Snad konečně po nemoci a co tak nějak s tréninkem dál?

Tak mám za sebou 17-tý den práce i skoro všeho ostatního neschopnosti spojené s pojídáním rozličných antibiotik a od zítřka jsem dotkorkou z plicního puštěn (nijak závratně ochotně tedy, vyhrožovala ještě týdnem, ale to už by mě asi fakt švihlo) do pracovního procesu. Ještěže jsem kancelářská krysa se stolem mimo průvan, protože jinak by se ukecat nenechala :-).
Sice jsem byl "houmofisák", ale i tak má člověk doma spoustu času na přemýšlení o hovadinách. Zejména tedy ve druhé polovině domácího pobytu, kdy povolily záchvaty kašle, ze kterých mě bolely i prsty na nohách. Venku krásně, doma vedro, kolega syn Matýsek se zápalem plic, manželka ještě s prázdninami, no prostě báječná ponorka. Kolem řada sportovních blogistů bojuje s demotivací, nechutí a já mám problém přesně opačný. Čím déle jsem doma, tím větší mám cukání. A musím si je nechat zajít, protože po dobrání ATB je mi nařízeno ještě minimálně 14 dní bez pohybu. Celé to asi nevydržím, ale na nějakou lehoučkou aktivitku minimálního rozsahu si stejně dříve než přespříští týden netroufnu. Přece jenom asi bude lepší nechat tělo trochu orazit, když už si tak razantně řeklo o pauzu. Protože má ale člověk ve všem zlém hledat něco dobrého, vidím, že přípravu na příští rok budu moci zahájit dříve než kdykoli před tím a hlavně opravdu odpočatý. No pánové, kdo z vás (kromě Aldy:-)) to má?
Tím se ovšem dostávám k jádru pudla. Přípravu sice zahájím, už se na to těším, ale v čem tedy nemám naprosto jasno, je, k čemu by ona příprava měla vlastně směřovat. Jediný závod, který mě letos opravdu hodně bavil, bylo dálkové plavání. Logicky se tedy nabízí možnost prioritizovat plavání. Jenomže: rozumně (tzn. jednotka aspoň hodinu a ve skupině) plavat se dá jenom ráno a aby to mělo smysl, chce to minimálně 3-4x týdně. Při minimálně jedné, častěji dvou dnech na služebce týdně to znamená, že v pracovním týdnu nebude ráno prostor na běh, což mě žádným obzvláštním nadšením taky nenaplňuje. Zejména s ohledem na nadváhu, která už teď je po bezmála třech týdnech marodění nepublikovatelná  a za dalších 10 dní skoro určitě neklesne, je omezení běhu vyloženě nežádoucí. Velkou neznámou taky je, jak dlouho by mě plavání vydrželo bavit, protože když jsem loni kvůli kotníku nemohl nic jiného dělat, stačilo pár týdnů na to, aby se mi nechuť k drcení bazénů získaná v dorosteneckém věku opět vrátila. Jako mírně obměněná alternativa se nabízí kombinace plavání a posilky, která by přes zimu asi jako úplný indoor až tak nevadila, ale start outdoorových aktivit na jaře by asi byl náročný a kdo ví, jestli bych se k němu v nějaké trochu větší míře odhodlal.
Druhou variantou je zkusit ještě jeden rok enduraining. Mám tam nějaké předplatné, stačilo by trochu "dosypat"  a budou opět plány jako letos. Aspoň v této variantě mám zcela jasno s cimrmanovským "tudy ne přátelé". Denní rozpisy jsou něco, co až na řídké, krátkodobé a speciální případy nebudu v dohledné době absolvovat. Mám rád věci dobře zorganizované a když realizace pokulhává z důvodů vnějších, vnitřních či kombinovaných okolností, jsem z toho nervózní. Takže detailní plán předem zavrhuji. O nějaké volnější možnosti spolupráce se budeme s Milošem ještě bavit.
Třetí varianta je zopakovat si rok 2008, kdy jsem na tom byl aspoň na začátku sezóny objektivně nejlépe za poslední roky. Princip byl jednoduchý: spousta naběhaných vytrvalostních kilometrů přes zimu. Těch bylo letos výrazně méně a myslím, že to nebylo dobře. Tady je ve hře ještě nějaké zpestření, třeba naučit se trochu na běžkách, pořídit si hole na nordic walking, nebo se po letech ukecat a občas vyjet na starém biku i v zimě. Každopádně to byla příprava bez denního plánu a bez z toho plynoucího stresu.
Všechny tyto tři možnosti sebou nesou jednu "potřebu", kterou je stanovení nějakých cílů, tedy nejspíše závodů. A to je kámen úrazu. Letošní běžecké jaro bylo vyloženě tragické (důvody jsou nasnadě), cyklistika je další kapitola sama o sobě a potupné zkrácení Mamuta je toho dokladem. No a triatlon, to je pro mne největší otazník. Na letošek jsem se hodně těšil a to těšení mě přešlo. Nezávodil jsem skoro vůbec a mám-li být upřímný, vůbec mi to nevadilo a ani dneska nemám pocit, že by mi něco uteklo a mělo chybět.
Čtvrtá a poslední uvažovaná varianta je vůbec nic neřešit, dělat něco podle chuti, k ničemu nesměřovat (tedy samozřejmě směřovat k duševní hygieně, která je primární posláním sportu v mém případě) a o případných závodech se rozhodovat na poslední chvíli podle aktuální chuti s tím, že když žádné nebudou, nic se neděje. Tato varianta je asi "nejzdravější", jenom nevím, jestli bych se v takovém případě až moc neflákal.
Každopádně mám ještě asi týden na to, abych se válel, pak se musím trochu rozběhat, abych Grymovskou desítku aspoň v kuse uběhl, když už to letos nebude o žádném útočení na osobák a od půlky října budu snad už mít rozmyšleno, co si se zimou počít.