Softreset s následným hardresetem, zatím teda bez hardu:-)

K napsání tohoto článku se chystám už drahnou dobu, ale nějak nemám poslední dobou do psaní chuti, ani nějak extra času.
Když jsem před dvěma lety absolvoval jako doprovod školu v přírodě, byl jsem pevně přesvědčen o tom, že jde o moji sic první, ale i poslední akce tohoto charakteru. Jasný to důkaz pravdivosti tvrzení agenta 007 "never say never" :-).
Po dvou letech se totiž zopakovala prakticky identická situace ve stejné třídě, se stejnou učitelkou a stejnou asistentkou (mojí ženou): škola zaplatí do školy v přírodě jenom 2 dospělé. Co na tom, že dětí je 28 a 2 dospělí nevyhovují ani zákonnému minimu, prostě nic a po ptákách. Co se tedy asi tak mohlo stát v situaci, kdy věc byla ložena: buď se najde skutečný samaritán, který obětuje týden dovolené (čti "fakt velkej blbec":-)), nebo prostě letošní třeťáci budou bez švp?
Pozorný čtenář jistě vytušil, že onen samaritán se našel v pisateli zdejšího blogu, byť byl chudák celé 2 měsíce od doby, kdy kývl, až do odjezdu zmítán obavami, zda neudělal pěknou blbost. Předem říkám, že neudělal.
Nebudu zdržovat logistikou distribuce vlastních dětí po dobu týdenní nepřítomnosti rodičů, resp. máte-li ochotné rodiče na penzi ve stejném městě, jste prostě gratulováníhodni a není o čem psát a můžete se vesele věnovat dětem cizím:-). Letos byla celkem zásadní změna oproti předloňsku v tom, že třída jela sama a vlastně i druhá změna, dost zásadní: z prvňáků nám vyrostli třeťáci:-), ježiš a vlastně i třetí, jelo se jinam. Sice zase do Hostýnských vrchů, ale tentokrát na osvědčenou Chatu pod Obřany, ale k tomu se ještě dostanu, protože jsem se zase rozkecal a přitom se teprve chystám odjet.
V pondělí ráno to řešíme logisticky optimálně: všechny "krámy" naložím do našeho auta, následně pomůžu naházet kufry do autobusu, načež se v závěsu za ním (s kolem na střeše ;-) rozjedu do místa pobytu.
Zde jsem velmi příjemně překvapen: v celém objektu není kromě nás nikdo další, no paráda! Rozhodíme děti na pokoje, necháme vybalit a dáme krátkou prohlídku okolí před obědem. A už ten je zážitkový, jedna z holčiček ve frontě na jídlo zvrací tak vydatně, že je kromě jejích potřeba vyprat ještě další 3 kalhoty okolostojících a asi 6 papuče, dobrej start. Odpoledne musí tedy Marta jako zdravotník zůstat s marodem na chatě a doufat, že se to obejde bez teploty, aby mohla na škole zůstat. My s Naďou tedy balíme zbytek dětí a vyrážíme odpoledne zahájit výběr místa na výstavbu "domečků" a taky se podívat, jak se okolí od mých mladých let změnilo. Na sousední objekt, chatu Valašku jsem totiž v dětství několikrát ročně jezdil. Dojdeme až k zatopenému lomu, který je plný pulců, čímž výprava získává zážitkový charakter pro většinu dětí, jež živého pulce ještě neviděly. Jsou tak zaujaty, že návrat na večeři stíháme jenom taktak. Pacientce je, bohužel, hůř, horečka, večer si ji tedy odvezou rodiče, což chuďa obrečí.
Po večeři si jsou děcka vymyslet názvy pokojů a namalovat loga. Mí favorité jsou jednoznačně pokoj číslo 12:

Pro ty se slabším zrakem jenom upřesním, že team se pojmenoval skutečně Hollywood playboys, zajíček v názvu snad ani nepotřebuje komentář (třeťáci :-D). Další skutečnou "perlou" byla holčičí parta Empétrojky, další už byly celkem standardní názvy jako Piráti, Machři, Dalmatýnky a tak. Pozoruhodným jevem je, že tahle parta (jakože playboys:-) vyhrála bodování úklidu a druhý nejlepší pokoj byli taky kluci. Holky by se nad sebou měly zamyslet.
Úterý ráno začínám časně. Večer totiž Nadi a Martě dorazila smska, že jakýsi dementní výkaz nemůže kdosi otevřít a je potřeba, aby ho poslali znova příroda nepříroda. Tak "pan učitel" sedl v 5 ráno na kolo (aby byl do budíčku zpět), otočil se doma, přeposlal ten pitomej soubor a vrátil se zpět. (vtipná poznámka je, že výkaz se vrátil k doplnění 3 týdny po návratu ze švp, takže to musel byt fakt hořák jaxviňa).
Asi nebudu dál líčit den za dnem, protože zážitků bylo znovu nepočítaně, jenom snad obecně.  S třeťákama se daleko líp "pracuje" než s prvňákama. Už se třeba dají nahnat do koupelny a jenom zkontrolovat, jak se sprchují. Po velkém překvapení, kdy se nám jeden hoch osprchoval zabalen do ručníku, po chodbě tak totiž začaly běhat holky, po nich i kluci a tenhle se ještě v životě (údajně:-)) nesprchoval, jenom koupal, tak zápalu nadšení vletěl pod vodu i s ručníkem, už probíhalo sprchování na pohodu.
Jako dvornímu fotografovi se mi povedlo několik krásných fotek třeba na olympiádě při trojskoku pár parádních švenků, s ohledem na háklivost zveřejňování fotek cizích dětí je sem ale dát nemůžu. Co sem ale dát můžu je krásná fotka mloka, kterého jsem vyfotil foťákem strčeným do pařezu, na který jsem ani pořádně neviděl. Tak doufám, že se bude líbit:-).
No, ale můj favorit jump sem stejně dám:-)

Jako cyklistovi se mi nedařilo vůbec. Kromě úterního výletu jsem dostal "vycházku" ještě ve čtvrtek v odpoledním klidu a objel si aspoň pár z plánovaných kopců, jinak jsem ovšem rána prostě nedával. Večerka ve 21:30 a poslední odpadající kolem 23:00 moc šancí na denní vstávání v 5 prostě nedávají. Nemluvě tedy o narůstající únavě jenom z denního provozu:-).
Z nových zážitků jsem byl donucen jet na koni. Z principu jsem velmi nedůvěřivý ke všem zvířatům, která mám výškou nad kotník (navíc tedy k hlodavcům, pavoukům a tak. Asi proto máme doma psa a 2 morčata :-)), takže při výletě za projížďkou ke koním jsem byl s rolí fotografa velice spokojen, výmluva se hodila: musím přeci vyfotit všechny, tedy i ty, kteří pojedou v poslední rozjížďce, kde zbýval volný kůň. No jak na potvoru došly akumulátory ve foťáku (což je poznat, protože zajede objektiv) a náhradní jsem neměl nabité. Kurec palec, nehrozit mi pohrdání bezmála třiceti třeťáků tak mě na něj nikdo nedostane, takto jsem ale musel. A výsledek? Kdo čeká nadšení, bude zklamán. Nikdy víc! Je to hrozně vysoko, tak divně se to natřásá, nemluvě o tom, že pedály jsem hledal taky marně, byť jakési zárodky klipsen no provázkách mělo:-)).
Rovněž musím zmínit, jak mohou moderní technologie povzbudit upadající fyzickou kondici dorůstající generace. Na nejdelším pochodu pobytu totiž na zpáteční cestě mnohým již docházely síly a vypadalo to, že snad nestihnem večeři, považte! Jako prozíravý muž jsem ovšem sebou měl i autonavigaci Garmin 3790, která obsahuje i turistické mapy ČR včetně plastického zobrazení. Stačilo vytáhnout, zaměřit a i ti nejpomalejší propadli změně nadmořské výšky za pochodu a zapomněli na bolavé nohy i těžké batohy. V této souvislosti mám ještě jednu krásnou historku, kdy jsem sledoval jednoho z hochů, jak se hrbí pod batohem a potěžkaje ho povídám: " Ty tam ale Tome musíš mít pořádný šutrák". Odpověď mě odzbrojila: "Jasně, vypadá jak samopal". Já jenom doplním, že vážil tak 9 kilo :-))))
No a to je vlastně celé, ve čtvrtek jsme zvládli táborák, stezku odvahy (vyjít na ni zvládly jenom 2/3 dětí, možná jsem to s "iniciační historkou" trochu přehnal:-) a jelo se domů. Já naložil do auta opět provozní věci, nachystal kufry k východu, ale vyjel dřív, protože mě čekala cesta k hardresetu, ale o tom zase příště.
Se zpožděním musím doplnit odstavec o rekreačním středisku "Chata Pod Obrany". Jde o bývalou odborářskou chatu TOS Kuřim, kterou její správci zprivatizovali a do dnešních dní provozují. Objekt prošel jenom udržovacími rekonstrukcemi, takže celé zařízení má ještě "rustikálně-odborářskou patinu". Nejsem nijak zpovykaný, takže mi to nevadilo, naopak, v podobných zařízeních jsem jako dítě zažil spoustu krásných týdnů ať už s rodiči, prarodiči, nebo na různých dětských pobytech.  Pominu-li tedy interiér, péče o děti (i o dospělé:-) byla ze strany paní šéfové i ostatního personálu naprosto příkladná. Strava vynikající i známí problémoví strávníci jedli všechno a fronty na přídavky (a že porce nebyly malé!) byly jasným potvrzením kvality a pan kuchař byl navíc veselá kopa, takže jídlo včetně distribuce bylo vyloženě zážitkové:-). I s ohledem na celkem velkou vzdálenost od silnice a bezprostřední blízkost lesa jde o bezva místo pro rodiny s dětmi. Takže na tomto místě díky paní Žákové a jejímu kolektivu.

Hm, no sportovní blog to v poslední době nějak není, tak snad jenom chlubící poznámka, že tento týden už mám při pátku 318 km na kole, první klus po půl roce a 2,5 hodiny tanečků. Celkem nějakých 13,5 hodin. To snad nemá ani Alda.
Tak hezký víkend přeju!