Na tento závod jsem se docela těšil. Znám Hulínské koupaliště, které je jedno z nejhejzčích v regionu navíc s velikánských brouzdalištěm pro Matýska, takže jsme závod pojali jako vyloženě rodinnou atrakci s manželkou, Matýskem, švagrovou Zuzanou, oběma neteřemi i Ondrou, který ale nezávodil, aby se pošetřil na Babický triatlon v neděli. Druhým velkým plusem závodu je časný start (9:00), po závodu tedy zbývá prakticky celý den na vodní hrátky a radovánky. Jednou z těch prvních bylo zjištění, že jsem nenabil akumulátory do foťáku, čímž z této prima akce nemám ani obrázek, škoda.
Prezentace proběhla v pohodě, stejně jako cesta navzdory ranní hodině, nafasoval jsem vzorek musli od Dava, Delissu a citrónku (něco takového asi prvně) a číslo 35. To mi bylo napsáno ukrutně tlustým a i jinak brutálním fixem na obě nohy i ruce a barvou z něj jsem si zašpinil komplet všechno oblečení, jež jsem měl sebou ;-) Na start se postavilo skvělých 119 lidí.
Plavecká část probíhá v bazéně vždy po 15-ti závodnících, kteří pak normál valí do depa na kolo a dál. Nevýhodou tohoto modelu je malý přehled o vývoji závodu (což mne například netrápí;-)), ovšem zásadní výhodou je jak luxusní nekontaktní plavání v 50-ti metrovém bazénu, tak i prakticky bezhákové závodění.
Jak si bystrý počtář spočítá, startoval jsem ve třetí vlně. Počty sice narušil pořadatel tím, že do druhé rozplavby zařadil jenom ženské, ale asi byly všechny brzo regnuté, že jsem se do třetí vlny vešel. Plavalo se mi dobře (nejspší díky točenému pivku, které jsem díky včasnému příjezdu před startem stihl) , jenom škoda, že jsem ve vlně prakticky neměl soupeře (trochu jsem se bál Aldamana, ale asi neměl den :-)). Nejlepšímu dalšímu závodníkovi jsem na 450-ti metrové trati nadělil 110m a lezl ven za obstojných 6:40, kterýžto náskok mi ovšem užralo depo, kde jsem šel i do ponožek. Po Grafilitu jsem nechtěl riskovat puchýře. Kolo je svižné, na trati jenom jeden kopeček cca na 10-tém km, kde mne dojíždí první a také poslední cyklista. Chvíli za ním vlaju, pak mi ujede, pak ho sjedu, chvíli se střídáme (mezitím sjíždíme nějaké holky plavající před námi), nakonec mu jaxi ujedu. Švihá mi to hezky až do chvíle, než přijedu na křižovatku do Břestu, kde jsem tedy rozhodně neměl co dělat. Přejel jsem, já trouba, poslední odbočku vlevo (šipky byly malé, červené a jám mám 4,25 dio na obě oči, navíc mi to hezky jelo, kdo by zatáčel;-)). V Břestu jsem se rozhodl neotáčet, ale uhnul jsem vlevo a dojel do Hulína po hlavní od Přerova, čímž jsem si natáhl kolo odhadem o 2-3 km. Průměr 34kmph potěšil. Takže hurrá na běh. V depu se zas jaxi dlouho šmrdlám a razím na dál. Sbíhám znova holky, které jsem už předjížděl a jsem sbíhán běžci, kterým jsem možná mohl ujet. Naštěstí jich díky rozestupům není moc. 6 km nakonec dávám za 28:43. Tak rychle jsem letos ještě neběžel.
Nakonec z toho vyšlo celkově 38. místo, 6. v kategorii nad 35 let. Na bednu chybělo necelých 7 minut. Nebýt pokaženého kola.....Jarda Zdráhal mi dal 40 sekund....škoda. Ale aspoň jsem ho nenaštval jako svého nového klubového kolegu, protože na můj zdvořilý dotaz o vstup do oddílu mi Petr Dohnal z TTS Osek neodpověděl pyšně v duchu Mirka Dušína, že klub je plný, ale naopak s tím neměl nejmenší problém a po pár dnech mi dal vědět, že členové s mým přijetím souhlasí. V Hulíně jsem tedy provedl historický akt a podal přihlášku do oddílu TTS Osek Nad Bečvou, čímž se za pár dní stanu registrovaným a pro nevybavené kolo nebuzerovatelným borecem :-D. Navíc budu muset celou zimu pilně trénovat, abych novým kolegům aspoň občas viděl záda.
Ale zpět k závodu. Už toho vlastně moc nezbývá, protože v tombole jsem nevyhrál (Aldaman ano a pěkně mne tím rozhodil) a líčít Matýskovy kraviny v brouzdališti by vydalo na novelu. Jednu věc však vyzdvihnout musím a to občerstvení po závodě. Pořadatelé se vykašlali na tradiční guláš či malinko méně tradiční těstoviny a podávali řízek a to Řízek s velkým Ř. cca 2x tak větší rozlohy než přiložený krajíc chleba a minimálně 1,2cm tloušťky v nejtenším místě, které bylo malinké :-D. Křupavá strouhanečka, no mňam. Moc tuto potravinu doma nevaříme, ale já si v sobotu na kuřecím řízku pošmákl jako už dlouho na ničem.
Ze svého pohledu hodnotím akci jako skvělou. Hezký závod, umístění bych předem bral všemi deseti, škoda nataženého kola, mohlo to být ještě lepší a cenné body rodinného soužití, protože blbnutí mi trvalo přesně 1:34:19. Závodu se neúčastnil ani jeden z mých mediálních oblíbenců, asi to mají daleko.
Tím bych měl prakticky končit, ale přihodím malou veselou večerní historku. Po návratu z Hulína jsem slíbil kamarádovi vyřešit nějaké potíže na jeho notebooku. Cestou jsme se (pěšky) stavili v obchodě koupit něco na snídani, protože doma bylo totálně vyjedeno. Opravil jsem noťas, nachutnali jsme vína dovezená z Itálie (chardonnay z Traminu a jiné lahůdky), Matýsek si vesele hrál, vyhlížel za oknem pavouky a najednou se dalo do deště a nastalo skoro deset večer. Navzdory x taxi firmám v Přerově se polovině nedalo dovolat a firmy, které braly hovory, nabízely příjezd kolem půl hodiny. Využili jsme tedy nabídky hostitelky, že nás hodí domů. Čekaje na odvoz dcery z nočního vlaku totiž nepila. Dorazili jsme domů a sotva Dája odjela, zjistli jsme, že nákup zůstal u nich. Jelikož již povoloval déšť, nazul jsem botky, triko, šiltovku a elasťáky (pořadí bylo asi jiné ;-) a vydal se klusem s batohem pro snídani. Taková noční 4km vyklusávačka po sedmičce vína je skutečně mimořádný zážitek. Chvíli jsem dokonce uvažoval o pár km protažení klusu, ale nakonec dorazil raději domů a šel spát. Sice trochu dlouhá, ale povedená sobota.
neděle 29. července 2007
pátek 27. července 2007
Mám 2 Forerunnery 305
Včera ráno jsem po delší pauze zkusil zapnout garmina, který mi odešel na Baldatlonu a ejhle, po necelých třech týdnech se mrška zapnul a začal fungovat. Abych řekl pravdu, trošku mne to naštvalo. Trénink bez něj mi totiž připadal nějaký divný, neměl jsem tacháč na kole a vůbec. Nelenil jsem tedy a pořídil nový z dino-m.cz a vlastně již na konci týdne s ním fungoval. Nicméně jak jsem na behej.com psal ve fóru, nový kousek se mi zdál výrazně svižnější v GPS části, zejména zaměření. Po pár použitích můžu s klidem říct, že rozdíl je opravdu markantní.
Při cestě z práce se starý garmin chytal na gps až tak 1-2km po vyjetí, nový po 0,5. Při zapnutí před barákem se starý chytá (a chytal) kolem dvou minut, nový do 40-ti sekund.
Verze firmwaru stejná, příčina mi tedy není jasná. Že by americký model primárně chytal nějaké jiné kanály v defaultu? Soudruzi z centrály se mi ani po týdnu neobtěžovali na mail odpovědět.
Americký model také podporuje výrazně méně jazyků, bez ohledu na stejnou verzi firmwaru, je tedy zřejmé, že oba kusy mají nějaké části softu (a možná i železa) odlišné.
Asi tedy s experimenty s technikou určeno pro trh mimo EU končím.
Původně to vypadalo tak, že oživší kus prodám a prachy věnuji na volné použití manželce za její velkorysost při schválení rychlého nákupu nového kusu, nicméně žena opět překvapila svou velkorysostí, když prohlásila, že při své závislosti bych si měl nechat strojky oba, pro případ další indisposice jednoho z nich. Mám já to prostě hodnou ženu!!!
Při cestě z práce se starý garmin chytal na gps až tak 1-2km po vyjetí, nový po 0,5. Při zapnutí před barákem se starý chytá (a chytal) kolem dvou minut, nový do 40-ti sekund.
Verze firmwaru stejná, příčina mi tedy není jasná. Že by americký model primárně chytal nějaké jiné kanály v defaultu? Soudruzi z centrály se mi ani po týdnu neobtěžovali na mail odpovědět.
Americký model také podporuje výrazně méně jazyků, bez ohledu na stejnou verzi firmwaru, je tedy zřejmé, že oba kusy mají nějaké části softu (a možná i železa) odlišné.
Asi tedy s experimenty s technikou určeno pro trh mimo EU končím.
Původně to vypadalo tak, že oživší kus prodám a prachy věnuji na volné použití manželce za její velkorysost při schválení rychlého nákupu nového kusu, nicméně žena opět překvapila svou velkorysostí, když prohlásila, že při své závislosti bych si měl nechat strojky oba, pro případ další indisposice jednoho z nich. Mám já to prostě hodnou ženu!!!
pondělí 23. července 2007
Týden 16. - 22.7
Byl to takový volnější týden, který malinko zkomplikovala ženina víkendová účast na cvičení pilates na Horní Bečvě, ale nakonec jsem si aspoň užil děti a trochu si odpočinul (v poslední době mám pocit, že hlavně kvalitně odpočívám;-)).
Pondělí: kolo do práce a zpět. Bez Garmina je to za trest, tak mi aspoň obě cesty fouká do ksichtu, čímž nemám moc prostoru přemýšlet, jak mi to strašně vadí a raději šlapu.
Útery: volno
Středa: do práce a zpět na kole, tentokrát jsem za protivítr v časných ranních hodinách odměněn větrem v zádech na cestě zpět. Absence garmina mrzí dvojnásob, mohla to být nějaký rekord... Nícméně v dino-m.cz se postavili čelem slibu nabídnout o 1% nižší cenu než je nejnižší cena mnou nalezená na webu, takže už je objednáno a vejdu se do osmi. Aspoň tak.
Čtvrtek: dnes již žena odjíždí, takže jenom ráno 8,5 km běhu (bez garmina opět nezvyk), protože jsem měl z práce pospíchat, abych ji stihl se švagrovou odvézt na Horní Bečvu. Nakonec je vše jinak, jaksi tam pospíchají, takže je nakonec veze švagr. Tím se ovšem mění rozložení plánu, protože je měl vyzvednou až se budou vracet, což teď zůstává na mne a já tím pádem ruším svoji přihlášku na tt v Sobáčově, ach jo. Po návratu z práce tedy od Ondry a Kristýny přebírám Matýska a začíná naše dvouchlapové hospodaření.
Pátek: využívám manželčiny nepřítomnosti a utíkám koupit televizi. Stará nějak blbne a jelikož krom stáří fyzického trpí morálním, nechce se mi ji tahat do opravny. Po chvíli váhaní mezi LCD a plazmou Panasonic viera (oboje), to rozetne Matýsek, kterému se LCDko líbí víc navíc má pro ženu přijatelnějších 84 cm úhlopříčky. I tak jsem ovšem stíhám obavami, co řekne, protože zdále žije v zajetí bludu jakýchsi násobků úhlopříčky vs vzdálenost od televize. To já mám se 4,25 dioptrie na obou očích jasno, čím větší, tím lepší a čím blíže tím taky lépe:-D
Původně plánovaný odpolední výlet na kole se po obědě v RedZeru scvrkne na cestu k vodě a zpět, která je na hraně přežitelného hlavně pro Matěje. Voda u našich v bazéně má při příjezdu 28 a při odjezdu (nejvyšší teplotu ve stínu uložila meteostanice 38 stupňů) již dokonce 30. Ještě pár dní a půjdou v ní vařit vajíčka. Ve schránce nacházím lístek o uložení zásilky, nový Garmin dorazil, juchů!!!!!!!
Sobota: vyzvednu na poště strojek a jedeme pro Marušku do Hranic (byla na soustředění s tanečkam, 28 holek od 7-mi do 12-ti let v tělocvičně spících, je z toho totálně mimo a trvá skoro půl den, než jí začně fungovat normálně příjem informací od rodiče) cestou domů se stavíme okoupat na Jadranu v Oseku, kde nakonec strávíme celý den. Cca 300 odplavaných metrů ani nezapisuju, páč to byly kousky, abych nestratil děcka z dohledu. Matýsek do vody ani nevleze, jak se mu líbí ve stanu proti slunci.
Neděle: tak se chlapeček dočkal a jedeme pro maminku (v sobotu zkošel handlovat, jestli nepojedeme v sobotu raději pro ni a pro Majdu až v neděli;-). Na Horní Bečvě je prima, po vedrech se to tam trochu honí, dá se tedy trochu fungovat. Obědváme na jakémsi ranči, kde výrobní lhůty jídla hrubě překračují hodinu a jdeme testnout vodu do přehrady. Je prima, takže si v ní cca půl kiláku uplavu. Po návratu domů jsem sice utahaný (otec na full time 3 dny jsem dlouho nebyl), ale po uložení dětí si vyrazím na klus přeměřit pondělní ranní běh. Garmin mne překvapuje velmi rychlým zaměřením satelitů. Vyrazím a po asi 5-ti munutách začíná pršet. No do háje, vůbec se mi nechtělo a ještě moknu. Po výběhu na Žernovou jsem ale odměněn zapadajícím sluncem přímo do očí a po otáčce trasy kompletním obloukem duhy. Vracím se tedy domů lehce zmoklý, ale odměněn výhledem a doknce i malinko rozběhnut.
Suma sumárum:
Tréninkově i závodně na pytel týden, ale zase jsem si užil rodičovských radostí jako už dlouho ne. Tak snad se vyblbnu na Hulmenovi a když to půjde, třeba i v Babicích. Uvidíme.
Pondělí: kolo do práce a zpět. Bez Garmina je to za trest, tak mi aspoň obě cesty fouká do ksichtu, čímž nemám moc prostoru přemýšlet, jak mi to strašně vadí a raději šlapu.
Útery: volno
Středa: do práce a zpět na kole, tentokrát jsem za protivítr v časných ranních hodinách odměněn větrem v zádech na cestě zpět. Absence garmina mrzí dvojnásob, mohla to být nějaký rekord... Nícméně v dino-m.cz se postavili čelem slibu nabídnout o 1% nižší cenu než je nejnižší cena mnou nalezená na webu, takže už je objednáno a vejdu se do osmi. Aspoň tak.
Čtvrtek: dnes již žena odjíždí, takže jenom ráno 8,5 km běhu (bez garmina opět nezvyk), protože jsem měl z práce pospíchat, abych ji stihl se švagrovou odvézt na Horní Bečvu. Nakonec je vše jinak, jaksi tam pospíchají, takže je nakonec veze švagr. Tím se ovšem mění rozložení plánu, protože je měl vyzvednou až se budou vracet, což teď zůstává na mne a já tím pádem ruším svoji přihlášku na tt v Sobáčově, ach jo. Po návratu z práce tedy od Ondry a Kristýny přebírám Matýska a začíná naše dvouchlapové hospodaření.
Pátek: využívám manželčiny nepřítomnosti a utíkám koupit televizi. Stará nějak blbne a jelikož krom stáří fyzického trpí morálním, nechce se mi ji tahat do opravny. Po chvíli váhaní mezi LCD a plazmou Panasonic viera (oboje), to rozetne Matýsek, kterému se LCDko líbí víc navíc má pro ženu přijatelnějších 84 cm úhlopříčky. I tak jsem ovšem stíhám obavami, co řekne, protože zdále žije v zajetí bludu jakýchsi násobků úhlopříčky vs vzdálenost od televize. To já mám se 4,25 dioptrie na obou očích jasno, čím větší, tím lepší a čím blíže tím taky lépe:-D
Původně plánovaný odpolední výlet na kole se po obědě v RedZeru scvrkne na cestu k vodě a zpět, která je na hraně přežitelného hlavně pro Matěje. Voda u našich v bazéně má při příjezdu 28 a při odjezdu (nejvyšší teplotu ve stínu uložila meteostanice 38 stupňů) již dokonce 30. Ještě pár dní a půjdou v ní vařit vajíčka. Ve schránce nacházím lístek o uložení zásilky, nový Garmin dorazil, juchů!!!!!!!
Sobota: vyzvednu na poště strojek a jedeme pro Marušku do Hranic (byla na soustředění s tanečkam, 28 holek od 7-mi do 12-ti let v tělocvičně spících, je z toho totálně mimo a trvá skoro půl den, než jí začně fungovat normálně příjem informací od rodiče) cestou domů se stavíme okoupat na Jadranu v Oseku, kde nakonec strávíme celý den. Cca 300 odplavaných metrů ani nezapisuju, páč to byly kousky, abych nestratil děcka z dohledu. Matýsek do vody ani nevleze, jak se mu líbí ve stanu proti slunci.
Neděle: tak se chlapeček dočkal a jedeme pro maminku (v sobotu zkošel handlovat, jestli nepojedeme v sobotu raději pro ni a pro Majdu až v neděli;-). Na Horní Bečvě je prima, po vedrech se to tam trochu honí, dá se tedy trochu fungovat. Obědváme na jakémsi ranči, kde výrobní lhůty jídla hrubě překračují hodinu a jdeme testnout vodu do přehrady. Je prima, takže si v ní cca půl kiláku uplavu. Po návratu domů jsem sice utahaný (otec na full time 3 dny jsem dlouho nebyl), ale po uložení dětí si vyrazím na klus přeměřit pondělní ranní běh. Garmin mne překvapuje velmi rychlým zaměřením satelitů. Vyrazím a po asi 5-ti munutách začíná pršet. No do háje, vůbec se mi nechtělo a ještě moknu. Po výběhu na Žernovou jsem ale odměněn zapadajícím sluncem přímo do očí a po otáčce trasy kompletním obloukem duhy. Vracím se tedy domů lehce zmoklý, ale odměněn výhledem a doknce i malinko rozběhnut.
Suma sumárum:
Km | Čas | |
Plavání | 0 | 0 |
Běh | 17 | 1:43 |
Kolo | 130 | 4:45 |
6:28 |
Tréninkově i závodně na pytel týden, ale zase jsem si užil rodičovských radostí jako už dlouho ne. Tak snad se vyblbnu na Hulmenovi a když to půjde, třeba i v Babicích. Uvidíme.
úterý 17. července 2007
Týden 9.-15.7.
Týden prakticky bez kola kvůli počasí, za to hodně plavání a trocha běhu. No a na konec 2 závody o víkendu.
Pondělí: 2 kiláčky plavání (3 malinko ostřejší čtyřstovky) v poledne a 8km večerního běhu, který měl být klusem, nicméně nastupující bouřka mne donutila nejen trať výrazně zkrátit, ale i zrychlit tempo;-)
Úterý: volno
Středa: ranní desítka běhu, velmi volně na 130bpm a polední plavání. Před Grafilitem jsem si dal jako hlavní motiv 5x200 ostře s packama a málem pak nevylezl z vody. Síla jde do háje a už se těším na podzimní posilku.
Čtvrtek: ráno 12km volnějšího běhu, v poledne souvislé 2km za 35 minut.
Pátek: ráno jenom 35 km na kole, už jsem se šetřil na víkend.
Sobota: Grafilitman
Neděle: B-Aldatlon
Suma sumárum:
Nějak mne v tom horku nebaví psát, tak to nechám stručné.
Pondělí: 2 kiláčky plavání (3 malinko ostřejší čtyřstovky) v poledne a 8km večerního běhu, který měl být klusem, nicméně nastupující bouřka mne donutila nejen trať výrazně zkrátit, ale i zrychlit tempo;-)
Úterý: volno
Středa: ranní desítka běhu, velmi volně na 130bpm a polední plavání. Před Grafilitem jsem si dal jako hlavní motiv 5x200 ostře s packama a málem pak nevylezl z vody. Síla jde do háje a už se těším na podzimní posilku.
Čtvrtek: ráno 12km volnějšího běhu, v poledne souvislé 2km za 35 minut.
Pátek: ráno jenom 35 km na kole, už jsem se šetřil na víkend.
Sobota: Grafilitman
Neděle: B-Aldatlon
Suma sumárum:
Km | Čas | |
Plavání | 7,5 | 2:20 |
Běh | 43 | 4:12 |
Kolo | 90 | 2:50 |
9:22 |
Nějak mne v tom horku nebaví psát, tak to nechám stručné.
Bečvoman, zdá se, žije!
Tak mi přišel od Martina Kupce do mailu link na stránky bečvomana. Protože je otázkou, jak dlouho tam tento text vydrží, publikuji jeho text bez dovolení zde:
Řeči se vedou a voda teče a přestože jsem letošní bečvomanskou sérii zrušil, nejspíš budu další roky v Bečvomanu pokračovat a přestože vím, že to bude hodně o hledání důvěry, tak právě v tomhle je nová výzva.
Homo Hardcoreus se nakonec letos také přece jen uskuteční, informace budou brzy na rodícím se webu www.beskyterra.cz a zde.
A co tak najednou?
Přestože pozitivní reakce hodnotící mé aktivity v organizaci závodů byly fajn a díky za ně, tak k tomuhle obratu mě nabudily reakce negativní a i za ně, vy všichni milí, zbabělí anonymové, děkuju.
Tož tak :-)
15.7.2007 Beskydy-Visalaje, Martin Kupec.
Doufám, že si Martin uchová duševní i tělesnou svěžest a příští rok se můžeme těšit na celou Bečvománií sérii!
Řeči se vedou a voda teče a přestože jsem letošní bečvomanskou sérii zrušil, nejspíš budu další roky v Bečvomanu pokračovat a přestože vím, že to bude hodně o hledání důvěry, tak právě v tomhle je nová výzva.
Homo Hardcoreus se nakonec letos také přece jen uskuteční, informace budou brzy na rodícím se webu www.beskyterra.cz a zde.
A co tak najednou?
Přestože pozitivní reakce hodnotící mé aktivity v organizaci závodů byly fajn a díky za ně, tak k tomuhle obratu mě nabudily reakce negativní a i za ně, vy všichni milí, zbabělí anonymové, děkuju.
Tož tak :-)
15.7.2007 Beskydy-Visalaje, Martin Kupec.
Doufám, že si Martin uchová duševní i tělesnou svěžest a příští rok se můžeme těšit na celou Bečvománií sérii!
pondělí 16. července 2007
B-Aldatlon 2007
O tomto triatlonku konaném v neděli 15.7. jsem se dozvěděl vyloženě náhodou a už ani nevím od koho, snad od Ondry, těžko říct. Šlo o již třetí ročník a přes celkem nulovou propagaci se akce zúčastnilo 30 atletů z bezprostředního okolí Přerova i samotné metropole (myšlen Přerov). Hlavní cenou je tradiční "balda" tedy kus tzv. samorostu, který měl celý rok v držení loňský vítěz Ondra, jenž se už těžil, až se ho zbaví. Údajně z něj totiž lezou červi;-). Nejspíš i proto nakonec pustil první místo nadrženým borcům z AD cyklo Brodek.
Akce je myšlena jako závod "na žízeň", čemuž sice odpovídají distance (cca 200m plavání, 15km kolo a 2-3 km běhu), ale ne už organisace a zabezpečení. V ceně startovného 70kč je vynikající gulášek od maminky ředitele závodu, triko s neotřelou baldatlonskou grafikou a 2 pořadatelé na výjezdu z města. Po dobu závodu i dlouho po něm se prodává přerovský Zubr desítka za neskutečných 12,50kč, vynikající domácí klobásy taky za pár šupů a vůbec neřeším, že náměstek ředitele (Baldy) Alda, většinu panáků vůbec nezapisoval. Ale to už předbíhám.
Start je v 10, takže jedu na 9:30. Organizace je uvolněná, nedaří se mi uhádat číslo 11, aby se moje včerejší nemuselo přepisovat, takže dostávám 12-ku a zakupuji za 35,-kč kriegel se svým startovním číslem, nechte ho tam, že jo, když jeho výrova dala tolik práce.
Depo je u loděnice (aha, místo startu jsem zatím zatajil, tedy Přerovská loděnice) vyloženě improvizované, takže kola jsou různě opřená o plot, vlastní budovu, nebo ti prozíraví (jako třeba Ondra i já) o nějaký bazmek pravděpodobně na přepravu lodí ležící hned u východu z areálu. U Ondrova kola jsme si dali s Aldamanem fotečku. Pominu-li krásné chlapy, tak loukoťové Bayery jsou nádhera.
Už se ale neodbytně blíží start plavání. To se odehrává v Bečvě, do které vlezu poprvé od svých asi 6-ti let. Smrdní podstatně méně, než jsem se obával a neváhám ji označit za podstatně čistší, než byl třeba loni kačák v Lošově. Asi proto, že je voda celkem fajn, máme jí aspoň málo.
Jak je vidět z obrázků, závodu se účastnili samí plavci a nikdo se nesoukal do neoprenu. Nejspíš to na tak krátké plavání nestojí za to. Závod odstartoval ředitel závodu Balda (zády k fotografovi) po lehkých tahanicích s odpočtem času. Navzdory nízké hladině celou cestu plavu a nevšímám si skokanů a běhačů. To mne ve vodě nebaví.
Voda sice není nejteplejší, ale dá se to přežít. Jako největší problém vidím bójku, protože je tvořena třemi starými tmavě hnědými korkovými plaveckými deskami (počítám, že ročníky 1980 a starší by měly vědět, o čem je řeč;-), které na hladině vody moc nerazí. Nakonec se mi k nim ale podařilo trefit a zpět už to k pontonu byla brnkačka;-). V tomto místě zmíním svoji obrovskou chybu. Jelikož jsem sebou neměl doprovod (dorazil až později) riskl jsem vzít do vody Garmina (měl by podle papírů vydržet 30minut v metru vody). Ten můj ovšem nezvádl ani těch 6 minut, co plavání zhruba trvalo. Na kole jsem si všiml, že se divoce přepínají obrazovky na displeji a nereagují klávesy včetně vypínací.
Tak se choval až vybití baterie a potom jeho činnost definitivně ustala. Obchodník v Americe odmítl reklamaci uznat (nemá prý žádnou záruku jak dlouho byl stroj ve vodě), české zastoupení garminu by reklamaci uznalo, nikoli ovšem na stroj pořízený v USA. No nic, na dino-m.cz byli velice vstřícní, dostal jsem o procento nižší cenu, než jakou jsem našel nejnižší na jyxu a v pátek už snad bude nová mašinka doma. Na odplavání 200m za 8 tisíc ale budu ještě dlouho vzpomínat. No nic, po komické vsuvce o technice se vrátím k závodu. Z vody jsem šel celkem vpředu, bo plavání mi jakžtakž jde, nicméně rozdíly byly díky značné krátkosti tratě prakticky zanedbatelné, takže jsem z depa šel jako jeden z posledních. Musel jsem si totiž na obutí sednout. 
Puchýře po včerejším Grafilitu mám skutečně brutální a krvavé, navíc se mi ve vodě odlepila polovina náplastí. Obouvání ponožek tedy věnuji hodně času i trpělivosti, abych si zbytečnými záhyby neutěšený stav nohou ještě nezhoršil. Takže jsem se v klidu obouval a zatím vyrážel na trať jeden horší plavec za druhým, až zbyli v depu už skutečně jenom ti nejhorší, případně stejní šuchtalové s převlékáním jako já. Počítám, že Ondra, který šel z depa první, byl už někde v Prosenicích, když já se teprve vydával na trasu kola. 
Byl jsem hlavně velice zvědav, jak bude kolo vypadat po včerejším Grafilitu a konalo se překvapení. Celkem to šlo. Cca půl kiláku před sebou jsem viděl skupinku 4 cyklistů převážně v barvách TTS Osek, kterou jsem se snažil dojet. Tento záměr se mi splnit nepodařilo, ale cvakl jsem aspoň jednoho odpadlíka z této grupy, který mne uvisel jenom chvíli. Rád bych zde machroval s nějakými rychlostmi, nicméně data už jsem z Garmina oželel, takže budu tvrdit jenom tak, že jsem byl rychlý a spolupracující skupinku malinko dotahoval. Kolo jsem odjel na pilu (byla to úplná rovinka) a čekal, co se mnou udělá běh. Při návratu do depa už mi fandila celá rodina, zejména moje milovaná žena mne povzbuzoval slovy: "co se tak zdržuješ s tím kolem, někam ho hoď upaluj", pokyn jsem ovšem splnil jen z poloviny, kolo postavil opatrně, ale pak už upaloval;-). Běh mi přinesl jedno potěšení a jedno veliké zklamání. Potěšením byla (podle mne) solidní rychlost. V krátkých pauzách v garminím šílenství se mi zdálo celkem pravidelně vidět průměrnou rychlost na km kolem 4:45, což je pro mne sakra svižné, otázkou zůstává, jak dalece šlo o reálné vidění. Vzhledem ke krátkosti trasy mi bylo jasné, že ztráta na špici není nijak dramatická a bude možné využít mé alkoholistické disposice. B-Aldatlon totiž umožňuje všestranným lidem kompenzovat výkonnost hoňáků bonusovými minutami za vypitého panáka slivovice na otočce běhu. 
Jelikož jsem čelo závodu (Aleš Dedek s Vašekem Klakurkou a těsně za nimi Ondra) potkal poměrně blízko otočky, bylo mi jasné, že mne pouhý jeden panák posune ke zlatu (pravda, vypustil jsem úvahy o pomalejších alkoholicích za mnout;-), tak jsem ho v plné rychlosti zobl. Tvrdí-li někdo, že alkohol je doping, musím ho v případě slivoce a triatlonu označit za hňupa:-). Málem to se mnou fláklo, ale rozběhl jsem to a doknce se trochu přiblížil človíčkům ze skupinky, kterou jsem se snažil dojet na kole. Jako prakticky jasný vítěz jsem nefinišoval, nebylo to potřeba, a užíval si ovace davů (Maruška s transparentem TATÍNKU DO TOHO).
Nemohl jsem se zúčastnit vyhlášení, protože jsem hned valil domů pro auto a vezl Majdu na soustředění do Hranic, takže jsme se k loděnici vrátili až odpoledne se švagry a pouhým jediným naším dítětem. U výsledků mne ovšem čekal šok. 16-té místo! No tohle, panákový bonus nebyl započítán. Sháním ředitele závodu, což se ukáže jako zbytečné, protože David už je ve stavu těsně před resetem a navzdory pokračující konzumaci v něm vydrží ještě několik hodin. V družné zábavě s některými účastníky závodu, jejich doprovodem, známými i náhodnými kolemjdoucími, kteří zaslechli, že na čepu je pivo za příznivou cenu, dopíjíme poslední ze tří beček a svištíme domů. Byl to náročný sportovní víkend a nebýt podělaného Garmina a organizační chybou uniklého mi vítězství, řekl bych, že se dokonale povedl.
Doufám rovněž, že druhý z pořadatelů Alda přehodnotí svůj postoj "letos naposledy" a příští rok si u loděnice zase zablbneme.
Akce je myšlena jako závod "na žízeň", čemuž sice odpovídají distance (cca 200m plavání, 15km kolo a 2-3 km běhu), ale ne už organisace a zabezpečení. V ceně startovného 70kč je vynikající gulášek od maminky ředitele závodu, triko s neotřelou baldatlonskou grafikou a 2 pořadatelé na výjezdu z města. Po dobu závodu i dlouho po něm se prodává přerovský Zubr desítka za neskutečných 12,50kč, vynikající domácí klobásy taky za pár šupů a vůbec neřeším, že náměstek ředitele (Baldy) Alda, většinu panáků vůbec nezapisoval. Ale to už předbíhám.
Start je v 10, takže jedu na 9:30. Organizace je uvolněná, nedaří se mi uhádat číslo 11, aby se moje včerejší nemuselo přepisovat, takže dostávám 12-ku a zakupuji za 35,-kč kriegel se svým startovním číslem, nechte ho tam, že jo, když jeho výrova dala tolik práce.
Depo je u loděnice (aha, místo startu jsem zatím zatajil, tedy Přerovská loděnice) vyloženě improvizované, takže kola jsou různě opřená o plot, vlastní budovu, nebo ti prozíraví (jako třeba Ondra i já) o nějaký bazmek pravděpodobně na přepravu lodí ležící hned u východu z areálu. U Ondrova kola jsme si dali s Aldamanem fotečku. Pominu-li krásné chlapy, tak loukoťové Bayery jsou nádhera.
Už se ale neodbytně blíží start plavání. To se odehrává v Bečvě, do které vlezu poprvé od svých asi 6-ti let. Smrdní podstatně méně, než jsem se obával a neváhám ji označit za podstatně čistší, než byl třeba loni kačák v Lošově. Asi proto, že je voda celkem fajn, máme jí aspoň málo.
Jak je vidět z obrázků, závodu se účastnili samí plavci a nikdo se nesoukal do neoprenu. Nejspíš to na tak krátké plavání nestojí za to. Závod odstartoval ředitel závodu Balda (zády k fotografovi) po lehkých tahanicích s odpočtem času. Navzdory nízké hladině celou cestu plavu a nevšímám si skokanů a běhačů. To mne ve vodě nebaví.Voda sice není nejteplejší, ale dá se to přežít. Jako největší problém vidím bójku, protože je tvořena třemi starými tmavě hnědými korkovými plaveckými deskami (počítám, že ročníky 1980 a starší by měly vědět, o čem je řeč;-), které na hladině vody moc nerazí. Nakonec se mi k nim ale podařilo trefit a zpět už to k pontonu byla brnkačka;-). V tomto místě zmíním svoji obrovskou chybu. Jelikož jsem sebou neměl doprovod (dorazil až později) riskl jsem vzít do vody Garmina (měl by podle papírů vydržet 30minut v metru vody). Ten můj ovšem nezvádl ani těch 6 minut, co plavání zhruba trvalo. Na kole jsem si všiml, že se divoce přepínají obrazovky na displeji a nereagují klávesy včetně vypínací.
Tak se choval až vybití baterie a potom jeho činnost definitivně ustala. Obchodník v Americe odmítl reklamaci uznat (nemá prý žádnou záruku jak dlouho byl stroj ve vodě), české zastoupení garminu by reklamaci uznalo, nikoli ovšem na stroj pořízený v USA. No nic, na dino-m.cz byli velice vstřícní, dostal jsem o procento nižší cenu, než jakou jsem našel nejnižší na jyxu a v pátek už snad bude nová mašinka doma. Na odplavání 200m za 8 tisíc ale budu ještě dlouho vzpomínat. No nic, po komické vsuvce o technice se vrátím k závodu. Z vody jsem šel celkem vpředu, bo plavání mi jakžtakž jde, nicméně rozdíly byly díky značné krátkosti tratě prakticky zanedbatelné, takže jsem z depa šel jako jeden z posledních. Musel jsem si totiž na obutí sednout. 
Puchýře po včerejším Grafilitu mám skutečně brutální a krvavé, navíc se mi ve vodě odlepila polovina náplastí. Obouvání ponožek tedy věnuji hodně času i trpělivosti, abych si zbytečnými záhyby neutěšený stav nohou ještě nezhoršil. Takže jsem se v klidu obouval a zatím vyrážel na trať jeden horší plavec za druhým, až zbyli v depu už skutečně jenom ti nejhorší, případně stejní šuchtalové s převlékáním jako já. Počítám, že Ondra, který šel z depa první, byl už někde v Prosenicích, když já se teprve vydával na trasu kola. 
Byl jsem hlavně velice zvědav, jak bude kolo vypadat po včerejším Grafilitu a konalo se překvapení. Celkem to šlo. Cca půl kiláku před sebou jsem viděl skupinku 4 cyklistů převážně v barvách TTS Osek, kterou jsem se snažil dojet. Tento záměr se mi splnit nepodařilo, ale cvakl jsem aspoň jednoho odpadlíka z této grupy, který mne uvisel jenom chvíli. Rád bych zde machroval s nějakými rychlostmi, nicméně data už jsem z Garmina oželel, takže budu tvrdit jenom tak, že jsem byl rychlý a spolupracující skupinku malinko dotahoval. Kolo jsem odjel na pilu (byla to úplná rovinka) a čekal, co se mnou udělá běh. Při návratu do depa už mi fandila celá rodina, zejména moje milovaná žena mne povzbuzoval slovy: "co se tak zdržuješ s tím kolem, někam ho hoď upaluj", pokyn jsem ovšem splnil jen z poloviny, kolo postavil opatrně, ale pak už upaloval;-). Běh mi přinesl jedno potěšení a jedno veliké zklamání. Potěšením byla (podle mne) solidní rychlost. V krátkých pauzách v garminím šílenství se mi zdálo celkem pravidelně vidět průměrnou rychlost na km kolem 4:45, což je pro mne sakra svižné, otázkou zůstává, jak dalece šlo o reálné vidění. Vzhledem ke krátkosti trasy mi bylo jasné, že ztráta na špici není nijak dramatická a bude možné využít mé alkoholistické disposice. B-Aldatlon totiž umožňuje všestranným lidem kompenzovat výkonnost hoňáků bonusovými minutami za vypitého panáka slivovice na otočce běhu. 
Jelikož jsem čelo závodu (Aleš Dedek s Vašekem Klakurkou a těsně za nimi Ondra) potkal poměrně blízko otočky, bylo mi jasné, že mne pouhý jeden panák posune ke zlatu (pravda, vypustil jsem úvahy o pomalejších alkoholicích za mnout;-), tak jsem ho v plné rychlosti zobl. Tvrdí-li někdo, že alkohol je doping, musím ho v případě slivoce a triatlonu označit za hňupa:-). Málem to se mnou fláklo, ale rozběhl jsem to a doknce se trochu přiblížil človíčkům ze skupinky, kterou jsem se snažil dojet na kole. Jako prakticky jasný vítěz jsem nefinišoval, nebylo to potřeba, a užíval si ovace davů (Maruška s transparentem TATÍNKU DO TOHO).Nemohl jsem se zúčastnit vyhlášení, protože jsem hned valil domů pro auto a vezl Majdu na soustředění do Hranic, takže jsme se k loděnici vrátili až odpoledne se švagry a pouhým jediným naším dítětem. U výsledků mne ovšem čekal šok. 16-té místo! No tohle, panákový bonus nebyl započítán. Sháním ředitele závodu, což se ukáže jako zbytečné, protože David už je ve stavu těsně před resetem a navzdory pokračující konzumaci v něm vydrží ještě několik hodin. V družné zábavě s některými účastníky závodu, jejich doprovodem, známými i náhodnými kolemjdoucími, kteří zaslechli, že na čepu je pivo za příznivou cenu, dopíjíme poslední ze tří beček a svištíme domů. Byl to náročný sportovní víkend a nebýt podělaného Garmina a organizační chybou uniklého mi vítězství, řekl bych, že se dokonale povedl.
Doufám rovněž, že druhý z pořadatelů Alda přehodnotí svůj postoj "letos naposledy" a příští rok si u loděnice zase zablbneme.
sobota 14. července 2007
Olympijský Grafilitman 2007
Na tento závod jsem se hodně těšil. S ohledem na nekonání se Bečvomana šlo o první konfrontaci v závodě, který jsem absolvoval již loni. Není to sice zcela korektní, protože loni bylo malinko jiné kolo a zcela jiný (výrazně náročnější) běh, ale já se budu držet zlepšení, protože to bylo fajn;-).
Předzávodní přípravu jsem zahájil již v pátek, kdy jsem si na firemním večírku kromě lososa s rýží dal jako hořčíkovou a sacharidovou přípravu 5 plzní a k tomu jednu 12-ti letou metaxičku (nebýt závodu, tak se z ních v Hlavě 21 zruším, maj tam panáka za 150, no nechlastejte to jak k smrti odsouzení;-). Já jsem ovšem nemohl, dal si kulturně jenom jednu a nechal se odvézt domů. Sláva, že kolega ze Zlína nezůstával na noc a Přerov měl po cestě. Touto cestou Markovi děkuji. Návrat ve 23:00 sice doma nebyl oceněn, jak jsem očekával, ale střední pochvala se dostavila.
Ráno klasická předstartovní horečka, kolo do auta, taška s krámy (zapomněl jsem plavky, pro které jsem se vracel a pak je nepoužil) a chemií (na krátký TT jenom 2 gely) a hurrá o pro Ondru, který tentokrát závodí, a Kristýnu, která opět nezávodí, ale jako doprovod má vysokou hodnotu. Jednak mi po plavání podá Garmina a nadělá pár celkem solidních fotek.
Na místo dorazíme krátce před desátou dopolední jako jedni z prvních. Posledně jsem měl v Nové vsi startovní číslo 1, dneska, asi po super dojmu z posledně, dostávám ještě mnohem machrovštější číslo 11. Původně to jistě mělo být 111, ale nakonec dorazil jen dvoumístný počet účastníků.
Luxusně čistá voda (2 metry do hloubky byl v lomu vidět každý kamínek) o teplotě 22 stupňů přímo vyzývala k volnému plavání. Přesto se prakticky všichni neplavci soukali do neoprenů. Překvapivě i Ondra, který ovšem v gumovém oblečku vypadá opravdu našláple. Přes jeho výbornou plaveckou úroveň se ovšem propracoval na pouhé páté místo mezi neplavci (rozuměj: neplavcem myslím nešťastníka, který se od nádherné vody izoluje šprckovitou hmotou;-).
Dneska jsem se dokonce stihl rozplavat, nicméně nemám pocit, že by to mělo na cokoli v následujících dvou a půl hodinách nějaký vliv.
S vynikajícím rizotem od milostivé paní Hrazdirové v břiše jsem připraven na startu. Vyslechnu si standardní kecy hvězd na téma "jedu z plného tréninku", nebo "vůbec jsem neladil", případně "mám za sebou těžký závod" provázené nervózními pohledy na nás plavce (bez neoprenů), kteří svým sebevědomím tyto hoňáky znervózňujeme.
Start a jdeme na to. Na vedení to nyní nevypadá, nějací neplavci jsou přede mnou. Voda je tak průhledná, že podrobně vidím technické chyby, kterých se dopouštějí až do doby, než uplavou moc daleko.
Potom už jenom sleduju kamínky na dně, které jsou vidět skorou celu trasu plavání. Na cestě jsou bohužel dva výběhy z vody, které mi nedělají dobře. Doufám, že všechny ostatní otravují stejně. Z plavců jsem byl daleko vpředu a i z obrázku je vidět, jak se kolem mne zoufale snaží neplavci ;-). Jako obvykle mne plavání velice baví a lituji jeho konce (00:23:57, mám nepříjemný pocit, že bylo zase malinklo kratší). Na suchu totiž půjde do tuhého a ani první místo mezi plavci (čtrnácté absolutně) asi neudržím. Výběh z vody je umocněn řečmi Martina Kupce, že mi dneska moc neplave. Holt ne vždycky čelo uhne na špatné bójce a dneska na to dokonce ředitel závodu Dušan Kyjanka výslovně upozornil. Ani moje striktní přímková plavba tedy na čelo nestačí. No jo no. Vyškrábu se tedy na kopeček nad lomem do depa a jdeme na kolo. 
Rozhoduji se jet na boso a nezdržovat se ponožkami. Kolo je pro mne velkým překvapením. Jelikož neberu tepák, nakopnu to, co to jde a 40 kiláků zvládnu za 1:09:47 bez depa. Paráda, 2 lidi předjedu, jenom asi 3 mne. To je zcela mimo standardní vývoj. Předjíždím dokonce Ondru, který má ovšem žaludeční potíže, což moji radost dosti kalí. Celkem peču na nějaké frekvence a i jediný kopeček na trati jedu na velkou pilu. Průměr přes 34 km/h je mým závodním rekordem. Druhé depo je bohužel na náměstí v Litovli. Bohužel proto, že opět nedorazili diváci, kvůlivá kterým se to dělalo, a mít to celé v lomu, mohl se veškerý doporovod celý den koupat a i přihlížejících by bylo více.
Třeba se Dušan inspiruje do příštích let. Z Litovelského náměstí se vydávám na poměrně optimistické
pozici vstřích běhu, který má podobně chvalitebný průběh jako kolo. Navíc vybíhám před Ondrou, který mne ovšem po pár set metrech cvakne a jede přede mne. Je mu ale blbě, tak si ho celý běh držím v zásadě na dohled. On se ovšem bohužel rozběhne a vzdálí se mi. Tajně jsem doufal, že si třeba blinke a udělám ho, ale ani tento zlomyslný záměr nevyšel. Divný průběh závodu pokračuje, jako první nejsem předběhnut, anóbrž předbíhám. Chvilku potom jde přeze mne Ondra a krátce na to neskutečný robot Ondra Horák ze Šternberka. Vidět běžet repre závodníka v běhu do vrchu je veliká radost. Člověk aspoň vidí, že jeho běžecká cesta ještě může být dlouhá;-). V tuto chvíli již začínám tušit chybu, které jsem se dopustil. Vyrazil jsem totiž ve skoro nových NB M825SB na boso (tajnou zbraň, ponožky speed guaranteed jsem ponechal v depu) a již zhruba po dvou kilácích mi bylo jasné, že to bude bolet. 
A taky jo. Boty se z 825SB (silver blue) pomalu měnily na 825SBB (silver blue blood) a každý krok bolel. Přesto jsem předběhl 2 lidi a byl předběhnut asi jen 5-ti, dal desítku za 51:19 a doběhl do cíle v pro mne skvělém čase 2:27:41. Celkově to vyšlo na 21. místo, v katergorii 30-39 dokonce 6. a neporazila mne ani jedna ženská!!!! Ve výkon pod 2:30 jsem doufal skutečně jenom velmi potichu. Navíc chybělo jenom malinko a cvakl bych Ondru, což by jistě potěšilo Marušku, kterou moje horší výkonnot velice trápí a co by člověk neudělal pro dceru, že? Bohužel, síly malinko chyběly. I tak jsem ovšem velice spokojen. Dobré plavání, celkem skvělé kolo, kdy jsem se vůbec nešetřil a nakonec běh, který byl v čase mé únorové závodní rychlost na desítku. Kompletní výsledky připravil Martin Kupec v rekordním čase tady.
Celkově tedy hodnotím závod jako skvělý. Jsem spokojen s vlastním výkonem a jak je to u Dušanových podniků zvykem, klapla skvěle organizace. Třešínkou na dortu je pivo zcela zdarma pro závodníky, čehož jsem několikrát využil a doplnil tak hořčík, vitamíny skupiny B i ostatní elektrolyty. Trošku mne mrzí, že na závodě nebyli olomoučtí matadoři Martin Kňáva a Robert Fojt. Chyběl totiž někdo někdo, kdo by čelo plavání zavedl špatně, abych mohl vyhrát a Robert mi navíc pochválil blog, čímž se stal mým mediálním oblíbencem :-).
Jednu poznámečku si ale neodpustím. Když se člověk mrkne do výsledků zjistí, že poměrně jednoznačně vyhrál Marek Pustulka, o asi 6 minut před Jakubem Chmelíčkem, kterému o 16s zpět dýchal na záda Petr Kopřiva. Nemít výsledky a poslouchat jenom Dušanovy komentáře, získal by člověk pocit, že jediným závodníkem byl právě Jakub. Nic naplat, je vynikajícím ironmanem a ve své věkové kategorii světová špička, ale v Litovli byl druhý, takže nevidím důvod pro takovou mediální masáž. To je ovšem z mého pohledu mrňavá bleška na jinak krásném závodě. Počítám s tím, že příští rok se jistě vrátím!
Předzávodní přípravu jsem zahájil již v pátek, kdy jsem si na firemním večírku kromě lososa s rýží dal jako hořčíkovou a sacharidovou přípravu 5 plzní a k tomu jednu 12-ti letou metaxičku (nebýt závodu, tak se z ních v Hlavě 21 zruším, maj tam panáka za 150, no nechlastejte to jak k smrti odsouzení;-). Já jsem ovšem nemohl, dal si kulturně jenom jednu a nechal se odvézt domů. Sláva, že kolega ze Zlína nezůstával na noc a Přerov měl po cestě. Touto cestou Markovi děkuji. Návrat ve 23:00 sice doma nebyl oceněn, jak jsem očekával, ale střední pochvala se dostavila.
Ráno klasická předstartovní horečka, kolo do auta, taška s krámy (zapomněl jsem plavky, pro které jsem se vracel a pak je nepoužil) a chemií (na krátký TT jenom 2 gely) a hurrá o pro Ondru, který tentokrát závodí, a Kristýnu, která opět nezávodí, ale jako doprovod má vysokou hodnotu. Jednak mi po plavání podá Garmina a nadělá pár celkem solidních fotek.
Na místo dorazíme krátce před desátou dopolední jako jedni z prvních. Posledně jsem měl v Nové vsi startovní číslo 1, dneska, asi po super dojmu z posledně, dostávám ještě mnohem machrovštější číslo 11. Původně to jistě mělo být 111, ale nakonec dorazil jen dvoumístný počet účastníků.
Luxusně čistá voda (2 metry do hloubky byl v lomu vidět každý kamínek) o teplotě 22 stupňů přímo vyzývala k volnému plavání. Přesto se prakticky všichni neplavci soukali do neoprenů. Překvapivě i Ondra, který ovšem v gumovém oblečku vypadá opravdu našláple. Přes jeho výbornou plaveckou úroveň se ovšem propracoval na pouhé páté místo mezi neplavci (rozuměj: neplavcem myslím nešťastníka, který se od nádherné vody izoluje šprckovitou hmotou;-).
Dneska jsem se dokonce stihl rozplavat, nicméně nemám pocit, že by to mělo na cokoli v následujících dvou a půl hodinách nějaký vliv.
S vynikajícím rizotem od milostivé paní Hrazdirové v břiše jsem připraven na startu. Vyslechnu si standardní kecy hvězd na téma "jedu z plného tréninku", nebo "vůbec jsem neladil", případně "mám za sebou těžký závod" provázené nervózními pohledy na nás plavce (bez neoprenů), kteří svým sebevědomím tyto hoňáky znervózňujeme.
Start a jdeme na to. Na vedení to nyní nevypadá, nějací neplavci jsou přede mnou. Voda je tak průhledná, že podrobně vidím technické chyby, kterých se dopouštějí až do doby, než uplavou moc daleko.
Potom už jenom sleduju kamínky na dně, které jsou vidět skorou celu trasu plavání. Na cestě jsou bohužel dva výběhy z vody, které mi nedělají dobře. Doufám, že všechny ostatní otravují stejně. Z plavců jsem byl daleko vpředu a i z obrázku je vidět, jak se kolem mne zoufale snaží neplavci ;-). Jako obvykle mne plavání velice baví a lituji jeho konce (00:23:57, mám nepříjemný pocit, že bylo zase malinklo kratší). Na suchu totiž půjde do tuhého a ani první místo mezi plavci (čtrnácté absolutně) asi neudržím. Výběh z vody je umocněn řečmi Martina Kupce, že mi dneska moc neplave. Holt ne vždycky čelo uhne na špatné bójce a dneska na to dokonce ředitel závodu Dušan Kyjanka výslovně upozornil. Ani moje striktní přímková plavba tedy na čelo nestačí. No jo no. Vyškrábu se tedy na kopeček nad lomem do depa a jdeme na kolo. 
Rozhoduji se jet na boso a nezdržovat se ponožkami. Kolo je pro mne velkým překvapením. Jelikož neberu tepák, nakopnu to, co to jde a 40 kiláků zvládnu za 1:09:47 bez depa. Paráda, 2 lidi předjedu, jenom asi 3 mne. To je zcela mimo standardní vývoj. Předjíždím dokonce Ondru, který má ovšem žaludeční potíže, což moji radost dosti kalí. Celkem peču na nějaké frekvence a i jediný kopeček na trati jedu na velkou pilu. Průměr přes 34 km/h je mým závodním rekordem. Druhé depo je bohužel na náměstí v Litovli. Bohužel proto, že opět nedorazili diváci, kvůlivá kterým se to dělalo, a mít to celé v lomu, mohl se veškerý doporovod celý den koupat a i přihlížejících by bylo více.Třeba se Dušan inspiruje do příštích let. Z Litovelského náměstí se vydávám na poměrně optimistické
pozici vstřích běhu, který má podobně chvalitebný průběh jako kolo. Navíc vybíhám před Ondrou, který mne ovšem po pár set metrech cvakne a jede přede mne. Je mu ale blbě, tak si ho celý běh držím v zásadě na dohled. On se ovšem bohužel rozběhne a vzdálí se mi. Tajně jsem doufal, že si třeba blinke a udělám ho, ale ani tento zlomyslný záměr nevyšel. Divný průběh závodu pokračuje, jako první nejsem předběhnut, anóbrž předbíhám. Chvilku potom jde přeze mne Ondra a krátce na to neskutečný robot Ondra Horák ze Šternberka. Vidět běžet repre závodníka v běhu do vrchu je veliká radost. Člověk aspoň vidí, že jeho běžecká cesta ještě může být dlouhá;-). V tuto chvíli již začínám tušit chybu, které jsem se dopustil. Vyrazil jsem totiž ve skoro nových NB M825SB na boso (tajnou zbraň, ponožky speed guaranteed jsem ponechal v depu) a již zhruba po dvou kilácích mi bylo jasné, že to bude bolet. 
A taky jo. Boty se z 825SB (silver blue) pomalu měnily na 825SBB (silver blue blood) a každý krok bolel. Přesto jsem předběhl 2 lidi a byl předběhnut asi jen 5-ti, dal desítku za 51:19 a doběhl do cíle v pro mne skvělém čase 2:27:41. Celkově to vyšlo na 21. místo, v katergorii 30-39 dokonce 6. a neporazila mne ani jedna ženská!!!! Ve výkon pod 2:30 jsem doufal skutečně jenom velmi potichu. Navíc chybělo jenom malinko a cvakl bych Ondru, což by jistě potěšilo Marušku, kterou moje horší výkonnot velice trápí a co by člověk neudělal pro dceru, že? Bohužel, síly malinko chyběly. I tak jsem ovšem velice spokojen. Dobré plavání, celkem skvělé kolo, kdy jsem se vůbec nešetřil a nakonec běh, který byl v čase mé únorové závodní rychlost na desítku. Kompletní výsledky připravil Martin Kupec v rekordním čase tady.Celkově tedy hodnotím závod jako skvělý. Jsem spokojen s vlastním výkonem a jak je to u Dušanových podniků zvykem, klapla skvěle organizace. Třešínkou na dortu je pivo zcela zdarma pro závodníky, čehož jsem několikrát využil a doplnil tak hořčík, vitamíny skupiny B i ostatní elektrolyty. Trošku mne mrzí, že na závodě nebyli olomoučtí matadoři Martin Kňáva a Robert Fojt. Chyběl totiž někdo někdo, kdo by čelo plavání zavedl špatně, abych mohl vyhrát a Robert mi navíc pochválil blog, čímž se stal mým mediálním oblíbencem :-).
Jednu poznámečku si ale neodpustím. Když se člověk mrkne do výsledků zjistí, že poměrně jednoznačně vyhrál Marek Pustulka, o asi 6 minut před Jakubem Chmelíčkem, kterému o 16s zpět dýchal na záda Petr Kopřiva. Nemít výsledky a poslouchat jenom Dušanovy komentáře, získal by člověk pocit, že jediným závodníkem byl právě Jakub. Nic naplat, je vynikajícím ironmanem a ve své věkové kategorii světová špička, ale v Litovli byl druhý, takže nevidím důvod pro takovou mediální masáž. To je ovšem z mého pohledu mrňavá bleška na jinak krásném závodě. Počítám s tím, že příští rok se jistě vrátím!
sobota 7. července 2007
Týden 2.-8.7.
Tento týden se nesl ve znamení dovolené v Beskydech, které ale bohužel příliš nepřálo počasí. Tato nepřízeň vedla jednak k menšímu objemu naběhaných kilometrů, než jsem plánoval, druhak i k dřívějšímu odjezdu domů.
Pondělí: krátký podvečerní běh ukončil začínající déšť. Chvilku jsem váhal, zda to nerisknout a nepokračovat, ale dobře jsem udělal, protože těsně po návratu na chatu vypukla celkem silná bouřka doprovázená solidních vichrem a lijákem. Vyšlo to na nějakou sedmičku, ale aspoň kopcovitou. Dopoledne jsme trávili prohlídkou Ostravské ZOO (přání dětí), která mne velmi příjemně překvapila. Návštěvu doporučuji, zejména pro děti je tam fůra atrakcí. Je zajímavé, že největší úspěch sklidila ohrádka plná morčat (jedno chováme doma, dostala ho Maruška za pololetní vysvědčení), zatímco nejvzácnější chované zvíře ZOO lemur Sclaterův sklidilo prakticky nezájem....
Úterý: jelikož jsem dostal povolenou odpolední vycházku, vyběhl jsem si na Lysou Horu. Dobrý výlet, z Visalají po červené je to nějakých 9km, dolů jsem chtěl běžet po silnici. Jelikož byl všední den a relativně již pozdě odpoledne, potkal jsem jenom pál lidí, takže hlášky o úplných idiotych padly jenom 3. Dobré skóre. Na vrcholu jsem byl odměněn opravdu luxusní viditelností, kterou mi spolubydlící z Visalajky (byli na Lysé den přede mnou) jenom záviděli, kvůli oparu totiž dohlédli s bídou na pár km.
Seběh po silnici mě po asi třech kilácích přestal bavit, protože už nebyly žádné vyhlídky a dupání do asfaltu byla otrava. Uhl jsem tedy zpět na červenou a valil na chatu. Celkem mi dal výběh zabrat, což jsem ale poznal až v posledních cca 3 km, kdy se cesta zase chvílemi kousek zvedala a do kopce se špatně rozbíhalo.
Středa: jenom večer regenerační výklus, po Lysé to bylo potřeba. Bohužel se nedalo najít nějkou rovinku ;-)
Čtvrtek: první plonkovní den, odpoledne začalo pršet a už nepřestalo
Pátek: od rána prší, takže se rozhodujeme odjet domů. Doma už na žádnou sportovní aktivitu nedochází, protože se u nás koná večírek, původně plánovaný na Visalajce, který se poněkud protáhne.
Sobota: dokopu se tedy jenom ke krátkému klusu, na který si kvůli doznívající kocovince raději ani neberu tepák;-).
Neděle: domluvili jsme se s Ondrou, že vyrazíme hned ráno na dopolední kolo. Výhled počasí je pro tento jediný den optimistický, tak si troufneme jet i malinko dál. Vyrazili jsme i trošku do kopců a nakonec trasa vydala na příjemných 106km, díky kterým se nakonec nejednalo o nejslabší tréninkový týden.
Tabulka tedy vypadá takto:
Není to nakonec tak hrozné, jak jsem se původně obával, akorát plavat nebylo kdy, ale to doženu. Jediné, co trochu kalí optimistické výhledy, je předpověď počasí nevěstící pro nejbližší dny nic dobrého. Snad aspoň na Grafilitmanovi nebude pršet.
Na závěr se ještě jednou vrátím k nešťastné kauze Bečvoman 2007. Týden v Beskydech jsme totiž strávili na Visalajce u hlavního aktéra záležitosti. Až na počasí musím tento týden hodnotit jednoznačně pozitivně, ubytování je velice solidní, strava taky a Plzeň na čepu je vůbec super. Taky jsme se vrátil o 3 kila těžší;-). Martin je sice svérázný, nicméně velice pozorný a vstřícný hostitel, pro kterého např. v případě deště není problém dojet autem pro moknoucí klienty.
K Bečvomanovi můžu říct jenom tolik, že Martinovy důvody už nějaký čas bublaly a celkem jim rozumím. Malichernost záminky a forma ukončení aktivit jsou jenom důsledkem jeho impulsívní povahy. Doufám, že až Martin trochu vychladne, domluví se s TTS v Oseku a pustím jim i doménu s archívem, ať se nemusí měnit název a zavedná značka. Prásknutí (a to pořádné) dveřmi už proběhlo, myslím, že na řadě je trocha velkorysosti.
BTW kluci z TTS plánují ještě letos o prázdninách v termínu 4.8. další závod a zatím to vypadá buď na olympijský nebo HIM triatlon. Na stránkách klubu je v současné době anketa, kde je možno preferovat svoji oblíbenou trať. Apeluji na případné čtenáře, aby podpořili půlironmana. Zatím vede, ale jeho náskok není bůh ví jaký.
Pondělí: krátký podvečerní běh ukončil začínající déšť. Chvilku jsem váhal, zda to nerisknout a nepokračovat, ale dobře jsem udělal, protože těsně po návratu na chatu vypukla celkem silná bouřka doprovázená solidních vichrem a lijákem. Vyšlo to na nějakou sedmičku, ale aspoň kopcovitou. Dopoledne jsme trávili prohlídkou Ostravské ZOO (přání dětí), která mne velmi příjemně překvapila. Návštěvu doporučuji, zejména pro děti je tam fůra atrakcí. Je zajímavé, že největší úspěch sklidila ohrádka plná morčat (jedno chováme doma, dostala ho Maruška za pololetní vysvědčení), zatímco nejvzácnější chované zvíře ZOO lemur Sclaterův sklidilo prakticky nezájem....
Úterý: jelikož jsem dostal povolenou odpolední vycházku, vyběhl jsem si na Lysou Horu. Dobrý výlet, z Visalají po červené je to nějakých 9km, dolů jsem chtěl běžet po silnici. Jelikož byl všední den a relativně již pozdě odpoledne, potkal jsem jenom pál lidí, takže hlášky o úplných idiotych padly jenom 3. Dobré skóre. Na vrcholu jsem byl odměněn opravdu luxusní viditelností, kterou mi spolubydlící z Visalajky (byli na Lysé den přede mnou) jenom záviděli, kvůli oparu totiž dohlédli s bídou na pár km.
Seběh po silnici mě po asi třech kilácích přestal bavit, protože už nebyly žádné vyhlídky a dupání do asfaltu byla otrava. Uhl jsem tedy zpět na červenou a valil na chatu. Celkem mi dal výběh zabrat, což jsem ale poznal až v posledních cca 3 km, kdy se cesta zase chvílemi kousek zvedala a do kopce se špatně rozbíhalo.
Středa: jenom večer regenerační výklus, po Lysé to bylo potřeba. Bohužel se nedalo najít nějkou rovinku ;-)
Čtvrtek: první plonkovní den, odpoledne začalo pršet a už nepřestalo
Pátek: od rána prší, takže se rozhodujeme odjet domů. Doma už na žádnou sportovní aktivitu nedochází, protože se u nás koná večírek, původně plánovaný na Visalajce, který se poněkud protáhne.
Sobota: dokopu se tedy jenom ke krátkému klusu, na který si kvůli doznívající kocovince raději ani neberu tepák;-).
Neděle: domluvili jsme se s Ondrou, že vyrazíme hned ráno na dopolední kolo. Výhled počasí je pro tento jediný den optimistický, tak si troufneme jet i malinko dál. Vyrazili jsme i trošku do kopců a nakonec trasa vydala na příjemných 106km, díky kterým se nakonec nejednalo o nejslabší tréninkový týden.
Tabulka tedy vypadá takto:
Km | Čas | |
Plavání | 0 | 0 |
Běh | 42 | 4:42 |
Kolo | 106 | 4:20 |
9:02 |
Není to nakonec tak hrozné, jak jsem se původně obával, akorát plavat nebylo kdy, ale to doženu. Jediné, co trochu kalí optimistické výhledy, je předpověď počasí nevěstící pro nejbližší dny nic dobrého. Snad aspoň na Grafilitmanovi nebude pršet.
Na závěr se ještě jednou vrátím k nešťastné kauze Bečvoman 2007. Týden v Beskydech jsme totiž strávili na Visalajce u hlavního aktéra záležitosti. Až na počasí musím tento týden hodnotit jednoznačně pozitivně, ubytování je velice solidní, strava taky a Plzeň na čepu je vůbec super. Taky jsme se vrátil o 3 kila těžší;-). Martin je sice svérázný, nicméně velice pozorný a vstřícný hostitel, pro kterého např. v případě deště není problém dojet autem pro moknoucí klienty.
K Bečvomanovi můžu říct jenom tolik, že Martinovy důvody už nějaký čas bublaly a celkem jim rozumím. Malichernost záminky a forma ukončení aktivit jsou jenom důsledkem jeho impulsívní povahy. Doufám, že až Martin trochu vychladne, domluví se s TTS v Oseku a pustím jim i doménu s archívem, ať se nemusí měnit název a zavedná značka. Prásknutí (a to pořádné) dveřmi už proběhlo, myslím, že na řadě je trocha velkorysosti.
BTW kluci z TTS plánují ještě letos o prázdninách v termínu 4.8. další závod a zatím to vypadá buď na olympijský nebo HIM triatlon. Na stránkách klubu je v současné době anketa, kde je možno preferovat svoji oblíbenou trať. Apeluji na případné čtenáře, aby podpořili půlironmana. Zatím vede, ale jeho náskok není bůh ví jaký.
úterý 3. července 2007
Měsíční bilance červen 2007
Můj bezesporu sportovně nejpohnutější měsíc v dosavadní závodnické "kariéře". Dal jsem polovičního ironmana (zcela plánovaně) i ironmana (vlastně skoro neplánovaně;-) a mohl jsem stihnout jeden sprintík, kdyby náhodou zrovna pořadatelsky nezkolaboval.
Objemová bilance je podstatně nižší oproti květnové, nicméně závodních hodin je tam z HIMa a IMa mraky.
Vypadá to asi takto:
Červenec se odehraje (doufám) v duchu krátkých víkendových TT a když vše půjde optimálně, vypadá kalendář takto:
14.7. olympijský Grafilit
15.7. srandovní sprint v Přerově (pořádá to kamarád 200-15-3)
22.7. Lošovský sprint (500-25-5 výživné kopce kolo i běh)
28.7. Hulmen (sprint)
29.7. Babický (sprint)
Mezitím třebas i malinko potrénuji;-)
Škoda zrušené Bečvomanské série. HIM v půlce prázdnin a IM na konci mi přišly fajn. Šikovní kluci z Oseka ale možná HIM na Jadranu udělají (rýsuje se snad 4.8.) takže kdybyste tam někdo chtěli přijet, podpořte jej, prosím, v anketě na jejich webu.
Víc k červnu není co dotat, protože jsem se vychválil už sekcích o závodech;-), takže si jen dovoluji popřát případným čtenářkám či čtenářům prima prázniny a těm méně šťastným bez prázdnin alespoň prima dovolenou, budou-li jakous v létě čerpat. No a jinak nashle v Nové Vsi 14.7. na Grafilitmanovi.
Objemová bilance je podstatně nižší oproti květnové, nicméně závodních hodin je tam z HIMa a IMa mraky.
Vypadá to asi takto:
Km | Čas | |
Plavání | 16,4 | 5:26 |
Běh | 140 | 14:59 |
Kolo | 736 | 26:54 |
47:29 |
Červenec se odehraje (doufám) v duchu krátkých víkendových TT a když vše půjde optimálně, vypadá kalendář takto:
14.7. olympijský Grafilit
15.7. srandovní sprint v Přerově (pořádá to kamarád 200-15-3)
22.7. Lošovský sprint (500-25-5 výživné kopce kolo i běh)
28.7. Hulmen (sprint)
29.7. Babický (sprint)
Mezitím třebas i malinko potrénuji;-)
Škoda zrušené Bečvomanské série. HIM v půlce prázdnin a IM na konci mi přišly fajn. Šikovní kluci z Oseka ale možná HIM na Jadranu udělají (rýsuje se snad 4.8.) takže kdybyste tam někdo chtěli přijet, podpořte jej, prosím, v anketě na jejich webu.
Víc k červnu není co dotat, protože jsem se vychválil už sekcích o závodech;-), takže si jen dovoluji popřát případným čtenářkám či čtenářům prima prázniny a těm méně šťastným bez prázdnin alespoň prima dovolenou, budou-li jakous v létě čerpat. No a jinak nashle v Nové Vsi 14.7. na Grafilitmanovi.
Týden 25.6. - 1.7.
Opět objemově i intenzitově slabší týden. Snad se z toho nestává pravidlo;-). Objektivní důvody byly dva: odpočinek po moraviamanovi a odpočinek před Bečvomanem. Ten druhý z odpočinků se nakonec ukázal jako zcela zbytečný, což jsem ale nemohl tušit.
Pondělí: překvapivě mě ani dnes nezačaly bolet nohy, nicméně polední půlhodinka v bazénu byla vyložená koupačka. 1300 za půl hodiny se ani nedá nazvat jinak. Je ale pravda, že převážně prsíčka a znak mi udělaly velice dobře a po vylezení z vody jsem se cítil výrazně lépe před ním.
Úterý: služebka, takže volný den.
Středa: zkusil jsem to do práce na kole. Kvůlivá pitomcům silničářům, kterým nestačí, že 1500m silnice mezi Dubem a Brodkem zavřeli již na 3 měsíce (převážně tam nikdo nic nedělá), ale aby nebylo možno tento úsek kloudně objet, zavřeli i průjezd Rokytnicí. Musím tedy jezdit druhou stranou, což značí kopečky. Malinké, ale ve středu mrzely;-). Zpočátku jsem se totiž cítil v pohodě, ale stačilo malinko přišlápnout do kopce a docházelo brutální rychlostí. Polední plavání již bylo lepší a páč ruce jsou jediné, co mám v pohodě už od úterý, zařadil jsem i svižnější čtyřstovečku s packama a navzdory prsíčkům i nohám stihl za 35 minut 1500m. Domů jsem už kolo ňák ušmrdlal.
Čtvrtek: ranní desítka běhu mi udělala móc dobře. Vyloženě jsem se na ni těšil. Těšení mi v podstatě vynechalo jenom těch zhruba 10 minut mezi zazvoněním budíku a vylezením z postele;-). Zkusil jsem zařadit i dva svižnější úseky 2 a 1 km kolem 4:35 na km (na mne pekelná rychlost) a zjistil, že letos jistojistě desítku pod čtyřicet nedám:-D.
Pátek: volno před plánovaným bečvomanem.
Sobota: když už jsem večer volal Aldamanovi, že se závod nekoná, domluvili jsme si ranní výběh. Těšil jsem se skoro stejně jako na závod, neběželi jsme totiž spolu ani nepamatuju. Taky to tak ráno vypadalo a z plánované patnáctky bylo 27, jinak bychom totiž nestihli všechno probrat. Doběhli jsme navíc i do Oseku, abych zkontrolovali atmosféru, která tam panuje. Ta se ukázala jako velice konstruktivní a vyvrcholila uspořádáním závodu závodníky TTS Osek. Vypadá to, že Bečvoman (možná s malinkou úpravu názvu) má o budoucnost postaráno.
Neděle: odjezd na dovolenou, příjezd na dovolenou, plzeň a nějaká ta kořalička s hoteliérem, takže taky volno.
Tabulka tedy nakonec vypadá následovně:
S odřenýma ušima v průměru hoďka denně.
Tento týden díky dovolené bude asi také slabší. Chtěl bych ale aspoň jednou vyběhnout Lysou a ještě nějaké kratší výběhy v Beskydech (ten včerejší měl jenom 7 km, zahnala mě bouřka). Kolo jsem kvůli klidu v rodině ani nezkoušel navrhnout;-) Hm, když nad tím tak přemýšlím, počkám až vstane Matýsek a dám tu Lysou ještě dnes, ať ji třeba nevypustím...
Pondělí: překvapivě mě ani dnes nezačaly bolet nohy, nicméně polední půlhodinka v bazénu byla vyložená koupačka. 1300 za půl hodiny se ani nedá nazvat jinak. Je ale pravda, že převážně prsíčka a znak mi udělaly velice dobře a po vylezení z vody jsem se cítil výrazně lépe před ním.
Úterý: služebka, takže volný den.
Středa: zkusil jsem to do práce na kole. Kvůlivá pitomcům silničářům, kterým nestačí, že 1500m silnice mezi Dubem a Brodkem zavřeli již na 3 měsíce (převážně tam nikdo nic nedělá), ale aby nebylo možno tento úsek kloudně objet, zavřeli i průjezd Rokytnicí. Musím tedy jezdit druhou stranou, což značí kopečky. Malinké, ale ve středu mrzely;-). Zpočátku jsem se totiž cítil v pohodě, ale stačilo malinko přišlápnout do kopce a docházelo brutální rychlostí. Polední plavání již bylo lepší a páč ruce jsou jediné, co mám v pohodě už od úterý, zařadil jsem i svižnější čtyřstovečku s packama a navzdory prsíčkům i nohám stihl za 35 minut 1500m. Domů jsem už kolo ňák ušmrdlal.
Čtvrtek: ranní desítka běhu mi udělala móc dobře. Vyloženě jsem se na ni těšil. Těšení mi v podstatě vynechalo jenom těch zhruba 10 minut mezi zazvoněním budíku a vylezením z postele;-). Zkusil jsem zařadit i dva svižnější úseky 2 a 1 km kolem 4:35 na km (na mne pekelná rychlost) a zjistil, že letos jistojistě desítku pod čtyřicet nedám:-D.
Pátek: volno před plánovaným bečvomanem.
Sobota: když už jsem večer volal Aldamanovi, že se závod nekoná, domluvili jsme si ranní výběh. Těšil jsem se skoro stejně jako na závod, neběželi jsme totiž spolu ani nepamatuju. Taky to tak ráno vypadalo a z plánované patnáctky bylo 27, jinak bychom totiž nestihli všechno probrat. Doběhli jsme navíc i do Oseku, abych zkontrolovali atmosféru, která tam panuje. Ta se ukázala jako velice konstruktivní a vyvrcholila uspořádáním závodu závodníky TTS Osek. Vypadá to, že Bečvoman (možná s malinkou úpravu názvu) má o budoucnost postaráno.
Neděle: odjezd na dovolenou, příjezd na dovolenou, plzeň a nějaká ta kořalička s hoteliérem, takže taky volno.
Tabulka tedy nakonec vypadá následovně:
Km | Čas | |
Plavání | 2,8 | 1:05 |
Běh | 36 | 3:35 |
Kolo | 62 | 2:20 |
7:00 |
S odřenýma ušima v průměru hoďka denně.
Tento týden díky dovolené bude asi také slabší. Chtěl bych ale aspoň jednou vyběhnout Lysou a ještě nějaké kratší výběhy v Beskydech (ten včerejší měl jenom 7 km, zahnala mě bouřka). Kolo jsem kvůli klidu v rodině ani nezkoušel navrhnout;-) Hm, když nad tím tak přemýšlím, počkám až vstane Matýsek a dám tu Lysou ještě dnes, ať ji třeba nevypustím...
sobota 30. června 2007
Tak nám skončil Bečvoman. Nejspíš na vždy.
Když mi v pátek v předvečer závodu zavolal Honza, že mu volal Martin Kupec s informací o nekonání se Bečvomana, myslel jsem jsi nejdříve něco o debilních vtipech. Protože to ale není Honzův styl, zavolal jsem přímo Martinovi, abych věc ověřil. Byl evidentně zďablej, nechtělo se mu moc bavit, ale ifno potvrdil.
Aktivně jsem tedy zavolal Ondrovi a Aldamanovi, se kterým jsme dohodli operativně ranní výběh. A protože to jakž takž běželo, dorazili jsme až k Jadranu. Tam už seděli kluci z Oseckého TTS klubu a domlouvali truc závod. Rovněž se řešili důvody nekonání, ale v tom bych se nerad pitval, dokun nebudu znát Martinovu verzi.
Trucu se bohužel nezúčastním, protože po necelé třicítce běhu se mi tam jednak nechce a druhak, jak se již stalo dobrým zvykem, zítra odjíždíme na dovolenou a Matýsek je s horečkama. Ach jo.
Musím říct, že za Bečvomanem cítím silnou nostalgii. V roce 1997 jsem ho absolvoval jako svůj vůbec první triatlon v životě a za celých 10 let vynechal jenom jednou kvůli nemoci. Na stejných tratích jsem mohl sledovat řadu let svoje chátrání a loni se tak naštvat, že jsem konečně začal od zimy trochu koncepčně něco dělat.
Letos jsem se těšil na zlepšení a také na celou Martinovu sérii Bečvomania, protože po loňském, dle mého názoru úspěšném, pokusu na tratích half ironmana, se letos Martin rozhodl pro sérii krátký na začátku prázdnin, HIM v polovině a IM na konci. Můj závodní kalednář utrpěl citelnou ránu, kterou teprve budu rozmýšlet, jak nějak kompenzovat. Nikam extra daleko se mi totiž za závody štrachat nechce.
Bude se mi opravdu stýskat. Navzdory masovce (poslední roky přes 200 účastníků), atmosféra vždy téměř rodinná, organizace za ty roky vychytaná. Třeba někdo příští rok zvedne prapor a zavedená tradice bude po přerušení pokračovat. Je otázkou, jestli se závod může z takové rány během krátké doby vzpamatovat, ale bylo by to skvělé. Lokalita Jadranu je pro triatlony optimální, relativně rozlehlá a čistá voda, většinu sezóny navíc i dostatečně teplá, terény kolem pro cyklistiku skvělé a i trasy pro běh jsou fajn.
Uvidíme, třeba se příští rok něco nového objeví.
Aktivně jsem tedy zavolal Ondrovi a Aldamanovi, se kterým jsme dohodli operativně ranní výběh. A protože to jakž takž běželo, dorazili jsme až k Jadranu. Tam už seděli kluci z Oseckého TTS klubu a domlouvali truc závod. Rovněž se řešili důvody nekonání, ale v tom bych se nerad pitval, dokun nebudu znát Martinovu verzi.
Trucu se bohužel nezúčastním, protože po necelé třicítce běhu se mi tam jednak nechce a druhak, jak se již stalo dobrým zvykem, zítra odjíždíme na dovolenou a Matýsek je s horečkama. Ach jo.
Musím říct, že za Bečvomanem cítím silnou nostalgii. V roce 1997 jsem ho absolvoval jako svůj vůbec první triatlon v životě a za celých 10 let vynechal jenom jednou kvůli nemoci. Na stejných tratích jsem mohl sledovat řadu let svoje chátrání a loni se tak naštvat, že jsem konečně začal od zimy trochu koncepčně něco dělat.
Letos jsem se těšil na zlepšení a také na celou Martinovu sérii Bečvomania, protože po loňském, dle mého názoru úspěšném, pokusu na tratích half ironmana, se letos Martin rozhodl pro sérii krátký na začátku prázdnin, HIM v polovině a IM na konci. Můj závodní kalednář utrpěl citelnou ránu, kterou teprve budu rozmýšlet, jak nějak kompenzovat. Nikam extra daleko se mi totiž za závody štrachat nechce.
Bude se mi opravdu stýskat. Navzdory masovce (poslední roky přes 200 účastníků), atmosféra vždy téměř rodinná, organizace za ty roky vychytaná. Třeba někdo příští rok zvedne prapor a zavedená tradice bude po přerušení pokračovat. Je otázkou, jestli se závod může z takové rány během krátké doby vzpamatovat, ale bylo by to skvělé. Lokalita Jadranu je pro triatlony optimální, relativně rozlehlá a čistá voda, většinu sezóny navíc i dostatečně teplá, terény kolem pro cyklistiku skvělé a i trasy pro běh jsou fajn.
Uvidíme, třeba se příští rok něco nového objeví.
středa 27. června 2007
Týden 18. - 24.6.
Původně jsem ho sem ani nechtěl psát, páč toho na psaní zas tolik není, ale nakonec by chyběl, tak šup sem s ním.
Pondělí: z víkendu přeložené naordinované delší kolo. Po rovinkách, v klidu, pěnkě od půl páté ráno, abych to stihl i do práce;-).
Úterý: služebka s večerním návratem, takže nic
Středa: původně plánovaný test zapůjčeného neoprenu se z důvodů organizačních komplikací nekonal, ale Naďa s Matýskem stejně na Jadran vyjeli, tak jsem se tam za nimi cestou z práce stavil a dal si asi 500m on open water ;-)
Čtvrtek: nic. Původně plánovaný klus se nekonal. Ráno jsem ho přeložil na večer a tak zatměl v práci, že už nebylo sil, takže jsem se raději věnoval doplňování sacharidů.
Pátek: měl jsem takovou předstartovní horečku, že jsem nebyl schopen žádné kloudné aktivity. Celé odpoledne a večer jsem si rovnal věci, kontroloval, co jsem zapomněl a pak razil na prezenci Moraviamana
Sobota: Moraviaman
Neděle: volno. Sice jsem si říkal cosi o aktivním odpočinku, ale nakonec jsem se věnoval aktivitám rodinným statečně po všech dojídaje slavnostní oběd za účelem doplnění ztracené energie (hlavně ty smažáky po dětech mne fakt nakoply;-) a konečně si dal i nějaké to zasloužené vícestupňové pivko. Desítka v Otrokovicích byla skutečně jenom stabilizační a navíc jsem byl tak utahaný, že mi ani moc nejela.
Suma sumárum sice nevypadá tabulka zle (plavecky dokonce myslím rekordní týden), ale není to tréninkem, anóbrž, s prominutím, kurevskou délkou závodu :-D.
Na závěr jenom malou poznámku k diskusi na webu moraviamana, do které jsem se taky lehce zapojil.
Je to asi takový český syndrom, že v žádné diskusi se nedá rozumně argumentovat a vyvarovat se emocí. Přestože jsem pořadatelům za uspořádání závodu vděčný a líbil se mi, nemám kvůli tomu pocit, že je nepřípustné poukázat na nedostatky. Konec konců ať si vykládá o neziskovosti pořadatelství kdo chce co chce, tisícovka startovného není až tak málo, aby si člověk neměl nárok aspoň postěžovat. A to v diskusi nejsou žádní brutální kverulanti, pouze poukazují na chybějící občerstvení pro pomalejší cyklisty (byl jsem mezi nimi), nehlídání hákování (což je pravda) a chladnou atmosféru v cíli (což je taky pravda, s výjimkou úplného konce, ale za to nemohou pořadatelé, to je v první řadě několegialita těch rychlejších).
Reakce na tyto příspěvky se místy nedají nazvat jinak hysterickými. Je to nějaký náš pitomý národní zvyk číst ve větě "Banánů mohly být taky větší kousky. Pořadatelé ochotně dávali více, ale do čeho ty kousky dávat.." něco ve smyslu, že pořadatelé jsou úplní pitomci. Tak to přece není. Kritika, je-li smysluplná a konstruktivní, nás přece posouvá kupředu, pomáhá nám se zlepšovat. Argumentace vůbec je přece tříbení mysli, k čemu hned invektivy.
No nic, týden byl tréninkově chudý, tak jsem si aspoň vylil srdíčko;-) a hurrá směr Hanácký pohár.
Pondělí: z víkendu přeložené naordinované delší kolo. Po rovinkách, v klidu, pěnkě od půl páté ráno, abych to stihl i do práce;-).
Úterý: služebka s večerním návratem, takže nic
Středa: původně plánovaný test zapůjčeného neoprenu se z důvodů organizačních komplikací nekonal, ale Naďa s Matýskem stejně na Jadran vyjeli, tak jsem se tam za nimi cestou z práce stavil a dal si asi 500m on open water ;-)
Čtvrtek: nic. Původně plánovaný klus se nekonal. Ráno jsem ho přeložil na večer a tak zatměl v práci, že už nebylo sil, takže jsem se raději věnoval doplňování sacharidů.
Pátek: měl jsem takovou předstartovní horečku, že jsem nebyl schopen žádné kloudné aktivity. Celé odpoledne a večer jsem si rovnal věci, kontroloval, co jsem zapomněl a pak razil na prezenci Moraviamana
Sobota: Moraviaman
Neděle: volno. Sice jsem si říkal cosi o aktivním odpočinku, ale nakonec jsem se věnoval aktivitám rodinným statečně po všech dojídaje slavnostní oběd za účelem doplnění ztracené energie (hlavně ty smažáky po dětech mne fakt nakoply;-) a konečně si dal i nějaké to zasloužené vícestupňové pivko. Desítka v Otrokovicích byla skutečně jenom stabilizační a navíc jsem byl tak utahaný, že mi ani moc nejela.
Km | Čas | |
Plavání | 4,3 | 1:19 |
Běh | 42 | 4:55 |
Kolo | 312 | 11:32 |
17:26 |
Suma sumárum sice nevypadá tabulka zle (plavecky dokonce myslím rekordní týden), ale není to tréninkem, anóbrž, s prominutím, kurevskou délkou závodu :-D.
Na závěr jenom malou poznámku k diskusi na webu moraviamana, do které jsem se taky lehce zapojil.
Je to asi takový český syndrom, že v žádné diskusi se nedá rozumně argumentovat a vyvarovat se emocí. Přestože jsem pořadatelům za uspořádání závodu vděčný a líbil se mi, nemám kvůli tomu pocit, že je nepřípustné poukázat na nedostatky. Konec konců ať si vykládá o neziskovosti pořadatelství kdo chce co chce, tisícovka startovného není až tak málo, aby si člověk neměl nárok aspoň postěžovat. A to v diskusi nejsou žádní brutální kverulanti, pouze poukazují na chybějící občerstvení pro pomalejší cyklisty (byl jsem mezi nimi), nehlídání hákování (což je pravda) a chladnou atmosféru v cíli (což je taky pravda, s výjimkou úplného konce, ale za to nemohou pořadatelé, to je v první řadě několegialita těch rychlejších).
Reakce na tyto příspěvky se místy nedají nazvat jinak hysterickými. Je to nějaký náš pitomý národní zvyk číst ve větě "Banánů mohly být taky větší kousky. Pořadatelé ochotně dávali více, ale do čeho ty kousky dávat.." něco ve smyslu, že pořadatelé jsou úplní pitomci. Tak to přece není. Kritika, je-li smysluplná a konstruktivní, nás přece posouvá kupředu, pomáhá nám se zlepšovat. Argumentace vůbec je přece tříbení mysli, k čemu hned invektivy.
No nic, týden byl tréninkově chudý, tak jsem si aspoň vylil srdíčko;-) a hurrá směr Hanácký pohár.
neděle 24. června 2007
Moraviaman 2007, ironman no. 1
Několikahodinové váhání po Grafilit HIM skončilo přihláškou na Moraviamana 2007. Jak se mi po přihlášení ulevilo, už od pondělí v týdnu před 23.6. jsem trpěl startovní horečkou, která se stále stupňovala. Naštěstí jsem byl natolik pracovně vytížen, že jsem na nějaké veliké sebeanalyzování neměl moc času. Odvrácenou stranou bylo, že jsem regenerační trénink nezvládl tak, jak bych si představoval a týden prakticky odflákal. Na úvod předesílám, že jdu do závodu s cílem plavání 1:15, kolo 7:30 a maraton asi 6:00, takže výsledný čas kolem 15 hodin, tajně ovšem doufám v čas kolem 14:00
Původně jsem do Otrokovic uvažoval o noclehu, nakonec to ale dopadlo bez něj. Ondra jel štafetu a nabídl, že cestu po závodě odřídí, protože bude v solidním stavu. Mně bylo jasné, že řídit nebudu schopen. V pátek večer jsme se tedy vypravili na registraci a rozpravu. Registrace v klidu, nafasované věci dost na pytel (tlustá šiltovka - nakonec je zní ale Matýsek nadšen, takže gut, tričko nevalné kvality, plavací čepka s číslem a startovní číslo bez gumky i dírek z obyčejného papíru, což s ohledem na probíhající déšť dávalo tušit problémy s trvanlivostí). Kdybychom neslyšeli rozpravu, nic se až tak neděje. Jedinou důležitou informací byl zákaz neoprenu. Řada účastníků z toho byla dost vedle a nějaký Ital dokonce požadoval protokol, na kolika místech a v jaké hloubce byla měření prováděna. Takové obavy z plavání bez gumy ;-). Ale aspoň jsem se seznámil s Forestem, pozdravil s Vl001 a zakoupil čepičku ironman s logem moraviamana i gumu na startovní číslo.
Cesta domů probíhala v silném lijáku, který začal už v průběhu rozpravy a příliš optimismu na zítřek nedával.
Večer jsem se sbalil, a provedl důkladné přípravy pro případ deště, tzn. nabalil 2 pláštěnky, 2 deštníky, dvoje plavky a polepil startovní číslo z obou stran průhlednou izolepou. Jedině těmto protidešťovým přípravám můžou, myslím, pořadatelé děkovat za nakonec optimální počasí bez vedra, vichru i deště ;-).
Navzdory domácímu noclehu mne čekala náročná noc, kdy jsem nemohl usnout a už ve 4 byl na nohou. Pojedl jsem rizoto, odnosil věci do auta a o půl šesté vyzvedával Ondrou s Kristýnou.
Nabrali jsme Ondrovo kolo, zbytek věcí a tradá směr Štěrkoviště. Copak před startem, to ještě byla legrace. Uložit věci do depa (při té příležitosti jsem zjistil, že Vl001 má stání přímo naproti mě), naskládat je do igelitek pro případ deště (další pojistka dobrého počasí ;-), sníst a vypít poslední výkřiky chemickopotravinářského průmyslu. Najednou je 6:45 a už se svolává na začátek plavání. Takže rychle do plavek, "civil" ukládám do auta a valím na start. Lidí jsou tam fakt mraky tun. Udělám dvě tempa ve vodě teplé jako kafe (nevím, ale plavat v tom v neoprenu musí být na uvaření) a už jsme vyháněni z vody, protože start je ze břehu. Sotva vylezu, vidím, že ne všichni jsou venku. Nějací frajeři sedí ve vodě, jako by se nechumelilo. Než se stihnu rozčílit, uvědomím si, že startují i postižení sportovci a z duše se zastydím. Co pak tito muži předváděli na trati, jsou výkony hodné nejvyššího obdivu!!
Start! Tak jo Marťo, jdeme na to. Dneska asi plavání nevyhraju, takže se držím celkem v klidu a uvažuji o "dvoutaktním dýchání". Mlýn je ovšem dost hustý ještě i za poměrně blízkou první bójkou a v něm dýchám na každou levou, tak už tak zústávám. Navíc 2 bójka je fakt daleko a časté sledování cíle (někdy jsem opravdu vděčný za svoji nepříliš úspěšnou vodnopólovou kariéru. Sledovat věc před sebou s minimálním zvedáním hlavy je jeden za získaných návyků) se hodí. První balík plave hrozně šišatě, takže si jedu svoje. Na pohodu, žádná hoňka.
První výběh (plave se ve třech okruzích se dvěma výběhy) a znovu si ověřuji, že toto mi nesedí. Po návratu do vody mi trvá 200m než chytím kloudně rytmus. To už registruji, že jsem poměrně vpředu. Přede mnou je jedna skupina a před ní pár nějakých drťoplavců. Skupinku nechávám být asi 20m před sebou, jenom sem tam předplavu některého z odpadlíků. Výběh do třetího kola a jdeme do vody naposledy. Plavání mě začíná opravdu bavit, takže přemýšlím, že se na TT vykašlu a zkusím uplavat 10km. Nakonec ale zůstávám pro dnešek triatlonistou a jenom zkusím docvaknout vedoucí skupinu. Celkem v klidu jsem je sjel před cílem hlavně proto, že plavali šišatě zatímco já poměrně optimálně rovně. 
Potkali jsme se tedy u schodků z vody, kde těsně přede mnou vybíhal Vl001 do třetího okruhu plavání. Tipoval jsem ho na dobrý čas. Sebe jsem odhadoval kolem hodiny, tím by mu výsledné plavání vycházelo kolem 1:40 a bylo by to proti loňsku pěkné zlepšení. Následoval výběh do prvního depa, kdy jsem přebíral od Kristýny Garmina.
Přestože jsem byl po plavání hodně v pohodě, vydalo to podle výsledků na 15-tý čas (1:09:05). Počítám, že plavat se v neoprenech, který nemám, tak dobře by to v pořadí nevyšlo. Tento výsledek má ovšem i svoji stinnou stránku, o které se zmíním za chvíli.
V depu se mi neobyčejně dařilo. Sotva jsem se vyslvékl z plavek (skutečně do naha), podařilo se mi lehkým opřením o své kolo shodit obě kola sousední (jednom patřilo i Vl001). Chvilku jsem se snažil postavit je jen tak v rouše Adamově, nakonec jsem ale zaznamenal nějaké poznámky z publika, takže jsem nechal kola na zemi a nejprve si natáhl alespoň cyklistické kraťasy. Postavení nakonec nebylo vůbec snadné, protože mezírky na zasunutí kola byly sakra úzké a já nechtěl poškodit kolegům kola. Díky tomu jsem nakonec strávil v depu skoro 10 minut. Nakonec to ale dobře dopadlo a já vyrazil na cyklistickou trať.
Pevně rozhodnut, že nezopakuji chybu z grafilit HIM a nepřepálím kolo, začínám velice rozvážně a držím tepy hodně pod 130bpm (průměr prvního ze šesti kol 126bpm). Zhruba 20m přede mnou jede Šárka Kolbová. Vím, že to umí pod 12, takže svoji rychlost koriguji podle ní. V polovině druhého kola mi příjde, že jí to nějak nejede, takže jí ujedu. Jedu tak 3 kola a cítím, že pomalinku nastupuje únava. Ve čtvrtém kole se tedy rozhoduji shodit na malou placku a vytočit nohy. I díky tomu, že celou dobu poctivě jím a piji, se mi to daří a po 120-ti km se cítím výborně a kolo mne začíná bavit. Jednou z daní za dobrý pitný režim jsou ovšem i tři čůrpauzy;-). Ale není všechno dokonalé, protože mi malinko otíkají prsty a začínají mne tlačit tretry. Tlačí hlavně, když za to trochu vezmu, takže se můžu řídit i podle nich místo sporttesteru. Vidím to tak, že stařičké diadory poletí brzy do popelnice. Nebýt toho, že si chci jet za každou cenu svoje, bylo by pro mne kolo velmi frustrující zážitek. Jelikož mám plavání výrazně lepší než kolo (na kole celkově 91. čas 6:46:24), dává mi jeden závodník za druhým a jelikož přede mnou lezli z vody samí hoňáci, můžu předjet někoho až případně o kolo. Jenom nějak nepotkávám rivalskou dvojici Foresta a Vl001. Až v posledním kole registruji Foresta za sebou odhadem kolem 15-ti minut. Jsem překvapen, počítal jsem s tím, že mne oba už na kole sjedou
a tak začínám koketovat s myšlenkou, že bych jim mohl vypálit rybník. No nic, kolo končím ve výrazně lepším stavu než poloviční kolo po Grafilitu (průměrný tep v Otrokovicích 132 proti 152 na HIM. Asi za to může i rovinatější trať v Otrokovicích, kopce mi zatím při 90-ti kilech nedělají dobře. Váha musí ještě dolů) a jsem zvědavý na běh. A jo, sakra jde to, což tuším už v depu, kde se převlékám a vytahuji svoji tajnou zbraň: ponožky od senzorů s nápisem speed guaranteed;-). Zapínám GPS v Garminovi (kolo jsem musel jet bez ní, aby mi vydržely baterky. Bohužel, hned po přepnutí na cyklistiku mi naskočilo 4292 km a kromě okamžité rychlosti, tepu a času garmin neukazoval nic. Nevím, jestli je to problém cadence senzoru, okamžitá indispozice zařízení, nebo bug v softwaru. Nejdřív mne to rozhodilo, ale protože jsem chtěl jet na tepy, absence průměrné rychlosti mi možná spíš pomohla) a razím na běh. Sákryš, jde to fakt dobře! Tepy pod 150 a daří se mi běžet až skoro na 20-tý km, kdy mi pomalu dochází, přestože poctivě piju a baštím. V době, kdy jsem ještě celkem mohl, se Ondrovi podařila fotka jak z nějakého běžeckého žurnálu a dokonce se mnou;-)
Na zažehnání krize použiji ampuli speed8, po které se vzpamatuji a rozhoduji se ještě malinko zvolnit. Zvolnění spočívá v tom, že se rozhoduji do kopce chodit pěšky. Začínám věřit, že to zvládnu pod třináct hodin a zmocňuje se mne nadšení. Navíc Vl001 je daleko za mnou (nicméně povzbuzuje mne při každém potkání, díky) a Forest je pořád celkem daleko, navíc při nástupu do třetího kola ho vidím kolo docházet. Třetí kolo je asi nejkrušnější. Tahám sebou pořád flašku mattonky, doplňuji gel nicméně to není ono a musím hodně chodit. Stejně si ale začínám myslet, že už mne Forest nedožene. 
Při nástupu do čtvrtého kola, kdy je mi tak ouvej, že si nechám podat dvě kofeinové tablety (za každou "škraňu" jednu) a přepíjím je mattonkou nafasovanou na otočce, vidím Foresta, jak končí kolo a vypadá výrazně lépe, než o kolo dříve. Pomalu začínám svoje vyhlídky na jeho skalp vidět bledě. Nebalím to ovšem a pokračuji na poslední desítku. Do kopce mi to opravdu nejde, ale už se ani neohlížím. Buď mi dá, nebo ho uvidím na poslední otočce. Vidím ho až na poslední otočce. Je za mnou nějakých 300m. Rozhoduji se, že to zkusím a běžím. Vynechávám obě poslední občerstvovačky. Ondra, který jede vedle mne na kole hlásí odstup, který se stále zkracuje a nědky na 2,5km před cílem už Foresta slyším. Vzápětí jde přede mne. Nemám sílu jít s ním, ale protože kousek před sebou vidím Jardu Zdráhalu, nebalím to a Jardu ještě cvaknu. Užívám si časté Forestovo otáčení, bojí se mne;-). Nicméně já už nemám z čeho a kilák před cílem nuceně 50m jdu. Pak už to dotáhnu do cíle a konec si opravdu užívám, navzdory praktickému nezájmu okolí. Na tomto místě bych rád poznamenal, že nekolegialita řady závodníků i jejich doprovodu je tristní. Když jsem byl schovávat věci do auta, bylo kolem mne apoň deset nakládaných aut. Pouze já jsem ale finišujím zatleskal. Škoda toho....
No nic, já právě vbíhám do cílové brány a je to moje!!!
V čase 12:51:27. Čas, o kterém jsem ani nesnil. První maraton v rámci IM pod pět (přesně 4:55:57). Kdyby mi toto někdo tvrdil ráno, směji se mu z plných plic. 
Nedokážu se ubránit spokojenosti se sebou samým při přijímání finisherské medaile. Když volám ženě, mám slzy na krajíčku, ale jako správný tvrďák to ňák udýchám;-).
Přestože mne čas naplňuje obrovskou pýchou a cítím ho i jako výzvu do dalších závodů (rozhodně se totiž na dlouhým TT vrátím a to ne jednou), nemůžu se ve většině pozitvních hodnocení vyvarovat i negativních postřehů. Například vydávání chipů, kdy zdarma je prašivka pásek ze suchého zipu a za stovku je prodáván neoprenový, který prodává přímo "vydavatel" čipu. Na otočce kole často pochybělo jídlo, které jsem zrovna chtěl a o vlažné atmosféře při konci později dobíhajících jsem se již zmínil. Těstoviny po doběhu se dávaly do nejmenších plastových misek, které snad vůbec existují a smetanová omáčka s měkkým salámem taky není to pravé ořechové. No a úplně nejvíc mne naštvalo, že jsem v tombole nevyhrál neopren ;-).
Jinak jsem ovšem akcí nadšen. Příští rok znovu, ale to už budu spát v místě a půjdu to mnohem blíže 12-ti hodinám;-).
Jo a výsledky jsou třeba tady
Původně jsem do Otrokovic uvažoval o noclehu, nakonec to ale dopadlo bez něj. Ondra jel štafetu a nabídl, že cestu po závodě odřídí, protože bude v solidním stavu. Mně bylo jasné, že řídit nebudu schopen. V pátek večer jsme se tedy vypravili na registraci a rozpravu. Registrace v klidu, nafasované věci dost na pytel (tlustá šiltovka - nakonec je zní ale Matýsek nadšen, takže gut, tričko nevalné kvality, plavací čepka s číslem a startovní číslo bez gumky i dírek z obyčejného papíru, což s ohledem na probíhající déšť dávalo tušit problémy s trvanlivostí). Kdybychom neslyšeli rozpravu, nic se až tak neděje. Jedinou důležitou informací byl zákaz neoprenu. Řada účastníků z toho byla dost vedle a nějaký Ital dokonce požadoval protokol, na kolika místech a v jaké hloubce byla měření prováděna. Takové obavy z plavání bez gumy ;-). Ale aspoň jsem se seznámil s Forestem, pozdravil s Vl001 a zakoupil čepičku ironman s logem moraviamana i gumu na startovní číslo.
Cesta domů probíhala v silném lijáku, který začal už v průběhu rozpravy a příliš optimismu na zítřek nedával.
Večer jsem se sbalil, a provedl důkladné přípravy pro případ deště, tzn. nabalil 2 pláštěnky, 2 deštníky, dvoje plavky a polepil startovní číslo z obou stran průhlednou izolepou. Jedině těmto protidešťovým přípravám můžou, myslím, pořadatelé děkovat za nakonec optimální počasí bez vedra, vichru i deště ;-).
Navzdory domácímu noclehu mne čekala náročná noc, kdy jsem nemohl usnout a už ve 4 byl na nohou. Pojedl jsem rizoto, odnosil věci do auta a o půl šesté vyzvedával Ondrou s Kristýnou.
Nabrali jsme Ondrovo kolo, zbytek věcí a tradá směr Štěrkoviště. Copak před startem, to ještě byla legrace. Uložit věci do depa (při té příležitosti jsem zjistil, že Vl001 má stání přímo naproti mě), naskládat je do igelitek pro případ deště (další pojistka dobrého počasí ;-), sníst a vypít poslední výkřiky chemickopotravinářského průmyslu. Najednou je 6:45 a už se svolává na začátek plavání. Takže rychle do plavek, "civil" ukládám do auta a valím na start. Lidí jsou tam fakt mraky tun. Udělám dvě tempa ve vodě teplé jako kafe (nevím, ale plavat v tom v neoprenu musí být na uvaření) a už jsme vyháněni z vody, protože start je ze břehu. Sotva vylezu, vidím, že ne všichni jsou venku. Nějací frajeři sedí ve vodě, jako by se nechumelilo. Než se stihnu rozčílit, uvědomím si, že startují i postižení sportovci a z duše se zastydím. Co pak tito muži předváděli na trati, jsou výkony hodné nejvyššího obdivu!!Start! Tak jo Marťo, jdeme na to. Dneska asi plavání nevyhraju, takže se držím celkem v klidu a uvažuji o "dvoutaktním dýchání". Mlýn je ovšem dost hustý ještě i za poměrně blízkou první bójkou a v něm dýchám na každou levou, tak už tak zústávám. Navíc 2 bójka je fakt daleko a časté sledování cíle (někdy jsem opravdu vděčný za svoji nepříliš úspěšnou vodnopólovou kariéru. Sledovat věc před sebou s minimálním zvedáním hlavy je jeden za získaných návyků) se hodí. První balík plave hrozně šišatě, takže si jedu svoje. Na pohodu, žádná hoňka.
První výběh (plave se ve třech okruzích se dvěma výběhy) a znovu si ověřuji, že toto mi nesedí. Po návratu do vody mi trvá 200m než chytím kloudně rytmus. To už registruji, že jsem poměrně vpředu. Přede mnou je jedna skupina a před ní pár nějakých drťoplavců. Skupinku nechávám být asi 20m před sebou, jenom sem tam předplavu některého z odpadlíků. Výběh do třetího kola a jdeme do vody naposledy. Plavání mě začíná opravdu bavit, takže přemýšlím, že se na TT vykašlu a zkusím uplavat 10km. Nakonec ale zůstávám pro dnešek triatlonistou a jenom zkusím docvaknout vedoucí skupinu. Celkem v klidu jsem je sjel před cílem hlavně proto, že plavali šišatě zatímco já poměrně optimálně rovně. 
Potkali jsme se tedy u schodků z vody, kde těsně přede mnou vybíhal Vl001 do třetího okruhu plavání. Tipoval jsem ho na dobrý čas. Sebe jsem odhadoval kolem hodiny, tím by mu výsledné plavání vycházelo kolem 1:40 a bylo by to proti loňsku pěkné zlepšení. Následoval výběh do prvního depa, kdy jsem přebíral od Kristýny Garmina.Přestože jsem byl po plavání hodně v pohodě, vydalo to podle výsledků na 15-tý čas (1:09:05). Počítám, že plavat se v neoprenech, který nemám, tak dobře by to v pořadí nevyšlo. Tento výsledek má ovšem i svoji stinnou stránku, o které se zmíním za chvíli.
V depu se mi neobyčejně dařilo. Sotva jsem se vyslvékl z plavek (skutečně do naha), podařilo se mi lehkým opřením o své kolo shodit obě kola sousední (jednom patřilo i Vl001). Chvilku jsem se snažil postavit je jen tak v rouše Adamově, nakonec jsem ale zaznamenal nějaké poznámky z publika, takže jsem nechal kola na zemi a nejprve si natáhl alespoň cyklistické kraťasy. Postavení nakonec nebylo vůbec snadné, protože mezírky na zasunutí kola byly sakra úzké a já nechtěl poškodit kolegům kola. Díky tomu jsem nakonec strávil v depu skoro 10 minut. Nakonec to ale dobře dopadlo a já vyrazil na cyklistickou trať.
Pevně rozhodnut, že nezopakuji chybu z grafilit HIM a nepřepálím kolo, začínám velice rozvážně a držím tepy hodně pod 130bpm (průměr prvního ze šesti kol 126bpm). Zhruba 20m přede mnou jede Šárka Kolbová. Vím, že to umí pod 12, takže svoji rychlost koriguji podle ní. V polovině druhého kola mi příjde, že jí to nějak nejede, takže jí ujedu. Jedu tak 3 kola a cítím, že pomalinku nastupuje únava. Ve čtvrtém kole se tedy rozhoduji shodit na malou placku a vytočit nohy. I díky tomu, že celou dobu poctivě jím a piji, se mi to daří a po 120-ti km se cítím výborně a kolo mne začíná bavit. Jednou z daní za dobrý pitný režim jsou ovšem i tři čůrpauzy;-). Ale není všechno dokonalé, protože mi malinko otíkají prsty a začínají mne tlačit tretry. Tlačí hlavně, když za to trochu vezmu, takže se můžu řídit i podle nich místo sporttesteru. Vidím to tak, že stařičké diadory poletí brzy do popelnice. Nebýt toho, že si chci jet za každou cenu svoje, bylo by pro mne kolo velmi frustrující zážitek. Jelikož mám plavání výrazně lepší než kolo (na kole celkově 91. čas 6:46:24), dává mi jeden závodník za druhým a jelikož přede mnou lezli z vody samí hoňáci, můžu předjet někoho až případně o kolo. Jenom nějak nepotkávám rivalskou dvojici Foresta a Vl001. Až v posledním kole registruji Foresta za sebou odhadem kolem 15-ti minut. Jsem překvapen, počítal jsem s tím, že mne oba už na kole sjedou
a tak začínám koketovat s myšlenkou, že bych jim mohl vypálit rybník. No nic, kolo končím ve výrazně lepším stavu než poloviční kolo po Grafilitu (průměrný tep v Otrokovicích 132 proti 152 na HIM. Asi za to může i rovinatější trať v Otrokovicích, kopce mi zatím při 90-ti kilech nedělají dobře. Váha musí ještě dolů) a jsem zvědavý na běh. A jo, sakra jde to, což tuším už v depu, kde se převlékám a vytahuji svoji tajnou zbraň: ponožky od senzorů s nápisem speed guaranteed;-). Zapínám GPS v Garminovi (kolo jsem musel jet bez ní, aby mi vydržely baterky. Bohužel, hned po přepnutí na cyklistiku mi naskočilo 4292 km a kromě okamžité rychlosti, tepu a času garmin neukazoval nic. Nevím, jestli je to problém cadence senzoru, okamžitá indispozice zařízení, nebo bug v softwaru. Nejdřív mne to rozhodilo, ale protože jsem chtěl jet na tepy, absence průměrné rychlosti mi možná spíš pomohla) a razím na běh. Sákryš, jde to fakt dobře! Tepy pod 150 a daří se mi běžet až skoro na 20-tý km, kdy mi pomalu dochází, přestože poctivě piju a baštím. V době, kdy jsem ještě celkem mohl, se Ondrovi podařila fotka jak z nějakého běžeckého žurnálu a dokonce se mnou;-)
Na zažehnání krize použiji ampuli speed8, po které se vzpamatuji a rozhoduji se ještě malinko zvolnit. Zvolnění spočívá v tom, že se rozhoduji do kopce chodit pěšky. Začínám věřit, že to zvládnu pod třináct hodin a zmocňuje se mne nadšení. Navíc Vl001 je daleko za mnou (nicméně povzbuzuje mne při každém potkání, díky) a Forest je pořád celkem daleko, navíc při nástupu do třetího kola ho vidím kolo docházet. Třetí kolo je asi nejkrušnější. Tahám sebou pořád flašku mattonky, doplňuji gel nicméně to není ono a musím hodně chodit. Stejně si ale začínám myslet, že už mne Forest nedožene. 
Při nástupu do čtvrtého kola, kdy je mi tak ouvej, že si nechám podat dvě kofeinové tablety (za každou "škraňu" jednu) a přepíjím je mattonkou nafasovanou na otočce, vidím Foresta, jak končí kolo a vypadá výrazně lépe, než o kolo dříve. Pomalu začínám svoje vyhlídky na jeho skalp vidět bledě. Nebalím to ovšem a pokračuji na poslední desítku. Do kopce mi to opravdu nejde, ale už se ani neohlížím. Buď mi dá, nebo ho uvidím na poslední otočce. Vidím ho až na poslední otočce. Je za mnou nějakých 300m. Rozhoduji se, že to zkusím a běžím. Vynechávám obě poslední občerstvovačky. Ondra, který jede vedle mne na kole hlásí odstup, který se stále zkracuje a nědky na 2,5km před cílem už Foresta slyším. Vzápětí jde přede mne. Nemám sílu jít s ním, ale protože kousek před sebou vidím Jardu Zdráhalu, nebalím to a Jardu ještě cvaknu. Užívám si časté Forestovo otáčení, bojí se mne;-). Nicméně já už nemám z čeho a kilák před cílem nuceně 50m jdu. Pak už to dotáhnu do cíle a konec si opravdu užívám, navzdory praktickému nezájmu okolí. Na tomto místě bych rád poznamenal, že nekolegialita řady závodníků i jejich doprovodu je tristní. Když jsem byl schovávat věci do auta, bylo kolem mne apoň deset nakládaných aut. Pouze já jsem ale finišujím zatleskal. Škoda toho....No nic, já právě vbíhám do cílové brány a je to moje!!!
V čase 12:51:27. Čas, o kterém jsem ani nesnil. První maraton v rámci IM pod pět (přesně 4:55:57). Kdyby mi toto někdo tvrdil ráno, směji se mu z plných plic. 
Nedokážu se ubránit spokojenosti se sebou samým při přijímání finisherské medaile. Když volám ženě, mám slzy na krajíčku, ale jako správný tvrďák to ňák udýchám;-).Přestože mne čas naplňuje obrovskou pýchou a cítím ho i jako výzvu do dalších závodů (rozhodně se totiž na dlouhým TT vrátím a to ne jednou), nemůžu se ve většině pozitvních hodnocení vyvarovat i negativních postřehů. Například vydávání chipů, kdy zdarma je prašivka pásek ze suchého zipu a za stovku je prodáván neoprenový, který prodává přímo "vydavatel" čipu. Na otočce kole často pochybělo jídlo, které jsem zrovna chtěl a o vlažné atmosféře při konci později dobíhajících jsem se již zmínil. Těstoviny po doběhu se dávaly do nejmenších plastových misek, které snad vůbec existují a smetanová omáčka s měkkým salámem taky není to pravé ořechové. No a úplně nejvíc mne naštvalo, že jsem v tombole nevyhrál neopren ;-).
Jinak jsem ovšem akcí nadšen. Příští rok znovu, ale to už budu spát v místě a půjdu to mnohem blíže 12-ti hodinám;-).
Jo a výsledky jsou třeba tady
pátek 22. června 2007
Povedené odpoledne
Sice jsem měl na včerejšek původně naplánovaný volný den před moraviamanem, ale protože mi těch volných dní z pracovních důvodů vyšlo nějak víc, uvažoval jsem aspoň o výklusu. Déšť to ovšem viděl jinak, takže jsem se vypravil ke kamarádovi Pavlovi rozchodit mu domácí wi-fi síťku, s níž se na mne obrátil. A protože se řadí do velmi úzké skupiny lidí, kterým jsem ještě ochoten IT podporu ve svém volnu dávat, vypravil jsem se v podvečer k nim (abychom udělali pořádnou škodu, vzal jsem sebou Naďu i Matěje, Maruška je bohužel ještě ve škole v přírodě ;-).
A všechno se úspěšně s...o hned od začátku. Pavlik samozřejmě ještě navzdory domluvě nebyl doma a dovolat se mu šlo jenom velmi obtížně, BTSky 02 měly pozitivně v Přerově s bouřkou veliké problémy. Nakonec jsme ale čekali jenom pár minut, než se rodinka přihnala domů.
K instalaci byl připraven wi-fi router od edimaxu, wifi modul do domácího PC gigabyte a přenosná vypalovačka DVD.
Vybalili jsme pěkně router, vrazili do zásuvky, power se rozsvítil, prostě pohodka. Následně jsem si vzal do parády Pavlova notebooka, který se sice tvářil jako vybavený wi-fi, nicméně chipset chyběl. Ok, vrazíme tam gibyta a k PC se dokoupí další. Ale ouha, Pavel nemá administrátorská práva, takže nenainstalujeme ani ovladače. Tak zavoláme jeho ajťákovi. To se ukazuje jako neřešitelná záležitost, protože ani jeden ze 4 O2 telefonů se prostě nedovolá nikam. No nic, tak vytáhnu notebook já, že edimaxa nakonfiguruji z něj. Boot a bing ho, windows/system32/config is corrupted. Instalačku xpček sebou nemám, takže jsem dokukal. Ok, nakonfigurujeme přes ethernet z Pavlova noťasu. Sáhnu po edimaxu a ejhle, nic nesvítí. V průběhu laborování na něčem zcela jiném se fungl nový router pokazil. Vyslechl jsem si krátkou přednášku na téma pyšných IT lidí, kteří jsou ale závislí na počasí okolnostech a vůbec, kdyby raději používali papír a tužku, nic by je nemohlo překvapit. Ach jo.
Tak jsem aspoň na jeho domáci PC nainstalovat přenosnou paličku, aby byl aspoň nějaký úspěch. Obsluha Nera se ovšem ukázala nad Pavlovy síly, takže jsem to musel předvést jeho ženě, která si dělala poznámky;-).
Když jsme již byli na odchodu, přinesl kurýr Pavlovi novou Nokii 6230i místo jeho rozbité 6230 bez íčka. Tak když už tam měl experta (mne), co ho nepožádat, zda by mu nepřehodil simku, v životě to totiž nedělal. Tak jo, přehodíme simku, mmc kartu, zapneme nový phonek a ejhle, kdepak jsou kontakty? S prominutím v prdeli, moudře si je totiž přehrál ze simky do telefonu a na simce smazal. Tak co teď, jediná cesta, stáhnout data ze staré nokie. Njn, ale bez admin práv si nepustí ani prašivku nokia PC suite. Docházejí mi síly, vracíme tedy simku i mmcčko do 6230 bez íčka a až Pavel vyreklamuje edimaxe a dostane admin práva, provedeme druhé kolo akce.
Frustrovaný odcházím, žena, která si pěkně pokecala s ženou Pavlovou, i Matýsek, který si zase pohrál s Jituškou, mne svojí dobrou náladou tak štvou, až mne nakazí a ještě pozveme švagry na krátkou večerní návštěvu.
A to mám, prosím pěkně, tento týden zakázaný alkohol. (normálně by místo této věty stálo "a pak se divíte, že piju", zákaz je ovšem zákaz)
A všechno se úspěšně s...o hned od začátku. Pavlik samozřejmě ještě navzdory domluvě nebyl doma a dovolat se mu šlo jenom velmi obtížně, BTSky 02 měly pozitivně v Přerově s bouřkou veliké problémy. Nakonec jsme ale čekali jenom pár minut, než se rodinka přihnala domů.
K instalaci byl připraven wi-fi router od edimaxu, wifi modul do domácího PC gigabyte a přenosná vypalovačka DVD.
Vybalili jsme pěkně router, vrazili do zásuvky, power se rozsvítil, prostě pohodka. Následně jsem si vzal do parády Pavlova notebooka, který se sice tvářil jako vybavený wi-fi, nicméně chipset chyběl. Ok, vrazíme tam gibyta a k PC se dokoupí další. Ale ouha, Pavel nemá administrátorská práva, takže nenainstalujeme ani ovladače. Tak zavoláme jeho ajťákovi. To se ukazuje jako neřešitelná záležitost, protože ani jeden ze 4 O2 telefonů se prostě nedovolá nikam. No nic, tak vytáhnu notebook já, že edimaxa nakonfiguruji z něj. Boot a bing ho, windows/system32/config is corrupted. Instalačku xpček sebou nemám, takže jsem dokukal. Ok, nakonfigurujeme přes ethernet z Pavlova noťasu. Sáhnu po edimaxu a ejhle, nic nesvítí. V průběhu laborování na něčem zcela jiném se fungl nový router pokazil. Vyslechl jsem si krátkou přednášku na téma pyšných IT lidí, kteří jsou ale závislí na počasí okolnostech a vůbec, kdyby raději používali papír a tužku, nic by je nemohlo překvapit. Ach jo.
Tak jsem aspoň na jeho domáci PC nainstalovat přenosnou paličku, aby byl aspoň nějaký úspěch. Obsluha Nera se ovšem ukázala nad Pavlovy síly, takže jsem to musel předvést jeho ženě, která si dělala poznámky;-).
Když jsme již byli na odchodu, přinesl kurýr Pavlovi novou Nokii 6230i místo jeho rozbité 6230 bez íčka. Tak když už tam měl experta (mne), co ho nepožádat, zda by mu nepřehodil simku, v životě to totiž nedělal. Tak jo, přehodíme simku, mmc kartu, zapneme nový phonek a ejhle, kdepak jsou kontakty? S prominutím v prdeli, moudře si je totiž přehrál ze simky do telefonu a na simce smazal. Tak co teď, jediná cesta, stáhnout data ze staré nokie. Njn, ale bez admin práv si nepustí ani prašivku nokia PC suite. Docházejí mi síly, vracíme tedy simku i mmcčko do 6230 bez íčka a až Pavel vyreklamuje edimaxe a dostane admin práva, provedeme druhé kolo akce.
Frustrovaný odcházím, žena, která si pěkně pokecala s ženou Pavlovou, i Matýsek, který si zase pohrál s Jituškou, mne svojí dobrou náladou tak štvou, až mne nakazí a ještě pozveme švagry na krátkou večerní návštěvu.
A to mám, prosím pěkně, tento týden zakázaný alkohol. (normálně by místo této věty stálo "a pak se divíte, že piju", zákaz je ovšem zákaz)
neděle 17. června 2007
Týden 11.-17.6.
Tento týden jsem měl plánovaný jako odpočinkový po HIM Grafilitman a jelikož mi ironman napsal, abych se nebál odpočívat, projevil jsem skutečně velikou statečnost a zařadil týden s tak nízkými objemy, jako snad letos ještě ne. Ovšem nižší výkon v tréninku jsem zejména o víkendu kompenzoval nutričně:-).
Pondělí: opravdu velmi lehké kolo do práce a zpět. Dalo se jet, ale cítil jsem značný útlum.
Úterý: celodenní služebka, v tomto počasí skutečně vražedná záležitost, je-li člověk nucen opustit klimatizované budovy.
Středa: lehké kolo do práce a zpět s poledním vyplaváním v bazénu. Nějakých 1500m blbnutí spíše s pomůckami, abych nemusel doopravdy plavat.
Čtvrtek: proklatě dlouhý den, dokopal jsem se aspoň do večerního klusu. Délka dne byla způsobena zejména balením k pátečnímu odjezdu, přípravou na páteční předání dětí kompetentním zástupcům a těšením se na víkend v Belianských Tatrách.
Pátek: ráno jsem si ještě ráno zaběhl zaplavat aspoň dva kiláčky, abych neproflákal celé tři dny, nakoupil čerstvé pečivo abychom naposledy před rozdělením posnídali společně. Zavedl jsem Majdu do školy, sbalili jsme věci dětí a Matýska samotného i s Bibinem/Biboušem (morče zakoupené jako mládě samičky pokřtěné Bibinka, bohužel se mu zničeho nic vyvinuly kulky. Proto to srandovní jméno) a všechny předali do kompetentních rukou náhradního dozoru u švagrů.
A po předávce hurrá směr Tatranská Javorina hotel Kolowrat. Tytn s navigačním softwarem tomtom nás spolehlivě vedl celou cestu a upozornil nás i na jediný bod zájmu na trase, kterým je steakhouse HarleyDavidson ve Vrútkách. Zde proběhla první část nutriční superkompenzace a to bílkovinná ve formě farmsteaku maxi 500g. (po objednávce se obsluha obrátila na manželku se slovy "maxi? Ale to nezje!", žena se mne naštěstí zastala, že sním, prý jenom nevypadám;-)).
A v Harley opět nezklamali. Skvělá argentinská svíčková, pěkně medium i v krásně vysokém kousku, k ní grilovaný kukuřičný klas, anglická zeleninka, syrová zeleninka, opečené brambory, pikantní fazole a jako perlička malá miska s tenoučkými opečenými slaninovými pásky. K dokonalosti tomu chyběla jen možnost těžšího červeného vína. Musel jsem se spokojit s Radegastem Birell ;-).
Později odpoledne jsme dorazili do hotelu, ubytovali se a vydali se zjišťovat co a jak. Při té příležitosti jsme objevili hotelovou restauraci a už v ní zůstali na večeři, beztak bylo šest.
Šel jsem už jenom do salátku a k tomu konečně bílé vínko. Začala tedy druhá část nutriční superkompenzace, tentokrát zaměřená na antioxidanty;-). Volba padla na zajímavé chardonnay do pánů Mrvy a Stanka v pozdním sběru z roku 2005. Navzdory tvrzení ze zadní etikety, že lahvové zralosti dosahuje víno již po dvou letech, překvapila láhev kromě výrazné medové ovocnosti zejména v buketu i výraznou kyselinkou, na tuto odrůdu nezvyklou. Dali jsme si s chutí a vydali se na procházku.
Po vycházce jsme se vrátili na hotel a tentokrát se vydali prověřit kavárnu. Naštěstí měla stejný vinný lístek, jako restaurace. Abychom dosáhli antioxidační progrese, zaměřil se náš výběr tentokrát na vína červená. Volba padla na frankovku z Vinařských závodů Topolčianky, jakostka, ročník 2000 v provedení barrique. Vínu malinko ublížilo, že ve čtyřhvězdičkovém hotelu bohužel neznají pojem dekantace. První sklenka tedy nebyla zcela optimální. Nicméně jde o víno velmi dobré, zpočátku se vyznačující charakteristickou frankovkovou třešňovitostí, která ovšem s postupujícím otevíráním se vína přechází až v zemitý buket koriandru. Chuť rovněž plná, ovocnozemitá nicméně postrádající tradiční tříslovinu. Celkový dojem velmi dobrý, za 420,- sk v hotelové vinárně bych řekl i skvělá cena. Jelikož začala zrovna diskotéka, nezůstalo u jediné lahve a žena navrhal, že si dáme ještě jednou tu samou. Protože si však musela odskočit, nechal jsem si kvapně přinést vinný lístek a rychle vybral něco jiného, byl by hřích nezkoušet nové u nás nepříliš dosažitelné věci. Volba padla opět na barrique a frankovku, tentokrát ovšem modrou, ročník rovněž 2000, v pozdním sběru a od společnosti Víno Nitra. Přestože původně rozladěna za nedodržení pokynu, nakonec mne žena za výběr pochválila. Jestli byl totiž první vzorek velmi dobrý, neváhám druhý označit jako vynikající. Vynikající buket s typickou třešní doplněný velmi jemnou "barikovou" vanilkou s jemnými tóny kouře. V chuti plnost, ovocnost, lehká kořenitost a, sláva, typická tříslovina. Cena 500,- sk na hotelu mi rovněž příjde přiznivá. Jelikož je toto víno stále v nabídce, hned zítra budu zjišťovat, za kolik je k mání u výrobce. Tím skončila páteční nutriční jednotka.
Sobota: pohodlné vyspání, kdy vás nebudí děti. Šťastní rodič jistě vědí, o čem píšu. Protože počasí nakonec vypadá lépe než předpověď, rozhodujeme se nechat být Vitální svět saun a podobných hejblat v hotelu být a vyrazit na výlet. Stihli jsme se svézt lanovkou na skalnaté pleso, trošku pochodit, vrátit se lanovkou zpět do Tatranské Lomnice a na zpáteční cestě prohlídku Belianských jeskyní. Těmi jsem byl vyloženě unesen. Nejsa žádný speleologický milovník, znám takovou tu klasiku": Javoříčko, Teplikce, Koněprusy, Punkevní jeskyně.....Belianské jsou proti nim prostě obrovské. Délka trasy hrubě přes kilometr (já bych tipl 2-3, udávaná délka 1300m). Začátek prohlídky v 891m n. mořem, nejvyšší bod prohlídky 1080m n. mořem. Velmi dlouhý a strmý výstup, následně i sestup. Famózní dómy s výškami i přes 50m, prostě úchvatné.
K večeři se v Kolowraru rozhodně nevytáhli. Tradiční plněná bramborová placka byla mrňavá, složením i chutí nevalná, navíc nebylo točené pivo! Plánovaná kůra vitamíny skupiny B se tedy omezila na 3 třetinkové bažanty. Nu, alespoň jsme se pokochali výhledem z restaurace na Vysoké Tatry z netradiční východní strany. Večer jsem si vyrazil na alespoň krátký výklus v zakázané oblasti TaNaPu. Když jsem se vrátil, manželka již rozhodla o časném uložení se do postele, takže program ji dále nepokračoval;-).
Neděle: po bohaté snídani jsme vyrazili směrem k domovu s polední přestávkou opět v HarleyDavidson steakhousu. Tentokrát ovšem došlo jenom na lehkou tortillu, protože jako poslední nutriční kapitolku jsem si vezl 1,5 litru čerstvé žinčice;-).
Nakonec tedy tabulka vypadá následovně:
Myslím, že odpočinku jsem skutečně nelekl, ale postavil se mu čelem;-).
V závěru si ještě dovolím malé zhodnocení hotelu Kolowrat, kdyby se tam náhodou někdou chystal. Jde o dobře zrekonstruovaný hotel na nádherném místě s výhledem na východní štíty Vysokých Tater, který ale trpí věcí typickou pro většinu služeb v Tatrách a tou je nekompetence a často i neochota s nezájmem personálu. Rozhodně mne překvapí, když v hotelu s cenou noclehu přesahující 60 EUR bez snídaně musím žádat o předem zaplacené nadstandardní služby, místo aby byly tyto aktivně nabídnuty i s nějakým časovým plánem. Liknavost personálu restaurace nebudu raději ani rozebírat. Třešničkou na dortu bylo placení účtu, kdy recepční, sama bojující s programem, zaučovala další nešťastnici. Samotné vystavení účtu trvalo dobře 25 minut, které byly zpestřeny maďarem reklamujícím nefunkčnost internetu. Na jeho "internet have no connection" ani jedna z recepčních prostě nereagovaly. Po třech pokusech to zabalil a teprve po mém upozornění, že mu nejede internet v inet místnosti, pravila zaučenější "jáj, ďakujem, ja neviem po maďarsky" a šla mu to opravit. Poslední joke byl, když po mém upozornění, že při platbě kartou je nutné ověřit podpisový vzor na rubu karty proti podpisu na účtu, se účetní podivila na tím, že na druhé straně platební karty vůbec něco jako podpis je.
Na příští víkend v této lokalitě si tutově vyberu jiný hotel.
Pondělí: opravdu velmi lehké kolo do práce a zpět. Dalo se jet, ale cítil jsem značný útlum.
Úterý: celodenní služebka, v tomto počasí skutečně vražedná záležitost, je-li člověk nucen opustit klimatizované budovy.
Středa: lehké kolo do práce a zpět s poledním vyplaváním v bazénu. Nějakých 1500m blbnutí spíše s pomůckami, abych nemusel doopravdy plavat.
Čtvrtek: proklatě dlouhý den, dokopal jsem se aspoň do večerního klusu. Délka dne byla způsobena zejména balením k pátečnímu odjezdu, přípravou na páteční předání dětí kompetentním zástupcům a těšením se na víkend v Belianských Tatrách.
Pátek: ráno jsem si ještě ráno zaběhl zaplavat aspoň dva kiláčky, abych neproflákal celé tři dny, nakoupil čerstvé pečivo abychom naposledy před rozdělením posnídali společně. Zavedl jsem Majdu do školy, sbalili jsme věci dětí a Matýska samotného i s Bibinem/Biboušem (morče zakoupené jako mládě samičky pokřtěné Bibinka, bohužel se mu zničeho nic vyvinuly kulky. Proto to srandovní jméno) a všechny předali do kompetentních rukou náhradního dozoru u švagrů.
A po předávce hurrá směr Tatranská Javorina hotel Kolowrat. Tytn s navigačním softwarem tomtom nás spolehlivě vedl celou cestu a upozornil nás i na jediný bod zájmu na trase, kterým je steakhouse HarleyDavidson ve Vrútkách. Zde proběhla první část nutriční superkompenzace a to bílkovinná ve formě farmsteaku maxi 500g. (po objednávce se obsluha obrátila na manželku se slovy "maxi? Ale to nezje!", žena se mne naštěstí zastala, že sním, prý jenom nevypadám;-)).
A v Harley opět nezklamali. Skvělá argentinská svíčková, pěkně medium i v krásně vysokém kousku, k ní grilovaný kukuřičný klas, anglická zeleninka, syrová zeleninka, opečené brambory, pikantní fazole a jako perlička malá miska s tenoučkými opečenými slaninovými pásky. K dokonalosti tomu chyběla jen možnost těžšího červeného vína. Musel jsem se spokojit s Radegastem Birell ;-).
Později odpoledne jsme dorazili do hotelu, ubytovali se a vydali se zjišťovat co a jak. Při té příležitosti jsme objevili hotelovou restauraci a už v ní zůstali na večeři, beztak bylo šest.
Šel jsem už jenom do salátku a k tomu konečně bílé vínko. Začala tedy druhá část nutriční superkompenzace, tentokrát zaměřená na antioxidanty;-). Volba padla na zajímavé chardonnay do pánů Mrvy a Stanka v pozdním sběru z roku 2005. Navzdory tvrzení ze zadní etikety, že lahvové zralosti dosahuje víno již po dvou letech, překvapila láhev kromě výrazné medové ovocnosti zejména v buketu i výraznou kyselinkou, na tuto odrůdu nezvyklou. Dali jsme si s chutí a vydali se na procházku.
Po vycházce jsme se vrátili na hotel a tentokrát se vydali prověřit kavárnu. Naštěstí měla stejný vinný lístek, jako restaurace. Abychom dosáhli antioxidační progrese, zaměřil se náš výběr tentokrát na vína červená. Volba padla na frankovku z Vinařských závodů Topolčianky, jakostka, ročník 2000 v provedení barrique. Vínu malinko ublížilo, že ve čtyřhvězdičkovém hotelu bohužel neznají pojem dekantace. První sklenka tedy nebyla zcela optimální. Nicméně jde o víno velmi dobré, zpočátku se vyznačující charakteristickou frankovkovou třešňovitostí, která ovšem s postupujícím otevíráním se vína přechází až v zemitý buket koriandru. Chuť rovněž plná, ovocnozemitá nicméně postrádající tradiční tříslovinu. Celkový dojem velmi dobrý, za 420,- sk v hotelové vinárně bych řekl i skvělá cena. Jelikož začala zrovna diskotéka, nezůstalo u jediné lahve a žena navrhal, že si dáme ještě jednou tu samou. Protože si však musela odskočit, nechal jsem si kvapně přinést vinný lístek a rychle vybral něco jiného, byl by hřích nezkoušet nové u nás nepříliš dosažitelné věci. Volba padla opět na barrique a frankovku, tentokrát ovšem modrou, ročník rovněž 2000, v pozdním sběru a od společnosti Víno Nitra. Přestože původně rozladěna za nedodržení pokynu, nakonec mne žena za výběr pochválila. Jestli byl totiž první vzorek velmi dobrý, neváhám druhý označit jako vynikající. Vynikající buket s typickou třešní doplněný velmi jemnou "barikovou" vanilkou s jemnými tóny kouře. V chuti plnost, ovocnost, lehká kořenitost a, sláva, typická tříslovina. Cena 500,- sk na hotelu mi rovněž příjde přiznivá. Jelikož je toto víno stále v nabídce, hned zítra budu zjišťovat, za kolik je k mání u výrobce. Tím skončila páteční nutriční jednotka.
Sobota: pohodlné vyspání, kdy vás nebudí děti. Šťastní rodič jistě vědí, o čem píšu. Protože počasí nakonec vypadá lépe než předpověď, rozhodujeme se nechat být Vitální svět saun a podobných hejblat v hotelu být a vyrazit na výlet. Stihli jsme se svézt lanovkou na skalnaté pleso, trošku pochodit, vrátit se lanovkou zpět do Tatranské Lomnice a na zpáteční cestě prohlídku Belianských jeskyní. Těmi jsem byl vyloženě unesen. Nejsa žádný speleologický milovník, znám takovou tu klasiku": Javoříčko, Teplikce, Koněprusy, Punkevní jeskyně.....Belianské jsou proti nim prostě obrovské. Délka trasy hrubě přes kilometr (já bych tipl 2-3, udávaná délka 1300m). Začátek prohlídky v 891m n. mořem, nejvyšší bod prohlídky 1080m n. mořem. Velmi dlouhý a strmý výstup, následně i sestup. Famózní dómy s výškami i přes 50m, prostě úchvatné.
K večeři se v Kolowraru rozhodně nevytáhli. Tradiční plněná bramborová placka byla mrňavá, složením i chutí nevalná, navíc nebylo točené pivo! Plánovaná kůra vitamíny skupiny B se tedy omezila na 3 třetinkové bažanty. Nu, alespoň jsme se pokochali výhledem z restaurace na Vysoké Tatry z netradiční východní strany. Večer jsem si vyrazil na alespoň krátký výklus v zakázané oblasti TaNaPu. Když jsem se vrátil, manželka již rozhodla o časném uložení se do postele, takže program ji dále nepokračoval;-).
Neděle: po bohaté snídani jsme vyrazili směrem k domovu s polední přestávkou opět v HarleyDavidson steakhousu. Tentokrát ovšem došlo jenom na lehkou tortillu, protože jako poslední nutriční kapitolku jsem si vezl 1,5 litru čerstvé žinčice;-).
Nakonec tedy tabulka vypadá následovně:
Km | Čas | |
Plavání | 3,5 | 1:11 |
Běh | 14,5 | 1:29 |
Kolo | 128 | 4:50 |
7:40 |
Myslím, že odpočinku jsem skutečně nelekl, ale postavil se mu čelem;-).
V závěru si ještě dovolím malé zhodnocení hotelu Kolowrat, kdyby se tam náhodou někdou chystal. Jde o dobře zrekonstruovaný hotel na nádherném místě s výhledem na východní štíty Vysokých Tater, který ale trpí věcí typickou pro většinu služeb v Tatrách a tou je nekompetence a často i neochota s nezájmem personálu. Rozhodně mne překvapí, když v hotelu s cenou noclehu přesahující 60 EUR bez snídaně musím žádat o předem zaplacené nadstandardní služby, místo aby byly tyto aktivně nabídnuty i s nějakým časovým plánem. Liknavost personálu restaurace nebudu raději ani rozebírat. Třešničkou na dortu bylo placení účtu, kdy recepční, sama bojující s programem, zaučovala další nešťastnici. Samotné vystavení účtu trvalo dobře 25 minut, které byly zpestřeny maďarem reklamujícím nefunkčnost internetu. Na jeho "internet have no connection" ani jedna z recepčních prostě nereagovaly. Po třech pokusech to zabalil a teprve po mém upozornění, že mu nejede internet v inet místnosti, pravila zaučenější "jáj, ďakujem, ja neviem po maďarsky" a šla mu to opravit. Poslední joke byl, když po mém upozornění, že při platbě kartou je nutné ověřit podpisový vzor na rubu karty proti podpisu na účtu, se účetní podivila na tím, že na druhé straně platební karty vůbec něco jako podpis je.
Na příští víkend v této lokalitě si tutově vyberu jiný hotel.
středa 13. června 2007
Týden 4.-10.6
Tento týden byl naplánován jako vylaďovací, resp. odpočinkový, protože k ladění toho zatím moc není :-) Nakonec jsem odpočíval ještě více než jsem chtěl, ale nějak mám prostě porád moc práce.
Pondělí: jenom do práce a zpět na kole
Úterý: služebně v Praze a byl jsem tak marný z vlaku, že se mi ani nechtělo spát, takže jsem ještě večer klusl šestečku
Středa: v poledne zaplavání, resp. odplácání 1500 a v podvečer klus 6km
Čtvrtek: plánované volno
Pátek: neplánované volno, zatměl jsem v práci a večet už se mi nic před sobotou nechtělo
Sobota: Grafilit HIM
Neděle: stavili jsme se u našich zkontrolovat bazén a při té příležitosti zůstali na oběd;-). Děcka z vody prakticky nešlo odpárat. Já si místo rege běhu (věci jsem měl sebou) dal 3 regenerační Hoegaardeny a taky mi nebylo marně, dokonce bych řekl že mi bylo přímo příjemně.
Tabulka nakonec díky sobotnímu závodu nevypadá tak tragicky.
Pondělí: jenom do práce a zpět na kole
Úterý: služebně v Praze a byl jsem tak marný z vlaku, že se mi ani nechtělo spát, takže jsem ještě večer klusl šestečku
Středa: v poledne zaplavání, resp. odplácání 1500 a v podvečer klus 6km
Čtvrtek: plánované volno
Pátek: neplánované volno, zatměl jsem v práci a večet už se mi nic před sobotou nechtělo
Sobota: Grafilit HIM
Neděle: stavili jsme se u našich zkontrolovat bazén a při té příležitosti zůstali na oběd;-). Děcka z vody prakticky nešlo odpárat. Já si místo rege běhu (věci jsem měl sebou) dal 3 regenerační Hoegaardeny a taky mi nebylo marně, dokonce bych řekl že mi bylo přímo příjemně.
Tabulka nakonec díky sobotnímu závodu nevypadá tak tragicky.
Km | Čas | |
Plavání | 3,4 | 1:02 |
Běh | 31,2 | 3:36 |
Kolo | 151 | 5:09 |
9:46 |
pondělí 11. června 2007
Jedu do Otrokovic!
Po sobotním rozhodnutí že ne, nedělních silných pochybách a pondělním dopoledním lehkém váhání, jsem nakonec vyplnil přihlášku a poslal startovné. Sice jsem si říkal, že to ještě nezveřejním, kdybych se náhodou zalekl, ale ironman už to přátelsky vykecal v komentářích ke Grafilitu ;-).
Teď už tedy nemám prostor pro případnou omluvenku, protože moje jméno se vyskytuje zde.
Přepálený závod jsem si vyzkoušel teď, čili snad nastoupím poučenější a obezřetnější. Třeba i ještě zvládnu sundat nějaké kilo a nakonec se do cíle dovalím.
Těším se na ty, se kterými nám nevyšlo setkání na Grafilitovi, i na všechny ostatní!
Teď už tedy nemám prostor pro případnou omluvenku, protože moje jméno se vyskytuje zde.
Přepálený závod jsem si vyzkoušel teď, čili snad nastoupím poučenější a obezřetnější. Třeba i ještě zvládnu sundat nějaké kilo a nakonec se do cíle dovalím.
Těším se na ty, se kterými nám nevyšlo setkání na Grafilitovi, i na všechny ostatní!
sobota 9. června 2007
Grafilit Half Ironman 2007
Tak natěšený jsem snad zatím nikdy na žádném závodě nebyl. Všude jsem rozhlásil, že když dám čas pod 6:15 přihlásím se do Otrokovic a tajně jsem doufal v čas pod 6 hodin. Navíc jsem se těšil, že se potkám s vl001 a Děvčetem z fóra na behej.com. Dá se říci, že vlastně všechno se podařilo, ale přesto jsem stále na pochybách. Vezměme to ale pěkně popořádku.
Na prezenci jsem přijel jako zcela první, což možná trošku mrzelo můj technický doprovod (neteř s přítelem), který by mohl déle spát. Přestože to zprvu vypadalo, že jsme u lomu zcela sami, po vystoupání k depu se ukázal stan, ve kterém ležel na zádech Martin Kupec a něco ladil v notebooku. Nejdříve jsem si říkal, co to tam lemruje,až pak jsem si ovšem všiml, že ve stanu není ani židle, ani stůl, pouze hromady čipů z jeho sady. Po nakouknutí za stan jsem objevil nějaké tři sympatické dívky/ženy, které na dotaz, zda jsou pořadatelky odpověděly kladně a navzdory provizorním podmínkám mne regli a dostal jsem startovní číslo 1, tý Brďo ;-). Protože Ondra (neteřin přítel) se ochotně chopil focení, bude dnešní čtení dokonce s obrázky.
Ještě před startem to bylo celkem v pohodě, chystal jsem si garmina a těšil se na svoji nejlepší disciplínu, kterou je plavání. Proběhla rozprava pod vedením ředitele závodu Dušana Kyjanky a dokonce se mi podařilo ukořistit i jedno foto vl001 s jeho modrým Duratecem. Nádherný rám, nemůžu si pomoci ;-)
Chvíli jsme potom ještě lelkovali před startem, věci již uložené v depu a běžecké pomůcky předané pořadatelům v pytlích, ve kterých se měly převážet do Litovle, kde bylo druhé depo, cíl kola, a start i cíl běhu.
Po ukončení lelkování jsem se vydal rozplavat, nicméně sotva jsem se odrazil že kousek poplavu, ozvalo se upozornění na start za 2 minuty. Věru jsem tedy rozplavání moc nedal.
Plavání bylo naplánováno na tři okruhy kolem 4 bójí umístěných do čtverce a s oběhem běček, tvořících startovní bránu.
Je start a jako jeden z mála lidí bez neoprenu se pouštím do vody. Startujících je kolem třiceti, takže žádný extra mlý s kopáním si do ksichtu a tak. Držím se relativně vpředu a zdá se mi, že hoňáci se odchylují od optimální trasy na druhou bójku, první totiž není od startu v ideální přímce. Pravidla ovšem říkají obeplavat zprava o vzdálenosti nehovoře. Zničeho nic se ocitám v čele závodu, protože vedoucí skupinka uhnula vpravo už u první bójky. Plave se mi dobře, takže se rozhoduji, že si vedení chvíli užiji, nechci to nicméně přehánět. Ovšem na první obrátce lezu z vody na prvním místě.
Páni, co je to tady za plavce, že po nějakých 650m vede tlouštík bez neoprenu i pouštím se do druhého kola. Oběh sudů stojí moc sil a chvíli trvá, než se dostanu do tempa. Chvíli mám pocit, že mi někdo plave na nohách, ale jsou to jenom víry od mých silných temp ;-).
Co čert nechtěl, i druhé kolo končím jako startovní číslo 1 na prvním místě a za mnou kurnik nikdo.
To už začínám koketovat s myšlenkou, že vyhraju plavání. Po rozhození z výběhu se opět vracím do dvoukopového rytmu a jedu jak motorová myš ;-). Hurrá, z vody lezu první. Tak něco takého jsem ještě nezažil.
No a tím v podstatě optimistické spisování končí. Při výběhu jsem si od Ondry převzal garmina i s hrudním pásem a vyslechl, že čas plavání byl nějakých 29:00 min., což ve mně vyvolává pocit kratší trasy než avízovaných 1900m. Nejsem totiž přesvědčen, že toto jsem schopen reálně zaplavat.
Doběhl jsem do depa a zjistil, že jak jsem si všechno nachystal, tak ručník jsem si do přepravky s tretrami a přílbou nedal. No nic, vyrazil jsem tedy s ponožkami plnými trávy, nakonec jsem v nich i běžel a nijak to nevadilo. Na kole probíhal standarní scénář, kdy mi dával jeden zezadu přijíždějící za druhým. Zůstával jsem v klidu, navíc hoňáci jako Robert Fojt, nebo Martin Kňáva mě předjížděli, zatímco normálně bych je po vylezení z vody ani neviděl;-) První kolo nebylo tak zlé. poctivě jsem jedl a pil, první kopec solidně převalil a na otáčce potkal kousek za sebou Děvče. Když jsem viděl, jak tomu dává, bylo mi jasné, že mně spíše dříve než později sjede, což mě potěšilo a začal jsem se těšit na motivující zadek přede mnou:-). 
Překvapivě mne nedojela před nájezdem do druhého kola, nicméně o silný zážitek s postraly kostky na otáčce v Litovli a ty mi tedy dobře neudělaly.
Pořád jsem čekal, kdy mne Děvče cvakne, ale podařilo se mu to ve stoupání směrem od Litovle, což mělo za následek, že vysoký estetický zážitek trval pouze kratinkou chvíli, páč se kolem mne do kopce přehnala brutálním tempem. Až v cíli jsem potom zjistil, že cca 30km kola a 21km běhu jí stačilo k nadělení mi skoro hodiny. Na tomto místě bych rovněž rád poznamenal, že pokud někdo tvrdí, jak vytrvalostní sporty kazí ženským postavu, měl by se rozhodně vypravit do Záměle pro vyvedení z omylu. Nebýt ženatý a Děvče s přítelem, okamžitě bych zapínal osobní kouzlo číslo 7 :-D
Kolo jsem nakonec zvládl těsně přes tři hodiny v průměru blížícím se 30kmph. Nedržel jsem se ovšem pokynů ironmana, abych to rozjížděl pomalu, ale stržen první pozicí jsem se na kole moc nepošetřil. Do depa jsem dojel na nějaké 17-té pozici. Aspoň tak mi to hlásila neteřinka.
Když jsem dojel na náměstí, sděloval ředitel závodu právě nepříliš zaplněnému náměstí můj limit pro přihlášku do Otrokovic a zacházel do tak značných technických detailů, až i prozradil, kolik jsem od začátku roku zhubl. Čort znájet, odkud tyto informace získal.
Sotva jsem se zvedl ze židle, na níž jsem se přezouval, už byl u mne s mikrofonem a otázkou, jak jsem spokojen s výkonem. Na moje konstatování, že toho mám po kole plné zuby sdělil náměstí, že jsem spokojen ;-).
Začátek běhu mi přišel jako z Jiříkova vidění. běžel jsem kolem 5:40 na km a cítil se skvěle, než jsem si všiml tepů. Na 165-ti asi dvacka běžet nejde. Ubrat nějak nešlo, takže jsem to nechal být s tím, že snad chvíli vydržím a skutečně, nějakou chvíli jsem vydržel. Skoro 7km, které mne ovšem od začátku píchalo v boku, dlouho jsem někco takového nezažil, ale ňák to přešlo. Poctivě jsem zastavoval na občerstvovačkách, pil (vodu a nealko pivo), baštil gel, ale pozitivní zážitek z běhu se prostě nedostavil. Musím říct, že od něj jsem si právě sliboval opravdu hodně, protože proti loňsku jsem letos naběhal dost a dost, váha o 15kg níž a z náměstí jsem vybíhal v čase 3:33, což mi dávalo naději na čas hrubě pod 6 hodin.
Bohužel, zaběhl jsem skoro stejně špatně jako na Bečvomanu++ a jenom se díval, jak jde přeze mne vl001 krásně lehoučkým krokem, pronese několik velmi pozitivních vět typu, že pod 6:15 už to i dojdu a nadělí mi na 4,5 km 10 minut. Chvilku před Vláďou mi ovšem nadělil kolo Martin Kňáva, který v závodě zvítězil. Kolo mi nadělil i Robert Fojt jistící druhou pozici. To už jsem tušil, že pokoření 6-ti hodin bude možná, pokud vůbec, tak o chlup. Poslední 2 kiláky jsem opravdu bojoval a podle mých hodinek končil v čase 5:58:40.
Nemá cenu líčit, jak blbě mi po doběhu bylo, protože jsem skutečně šel ze zcela posledního, dokonce si myslím, že jsem to poslední obešel a čerpal z něčeho mimo rezervy.
Doběhl jsem a uvízl v předklonu, abych nepadl na dlažbu. Mumláním vulgárních slov jsem se přesvědčoval, abych nezemřel. Dušan Kyjanka správně usoudil, že citovat mne nelze a do mikrofonu sdělil, že průběh závodu hodnotím pozitivně ;-).
Dorazil mne ovšem Martin Kupec, který mi přišel říct, že jsem pěkná sračka, která se nezmobilizovala k prolomení šestihodinové hranice. Oficiální stopky se totiž zastavily na čase 6:00:14. Kuva, nápadně mi to připomíná čas loňského Bečvomana++ 7:00:09.
Kdyby to z obrázku nebylo zřejmé, tak člověk zády ke mně je Martin a já omdlévám pod tíhou jeho sdělení.
V cíli jsem si dal 3 litovelské desítky, což mne uvedlo do stavu použitelnosti, takže jsem se vydal do sprchy, kterou Litovelská radnice uvolnila k použití. Ven už vycházel jiný člověk;-)
Nafasoval jsem certifikát o absolutoriu (s ofiko časem, ne mým, kruciš), vzal ho i pro vloo1, který mezitím odjel (Vláďo, písni mi, prosím, Tvoji adresu, pošlu Ti ho poštou)
A aby byla fotogalerie úplná, v cíli Ondra vyfotil i Děvče, které famózním způsobem vyhrálo mezi ženskými obsadilo absolutně šesté místo , v družném rozhovoru s ředitelem závodu.
Nyní si dovolím několik slov k organizaci a obecnému průběhu akce. Jak jsem očekával, závod byl skvěle připraven. Převoz pytlů, odevzdání kol...prostě no problem. Regulovčici všude, kde měli být (s výjimkou městského policajta na 1. kruháči ve 2. okruhu, který místo aby hlídal závodníky, buzeroval nějakého nešťastníka ve felicii). Občerstvovaček bylo dosta a byly skvěle zásobeny a holky na občerstvovačkách při běhu byly prostě fantastické. Popobíhaly závodníkům naproti, aby zjistily co si tito dají, což následně hlásily zpět, případně samy ještě přinesly. Trasa kola byla fajn, až na předem avízovaný "apendix" na mizerné silnici, kde mi dvakrát upadla pumpička, což mne pravděpodobně stálo ofiko čas po 6 hodin.
Trasa běhu byla prostě fantastická. Po úzké asfaltce ze 2/3 lužním lesem, tedy ve vedru ve stínu, prostě paráda. Jediným rušivým momentem byli ovádi, kteří mne žrali tak, že jsem je ani nepleskal. Domů jsem si dovezl totálně červená záda, požraná i pod kombinézou, kousanec na kousanci.
Celková bilance by tedy mohla být vesrkze pozitivní. Lidi, které jsem se těšil potkat, jsem potkal, svůj časový limit dodržel, nicméně výkon v běhu mne skutečně rozkolísal v rozhodnutí vyrazit do Otrokovic. Vláďa mne sice ujišťoval, že první start nutně znamená při běhu chůzi (zajímavý obrat, co?) a Dušan Kyjanka zase, že říkat hodinu po ukončeném závodě "do Otrokovic nejedu" je kravina a mám počkat den dva (čas je do 14.6. kdy končí přihlášky). Ach jo. Před závodem jsem to viděl jednoduše: splním, hlásím se. Teď, přestože limit byl překonán o čtvrt hodiny jsem plný pochyb. No nic, zkonzultuji to ironmanem a uvidím.
Na prezenci jsem přijel jako zcela první, což možná trošku mrzelo můj technický doprovod (neteř s přítelem), který by mohl déle spát. Přestože to zprvu vypadalo, že jsme u lomu zcela sami, po vystoupání k depu se ukázal stan, ve kterém ležel na zádech Martin Kupec a něco ladil v notebooku. Nejdříve jsem si říkal, co to tam lemruje,až pak jsem si ovšem všiml, že ve stanu není ani židle, ani stůl, pouze hromady čipů z jeho sady. Po nakouknutí za stan jsem objevil nějaké tři sympatické dívky/ženy, které na dotaz, zda jsou pořadatelky odpověděly kladně a navzdory provizorním podmínkám mne regli a dostal jsem startovní číslo 1, tý Brďo ;-). Protože Ondra (neteřin přítel) se ochotně chopil focení, bude dnešní čtení dokonce s obrázky.
Ještě před startem to bylo celkem v pohodě, chystal jsem si garmina a těšil se na svoji nejlepší disciplínu, kterou je plavání. Proběhla rozprava pod vedením ředitele závodu Dušana Kyjanky a dokonce se mi podařilo ukořistit i jedno foto vl001 s jeho modrým Duratecem. Nádherný rám, nemůžu si pomoci ;-)
Chvíli jsme potom ještě lelkovali před startem, věci již uložené v depu a běžecké pomůcky předané pořadatelům v pytlích, ve kterých se měly převážet do Litovle, kde bylo druhé depo, cíl kola, a start i cíl běhu.Po ukončení lelkování jsem se vydal rozplavat, nicméně sotva jsem se odrazil že kousek poplavu, ozvalo se upozornění na start za 2 minuty. Věru jsem tedy rozplavání moc nedal.
Plavání bylo naplánováno na tři okruhy kolem 4 bójí umístěných do čtverce a s oběhem běček, tvořících startovní bránu.
Je start a jako jeden z mála lidí bez neoprenu se pouštím do vody. Startujících je kolem třiceti, takže žádný extra mlý s kopáním si do ksichtu a tak. Držím se relativně vpředu a zdá se mi, že hoňáci se odchylují od optimální trasy na druhou bójku, první totiž není od startu v ideální přímce. Pravidla ovšem říkají obeplavat zprava o vzdálenosti nehovoře. Zničeho nic se ocitám v čele závodu, protože vedoucí skupinka uhnula vpravo už u první bójky. Plave se mi dobře, takže se rozhoduji, že si vedení chvíli užiji, nechci to nicméně přehánět. Ovšem na první obrátce lezu z vody na prvním místě.
Páni, co je to tady za plavce, že po nějakých 650m vede tlouštík bez neoprenu i pouštím se do druhého kola. Oběh sudů stojí moc sil a chvíli trvá, než se dostanu do tempa. Chvíli mám pocit, že mi někdo plave na nohách, ale jsou to jenom víry od mých silných temp ;-).Co čert nechtěl, i druhé kolo končím jako startovní číslo 1 na prvním místě a za mnou kurnik nikdo.
To už začínám koketovat s myšlenkou, že vyhraju plavání. Po rozhození z výběhu se opět vracím do dvoukopového rytmu a jedu jak motorová myš ;-). Hurrá, z vody lezu první. Tak něco takého jsem ještě nezažil.
No a tím v podstatě optimistické spisování končí. Při výběhu jsem si od Ondry převzal garmina i s hrudním pásem a vyslechl, že čas plavání byl nějakých 29:00 min., což ve mně vyvolává pocit kratší trasy než avízovaných 1900m. Nejsem totiž přesvědčen, že toto jsem schopen reálně zaplavat.
Doběhl jsem do depa a zjistil, že jak jsem si všechno nachystal, tak ručník jsem si do přepravky s tretrami a přílbou nedal. No nic, vyrazil jsem tedy s ponožkami plnými trávy, nakonec jsem v nich i běžel a nijak to nevadilo. Na kole probíhal standarní scénář, kdy mi dával jeden zezadu přijíždějící za druhým. Zůstával jsem v klidu, navíc hoňáci jako Robert Fojt, nebo Martin Kňáva mě předjížděli, zatímco normálně bych je po vylezení z vody ani neviděl;-) První kolo nebylo tak zlé. poctivě jsem jedl a pil, první kopec solidně převalil a na otáčce potkal kousek za sebou Děvče. Když jsem viděl, jak tomu dává, bylo mi jasné, že mně spíše dříve než později sjede, což mě potěšilo a začal jsem se těšit na motivující zadek přede mnou:-). 
Překvapivě mne nedojela před nájezdem do druhého kola, nicméně o silný zážitek s postraly kostky na otáčce v Litovli a ty mi tedy dobře neudělaly.Pořád jsem čekal, kdy mne Děvče cvakne, ale podařilo se mu to ve stoupání směrem od Litovle, což mělo za následek, že vysoký estetický zážitek trval pouze kratinkou chvíli, páč se kolem mne do kopce přehnala brutálním tempem. Až v cíli jsem potom zjistil, že cca 30km kola a 21km běhu jí stačilo k nadělení mi skoro hodiny. Na tomto místě bych rovněž rád poznamenal, že pokud někdo tvrdí, jak vytrvalostní sporty kazí ženským postavu, měl by se rozhodně vypravit do Záměle pro vyvedení z omylu. Nebýt ženatý a Děvče s přítelem, okamžitě bych zapínal osobní kouzlo číslo 7 :-D
Kolo jsem nakonec zvládl těsně přes tři hodiny v průměru blížícím se 30kmph. Nedržel jsem se ovšem pokynů ironmana, abych to rozjížděl pomalu, ale stržen první pozicí jsem se na kole moc nepošetřil. Do depa jsem dojel na nějaké 17-té pozici. Aspoň tak mi to hlásila neteřinka.
Když jsem dojel na náměstí, sděloval ředitel závodu právě nepříliš zaplněnému náměstí můj limit pro přihlášku do Otrokovic a zacházel do tak značných technických detailů, až i prozradil, kolik jsem od začátku roku zhubl. Čort znájet, odkud tyto informace získal.Sotva jsem se zvedl ze židle, na níž jsem se přezouval, už byl u mne s mikrofonem a otázkou, jak jsem spokojen s výkonem. Na moje konstatování, že toho mám po kole plné zuby sdělil náměstí, že jsem spokojen ;-).
Začátek běhu mi přišel jako z Jiříkova vidění. běžel jsem kolem 5:40 na km a cítil se skvěle, než jsem si všiml tepů. Na 165-ti asi dvacka běžet nejde. Ubrat nějak nešlo, takže jsem to nechal být s tím, že snad chvíli vydržím a skutečně, nějakou chvíli jsem vydržel. Skoro 7km, které mne ovšem od začátku píchalo v boku, dlouho jsem někco takového nezažil, ale ňák to přešlo. Poctivě jsem zastavoval na občerstvovačkách, pil (vodu a nealko pivo), baštil gel, ale pozitivní zážitek z běhu se prostě nedostavil. Musím říct, že od něj jsem si právě sliboval opravdu hodně, protože proti loňsku jsem letos naběhal dost a dost, váha o 15kg níž a z náměstí jsem vybíhal v čase 3:33, což mi dávalo naději na čas hrubě pod 6 hodin.
Bohužel, zaběhl jsem skoro stejně špatně jako na Bečvomanu++ a jenom se díval, jak jde přeze mne vl001 krásně lehoučkým krokem, pronese několik velmi pozitivních vět typu, že pod 6:15 už to i dojdu a nadělí mi na 4,5 km 10 minut. Chvilku před Vláďou mi ovšem nadělil kolo Martin Kňáva, který v závodě zvítězil. Kolo mi nadělil i Robert Fojt jistící druhou pozici. To už jsem tušil, že pokoření 6-ti hodin bude možná, pokud vůbec, tak o chlup. Poslední 2 kiláky jsem opravdu bojoval a podle mých hodinek končil v čase 5:58:40.Nemá cenu líčit, jak blbě mi po doběhu bylo, protože jsem skutečně šel ze zcela posledního, dokonce si myslím, že jsem to poslední obešel a čerpal z něčeho mimo rezervy.
Doběhl jsem a uvízl v předklonu, abych nepadl na dlažbu. Mumláním vulgárních slov jsem se přesvědčoval, abych nezemřel. Dušan Kyjanka správně usoudil, že citovat mne nelze a do mikrofonu sdělil, že průběh závodu hodnotím pozitivně ;-).
Dorazil mne ovšem Martin Kupec, který mi přišel říct, že jsem pěkná sračka, která se nezmobilizovala k prolomení šestihodinové hranice. Oficiální stopky se totiž zastavily na čase 6:00:14. Kuva, nápadně mi to připomíná čas loňského Bečvomana++ 7:00:09.Kdyby to z obrázku nebylo zřejmé, tak člověk zády ke mně je Martin a já omdlévám pod tíhou jeho sdělení.
V cíli jsem si dal 3 litovelské desítky, což mne uvedlo do stavu použitelnosti, takže jsem se vydal do sprchy, kterou Litovelská radnice uvolnila k použití. Ven už vycházel jiný člověk;-)
Nafasoval jsem certifikát o absolutoriu (s ofiko časem, ne mým, kruciš), vzal ho i pro vloo1, který mezitím odjel (Vláďo, písni mi, prosím, Tvoji adresu, pošlu Ti ho poštou)
A aby byla fotogalerie úplná, v cíli Ondra vyfotil i Děvče, které famózním způsobem vyhrálo mezi ženskými obsadilo absolutně šesté místo , v družném rozhovoru s ředitelem závodu.
Nyní si dovolím několik slov k organizaci a obecnému průběhu akce. Jak jsem očekával, závod byl skvěle připraven. Převoz pytlů, odevzdání kol...prostě no problem. Regulovčici všude, kde měli být (s výjimkou městského policajta na 1. kruháči ve 2. okruhu, který místo aby hlídal závodníky, buzeroval nějakého nešťastníka ve felicii). Občerstvovaček bylo dosta a byly skvěle zásobeny a holky na občerstvovačkách při běhu byly prostě fantastické. Popobíhaly závodníkům naproti, aby zjistily co si tito dají, což následně hlásily zpět, případně samy ještě přinesly. Trasa kola byla fajn, až na předem avízovaný "apendix" na mizerné silnici, kde mi dvakrát upadla pumpička, což mne pravděpodobně stálo ofiko čas po 6 hodin.
Trasa běhu byla prostě fantastická. Po úzké asfaltce ze 2/3 lužním lesem, tedy ve vedru ve stínu, prostě paráda. Jediným rušivým momentem byli ovádi, kteří mne žrali tak, že jsem je ani nepleskal. Domů jsem si dovezl totálně červená záda, požraná i pod kombinézou, kousanec na kousanci.
Celková bilance by tedy mohla být vesrkze pozitivní. Lidi, které jsem se těšil potkat, jsem potkal, svůj časový limit dodržel, nicméně výkon v běhu mne skutečně rozkolísal v rozhodnutí vyrazit do Otrokovic. Vláďa mne sice ujišťoval, že první start nutně znamená při běhu chůzi (zajímavý obrat, co?) a Dušan Kyjanka zase, že říkat hodinu po ukončeném závodě "do Otrokovic nejedu" je kravina a mám počkat den dva (čas je do 14.6. kdy končí přihlášky). Ach jo. Před závodem jsem to viděl jednoduše: splním, hlásím se. Teď, přestože limit byl překonán o čtvrt hodiny jsem plný pochyb. No nic, zkonzultuji to ironmanem a uvidím.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)