Grymovská 10, když to opravdu, ale opravdu dře

Grymovská desítka je legendární přerovský závod bývalých, současných a (možná) i budoucích členů přerovského vodního póla, jejich rodinných příslušníků, přátel a tak. Je to legenda dobře utajená, takže moc lidí zase nezná a díky tomu nás běhá celkem rozumný počet, abychom se večer i s protějšky vešli do salónku na Labuť.
Hned v úvodu musím připomenout, že jsem závod běžel naposledy v roce 2009, kdy jsem byl nadmíru spokojen. Následující roky jsem vynechal. 2010 kvůli kolizi s jinou akci a loni kvůli vypuštění běhu z programu tréninku. A tam se vlastně zrodilo dnešní trápení. Když jsem viděl, jak dobíhají někteří netrénující kamarádi v časech přes hodinu, zastyděl jsem se. Já si nenaběháno prakticky nic, ale najeto tou dobou k 7000km dělám časomíru a fotografa. Tak jsem se zařekl, že letos běžím, kdybych měl zdechat.
Jak známo se závaznými sliby zejména sobě by měl být člověk opatrný. Vysvětlím: letos fakt trénuju, resp. hýbu se, protože kašlu na systém a dělám, na co je zrovna chuť a čas. Když se mrknu do deníku, tak vidím,, že už teď mám odtrénováno o 50 hodin více než loni za celý rok. Asi je to moc a zejména předzávodní ladění se vůbec nepovedlo.
V pondělí dvousměrka (Honza promine zapůjčení, doufám:-) na kole a polední běh, v úterý repete. Ve středu tanečky večer, kdy už jsem cítil, že to není ono. Hádali jsme se víc než obvykle, Naďa se mi zdála nějaká těžká a vůbec. Čtvrtek pátek jsem naplánoval volno, max lehký klus. Jenomže.... s 10k to vypadalo bledě a teď to chvíli začalo vypadat, že by mohla klapnout. Tož jaký odpočinek, hup na kolo a do práce. Cestou z ničeho nic mě začalo píchat v pod žebry. Říkám si no co, asi kapustičky k večeři něco vyváději a dojedu. V práci jsem brzo a nějaký čertík mi šeptá "no ale místo oběda pětečku ještě by to chtělo klusnout ne?". Povaha slabá podlehne. Dopadlo to samozřejmě k plné nespokojenosti. Cestou domů jsem se ale nějak rozjel a zdálo se mi být fajn. Jenomže jak lezu ze sprchy, zimnice jak sviňa, tak to je špatné, to je příznak potíží, ať jedna noc, nebo bacil. Panáčka meruňky do mě musí nalít žena, jak se mi třepou ruce. V noci nemůžu spát, potím se, dýchá se mi jak se zlomenými žebry a přidá se rameno na pravé (tedy stejné) straně. Ráno vstávám hotový a s teplotou. Beru si sick day (děkuji šéfe:-) a poctivě se válím, ani nádobí z myčky jsem neuklidil. Večer je teplota pryč, ale problém pod žebry i s ramenem trvá. Noc opět na houby, ráno zjišťuji, že i otřesy při chůzi jsou nepříjemné. Uvažuji o neúčasti na běhu, ale už jsem pronesl příliš mnoho silných slov, tak rozhodnutí oddaluji. Nakonec po půl třetí sedám do auta a jedu. Zkusím rozklusat a uvidím. Rozklus bolí, kašlu nato, buď se rozběhnu v závodě, nebo se připojím k časomíře. Dojdu tedy pěšky, pozdravím se, zvážím (100,2 oblečený obutý), odfotíme a start.
Žádná střela, klušu na konci, bolí to jako prase. Dávám si limit 1km, když to nepovolí kašlu na to. Cupkám a po 300m povoluje rameno, jupí! Po dalším cca 300 zeslábne píchání pod žebry, hm dobrý, zkusím přidat, ale nemůžu zvýšit kadenci, četnější otřesy bolí mnohem víc. Zhruba kolem 80 se dá fungovat. Tak protáhnem krok. Za mnou je jenom Laďa (ročník 1944!), pinožím se s Jirkou, jakmile se oklepu, uteču mu a přede mnou Milan, Tomáš a jeden mlaďoch, asi Jirkův nebo Milanův kluk, resp. jednoho z nich určitě :-). Říkám si, že bych je mohl cvaknout, tempo lehce pod 5:00 sice daleko za plánem, ale co. Jenomže jak se tepy přilíži 170, konečná. Totálně zahlcený, nohy v klidu a pajšl úpí. To jsem zatím nezažil. Zpomaluju, až k mostu je asfalt, to celkem jde, mladého předbíhám, Tomáš s Milanem už jsou nedosažitelně daleko. Navíc já určitě nepřidám. V zásadě až po most je to dobré jakž takž. Běžím zhruba na 160-165 tepech, což je normálně celkem komfortní, dneska je to hrana. Za mostem terén a tam už je problém, tempo dolů, tepy na horu, píchání se z podžeber stěhuje pod hrudní kost. Trápím se druhou půlku do cíle. Přede mnou daleko nikdo, za mnou daleko nikdo, já nakonec dokončuji za necelých 57, nohy v klidu, ale je mi blbě, sotva zastavím, je píchání pod žebry tam, kde na začátku, jenom se mi navíc točí hlava a je mi na blití. Prostě lahůdka.
Nebudu nijak bilancovat, kde se staly chyby asi vím, že jsem přetaženej vím taky, že jsem dokončil jsem rád úplně nejvíc.
Teď kašlu na psaní a jdu zkusit špatný fyzický stav rozehnat na Labuť s krůtou a kamarády. Hezký večer:-)
P.S.: koho by to zajímalo, tak trápení je zdokumentováno zde.