Dá se jet Mamuttour trasa B se 104-mi kily?

Vlastně při rekapitulaci nechápu, proč jsem se na ten závod hlásil. Už v době podávání přihlášky jsem věděl, že to bude utrpení, že jsem o 8 kilo těžší než loni, mám méně najeto i výrazně méně naběháno, ale přece nebudu úplně bez závodů, resp. nezměřím si trochu trochu výkonnost, protože o závodění v mém případě nemůže být ani řeči:-). Ten pravý důvod je asi to, že závod se koná přímo v Přerově a důvody proč nejet se tím pádem hledají blbě.
No ale co už, člověk se někam přihlásí, rychle zaplatí startovné, aby už nemohl couvnout, a jede. Ačkoli si ráno přivstane, stejně nakonec odjíždí na poslední chvíli, protože až 300m od baráku si vzpomene, že doma nechal chip. Čili zpět domů pro chip, při tomto návratu jsem rovněž zjistil, že kromě chipu jsem doma nechal i lístek na pivo a jídlo. Ach ta hlava muže středního věku.
Každopádně po příjezdu na náměstí stihnu chvilku splknout s Téčkem a Vl001, který se jde ale brzy zařadit někam k čelu startovního pole. Tam se s Téčkem nehrneme, nicméně volba konce pole také není optimální, protože druhá brána Coca Cola jde z neznámých důvodů k zemi, takže po startuje potřeba přelézat provazy i s kolem, aby se člověk vůbec dostal do koridoru. Start je klasika, hned tepu 160 a když míjím v Předmostí fandící ženu s dětmi (které Téčko vtipně označil za Ječmínkovu paní a zrníčka:-)), letí ke 180-ti. Klasika Čekyňák, Zábeštní Lhota a další hupky. Někde kolem Veselíčka dojíždíme šikovnou slečnu (posléze se z ní vyklube Tamara), se kterou tak trochu spolupracuji na Kozlov (1. kopec trasy B), ale spolu s borcem v bílem mi před vrcholem ujíždí. Ve sjezdu na Potštát je sjedu a utrhnu, kousek za občerstvovačkou mě (to už je Téčko někde v pikách, naposledy jsem ho viděl pěkně švihat na začátku Kozlova) dojede a libý pohled na její pozadí je mi dopřán ještě cca 10 minut, než mi zmizí z dohledu a setkám se s ní až v cíli, kde už má sebou ale, bohužel, přítele:-)). To borec v bílém je kousek přede mnou a po přejetí partutovického kopce ho ve sjezdu do Oder zase sjedu a utrhnu. V posledním delším stoupání z Oder už mne nedojede, ale ve sjezdu při pauze na tyčinku a pití mne dojede. Terén se dál trochu vlní a mně kolem 90-tého už začíná solidně docházet a ani gel na tom nic zásadního nemění. Nicméně kolegu v bílem neztrácím a celkem jsem ho i potahal až po kopec u Lhoty, kde mi zase ujel. Nicméně za vrcholem jsem ho rychle dojel s tím, že na Pavlovice už to bude pohoda. Proti loňsku se ovšem koná změna a ze Lhoty se nejede rovnou na Pavlovice, ale uhýbá se vlevo spolu s trasou A a z hlavní na Bystřici se uhýbá až na Kladníky. To už jedem s bílým kolegou bok po bohu a já sbírám síly na závěrečnou hoňku v hrazdě a docela se na ni těším. Po návratu na cestě na Pavlovice za to beru jedu co to jde, ať jsme brzo v cíli. 2x jsem bílého utrhl, ale protože mi ho bylo líto, vždycky jsem na něj počkal. Pěkně to švihalo až do Radslavic, kde mi na kostkách došlo a kolega vybaven karbonovým rámem netrpěl tolik a poodjel mi asi o 50m, které jsem ani přes největší úsilí nebyl schopen do cíle stáhnout a že jsem si mrskal, co to šlo. Detailní údaje ke trase jsou k vidění na runsaturday. V cíli už jenom pár piv se známými a Mamuttour 2009 je historií.
A odpověď na otázku z názvu? Jo, jde to, ale proklatě to bolí. A jestli můžu radit, do kopců si místo 20-ti kil nadváhy vezměte raději pár gelů a tyčinek:-) I mizerných 8 totiž (spolu s nižší trénovaností) značí zhoršení z loňských 4:49 hod na 5:24, což je rozdíl cca 35 minut. Nic moc, ovšem asi maximum v současnosti možného. Výsledky jsou tady, ovšem 168 místo ze 180-ti není žádný důvod k chlubení.