Víkend lehce nedotažených výzev.

Původně mne ovšem čekala výzva pouze jedna a to Rohálovská desítka. Pokyn od trenéra zněl čas kolem 47:00, což mi ovšem nepřišlo zcela odpovídající realitě. S ohledem na loňský čas 53:33 jsem si stanovil předem jasnou metu pro spokojenost: čas pod 50 minut.
Přestože se závod koná v zapadlé vísce Prusinovicích, jde o jeden z nejlépe obsazených silničních závodů u nás. Startovní pole letos čítalo 306 závodníků v čele s kompletní špičkou AK Asics Kroměříž. Za startovné 50 kč si člověk kromě dojmů ze závodu odnesl i keramický hrníček s logem závodu, poukázku na guláš, nášivku s logem a slevu 100kč na výrobky asics, které byly ve stánku u závodu prodávány. Tak jsem si aspoň koupil pěkné běžecké rukavice, na které jsem ovšem zapomněl slevu aplikovat:-))
Počasí sice zpočátku příliš nadějí nedávalo, ale než se odběhaly závody dětí a mládeže, vykouklo sluníčko a oteplilo se. Na start jsem se tedy vydal jenom v krátkých elasťácích a triku s krátkým rukávem. Zima mi věru nebyla:-))
Na startu jsem se nijak kupředu nehrnul, přesto to přes startovní bránu šlo malinko ztuha. Závod začíná takovou osmičkou po Prusínovicích, aby si závodníků místní pořádně užili. Menší polovina osmičky je prakticky po rovině a jde vlastně o jedinou rovnou část závodu. Druhá smyčka začíná seběhem směr Tučapy, na jehož konci se ale zatím na Tučapy nepokračuje, ale uhne se vlevo do vesnice, vyběhne menší kopeček, seběhne menší kopeček a vyběhne ještě menší kopeček zpět na start, odkud se pokračuje zase dolů směr Tučapy. Rozběhl jsem se podle předpokládaného tempa mezi 4:40-4:55 na km a dokonce se mi dařilo běžet chvíli i svižněji. Bylo to ovšem tím, že převažovaly seběhy:-). Po ukončení osmičky zamíří had závodníků do kopce do Tučap. Ten je opravdu výživný, ale zatím mají všichni včetně mne relativně dost sil. Na vrcholu mám průměrné tempo 4:58 a je mi jasné, že výsledný čas 47 jistojistě nebude.
Následuje seběh do Tučap, což je asi nejluxusnější část trati. Má přes 2 kilometry a daří se mi běžet celkem svižně. Předbíhám prvního přepalovače a cca 20m před sebou vidím oddílového prezidenta předbíhajícího šedovlasého pána v trenkách a silonových punčocháčích. Toho musím udělat. Daří se mi to až v samotných Tučapech, kde končí veškerá legrace. Otočka je totiž na kopci nad dědinou, který je fakt prudký, navíc zhruba v polovině je zatáčka, v níž člověk získá pocit, že už je nahoře. Po pár metrech ale uvidí běžce před sebou ještě sakrá výše, než je sám. Jak jsem pod kopcem punčocháře fikl, do kopce jde zase přeze mne. No neva, pár desítek metrů a definitivně ho předbíhám. Do kopce zkouším pořádně zabrat. Navzdory tloušťce jsem celkem zvyklý kopce běhat a dělají mi evidentně menší problémy než skupince přede mnou. Do otočky je neseběhnu, ale je mi jasné, že při návratu do Prusínovic je udělám všechny. Seběh v Tučapech po otočce je ostrý a po výběhu už stehna pěkně bolí. Ve vsi hraje muzika, plno lidí v oknech i venku, na občerstvovačce čaj a místní před hospodou neváhají nabídnout i vlastní pivko. Mám už krev před očima (ostatně mrkněte na graf závodu. Je tam vidět převýšení, tempo i moje HR, neflákal jsem to:-))
Následuje dlouhý výběh z Tučap. To už je pořádné maso. Jdu, co to dá a daří se mi předbíhat další závodníky. Velkou radost mi udělal fešák v kompletu nike, který, když mne uslyšel za sebou, zrychlil jako srna a utekl mi o 50m. Zopakoval to celkem 5x, než mu došlo tak, že si blinkl. Jako škodolibý člověk jsem ho nelitoval, naopak jsem v duchu posmíval a radoval, že tam nejsem místo něj já (i když zas tolik mi až nechybělo:-)). Nějak jsem se dopajdal na kopec a vydal se do seběhu do Prusínovic. Daří se mi předběhnout ještě dva starší běžce, končí seběh a začíná stoupání do cíle, která má tak 400m. Rvu to, jak to jenom jde, ale mám už jenom hrubou sílu, takže trhám asfalt, ale dopředu to zkrátka moc nejde. Cíl, kuva, sláva, je to za mnou. Čas 49:12 značí zlepšení proti loňsku o více než 4 minuty, v pořadí to značí 230-té místo z 306-ti závodníků (loni 288. ze 313-ti). Čili spkojenost, byť výkon 47 by mi udělal radost větší, třeba za rok.

Sobota pokračovala prima leteckým plesem, ze kterého jsme dorazili domů kolem 4-té ranní. Protože se nám podařilo udat děti až do pondělí, byl před námi celý volný krásný slunečný den a já se těšil na výběh. Vše se zkomplikovalo zcela neplánovanou návštěvou kamarádů z Brna, kteří se ohlásili na 15:00 a návrhem manželky, že si jídlo neobjednáme, ale zajdeme na Labuť, kde, bohužel:-), ještě měli 2 volná místa. Leza s postele kolem 11-té, rozhodli jsme se vynechat snídani a rovnou se vydat na oběd. K Labuti jsme dorazili mírně hypoglykemičtí a strašlivě hladoví. Rozhoduji se tedy čeli jedné z místních specialit zvané Valašský pařez. Jídlo sestává z věnce pečených žeber naplněného pečeným kyselým zelím s pečenými půlkami brambor s česnekem. Porce je doporučována pro dva lidi a zatím se ji nikomu nepodařilo sníst celou. Mně už párkrát moc nechybělo, rozhoduji se tedy pro další pokus, s ohledem na akutní hlad s polévkou.
Do pařezu se pouštím s chutí dávající naději na konečný úspěch. Těsně před finále mi ale docházejí síly. Na talíři zůstávají dvě půlky brambor (z cca 30-ti) a cca 2 polévkové lžíce kyselého zelí. Nejspíše bych to zvládl, ale už bych příliš hranil. Nicméně i tak jsem se odrovnal způsobem, který nedal naději na nějaký dnešní trénink. Ale co, nohy bolí a letos jsem ještě trénink nebulnul, tak dnes poprvé. Kdybyste se někdy stavovali v Přerově u Labutě, pařez vyzkoušejte. No a jestli máte strach, dejte si ho s někým na půl:-))))