který z nabízených modelů sedel by mi doporučil. Jeho doporučení byl model, který ještě neměl skladem (taky proto jsem tak dlouho čekal na dodávku, vázla na sedle) jménem Kona:
Tím mám tedy kolo "revitalizováno" od štangle nahoru, co je nového pod štanglí si nechám na příště. Největší slabinou stejně zůstávají ty tlusté nohy, co se na něm pokoušejí jezdit. Jejich upgrade se ale řádně vleče:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)