Grafiman 2010, tudy cesta (minimálně pro mne) nevede

Závody Dušana Kyjanky pro mě byly zatím vždycky srdeční záležitost. Na jeho 1., olympijském triatlonu v lomu v Nové Vsi jsem se v roce 2006 definitivně rozhodl, že bych měl něco dělat, protože když jsem viděl ten svůj metráček na fotkách, bylo to k zblití.
Když v následujícím roce zařadil na konci května HIM, rozhodl jsem se tam definitivně jet ještě ten rok Otrokovice a na olympijském v červenci jsem si pak zajel osobák, který asi jen tak nepřekonám. Už v tomto roce jsem ale brblal, protože závod se přesunul do Litovle na náměstí a dvě depa mi nějak nepasovala a nepasují dosud. Aspoň to ale bylo docela blízko.  Vize pořadatele přinést závod k lidem a dotáhnout publikum se za 3 ročníky naprosto nepodařilo, ostatně kdo by v červencových vedrech marnil čas na náměstí sledováním totálně zplavených zoufalců, že :-)
Když se loni začaly vést řeči, že lom v Nové Vsi je na hranici kapacity, začal jsem tušit změnu a ta se letos skutečně dostavila. Názor na to, jaká ta změna byla, si nechám až po vylíčení mého prožití závodu, nicméně nedomluvit už v předstihu "After Grafiman party", na závod bych už podle nástřelu tras nejel. Takto mi to ale bylo hloupé:-)
Pojďme tedy k závodu. Ráno jsem naložil Aldamana  a v pohodlném předstihu jsme vyrazili na místo, tím bylo "olomoucké moře" pískovna u Nákla. Vodní plocha je to obrovská, vodá krásně čistá, místo k parkování už po deváté ráno celkem daleko od prezentace. Než se regnem (fronta, moc rychle to nešlo), popakujem, pozdravíme se známými, je tady pomalu start. Ještě 10 minut před ním si vzpomenu, že nemám čepičku, tak bos utíkám za Hankou pro klíče od auta, do auta pro čepku a zpět. Uff, start stíhám s odřenýma ušima a protože se mi nechce mezi 177-ti závodníky "vařit", stoupnu si úplně vlevo a šup, plavem. Do závodu jdu se záměrem se moc nehonit a u plavání to taky dodržuju. Plavu na techniku, vysoký loket, nádech na 4-té tempo, prostě prima. Dobře jsem si vybral stranu, 1. "bójka" je dost daleko, pole se poměrně roztahá už před ní, čili žádná mela. Onou první bójí je pěkná loď, je skvěle vidět, orientace výborná. Bohužel, na 2. už asi loď nezbyla a tak je tato "normální" a je ji pro změnu vidět mizerně. První kolo plavu v klidu sám a je to fakt paráda. Voda má ideální teplotu kolem 22-ti stupňů, je mi líto gumařů, přicházejí o prima pokoupání:-). Někde u lodi docvaknu skupinku, za kterou se pak pěkně vezu až do cíle plavání na 44-tém místě. To není zlé na těch 650 červencových odplavaných metrů na Oseckém TT:-).
Na kolo se docela těším, má být rovinaté, moc nefouká, to by mi mohlo svědčit. Začíná se pár kilometry na otočkový úsek, který je uzavřený a s novým asfaltem. Vyreklamovaný Zipp dorazil v pátek v poledne a teď mi hezky zpívá. Chvílemi to fouká do ksichtu, chvílemi do zad, přestože jedu kolem 34kmph, jede přeze mne jeden pilot za druhým. Hned v úvodu otáčkového úseku mě předjíždí oddílový kolega Jarda Zdráhal, kterého pak vidím před sebou celé kolo. Stejně tak vidím celé kolo Tomáše Langhammera, chvíli jede vpředu on, chvíli já, samozřejmě čistě, na rozdíl třeba od závodníka, který sotva projede rozhodčí, už visí za někým. Místy mi přišlo, že jezdí regulérní balíčky, kterým rovinatá trať sváděla. Fádní, skoro bych řekl nudnou, rovinku zpestřují dvě krátká stoupání na nadjezdy kolejí, jinak pořád rovina a jedna prudká zatáčka. Snažím se držet výkon kolem 200 wattů, tepy kolem 150-ti, otáčky přes devadesát. Poctivě jím, piju (aspoň myslím), nicméně kolem 50-tého km mě začínají bolet nohy. To moc neznám! Dolů jde výkon i kadence a tím pádem, samozřejmě i rychlost. Jak jsem zpočátku na Aldamana najížděl, tak už nenajíždím, dokonce ani Petra Vabrouška s Martinem Matulou nesjíždím, divné :-).
Na poslední otočce už toho mám celkem dost a (nesmyslně) se začínám těšit na běh. Občerstvovačka se po 3-tím kole už jenom projíždí a začíná nejbrutálnější část cyklistiky, stoupání před cílem. Není prudké, ale ve vedru ty 2-3 kiláky do kopce stačí a zapomínám na čas po 2:50, ve který jsem původně doufal, když Dušan sliboval trať na osobáky. Možná by i byla, kdyby neměřila bezmála 93km i tak jsem byl s časem 2:56:53 celkem spokojen, přestože byl až 108-mý.
V depu nikam nespěchám, čas je zatím dobrý, takže v klidu roluju podkolenky, obouvám se, lelkuju, až vedle mne usedá Aldaman a dokonce vybíhá dřív než já. Beru si pití a vycházím na trať. Hanka fotí, tak pro fotografku popoběhnu a chvilku to i vydržím. Z Prachárny je to do města z kopce, zdá se mi, že to jde. Mrknu na budíka, 170 bpm, tempo 6:15 a to jdu z kopce, kuva fix, to nevypadá dobře. Po 1,5km mám definitvně dost, hučení v uších, mžitky před očima, moták. Na večer je plánovaná Labuť, raději si nechám divy udatenství ke krůtě a pivu. Poprvé v životě tedy balím závod. Jestli něco cítím, je to úleva, ani zklamání, ani frustrace, ale úleva. Cestou zpět potkávám borce, kteří do toho jdou a vůbec jim nezávidím. V cíli vrátím chip, Hanka je ochotná mne zavézt pro auto, čímž se vyhnu očekávaném pozávodnímu blázinci a stíháme to zpět ještě před doběhem Petra Vabrouška. Můžeme tedy vyhlížet další závodníky. Na lavičce potkám Šewyho Katku a jak se mně zdálo, kterak je Pavel odhodlaný, Kačce se zdál odhodlaný méně i podle ubíhajícího času bylo zřejmé, že prožívá očistec. V depu potkávám Jirku s Henrym III, Jindra dokončil, Jirka dopadl podobně jako já, jenom na trati vydržel déle. Těsně před 6-tou hodinou závodu dobíhá Alda, do skoku mu moc není, tak mu aspoň posbírám věci a vyzvednu kolo včetně instalace na auto. Labuť je objednaná od sedmi a já pomalu začínám propadat nervozitě. Šewy pořád nikde, Vavis taky, dorazí aspoň Téčko. Oba kluci podle něj mají problémy. No na aspoň na Šewyho počkám, abych se ubezpečil, že jsem se zabalením udělal dobře a skutečně, vypadá výborně, správně jsem se rozhodl.
Rozdám ještě poslední pokyny kudy jet do Přerova a k Labuti a jedu domů. Nejdřív odevzdat Aldu, pak domů, rychlá sprcha, taxík a honem ať jsme na místě. Stíháme jen taktak, ale nikde nikdo. Nikdo nebere ani telefon a kolem půl osmé už pomalu propadám panice docela.
Slézat se to začíná až před třičtvrtě na osm. Aldovi první, Jirka s manželkou a pak už šup sestava se zaplnila. Jako poslední dorazil Šewy, když se zrovna začínalo porcovat:

 a hladoví strávníci netrpělivě očekávali naložené talíře s hladem vesměs umocněným konzumací výtečného přerovského kvasnicového ležáku:

 někteří hladoví byli již tak zesláblí, že ani nebyli schopni zadávat objednávky na pití:

 Bezprostředně po jídle už ovšem tváře účastníků kromě výživné stravy sestávající z grilované krůty (viz. obrázek číslo 1), bešamelové omáčky s nakládanými cibulkami a čerstvě pečenými bagetkami jako přílohou, napínal i úsměv:-))

 Tomáš přemýšlel po jídle o tajích úplného ponoření, zatímco Šewy, který pěkně ladil barvou tváře s barvou trika tušil, že Canon jeho nazelenalé líce trochu vyretušuje a smál se tomu:-)

 Návštěvou na poctil rovněž špičkový manažer, hráč pingpongu, uživatel Sporttracks i ironman TomX, který taky zabalil, ale piva se nebál :-D

 Solidní rozpoložení s plným břichem vykazoval i železný úředník Alda s manželkou i kolega balič Jirka rovněž s manželkou

 Laďa s Téčkem a Vavisem zařadili vážnou debatu:-)

Někde v těchto místech fotoreportáž končí, protože jsme si dali s Peťou vítězný doutník a pak už jsem nějak nefotil a raději se věnoval konzumaci, kterou jsme úspěšně ukončili v jen lehce zmenšeném kruhu těsně před druhou hodinou ranní. Prostě pěkný večírek, na kterém neshledávám chybu. Kdo nepřišel a byl pozván, zaváhal. Doufám, že se nám akci podaří v podobné sestavě zase někdy zopakovat.

Na závěr si dovolím poznámku o celkovém dojmu ze závodu, který nebyl vůbec dobrý. Nemám prostě rád dvě depa, ale i tak byla výrazně hůře vybraná než v Litovli. 1. depo je asi jedno, byť prostředí v novoveském lomu je daleko příjemnější než na Nákle, obavy z počtu závodníků ale ještě beru. Ovšem zázemí hotelu Prachárna bylo podle mého názoru normální malér. Velkoryse prostorově připravený prostor zel v průběhu závodu prázdnotou, protože ani doprovodu se většinou moc nechtělo tvrdnout na place před hotelem pár metrů od dálnice. Běh městem moc komentovat nemůžu, ale nicméně z pohledu doprovodu dojel tento na koupaliště, kde viděl svého závodníka plavat a odjet na kole. Kolo by mohl sledovat, kdyby si jako masochista šel stoupnout 8km daleko na silnici, uff. Normální asi přejeli na Prachárnu, kde kromě stanu s lavicemi nebylo nic, asi i proto tam doprovodu působilo poskrovnu a navzdory snaze Vlada Barona (občas ulítaval, ale to se v tom zmaru absence publika dá pochopit) si nezatleskali ani závodníci sami. Vyjadřovat se třeba k nedisciplinovanosti řidičů, kteří v klidu parkovali na příjezdové komunikaci k hotelovému parkovišti, takže se na ní potom nemohla vyhnout auta snad ani nemá smysl. Tady pořadatel selhal totálně.
Pokud se bude příští rok závod konat na stejných tratích (zejména tedy depech), bude tentokrát již beze mne. Nebýt společenské části, hodnotím sobotu 10.7. jako nevydařenou, takto můžu jenom říct: konec dobrý ale začátek.....