Olympijský TT Grafilit 2008, asi konec závodní sezóny

Na tuto sobotu jsem se skutečně těšil. Loni se mi v Nové Vsi nad očekávání dařilo a tak jsem doufal, že to letos bude zase prima. Červík pochybnosti hlodal zejména kvůli průběhu posledních dvou měsíců, kdy jsem prakticky netrénoval. Sice jsem nějak přežil Moraviamana, další sobotu Osecký triatlon a minulou sobotu Baldatlon, ale mezi tyto závody jsem vložil celkem 4 „tréninky“ (1x plavání, 2x na kole do práce a jeden běh ve středu před Grafilitem).

Navíc už pár dní se cítím dost mizerně. Spousta práce, málo spánku (průměr 6 hodin na noc mi do pohody ani omylem nestačí) a vůbec nějaký všeobecný sportovní (nejen) kopr. Od závodu jsem očekával nakopnutí do pozitivna.

A skutečně, navzdory spíše strašidelným předpovědím se počasí ukázalo jako dobré, možné až příliš teplo, ale vyvézt rodinu do lomu u Nové Vsi stálo za to. Voda luxusní, čisťounká, pláž s navezenými kamínky na vstupu do vody je skvělým počinem.

Závodníků se nakonec zúčastnilo 104, což je rozhodně zajímavý počet a svědčí o rostoucí popularitě závodu.

Hned úvod vypadal optimisticky, registrace bez fronty, oznámení o zákazu neoprenů následovalo po chvíli. Dobrý, šprckaři nervózní, že pomůcky musí ponechat otálet, to mám rád. Start je z „trychtýře“ ohraničeného páskami. Přestože je tato skutečnost opakovaně zdůrazňována při rozpravě, dobře třetina závodníků postává kolem i před páskami, aby se na poslední chvíli cpali do předních pozic. Což o to, kdyby to aspoň většinou byli plavci k něčemu! Tak tomu ovšem není. Hned po startu jsem nucen rozdat tolik ran, jako už dlouho ne, abych se procpal přes ucpávku pomalíků, kteří asi zapomněli, že nemají gumy a reálně patří plavecky jinam. Nějaký trouba mě také potáhl za top, čímž mi stáhl tepák k pasu a já se celý závod bál, že ho někde potratím. Tím pádem mi taky odskočila vedoucí skupina asi o 30m, což se mi už do konce nepodařilo stáhnout. Nicméně plavalo se mi standardně, což značí, že dobře až od třetího okruhu ze tří. Výsledný čas 23:30 je asi můj nejlepší výkon na 1500m, ale v otevřené vodě je vždy otázkou přesná délka. Dnes to stačilo na 14-té místo po plavání. Na havajského účastníka Kubu Chmelíčka či Ondru jsem po plavání ztrácel necelou půldruhou minutu. Tím ovšem také veškerá pozitiva končí. Už při výběhu do depa jsem cítil, že to dneska nebude vončo. A taky ne. Sedám na kolo a podle Garmina tepu 175. Ty jo a to i na konci sjezdu z Chudobína, na jehož začátku mne předjíždí Robert Fojt a za ním jeden závodník po druhém. Vůbec se na kole trápím, tepu vysoko jako hrom, cítím se vyhořelý jako jako jaderné palivo v meziskladu u Temelína. Po otočce se k tomu ještě přidá protivítr, poskočení na díře a ztráta bidonu (nechal jsem ho tam, kdybych zastavil, tak to asi vzdám). Je mi tak blbě, že vážně přemýšlím o tom, že na běh už nenastoupím. Kolo končím s průměrným tepem 168bpm!!! v čase 1:17:31, což je zhoršení proti loňsku o více než 5 minut. Ten je celkově 72-hý. V depu je mi hanba vzdát a jdu na běh. No běh, tak tomu ani říkat nejde. Do třetího kilometru to jakž takž jde, ale cítím, že konec se blíží. Začíná mi zaléhat v uších, obracet se žaludek, přestávám zcela vnímat okolí. Měním si jméno na Death Mrtvolsson. Jediné, co registruji, je jeden běžec za druhým jdoucí přede mne. Do otočky se vydržím ploužit klusem, přičemž průměrně tempo klesá rychle k 6-ti minutám na kilák. Po otočce jsem definitivně hotový a přecházím do chůze, resp. poměrně pravidelných chodeckých vložek. Chvílemi ztrácím orientaci, mám totálně dost. Ve 30-ti stupňovém vedru mne i na slunci slévá studený pot. Do cíle se sotva dopotácím a trvá drahnou dobu, než jsem schopen normálně komunikovat. Čas běhu 1:05:45 je zhoršení proti loňsku o více než 14 minut a výslený čas 2:46:46 je o téměř 20 minut horší, než čas loňský a značí 77 místo. Přestože čekáme na trika více než hodinu, jsem po přejetí zpět do lomu pořád hotový. Vezu ženu s dětma ke švagrům na oslavu a sám se vracím domů, vyskládat věci, kolo a dojít za nimi. Tašky a kolo vynáším do druhého patra na 2x a výsledkem je tma před očima, totální zpocení a podlamující se nohy. V tak mizerném stavu jsem nebyl snad ani po Moraviamanu (pozn. 1. desítku na maratonu loni v Otrokovicích jsem měl lepší, než tu dnešní v Litovli).

Jsem skutečně frustrován, unaven, demotivován. Snad to v nějakém rozumném čase přejde, v opačném případě jsem letos dozávodil a kdo ví, jestli jenom letos.