Mamut Tour 2010: neúprosná realita otylého cyklisty

První neběžecký závod letos. Celkem ambiciózní cíl zkusit ujet dlouhou trasu 210km s nějakými 4km převýšení v časovém limitu. Nesplněno. Asi tolik manažerské shrnutí. Koho to zajímá dál, prosím, tady to je:
Nebudu pitvat pochyby jestli vůbec jet ani počasí, které se nakonec umoudřilo a po celou dobu závodu ani nekáplo, takže až na dost vody místy na cestě super. Foukalo ovšem, což bude kousek dál celkem důležité. V pátek večer chystám všechno k dokonalosti. Na kolo putuje kazeta 12-26 místo 11-25, balím bagetky se šunkou, chystám tyčinky, shlehy, gely, carbonexy, anticrampsy, no prostě skoro průmyslová organizace a chemie. Večer jdu relativně brzo zalehnout, aby se ráno dobře vstávalo. Nevstávalo, lezl jsem stejně blbě jako vždycky :-). K snídani musli a káva, poslední rozvahy nad oblečením. Nakonec beru podkolenky, návleky na kolena, krátké šortky, moirové tílko, craftové triko s dlouhým rukávem a krátký dres. Do kapsy fungl novou pláštěnku od Rogelli, díky které jistě nezaprší (a taky ne:-). Všechno sbalím a ještě fotím naloženého Durateca:

Valím na start. Potkávám Čufu, jede krátkou, Aldaman si to se střední nerozmyslel, Jirka taky ne, nikdo známý dlouho jet nechce. Tajná naděje Pavel vůbec nedorazí na start, protože mu voda vyplavila sklad. To si vždycky člověk uvědomí, že dost věcí, kterým říká problémy, ve světle podobných patálií vůbec problémy nejsou, ach jo, škoda.
Na startu je lidí jako máku, řadím se disciplinovaně na zadní pozice a sleduju, co se bude dít. Zdravím se s Laďou Podivínským, ironmanským nestorem, Romanem, se kterým jsem se seznámil díky tomuto blogu (letos nechce jet dlouhý, ale v Pelhřimově si to třeba rozmyslí), Igorem, kterého jsem neviděl na kole asi 10 let a asi i dalšími, které i teď nevybavím, pardon.
Start je letos prvně na výstavišti navíc uzkým koridorem. Než jím 300 závodníků docuká do brány chvíli trvá. Tady malá odbočka: možná jsem kluk z malého města a je to už dnes standard, ale měření probíhá pomocí jednorázových RFID čipů na samolepce určená na přílbu. Tedy žádná opičárna se zálohou a tak. Možná neekologické, ale skvěle praktické.
Za zatáčkou na hlavní cestu už se tedy trochu jede. Nějak jsem ztratil Jirku a Aldamana, tak jedu trochu vpřed, třeba je doženu. Začátek je po rovině, fouká do zad, dá se jet svižně (první červík pochybnosti o dlouhé: takovej vichr do xichtu na cestě zpět?) občas i někoho předjedu. Přichází první malé stoupání do Pavlovic, pravda malé, ale celkem prudké a následné houpání až do Bystřice. Někde u Sovadiny mě předjíždí v kopečku Aldaman, kousek za ním Jirka. Neakceptuji jejich tempo, šetřím se na dlouhou. Pěkná blbost, jak se za pár hodin ukáže. Celou dobu mi řve garmin, do kterého jsem z mapsource přenesl trasu závodu, abych se jako nevigoval, že jedu blbě, ať se vrátím. Vůbec tomu nerozumím, ale není čas to nějak studovat, akorát to pípání je k vzteku.
Dojedeme do Bystřice, kde se odděluje nejkratší trasa od střední a dlouhé. Krátká pokračuje na Slavkov a dál, obě delší na Tesák, první kopec z pěti na dlouhé plánovaných. Na jeho začátku se Edge definitivně zblázní: při přepočítávání trasy v navigaci vytuhne. Reset za jízdy nedám, zastavit, reset a jedeme dál. Jenže jsem nezastavil navigování a po náběhu šup, znova stejná situace. Další zastávka, další reset a zastavení navigace. Pro změnu se přestane zobrazovat převýšení, poslední reset i zastávka, pravděpodobně koruptlá data, ale na displeji už je apoň vidět, co má a navigace neřve "make U-turn". Stoupání je zpočátku pozvolné přes celý Chvalčov, za mostem na konci Chvalčova začíná stoupat více. Někde u Valašky začíná krátká pauza v mé osamělé jízdě (jo, Miloš mi dával nějaké pokyny koho se držet, ale prostě nejsem jezdech do balíku. Neumím to v něm, ohrožoval bych sebe i ostatní). Dojíždím totiž malou skupinku, ve které poznávám Tamaru, pohlednou ženu, se kterou jsem loni absolvoval kus cesty právě na Mamutovi, kdy mi nakonec ujela někde před Odrama. Letos už její manžel/přítel nezávodí a jedou ještě s kamarádem v malé skupince, ke které se přidám. Celkem dobře a v pohodě vyjíždím Tesák a ve sjezdu skupince poodjedu. Tady musím konstatovat 2 věci: váha a zippy jsou ve sjezdech poznat. Ujíždím ostatním, kteří šlapou i bez šlapání. Přichází Troják a 1. občerstvovačka. Potřebuju čůrat, ale je tam mraky lidí, proto nezastavuju a odjedu dál na toaletu v soukromí :-). Jo abych nezapomněl, poctivě jím a držím Milošových cca 70g sacharidů za hodinu, možná i víc. Do Tesáku jsme si hodil za škraň i carbonex od Nutrendu, se kterým mám velmi dobré zkušenosti. Každou hodinu taky sypu 3 tobolky anticramps.
Za Trojákem pokračuje sjezd, kde si docvaknu skupinku, jež mi ujela při močení a přichází krátké avšak prudké stoupání z Kašavy. Po rychlém šlapavém sjezdu absolvovaném kolem 45kmph je 13-ti procentní stoupání provázeno pocity, jakoby vjel člověk do medu. Najednou nejede, nohy se točí pomálu....Nicméně tady ujedu skupince. Kluci čekají na Tamaru jedoucí pomalejí, mně to z kopce sviští a najednou jsem zase sám a za mnou dalekou nikdo. Ále co, na Hadovně mě doženou nejpozději. Sjedu do Fryštáku a dál na Lukoveček. Fouká proti, někdo mě docvakne a já myslím, že je to "moje" skupinka. Jedu, nikdo nestřídá tak se otočím a vida, nějací neorganizovaní. Střídat nebudou. Na Hadovnu neodbočí, tak je mi to fuk. A tady končí legrace, Hadovna je slušný kopec, což o to, ale dá se celkem rozumně jet a taky se mi to povede, nicméně následuje sjezd velmi úzkou lesní asfaltkou, na které je kromě bince vyplaveného deštěm i bahno navezené lesní technikou. Žádná selanka ve sjezdu tedy. Sjedem do Rusavy a než se člověk naděje, jsou tu Grapy. Asi nejprudší stoupání (Lázy jsou prý horší, ale já na ně nedojel, abych to mohl zhodnotit), místy ke 20%. Předjíždím dokonce jednoho závodníka, který jde, nedá se ovšem říci, že bych kolem nějak svištěl;-).
První část stoupání vede po louce, kde je cesta suchá, v lese je ovšem vody habaděj a jsem pěkně zašvihaný, jenom co zkusím trochu zrychlit. No co už, nezmoknu, tak budu aspoň trochu špinavej. Ve sjezdu z Hostýna taky žádná pohoda. Na silnici je napadané mokré rozježděné listí, s mými schopnostmi důvod k dost pomalé jízdě. Poprvé začínám vážné přemýšlet o reálnosti dojetí v limitu dlouhé. Průměr kolem 24kmph, limi je počítám pro průměr 22,5 a já jedu stále sám. Po odbočce pod Hostýnem na Slavkov následuje lehčí úsek, kde si to tak nějak sumíruju v hlavě a výsledek je, že pokud se v dohledné době sjedu s někým, kdo jede dlouhou, zkusím to, pokud ne, jedu střední. Na 88km za Prusínovicemi je občerstvovačka. Ani jeden ze závodníků na ní dlouhou nejede, ale 3 minuty přede mnou je prý dvojice, která jo. Je to sice proti větru, ale zkusím zabrat  a když je doženu do místa dělení tratí, pojedu dlouhou. Makám jak barevnej a po pár kilometrech je vidím před sebou. Ve chvíli, kdy je uvidím, se mi ale nějak nedaří je stahovat rychle a už je tady křižovatka s dělením a mně schází cca 50m na závodníka jedoucího dlouhou (původní dvojice se rozdělila a jeden z ní jel střední). Zmobilizuju se a před Šišmou závodníka dojíždím. Je Vinohradských šlapek a je rád jako já, že pojedem dva. Jénže, příchází kopeček v Šišmě a s ním dochází mně. Resp. dochází, organismus v pohodě, žádnou zásadní únavu necítím, ale nohy mám jak z hader. Ty vole, s tím mám jet ještě 110km a 2 těžké kopce? No asi jo, říká druhá půlka mozku a co ty křeče, ptá se první. No ty co začínají kousat do noh a fakt. Anticramps neanticramps, vláčet skoro metrákovou nálož asi nohy přestalo bavit. Do toho první půlka přisolí: dáš 2 těžké kopce a pak to máš zpět ještě 50 a celé proti větru, navíc sám, protože tenhle spolujezdec Ti ujede na Fonckách nejpozději. Taky počítej, jsi na stovce za 4,5 hodiny, limit je 9,5. To vůbec nemusíš dát...
Ach jo, nejsem unavenej, poprvé na Mamutovi se i po 100km cítím dobře "metabolicky", nebolí mě žaludek, ale ty nohy prostě nebudí důvěru. Nechci zůstat zakřečovanej někde na Tesáku na na Lázech. Omluvím se kolegovi a šupajdím zpět na střední trasu, což pravidla umožňují. Nějak to přehoupu na Pavlovic a pak už je to až do cíle více-méně z kopce a proti větru. Lehnu do hrazdy a když už nedokončím plánovanou trasu, aspoň potrénuju chvíli v hrazdě. Je konec, na co se s tím moc babrat, že jo. Sjíždím několik lidí a kromě jednoho nikdo ani neuvisí, mám spoustu sil, což je fakt k vzteku. Kdybych jel s Alešem a Jirkou, mohl jsem aspoň zajet lepší čas a neklackovat se na sólojízdě. V samotném závěru si uvědomuju, že mě vlastně nebaví závodit s ostatníma. Fešák, který se několik kilometrů vezl a ani se nepokusil střídat, mi po zatáčce k výstavišti zezadu nastoupil a navzdory hloubi pole poražených a nikoho za námi, dospurtoval do cíle, cca 10 metrů přede mnou dojíždějícím v klidu s jedním místem ve výsledkové listině naprosto na háku.
V cíli jsem nahlásil změnu trasy a lehce překvapil Aleše s Jirkou. Doject o hodinu později, mohl jsem se v klidu vydávat za jednoho z úspěšných 210-tkářů:-). Pozitivem ovšem je, že díky dřívějšímu příjezdu jsem stihl s Alešem a Jirkou vypít pivko a popovídat, potkal jsem se taky s Jardou, známým z loňského srazu cyklodiskuze i oddílovým kolegou Majlanem.
Pak už jenom domů napsat blog, dokud je to v hlavě živé. Byla to pěkná akce, škoda nesplněného cíle. Když se teď tak dívám do sporttracks, on asi ani skutečně splnit nešel. Tento závod bylo moje první letošní kolo přes 100km, trochu delší kopec jsem jel v tréninku letos před závodem jednou a to na 120-tce byly 3 slušné a na 210 kopců 5. Každopádně je to výzva do příštího roku, samozřejmě za podmínky, že nebudu letošní sezónou natolik otrávený, abych přešel na dlouho odkládané gorodky.
No a výmluva na konec: počasí stojí fakt za pendrek. V Čechách pohoda, na Moravě chčije a chčije. Přestane, akorát když přijedou Pražáci na závody. Kdy má potom chudák moravák trénovat? Navíc statisticky nejhezčí dny jsou úterky, kdy jezdím do Práglu, kuva fix, to je život.
Celkový čas jsem měl nakonec 4:55 s tím, že jsem si mohl tak 5-6km zajet směrem na dlouhou a 3x jsem blbnul s garminem. Co je skvělé, výsledek včetně pořadí (135 ze 150) mi bzíkl smskou od pořadatelů cca 3 hodiny po dojetí. Spolu s RFID jednorázovým čipem, funkčností registrace, hladkou prezentací i vybaveností občerstvovaček měto  vede k hodnocení organizace jako vynikající. Jedinou výhradu bych měl k absenci regulovčíka v Prosenicích při cestě zpět, ale to je bleška, nám navíc nic nejelo. Nebýt selhání ná dlouhé, hodnotím akci jako jednoznačně vydařenou.
V Mělicích to snad bude lepčí ;-)