deníček Ječmínka Máselníka

2012 leden, kurňa konečně trochu kosa na kole

2012-01-31T20:54:00.000+01:00

Máme tady první letošní měsíční bilancování. A je docela co, přestože rozjezd po výrazně prohýřeném Silvestru nevypadal moc novoročně entuziasticky a ani zahájení plesové sezóny mi moc do noty nehrálo.
Do Nového roku jsem si řekl, že bych měl zatím jezdit aspoň 500km měsíčně (venku), odběhnout aspoň stovečku, něco odposilovat, když bude aspoň trochu morál i trochu odplavat no a tančit až do roztrhání střevíců :-).
Ten poslední bod byl asi nejlehčí, protože už nám začaly začaly zlaté kurzy taneční školy Šrámkových a navíc ještě dojížděly kursy salsy, kterou jsme zařadili na podzim po ukončení kursů stříbrných, ale nějak organizačně nevyšlo dojet lekce do konce roku a 3 tak zbyly do ledna. Tím pádem nám v lednu vykvetly 3 neděle, kdy jsme ráno 10-12 tančily v tanečních a 15-17 drtili latinské rytmy. Zejména kombinace 2 + 2 ráno samba a odpo salsa dala nožkám pěkně pokouřit. Asi i díky tomu jsem na parketu (a to nepočítám plesy:-) odkroužil téměř 20 hodin.
Pro remcaly, že tanec je houby, jsem si pořídil garminí čidlo kroků a jednu tančírnu změřil. Docela zajímavé, řekl bych.
Pak tady máme běh. Klaplo jenom 94km, dneska jsem dojel z kola tak zmrzlej, že už prostě nebyl morál ještě jednou do té kosy vyrazit. Jelikož jsem teď totální pomalík, trvalo mi to skoro 10 a půl hodiny.
Dalším důvodem/výmluvou je taky to, že jsem předminulý čtvrtek hodil na zamrzlé kaluži záda jak blázen a narazil si jak hrudní páteř, tak i obě zápěstí, což mě limitovalo asi týden v běhu a skoro 14 dní při cvičení. Ale přežil jsem, zápěstí už gut, záda cítím, ale už to taky ustupuje.
Posilovna je další kapitolka pro zimní radovánky, v souvislosti s výše uvedeným ale už skoro 14 dní neposiluju. Z toho plyne víceméně srandovní 3,5 hodiny.
Zase jsem ale vlezl do vody, kde jsem zvládl neuvěřitelné 2 hodiny a 6,5km, což je více než třetina mého loňského objemu za celý rok :-P.
A jsme u kola, protože to nejlepší na konec, že jo:-). Kromě hromady dní, kdy jsem musel "Prahovat" nebo řešit nákupy cestou z práce, mám 100% dojíždění do práce na kole. Za leden to hodilo 553km za skoro přesně 25 hodin. Kdybych nelaboroval s defektama (krásný tmavěhnědý střep, který jsem našel až na potřetí, kdy jsem mimo jiné zjistil, že třeba duše s autoventilkem nejde do každého ráfku, zejména pokud člověk používá duše ventilky galuskovými:-).
No samolibě musím říct, že poslední 2 výlety tento týden v teplotách po -10C jsou opravdovým zážitkem. Zejména dnešní pachtění proti větru v -13C cestou z práce mě stálo fakt hromadu sil. Ale rozmrzání je fajn, mám ho rád :-).
Na konec jenom shrnutí: kdo pilně počítal vyšlo mu, že jsem pohybovými aktivitami strávil lehce přes 60 hodin. Takže celkem spokojenost.
Uvidíme, jak to půjde v únoru.

1500 km s rohlíkem

2012-01-22T20:05:00.000+01:00

Dneska (sobota 21.1.) jsem završil 1500 ujetých kilometrů na "zimáku". Pokud někoho zajímá, jak se jezdí na Duratecu Torain s pohonem Gates Carbon drive a řazením Rohloff, teď se o tom může něco dozvědět, zejména tedy s ohledem na jízdu v nepříznivých podmínkách.

Tady je vidět nastrojené v plné nádheře. Blatníky dovoz z USA, u nás dlouhé prostě nejsou.

Nějaký šikula dokonce k blatníkům přidal hliníkové redukce, aby u zadního kola nepřekážely šrouby uchycení kotoučovek

Kdyby někoho zajímalo, kde vzít pořádné blatníky na 29-era, tak tady jedny jsou. Je to ale drahota. 44USD, 35USD poštovné, přátelských 360 si vezme stát za daň no a 180 kaček je manipulační poplatek za proclení. Fakt nechápu, proč to někdo nevozí k nám.
Pojďme ale k věci.
1. samotné řazení
Dá se o něm asi psát dlouho, nicméně skoro všechno už bylo napsáno. Za mne bych řekl, že je řazení opravdu pohodlné, možnost zařadit v klidu je super zejména na křižovatkách, při rozjezdech do kopce, když se člověk musí vyčůrat nebo zvednout telefon atp.
Pro zařazení nesmí být náboj v tahu, čili je třeba povolit ve šlapání. Dá se to naučit, ale v prudkém kopci je to už trochu problém a pro rychlé řazení třeba v závodě to asi není "pravé ořechové", na moje ježdění určitě nevadí.
Demontáž zadního kola je překvapivě jednoduchá. Uchycení řadících lanek je v samostatném segmentu, který je k vlastní nábě přichycen na dvou trnech jedním šroubem s velkou hlavou. Ten po povolení pouhou rukou umožní segment sejmout a kolo vyndat. Operace na pár sekund. To už mám potom větší problém se trefit kotoučovkou do mezery těla brzdy :-).
Co bych viděl jako asi jedinou nevýhodu, tak trochu větší hlučnost na lehčích převodech, konkrétně od rychlosti 7, kdy "sedmička", dělá fakt kravál, pak se to trochu lepší, ale pořád je dost slyšet. Jde ovšem jenom o hukot, žádné mlácení nebo tak něco, čili zvyknout se dá.
2. řemen
Je opravdu na samotnou kapitolu. Oproti řetězu naprosto tichý, nemůže se do něj chytit případná nohavice a protože se nemusí moc mazat, jenom trochu na vnitřní straně, vůbec nešpiní černým neřádem.
Naprosto mu nevadí vlhkost, což je u zimáka paráda, žádná rez či tak něco.
Ještě o něco parádnější věc je ale klecová konstrukce převodníku, díky které má řemen neuvěřitelnou samočistící schopnost. Sebevětší neřád během pár protočení klikama opadá a jedém. Super!
Nedávno jsem narazil na článek, který se vyjadřuje k životnosti řemenu velmi optimisticky. Doufám v podobnou zkušenost.
3. postřehy k ježdění v chladnu
Základem podle mé zkušenosti není ani bunda, ani čapáky, ale pořádné botky, rukavice a čepice. Všechno ostatní se dá nějaký čas vydržet v relativním nepohodlí chladu, ale "periferie" prostě ne. Při teplotách pod nulou (letos jich zatím u nás moc nebylo) se mi skvěle osvědčila kukla pod přílbu.
Boty jsem nakonec zvolil "normální" polokotníkové goretexové pohorky a klasické pedály. Jednak mi na kluzku přijdou bezpečnější, druhak se mi nechtěly kupovat zimní tretry ;-).
Nerozlučným společníkem chladu je také tma. Té čelím následujícím způsobem:
- přední světlo poháněné dynamem, konkrétně SON Edelux. Má úzký kužel, takže svítí pěkně daleko. Na jízdu po asfaltu naprosto dostačující. Jako druhé vozím bateriové (battery pack je v taštičce za představcem) se svítivostí 900 lumenů, tedy ještě výrazně výnnější než SONa, které používám v terénu nebo za horších podmínek.
- vzadu vozím Sigmu Cuberider (svítí i do stran) a Sigmu Tail Blazer. Kromě toho vozím v tašce ještě jednu od Force, kdyby se cokoli stalo, ať nejsem beze světla.
Z pasivních prvků vozím reflexní válečky na špicích (jsou vidět na fotce), reflexní pásky nasazované na ruce a reflexní obal na batoh. Celkově bych řekl, že svítím jak vánoční stromeček :-) a stejně jezdím po prakticky nepoužívaných cestách.
Co se týče pocitů, nejsou asi úplně adekvátní, protože na Hané jaxi zima letos ještě vlastně kromě asi 3 hodin nebyla, každopádně jsem ale nadšen. Jízda v chladu nutí do nízkých intenzit, člověk by neměl moc do kopců, aby se nepřehříval a potom nechládl, hlavně ovšem šetřím životní prostředí, poněvadž nejezdím do práce autem.
Zimní cyklistice zdar!

Takové nějaké bilancování jakoby na konci roku 2011

2012-01-06T15:49:00.000+01:00

Byl to takový podivný rok, ledacos se povedlo, cosi se taky nepovedlo a závěr roku se zejména pracovně totálně podělal. Protože zde ale není to správné místo pro realizování stížností na profesní život, nebudu s tím víc otravovat.
Začátek byl vyloženě zážitkový: výron v kotníku v samém závěru roku 2010 a jeho repete již v roce 2011. Zkusit se prý má všechno, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to platí hlavně pro objevitele slepých uliček, kteří po vzoru cimrmanovského "vypouštěním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne", ukazují "tudy ne přátelé" zjišťují, že "opakovaným výronem v levém kotníku běžecké výkonnosti nepomůžete" :-).
K výše uvedenému je ovšem nutno poznamenat, že opakovaný výron může mít celkem pozitivní vliv na přístup k cyklistice. Ono totiž kolo kotníku vadí daleko méně než běh a když se k tomu připojí velmi mírný konec zimy, může pacient dojít k totálnímu přehodnocení ježdní v chladnějším počasí, byť na starém křápu. Toto přehodnocení mělo 3 důsledky, ke kterým se ještě dostaneme.
Začal jsem tedy jezdit venku celkem brzo, zvýšil odolnost vůči počasí a hle, jarní naježděné kilometry začaly vypadat celkem utešeně. Bohužel, očekávaný úbytek váhy se nedostavil, protože ročník 1971, kromě toho že je i můj, je i velmi silně zastoupen mezi mými kamarády, takže tak propařený druhý kvartál jsem ještě v žádném roce svého života asi nezažil :-). Pro ty pomalejší jenom připomínám, že zmíněný ročník slavil v roce 2011 kulaté 40. narozeniny.
Taky jsme s manželkou začali tancovat, což je možná úplně nejpozitivnější věc roku 2011 s celkem jasným přesahem do let následujících. Tedy minimálně do roku 2012, kde aktuálně zrovna končíme běh salsy a 15. ledna začínáme zlatý kurz, kde se asi pár let zdržíme, nic vyššího totiž zatím Šrámkovi v nabídce nemají :-).
Z důvodu bachratosti jsem neujel ani dlouhého mamuta, který tak zůstává do letošního roku, ovšem podmínkou nutnou pro absolutorium je váha pod 95 kilo, jinak to nemá cenu ani zkoušet. 105 prostě přes ty krpály v požadovaném čase převalit nedokážu a je možné, že ani 95. Tož uvidíme.
Jinak se ovšem žádné dramatické cíle nekonaly, ony se vlastně nekonaly žádné sportovní cíle. Že nebudu běhat jsem dodržel, že nebudu plavat jsem taky dodržel, vlastně dobrý rok :-).
Tím se dostáváme k výše zmíněným 3 důsledkům výronu a jeho vlivu na cyklistickou výkonnost.
1. změna přístupu k zimnímu ježdění a to tak totální, že jsem prodal Elita Real Axioma a indoor ježdění definitivně zavrhl.
2. pořídil jsem si fakt slušného zimáka:-)
3. najel jsem absolutně nejvyšší roční kilometráž v životě
Posuneme se tedy do kategorie čísel. Odplaval jsem imozantních 14,4 km za 4:48. Víte o někom se sportovním deníkem evidujícím plaváním a majícím méně? Podobně impozantní je běh, nevypadá jako plavání jenom proto, že už jsem to prostě v závěru roku nevydržel. Celkem 228km za 24:50. Jak běh tak kolo jsou do níže za posledních 6 let rovněž rekordní :-P.
Lepší už to byla s tanečkama, kde jsme parket brousili slušných 119 hodin. Opět rekord, byť trochu laciný, neb jde o 1. rok.
No a nejlepší na konec. Krásných 9516km za 371:12. Tu desítku už jsem prostě nestihl a né že bych se nesnažil, za listopad prosinec jsem tam natlačil přes 1100km. Tož letos, kurňa!
Celkem to tedy hodilo necelých 520 hodin, což je pro mne překvapivě hodně.
Na závěr se asi mrknem na tzv. "sportovní cíle":
1) nezranit se, hlavně nějak přeskákat ten kotník mrchu
2) zkusit dlouhého mamuta s váhovou podmínkou
3) z jakýchsi pochybných důvodů jsem se přihlásil do Mělic, tak uvidím, jestli mě to do jara nepřejde
4) rozhodně pojedu Osecký triatlon, mám tam prima sázku, takže musím. Bude to prima taškařice
5) jsou i nějaké běžecké cíle, takže možná zkusím Rohálovku, to uvidím, jak na tom budu, ale Grymovskou s pólistama si rozhodně nenechám ujít
6) jo a samozřejmě najet těch 10k na kole. Technika na to je, tož s chutí do toho!

V roce 2012 přeji všem čtenářům hlavně hodně spokojenosti a zdraví, všechno ostatní už nějak zařídíte sami ;-).

Listopadové bilancování

2011-12-03T12:53:00.001+01:00

Nějak mi ten blog skomírá. Tak trochu ho vidím stejně jako s0cketka, když mám v hlavě téma, není čas nebo chuť. Když je čas i chuť, nějak chybí aktuální silné téma.
Třeba článek o reprezentačním bále Vinařství Jakubík s nedělním zakončením v La Nautice, kde byl uloven a sněden pořádný humr, mám rozepsaný už skoro měsíc. V nadšení z akce jsem se do něj pustil, nestihl ho dopsat, pak nebyl čas a když zase byl, nadšení bylo fuč. Asi ho ještě přes svátky dopíšu, ale to už nějak nebude ono, bo kouzlo krásného víkendu je v čoudu.
Nechal jsem se tedy inspirovat Aldou, který aniž by si to nechal schválit čtenáři, klidně přešel z detailního týdenního reportu na souhrnný měsíční. Asi nesmí prozrazovat tajnosti z kuchařky jeho tréninkového gurua :-). Týdenní interval se ukazuje jako nevhodný, resp. neudržitelný, nemám na to chuť. Ostatně neúspěch seriálu "do trikombinézy" z pohledu autorské impotence hovoří za vše.
Mrkneme se tedy na listopad tak nějak globálně. Po říjnovém takovém všelijakém flákání způsobeném hlavně od poloviny měsíce čekáním na nové kolo, kdy už se mi prostě nechtělo jezdit na stařičkém supíkovi, se z listopadu vyklubal celkem dost cyklistický měsíc. Přímo bych řekl hustocyklistický měsíc.
Rozhodl jsem se totiž čelit faktu brzké tmy a pokračovat v případě jenom trochu příznivého počasí v dojíždění do práce na kole. Do toho občas o víkendu na chvíli a hle, dalo 665 kiláků a skoro 30 hodin. Co se mne týče, naprostý listopadový unikát.
Slabší už to ovšem nutně bylo s během. Koncem října a začátkem listopadu jsem se docela rozběhal, no rozběhal, resp. dostal jsem se aspoň do stavu, kdy jsem nebyl z desítky 3 dny nemocnej, ale po obdržení Rohlíka (takto neoriginálně jsem začal říkat novému biku) jsem to začal řádně flákat.
Výsledkem je legračních 67km za necelých 7,5 hodiny, což mimo jiné svědčí i o velmi velmi nevalné běžecké formě, nic překvapivého že? Je ovšem fakt, že se zatím snažím tlačit co nejvíc dolů tepy, tempo tedy nutně kulhá, resp. nohy kulhají tempo je nízké :-)
Ještě větší sranda než běh je plavání. Na bazén jsem zašel 3x na půl hodiny a je z toho impozantních 4,8km, téměř přesná desetina Aldovo bušení. Nemůžu si pomoct, ale fakt nechápu, co ty klucí na tom chlóru mají :-))
Začal jsem taky trošku cvičit, ale zatím jenom lehce doma, takže to ani neznamenávám. No ale abych taky trochu nahonil hodiny a příblížil se těm jakoby železňákům, tak si do deníčku píšu i tanečky. On je to taky někdy řádný záhul, jenom co je pravda. No a toho nám vyšlo pěkných 13 hodin. Bohužel, stříbrné taneční jsme už ukončili, zbývají tedy taneční středy no a od neděle jsme přihlášeni na pokračování salsy. Bohužel je zatím ale zatím (nepochopitelně) přihlášeno málo párů, hrozí tedy nekonání se kurzu, což by byla škoda. Zlaté kurzy nám totiž začínají až v polovině ledna:-).
Když to spočtu, tak suma sumárum jsem v listopadu odpohyboval (schválně nepíšu odtrénoval, abych to neschytal, že tomu říkám trénink:-) nějakých 51 hodin a váha se konečně vrací ke 101, kde už jsem byl v září, ale pauza a bohatý podzimní společenský program mě pár kil nahoru zase stály. Dosáhnout do vánoc docentury tedy nebude až tak snadné i s ohledem na počasí, jež v prosinci už určitě nebude tak příznivé, jako bylo v listopadu. Abych nakonec ještě nemusel začít plavat :-)))

Dneska prvně po tmě na kole

2011-11-11T21:54:00.001+01:00

Normálně jsem dneska poprvé v životě plánovaně vyjel na kole po tmě a protože mě můj kamarád Doom láká na temnou jízdu už dlouho, vymyslel trasu Olomouc Přerov opravdu lahůdkově: z větší části terénem, který vůbec neznám a to ani za světla.
Mrknout se na ni dá třeba tady.
Teda řeknu vám, jízda po tmě je dost jiná, než za světla (trochu překvapivě že? :-)).
Nevím, jaké s tím má kdo zkušenosti, ovšem já do dneška neměl prakticky žádné. Protože jsem ale spolu s novým kolem plánoval, že jízdy do práce a z práce po tmě nastanou, musela večerní premiéra přijít dříve či později. Upřímně řečeno, zpočátku jsem měl pocit, že přišla zbytečně brzo.
Vyjížděl jsem už hodně za šera, v zadu sigma cube (červené světýlko svítící i do stran) a jakýsi šílený blikátko s wattovou ledkou, na špicicích takový ty reflexní válečky, na nohách reflexní pásky, na batohu reflexní potah, na dynamu pověšené světlo Son Edelux (na mizerné 3 watty svítí veeeelmi slušně) a k nim na pomoc 1000 lumenů svítící bateriové světélko z dealextreme.
Dost dobrá kombinace, svítí to pěkně, ovšem nemít sebou navigátora Dooma, v polích se ztratím jedna dvě.
Jinak parádní výlet, jasno, úplněk (no abych jenom nechválil, zima jaxviňa:-), naprostá většina cesty zcela bez aut až na posledních 8km z Brodku do Přerova.
Další pozitivní jev terénu ve tmě je poměrně pohodlné krocení tepů, bo jak člověk i se slušným světlem hůř vidí, moc se nežene a udrží tepy dóle bez nějakého obzvláštního soustředění se.
Zkrátka se mi to moc líbilo, nový rozměr cyklistiky objeven.

Když se zimák trochu zvrhne ;-)

2011-11-10T19:40:00.001+01:00

Sice jsem měl v plánu napsat článek o reprezentačním bále vinařství Jakubík ve Zlechově, dokonce už jsem ho rozepsal, ale událost dnešního dne ho jednoznačně přebila.
To jsem tak uvažoval, jaké kolo na zimu. Stařičký superior již odmítá řazení, brždění, revitalizovat se mi ho nějak nechtělo, tak jsem se díval po něčem jiném.
Požadavky byly jednoduché: maximální bezúdržbovost, řazení v nábě, optimálně dynamo v přední nábě.
Jsem tak natěšený hodit sem fotky, že si historku, jak se moje naděje na pořízení kola snižovaly, až jsem našel snad jedinou firmu na světě, která je ochotná prodat kolo i na podzim.
Hádejte, která to byla. První 3 si můžou rozdělit stupně vítězů:-)
Tož teda, nakonec mi dneska dorazil tento bike:

Takže se hezky představíme: Torain - C1 29er

A pěkně z druhé strany

Pravda, pedálky jsou stařičké, protože ještě nejsem úplně rozmyšlený, jaké pořídit a jak řešit tretry. Takže zatím klasické "platformy" a za čas se uvidí.

Chvilku jsem uvažoval nad JecminekM, ale nakonec vyměkl

V Duratecu umí i zvolený text na rám. Takže po nějaké době mám zase podepsané kolo. Jedno se stejným podpisem už na Přerovsku silnici brázdí pod jedním sveřepým ironmanem. A kvízová otázka číslo dvě: který ironman to je?

rohloff a řemen, krása!

Toto je ovšem lahůdka že? Vícerychlostní náby se mi vždycky líbily. Na 9-ti kvalt od Sachse jsem se chodil dívat do Miko-Cycles už před nějakými dvaceti lety. Dneska tedy představuji absolutní vrchol "speedhubů" 14-ti rychlostní Rohloff ve spojení s relativní novinkou: řemenovým pohonem. Uvidíme po delších zkušenostech, po první krátké jízdě jsem v rauši:-)

cože, dynamo? Jo, dynamo!

Dynamo v přední nábě jsem zase záviděl manželce. No a když ho Shimano dělá i v řadě XT, slušně utěsněné, neberte ho, že jo. Sice jenom 3 wattíky a 6V, ale dobrej luxeon bez obav o baterku. A svítí od 5-ti kiláků v hodině!

pohled zepředu

Jojo, to pod vidlí je fakt světlo a svítí dobře jsa napájeno z dynama

řazení....

Pohled na "rohlíka z druhé strany".
Jak se tak dívám na fotky, měl jsem zababranej objektiv foťáku. Už je vyčištěn, takže u pohádky, jak se na českém netu kupuje koncem srpna kolo s daleko drsnějším průběhem, než to bylo lóni se spešlem, přibudou ještě nějaké bez fleku, s rohama, košíkem, bezpečnostními prvky a dost možná už i blatníky.
No a to je pro dnešek všechno. Ještě musím nacvakat odrazky na špice, přidělat blikačky (dozadu jsem dráty z dynama netahal) a zítra už zase hurrá do práce na kole!
Jo a málem bych zapomněl, musím na tomto místě poděkovat paní Kateřině Duchkové z Duratecu, která se mnou měla svatou trpělivost, udělala mi opravdu luxusní cenu a to kolo je vůbec nádherné. Díky!

Zimní příprava nevím na co, týden 1. : Běhám, teda doufám a dokonce i plavu! :-)

2011-11-05T14:05:00.000+01:00

V úterý 1.11.2011 jsem po velmi dlouhé době vyběhl ráno. Po opravdu velmi dlouhé době, skoro roce. To je fakt dlouho, že?
Po laborování s kotníkem po obnoveném výronu na začátku roku jsem se rozhodl, že nebudu tahat čerta za ocas, do triatlonu se stejně nehrnu a tak si udělám cyklistickou sezónu. Teda sezónu, to je asi trochu silné slovo, protože sezóna má nějaká svoje pravidla, období, návaznosti a tak, na což jsem se rozhodl pěkně vykašlat a jenom jezdit nebo se třeba i vozit.-) na kole.
Přineslo to i novinky, například abych úplně neshnil, vytáhl jsem stařičkého bika superior (ještě starý dobrý CrMo rám) a začal jezdit už v únoru, považte! já jezdec do hezkého počasí. Oblatníkovaný bike mi potom dělal společnost celé jaro i léto, abych mohl sportovat venku i při nevalném počasí, kdy by běh nevadil, ale jízda na silničce bez blatníků už by zas tolik nebavila (ještě méně potom pochopitelně baví její údržba). A co jsem nezjistil: nejsem z cukru ani na kole, ba dokonce mě ani neponižuje jízda na 15 let staré herce.
Dosavadním výsledkem tohoto stavu je najetých nějakých 8500km, což je naprosto bezkonkurenční roční výkon za celou dobu, co se o ježdění pokouším.
Fér bude rovněž poznamenat, že jsem letos zatím celkem uplaval cca 4km, všechny v otevřené vodě na dovolené:-).
Takže pohoda, ale běh prostě chyběl, s tím se holt nedá nic dělat. Zhruba od září zkouším trochu poklusávat. Sám nemám morál, takže jsem zvolil variatnu poledního poklusávání v parku s kolegou. Tak těch 5-6km kolem půlhodiny, on je trochu rychlejší, takže žádná velká plácačka pro mě.
Od půlky října se potom celkem válím, na silničku už není počasí, na bika jo, ale protože je novej na cestě, na starýho už se mi nechce a něco dělat už by chtělo začít, rozhodl jsem se do příchodu kola pro kombinaci severské chůze a trochu serióznějšího běhu.
No a v úterý byl den D, tedy spíš N: návrat k rannímu běhu. Úplně jsem zapomněl, jaká je to paráda. Sám, po tmě, v mlze, pěkně chladno, nohám se nechce...., prostě paráda.
Trochu jsem tedy přehodnotil muziku a v rámci rytmické přípravy poslouchám třeba toto:

nebo i toto:

a mám toho fakt hromadu, playlist by odhaduji stačil na 2-3 maratony (i pomalé:-) a velmi mi to usnadňuje předsevzetí zbytečně zpočátku nepřepalovat nemluvě o nově objevené poloze romantika, která při ranním svítání dostává spoustu prostoru :-)
I tak už jsem ovšem tento týden při pátku prakticky zdvojnásobil letos odběhané kilometry (doposud 35 a přidáno 25) a stejně je tomu s plaváním (doposud 4 a přidány další 3), takže jsem zimní přípravu zahájil parádním týdnem s více než půlroční náloží v běhu i plavání za jeden týden:-))
Nejsem si ovšem jist, zda se mi v dalším podaří objem opět zdvojnásobit a to i přesto, že tento týden už nic nepřidám. V sobotu mě čeká ples ve Zlechově s návratem v neděli po obědě a odpoledne další tanečky.
Aspoň ale budu v pondělí odpočatý na již druhý týden "zimní přípravy nevím na co"

Romantikem? No asi jo!

2011-10-07T19:18:00.001+02:00

O našich tanečních záležitost jsem toho moc nepsal, protože zatím velice není kromě výuky o čem. Přesto se musím zmínit o jedné věci, kterou je moje stále silnější propadlost waltzu. Baví mě všechno, resp. všechno, co jsme zatím zkusili, ale waltz prostě vede.
Mezi všemi je jeden, totiž pardón JEDEN a na tom fakt ulítávám. Nemám problém dodržovat dlouhé kroky, ani zdvihy, ani prostor, prostě dávám tam ten sport (jak říká mistr Libor) tak nějak sám od sebe. A aby to nebylo úplně nesportovní, tak jenom na okraj zmíním, že ač je waltz pomalý tanec, když se do toho člověk pořádně opře, bez problémů u písně Kiko Makashimy propotí košili.

P.S.: a jestli se chcete zasmát, tak když si tohle osolím, tančím waltz sólo i u luxování. A jak se mi zdál byt na tyto věci (luxování) zbytečně velký, tak teď jsou mi místnosti úzké i krátké:-).
Tož příjemný poslech.

Do trikombinézy část 3.

2011-10-01T20:08:00.000+02:00

Po nějaké době jsem zpět s původně týdeníkem (pravidelnost vydržela reálně týden:-)) a nyní oficiálně naprostým nepravidelníkem, kterak se MOŽNÁ někdy vrátím do trikombinézy.
Reálně je váhový vývoj mírně optimistický. Ranní hodnoty na displeji se v posledních dnech stabilizovaly kolem 101kg, tzn. "docentůra" je na dohled. Je třeba ovšem konstatovat, že ambice byly zcela jiné a když jsem se do seriálu pouštěl, tak nějak jsem v současné době očekával váhu někde kolem 95kg.
Vypadá to asi takto:

takže žádnej zázrak se nekoná a ani žádné nadšení nepanuje. Byť mírný pokrok (v mezích zákona :-)) se dostavil.
Ono teda není divu, spíš je div, že těch kil není mnohem víc, dole samozřejmě. Ke dnešnímu dni jsem totiž poprvé v životě překonal 8000km najetých na kole a zatím nekončím. Objem je ale asi tak jediné, s čím můžu být spokojen. Výkonnost není, síla není, od 1% stoupání cítím problémy, no prostě furt jezdím úplně blbě.
Připravuju ale experiment se zimním ježděním, tak uvidíme výsledek. Co se u mne totiž letos zásadního odehrálo, je rostoucí nechuť k indoor aktivitám. Když už se hýbat, tož hybaj ven. Každopádně zimní detaily jsou zatím utajené, jak to bude vypadat, zejména tedy po stránce technického vybavení, si nechám, až bude technika doma.
Na co se fakt chystám, je běh. Z kotníku zatím nemám vůbec dobrej pocit, takže opatrné klusy fakt až pod 100kg a spíše se budu věnovat nordické chůzi, kdyby to váhově vycházelo špatně.
Pro dnešek tedy asi všechno a kdyby to tady náhodou ještě někdo četl, tak v dohledné době nashle :-)

Trochu nesportovní fotoreportáž z letu balónem

2011-08-21T18:44:00.001+02:00

Jako jeden z dárků k narozením jsem obdržel letenku na let balónem, no páni, to už jsem si dlouho přál. A na sobotu po menších plánovacích komplikacích padl den D.
Protože samotný let je silný zážitek, bohužel ovšem jenom obtížně reprodukovatelný, rozhodl jsem se vyrobit poněkud netradičně fotoreportáž.
Takže pojďme na to :-)


Nejdřív se musí vytáhnout koš

zkompletovat hořáky

potom přijde na řadu 250 kilo těžká taška s vlastním balónem

balón vytáhnout

rozbalit

to vše pochopitelně trvale pod bedlivým dohledem mého doprovodu:-)

rozbaleno, začínáme nafukovat...

foukáme...

a foukáme

už topíme!

ono to snad fakt poletí...

Ty pako, dyť Ti to uletí, přestaň fotit a val do balónu (řikala manželka:-)))

maminko a tatínku, fakt letím

ahoj ženo a děcka, snad se ještě uvidíme

mravenci jacísi....

takové letecké foto nemají naši ani na mapy.seznam.cz:-)

Moravská brána z balónu

tajemné kruhy v obilí, zdravím Erichu :-)

ještě televizní vysílač, jak ho normálně nevidím

a na závěr samozřejmě nezbytně nutný západ slunce se siluetou tentokrát nikoli líbajících se hlavních hrdinů, ale vysílačky Motorola...

No a po západu už jsem nefotil, bo při přistání už jsem měl přístroje raději uložené ve futrálu. Samotný dopad byl neočekávaně hladký, skoro až nudný. Následně jsem si vyzkoušel skládání balónu, které je o dost snažší, než jsem čekal a byl povýšen do balónového šlechtického stavu "von Rymice", protože u těch jsme přistáli.
Povýšení proběhlo křtěním všemi živly, jež spočívalo ve fouknutí na hlavu (vzduch), ohoření vlasů zapalovačem (oheň), posypání hlavy hlínou (země) se závěrečným politím toho nadělení vodou. No paráda.
Ještě jsme vyfasovali absolventské certifikáty, dali si sektík s jahodou a davaj domů. Prima večer jsme potom doma dojeli na dalším sektu jako definitivní tečkou za červnovými narozeninami.
A to je vše přátelé :-)

Do trikombinézy část 2.

2011-08-01T20:06:00.000+02:00

Minulý týden nakonec dopadl dobře. Sice jsem měl z celkem opulentních večeří na Chvalčově obavy, nicméně 13,5 hodiny tance ve 4 dnech asi sehrálo rovněž nějakou roli.
Výsledkem je pozitivní zjištění: v pondělí váha ukázala 104. Uznávám, je to jistě v rámci statistické chyby, ale je to taková první vlaštovka.

Druhý díl je tedy celkem optimistický, byť v kopcích to zatím necítím. (Kecám, jel jsem dneska jenom rovinu :-)))

Krátká zpráva ze soustředění Taneční školy Šrámkovi

2011-07-31T19:11:00.006+02:00

28.7. nastal dlouho očekávaný dýchánek. Taneční soustředění. Už jsem se v životě soustředil na kde co, ale akci s minimálně 4-mi hodinami tance denně jsem zatím nezažil.
Těšili jsme se ze dvou důvodů. Samozřejmě bylo cílem se trochu zdokonalit v tancích a pořádně si v málo lidech zatančit na velkém place, ale chtěli jsme se i trošku blíže seznámit s kolegy, se kterými se už půl roku potkáváme na tančírnách.

Eva

Libor (celý v černé)

Akce se odehrávala v malebné obci Chvalčov u Bystřice pod Hostýnem, za cvičiště posloužil sál místního kulturního domu, většina účastníků bydlela v příjemném hotýlku Říka a zapomenout nesmím ani na pořadatele celé taškařice, Libora a Evu Šrámkovi, majitele stejnojmenné taneční školy. Při té příležitosti nemohu nezmínit Liborův odhad "kulturák je zhruba 300 metrů od Říky", který dal vzniknout heslu prvního dne, jímž byla "Šrámkova třístovka". Její skutečná délka činí 1250m :-))
Hned ve čtvrtek se ukázalo, jakou výhodou je být pokročilým tanečníkem. Ti totiž začínali až 18:30 večer, zatímco začátečníci již v 17:00. Abychom v klidu před začátkem ubytovali, vzal jsem si raději už ve čtvrtek dovolenou a stihl se i ráno chvilku projet na kole.
Ale zpět na Chvalčov. V 17:00 jsem prvně propotil triko u walzu. Člověk by řekl pomalý tanec, ale když se přestane tančit "langsam", legrace končí. Hlavní součástí nácviku byl prvek tkáň (vůbec jsem netušil, jak pozoruhodné názvy mohou mít taneční figury), který se nám moc nedařil, takže jsme to hned večer natáhli ještě přes pokročilé (bystrý čtenář již jistě dávno pochopil, že jsme se soustředili v kategorii začátečníků spolu s dalšími čtyřmi páry)

walz ve volném držení

Večer se ještě chvilku posedělo a v pátek davaj na 9:00 zase na sál, kde do nás krotitelský pár tlačil pro změnu tango (to nám po počátečním cukání docela jde, jenom si nepamatuju název nových kroků)

asi tango, ale ruku do ohně bych na to nedal

a valčík. Ten jsme si natáhli i přes pokročilé a musím konstatovat, že přechodech vpřed i vzad jsme udělali velmi slušný pokrok, trochu jsme i zabojovali s otáčkou vlevo, ale ta už byla daleko nad rámec začátečnického programu.
Po obědě nás potom čekalo opakování standardů společně s pokročilými (hoďka "practise") a další jeden a půl hodinový blok standardů. Quickstep a další opakování. Večer už to bylo v nohách trochu cítit, takže jsem u večeře čeřil stojaté vody taneční módy nasazením kompresních podkolenek:-).
V sobotu nás kromě latiny čekala i grilovačka u Vlada a Martinky, kteří mají u Chvalčova překrásnou chatu s velmi příjemným posezením.
Úderem deváté (dobře, tak ne úplně přesně, ale přece nemůžu napsat úderem 9:11 a úder v odstavci chci) se začalo zostra sambou. No ty vole, to je mazec. Když se člověk dívá na zkušené, vypadá jakoby nic, takové vlnění se na muziku, pohodička, lážo plážo. Asi není většího omylu. "Uhoupat" správně zdvihy a do toho zcela nové kroky, no mazec. Šlo mi to asi ještě hůř než salsa, ale stejně jako salsu jsme to na konec asi zlomili.

I samotný šéfkrotitel občas potřeboval od našich kreací relaxovat :-)

Po chvíli blbnutí ještě s pokročilými jsme šli raději na oběd, trochu dáchnout před odpoledními practise a pokračováním latiny, tentokrát cha-chou a rumbou. Jak mi cha-cha jde, tak mi rumba nejde, v průměru tedy celkem solidní:-).

Lepší fotku hostitelky jsem já jelito neudělal

Vlado dělí maso hladovým

No a večer hurrá na kopec na trochu té grilovačky. Vlado s Marťou připravili opravdu báječné posezení a patří jim rozhodně největší dík za výtečné zázemí.

Večírek se ovšem nadmíru vydařil po všech stránkách.
Maso vynikající a v hojném počtu, na postu grillmastera se vystřídalo povícero lidí, ale přítomný paparazzi byl obzvláště pyšný na žánrovou fotografii "taneční mistr mistrem teflonové plochy":-).

Taneční mistr mistrem teflonové plochy

Nebylo samozřejmě jenom maso, ale i zeleninka a saláty, kterých se chopil zdatný tým José Ždibery
No a pak se jedlo, pilo, hodovalo, vedly se řeči až se všichni unavili a šli spát.

José a jeho chólky z kuchyně

..a jedlo, pilo, řeči se vedly..

Na tomto místě musím prohlásit, že ráno jsme se definitivně rozhodli pilně následující rok tančit, abychom na dalším ročníku soustředění dostali důvěru startovat v pokročilých, protože kurňa nedělní začátek v devět byl fakt ukrutný. Rejpal by samozřejmě mohl namítnout, že nás přece nikdo nenutil sedět zase až do konce (resp. nenutil mne, protože ženu jsem nutil já, mám už takovou asi nemoc, že jak se mi někde líbí, nechám vymést až uklízečkou spolu s vajglama:-)), ale s tím holt nic nenaděláme. S pokrokem do pokročilých ale něco udělat můžem.
Jinými slovy, v neděli ráno byla opakovačka latiny s novými prvky do jive skutečně náročná, je i docela možné, že část "viny" kromě pozdního návratu nesla i naakumulovaná únava. Po dopoledním bloku už potom následoval jenom společný oběd a odjezd domů.


celá sestava "bez rozdílu kategorií":-)

Co na závěr? Snad jenom poděkovat všem účastníkům za skutečně perfektní společnost a partu, Martince s Vladkem za bezva večírek, Evě a Liborovi Šrámkovým, že takovou akci pořádají a také, díkem největším, své ženě, která to s mým občasným raplováním nemá vůbec lehké. Tož na rok zase na Chvalčově.
A úplně na konec trochu nevyžádané reklamy: láká-li vás někoho tanec a máte pochyby, Šrámkovi můžu s klidným svědomím doporučit.

Do trikombinézy část 1.

2011-07-25T20:40:00.003+02:00

Jak jsem již avizoval v předchozím příspěvku, nedělí počínaje se pouštím do dalšího kola nějakého systematického snižování váhy.
Nejvíc práce mi asi dalo vymyslet nějaký vtipný a přitom odpovídající název. Nechal jsem se tedy inspirovat jakýmsi připitomělým seriálem "do plavek", ale odpitoměl ho nahrazením plavek trikombinézou. Ono ne že by mi nezáleželo na tom, jak vypadám, daleko víc mě ale trápí, že krásnou novou trikombinézu svého nového klubu dnes dopnu jenom s opravdu velkými potížemi a delší pobyt v ní s ohledem na životnost zipu bych si nedoporučoval:-)
Dneska se ještě nebudu pouštět do nějakého odhalování "tajností", které jsem na sebe vymyslel a uvedu jenom několik základních technikálií.
Abych byl snadno sledovatelný, budu průběžně umísťovat informace na runningfreeonline.
Vypadá to nějak takto:

Za rozhodující budu vždycky považovat pondělní ráno, které bude měřítkem úspěšnosti předchozího týdne.
No a to by tak nějak stačilo, teda ještě jsem zapomněl, ta dnešní váha byla s trochou dehydratace, protože na samém konci dovolené padlo i nějaké to vínko, bez ořechů a sýra samozřejmě :-))
Tak zase za týden.

Vypadá to na nový seriál

2011-07-23T22:49:00.001+02:00

Dneska jsem se vrátil z dovolené a musím konstatovat 2 věci:
1) Ve Slovenském ráji je opravdu nádherně.
Co je pro mne navíc velmi příjemné byť nepochopitelné, je praktická vylidněnost celého kraje. V hotelu Ráj (www.hotelraj.sk můžu jedině doporučit, slušné ceny, vstřícný personál, naprostý klid) jsme většinu ze 14-ti strávených nocí bydleli téměř sami, restaurant zel prázdnotou a i okolní priváty s velmi příznivými cenami byly prázdné, soukromé chaty většinou rovněž prázdné, dost z nich (zejména těch větších) zeje prázdnotou očividně delší dobu, jak se dá soudit třeba z keřů rostoucích ze dveří :-).
Méně příjemným důsledkem tohoto stavu je místy komplikované plánování turistiky. Značení sice existuje (místy tedy celkem výrazně ovlivněno na chráněnou oblast intenzívní těžbou dřeva), ale průchodnost cest je často dosti mizerná v důsledku nepoužívanosti. Několikrát jsme museli výpravu operativně pozměnit, protože už pár desítek metrů od rozcestí byla cesta zarostlá lebedou půl metru nad Matýskovu hlavu. No ale poradili jsme si:-).
Vodní nádrž Palcmanská Maša, která se nachází v bezprostřední blízkosti vyniká super čistou vodou a navzdory strašení všech "zkušených" o teplotě zřídka dosahující 18 stupňů, měla pohodlných 21, čímž se v ní dalo parádně zaplavat a plavba ramenem Hnilce, cca 15m širokým a vedoucím mezi skalami cca 2km, je vyložené zážitkovou záležitostí. Ostatně kdy si člověk zaplave pod dvěma železničními přejezdy nad vodou v jednom tréninku :-)
Aby to ale nebylo zase moc pěkné, tak přilehlé obce (Dobšinská Maša a Dedinky) naprosto neřeší realizaci vstupů do vody, kterých je tím pádem poskrovnu a ještě jsou i tak hodně kamenité. Nechápu, rekreační potenciál přehrady to rozhodně snižuje a na přetlak turistů si oblast rozhodně stěžovat nemůže.
No ale nebudu otravovat se zážitky z dovolené, které stejně nikoho nezajímají, leda snad doporučení nejlepší restaurace v okolí: jmenuje se "U Pellého" a nachází se v Dedinkách nad hotelem Priehrada, skutečně výtečná kuchyně, zejména doporučuji halušky s kyselým zelím a pečeným žebírkem, delikatesa, a přejdu k bodu 2.
2) 14-ti denní haluškovou kůru na hubnutí NEDOPORUČUJI :-)
Jejím vysledkem je totiž navzdory celkem aktivní turistice návrat ke 105-ti kilům (skoro 106 ale pssst!), což mě už fakt otravuje. Zítřkem počínaje s tím tedy začínám skutečně něco dělat a protože podobný záměr má i manželka (podmínka nutná:-)), mohlo by to mít i úspěch.
No a abych svoji motivaci posílil, zkusím se o své úspěchy (a samozřejmě neúspěchy i ty mohou nastat:-)) podělit. Teda jestli to tady ještě někdo čte, protože ten můj báchor je už dosti se vlekoucí téma :-)

Softreset s následným hardresetem, zatím teda bez hardu:-)

2011-06-17T22:01:00.001+02:00

K napsání tohoto článku se chystám už drahnou dobu, ale nějak nemám poslední dobou do psaní chuti, ani nějak extra času.
Když jsem před dvěma lety absolvoval jako doprovod školu v přírodě, byl jsem pevně přesvědčen o tom, že jde o moji sic první, ale i poslední akce tohoto charakteru. Jasný to důkaz pravdivosti tvrzení agenta 007 "never say never" :-).
Po dvou letech se totiž zopakovala prakticky identická situace ve stejné třídě, se stejnou učitelkou a stejnou asistentkou (mojí ženou): škola zaplatí do školy v přírodě jenom 2 dospělé. Co na tom, že dětí je 28 a 2 dospělí nevyhovují ani zákonnému minimu, prostě nic a po ptákách. Co se tedy asi tak mohlo stát v situaci, kdy věc byla ložena: buď se najde skutečný samaritán, který obětuje týden dovolené (čti "fakt velkej blbec":-)), nebo prostě letošní třeťáci budou bez švp?
Pozorný čtenář jistě vytušil, že onen samaritán se našel v pisateli zdejšího blogu, byť byl chudák celé 2 měsíce od doby, kdy kývl, až do odjezdu zmítán obavami, zda neudělal pěknou blbost. Předem říkám, že neudělal.
Nebudu zdržovat logistikou distribuce vlastních dětí po dobu týdenní nepřítomnosti rodičů, resp. máte-li ochotné rodiče na penzi ve stejném městě, jste prostě gratulováníhodni a není o čem psát a můžete se vesele věnovat dětem cizím:-). Letos byla celkem zásadní změna oproti předloňsku v tom, že třída jela sama a vlastně i druhá změna, dost zásadní: z prvňáků nám vyrostli třeťáci:-), ježiš a vlastně i třetí, jelo se jinam. Sice zase do Hostýnských vrchů, ale tentokrát na osvědčenou Chatu pod Obřany, ale k tomu se ještě dostanu, protože jsem se zase rozkecal a přitom se teprve chystám odjet.
V pondělí ráno to řešíme logisticky optimálně: všechny "krámy" naložím do našeho auta, následně pomůžu naházet kufry do autobusu, načež se v závěsu za ním (s kolem na střeše ;-) rozjedu do místa pobytu.
Zde jsem velmi příjemně překvapen: v celém objektu není kromě nás nikdo další, no paráda! Rozhodíme děti na pokoje, necháme vybalit a dáme krátkou prohlídku okolí před obědem. A už ten je zážitkový, jedna z holčiček ve frontě na jídlo zvrací tak vydatně, že je kromě jejích potřeba vyprat ještě další 3 kalhoty okolostojících a asi 6 papuče, dobrej start. Odpoledne musí tedy Marta jako zdravotník zůstat s marodem na chatě a doufat, že se to obejde bez teploty, aby mohla na škole zůstat. My s Naďou tedy balíme zbytek dětí a vyrážíme odpoledne zahájit výběr místa na výstavbu "domečků" a taky se podívat, jak se okolí od mých mladých let změnilo. Na sousední objekt, chatu Valašku jsem totiž v dětství několikrát ročně jezdil. Dojdeme až k zatopenému lomu, který je plný pulců, čímž výprava získává zážitkový charakter pro většinu dětí, jež živého pulce ještě neviděly. Jsou tak zaujaty, že návrat na večeři stíháme jenom taktak. Pacientce je, bohužel, hůř, horečka, večer si ji tedy odvezou rodiče, což chuďa obrečí.
Po večeři si jsou děcka vymyslet názvy pokojů a namalovat loga. Mí favorité jsou jednoznačně pokoj číslo 12:

Pro ty se slabším zrakem jenom upřesním, že team se pojmenoval skutečně Hollywood playboys, zajíček v názvu snad ani nepotřebuje komentář (třeťáci :-D). Další skutečnou "perlou" byla holčičí parta Empétrojky, další už byly celkem standardní názvy jako Piráti, Machři, Dalmatýnky a tak. Pozoruhodným jevem je, že tahle parta (jakože playboys:-) vyhrála bodování úklidu a druhý nejlepší pokoj byli taky kluci. Holky by se nad sebou měly zamyslet.
Úterý ráno začínám časně. Večer totiž Nadi a Martě dorazila smska, že jakýsi dementní výkaz nemůže kdosi otevřít a je potřeba, aby ho poslali znova příroda nepříroda. Tak "pan učitel" sedl v 5 ráno na kolo (aby byl do budíčku zpět), otočil se doma, přeposlal ten pitomej soubor a vrátil se zpět. (vtipná poznámka je, že výkaz se vrátil k doplnění 3 týdny po návratu ze švp, takže to musel byt fakt hořák jaxviňa).
Asi nebudu dál líčit den za dnem, protože zážitků bylo znovu nepočítaně, jenom snad obecně. S třeťákama se daleko líp "pracuje" než s prvňákama. Už se třeba dají nahnat do koupelny a jenom zkontrolovat, jak se sprchují. Po velkém překvapení, kdy se nám jeden hoch osprchoval zabalen do ručníku, po chodbě tak totiž začaly běhat holky, po nich i kluci a tenhle se ještě v životě (údajně:-)) nesprchoval, jenom koupal, tak zápalu nadšení vletěl pod vodu i s ručníkem, už probíhalo sprchování na pohodu.
Jako dvornímu fotografovi se mi povedlo několik krásných fotek třeba na olympiádě při trojskoku pár parádních švenků, s ohledem na háklivost zveřejňování fotek cizích dětí je sem ale dát nemůžu. Co sem ale dát můžu je krásná fotka mloka, kterého jsem vyfotil foťákem strčeným do pařezu, na který jsem ani pořádně neviděl. Tak doufám, že se bude líbit:-).
No, ale můj favorit jump sem stejně dám:-)

Jako cyklistovi se mi nedařilo vůbec. Kromě úterního výletu jsem dostal "vycházku" ještě ve čtvrtek v odpoledním klidu a objel si aspoň pár z plánovaných kopců, jinak jsem ovšem rána prostě nedával. Večerka ve 21:30 a poslední odpadající kolem 23:00 moc šancí na denní vstávání v 5 prostě nedávají. Nemluvě tedy o narůstající únavě jenom z denního provozu:-).
Z nových zážitků jsem byl donucen jet na koni. Z principu jsem velmi nedůvěřivý ke všem zvířatům, která mám výškou nad kotník (navíc tedy k hlodavcům, pavoukům a tak. Asi proto máme doma psa a 2 morčata :-)), takže při výletě za projížďkou ke koním jsem byl s rolí fotografa velice spokojen, výmluva se hodila: musím přeci vyfotit všechny, tedy i ty, kteří pojedou v poslední rozjížďce, kde zbýval volný kůň. No jak na potvoru došly akumulátory ve foťáku (což je poznat, protože zajede objektiv) a náhradní jsem neměl nabité. Kurec palec, nehrozit mi pohrdání bezmála třiceti třeťáků tak mě na něj nikdo nedostane, takto jsem ale musel. A výsledek? Kdo čeká nadšení, bude zklamán. Nikdy víc! Je to hrozně vysoko, tak divně se to natřásá, nemluvě o tom, že pedály jsem hledal taky marně, byť jakési zárodky klipsen no provázkách mělo:-)).
Rovněž musím zmínit, jak mohou moderní technologie povzbudit upadající fyzickou kondici dorůstající generace. Na nejdelším pochodu pobytu totiž na zpáteční cestě mnohým již docházely síly a vypadalo to, že snad nestihnem večeři, považte! Jako prozíravý muž jsem ovšem sebou měl i autonavigaci Garmin 3790, která obsahuje i turistické mapy ČR včetně plastického zobrazení. Stačilo vytáhnout, zaměřit a i ti nejpomalejší propadli změně nadmořské výšky za pochodu a zapomněli na bolavé nohy i těžké batohy. V této souvislosti mám ještě jednu krásnou historku, kdy jsem sledoval jednoho z hochů, jak se hrbí pod batohem a potěžkaje ho povídám: " Ty tam ale Tome musíš mít pořádný šutrák". Odpověď mě odzbrojila: "Jasně, vypadá jak samopal". Já jenom doplním, že vážil tak 9 kilo :-))))
No a to je vlastně celé, ve čtvrtek jsme zvládli táborák, stezku odvahy (vyjít na ni zvládly jenom 2/3 dětí, možná jsem to s "iniciační historkou" trochu přehnal:-) a jelo se domů. Já naložil do auta opět provozní věci, nachystal kufry k východu, ale vyjel dřív, protože mě čekala cesta k hardresetu, ale o tom zase příště.
Se zpožděním musím doplnit odstavec o rekreačním středisku "Chata Pod Obrany". Jde o bývalou odborářskou chatu TOS Kuřim, kterou její správci zprivatizovali a do dnešních dní provozují. Objekt prošel jenom udržovacími rekonstrukcemi, takže celé zařízení má ještě "rustikálně-odborářskou patinu". Nejsem nijak zpovykaný, takže mi to nevadilo, naopak, v podobných zařízeních jsem jako dítě zažil spoustu krásných týdnů ať už s rodiči, prarodiči, nebo na různých dětských pobytech. Pominu-li tedy interiér, péče o děti (i o dospělé:-) byla ze strany paní šéfové i ostatního personálu naprosto příkladná. Strava vynikající i známí problémoví strávníci jedli všechno a fronty na přídavky (a že porce nebyly malé!) byly jasným potvrzením kvality a pan kuchař byl navíc veselá kopa, takže jídlo včetně distribuce bylo vyloženě zážitkové:-). I s ohledem na celkem velkou vzdálenost od silnice a bezprostřední blízkost lesa jde o bezva místo pro rodiny s dětmi. Takže na tomto místě díky paní Žákové a jejímu kolektivu.

Hm, no sportovní blog to v poslední době nějak není, tak snad jenom chlubící poznámka, že tento týden už mám při pátku 318 km na kole, první klus po půl roce a 2,5 hodiny tanečků. Celkem nějakých 13,5 hodin. To snad nemá ani Alda.
Tak hezký víkend přeju!

Mamut Tour 2011, zase jenom mamut junior

2011-05-15T19:13:00.000+02:00

Po malém průzkumu jakého mamuta jet, jsem se nakonec rozhodl pro dlouho. Dostal jsem totiž nabídku od "strejdy" z Vinohradských šlapek, že jedou ve skupince na čas 8:15, čekají na kopci, roviny střídají, no přišlo mi škoda toho nevyužít.
Registrace proběhla v klidu v pátek večer, což bylo moudré, protože v den startu se tam odehrávaly věci nevídané a dokonce jsem se potkal se závodníkem jedoucím "jenom tak", protože registraci kvůli frontě už ráno nestihl... Ještě večer jsem k věcem sebou přibaloval nabíječku na XT310, protože závodník etriatlonu Radek si sice vzal garmina sebou, ale bez nabíjecího kabelu a nabitého na jednu čárku:-)
Napakoval jsem si tedy proprietky co sebou na 210km, počasí se jevilo být v sobotu slušné, takže hurrá spát a ráno na výstaviště, kde je start.
Po příjezdu jsem předal nabíjecí kabel a šel hledat svoji skupinu. Našel jsem je skoro hned hezky podle mého gusta na konci startovního pole, protože v balíku to fakt neumím. Sotva se přiblížil start, bylo ohlášeno 15-ti minutové odložení. Ani jsem nezachytil proč, jestli to bylo kvůli frontě na registraci nebo kvůli něčemu jinému, fakt nevím. A je tu start a v podstatě hned po něm je rozhodnuto, že se dlouhá trasa nekoná. Jak jsme totiž půl hodiny před startem stáli na konci balíku, v okamžiku startu už to bylo v polovině pole, ve kterém se moji parťáci pohybovali na rozdíl ode mne s jistotou, takže mi hned odskočili, protože já se propadal dozadu. Na cyklisty zleva i zprava opravdu nemám nervy. Sotva jsme vyjeli z výstaviště, začali nadšenci bobmit, přestože start měl být až venku z města, kde se celý peloton ještě zastavil a já se beznadějně zkoušel ke své skupině přiblížit.
A už je tady druhý tentokrát ostrý start. Zkouším asi 10km stáhnout balík, ve kterém jede i teď "moje" skupina, ale je to bez šance. Dojíždím do Pavlovic už dost zahlcenej, naštvanej a vůbec se nějak necítím ideálně.
No jo no, tak pojedu zase střední, zase sám, ach jo. Tak se nějak pinožím, ani mě to moc nebaví, sem tam mě do kopce někdo předjede a tak se pachtím až pod Tesák. Do Tesáku se potvrzuje,že to dneska fakt nejede, resp. jede mi to hůř než minulý víkend při tréninku, kdy jsem ho navíc jel po Hadovně a Grapech. Tak to tak šmrdlám, vyloženě se těším na Grapy, když mě předjíždí závodník v drese "Maňa říkala". Ha s touhle partičkou přece máme po závodě afterparty, ale není to Richard, kterého jediného znám! Ujede mi asi 20 metrů a těsně pod vrcholem vidím další dva "Maňovce", jak na něj čekají. Do kopce asi ne, ale z kopce si je docvaknu, potvrdíme 18:30 sraz na Labuti a sotva to dořeknem, jsme na Trojáku, kde je občerstvovačka. Kluci zastavují, já ne. Mám žrádla na dlouhou sebou takovou hromadu, že to nemá cenu. Stejně mě nejpozději cestou na Hadovnu dojedou.... Sjezd si pěkně švihám, vono metrák na zippech je dobrá sjezdová kombinace:-). Hadovnu už jedem zase ve skupince a je to fakt dobrý. Kluci jsou sice vesměs podstatně lepší vrchaři než já, ale jedou celkem pijánko, takže se jich jakž takž držím a Hadovna je celkem v klidu za námi. Teď sjezd do Rusavy a šup na Grapy. Ještěže nepršelo, cesta z Hadovny je standardně v dolní části plná bince od lesáků, za mokra tam bývá bahno, takto jenom koleje z kamínků a prachu. Ve zdraví sjedem a v Rusavě nás čeká ostrá zatáčka vpravo, kousek mírného stoupání začátek stojky na Grapy. Tady potkáváme Vl001, který měl defekt. Pomoct už nepotřebuje, má dofoukáno, tak jedu dál, Vláďa nás určitě dojede nemám obavy.
Hned v první stojce jedou nahoru Alf s Richardem a já zůstávám s Liborem za nimi a oproti jejich kadenci to na nejlehčí převody lámem jak se dá. Překonáme nejprudší úsek a já už vím, že to nepůjde. Po kratší mírné pasáži do nejhoršího stoupání slézám z kola. Poprvé v životě jdu tady vedle kola pěšky. Dnešek fakt není můj den. Po chvílí mě dojíždí Vláďa a taky sleze, takže mašírujem ve dvou, mudrujem na téma Vláďou do dneška najetých 100km, čímž si závodem zdvojnásobí roční počet najetých kilometrů:-), až se promudrujem k menšímu sklonu a zase nasedneme. U vyhlídky vidím, že celá Maňa sedí na lavičce. Myslel jsem, že čekají na mě, ale oni jenom respektují příkazové tabulky, na této bylo napsáno vyhlídka, tak vyhlížejí:-). S Vláďou nezastavujeme, stejně nás za chvíli dojedou.
Od vyhlídky je to chvílemi méně do kopce, chvíli více do kopce, asi 2x dokonce malinko z kopce. Nakonec se vyjede z lesní asfaltky na cestu z Hostýna a jedem dolů.
Tímto máme všechny větší kopce za sebou a už nás čeká jenom houpání, poslední občerstvovačka a hurrá do cíle. Z Hostýna nám to v Vláďou celkem odsýpá, byť je znát síla metráku, protože ve sjezdech mu odjíždím a pak na něj čekám. Měl bych podle něj požadovat nějakou časovku v mírném sjezdu, abych tento faktor zúročil:-)). Porád čekám, kdy nás Maňa dojede, ale stane se to až na občerstvovačce, kde zastavíme, abychom naposledy doplnili bidony a k velkému pobavení obsluhy si beru svůj rohlík, kterých mám na dlouhou ještě dost:-).
Od občerstvovačky foukne do zad, tak to pěkně jede, tož jedem. Tady někde jsme asi ztratili Vláďu, protože v Dřevohosticích už s námi není. Zato s námi jede pán na pěkném pinarellu. Po rovince trochu tahám, do kopce vlaju, ale už je to za pár, tak nemá cenu nějak škudlit síly. Od Prosenic nám foukne do ksichtu, tak si ještě trochu zastřídáme a do Výstaviště Maňa spurtuje pro diváky.
No a tím vlastně závod končí. V cíli už se jenom vymění dojmy s dříve dokončivšími, a hurrá domů, odvedem děti k rodičům, na chvilu se natáhneme a valíme na Labuť na afterpáry u krůty. Kdo byl pozván a nedorazil, pochybil. Krůtička tradičně bez chyby, vína skvělá, společnost vybraná, konverzace mimořádně kvalitní a závěr s doutníčky na Black Hillu byl jak se patří důstojný. Ale to už by byla jiná pohádka, takže zase za rok hrrr na mamuta.

Jakej mamut?

2011-05-07T18:26:00.000+02:00

Dlouho jsem nic nepsal, protože tak nějak nebylo velice o čem. V dubnu jsem jezdil míň než březnu a to skoro o čtvrtinu a protože nic jiného nedělám (teda kromě salsy, to je taky sranda:-)), sportovních témat holt nenaskakuje.
Teď ovšem nastalo celkem obtížné rozhodování kolem mamuta. Jsem sice příhlášený na dlouhou, přičemž pravidla umožňují na cca 100-tém kilometru legálně přejít na střední a být klasifikován, ale jednak byl duben slabší, než jsem čekal a druhak mi vypadli všichni "sparingové" na dlouhou.
Po loňsku vím, že odjet to sám je pro mne psychicky nemožné, takže jsem na dlouhou rezignoval, jezdil tak spíš do stovky, prostě aby střední trochu vypadala. Váha taky trochu slezla, ne teda tolik, co bych chtěl, ale nějaká 103-ka z lednových 108 tam je.
No a teď to přijde, ozval se mi můj literární hrdina z loňského mamuta, kterého jsem dojel krátce po rozdělení tras, ale po pár kilometrech jsem se potupně vrátil na střední, s nabídkou, že letos jedou ve čtyřech lidech dlouhou na čas 8:15, jestli nechci jet s nimi.
Tak já teď fakt vážně nevím. Resp. něco vím: když se od začátku rozhodnu, že pojedu střední a na dlouhou uhnu jenom, když to půjde vyloženě dobře, nikdy na dlouhou neodbočím.
Když se rozhodnu pro dlouhou a nedám ji, budu zase naštvanej a ještě vypadnu ze skupiny.
Dal jsem si dneska takovej testík, stovku se čtyřmi z pěti kopců (v pořadí Hadovna, Grapy, Tesák, Foncky, vynechal jsem jenom Lázy, protože to už jsem nestíhal), které se na dlouhé jedou. Ujel jsem to na jednu musli tyčku a 2 bidony (jo a krátká zastávka na jednoho radegasta :-), přičemž těsně před dojezdem asi 2km od Přerova mi hezky došlo. Je to určitě málo jídlem, ale tu chybu na závodě neudělám. Jinak nohy celkem ok, nebýt mi blbě, můžu klidně pokračovat.
Vypadalo to nějak takto: http://connect.garmin.com/activity/84007728. Byl bych docela rád, pokud to tady teda ještě někdo čte, za tip, jestli má skutečně smysl to zkoušet, nebo se srovnat se střední už před závodem a nevymýšlet blbosti.
V tabulce níže uvádím najeté kilometry za léta 2009/2010 a aktuální měsíce roku 2011.

Bike
2009	0.0	0.0	0.0	313.5	595.4	703.9	791.6	191.6	216.5	0.0	0.0	173.2	2985.7
2010	325.6	293.1	563.9	1115.2	978.0	1033.0	651.5	258.4	638.0	436.5	191.6	352.4	6837.2
2011	270.6	234.5	1227.7	988.0	339.8	0.0	0.0	0.0	0.0	0.0	0.0	0.0	3060.5

Děkuji zdvořile za případné názory zkušenějších cyklistů.

1. letošní stovka, úvaha nad stravováním "vytrvalce" a vydařený večírek....

2011-04-11T20:43:00.000+02:00

Sobota 9.4. začala skutečně výborně: dostal jsem vycházku na kolo:-). Bohužel, bývalí kamarádi dali přednost běhu na Hranické dvacítce, do větrného počasí jsem tedy musel vyrazit sám. Naplánoval jsem poměrně ambiciózní trasu s pěkným převýšením včetně stoupání na Foncky. Nakonec to ale dopadlo lehce jinak.
Vítr fučel opravdu hrozný. Po sedmé ráno, když jsem vyjížděl, to ještě šlo, navíc jsem se dopustil školácké chyby začátkem po větru. S ohledem na záměr projet Hostýnkama to ale stejnak jinak nešlo.
Pod Fonckama už jsem věděl, že z Tesáku přes Holešov to do oběda nestihnu, což jsem slíbil, ale zase jsem chtěl dneska tu stovku dát, no co s tím? Když jsem to rychle spočítal, rozhodl jsem se nezahnout na Tesák, ale projet Rajnochovicemi a v sedle mezi Trojákem a Tesákem uhnout na Tesák, což jsem udělal. Už stoupání nahoru bylo předzvěstí, co se bude dít cestou domů: pořádný fukar do xichtu. A stál teda řádně zato. V místech, kde člověk v klidu sjíždí padesátkou bez šlapání, jsem to "hrnul" třickou a šlapal jak o život. Zkrátka cestu domů jsem si opravdu užil, nemluvě o 98,5km, které mi psal tachometr po příjezdu před barák. Marja pano, tož tak to přece nemůžu nechat. Tak to ještě otočím a objedu sídliště, ať mám na displeji kýžené. Vyšlo to:-). Mírně frustrující je, že edge napsal převýšení 1116 metrů, stejně jako garmin connect, sporttracks spočetl 936 a runningfreeonline 783, celkem divné, řekl bych, ale botky si kvůli tomu kousat nebudu a budu věřit garminu:-)).
Celkem pozitivní je průměr, protože vylezl na 25kmph, což dává celkem naděje stihnout dlouhého mamuta v limitu, snad teda stihnu ještě něco najet, hlavně pár takových či delších výletů.
Všiml jsem si docela zajímavé věci. Už minulý týden při trochu delším kole jsem zaregistroval, že nějak nemám na kole hlad, jako jsem míval loni. Na 3:20 trvajícím švihu jsem vydržel na jednom carbonexu a jedné tyčince a se zastávkou na pivu. Jo, říkal jsem si, asi je to tím pivkem. Dneska jsem ale vyjížděl sice po snídani, nicméně na 4 hodiny a že by to byla úplná zívačka bych ani neřekl. A odjel jsem to bez nějakých problémů na jeden carbonex a cca půl litru vody. Nechápu, jak je to možné, dřív bych na takové jízdě zdlábil 2-3 housky se sýrem, 2-3 tyčinky, vypil 1,5 litru a stejně bych dojížděl hladný a s pocitem žízně. Že bych se vytrvalostně zlepšil? Že bych zúročoval 2 roky přípravy s endurainingem? Nevím, kdyby k tomu měl někdo zkušenější nějakou interpretaci, zlobit se nebudu.
Druhou fází byla zavěrečná tanečních, taková lehká 6-ti hodinová tancovačka. Naštěstí oproti prodloužené nehrála reprodukovaná ale živá hudba, což mělo dva šetřící (fyzicky) efekty.
1. živí hudebníci potřebují pauzy, DJ Šrámek nikoli:-)
2. skladba muziky mi absolutně nevyhovovala. Za celý večer 2 quickstepy, 4 walzy, 2 tanga, 1 chacha, 3 jive (pak ještě párkrát s hodně přimnouřenýma očima na nějaké pitomé disco), 2x rumba. Sambu ještě neumíme, doženem až na podzim a na zhovadilosti ála Michal David v kroužku křepčit odmítám. Většinu účastníků to ale bavilo, takže problém bude u mne. Naštěstí jsou manželka i kamarádi podobně porouchaní, víno ušlo, takže neprotančený čas měl rovněž vysokou společenskou úroveň.
V neděli jsem ovšem zařadil neplánovaně volno. Po výrazně kratším než ideálně dlouhém spánku a delší přesobědové vycházce zůstali děti s manželkou u švagrů a já šel domů na chvíli vyjet na kolo. Nikdo z bývalých kamarádů zase nešel a já si jenom tak na chvíli sedl, pak lehl a potom se na to vykašlal. No to vám byla pohodička! Holt dokud se člověk pořádně neunaví, vůbec si toho poleženíčka neváží :-)

Garmin Edge 800

2011-03-27T19:41:00.002+02:00

Nový specializovaný cyklistický přístroj ohlásil Garmin, jak je jeho dobrým zvykem, již před drahným časem. Dlouhatánská prodleva mezi ohlášením a uvedením na český trh tak dala většině zájemců celkem dlouhý prostor pro rozmýšlení, zda má smysl takový přístroj pořizovat (tady vidím celkem jasnou kladnou odpověď), či upgradovat, je-li již člověk majitelem celkem povedeného edge 705.
Protože jsem člověk dobře vychovaný a spořivý, tak ačkoli se mi osmistovka docela líbila hned od začátku, hned od začátku jsem si taky říkal, že si ji nekoupím. Drželo mě to až do té doby, než se sešly 2 okolnosti:
- při náhodném rozhovoru s Petrem Valešem z etriatlonu slovo dalo slovo a za příslib recenze mi nabídl docela zajímavou slevu, jakožto partner Garminu.
- při nějaké jízdě na kole jsem v diskusi s Doomem zmínil úvahy o osmistovce a on okamžitě projevil zájem 705-tku.
A všechna dobrá předsevzetí byla rázem v háji, rozdíl mezi prodejní cenou po slevě a částkou za odprodej staršího strojku už byl tak nízký, že můj hračkami postižený mozek vyslal signály rukám píšícím objednávku:-).
Netrvalo dlouho a computer ležel na stole. Asi se nebudu dlouze rozepisovat o příslušenství. Jelikož jde o českou distribuci, je součástí slušná mapa TOPO Czech 2010 a nový pohodlný hrudní pás, ještě malinko lepší, než ten od 310XT. Bral jsem balení premium HR bez kadence senzoru, protože kadenci i rychlost umí měřit i powertap, resp. údaje z čidla GSC10 při funkčním powertapu Edge stejně nebere nemluvě o tom, že čidlo je pořád stejné už asi 6 let.

Na první pohled je zřejmý rozdíl oproti 705-tce:

Je pozoruhodné, jak přístroj, který jsem vítal před třemi lety s naprostým nadšením jako výkřik moderní techniky, působí dnes skoro bych řekl až "rusky". Přitom pořád výborně slouží a po porodních firmwarových bolestech mu není v zásadě co vytknout.
Nový vzhled je ovšem nový vzhled:

Na první pohled ďábelská kombinace policejních barev (ten vtip určitě znáte, ptá se policajt: "je černá barva?" "Jo." "A je bílá barva?" "Jo." "Tak nevim, co žena blbne, dyť máme barevnou televizi"), která mi náramně ladí ke kolu, nemluvě o na obrázku hůře viditelném černém rámečku, který je v reálu karbonový.
Nový edge je oproti tatínkovi celkově menší, tenčí, má ovšem větší displej 6,6 cm vs 5,6, byť s nevalným (a to se krotím) rozlišením 160x240 vs 176x220 pixelů. Z pohledu navigace, kde mne zajímá nejvíce to, co je přede mnou více pixelů na délku vítám (navíc přibyla 2 datová pole pro zobrazení na základním displeji, ale o tom později), nicméně v době, kdy od uvedení třeba HTC Diamond, který měl na stejné úhlopříčce VGA zobrazení, uplynuly už více než 2 roky, to je skutečně jenom vrabčí skůček kupředu.
Co vidím z konstrukčního hlediska jako zásadní pokrok, je změna upínacího mechanismu na stejný, jenž se osvědčil u modelu Edge 500. Tedy jednoduché nacvaknutí otočením na jednoduchý chyt připevněný gumovými kroužky. Budí ve mně daleko větší důvěru, než upínání 705-tky. Vzpomínku na pád na dlažbu mám stále živou:-).
Celkově se tedy dá říci, že po nemapovém Edge 500 vykročil designem do 21. století i model mapový. Pojďme se tedy podívat, co přináší osmistovka oproti semdsetpětce nového (co přinesla 705-tka možno přečíst třeba zde), kromě tedy již diskutovaného designu:
V první řadě přináší nový chipset. Garmin pravděpodobně opouští produkty firmy SiRF a její aktuální chip SiRF Star III, který je ještě v 705-tce. Nově byl použit chip společnosti STMicroelectronics ST2062. Reakce na tuto změnu jsou rozporuplné a protože já nelovím cache, čímž nejsem žádný přesnostní maniak, je mi to celkem jedno, takže moje hodnocení je hodně (možná:-)) povrchní: tady je mapka z cesty do práce uložená v 705-tce a tady stejná trasa uložená do osmistovky. Rozdíly jsou naprosto marginální a stejné se najdou i mezi dvěma stejnými trasami na 2x změřenými týmž přístrojem. Za mne tedy k přesnosti naprosto žádná výhrada, navíc nový chip by měl být schopen přijímat signály připravované evropské sítě Galileo. Ono sice než Galileo pojede (pojede-li vůbec) uteče asi ještě hodně času a Garmin představí ještě 1-2 cyklistické modely, ale člověk je aspoň připraven :-).
Přímo ďábelsky rychlé a citlivé mi přijde zachytávání satelitů. Svižná se mi zdála už 705-tka, ovšem 800-vka je ještě někde jinde (SMT používá technologii hotfix oproti instant fixu u SiRFu). V souvislosti s GPS přibyla zajímavá funkce doplňující autostop (automatické zastavení stopek při zastavení kola, aby se člověku nekazil průměr;-), kterou je movement detection. Konkrétně jde o to, že po rozjetí a zapomenutí odmáčknutí stopek budík sám zařve "dal jsi se do pohybu, chceš zapnout stopky?" a zobrazení z displeje nezmizí, dokud buď stopky nezapnu, nebo hlášku nezruším. Blbé je, že tlačítka "start" a "cancel" této volby jsou tak blízko u sebe, že třeba v rukavicích je správná trefa trochu oříšek:-) i tak jde ale o šikovnou věc.
Druhou věcí související s GPS (a samozřejmě i barometrickým výškoměrem) je měření sklonu (grade). Při stoupání si pánové z Garmina troufli udávat stoupání s přesností na desetiny procenta. Vypadá to efektně, ale moc tomu nevěřím. Nemluvě o tom, že ve sjezdech, kde je sklon záporný, se kvůli minus desetinná část nezobrazuje....
Druhou a na první pohled nejviditelnější změnou je větší a hlavně dotykový displej, což může teoreticky být pro někoho i nevýhoda, já to ovšem vidím jako spíše výhodu, byť dotykové ovládání není ještě pro jízdu na kole přivedeno k dokonalosti. Displej není kapacitní, ale poněkud anachronicky rezistivní. Důvod je prostý: k telefonování si člověk rukavici sundá, v mraze na kole ovšem již hůře. Kvůli dotykovému ovládání se změnilo zásadně zobrazení menu. Na hlavní obrazovce "menu" jsou 4 velká tlačítka "where to", "course", "workout", "history" a 2 malá tlačítka: jedno s křížkem pro vyskočení z menu, druhé s montážním klíčem pro aktivaci menu nastavení. Principy nastavování se nijak zásadně neliší od předchozího přístroje a člověk si zvykne jednadvě.
Pro pohyb v menu je nutno používat právě dotykového displeje, protože joystick ze 705-tky už na přístroji nenajdeme. Chvíli jsem si myslel, že napíšu, jak je to dobře, ale ono je to asi jedno.
Joystick se za jízdy ovládal blbě, dotykáč se taky neovládá nic moc, byť za sebe bych řekl, že trochu lépe ano. A v klidu se dá používat obojí. Pro nošení v kapse při použití místo turistické navigace je ale absence joysticku samozřejmě výhodou. Další výhodou je, že kromě dotykových šipek na displeji podporuje Edge také (byť velmi rekreačně) gesta. Tzn. mezi obrazovkami je možno se přepínat nejen ťukáním na mrňavé šipky v dolních rozích, ale i gesty. Tzn. šmrncnutím prstem buď zleva doprava, nebo opačně. Funguje to dobře a podobně funguje i pohyb v menu, jež se nevejdou na jednu obrazovku. V těch se člověk buď pohybuje opět pomocí šipek, nebo tahem prstu tentokráte ovšem pro změnu shora dolů a opačně.
Navzdory možnosti ovládat pohyb i gesty, je součástí zobrazení na displeji i tlačítko menu s šipkami pro pohyb vlevo a vpravo. Je to trošku nedomyšlené. Osmistovka má na výšku o 20 pixelů více než 705-tka a díky tomu si výrobce troufl nacpat na jednu obrazovku až 10 údajů. Tak od oka by člověk řekl paráda. Když se ale podívá i druhým okem, zjistí nemilou věc: díky místu zabranému šipkami a tlačítkem menu, se prostor pro zobrazení měřených veličin zmenšil a i čísla jsou tím pádem menší, než na 705-tce. S ohledem na vyšší počet polí menší čísla přehlednosti nepřispívají. Zvyknout se samozřejmě dá, jenom si říkám, proč těch 10 polí nenacpat s novým firmware i do 705-tky... A ještě jedna věc: kromě vyššího počtu zobrazených polí přibyla nově i třetí standardní obrazovka, celkem tedy může člověk za jízdy zobrazovat až 30 různých údajů. Blbý je, že aby si je pořádně prohlédl, musí zastavit:-) Jeden řádek navíc oproti 705-tce pro měřené údaje je možno přidat i pro screeny course, workout a map.
Displej je dále samozřejmě barevný, což je i ten na 705-tce, nově jsou však nabízeny "motivy", kdy si člověk může vybrat i pozadí pro menu (třeba články řetězu nebo pastorky:-) a dokonce i věc známou z autonavigací, jíž jsou denní a noční barvy. No a jelikož strojek umí ukazovat i východ a západ slunce, dokáže i tyto režimy používat automaticky. Než jsem to našel v nastavení, myslel jsem, že mne šálí zrak, když se mi zobrazení času přeplo z normálního (tedy tmavá čísla na světlém pozadí) na inverzní (světlá čísla na tmavém).Šikovné řekl bych, byť po tmě toho asi moc nenajezdím.
Ona se vůbec grafika celkem změnila. Jednak kvůli dotykovému ovládání, kdy menu musí být větší a musí místy zobrazovat i nějaká ta tlačítka, druhak si asi někdo uvědomil, že je blbost udělat barevný displej kvůli navigaci, ale všechna menu nechat v podstatě monochromatická, jako tomu je u 705-tky. Výrazného zlepšení dosáhl také tréninkový partner, který je jednak větší, ale hlavně má nový a barevnější dres vyvedený ve žluté. Velmi motivační.... Sadu ani rám při aktuálním rozlišení nedokážu rozpoznat, ale vypadá to na nějakou časovkářskou lahůdku:-)
Poslední novinkou týkající se přímo displeje je podpora pořízení screenshotu (otisku obrazovky zařízení). Stačí v menu tuto funkci aktivovat, propracovat se na místo, kde chceme otisk získat a krátce stisknout tlačítko power. Obrázek potom najdeme v interní paměti přístroje. Třeba v recenzi takové obrázky nevypadají špatně že? :-)
Zachována zůstala podpora ANT a ANT+ periferií, je tedy možno používat všechny garminí tepáky či kadenční čidlo GSC10, jež jsem vozil jž s Forerunnerem 305-tkou před 4-mi lety.
Úplnou novinkou ve výbavě cyklistických přístrojů od Garmina je čidlo teploty a možnost jejího zobrazení na displeji. Sice vůbec netuším, k čemu je to na kole dobré, když se člověk stejně obléká ještě před vytažením kola s tachometrem před barák, ale když už tam ten teploměr je a na jednu obrazovku se vejde 10 hodnot, tak ho tam taky sleduju:-)
Novinek se dočkala i datová část zařízení a dvě ze tří mne teda nenadchly. Tou první je zcela nepochopitelné zmenšení interní paměti přístroje. Tomu tedy vůbec nerozumím, v době gigabytových flashek za pár korun se Garmin vydal cestou zmenšení ze 700MB interní paměti v 705-tce na přibližně desetinu! v osmistovce. No to je fakt na ránu. Sice k přístroji přibalí i 2GB microSDčko, ale to je malá náplast na to, že do interní paměti přístroje prostě mapu neuložíte:-(. Pravděpodobně v souvislosti se zmenšenou interní pamětí se rovněž změnil formát souborů s historií aktivit. Dobře zpracovatelný textový formát tcx byl nahrazen binárním formátem .fit, který je výrazně ekonomičtější, co se týče velikosti, v případě porušení ale asi nepůjde tak snadno opravit, jako svého času porušená tcx-ka v 705-tce. Snad nebude osmistovka chcípat tak, jako její předchůdce s prvními verzemi firmwaru. Naštěstí je tento formát podporován ve sporttracks od verze 3, takže aspoň jedna pakárna, které jsem se trochu bál, nenastala.
Co naopak, ale rovněž bohužel, naprosto nezaznamenalo vývoj, je aplikace Garmin Training Center. Pořád stejný krám se stejnými nedostatky, nemožností přípravy courses i při instalaci map, no darmo mluvit. Garmin se očividně vrhl do webové aplikace garmin connect, která po příšerných začátcích celkem dospěla, pořád ale neumožňuje plánování tréninků s následným odesláním do budíků, takže pokud se člověk nechce babrat v budíku, musí GTC instalovat. Nemožnost tvořit na PC tréninky s řízením podle výkonu po 3 letech podpory powertapů a dalších ANT+ zařízení považuji od Garminu za normální lumpárnu. Ještěže jsem už systematický trénink ukončil, jinak by mě to štvalo o hodně víc:-)
Druhým restem, který v mých očích Garmin naprosto neřeší, je nemožnost zálohovat uživatelské nastavení budíku, případně ho moci přímo provádět v PC. Nastavovat 30 položek standardních obrazovek, další v obrazovkách workout, course, maps a další položky v settings už fakt zavání otravností a přitom by pomohla nějaká mrňavá aplikace nebo udělátko do GTC. Škoda.
Další věcí, kterou Garmin naprosto neřeší, je existence microUSB konektorů. V době, kdy je konečně podařilo v mobilní oblasti dosáhnout nějaké standardizace, všechny nové telefonu už tento konektor mají, čtečky knížek a další spousta periferií, takže už asi každá rodina doma nějaké nabíječky s microUSB má, garmin pořád vesele cpe do strojů miniUSB. Naštěstí jsem ještě všechny staré kabely nevyhodil. Ono v krabičce totiž najdete nabíječku s USB výstupem a opět jeden jediný kabel USB - miniUSB o impozantní délce cca 25cm. Tady prostě "katování kostů" zdaleka nemělo optimální dopad. Dovolit takto hanebné halířové úspory u zařízení za 500USD už mi připomíná přehánění.
Jo a co se týče vydrže, zatím bych řekl, že je tak plus mínus stejná, jako u Edge 705, čili kolem 14-ti hodin s navigací. Údaj zpřesním po nějakých delších výletech.
Zůstává i vodělodolnost podle normy IPX7, zakrytí karty a konektoru silikonovou gumou snad chrání, pohodlně se ale zejména často používané miniUSB nezakrývá.
Podtrženo sečteno:
Edge 800 je vynikající zařízení a jak je to v této kategorii zatím bohužel zvykem, jedinými skutečnými konkurenty jsou jiná zařízení od Garmina. Ať už cyklisticky specializované Edge 705, 605 či 500, případně outdoor modely s podporou ANT+ periferií jako Dakota nebo Oregon.
K dokonalosti mu ovšem pár věcí chybí. Přímo v přístroji nějaká ta paměť či mikroUSB, lepší rozlišení disleje a možná propracovanější dotykové ovládání. Garmin by rovněž mohl přestat na svých sportovních fanoušcích lakotit a konečně trochu pohnout s aplikací GTC či dodávat delší kabely.
Objektivně řečeno, nenapadá mne žádná "killer option", která by byla oním rozhodujícím důvodem pro upgrade ze 705-tky, tedy pokud není člověk fanda do novinek pro novinky:-). Při koupi nového přístroje je to ovšem jiná, protože cena 705-tky je stále poměrně vysoká, to bych s klidným svědomím doporučil právě osmistovku. Větší displej, více dat, rychlejší překreslování mapy, prostě modernější stroj. Nemluvě o tom, že je výrazně hezčí. Škoda blešek, nemůžu se ubránit pocitu, že je tam Garmin nechává schválně.

Odpočinek dělá mistry :-)

2011-03-21T18:50:00.000+01:00

Proto je potřeba se mu taky trochu aktivně věnovat že jo. Do toho týdne jsem vstupoval už celkem dost unavený. 2 týdny po sobě přes 15 hodin pohybových aktivit (není to trénink, tak tomu tak nebudu říkat) už pro staršího lehce otylého člověka představují slušnou zátěž.
V tušení nadcházejícího pokaženého počasí jsem se ještě s nohama utahanýma minulým týdnem vydal v pondělí a úterý do práce s tím, že zpáteční cestu jsem drobátko natáhl.
Ve středu jsem organizačně musel zůstat doma hlídat nemocnou Marušku, ale hoďku kolem poledne doma vydržela, aby tatínek využil na pár dní posledního slunka. Sice jenom třicítka, ale už jsem fakt cítil předchozích 14 dní a v nich najetých více než 700km, takže stačilo.
Večer navíc ještě tanečky a na ty nemůžu jít zrasovanej, aby se milostivá paní nezlobila. Docela jsme potančili, dorazili totiž jenom 3 páry a místa tím pádem bylo luxusně, zažil jsem si nové prvky z minulého pátku, takže velká spokojenost.
Ve čtvrtek volno. Venku se žení čerti, já jsem jak praštěný palicí a ještě k tomu dost náročný pracovní den. O volném dni jsem si dal předsevzetí zařadit nějaký ten pořádný strečink, místo toho jsem ale nakonec zvolil jinou uvolňovací techniku a otevřeli jsme si se ženou sekt. Taky dobrý:-)
Co bylo ovšem skutečně důležité je fakt, že mi na stole přistála novinka do rodinky elektronický hraček, tentokráte Garmin Edge 800, který nahradí starší Edge 705. O zařízení napíšu samostatnou recenzi, zde jenom zmíním, že stačí, aby si člověk pořídil pěknou hračku pro měření venkovních aktivit a počasí jde do háje.
V pátek jsem měl opravdu velmi silné cukání vzít aspoň bajka a jet na něm do práce za účelem ozkoušení Edge, nicméně ranní vydatný déšť mne za záměru vyléčil. A dobře udělal, včerejší útlum pokračoval, ještě bych se kole někde naboural. V autě je člověk přece jenom bezpečnější. Po návratu domů mne ale přepadlo černé svědomí zahálky a jelikož jsem byl doma sám (žen odvedla děti na hlídání přes noc a šla na "lepší"), dal jsem si před tanečními hodinku posilování. Musím říct, že několikatýdenní pauza se sakra projevila a všechno mě hezky bolelo. V tanečních, kde jsme měli s manželkou sraz, to tentokrát bylo velmi krotké. Většina frekventantů byla totálně v háji, pletli kroky a zbytečně moc času jsme mařili opakování věcí z prvních lekcí. Řekl bych, že situací byli zaskočeni i tancmistři. Snad to příště bude lepší. Bude to ovšem, bohužel, už náš poslední kurz v rámci běhu "bronzové úrovně" a pokračovat už budou jenom taneční středy, kdy neprobíhá výuka. Každopádně už jsme přihlášeni na prázdninové čtyřdenní soustředění a od září hezky šup do "stříbrňáků":-).
V sobotu jsem chtěl po obědě na kolo, plány se ale změnily. Jednak počasí až tak luxusně nevypadalo, druhak děti jsou konečně zdravé a jelikož už dlouho loudily kino, dali jsme odporně konzumní den. Nejdřív nákup v nákupním centru, následně oběd a film Rango v Cinestaru. Abych řekl pravdu, tak Rango mě ani manželku nenadchl, ale děti ano, čímž byl účel návštěvy splněn. Návrat po páté hodině předznamenal další volný den v týdnu, prostě pohodička:-).
V neděli to ráno vypadalo, že slibované sluníčko je jenom marketingový trik hydrometeorologického ústavu za účelem zvýšení dotací, po obědě ale vykouklo, tak jsem stihl větrných 60 km, čímž se týdenní kilometráž dostala přes 200km a aktivní čas přes 13 hodin. Při troše snahy to vypadá, že by za březen mohlo klapnout 60 hodin.
Jsem zvědav hlavně na to mistrovství, když jsem tak hezky odpočal :-)

Chcete něco zažít? Kašlete na padák, vezměte do pořádného větru vysoké ráfky:-)

2011-03-13T14:49:00.001+01:00

Já normálně nevím. Mám takový pocit, že abych mohl aspoň trochu jezdit, musím prostě přestat trénovat. Dívám se dneska do sporttracks a oči přecházejí. Se započítáním tanečků (3,5 hodiny) to dalo tento týden lehce přes 17 hodin. Kdo nevěří, může se podívat do grafu.

Rozhodně se asi dá říci, že doporučení ohledně 10-ti procentního nárůstu nijak úzkostlivě nedodržuji:-).
Přestože o týdnech nepíšu, pár zajímavých poznámek k právě proběhlému bych měl.
V pondělí jsem nuceně vynechal. Sice bylo hezky, ale povinnosti před i po práci mi znemožnily zařadit kolo.
Zato v úterý jsem si trošku vynahradil a lehce to cestou domů s Doomem natáhl. Foukalo nám pěkně do xichtu, Martin si to prostě umí zařídit, aby se mu cestou zpět domů jelo hezky.
Tradiční středeční Prágl je už standardně lehce zkrácen, abych stíhal středeční tančírnu. Tančila se hlavně latina a musím říct, že i navzdory nepříznivé předpovědi počasí, jsem se při pohledech do zrcadla na fešáka s uvolněnými kyčlemi a doprovodnými tkáněmi, rozhodl jet na horáku.
Taková čtvrteční biková premiéra při cestě do práce. No a byla zážitková! Ráno jsem vstal, mrkl z okna (bez brýlí, 4,25D každé oko:-)) a řekl si: trochu vlhko, toho se na kole s blatníky neleknu. Oblekl se, vysmál se výstražným poznámkám manželky, vytáhl kolo ze sklepa a hurrá na cestu. Už u baráku jsem si říkal: "kurnik nula, mrholí, nevrátit se pro auto?", ale už jenom představa "já jsem Ti to říkala" mě hnala dál:-). Už v Rokytnici ovšem legrace dávno končila. Protivítr jak prase, v něm přemrzlý déšt a cca 2cm téhož na silnici. Místy rozsolený, místy ne, no lahůdka všech lahůdek. Tento luxusní povrch jsem si užíval až do práce s tím, že jak byly boty stále mokřejší a nohy prochladlejší, stával se zážitek hlubším. Cítil jsem ale drsnej jak šmirgl 30-tka :-).
Na zpáteční cestu jsem se domluvil opět s Martinem (Doomem), což byla chyba, protože už sice cesty celkem oschly, ale dotlamní vítr fučel vysoce intenzívní.
V pátek se počasí umoudřilo, šlo tedy vytáhnout Rubéčko a pěkně jsem se projel. Doom odpoledne nemohl a vida, když cestou do práce vítr proti, cestou z práce do zad. No paráda. Dojel jsem v totální euforii plný endorfinů. Sprška, večeře a autem pro babičku na hlídání, když rodiče tančí. Sedl jsem do auta a hele, na řadě byla tahle písnička.

Je to přesně moje krevní skupina a v kombinaci s endorfiny jsem byl takovém rauši, že jsem si ve spolupráci s Ericem i pořádně zahulákal. Maminka myslela, že jsem přijel ožralej :-))) Je teda pravda, že u rumby jsem ten pocit měl o 2 hodiny později navzdory naprosté střízlivosti i já.
V sobotu se měl ozvat Alda, ale jel kamsi s hokejem, takže jsem vyrazil sám. V tomto počasí musím konstatovat, že není většího dobrodružství než svižné sjezdíky v odkrytých serpentýnách, kde chvíli fouká zleva a chvíli zprava. Prima adrenalin, kam se hrabou padáky, teréňáky, bungee-jumping..... Byl jsem jednou opravdu rád za váhu převyšující metrák, protože mít 60 kilo, plachtím na 404-kách kolem Helfštýna ještě dneska. Závěrečný úsek z Holešova byl ovšem za odměnu, švihačka hrubě přes 40 kmph, po sjezdu na hlavní dokonce 50kmph. No paráda!
V neděli to bylo podobné, ale už jsem byl psychicky připraven i trochu unaven po náročném týdnu, takže kratší než v sobotu, ale taky dobrý.

Za týden lehce přes 350km, spokojenost. Jenom počasí se má nějak pokazit, což by byla škoda, ale zase: co s tím můžeme tak asi dělat, že jo.

Kindle 3

2011-03-12T13:11:00.000+01:00

Konečně jsem se dostal po hodně nestandardním úvodníku:-) k psaní skutečně o kindlu. Chvíli jsem i přemýšlel o tom, že článek vůbec psát nebudu. Penetrace zařízením je už v populaci poměrně značná, což mi došlo před 14 dni v pendolinu, kde jsme u stolku pro 4 četli na kindlovi 3. A to ještě věřím, že ten 4. nečetl jenom proto, že dal přednost spánku:-).
O co tedy jde: Kindel 3 je třetí generace elektronických čteček knih prodávaných přímo knižním gigantem Amazon. Jenom lehce odbočím právě k Amazonu. Je to jedna z mála dotcomových firem, která přežila splasknutí internetové bubliny a i když to s nimi vypadalo chvíli dost nahnutě, nakonec přežili, dnes žijí, řekl bych, celkem dobře a kromě internetového prodeje knih, s ním začínali, jsou i jedním z průkopníků prodeje eknih, hudby a dnes i celkem univerzálním prodejním portálem místy podobným třeba ebayi.
O co u takové čtečky vlastně jde? V současné době se obvykle jedná o zařízení se 6-ti palcovým displejem e-ink s rozlišením 600x800 pixelů zobrazujícím 16 odstínů šedi. Displej je dokonale pasívní, dokonce tak pasívní, že spotřebovává energii pouze při překreslování, při samotném zobrazení již napájení není potřeba. Docela veselá historka byla, když jsem stroj vybalil z přepravního balení a začal hledat, kdepak bych odlepil fólii s hezkým obrázkem čtenáře pod stromem. Nějakou chvíli (dost nervózní) trvalo, než mi došlo, že obrázek je zobrazen přímo displejem a žádná folie nikde nalepená není:-). Koupit se dají i čtečky s větším displejem i vyšším rozlišením (např. Kindle DX), které ovšem postrádají výhodu malého formátu A5 i nízké váhy.
O kvalitách displejů e-ink toho bylo napsáno už hodně. K všeobecné chvále se připojuji. Pasívní elektronický papír namáhá oči stejně jako normální kniha (vyžaduje samozřejmě osvětlení) a na rozdíl od podsvícených displejů třeba iPadů, s intenzitou světla roste jeho kontrastnost. Bez problémů tedy lze číst např. i na slunci, jak je vtipně ukázáno třeba zde:

To se prostě třeba s displejem ani HD2 nedá naprosto srovnávat. Dalším zásadním aspektem je skutečně famózní výdrž na baterie. Díky nutnosti napájení pouze ve chvíli překreslení, je množství stránek, jež lze přečíst na jediné nabití, přímo famózní. Na 1 nabití např. všechny 3 díly "Pána Prstenů". Slušné, řekl bych! K nabíjení ještě dodejme, že se mu tak děje přes standardní micro-USB konektor, jehož zavedení povinným standardem pro nabíjení mobilů v EU si cením jako jednoho z mála smysluplných unijních rozhodnutí.
Tím se dostáváme k obsahu, který je potřeba do Kindla dostat, aby bylo co číst, že jo. Knížky je možno nahrát několika způsoby:
- uložit je přímo z PC připojením čtečky přes USB, kdy Kindle podporuje USB mass storage profil a jeví se tedy jako další disk.
- zakoupit je na Amazonu, kdy to můžeme provést buď z PC, nebo přímo z Kindle
- poslat si je mailem do schránky, kterou si může každý vytvořit při registraci zařízení ve formátu ctenaruvnick@kindle.com. Knížky se potom stáhnou rovnou do čtečky, jenom záleží na typu, který si člověk koupil. Levnější varianta totiž obsahuje pouze WiFi a ke stažení knížky je potřeba být v dosahu nějakého hotspotu, dražší varianta obsahuje i 3G modul, s nímž k připojení stačí dosah signálu. Komunikace tímto kanálem je, překvapivě, bezplatnou službou!
Kindle podporuje několik formátů souboruů, z těch zajímavých .doc, .rtf, .html, .pdf či .mobi. S ohledem na rozlišení displeje se může (a také často stane), že dokumenty se zobrazují "divně" zformátované. Pomoci se tomu dá snadno. Odesláním na mailovou adresu na kindle.com, kde amazoní server sám podporované dokumenty zformátuje pro rozlišení čtečky. Funguje to velmi dobře.
Chce-li si člověk pohrát sám, může sáhnout po famózním freeware jménem calibri. Jeho velkou výhodou je výrazně větší podpora formátů (např. .pdb, v němž mám spoustu knížek a Kindle ho neumí) s následnou konverzí do formátu i podoby dobře čitelné v Kindle.
Tak, víme, jak knížky konvertovat, jak je do Kindle nahrát, ale zbývá poslední velká otázka, kde brát herdek knížky. A tady jsou, bohužel, legální možnosti pro českého čtenáře čtoucího v češtině dosti mizerné, až bych řekl katastrofální. A když jsem si přečetl vyjádření pana šéfa knižní sítě Kanzelsberger, že poptávka po eknihách u nás neexistuje, ani se nejspíš v dohledné době nezlepší. Čtenáři čtoucí v angličtině jsou na tom nepoměrně lépe. Prakticky všechny nové beletristické, technické i odborné tituly vycházejí i v elektronické podobně a jejich nákup není nijak složitý. Jediným problémem je ovšem jako obvykle DRM, který není standardizován a 2 největší hráči provozují vzájemně nekompatibilní formáty. Čili co si koupíte pro nooka, nepřečtete na Kindlovi a obráceně. Ach jo. Naštěstí je nabídka amazonu dost velká a dnes si už majitelé kindlů mohou knihy zakoupené na amazonu i půjčovat, wow. Třešínkou pro anglické čtenáře je schopnost čtečky předčítat anglicky napsaný text. Funguje to opravdu dobře. Ke čtení českého textu nepoužitelné, leč pro pobavení přátel dost dobré:-).
Česky čtoucí čtenář ovšem v zásadě legální možnost pořízení nemá. Jediný obchod, který bere eknihy vážně jsou palmknihy, nabídka je ovšem, mírně řečeno, slabší. Kde tedy knihy vzít? Nebudu tady uvádět linky, protože odkazy na ne zcela "čistý" obsah jsou vždycky problémem, ale navést trošku můžu. Svého času existoval projekt "Robova stránka o knihách", který už před drahnou dobou umožňoval výměnu digitalizovaných textů určených pro automatický předčítání zrakově postiženým. Nějakou dobu jsem pro pracoval jako editor. Stránky i databáze knih nakonec byly právě kvůli legislativním důvodů staženy, Robova stránka v jiné podobě ale existuje, bohužel řada odkazů je už neaktivních.
Lepší zdrojem je legendární warforum. Dá se toho tady najít hodně, bohužel, i zde kvůli zastaralosti linků na externí zdroje (rapidshare a spol.) dost věcí vyexpirovalo a je v háji. Dají se ale poptat a často taková poptávka uspěje.
Nejlepším čtenářským fórem u nás je ebookforum. Musím říct, že když jsem jeho stránky prolézal, říkal jsem si, proč se sem nejde podívat pan Kanzelsberger. Jsou tady stovky lidí, kteří knihy digitalizují, další stovky až tisíce, které se věnují korekcí OCR výstupů a dávají tomu obrovské množství času. Tady že není trh pro eknihy? Pche!
Koho by zajímalo více technických detailů, či konfigurační vychytávky, tomu doporučím web Radka Hulána. Sice mi jeho styl často vyleženě nesedí, ale kindla má očividně rád a opisovat jím shromážděné informace vidím jako zbytečné. Link na jeho kindle sekci včetně obrázků je zde. V začátcích používání to byl velmi cenný zdroj informací.
Závěrem už jenom zbývá konstatování, že kindle je výborný společník na cesty i na doma a doba e-knih je tady. Škoda jenom, že do Čech oficiálně doba eknihová dorazí se zpožděním. Kdo by o něm uvažoval, měl by pohnout. WiFi verze (ta levnější) jež je k mání za 129 USD a i s poštovným se vejde do 150-ti eur bude od dubna výrazně méně cenově zajímavá. Náš milovaný stát nám totiž připravil novinku: věci zakoupené mimo EU, jež se doposud danily o DPH až od ceny 150 EUR, se od 1.4.2011 budou danit již od 20-ti EUR. Takže spořivý čtenáři, moc času už není :-(.

Sice už netrénuju, ale.....

2011-03-06T20:08:00.001+01:00

přesto zjišťuji, že v posledních týdnech se mi hodiny nějakého pohybu jaksi kumulují. A to, prosím pěkně, zatím stále neběhám.
Jednak se nám ňák udělalo hezky že? Normálně jsem navzdory x letům striktního odmítání oprášil stařičkého horáka superior, kterého jsem coby chudý student pořídil za výnos odprodeje akcií z 2. vlny kupónové privatizace (pane jo, ono už to bude nějakých snad 14-15 let) a nad čím i mně zůstává rozum stát, 28.2. jsem vytáhl dokonce své překrásné rubéčko.

Minulý týden mi to normálně dalo celkem 12 hodin. Sice to nejsou strašlivý Aldamanovo dávky, ale na mne dost dobrý. Navíc to byl týden vyloženě v tanečním duchu.
Ve středu hodinka a půl tančírny, v pátek dvě hoďky "normálních" tanečních, kde se před prodlouženou opakovalo, takže žádné extra pauzičky, no a v sobotu prodloužená, přes 4 hodiny muziky bez pauzy, uff. Navíc švagr, který tam byl s námi, netančí, pauzy vybírané s milostivou paní jsem tedy zhusta vyplňoval tancem se sestrou. Jinak ovšem vynikající záležitost. Velký sál klubu Teplo bez stolů, ty byly komplet v malém, čili moře místa, hudba reprodukovaná přičemž dýdžejové byli sami Šrámkovi, naši taneční mistři, skladba muziky tedy přesně odpovídala výuce. S ohledem na to, že jsem ještě v sobotu po obědě trochu protáhl kolo, po půlnoci, kdy akce končila, jsem už nohy řádně cítil. Hlavní ale je, že mezi páry, které prováděly ukázky tanců (frekventanti nejvyšších, zlatých, kurzů) byl jeden, který začal v bronzových loni v lednu jako my letos a letos již předtančoval, čímž jsem tedy nabral poměrně silnou motivaci!. Postup je tedy jasný: dokončíme bronzové, v létě soustředění, na podzim stříbrní, v lednu 2012 zlatí a předtančujem:-))).
Tento týden byl výrazně méně taneční (jenom středa a pátek), počasí ovšem bylo tak famózní, že jsem neodolal a zahájil pondělím dojíždění do práce na kole. Je to sice zatím ráno zpočátku a večer ke konci na blikačku, ale kromě středy (Praha) jsem jel každý den.
A protože jsem se slušně choval, bylo mi povoleno kolo na chvíli i o víkendu. Celkem jsem se dostal lehce přes 300 km za týden a strávil na kole k pro mne k tomuto datu neuvěřitelných 13 hodin a celkem tedy přes 16 hodin aktivit! S trochou lítosti myslím na to, jak by asi vypadal loňský rok, kdybych s Milošovým vedením mohl už touto dobou jezdit venku, navíc s příznivou předpovědí na celý březen. Ovšem co je pryč, je pryč a letos už je to jenom takové popojíždění bez systému, taky dobrý.
Našel jsem ovšem novou zajímavou motivaci k hubnutí, kterou je skleněná stěna v tanečním sále. Jestli máme za necelý rok předtančovat, měl bych vypadat trochu elegantněji než dnes. Vono tahat váhu navíc na kole je jedna věc, ale vidět nadskakující neopren třeba při svižnějším jive, to už je jiná káva.
Od zítřka tedy "stay hungry" Marťo! :-)
Příští týden zatím vypadá výrazně prahovatější a vůbec organizačně složitější, čili nebude tak výživný, ale něco z něj třeba vytlučem.

Kindle 3, vlastně předmluva :-)

2011-02-19T13:45:00.000+01:00

S ohledem na havarijní stav kotníku a blížící se březen měsíc knihy se dneska podíváme na věc, která už sice dávno není žhavou novinkou, ale přesto z ní mám pořád velkou radost a stal se z ní v posledních měsících nerozlučný společník.
Jde o čtečku elektronických knih Kindle 3 od Amazonu. Jsa náruživým čtenářem a dlouholetým průkopníkem čtení elektronických knih, uvažoval jsem nad nějakou čtečkou už delší dobu. Do současné doby jsem knížky vždycky četl na zařízení z aktivním (rozumněj podsvíceným) displejem už od dob pořízení Palma Tungsten T, který byl mým vůbec prvním PDA a je to už drahně let (řekl bych tak 10, sákryš). Začal jsem na něm číst, protože miminko tenkrát lampa budila, ale podsvícený displej nikoli. Tak nějak jsem si na čtení tímto stylem zvykl a displej PDA či posléze smartphonu byl pro mne jedním z klíčových parametrů výběru právě i pro pohodlné čtení. Když nad tím tak přemýšlím, byla to celkem dlouhá řada zařízení, na která většinou vzpomínám rád. První byl vysouvací Palm Tungsten T, který byl předposledním barevným palmem se dedikovanou ploškou pro grafitti (rozpoznávání písma psaného dotykovým perem, kde jsou ty časy). Druhý byl Palm Tungsten T3, jedno ze zařízení, které mi fakt hodně přirostlo k srdci a dodnes mě mrzí, že jsem ho prodal. Na svou dobu luxusní displej s HiRes rozlišením (320x480) o kterém se konkurenci ani nezdálo docel velké úhlopříčky. Četlo se na něm opravdu báječně. Navíc vysouvací kovová konstrukce, no mazel, že?
Jenomže potom jsem pořídil Nokii 6230 a Palm pro tento model odmítl vyvinout ovladač pro bluetooth modem. No tak šla Nokia ženě, Palm do světa a já si pořídil 1. smartphone, který byl vůbec ze všech mých dosavadních zařízení ten nejlepší stroj a kdyby podporoval moderní komunikační technologie, vyhovuje mi koncept dodnes. Výdrž, oddělený chipset pro PDA část a zvlášť pro telefon, takže i když člověk zabil PDA nějakou zběsilou aplikací, pořád telefonoval. Ach jo, kde jsou ty časy, krasavec, že? Qwerty klávesnice na flipu, pětisměrný jogdial pro ovládání menu........ Displej byl sice výrazně menší než Tungstení, ale za všechny ty ostatní báječné vlastnosti jsem to rád odpustil.
Jenomže léta plynula (skoro dvě:-) a objevila se mobilní wokna verze 5 a s nimi legendární Qtek 9100 s vysouvací klávesnicí. Zpočátku totální zoufalství, neodladěný firmware, tuhnutí telefonu, výdrž slaboučká proti P910i, ale pak se to zlepšilo a měl jsem strojek docela rád. Taky pěknej že:

Slabinou zařízení byl ale zejména procesor, kterému ani firmware či přetaktování moc nepomáhalo. Proto byl posléze nahrazen následovníkem, modelem HTC TyTN, který byl totálním omylem. Nový procesor od Samsungu byl sice taktován na 400MHz, oproti 196MHz Omapu od TI z Qteka ale rozdíl prakticky nerozpoznatelný.
Byl jsem jím tak frustrován, že jsem se zkusil vrátit k Sonyericssonu a jeho modelu P1i, ale UIQ3 mne fakt nenadchlo a po dvouměsíčním pachtění jsem snahu zvyknout si vzdal. Významný je pouze tím, že v době pořízení už jsem provozoval blog a napsal o něm článek:-).
Navíc se objevil HTC TyTN II s integrovanou GPS a chipsetem od Quallcomu, který jsem prostě musel mít. Báječný stroj a poslední v řadě strojů s QVGA rozlišením, na kterých jsem četl. Zejména z
z GPS-ky jsem měl velikou radost. Spolu s 9100 a TyTNem měla zařízení stejně velký displej 2,8 palce a QVGA rozlišení. Tenkrát mi přišlo fajn, ale když se objevilo HTC Diamond, první zařízení s VGA displejem, byl jsem po prvním shlédnutí ztracen. Maličký krásný stroj, proti TyTN II a spol naprosto báječný displej, bohužel s mizernou výdrží na baterky (dodává se s 900mAh baterkou, což fakt nechápu!). Měl jsem ho tak krátce, že jsem o něm ani nestihl napsat. Krátce po jeho pořízení totiž HTC představilo model Touch HD a přes všechna dobrá předsevzetí jsem displeji 3,5 palce s WVGA rozlišením neodolal.
Skoro přesně po roce, to už se psal rok 2009, HTC představilo model HD2. 4,2 palce kapacitního displeje. Pořádná plachta, na čtení už téměř bez kompromisů (myslel jsem). Ten mi vlastně vydržel až do včerejšího dne, kdy jsem po více než 10-ti letech opustil na nějaký čas dotykové přístroje, ale to už je jiná pohádka.
Jak se tak dívám, rozepsal jsem článek o Kindlovi, ale vyšla z toho vzpomínka na strojky, které mi prošly rukama a aspoň chvíli jsem na nich četl. Tak z toho uděláme Kindle předmluvu a o čtečce doopravdy zase příště :-)

Změna při únoru

2011-02-11T13:57:00.000+01:00

Úplně původně jsem chtěl tento blog zcela vypnout. Blogspot to ale neumožňuje, buď lze vše smazat, nebo maximálně omezit přístupy. Dal jsem si tedy nějaký čas na rozmyšlenou a zavřel přístupy. Co mne opravdu překvapilo, bylo množství dotazů, co je s blogem, proč jsem ho zavřel a že je to škoda. Ať už proto, že sem tam někoho (i nového) zajímá nějaká z pár zdejších recenzí, nebo proto, že sem zabrousí prostě zavzpomínat na nějaký závod. Skutečností rovněž je, že jsem psaní věnoval docela dost času a asi by fakt byla škoda to všechno na dva kliky poslat do háje.
Blog tak nakonec zůstane s tím, že zatím zvažuji, jakým způsobem ho budu používat. Určitě už nezůstane ryze sportovním deníčkem, protože přístup ke sportu jsem poměrně zásadně přehodnotil a přeřadil ho na nižší prioritu. Proto jsem i ukončil spolupráci s Milošem a Endurainingem, která byla velmi zajímavou etapou, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že to není můj šálek kávy, stejně jako jím není závodění.
Sport tedy dostane místo pouhého koníčku bez toho, aby se kolem organizace tréninku točilo veškeré moje pánování toho mála volného času, který mám. Do toho navíc přibyla velmi zajímavá nová aktivita, zatím tedy hodně v plenkách, kterou je společenský tanec. Manželka se pro původně jednou týdně konanou aktivitu nadchla, takže kromě základního kurzu docházíme ještě navíc na "tančírnu", kde mimo standardního pátku ještě ve středu večer pilujeme styl :-).
Po měsíci jsem se dostal už tak daleko, že jsem pořídil stejné taneční botky značky Supadance, jaké má Richard Gere ve filmu Shall we Dance, který jsem byl z přípravných důvodů přinucen shlédnout:-D.
Na závěr bych chtěl skutečně poděkovat všem, kteří mi napsali milé maily na téma, jak sem rádi chodí. Kvůli vám tedy budu i nadále své grafomanské záchvaty řešit zde. Díky.
JM

Provozní odstávka

2011-01-22T10:22:00.001+01:00

Znáte ten ukrutný vtip, jak vede jednooký slepého bráchu lesem k babičce a cestou mu větvička vypíchne oko? "Tak jsme došli brácho", povídá a brácha: "jé prima, ahój babi"....
Tak nějak podobně jsem se cítil dneska ráno. Hezky přimrzlo, tak jsem si vyrazil trošku provětrat organismus na lehký klus. Ve sluchátkách Manowar, venku to vypadalo, že možná vyleze sluníčko, no prostě paráda. Uběhl jsem asi půl kilometru a při seběhu do "myší díry" pod kolejemi na úplně rovné cestě lup, špatný došlap a levá gramlonožka opět podvrtnuta. Sice tentokrát bez pádu, ani to nebyla taková škuba jako posledně, nicméně kotník opět nádherně otéká a počítám, že nejpozději pozítří bude hrát všemi barvami jako papoušek. Zkrátka hezký výronek.
Co z toho plyne?
- hrábl jsem do starších věcí a začal poslouchat toto:

fakt parádní muzika, vůbec nechápu, jak jsem bez ní mohl tak dlouho existovat.
- pravděpodobně jsem běžecký návrat uspěchal. To už podruhé neudělám, takže pauza od klusu minimálně do konce února možná déle. Tím také padají jakékoli úvahy o jarních běžeckých závodech
- asi se budu věnovat víc kolu, ale v tuto chvíli fakt nevím, jsem dost otrávený a zklamaný.
- bez běhu pro mne plavání ztrácí totálně význam, protože o nějakých výsledcích na TT v létě s ohledem na reálně více než dvouměsíční zimní běžecký výpadek nelze pomýšlet. Bez plánů v TT budu motivaci k plavání hledat jenom opravdu velice obtížně.
- naprosto vážně přemýšlím, že se vykašlu na jakýkoli systém zavánějící tréninkem a budu se věnovat společenskému tanci, zdokonalování v cizích jazycích, šachům, dámě a tak. Do toho se podle chuti občas projedu na kole.
No a finálně z toho plyne fakt, že si dávám pauzu od psaní blogu. Zejména tedy proto, aby se nestal příliš plačtivým, případně nesportovním, když toho sportu ubude. Pozitivní je, že jsem si nedal jako loni žádné závodní cíle, čímž mi reálně výpadek zase až tolik nevadí, protože všechny závodní abmice zůstávají stejné a to nulové:-).
Takže ať se vám všem zranění vyhýbají, ať si můžu aspoň přečíst, jak se dobře sportuje jiným:-)
Zdar.

Týden s novinkami

2011-01-16T21:42:00.001+01:00

Sice týdenní přehledy psát nebudu, ale když bude o čem, tak občas jo. Teď to ve světle minulého týdne vypadá na nějakou pravidelnost, ale nenechte se mýlit.
Tento týden začal, řekl bych, skoro standardně.
V pondělí jsem chtěl ráno vstát, ale nevstal, chtěl jít v poledne plavat, ale nešel a chtěl to dohnat aspoň večer na trenažéru, ale po třičtvrtě hodině to zabalil. Prostě start na pohodu.
Úterní ráno už bylo ve znamení populárního hesla "leden, měsíc síly" a z toho plynoucího povinného vstávání ráno na posilování. Pevné rozhodnutí vstát v pět jsem přehodnotil ve 4:55 a přetočil budíka na 6:30. Vono věděl jsem, že budu vstávat ve středu po čtvrté ráno kvůli nekřesťanskému termínu 1. schůzky v Práglu, iniciativa mne tedy přešla. Bez posilky, s pevným rozhodnutím v poledne plavat, jsem plavání vypustil. Holt člověk míní a operativa mění. Odpoledne jsem tedy musel doma slušně poprosit, odposilovat a potom ještě odvrtět trenažér. Řeknu vám, sebe bych doma nechtěl:-)
Středoprágl a s tím klasicky volný den. Tedy spíš "volný", protože každý den začínající ve 4:00 je nadměrně dlouhý, když se člověk dostane do betle až po půlnoci.
Ve čtvrtek jsem byl fakt pevně, ale pevně rozhodnutý pro 3 fáze. Leden měsíc síly pokračuje a kdy dohnat plavání když ne ve čtvrtek, že? Od samého rána se to vyvíjelo skvěle. Zkuste vstát po 20-ti hodinovém dni v pět. No Alda by asi na bazén vstal, ale mně prostě 3,5 hodiny spánku přijde zoufale málo. Ostatně to i hodin 5, ale přece jenom je to vlastně o polovinu delší noc, než 3,5. Přes poledne se mi tam nasáčkovala nějaká call conference, do vody jsem tedy lezl ve 13:30, když už jsem myslel, že budu zase bez plavání. Nakonec jsem se pěkně zrasoval delfínem na pouhých 1,6km.
Odpoledne nebylo kam utéct, zase poska a kolo v jedné mírně dělené odpolední fázi. Při dřepech jsem si jako bonus pitomě natáhl zboku pravé stehno a bolí jak čert. Na kole jsem ho sice trochu rozjel, nicméně uvidíme co dál. Do postele jsem lezl pěkně prošitý, fakt dost dobrej čtvrtek.
Těžko se po něm divit pátku bez ranní fáze. Tím jsem tento týden dosáhl mimořádné, 100%-tní neúspěšnosti ve vstávání. Kdy jsem naposledy dosáhl na 100% v čemkoli už ani nepamatuju:-) V poledne jsem ale stihl zaplavat, 1,9 km s packama na zrasování ručiček a zejména ramen postačilo. Zásadně jsem to ovšem zúročil večer.
Tady přichází 1. novinka tohoto týdne a, řekl bych, naprosto revoluční tréninkový motiv. Začal jsem totiž s milostivou paní navštěvovat taneční kurzy manželů Šrámkových, kde mne čeká 9 standardních dvouhodinových lekcí, prodloužená a ples. Prostě o pátky vystaráno až do konce března. Obsadili jsme ve třech párech přesnou čtvrtinu kurzu a byla to fakt legrace. Šrámkovi jsou velice sympatičtí a jednotka utekla jako nic. Tréninkově zatím méně přínosné, vždyť úvodní blues je dosti nenáročný a pomalý tanec s klíčovým parametrem nízko uložených rukou. ovšem následný foxtrot se již jednak odehrává ve svižnějším tempu, hlavně však vyžaduje standardní držení páru se zvednutýma rukama. Ramena plakala celou druhou hodinu:-). Těším se na další lekce po pátečním "packování".
V sobotu jsem se vstát nesnažil. Kurz končí v deset, do postele člověk leze pozdě a ráno jsme jeli vyzvednout děti k rodičům (obětavě hlídajícím zabávájícím se rodičům), kteří nás navíc velkoryse pozvali na oběd. Odpoledne se nějak natáhlo, dostavil se totální kopr a jediné, k čemu jsem dokopal své tlusté líné tělo, byla hoďka trenažérování. Jakoby ZDV, ale příliš krátko.
Neděli jsem plánoval jako začátek běžeckého tréninku. Od výronu jsem neběhal, nejdřív to nešlo kvůli bolesti, pak bylo kluzko a na konec jsem se propracoval ke standardnímu "asi to moc nepůjde, tak se mi vlastně nechce". No ale dneska počasí vypadalo podle předpovědi nadějně, tak půjde dopoledne. Jénomže, týdení spánkové resty se promítly do lezení z pelechu kolem devítky, čímž se dopoledne muže aspoň občas pomáhajícího doma výrazně zkracuje. Venku bylo beztak divně, není tedy nic snažšího než přeložit trénink na odpoledne.
Odpoledne vykouklo sluníčko, čímž se sešlo několik faktorů: slušné počasí, nějaká střední nechuť jít běhat a Milošovo dotazy, jestli už jsem vytáhl horáka (neprozřetelně jsem mu existenci svého pravěkého majetku zmínil). Výsledkem byla cesta do sklepa, nafoukání gum, lehké namazání a výjezd v lednu. Poprvé po asi 10-ti letech, možná déle. Odjel jsem hezkých 40km za necelé dvě hoďky a fakt se mi to líbilo, což je druhá novinka tento týden. Napadá mne u toho lehká asociace. Když jsem v roce 2007 začal spekulovat o IM a trénoval podle Michala, vedli jsme debaty o zimní cyklistice. Michal striktní nepřítel indoor aktivit, já striktní nepřítel škaredého počasí a zimního kola vůbec. No a letos? Michal si koupil trenažér a já vyrazil v lednu ven.
A to by stačilo.

Výjimečně týdenní souhrn

2011-01-09T18:55:00.000+01:00

Sice jsem na týdenní přehledy rezignoval, protože mne jednak nebaví je psát, druhak dost silně pochybuji, že někoho baví je číst. Ono je to stejně většinou o nedodržování zásad, vynechaných tréninkových jednotkách, nezvládnutých jednotkách případně o následcích zvládnutých jednotek :-).
Tento týden se mi ale nad očekávání povedl, tak se mimořádně trochu pochválím. Ostatně nikdo mě nepochválí tak hezky, jako já, že jo.
V pondělí se odehrála 1. velmi zajímavá věc a to plavání. 1. od závodu na Lipně v půlce prázdnin. Sice jenom půl hoďka v polední pauze, ale každý začátek je těžký. Večer jsem si ještě sedl na kolo a dal si hoďku a půl trenažéru. Asi po hodině mne pořádně vystrašil powertap, který přestal fungovat. Naštěstí se ukázalo, že problém je prostý: každé zařízení na baterku holt tuto časem vybije, uff.
V úterý jsem stejně jako v pondělí nevstal, vůbec mám v poslední době značné problémy s ranní morálkou, kdeže časy 2007, 2008 jsou. Ono se mi stejně do běhu zatím moc nechce. Kotník je pořád občas cítit, tak ho nebudu dráždit. V poledne jsem zopakoval plavání (už druhá jednotka v týdnu, tý jo) a večer jsem si zopákl trenažér. Lehkou hodinku s kadenčními úseky.
Pravidelná středeční Praha značí volný den.
O čtvrtku jsem už tento týden psal, čili jenom suma sumárum ráno poska, v poledne plavčo a večer trenažér.
V pátek jsem chtěl fakt najisto vstát, ale dopadlo to všechna rána tento týden, čili prdlačku. Večer jsem si dal aspoň pro formu hodinku na trenažéru, ať jde aspoň váha trošku dolů. Novoroční maximum 107 je už přeci jenom přeháňka a večerní pohyb před spaním místo vína a sejra je celkem učinná metoda:-)
V sobotu to vyšlo na další dvoufázový den. Teda nebyly to ani tak dvě fáze, protože k tréninku jsem se dostal až odpoledne po návštěvě filmu "Já padouch", který děti totálně nadchl. Nejdřív jsem si lehce zaposiloval, dal salátek a nasázel tam pár silových intervalů na trenažéru, jak to má velké E rád.
V neděli jsem fakt chtěl jít ráno běhat, ale v sobotu večer jsme si otevřeli tak dobrou bílou rulandu, že jsem u ní seděl skoro do půlnoci, ráno tedy opět neklaplo a místo toho jsem se pěkně válel v posteli, taky dobrý. S ohledem na hnusnou inverzi venku a Matýskovo silné nachlazení vyhlásila manželka pyžamový den, který jsem narušil jenom dalším cyklotréninkem na trenažéru, tento týden v pořadí šestým, celkem psycho že? Původně jsem chtěl jet 2 hodiny ZDV, ale dnes už mě to fakt drsně nebavilo, tak jsem to po hodině dvacet zabalil a tím nedosáhl o 22 minut na 12 hodin za týden.
I tak jsem ovšem spokojen, myslím totiž, že maniaků, co odtrenažérují za týden 7,5 hodiny není za tolik.
Každopádně příští týden už snad začnu i vstávat :-)

Trenér říká: "Leden měsíc síly"

2011-01-06T21:33:00.000+01:00

Nedávno jsme vedli s Milošem Endurainingem 1. diskusi jak skládat trénink na kolo a v jedné reakci mi Miloš napsal: ....položit se do toho, soustředit se na "leden měsíc síly"....Tato formulace mě fakt dostala až tak, že jsem se dnes pustil do experimentu. Ještě před jeho popisem vysvětlím, jako ono Milošovo "leden měsíc síly" má vypadat. V zásadě jde o 2 jednotky, z nichž 1. je posilovna (pochopitelně obsahující cvičení nohou) a druhá nějaká intervalová divočina v kopcích, ať už běžecká, nebo cyklistická. V mém případě zatím cyklistická, protože hňápat do stále trochu bolavého kotníku 106-ti kilama si netroufám.
Jelikož je tato kombinace mimo víkend těžko zvládnutelná, řešil jsem to loni večerní posilkou a ranními výběhy kopců, což po výronu zatím nejde. Experiment tedy spočíval v zařazení posilovny časně ráno, ještě před prací. Dokoupil jsem kolečka k čince (poslední 2 pětky syčáci, chtěl jsem 4, 2,5 kg neměli v Hervisu vůbec!) a šup. Jo, cvičím aktuálně doma, jednak se mi nechce do fitka, páč jsem tlustej, druhak časově to vychází daleko nejlíp. Sice jsem limitován ve výběru cviků (u noh obzvlášť), ale při troše kreativity se to dá. Jediný větší limit je váha na dřepy, kde můžu dřepat jenom to, co si zvednu ze země, ale kompenzuji to vyššími počty opakování, což ani Milošovi nevadí.
Tak teda, běh nalačno je celkem dobrá věc, posilování proti tomu dost nářez, ale přežil jsem s tím, že večer si sednu na trenažér. Kolega mě ale ještě ukecal, ať jdeme plavat (považte, tento týden v pondělí jsem plaval prvně od závodu na Lipně v červenci a ve čtvrtek už jsem ve vodě potřetí, to je morálka :-)), tak jsem si řekl "leden měsíc síly", hodil do tašky packy a šel na to. Bez ohledu na totální zmar stylový, pocitový a vůbec plavecký celkově, jsem odplaval nějaké motýlky a packové motivy na sílu v celkové délce 1600m, takže z vody jsem lezl po žebříku, bo zvednout na rukách se nešlo:-) Už se těším na březen, to je tuším měsíc knihy
Večer jsem si ještě odkroutil hoďku a půl na trenažéru 5x5 minut silových intervalů a mám splněno. Sláva, dneska si postel fakt zastloužím:-)

Pauzička:-(

2010-12-19T14:59:00.000+01:00

Vypadalo to na hezký trénikový týden. Něco jsem odběhal, trochu pocvičil, pojezdil na trenažéru, skoro to vypadalo, že tám tento týden 12 tréninkových hodin.
Dneska ráno při výběhu mi do kýženého čísla zbývaly už jenom hodiny 2. Venku krásně, vylezlo sluníčko, k pomalému klusu mi zahrál Mike Oldfield, no paráda.
Hezky si tak přebíhám Čekyňák a říkám si hele, tady jsem si předloni 30.12. zlomil kotník, to by byla sranda, kdyby zase co?
Haha, no uběhnu 300 metrů, špatný došlap a lup, už se válím na zemi. První moment slzy v očích, ale jde to rozhýbat. Chvíli přemýšlím, že to otočím domů, ale seběhnu ještě na konec Čekyně a zdá se, že je to ok. Kopec ve Lhotce jenom tak popocházím, abych držel tepy na uzdě a nahoře na rovince to vypadá, že už je to v pohodě. Asi tak po půl kiláku cítím, že noha začíná otíkat a bolet. Dál to asi běžet nepůjde.
Tak co už včil. Na naléhání manželky běhám od úrazu s mobilem, volám tedy tatínka, jestli by pro mě nedojel. Pošmajdám mu naproti, začíná totiž foukat a nerad bych krom hnáty ochořel i jinak.
Před Čekyní se dočkám. To už jsem musel 2x povolit botku a celkem se děsím, co uvidím až sundám ponožku.
Do výtahu dojdu v klidu, kotník je jenom tuhý od otoku, jinak žádná bolest při došlapu, žádné vystřelování bolesti nebo tak něco. Sundám ponožku a moc hezké, boule má tak litr a už začíná hezky modrat.
Rezult: skutečně apartní výron, počítám minimálně týden pauza od všeho, od běhu těžko říct, to se uvidí. Ach jo.

Od minulého týdne jsem normálně ještě přidal :-)

2010-12-05T11:34:00.001+01:00

Tento týden byl opravdu plný zážitků, ten nejsilnější jsem tady už vylíčil, nebudu se k němu tedy vracet, ale i několik dalších stálo za to:-).
Spokojen se sebou jsem v pondělí vstal před pátou a vydal se testnout nordickou chůzi. Už mě to lákalo dlouho, tož když už jsem se vykopal z pelechu a nohy bolely po posilování způsobem vylučujícím běh, řekl jsem si: bafneš hůlky a jdeš na to. Trošku posněžilo, moc nemrzlo a pod sněhem bylo krásně kluzké blátíčko. Nicméně krásně jsem se prošel, hodně mě to bavilo a jenom škoda, že tak rychle tak hodně nasněžilo. Pod dojmy z NW začínám fakt přemýšlet o běžkách.
V úterý jsem znova vstal, ale běh stál totálně za houby, trápil jsem se a podle Miloše nic divného, vždyť už to byl 4-tý tréninkový den v řadě a nijak valně na tom přece jenom zatím nejsem.
Tak jsem tedy ve středu zařadil volno.
Čtvrteční dobrodružství jsem už vylíčil, zde tedy jenom zmíním, že jsem zvládl pěkné dvě a půl hoďky na trenažéru.
Jelikož jsem nezvládl díky pohnutému poledni a odpoledni zvládnout plánované činnosti, využil jsem velkorysosti šéfa a zařadil ještě jeden den dovolené, abych v pátek dohnal resty. Ráno jsem se ještě chvíli projel na trenažéru a vydal se do města řešit dárky, ouřady a tak. Pěšky, že jo, jak jinak tady ;-). Na Velké Dlážce mi uklouzla noha a při pokusu o provaz se mi rozervaly kalhoty na zadku. No do háje, jsem myslel, že mám smůlu vybranou. Vracet domů už jsem se nechtěl, došel jsem tedy s holým zadkem do prvního obchodu koupit nové gatě a dokončit povinnosti. Nutno podotknout, že jsem byl úspěšný a dokonce pořídil i pěkný dárek pro svou milovanou ženu, která má jedinou (malinkatou:-)) vadu, jíž jsou narozeniny týden před Štědrým dnem kladoucí veliké nároky na dárkovou inspiraci manželovu.
V sobotu jsem chtěl jít ráno běhat a odpo si dát posilování. Jelikož jsem ráno nevstal a do města potřebovala vyrazit i žena, rozhodl jsem se zaměnit běh za tranžér (při tom se dají hlídat děti, že:-). Nad Elitem jsem se zase naštval, protože mi odešel kabel mezi řídící jednotkou a motorem, náhradní jsem doma neměl, což značí nemožnost regulace odporu na motoru. Náhradní doma nemám, musím pořešit v pondělí. Tak jsem složený trenažér i kolo zase uklidil a vytáhl si činky. Jak jsem byl vytočenej, zrušil jsem si na dřepech a výpadech nohy tak, že jsem na večer operativně přesunuté sprinty do kopce vynechal.
V neděli ráno jsem sice nevstal, ale dostal vycházku ještě po osmé hodině a vyrazil na plánovaný dvouhodinový klus. Rozhodnut držet tepy na uzdě, nekazit běžkařům stopu a i díky hlubokému sněhu, dosáhl jsem fantastického tempa 7:37, jež je jenom o malinko lepší, než tempo nordické chůze z pondělka. Přesto jsem si výlet parádně užil a aspoň hezky vysoko zvedal ve sněhu kolena, když už jsem byl pomalík a stejně si připadal jako fešák v mém oblíbeném filmu:-)

A to nejlepší na konec: tento týden to v součtu vydalo na něco málo přes 10 hodin. To už je fakt skoro trénink ne?

Pitomci by neměli řídit

2010-12-02T20:51:00.000+01:00

Sice to bude asi překvapivé, ale tím pitomcem míním sebe. Sněhová kalamita posledních dní řádně prověřila zodpovědnost řidičů a potrestala nezodpovědnost. Do té druhé kategorie jsem se, bohužel, zařadil i já.
Od mala se vyznačuji jistou rezistencí vůči věcem, které jsou "nutné". Typicky výměna řidičáku, řešení ztráty průkazky zdravotní pojišťovny a obecně věci zavánějící buď frontou nebo stereotypem.
Jednou z věcí, které fakt nenávidím, je přezouvání kol. Vždycky jsem byl v tomto směru liknavý, loni jsem třeba přezouval až v lednu, až letos mě ale pán bůh potrestal.
Nejdřív jsem měl pořád hodně času, pak někdy v říjnu ohlásili sněhovou kalamitu a hele, nikam jsem se už nezvládl přihlásit v rozumném čase. Následovalo 14 dní služebky, sněhové riziko pominulo a s ním byla zapomenuta i nutnost přezouvat. Dyť se nic neděje, pohodka, že.
A na včerejšek ohlášená další kalamita. Ráno ještě pohoda veget, ale večer byla cesta regulérní peklo. Olomouc - Přerov za 2 hodiny hovoří asi za vše. V kokorském kopci vzpříčený kamion, na objízdné trase kolona jak hrom, protože vyhýbat tirákům se dalo jenom krokem. No zážitková záležitost okořeněná dojezdem na parkoviště s půlmetrovými závějemi, kde jsem chvíli bojoval s průjezdem na místo a následně si došel pro lopatu a odházel asi 10 kubíků sněhu a zajel. Zcela vyčerpán jsem si na dnešní den domluvil dovolenou. Jednak mělo pokračovat sněžení, druhak jsem měl strach, že se na cestách bude opakovat večerní horror, no a "třeťak" mám spoustu restů s výběrem dárků, tak jsem si řekl, že využiju dovolené a vyrazím samotný do města resty napravit.
Ráno jsem si tedy chvilku šlápl na trenažéru, najedl se a dostal nápad: jsem doma, co kdyby mě vzali přezout? Vytelefonuju, pohoda, vezmou. No tak jo, stavím se v garáži u našich pro kola a jedu. Jénomže, už výjezd z místa znamenal další odházení sněhu a vjezd do vilkové čtvrti, kde rodiče bydlí, je zřetelně neprotažen a cesta ještě k tomu vede do kopce. No tak tam na letňákách nepojedu. Zkusím další odbočku a když tak se otočím a poprosím tátu, jestli mi kola do servisu doveze. Otočku hodím na benzínce. Jak se tak řadím do pruhu (virtuálního, pod sněhem není vidět) vidím: nejedu k benzínce, ale k autoservisu, kde se nedá kloudně otočit. Co se dá dělat, tak se vrátím z odbočovacího pruhu zpět a zahnu o jednu dál. A tady se stává ta chyba: prostě nevidím za mnou jedoucí sanitku v průběžném pruhu a když se do něj řadím, přes veškerou snahu řidiče sanitky chytím pravým předkem auta jeho zadní nárazník. Ššššškr lup. skoro žádná rána, ale za námi na cestu letí nějaké kusy krámů. Sanitka zastavuje, řidič vystupuje, naštěstí je totálně v pohodě a když vidí, jak jsem vyklepanej, ještě mne uklidňuje. Na transportéru není naštěstí ani stopa poškození, převáženému pacientovi se taky nic nestalo, ten navíc vystoupiv z auta v pyžamu, županu a pantoflích se zapáleným cigárem konstatoval: "to asi fakt nasere.....". Nakonec jsme se přátelsky rozloučili, řidič sanitky mne politoval a odjel. Já se vrátil do pneuservisu, táta dovezl kola, vyměnili jsme je, masku citroena, ze které lítaly cáry mi tam páskama přitáhli ke konstrukci a my v pořádku auto dovezli do Olomouce do servisu.
A to je pohádky konec. Na vině sice nejsou letní gumy, ale guma v mém mozku blokující nerv periferního vidění, přesto je poučení na snadě: příště přezouvám zavčasu.
A jenom tak na okraj, chlapík v Kodecaru střelil, že oprava může klidně stát 100 000kč. Ach jo, ten plast je drahej....

Tak já normálně asi zase trénuju. Nebo "trénuju"? :-)

2010-11-28T21:09:00.001+01:00

Poslední tři týdny se mi normálně daří zařazovat sportovní aktivity v délce přes 7 hodin týdně. Proti té bídě, která probíhala v říjnu vážně přemýšlím o tom, že už to začnu nazývat tréninkem.
Tento týden to dokonce vydalo přes 8 hodin a to se mi nepřihodilo už setsakra dlouho.
Rozhodl jsem tedy dokonce, že na svém skomírajícím blogu zveřejním článek. Trochu mi to komplikuje fakt, že už teď jsem vlastně vystřílel celé téma, budu to tedy muset nějakým způsobem natáhnout.
Bohužel, na mysli mám samá klišé:
plavání: neplavu. Všichni kamarádi (a to i bývalí) konají ve vodě divy udatenství, ale mně se do vody prostě nechce. Bulnul jsem dokonce i plavecký kemp etriatlonu minulý týden v Přerově, resp. bulnul jsem ho plavecky, ale využil jsem Valdovo pozvání aspoň na krůtu na Labuť, která se fakt povedla. Příště už asi budu muset i plavat :-)
- běh: hrůza hrůzostrašná. Skoro vůbec to nejde, nemůžu se rozběhnout, abych udržel tepy, je nutné tempo kolem 6:20 a to už hodně připomíná chůzi. Jelikož nerad vyrážím do zimy na kole a jenom během objem nenahradím, pořídil jsem si nordic walking hole. Zítra ráno se je chystám poprvé testnout, tak jsem zvědav.
- kolo: je to možná divné, dokonce i úchylné, ale moje radost z nového stroje je tak silná, že mě baví normálně i trenažér. Když mne omrzí šlapání, spočnu okem na elegantních liniích stroje a naplněn nadšením z nové hračky pokračuji v tréninku.
Co jsem z indoor cyklistické přípravy změnil totálně, je prodej válců. Loni jsem uvěřil teorii trenéra o jejich nezbytnosti, nicméně jarní a letní výsledky nebyly nijak oslnivé a randál generovaný válci o tolik silnější, než ten trenažérový, že jsem se rozhodl pustit válce do světa. Zásadní roli asi hraje i to, že mně na kole daleko více než technika limituje nedostatek obecné vytrvalosti, v jejímž rozvoji 40-ti minutové šmrdlání válců moc nepomůže a déle jsem měl problém na nich vydržet. Velmi potěšující je fakt, že slečna Jana z Hodonína, která je ode mne koupila, je s jízdou na nich spokojena a dělají jí službu. Dozvěděl jsem se to díky malosti světa, na plavecký kemp do Přerova se totiž přijela učit plavat a na Labuti jsme se k oboustrannému překvapení poznali:-).
- posilovna: dneska jsem začal. Po pár dřepech s dětskou váhou jsem nebyl schopen pokračovat. Kolečka na většině činek mi přišla vyloženě těžká a bojím se, že bude trvat minimálně 3 týdny, než budu po posilce aspoň trochu rozumně fungovat a to neřeším, kdy přestanu trpět pod váhami úrovně mladších žáků. Uvidíme, byť důvodů k optimismu je málo, protože na posilovnu po pauze reaguju čím dál tím hůř. Tak třeba bud příjemně překvapen letos:-)).
Tož asi tolik nový článek ubrečeného blogu :-DDD

11. Společenský ples Vína Jakubík.

2010-11-17T19:24:00.000+01:00

Zahájit plesovou sezónu v listopadu? Není to trochu brzo? No kdybyste náhodou někdy dostali příležitost (a tedy hlavně pozvánku) na Společenský ples Vína Jakubík, podobné otázky si neklaďte.
O vínech pana Jakubíka jsem taky už psal x-krát, naposledy třeba o ochutnávce červených, která se velice vydařila, když se tedy objevila možnost zúčastnit se jím už několik let pořádaného plesu, neváhal jsem ani pikosekundu.
Kromě příslibu vynikajících vín, bezchybné organizace či vysoké společenské úrovně jsem se rovněž těšil na setkání se skutečně reprezentativním výběrem Přerovského vinařského kroužku včetně partnerek. Pro letošní rok jsme totiž dostali celý stůl, tzn. 8 míst.
Každopádně nebudeme natahovat úvod a hurrá do Zlechova, tedy nejprve do Uherského Hradiště, kde jsme ubytováni, trochu vysprchovat, doladit kosmetiku, převléct a teprve potom do společenského sálu ve Zlechově.
Je třeba říci, že akce je unikátní i formou vstupného. Kromě obvyklých peněz je totiž součástí vstupného láhev vína na osobu a to nejhůře výběr z hroznů. Nižší přívlastky nejsou povoleny. A to jsou jediné náklady, které člověk s plesem má, vše ostatní se totiž vejde do "paušálu". Po příchodu do sálu tedy jdeme nejprve pozdravit samotného mistra, zaplatit a odevzdat vzorky do chlaďáku.
Pan Jakubík nás vítá opřen o francouzské hole. Někdy koncem léta totiž ve svých 78-mi letech spadl ze žebře při péči o vinohrad a utrpěl velmi nepříjemnou a vážnou zlomeninu pánve. Když jsem se tuto novinu dozveděl, prakticky napevno jsem počítal s tím, že ples se konat nebude. Vinař to ovšem viděl jinak, akci uspořádal a v době, kdy by naprostá většina lidí srovnatelného věku ještě trávila čas vleže prakticky neschopna pohybu, nejenže dal dohromady ples, ale chodil pouze s pomocí francouzských holí a vydržel plesat až do dvou hodin do rána. Myslím, že sklidil zasloužený obdiv všech účastníků.
Krátce po usazení ke stolu je ples zahájen krátkým projevem mistra Jakubíka, který ve stručnosti seznámil nováčky (třeba nás některé) s programem.
Ten byl následující: k tanci i poslechu hrají 2 kapely, cimbálovka a "standardní" plesová, ve středu parketu jsou dva stoly, na kterých jsou mistrova vína po dvou lahvích (průběžně doplňovaná), tedy každá na jednom stole a zhruba po hodině budou otevřeny chlaďáky s víny donesenými. Vše k volné degustaci, čili nic se nenosí ke stolu, ale každý si pěkně přijde se skleničkou pro vínko. Skleničky jsou malé, což je dobře, protože alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství (jak nás poučil Hogo Fogo ve filmu Limonádový Joe:-), navíc může člověk ochutnat všechno celkem bez obav. Dále je k disposici raut a to skutečně famózní. Teplá jídla jsou zvěřinové speciality i klasiky, na výběr je 12! teplých variant (kančí s šípkovou i zelím, dančí medailónky, srnčí na houbách, jelení guláš.......) no a samozřejmě studený raut, jehož úroveň je rovněž skvělá a partnerkami protěžovaný stůl s drobounkým cukrovím, jak ho mají naše polovičky rády. Mohou totiž vyzkoušet více kousků bez dopadu na linii. Všeho dost, ještě ve dvě ráno je nabídka téměř kompletní.
Sestava účastníků je rovněž velmi pestrá, od vyloženě VIP hostů, přes "normální" milovníky pořadatelových vín (třeba PVK, tzn. my:-), až po mistrovy kamarády či partnery.
Kulisy tedy známe, pojďme k průběhu. Hlavní proudy akce jsou 2:
1) Víno
První hodinu se degustují jenom vína pana Jakubíka. Skladba je poměrně pestrá, každý si najde to svoje. Třeba já bez problémů, protože mi chutnalo naprosto vše:-). Nemá asi cenu (a nemám ani šanci si pamatovat) psát o všech ochutnaných vzorcích, nicméně zmínit musím svůj oblíbený KOTČ, výtečné modré rulandy a hlavně slámovou frankovku se zbytkovým cukrem 43g, která je skutečně famózní a přesně mi sedí do chuti.
Přibližně po hodině se otevře chlaďák s donesenými víny a započne konfrontace přineseného s připraveným. Upřímně řečeno, žádné velké překvapení se nekonalo. Až na velmi řídké výjimky nebyly přinesené vzorky v porovnání s víny Vína Jakubík nejen srovnatelné, ale mnohé prakticky nešly pít. Mezi čestné výjimky řadím vynikající merlot (myslím, že VZH, ale jistý si tím nejsem), který ale není tak docela výjimkou, protože jeho výrobcem je mistrův syn:-). Dokonce i mnou donesený vlašský ryzlink ve výběru z hroznů (pro zvídavé ano, byl to legendární Peřinův Mikros 2000 z Perné) mi moc nelezl, nechal jsem ho ostatním a vrátil k mistrovým věcem. Vlašáků doma ještě pár je, ale Jakubíkovo už nemám doma nic:-(. Tolik tedy asi k vínu, prostě nejlepší vína na zeměkouli. Kdo nevěří, ať běží do Zlechova, lépe ovšem domluvit si ochutnávku předem třeba tady: http://www.vinojakubik.cz/index.html
Bohužel se mi nepodařilo s panem Jakubíkem probrat téma vlivu jeho přírodně sladkých vín na sportovní výkon, kteréžto téma považuji za nesmírně zajímavé a počítám, že ani on tento aspekt svých produktů zatím nezkoumal:-). Byl nicméně natolik společensky zaneprázdněn, že jsem si téma nechal na některou z následujících, z principu komornějších, ochutnávek.
2) Hudba
Kvalitou rozhodně šlapala vínu na paty. Cimbálovka složená z členů několika ansáblů včetně dvou primášů hrála famózně a vydržela až do půl třetí. S postupujícím časem se vůbec nebála vína a improvizace byly čím dál zajímavější a chvílemi připomínaly jejich kousky pozdní jazzové jam sessions:-).
Druhá kapela byla rovněž vynikající, zahráli řez vším možným od rocku po waltz a spol. Dechová sekce neváhala zamířit na plac, kde zahráli vybranému páru "do ouška". Dlouho jsem něco takového u muziky nezažil.

Kapely se vzorně střídaly, navíc vzhledem k rozumnému počtu pozvaných se dalo pohodlně tančit až do dvou hodin do rána, kdy "klasická" zahrála na dobrou noc hostiteli Dayanu, následně ji vystřídal cimbál a ten hrál až do nějakých tří ráno, kdy už jsme si jenom zahalekali s kapelou.
Už jsem zažil leccos, akce monstrózní i komorní, nízkorozpočtové i řádnou "masňárnu", ve výborné společnosti i protrpěné ve spolku imbecilů, včetně různých kombinací uvedeného. Zlechovský ples Vína Jakubík nicméně vyčnívá ze všech krabiček (aspoň těch mých), ani jako věčný kritik a nespokojenec jsem nenašel slabinu a bude-li příležitost, určitě ho příští rok nevynecháme.
Na závěr bych chtěl popřát panu Jakubíkovi brzké úplné vyzdravení, všichni milovníci jeho vín se už těšíme!

Teda to je víkend

2010-11-14T12:58:00.001+01:00

Už druhý den při pohledu z okna přemýšlím, jestli se mi zbláznil kalendář nebo počasí. Protože by se ale současně rozbil kalendář v mobilu, notebooku, na googlu, v meteostanici i papírový, soudím, že vina je na počasí:-).
Už včera mi dopoledne na běhu byl vyloženě teploučko a to jsem měl krátké kalhoty, tílko a lehké triko s dlouhým rukávem. Protože je ovšem váha jaká je a četnost běžeckých tréninků v poslední době je 1x týdně, nebyl běžecký zážitek úplně dokonalý, prostě chce to se trochu rozběhat, ale to už bude podobně teplo asi až na jaře, než to stihnu:-).
Dneska jsem dostal dopoledne vycházku na kolo. Ještě tepleji než včera, oblečení stejné jako včera a pohoda. Navzdory větru jsem se prima projel, jenom škoda, že žádný bývalý kamarád už se mnou nechce jezdit, proti větru by se hodil.
Tento příspěvek je sice krátký a o dost o ničem, nicméně jeho účelem je posloužit jako záznam, že se 14.11. 2010 dalo jet venku na silničce v lehkém oblečení za slunného počasí. Nádhera a třeba už trochu zvládnu i trénovat, je načase ne?
No a teď šup rychle ještě ven vyvětrat trochu děti a psíka ;-)
P.S.: proti minulému týdnu jsem zdvojnásobil počet tréninkových jednotek, to jsou věci....
P.P.S: zdvojnásobil na celkem dvě :-D

105, to už je tedy opravdu dost, takže stačí

2010-11-06T12:15:00.001+01:00

105-tka je takové magické číslo, třeba 105 mega by mi asi stačilo abych zbytek života dožil jako rentiér, nebo třeba 105 kmph v obci by mi stačilo, abych přišel o řidičák, 105 bodů získá člověk ve hře bubble breaker když zlikviduje myslím 27 kuliček najednou.... Jo, já vím, samé blbosti, důležité je, že hodnota 105kg živé váhy už je v mém případě skutečně alarmující a když jsem ji (hmotnost) na váze dneska po delší době uviděl, opravdu jsem se na sebe rozhněval. Tak by to vážně nešlo, sice nemám pro příští rok žádné sportovní cíle, ale nebýt bachratej jsem si stanovil:-).
Na vině je samozřejmě pěkné počasí posledních dní, kdy se zcela mimo plán stihlo ještě několik venkovních grilování spojených s vícedenní konzumací všeho možného, což mi totálně rozhodilo biorytmy a stresovaný organismus zareagoval ztučněním.
Dnešním plesem ve Zlechově snad na nějaký čas končí nezrušitelné společenské akce a bude prostor pro zapracování na životosprávě. Poučen z předchozích pokusů se nebudu vrhat do žádných hladových experimentů, ale zkusím nastavit nějaký dlouhodobě udržitelný režim a taky se hýbat lehce častěji než dosavadní tristní 1-2 klusy týdně.
Třeba dneska bylo fakt parádně, první půlka Žebračkou po listí, zpět, když síly pomalu ubývaly, po cyklostezce. Sluníčko celkem svítilo, bylo teploučko, asi naposledy se letos daly vytáhnout krátké běžecké kalhoty. No nádhera fakt, nebýt tak tlustej a z formy, užil bych si to ovšem mnohem víc. Zase na druhou stranu, ohňápané tlusté nožky po 16-ti km běhu jsou docela dobrá motivace, abych se večer trochu pošetřil a při vytáčení milostivé paní u polky si na ranní proběhnutí určitě vzpomenu:-).
Takže jako asi jeden z posledních začínám přípravu na sezónu 2011, ale to, jak bude vypadat ve spolupráci s endurainingem, zase příště.
Jo a kdyby se náhodou některý přerovský čtenář chystal o víkendu na ranní běh, tak se mnou už se dá zase počítat (bude-li tolerováno šnečí tempo:-)).

Zkušenosti z Roubaix

2010-09-20T21:29:00.001+02:00

Na novém mám už najeto přes 500km, tak si říkám, že by to chtělo nějaké trochu reálnější postřehy z provozu. Poprvé jsem se zasekl už u názvu, co použít správně za předložku s nebo z? No nakonec jsem vybral jak je vidno a jistě správně:-).
Na Rubéčku už jsem odjel jak totální rovinu, tak i docela rychlou totální rovinu, vlnitou trať lehce, svižně akorát dlouhý kopec zatím ne, protože na ten nějak zatím asi nemám síly ani kila.
Co se rámové sady týče, přetrvává počáteční nadšení. Kvalita nekvalita, kolo sedí na silnici jako přibité, zadek jako v bavlnce a záda si chrochtají absencí otřesů i po skoro třech hodinách jízdy. Schválně píšu "rámové sady", nikoli rámu, protože fakt nedokážu poznat, kolik toho na zadku pochytá sedlovka a kolik prolamovaná zadní stavba se zertzy.
Jelikož je mi to ale fuk, protože důležitý je výsledek a ani netuším, jak bych to zjistil, nebudu to řešit. Práci sedlovky na společné vyjížďce sledoval kolega doom a tvrdil, že očividně pracuje intenzivně. O zadních vzpěrách neříkal nic, ale třeba si jenom nevšiml:-)
Na cyklodiskuzi se několikrát řešilo, že tarmac je podstatně živější rám než roubaix, i tady to zaznělo v komentářích. Já asi na postižení rozdílů nemám nohy. Roubaix dělá v záběru přesně to, co čekám. Reaguje hned, pocitově líp než Duratec, nejsem ovšem žádný velezkušený cyklista, abych to mohl vydávat za dogma a na moji výkonnost naprosto dostatečně.
Ani při velmi silovém šlapání (650w při 75rpm) nemám naprosto pocit nějakého uhýbání, zato však na horším povrchu rozhodně cítím, že kola dobře drží na zemi, neodskakují ani na debilních vysokých latách, což jízdě na špatné silnici (nebudu tipovat procento, ale je vysoké) dává úplně jiný rozměr. V sobotu jsem jel z Týna na Paršovice. Naposledy jsem to testoval asi 2 roky zpět a na Duratecu to byla řehole. Popraskaný asfalt s prorůstající travou, drncačka, no hrůza. Co může být na test lepší kromě pavé? Ani ta nejlepší struktura nevychytá hluboké díry, ale nerovnosti, 5-ti centimetrové praskliny, kamínky, vyšší laty, to všechno "Rubé" sice nevyhladí dokonale, ale vyhladí tak, že se žádné rány do rukou ani zadku nekonají. První momenty jsem měl dokonce podezření, jestli nemám pomalý defekt, jak je jízda na evidentně mizerném povrchu hladká. I zde tedy velká spokojenost.
Sada Chorus 2011. No co napsat k bezchybné funkci. Zachytil jsem hlasy, že 11-ti kvalt nejde pořádně seřídit a vždycky někde blbne. Tak mně to nedělá. Jediné, co pozoruji je, že je řetěz při řazení i chodu mírně náchylnější k hlasitosti, není-li dokonale namazán. Jde o celkem pochopitelnou vlastnost, uvážíme-li, že je cca o 10% užší, než desítkové verze a já stejně rád mažu:-). Jinak je řazení bezchybné a zejména nově řešené náběhy na převodnících ve mně při shazování stále vyvolávají pocit spadnutého řetězu, jak je rychle podřazeno. Za mne tedy sada zatím bezchybná a doufám, že tak vydrží tradičně campadlouho.
Co mne při ježdění dost překvapilo je, jaký vliv má výška posezu na komfort zadku. Z nějakého důvodu se mi totiž samovolně kus zasunula sedlovka. Než se jí to podařilo natolik, abych si toho všiml, dost jsem bádal, proč se mi sakryš tak blbě sedí. Zadek tlačil, kulky trnuly a přitom jsem na nic nešahal. Naštěstí mám ale protokol z BG fitu, takže i bez rysky jsem to opravil a zase bavlnka, jenom to zasouvání se, doufám, nebude opakovat.
Na závěr můžu jenom říct, že se fakt těším na příští sezónu a dost mě mrzí, že letos už toho asi zas tolik nestihnu na tomto báječném stroji najet.
Každopádně i po pěti stech kilometrech mohu s klidným svědomím prohlásit, že Specialized Roubaix Pro je skvělá rámová sada pro rekreačního jezdce vyšší hmotnosti a nižší výkonnosti. Ve výkonu naprosto nelimituje a komfort nabízí tlouštíkovi vynikající.
Kolu zdar.

Specialized Roubaix Pro

2010-09-09T21:53:00.001+02:00

Modely Roubaix od Specialized mi hlodají v mozku už asi 3 roky. Konkrétně od Mamut Tour, na které mi v samotném závěru ujel na kostkách kolega, se kterým jsem odjel celý závod, ale na kostkách se vytřepal sleduje, jak jeho karbonové Colnago žehlí povrch a on mi ujíždí.
Né že by se na cyborgovi jezdilo špatně, ale jednak je fakt dost tuhý a druhak se mi na něj nedařilo pořádně poskládat. Asi mám na rám velikosti 58 krátké tělo a dlouhé nohy, což je problém hlavně při snaze poskládat se pohodlně do hrazdy.
No a jak jsem skoro měsíc nemohl nic dělat, aspoň jsem vymýšlel blbiny. Jedna z nich byla, že mám příští rok v červnu 40 let, ke kterým jsem si slíbil kolo a že teď je ten správný čas dárek pořídit, abych trochu ušetřil ve slevách. V soutěži o to, kdo bude mít tu čest mne vybavit kolem nakonec zvítězil brněnský Šírer, kam jsem si původně jel jenom vyzkoušet a odvézt rám, nicméně pan prodejce se projevil jako zdatný obchodník, kde bylo potřeba čaroval s cenou, BG Fit měření za dobrou cenu nabídl, prostě jsme se domluvili na kompletaci celého kola. Nechal jsem si jenom sedlo a Zippy.
Rám je tedy Roubaix pro velikost 56. Jde o ojedinělý koncept rámu, který částečně vychází ze závodního Tarmacu, v klíčových partiích (přední, zadní vidlice, sedlovka) obohacený o "útvary" s vloženými elastomery zertz, jež se mají starat o komfortní tlumení otřesů. Sadu jsem zvolil Campagnolo Chorus model 2011, představec ITM Draco, řídítka ITM Phaton no a jako třešínku na dortu pedály Look kéo blade spolu s tretrama Specialized S-works.
Celá ta krása o hmotnosti jenom malinko převyšující 7kg vypadá takto:

No a protože je zatím ještě celkem světlo, zkusil jsem ho hned chvilku protáhnout. A dojmy? Asi to ani jinak být nemůže, ale jsem prostě nadšený! Určitě v tom hraje roli přesné nastavení posedu, protože o zádech ani zadku jsem navzdory měsíční pauze vůbec nevěděl. Svůj velký díl jistě mají i správně nastavené kufry či tretry se správnými vložkami. Řazení chodí bezvadně, jen si budu muset zvyknout na malinko jiný krok přehazovačky, než měl můj centaur.
Řídítka jsou fajn, zalomený povrch umožňuje 2 pohodlné polohy rukou při horním úchopu, nové páky campy jsou (kromě toho, že nádherné:-) rovněž pohodlnější než stará verze ergopowerů.
Pohled pilota:

Co se týče tuhosti, mám dokonce pocit, že je "rubéčko" v záběru snad ještě tužší než cyborg a jede fakt parádně. Z testovacích důvodů jsem se rozhodl zařadit úsek na kostkách, přesně těch samých zmíněných v úvodu. No a to je prostě nářez. Jak bylo kolo nádherně klidné v místech, kde vím, že cyborg vibroval, tak na kostkách to bylo znát kolosálně. Se mnou jel Pavel, který má rovněž cyborga. Jenom letmý pohled na jeho ruce ukazoval, že kmity jsou několikanásobně výraznější než moje a zadek o kostkách věděl ještě podstatně méně než ruce. Jelikož mám sedlo jako jediné stejné, jde práce jednoznačně na vrub zertzům v zadní vidli a sedlovce. Fakt paráda, vyloženě se těším, až se pustím na nějakou delší vyjížďku, kde si snad těchto vychytávek užiju víc.
A co nestihnu letos, zvládnu příští rok, který bude nejspíš majoritně ve znamení cyklistiky, když je doma tak prima kolo.

Měření body geometry u Šírera v Brně

2010-09-05T21:33:00.000+02:00

Protože jsem se rozhodl (a dostal chváleno) pořídit k nastávajícím 40-tým narozeninám novou silničku, věnoval jsem se už nějaký čas výběru. Kolo jsem nakonec koupil u Šírera a jako jeden z benefitů ke koupi byla poměrně výrazná sleva na měření body geometry (BG), které má sloužit k optimálnímu nastavení posezu na kole a přizpůsobení geometrie kola tomuto posezu.
Pročetl jsem si, co všechno měření obnáší a na nabízenou možnost nakonec kývl. Den D byla tato sobota. Kolo už je ve stavu, kdy zbývá dodat, jaká pořídit řídítka a hlavně představec, jeho volba je poměrně zásadní při konečném zaříznutí vidlice.
Měření provádí pan Janů z brněnské prodejny Šírer, se kterým jsem také řešil výběr rámu a dalších komponent a jehož ochotu, vstřícnost a zejména časovou flexibilitu při domlouvání termínu velice oceňuji.
Na měření jsem sebou vezl cyklooblečení, tretry a sedlo, které jako jediné nebudu kupovat nové.
V první části se jedná o "anamnézu", čili kratičký dotazník o sportovní minulosti, aktuálních i dlouhodobých zdravotních problémech, nebo konkrétních potížích při jízdě.
Následuje vyšetření ohebnosti, při kterém se najdou rezervy zkrácených svalů a jsou doporučena cvičení pro jejich kompenzaci (jsem celkem nezkrácen, hurrá).
Další na řadě je kontrola "nastavení" těla. Přeměření délky nohou zda jsou stejné, postavení kyčlí, kvalita mezilopatkových svalů, postavení chodidel a další.
Poté již začíná trochu "alchymie", hledání bodů otáčení v kloubech a nalepení koleček v těchto bodech. Body jsou využity k přesnému měření rozsahu pohybu dolních končetin, po kterém dojde k "hrubému" nastavení kola, na kterém je nasazen testovací představec umožňující změnu délky i úhlu postavení vůči rámu.
Poslední fází před před nasednutím na kolo je měření chodidel, které spolu s měřením postavení kotníků a délky končetin slouží pro doporučení týkající se treter, tzn. vložek případně kompenzačních klínku.
Máme-li toto hotovo, hurrá na kolo. Nejprve se nastaví tzv. 2D geometrie, tedy výška a poloha sedla, výška, délka a úhel představce i natočení řídítek. U všech nastavení se využívá měření úhlů svíraných částmi nohy v bodech otáčení. Docela zajímavé i zábavné. Hlavně nastavení představce je pro výběr nového skutečně boží.
S nastaveným 2D se vrháme do 3D:-) a to je teprve zajímavé! S trochou snahy, vodováhou, úhloměrem a poučenou manželkou by se snad 2D nastavení tak nějak udělat dalo. 3D už je trochu vyšší dívčí, protože se sleduje zejména postavení nohy s ohledem na nastavení kufru a vypodložení chodidla v tretře. Dokud jsem to nevyzkoušel na vlastní kůži, nevěřil bych, jak velký vliv na šlapání má nastavení kufru a to nejen předozadní, ale i levopravé spolu s postavením nohy uvnitř tretry.Tato část mi na celém měření přišla nejzajímavější. Experimentovat s postavením sedla je snadné, s řídítky taky, s představcem už je to horší a s kufry v kombinaci s vložkama (aspoň pro mne) jde o totální alchymii, v jejímž důsledku jsem uvěřil měřiteli spolu s pocity a rozhodl se pořídit nové tretry. Rozdíl proti současným Lake 310 je skutečně pocitově zarážející. Jsem zvědav na čísla, až dovezu kolo domů (doufám ve čtvrtek) a i bez čísel na venkovní pocity. Pravda, budou trochu zkresleny celkovým dojmem z novinky, ale o výsledek součtu jde přece hlavně:-). Zatím mám z absolutoria výborný pocit a doufám, že jarní pohoda na kole bude veliká!
P.S.: pro dobré známé. Vím, že mám 40 až příští rok v červnu, ale v březnu těžko čekat podzimní výprodeje materiálu 2011 srovnatelné se současným 2010:-)

Z jiného (doslova) soudku

2010-09-02T20:31:00.000+02:00

S pomalu končícím létem se nám poměrně výrazně ochladilo, a pokud se vám, nebo vašim rodinným příslušníkům přihodí statická akce venku, velmi snadno v aktuální počasí prochladnete.
Dneska si připravíme jednu z nejúčinnějších medicín, která se užívá zejména v zimních měsících, (mé manželce se hodila už dnes, proto dnešní inspirace na toto téma), a tou je svařené víno v mutaci "Ječmínkův svařák".
Na přípravu bude potřeba 1-2dl vody, kterou uvedeme do varu. Ve vroucí vodě následně krátce povaříme přiměřeně hřebíčku, "kvítek" badyánu, kus skořice, kolečko citrónu a pomeranče, vanilku (možno nahradit vanilkovým cukrem, není-li vanilka doma) a 2 lžíce třtinového cukru.
Do vroucí vody následně vlejeme víno. Nedoporučuju používat na svařák krabicové eklhafty a vůbec víno pochybného původu. Já za tímto účelem nejčastěji kupuji v Lidlu silná jihoafrická či jihoamerická červená, která se dají při troše snahy koupit kolem 50-60-ti korun za flašku a nejsou obvykle vůbec zlá.
Po víně přidáme 1-2 dl vermutu, podle chuti (či nabídky doma) bílého nebo červeného, zajímavou alternativou je nahradit vermut portským, podaří-li se koupit porto někde tak, že ho není škoda.
Po nalití hrnec velmi pečlivě hlídáme a odstavíme hned v okamžiku, kdy se na povrchu začne tvořit lehká bílá pěna. Víno nesmí začít vařit! Po odstavení v případě silných mrazů přidáme ještě panáka tuzemského rumu, případně se použít láhev od likérky Božkov, která se rovnou jmenuje Grog. Jde o tuzemský rum ovoněný hřebíčkem. V případě potřeby možno dosladit medem.
Kdo by se bál studené fronty :-)

Snad konečně po nemoci a co tak nějak s tréninkem dál?

2010-08-29T15:24:00.000+02:00

Tak mám za sebou 17-tý den práce i skoro všeho ostatního neschopnosti spojené s pojídáním rozličných antibiotik a od zítřka jsem dotkorkou z plicního puštěn (nijak závratně ochotně tedy, vyhrožovala ještě týdnem, ale to už by mě asi fakt švihlo) do pracovního procesu. Ještěže jsem kancelářská krysa se stolem mimo průvan, protože jinak by se ukecat nenechala :-).
Sice jsem byl "houmofisák", ale i tak má člověk doma spoustu času na přemýšlení o hovadinách. Zejména tedy ve druhé polovině domácího pobytu, kdy povolily záchvaty kašle, ze kterých mě bolely i prsty na nohách. Venku krásně, doma vedro, kolega syn Matýsek se zápalem plic, manželka ještě s prázdninami, no prostě báječná ponorka. Kolem řada sportovních blogistů bojuje s demotivací, nechutí a já mám problém přesně opačný. Čím déle jsem doma, tím větší mám cukání. A musím si je nechat zajít, protože po dobrání ATB je mi nařízeno ještě minimálně 14 dní bez pohybu. Celé to asi nevydržím, ale na nějakou lehoučkou aktivitku minimálního rozsahu si stejně dříve než přespříští týden netroufnu. Přece jenom asi bude lepší nechat tělo trochu orazit, když už si tak razantně řeklo o pauzu. Protože má ale člověk ve všem zlém hledat něco dobrého, vidím, že přípravu na příští rok budu moci zahájit dříve než kdykoli před tím a hlavně opravdu odpočatý. No pánové, kdo z vás (kromě Aldy:-)) to má?
Tím se ovšem dostávám k jádru pudla. Přípravu sice zahájím, už se na to těším, ale v čem tedy nemám naprosto jasno, je, k čemu by ona příprava měla vlastně směřovat. Jediný závod, který mě letos opravdu hodně bavil, bylo dálkové plavání. Logicky se tedy nabízí možnost prioritizovat plavání. Jenomže: rozumně (tzn. jednotka aspoň hodinu a ve skupině) plavat se dá jenom ráno a aby to mělo smysl, chce to minimálně 3-4x týdně. Při minimálně jedné, častěji dvou dnech na služebce týdně to znamená, že v pracovním týdnu nebude ráno prostor na běh, což mě žádným obzvláštním nadšením taky nenaplňuje. Zejména s ohledem na nadváhu, která už teď je po bezmála třech týdnech marodění nepublikovatelná a za dalších 10 dní skoro určitě neklesne, je omezení běhu vyloženě nežádoucí. Velkou neznámou taky je, jak dlouho by mě plavání vydrželo bavit, protože když jsem loni kvůli kotníku nemohl nic jiného dělat, stačilo pár týdnů na to, aby se mi nechuť k drcení bazénů získaná v dorosteneckém věku opět vrátila. Jako mírně obměněná alternativa se nabízí kombinace plavání a posilky, která by přes zimu asi jako úplný indoor až tak nevadila, ale start outdoorových aktivit na jaře by asi byl náročný a kdo ví, jestli bych se k němu v nějaké trochu větší míře odhodlal.
Druhou variantou je zkusit ještě jeden rok enduraining. Mám tam nějaké předplatné, stačilo by trochu "dosypat" a budou opět plány jako letos. Aspoň v této variantě mám zcela jasno s cimrmanovským "tudy ne přátelé". Denní rozpisy jsou něco, co až na řídké, krátkodobé a speciální případy nebudu v dohledné době absolvovat. Mám rád věci dobře zorganizované a když realizace pokulhává z důvodů vnějších, vnitřních či kombinovaných okolností, jsem z toho nervózní. Takže detailní plán předem zavrhuji. O nějaké volnější možnosti spolupráce se budeme s Milošem ještě bavit.
Třetí varianta je zopakovat si rok 2008, kdy jsem na tom byl aspoň na začátku sezóny objektivně nejlépe za poslední roky. Princip byl jednoduchý: spousta naběhaných vytrvalostních kilometrů přes zimu. Těch bylo letos výrazně méně a myslím, že to nebylo dobře. Tady je ve hře ještě nějaké zpestření, třeba naučit se trochu na běžkách, pořídit si hole na nordic walking, nebo se po letech ukecat a občas vyjet na starém biku i v zimě. Každopádně to byla příprava bez denního plánu a bez z toho plynoucího stresu.
Všechny tyto tři možnosti sebou nesou jednu "potřebu", kterou je stanovení nějakých cílů, tedy nejspíše závodů. A to je kámen úrazu. Letošní běžecké jaro bylo vyloženě tragické (důvody jsou nasnadě), cyklistika je další kapitola sama o sobě a potupné zkrácení Mamuta je toho dokladem. No a triatlon, to je pro mne největší otazník. Na letošek jsem se hodně těšil a to těšení mě přešlo. Nezávodil jsem skoro vůbec a mám-li být upřímný, vůbec mi to nevadilo a ani dneska nemám pocit, že by mi něco uteklo a mělo chybět.
Čtvrtá a poslední uvažovaná varianta je vůbec nic neřešit, dělat něco podle chuti, k ničemu nesměřovat (tedy samozřejmě směřovat k duševní hygieně, která je primární posláním sportu v mém případě) a o případných závodech se rozhodovat na poslední chvíli podle aktuální chuti s tím, že když žádné nebudou, nic se neděje. Tato varianta je asi "nejzdravější", jenom nevím, jestli bych se v takovém případě až moc neflákal.
Každopádně mám ještě asi týden na to, abych se válel, pak se musím trochu rozběhat, abych Grymovskou desítku aspoň v kuse uběhl, když už to letos nebude o žádném útočení na osobák a od půlky října budu snad už mít rozmyšleno, co si se zimou počít.

1. závod v dálkovém plavání. Update: bedna v kategorii :-)))

2010-08-01T21:37:00.001+02:00

Když jsem zjistil, že v polovině dovolené, již trávíme v Jižních Čechách, se plavou na Lipně závody v dálkovém plavání, hned se mi v hlavě uhnízdila myšlenka konečně vyzkoušet sólo závod v plavání na volné vodě. Střízlivě jsem zhodnotil své možnosti a vycházeje z impozantních plaveckých objemů posledního kvartálu (květen 17,5 km, červen 7,8 a červenec 3,7) přihlásil jsem se na 5km. Trojka se mi zdála málo a desítka se stejnak plavala až v neděli, což už mi časově nevycházelo.
Na víkend za námi do Rodvínova dorazili švagři, z plánovaného výletu všech na Lipno tedy nebylo nic, protože zbytek výpravy vyjádřil přání navštívit Český Krumlov. Ten leží po cestě, takže z Krumlova už jsem pokračoval sám. Prezentace byla plánovaná na 12-13 hodin, závod na 5km v 16:00, vzal jsem si tedy sebou kolo, že se trochu projedu kolem Lipna, abych zabil čas. To jsem ovšem ještě neznal "organizaci" závodu.
Na místo jsem dorazil 11:55 a valil na prezentaci. U stolu stála nedlouhá fronta, takže jsem se zaradoval, jak budu za 10 minutek odbaven a šup na kolo. Jó, prdlačku. Když jsem se za 45 minut posunul o jednu dlaždičku, začínal jsem propadat nervozitě. Nejsem totiž zvyklý na to, že ve frontě stojí trenér oddílu, registruje x dětí a až jsou zapsaní, teprve je začíná shánět v kempu, aby mohly být děti popsány, čímž se postup moc neurychluje, že.
Když jsem po hodině a dvaceti minutách konečně probojoval ke stolu, přiblížil se start závodu žáků a proto dostala přednost registrace i těch, co stáli za mnou, třeba Bohemians, kteří měli dětí jako máku. Nebudu to zbytečně natahovat, za 1:50 jsem byl odprezentován. Do startu mi zbývalo něco málo přes 2 hodiny, kolo tedy padá, půjdu se někam najíst. Cestou potkávám Vl001, který mi radil dojet později a měl recht, Kristýnka už se registruje počítám zcela bez fronty. Chvilku kecáme, pomlouvám pořadatele a tak:-), pak se jdu najíst.
A pomalu je tady start a zase překvapení: rozprava má být 10 minut před startem, začíná ale minutu před plánovaným startem. Není dlouhá, ostatně co povídat k otočkové trati:-). Nicméně po ní ještě následuje druhá prezentace závodníků, kdy je jeden po druhém přečten a přechází za bránu. Pravděpodobně kvůli kontrole, jestli se někdo na trati neztratil:-). Trasa je otočková, 5 kilometrových okruhů, voda by měla mít kolem 20-ti stupňů, tak to bude prima plaváníčko. Start je z vody, stoupám si raději dozadu, protože nemám vůbec představu o úrovni startovního pole. Voda je na povrchu celkem teplá, v metru už to tak slavné není. Triatlonoví gumaři by do toho asi nelezli. A je tady start.
Cíl je plavat pod hodinu třicet, optimálně kolem hodiny dvacet s tím, že první půlku poplavu opatrně a pak to napálím. No strategie bez chyby.
Vyplavávám celkem v klidu, nějaké lidi předjíždím, ale už na 1. otočce je pole řádně roztaženo a plavu prakticky sólo závod. U otočky je také pěkný studený proud, brrr, je naštěstí široký jen pár metrů. Kilák utekl jako voda, druhý studený proud je na otočce u startu. Na začátku druhého kilometru mne dojíždí plavec, za kterého se zavěsím a skoro celý kilometr plavu za ním. To už tuším, že to s napálením ve druhé polovině nebude až tak slavné a zhodnocení objemů nebylo až tak optimální:-). Končím 2. kilometr a na začátku třetího mne bere o kolo vedoucí závodník. Sakra, tak to asi plavu fakt pomalu, nejsem navíc ani schopen dál držet tempa závodníka, kterého jsem se 2. kilák držel. Na otočce v polovině 3. km mě začíná kousat křeč do lýtka, je mi jasné, že dnes to bude na morál. Na konci třetího km už to trošku kouše do obou lýtek a musím přestat kopat. Ruce už mám dost gumové a asi je jenom tak protahuju bez efektu vodou, protože mne předjíždí další závodníci o kolo a to je fakt hukot. Jediným pozitivem omezení kopání je, že se líp čůrá při plavání (při stovce naplno se do vody umí výčůrat jenom opravdový plavec:-)). 3,5 km, raději se ani nedívám na čas. Na otočce dám prsový střih, blbec, a chytám křečák do stehna. Rozplavávám ho až skoro do otočky. Poslední kilometr. Přede mnou plavou dvě holky, napálím to a dojedu je. Haha, sice pálím, ale prd jedu, takže až do otočky jsem je stáhl asi o 2 metry z dvaceti. Za otočkou zbývá posledních 500m a fakt to pálím a dokonce jdou i rozkopat nohy. Kočky nicméně finišují taky, takže mi spíš ještě kousek ujedou, než že bych je dojížděl. Už ani nevnímám studenou vodu v prostoru cíle. Konečně cílové molo. Zastavuju stopky a hrůůůůza, 1:41:20. To je šílené, průměr kilák lehce přes 20 minut. Garmin mi ukazuje 5,79 km, tomu bych věřil raději, ale uvidíme podle výsledků a časů lidí, kteří už mají něco za sebou. Každopádně nemám vůbec představu, kde jsem ve startovním poli končil, první polovina to jistě nebyla :-).
Update: s denním zpožděním jsou venku výsledky a já nevěřím vlastním očím: jsem sice 28. z jednačtyřiceti startujících mužů ČP, což je o malinko lepší, než jsem si původně myslel, ale v kategorii masters C to dává třetí místo! Paráda ne? Pro objektivitu je ovšem třeba poznamenat, že v kategorii jsme byli právě 3 :-DD.
Ty jo, skoro šest večer, na barák to mám 111 km a čeká mě večeře v rybím "občerstvení". Takže se ani nesprchuju, jenom utřu a asi 15 minut po vylezení z vody razím z Lipna směr Rodvínov. Před dojezdem volám švagra, který mě z Rodvínova vezme do Jindříše na večeři. Tady se musím chvíli zastavit. Už jsme po Jižních Čechách jedli ledaskde, třeba v Třeboni byl candát na "Rožmberské baště" ucházející, ale sumec byl průser a kapří hranolky byly prostě kousky kapra v trojobale, no slabota, až se zpoždění jsem dostal doporučení na rybu k "Šupinkovi" (nevyzkoušeno). Kamarád z Jindřichova Hradce nám ale doporučil podnik v Jindříši. Funguje jenom v létě a venku, vydávací okénko, Pardál desítka, Svijanská jedenáctka a černá Svijanská třináctka. A všechny smysluplné druhy ryb a všechny ve skvělé jednoduché základní úpravě a neskutečné ceny. Večeře v šesti lidech o x chodech za 800,- kč s pěkným dýškem (orientačně 100g okouna 35 korun, úhoř 65, sumec 50, kapr 25 kousek před vámi, stojíte-li u objednávky u okénka, zváží a udělají, můžete ale i sedět a slečna přijde, není-li člověk netrpělivý). Prostě skvělý večírek a gáblík, doporučuji! Místo činu je zde.
Když se od pochoutek vrátím k závodu: pětka bez tréninku je už fakt dost dlouhá, nicméně i navzdory chladnější vodě je dlouhé plavání výborný zážitek a sport (byť mě ještě teď bolí ramena a dutiny mám hezky plné, protože jsem moudře plaval bez čepičky:-)). Už jsem tady několikrát brojil proti plavání v neoprenu a tento závod mne v tom opět utvrdil. Jak si může říkat ironman někdo, kdo leze do třiadvacetistupňové vody oděn v gumové kvádro, aby se mu plavalo lépe? Já si myslím, že kdo chce být "iron", neměl by se bát ani plavání! Hanba neoprenům i tzv. "plaveckým oblekům":-).
Jo a asi začnu trochu plavat, Vl001-vic holka dala v sobotu pětku a v neděli desítku. To já bych nezvládl sakra. Něco s tím udělám, teda možná :-)

Jak vyvíjí Hollywoof na runsaturday.com

2010-07-22T22:07:00.000+02:00

Když jsem před pár dny oznamoval novou verzi sporttracks, tak nějak mi nedošlo, že se mění API pro pluginy a že tedy tyto bude třeba přepsat a z toho důvodu se tedy, minimálně zpočátku, velká množina pluginů zúží.
Ona tedy nejenže se zúžila, ale celá řada autorů využila zpoplatnění sporttracks a volné pluginy začala šířít jako shareware. Nevím, jestli je to ta správná cesta, protože se zajímavými pluginy se cena ST může klidně vyšplhat ke 100USD a za 129 je možnost koupit WKO+ a to je přece jenom malinko jinde. Tak uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.
Hollywoof z runsaturday ovšem naštěstí zatím jede na vlně free software a sotva jsem ve fóru vznesl dotaz na dostupnost pluginu, do dvou dnů byl hotov. Kdo tedy používáte sporttracks a chcete exportovat i z verze 3 na runsaturday.com, máte možnost. Plugin se stažení je zde.
Tenhle člověk je fakt borec, krásný web, volné aplikace pro iphone i android, vazby a importy s čím si člověk vzpomene a skvělá reakční doba na novinky. A to ani nechce donations. Mám jeho web opravdu rád: Runsaturday.com.

Poprvé na kolečkových bruslích, jejda.

2010-07-21T21:34:00.002+02:00

Tak si to představte, nemám nijak moc v lásce psy a jednoho máme doma. Nesnáším hlodavce a máme 2 morčata no a nikdo mi na cestě nevadí víc než "inlajnisti" a co jsem dělal dneska v podvečer? Jezdil na bruslích:-)
Asi už jsem tady mockrát psal, jak jsem neobyčejně sportovně nadaný s bohatou historií, což se projevuje zejména tím, že na bruslích v zimě jsem jako dítě stál asi 3x a skončil vždycky domlácený, podobné je to s lyžemi a v podstatě ani na kole to moc neumím, vždyť ani neumím jezdit bez držení....
Jenomže Maruška už jezdí, krátce po ní si brusle pořídila manželka a jako poslední projevil minulý týden Matýsek. Poslední hřebík jsem tomu dal já v neděli při výletě na Karlov, kde má Jirka před hotelem obrovský vyasfaltovaný plac a děcka tam na blbnula právě na bruslích.
Maruška začala vymýšlet, jak by to na dovolené bylo super, kdyby jezdili všichni a já blbec (podotýkám, že střízlivý:-) pronesl ta slova "že si teda brusle koupím".
A už jsem byl pod tlakem, řekl jsem a tak by to mělo být na dovolenou (razíme v sobotu) atd. No a tak jsem si dneska pořídil v Heliasportu na doporučení model Rollerblade Crossfire. Přišly mi jako rozumný kompromis mezi slušnou kvalitou, rozumnou (snad) cenou a určením pro spíše slabší bruslaře díky 84mm velkým kolečkům. Teda hlavně tak se tak jevily prodavači (když jsem mu vylíčil svou značnou neschopnost i stejně značná očekávání:-).
A v 19:00 už jsme stáli na cyklostezce u Brodku. Moc popisovat to nemá cenu, k velké radosti Marušky jsem 4x spadl a 2x to zachraňoval poskoky na trávě vedle stezky. Narozdíl od manželky, která umí bruslit na ledě a na inlinech tedy nepadá, což Marušce, která zpočátku padala, přišlo od maminky nespravedlivé nespravedlivé, to tatínek napravil:-) Matýsek si taky pobojoval, je šikovný po mně, takže stejná válka s rovnováhou i odrazem. Po necelé hodině toho máme fakt dost a já vynechám i plánovaný večerní běh, raději si dám pivko a nechám omlácené hnátky odpočívat.
Jsem fakt zvědav, jestli se z této aktivity stane koníček :-P, asi budu muset někam na kurs. Nevíte o nějakém třeba pro celou rodinu?

Sporttracks končí jako freeware, do 1.8. sleva na zakoupení

2010-07-20T10:11:00.001+02:00

Krok, který se dal očekávat, je tady. Od verze 3.0 nebude aplikace Sporttracks poskytována jako freeware, ale jako placený software.
Možnost používat ho zdarma zůstane (časově neomezený trial), ten je ale funkčně poměrně výrazně omezen (maximální počet sledovaných pomůcek 2, počet možných pluginů 2, nebudou nové reporty atp.). Zde je podrobný seznam rozdílů.
V současné době až do 1. srpna běží akce, v rámci které všichni, kdo přispějí formou donation částkou 25 USD nebo vyšší, získají upgrade na verzi 3.x zdarma. Je to výhodné, protože po 1.8. bude cena verze 3 o 10 USD vyšší, tzn. 35 USD.
Zatím není jasné, zda zůstanou fungovat starší verze či nikoli, dá se ale čekat, že nové verze pluginů nebudou pro verze 2.x vyvíjeny.
Co je Sporttracks zač, si můžete přečíst třeba tady a pokračování tady.

Morkovské chlap 2010

2010-07-17T21:58:00.002+02:00

Po Grafimanovi jsem chvíli (ale fakt malinkou:-)) přemýšlel, že už letos závodit nebudu. Komentáře "pořadatele" Ríši mne ovšem přesvědčily, že je třeba podporovat i menší akce a tak jsem se vypravil do Morkovic-Slížan na krátký sprintík "Morkovské chlap". Byl jsem tam už loni a moc se mi tam líbilo. Plavání v bazéně na koupališti, pěkné zvlněné kolo s následujícím zvlněným během, no paráda ne:-).
Loni se ovšem jela změněná trasa kola (což jsem věděl), ta klasická je prý trochu náročnější (to jsem taky věděl).
Protože tento závod splňuje moje parametry výtečného zázemí pro doprovod i lehkou možnost sledovat vlastního závodníka okořeněnou plaváním ve vlnách po 11-ti lidech (při cca 150-ti účastnících) a tedy sledování stále něčeho, když poslední rozplavby jdou do vody a první běžci už jsou v cíli, vydali jsme se do Morkovic-Slížan všichni včetně švagra a švagrové, čímž jsem měl bezkonkurenčně největší realizační team široko daleko:-).
Prezentace do 8:30 značí start z Přerova kolem sedmé. Je celkem nervózní, protože se někde potratily Matýskovy plavky, kromě psa ke švagrům tedy ještě vezeme všechny k našim pro záložní plavky. Doprava je naštěstí v sobotu ráno hladká, ke koupališti dorážíme chvilinku před osmou, prima. Fronta u prezentace je kratší než loni, asi je to pokročilejší hodinou. Tuto teorii podporuje i výše startovního čísla 117 z těch asi 150-ti závodníků. Z důvodů rozplaveb po 11-ti bych měl plavat v 11-té, protože ale nějaké rezervace čísel nedorazily, vychází z toho parta 10-tá. Na startu je spousta známých a významných osobností českého triatlonu, například účastníci "Grafiman After party" Jirka a Laďa, oddílový prezident Peca (TTS Osek to letos nějako fláká, co tak registruji, závodíme 4:-(, dneska třeba jenom 2, proti loňsku.... ), dlouhodobě nejpraštěnější triatlet a cyklista Lipánek, Ondra, Tonbar a další. Konečně se vyplatí moje paranoia vozit sebou všechno možné, moje imbusáky zachraňují Pokémonův technický stav kola:-).
Ale pojďme k závodu. Krátce před devátou kratinká rozprava a první rozplavba valí do vody. Věci už mám v depu, hezky na kraji, ideál. Protože je čas, hoďku se klackuju po koupališti, vedu řeči a tak. Při té příležitosti zjišťuji, že jsem doma zapomněl jedinou věc a to bidon. No co, kolo je krátké, napiju se před plaváním a pohodka ne? Všechno je přece krátké... Při sledování závodu si uvědomuji (pro mne nepříjemnou) podmínku úspěchu lokálního úspěchu závodu: krátké a bezpečné plavání. Dobrá polovina lidí plave prsa a z nich polovina naprosto neuspokojivě s mizivou pravděpodobností přežít v otevřené vodě i těch dnešních 200m, asi i díky tomu je tady tolik lidí a depo z velké části plné trekových a horských kol Prima i to je podle mne jeden z "úkolů" závodů, zkusit přitáhnout nesportující populaci a dát jim i na začátku možnost okusit závod. Dle mého názoru je tento úkol daleko důležitější, než klání 30-ti nabušenců, kteří se stejně potkávají x-krát ročně. Ale nechám kontroverzních úvah a jdu raději plavat.
V rozplavě jsem s Jirkou a známým regionálním sportovcem Přemkem Žaludkem. 10, 9, 8, .... bum, plavem. Dvoustovka je fakt krátká, ale i tak se dá přepálit. Tuto chybu neudělám, přestože jsem první stovku celkem nervózní, že vedle plavající Jirka s Přemkem moc nezaostávají. Kurnik, nejsou neopreny a i když jsem si nezapl top, který se mi hezky nafoukl, měl bych jim řádně dát. Na druhé stovce držím tempo a pěkně je odpářu, přepalovače:-). Ven lezu (nezmáčkl jsem stopky, ale fakt) za 2:42, s čímž jsem spokojen. Valím do depa, protože to mi žena měří. Jsem si jist skvěle krátkým časem, tretry na gumičkách, přílba v hrazdě, kolo na kraji, ale člověk míní.... Nějaký blb mi hodil pedálem do výpletu tak pitomě, že jsem to svoje v obavě o zippy tahal snad minutu a urval u toho jednu gumičku od tretry. No co už, vybíhám s kolem krátké prudké stoupáníčko z koupaliště a jedu. Tradiční trasu neznám, ale nechávám velkou placku. Z Morkovic to trochu stoupá, pak klesá, hezký se rozjedu a lup, kopec. Sakra, během chvilky jde přese mne Přemek, chvilku za ním Jirka. Já to lámu jak trouba (naštěstí nevidím tepy, ráno jsem odhalil rozbitý zip na kombinéze a pod top pás nedávám, protože mi vždycky sjede), ale nějak to přežiju. Pořád vidím Jirku, jak hezky točí a jak se to zlomí dolů, dávám mu pocítit sílu metráku a předjedu ho :-). Jede se nahoru dolů, vlní se to, cesta místy horší, místy fakt špatná, předjíždím chlapa na kole (horském), pak už jenom holky (horská a treky), mě sem tam taky někdo (asi 2 a doufám, že z mé rozplavby:-). Někdy kolem 10-tého km je na silnici nápis a teď to začne. Prej začne, trochu se to zvedne pohoda, velká ne. Pak se to zvedne víc a to už je slabší, Jirka jde očekávaně přede mne. Když mám pocit, že už by jako stačilo, cedule Litenčice. Tady prej má být nějaký kopec či co. Divný, dyť jsme snad už nahoře. Prdlačku, zatáčka vpravo a ty vole! hebl jak prase, trochu mi připomíná stoupání za Kašavou směrem na Fryšták, tak 13-14%, dlouhá rovina. Marjá pano, i s compactama 34-26 točím sotva 60rpm. Zapomenutý bidon se hlásí o slovo, jazyk jako troud se začíná drolit a doutnat. Za zatáčkou nahoře mizí Jirka, hezky točí, já to rvu a nejedu, holt síla metráku v obráceném gardu ;-). Nakonec se tam nějak dopinožím ale je to vrchol nevrchol, pořád to jde nějak nahoru, fouká do držky, prostě nezážitková cykloturistika, celkem chápu jméno kopce "Kleštěnec":-). Konečně sjezd! Ulevím nohám, trochu to zase roztočím a sotva vydechnu, další kopeček těsně pod vrcholem zírám: Jirka tlačí kolo, dělám že zpomaluju (nevim z čeho:-) a ptám se, co se děje, jestli můžu pomoct. Ale kdepak, Jirkovi se v záběru netočí zadní kolo, s tím se fakt jet nedá. Ach jo, 2 zabalené závody po sobě, to je smolík Pacholík pro Jirku. No nic, sjedu a pomalu jsou tady zase Morkovice a další sjezdík a výjezd ke koupališti. To už moc nehrotím a spíš točím nohama do depa, abych se trochu rozběhl. Průměrný výkon na kole jsem měl 253 wattů, což je letos jednoznačně nejvyšší dosažený průměr, byť na krátké vzdálenosti. A je tu depo. Sjedu prudký sešup na koupaliště a před depem se mi podaří seskočit, sušák jak blázen, postavím kolo, nasadím čepku a hodím carbonex za škraň. Na co ho tam mám, nevím, protože sliny se pod zpráchnivělým jazykem netvoří, moc prostoru pro rozpouštění tedy tableta nemá.
Běh je v Morkovicích-Slížanech členitý, což normálně nemusím, ale začíná se seběhem, což je zase prima, protože se hned nezatáhnu, ba právě naopak, v seběhu uvolním nohy a pak už se mi běží dobře. Dokonce předbíhám víc lidí, než předbíhá mě, chvála pouťákům:-). 1. občerstvovačka je na 1,2 km a mají vodu! Paráda, chlemtám jak volek z básničky. Když už stojím, podám kelímky do ruky pánovi, který je kolem sbírá. Je dost překvapený:-). Voda žbluňká v břuchu, cesta vede kousek z kopce, no není svět krásný? Jenže než doběhnu na otočku, zas sušák a na otočce není občerstovavačka, vyloudím ale ze slečny aspoň hlt z jejího bidonu, náramně hodná slečna:-), ale stejně na zpáteční cestě u občerstovačky zase stojím a piju, protože sušák z kola je hroznej. Aspoň jsem poučen, jak rychle může v 35 ve stínu vzniknout deficit i na 20km dlouhém kole. No ale seběh do Morkovic a poslední výběh ke koupališti, tady potkávám Jirku, který nakonec nezabalil, ale využil ve sjezdech funkčního kola (zbytek došel) a závod dokončil, přičemž si odpočatý zaběhl pěknou svižnou pětku:-). Pak už jenom šup, spadnout do cíle. Mám to za sebou a rychle do stínu a napít se. No a pak hned osprchovat a druhá šichta s dětma ve vodě. Tak si představuju zázemí: pořád se něco děje, je se kde okoupat, koupit nanuka, párek v rohlíku, rozložit deku a když se tam líbí, strávit den.
Na závěr bych chtěl pozdravit Vaška, který mi udělal velikou radost, protože se k mně přihlásil jako čtenář blogu a začínající triatlet. Tož zdravím Vašku, ať to lítá!

Grafiman 2010, tudy cesta (minimálně pro mne) nevede

2010-07-12T21:12:00.001+02:00

Závody Dušana Kyjanky pro mě byly zatím vždycky srdeční záležitost. Na jeho 1., olympijském triatlonu v lomu v Nové Vsi jsem se v roce 2006 definitivně rozhodl, že bych měl něco dělat, protože když jsem viděl ten svůj metráček na fotkách, bylo to k zblití.
Když v následujícím roce zařadil na konci května HIM, rozhodl jsem se tam definitivně jet ještě ten rok Otrokovice a na olympijském v červenci jsem si pak zajel osobák, který asi jen tak nepřekonám. Už v tomto roce jsem ale brblal, protože závod se přesunul do Litovle na náměstí a dvě depa mi nějak nepasovala a nepasují dosud. Aspoň to ale bylo docela blízko. Vize pořadatele přinést závod k lidem a dotáhnout publikum se za 3 ročníky naprosto nepodařilo, ostatně kdo by v červencových vedrech marnil čas na náměstí sledováním totálně zplavených zoufalců, že :-)
Když se loni začaly vést řeči, že lom v Nové Vsi je na hranici kapacity, začal jsem tušit změnu a ta se letos skutečně dostavila. Názor na to, jaká ta změna byla, si nechám až po vylíčení mého prožití závodu, nicméně nedomluvit už v předstihu "After Grafiman party", na závod bych už podle nástřelu tras nejel. Takto mi to ale bylo hloupé:-)
Pojďme tedy k závodu. Ráno jsem naložil Aldamana a v pohodlném předstihu jsme vyrazili na místo, tím bylo "olomoucké moře" pískovna u Nákla. Vodní plocha je to obrovská, vodá krásně čistá, místo k parkování už po deváté ráno celkem daleko od prezentace. Než se regnem (fronta, moc rychle to nešlo), popakujem, pozdravíme se známými, je tady pomalu start. Ještě 10 minut před ním si vzpomenu, že nemám čepičku, tak bos utíkám za Hankou pro klíče od auta, do auta pro čepku a zpět. Uff, start stíhám s odřenýma ušima a protože se mi nechce mezi 177-ti závodníky "vařit", stoupnu si úplně vlevo a šup, plavem. Do závodu jdu se záměrem se moc nehonit a u plavání to taky dodržuju. Plavu na techniku, vysoký loket, nádech na 4-té tempo, prostě prima. Dobře jsem si vybral stranu, 1. "bójka" je dost daleko, pole se poměrně roztahá už před ní, čili žádná mela. Onou první bójí je pěkná loď, je skvěle vidět, orientace výborná. Bohužel, na 2. už asi loď nezbyla a tak je tato "normální" a je ji pro změnu vidět mizerně. První kolo plavu v klidu sám a je to fakt paráda. Voda má ideální teplotu kolem 22-ti stupňů, je mi líto gumařů, přicházejí o prima pokoupání:-). Někde u lodi docvaknu skupinku, za kterou se pak pěkně vezu až do cíle plavání na 44-tém místě. To není zlé na těch 650 červencových odplavaných metrů na Oseckém TT:-).
Na kolo se docela těším, má být rovinaté, moc nefouká, to by mi mohlo svědčit. Začíná se pár kilometry na otočkový úsek, který je uzavřený a s novým asfaltem. Vyreklamovaný Zipp dorazil v pátek v poledne a teď mi hezky zpívá. Chvílemi to fouká do ksichtu, chvílemi do zad, přestože jedu kolem 34kmph, jede přeze mne jeden pilot za druhým. Hned v úvodu otáčkového úseku mě předjíždí oddílový kolega Jarda Zdráhal, kterého pak vidím před sebou celé kolo. Stejně tak vidím celé kolo Tomáše Langhammera, chvíli jede vpředu on, chvíli já, samozřejmě čistě, na rozdíl třeba od závodníka, který sotva projede rozhodčí, už visí za někým. Místy mi přišlo, že jezdí regulérní balíčky, kterým rovinatá trať sváděla. Fádní, skoro bych řekl nudnou, rovinku zpestřují dvě krátká stoupání na nadjezdy kolejí, jinak pořád rovina a jedna prudká zatáčka. Snažím se držet výkon kolem 200 wattů, tepy kolem 150-ti, otáčky přes devadesát. Poctivě jím, piju (aspoň myslím), nicméně kolem 50-tého km mě začínají bolet nohy. To moc neznám! Dolů jde výkon i kadence a tím pádem, samozřejmě i rychlost. Jak jsem zpočátku na Aldamana najížděl, tak už nenajíždím, dokonce ani Petra Vabrouška s Martinem Matulou nesjíždím, divné :-).
Na poslední otočce už toho mám celkem dost a (nesmyslně) se začínám těšit na běh. Občerstvovačka se po 3-tím kole už jenom projíždí a začíná nejbrutálnější část cyklistiky, stoupání před cílem. Není prudké, ale ve vedru ty 2-3 kiláky do kopce stačí a zapomínám na čas po 2:50, ve který jsem původně doufal, když Dušan sliboval trať na osobáky. Možná by i byla, kdyby neměřila bezmála 93km i tak jsem byl s časem 2:56:53 celkem spokojen, přestože byl až 108-mý.
V depu nikam nespěchám, čas je zatím dobrý, takže v klidu roluju podkolenky, obouvám se, lelkuju, až vedle mne usedá Aldaman a dokonce vybíhá dřív než já. Beru si pití a vycházím na trať. Hanka fotí, tak pro fotografku popoběhnu a chvilku to i vydržím. Z Prachárny je to do města z kopce, zdá se mi, že to jde. Mrknu na budíka, 170 bpm, tempo 6:15 a to jdu z kopce, kuva fix, to nevypadá dobře. Po 1,5km mám definitvně dost, hučení v uších, mžitky před očima, moták. Na večer je plánovaná Labuť, raději si nechám divy udatenství ke krůtě a pivu. Poprvé v životě tedy balím závod. Jestli něco cítím, je to úleva, ani zklamání, ani frustrace, ale úleva. Cestou zpět potkávám borce, kteří do toho jdou a vůbec jim nezávidím. V cíli vrátím chip, Hanka je ochotná mne zavézt pro auto, čímž se vyhnu očekávaném pozávodnímu blázinci a stíháme to zpět ještě před doběhem Petra Vabrouška. Můžeme tedy vyhlížet další závodníky. Na lavičce potkám Šewyho Katku a jak se mně zdálo, kterak je Pavel odhodlaný, Kačce se zdál odhodlaný méně i podle ubíhajícího času bylo zřejmé, že prožívá očistec. V depu potkávám Jirku s Henrym III, Jindra dokončil, Jirka dopadl podobně jako já, jenom na trati vydržel déle. Těsně před 6-tou hodinou závodu dobíhá Alda, do skoku mu moc není, tak mu aspoň posbírám věci a vyzvednu kolo včetně instalace na auto. Labuť je objednaná od sedmi a já pomalu začínám propadat nervozitě. Šewy pořád nikde, Vavis taky, dorazí aspoň Téčko. Oba kluci podle něj mají problémy. No na aspoň na Šewyho počkám, abych se ubezpečil, že jsem se zabalením udělal dobře a skutečně, vypadá výborně, správně jsem se rozhodl.
Rozdám ještě poslední pokyny kudy jet do Přerova a k Labuti a jedu domů. Nejdřív odevzdat Aldu, pak domů, rychlá sprcha, taxík a honem ať jsme na místě. Stíháme jen taktak, ale nikde nikdo. Nikdo nebere ani telefon a kolem půl osmé už pomalu propadám panice docela.
Slézat se to začíná až před třičtvrtě na osm. Aldovi první, Jirka s manželkou a pak už šup sestava se zaplnila. Jako poslední dorazil Šewy, když se zrovna začínalo porcovat:

a hladoví strávníci netrpělivě očekávali naložené talíře s hladem vesměs umocněným konzumací výtečného přerovského kvasnicového ležáku:

někteří hladoví byli již tak zesláblí, že ani nebyli schopni zadávat objednávky na pití:

Bezprostředně po jídle už ovšem tváře účastníků kromě výživné stravy sestávající z grilované krůty (viz. obrázek číslo 1), bešamelové omáčky s nakládanými cibulkami a čerstvě pečenými bagetkami jako přílohou, napínal i úsměv:-))

Tomáš přemýšlel po jídle o tajích úplného ponoření, zatímco Šewy, který pěkně ladil barvou tváře s barvou trika tušil, že Canon jeho nazelenalé líce trochu vyretušuje a smál se tomu:-)

Návštěvou na poctil rovněž špičkový manažer, hráč pingpongu, uživatel Sporttracks i ironman TomX, který taky zabalil, ale piva se nebál :-D

Solidní rozpoložení s plným břichem vykazoval i železný úředník Alda s manželkou i kolega balič Jirka rovněž s manželkou

Laďa s Téčkem a Vavisem zařadili vážnou debatu:-)

Někde v těchto místech fotoreportáž končí, protože jsme si dali s Peťou vítězný doutník a pak už jsem nějak nefotil a raději se věnoval konzumaci, kterou jsme úspěšně ukončili v jen lehce zmenšeném kruhu těsně před druhou hodinou ranní. Prostě pěkný večírek, na kterém neshledávám chybu. Kdo nepřišel a byl pozván, zaváhal. Doufám, že se nám akci podaří v podobné sestavě zase někdy zopakovat.

Na závěr si dovolím poznámku o celkovém dojmu ze závodu, který nebyl vůbec dobrý. Nemám prostě rád dvě depa, ale i tak byla výrazně hůře vybraná než v Litovli. 1. depo je asi jedno, byť prostředí v novoveském lomu je daleko příjemnější než na Nákle, obavy z počtu závodníků ale ještě beru. Ovšem zázemí hotelu Prachárna bylo podle mého názoru normální malér. Velkoryse prostorově připravený prostor zel v průběhu závodu prázdnotou, protože ani doprovodu se většinou moc nechtělo tvrdnout na place před hotelem pár metrů od dálnice. Běh městem moc komentovat nemůžu, ale nicméně z pohledu doprovodu dojel tento na koupaliště, kde viděl svého závodníka plavat a odjet na kole. Kolo by mohl sledovat, kdyby si jako masochista šel stoupnout 8km daleko na silnici, uff. Normální asi přejeli na Prachárnu, kde kromě stanu s lavicemi nebylo nic, asi i proto tam doprovodu působilo poskrovnu a navzdory snaze Vlada Barona (občas ulítaval, ale to se v tom zmaru absence publika dá pochopit) si nezatleskali ani závodníci sami. Vyjadřovat se třeba k nedisciplinovanosti řidičů, kteří v klidu parkovali na příjezdové komunikaci k hotelovému parkovišti, takže se na ní potom nemohla vyhnout auta snad ani nemá smysl. Tady pořadatel selhal totálně.
Pokud se bude příští rok závod konat na stejných tratích (zejména tedy depech), bude tentokrát již beze mne. Nebýt společenské části, hodnotím sobotu 10.7. jako nevydařenou, takto můžu jenom říct: konec dobrý ale začátek.....

Osecký triatlon 2010

2010-07-05T13:46:00.000+02:00

Nejdřív jsem měl pro letošní rok velké plány. Ty se v čase stále smrskávaly, resp. smrskly se skokově na nulu, ale nakonec jsem to trochu přehodnotil. Přece jenom, chybět na Oseckém triatlonu, který pořádá můj domovský oddíl, by bylo společensky asi nepřijatelné:-)
Nakonec jsme jeli všichni, tzn žena i děti. Počasí ažůro, horko, voda v Jadranu kafíčko, no paráda. Vypakoval jsem rodinu na deku k vodě, zaregistroval se, koupil 10 losů a hrnul si kolo do depa a hle, nejde to. Letos je OTT český pohár AG a technický delegát pouští do depa až od 12-ti. No to je vopičárna teda, jedu brzo, abych měl bezva flekáč v depu a teď totok. Aspoň podlezu mlíka a na vyhlédnutém místě si nechám ručník s botaskama:-)).
V mezičase do otevření depa se potkávám se známými, jím vařenou kukuřici, protože předzávodní toasty mi snědly děcka, taková předstartovní pohodička. Navzdory prodlouženému víkendu je účast slušná, nakonec startuje přes 130 lidí, bezva. Příští rok by se to mohlo ještě trochu zvednout. Letos je malá změna v trase kole. Navzdory nahlášení závodu na policii se bez varování zavírá cesta z Týna na Lhotku kvůli závodům aut a ještě ráno tedy kolegové z oddílu přeznačují náhradní trasu. Je těžší, kopec navíc, něco pro mne, kterému ráno váha ukázala rovných 100kg ;-).
Ale už je tady dvanáctá hodina a můžu si dát kolo do depa. Přicházím jako jeden z prvních, takže si kolo stavím, kam chci a jdu ještě na deku za rodinou. Kousek od nás bivakuje Aldaman s klukama řešící organizační problém, kdo mu bude hlídat kluky v čase závodu. Lehce naznačuje, jestli by mohla moje žena, což mu odmítám slíbit a pošlu ho rovnou za ní. Naděnka je hodná paní a vyhoví mu:-). To už se ale blíží start, takže se štelujem na start, kde ještě ladíme s Téčkem správnou plaveckou techniku a závodní strategii. Stojíme vedle hejna zelených ekoláků, ze kterých by se asi měl rekrutovat vítěz závodu. Sice nemám naplaváno, ale stoupnu si do první řady, třeba nebude taková bitka.
A už je tu hvizd a start a klasická počáteční boxovačka. Aldaman mi plánuje plavat v nohách, musím tedy držet maximálně rovnou stopu, aby mě nepomluvil za kličkování a nemůžu se tedy moc babrat s fešákama, co se na mne tlačí zleva i zprava. Jako tradičně to moc nechápu. 1. bójka je minimálně 200m daleko, ale všichni se od začátku cpou do jedné lajny, místo aby plavali rovně k bójce. Moc dneska nehoním, celkem si tedy všímám, co se děje kolem dokola a řekl bych, že by hodně kachličkářům prospělo vypadnout z bazénu a občas si zaplavat venku.
Přestože plavání nijak nehrotím, lezu z vody 24. přesně minutu za nejrychlejším plavcem, to není zlé.
Sotva doběhnu ke kolu, valí kolem mě z depa Klika, Ekoláci už jsou asi někde v čudu. Po závodě ovšem zjišťuji, že v čudu nebyli. Klika dal druhé nejlepší plavání, potahal zelenáče na kole a nakonec rozhodl na běhu a vyhrál, přičemž porazil třeba Františka Kubínka. Dost dobrý, řekl bych! To je ovšem liga, kterou nikdy nebudu sledovat při závodě, takže zpět ke mně:-).
Depo mám slušné, tretry v gumičkách jsem nezapomněl rozepnout, takže na kole jsem rychle. Začínáme kolem Bečvy a lehce proti větru. Dokud je rovinka, jde to celkem svižně a nikdo mne nepředjíždí, což se ovšem změní hned za Hlinskem, kde se trasa zvedne. Jako první se kolem mne přežene Aleš Dedek s Lipánkem. Já tam disciplinovaně točím 85rpm a fešáci kolem mě prohučeli na velkou ani jsem si neprdl. No a tak vlastně vypadalo celé kolo. Ještě v prvním kopci mě cvakla i skupinka s Aldou, kterou jsem neuvisel, ale viděl je celý závod. Vždycky z kopce, kde mě váha pěkně hnala vpřed jsem si je kousek dotáhl, do kopce se ovšem situace změnila a ujížděli mi. Je ale pravda, že jsem nejel "hranu", protože jsem z kola chtěl něco mít a nechtěl se zrakvit. Je to dneska fakt náročné, místo Lhotky se jedou přes Hlinsko kopce 2, potom šlapavý sjezd do Oprostovic, za nimi znovu nahoru do Bezuchova, padák do Šišmy, stojka do Pavlovic, padák do Sušice a potom už cca 4km rovinka do depa. Aby to bylo veselejší, je rovinka proti větru :-) Držím se ale strategie a moc se nehoním. Docvakne mě nějaký hoňák, tak se za ním do konce kola svezu.
Prima, na běh startuju v docela rozumném stavu. Kousek od startu potkávám Kliku jak mete do cíle. Ha, že by vedl? V cíli ještě vítěz není.... a ono jo, teprve za ním běží Vysloužil a za ním Kubínek. Paráda! Vyhraje místní. Tak si pěkně běžím, docela mě to baví (a to se mi u triatlonu věru často nestává:-)), podívám se na stopky a kpč, na běhu mi nejedou stopky... Já blb si totiž ráno vypnul GPS na Garminovi, aby se nevybíjela baterka a před plaváním ji zapomněl zapnout. Na kole jsem to nepoznal, protože hodnoty se měřily z čidel a powertapu no a na běhu mi autostop zastavil čas. Herdek, musím se orientovat podle kilometrovníků. Trochu se to zhorší seběhem z asfaltu na trávu, ta mi jako povrch moc nevyhovuje, musím trochu drobit krok a není to ono. Předbíhá mě překvapivě málo lidí, asi mě všichni běžci stihli předjet už na kole:-). Porád čekám, kdy mě předběhne Téčko a porád nic a už je tu cíl. Čas 1:38:52, vodička, pivečko, pravice s dončivšími, úleva, že už je to z krku a ani to moc nebolí, když se člověk šetří:-).
Skočím zamknout kolo na auto, seznámit rodinu s výsledky, trochu se zkulturnit, zaplavat s dětma a šup na tombolu. Tuším úspěch a taky jóóó. Docházím k místu losování a ještě za plotem slyším zelený los 56, kurnik, ten mám. Sprintík k předávce a fasuju pěknou bednu 6-ti zubráckých krieglů. Sotva je dovalím k Téčkovu stolu, je tady další výhra. Tentokrát set malých boxů od Kazeta. A za chvíli zase moje číslo, tentokrát je to balíček s dekoračními nálepkami na stěnu, puzzlem dvouplošníku i s barvičkami a piksla jakýchsi kuliček, které z nás Maruška loudí už jak dlouho. Tomu říkám skóre, z deseti losů 3 výhry, paráda. Jenom to kolo jako hlavní cena nějak nevyšlo:-) Márty ale z pódia, kde se losuje, nějak neodchází. Vyvolává totiž ještě nějaké věci, které si na začátku nikdo nevyzvedl a vida, ještě jedna sada boxů, tentokrát velkých, se tam pro mě našla. Celková bilance tedy činí 4 výhry z 10-ti losů. Když jsem viděl prťavý pohár a malinkou taštičku třetího v absolutním pořadí a porovnal to s hromadou na mém stole, dospěl jsem k závěru, že se nemá smysl honit, stačí si koupit lístky do tomboly:-D
Zmožen úspěchem hodím věci do auta a jdu se ještě zchladit do Jadranu, pak už jen pobalit věci a tradá domů, ať se ještě stihneme stavit na zasloužené pivečko, které je řidiči zapovězeno. A po třech přerovských dvanáctkách, to se to spinkalo, až do rána....
Jo ježiš a ony jsou vlastně i výsledky.

Osecký triatlon už tuto sobotu!

2010-06-29T16:21:00.000+02:00

A já tam taky budu, tak kdo váhá, má letos jednu z mála příležitostí ještě mne porazit :-)
Památeční ponožky jsou opravdu luxusní:

A počasí jsme objednali rovněž parádní!
Tak v sobotu nashle.

Pozvánka na 3. ročník Oseckého tritlonu

2010-06-09T15:35:00.000+02:00

Oficiální pozvánka:
Dovolte nám pozvat vás na třetí ročník tradiční sportovní akce na Oseckém Jadranu, a to Oseckého triatlonu.
Co na závodníky čeká letos? Tradiční plavání v Jadranu v délce 650m (voda zatím vypadá nádherně, teplota navzdory počasí velmi příjemná:-)), stejné kolo jako loni, tedy 25km s natolik zvlněným terénem, aby bylo dost férové, stejný běh v délce 5,8km i totéž zázemí restaurace „U splavu“, kde bude cíl. Bližší detaily jsou k nalezení v propozicích závodu.
Zásadní změnou je letos zařazení závodu do Českého poháru. Tato změna sebou nese jednu důležitou věc pro závodníky: kola musí odpovídat pravidlům ČSTT. Bližší informace o parametrech nástavců či rohů jsou k nalezení na webu závodu.
Startovné je letos stanoveno ve výši 200,-Kč jak předem tak i na místě, pro držitele platné licence ČSTT pak činí 150,-Kč. Pro závodníky, kteří uhradí startovné do 19.6.2010 jsou připravený jako bonus běžecké ponožky Moose zdarma!! Na místě je pro závodníky připraveno kromě občerstvení na trati i pivečko nebo nealko spolu s tradičním guláškem v cíli. Po vyhlášení vítězů bude celá akce zakončena tombolou o zajímavé ceny :-).
Na vaši hojnou účast se těší členové oddílu TTS Osek.

Ode mne: klasický závod, navzdory nemožnosti použít hrazdu a nechuti letos závodit určitě nevynechám. Navíc u splavu se točí i Maestro, mňam:-)

Přerušení přípravy a omezení příspěvků na blog

2010-06-02T18:12:00.001+02:00

S nekončícím deštěm na mne padl nějaký splín. Utíkají týdny a měsíce, kdy člověk ne úplně snadno hledá čas pro trénink, který navíc s blížící se sezónou pěkně houstne. Do toho padají časově náročné projekty, které ještě zvyšují už tak dost operativou ovlivněnou „entropii pracovní doby“ a ze sportu přestává být radost.
Konkrétně poslední skoro 2 měsíce trvale sleduji matematické předpovědní modely, podle kterých nechávám Miloše předělávat trénink, abych ho nakonec stejně nebyl schopen dodržet z důvodů ať už časových, nebo častěji počasí. To mě prostě fakt nebaví.
Původní představa letošního roku byla diametrálně jiná. Nejsem samozřejmě blázen, abych si myslel, že plány půjdou realizovat na 100%, ale fragmenty, k nimž jsem byl dotlačen letos, mě fakt neuspokojují. Trénink od endurainingu navíc také není zadarmo a přestože je placený, vadí mi, když Miloše nechávám jednotky předělat a pak je stejně nedám, čímž se efekt zaplacených peněz výrazně snižuje (a to mou vinou, jednoznačně)
Zvládnu ještě trápit se s kalendářem pracovním, ale abych si dával s plánováním koníčku ještě větší pakárnu, než je plánování pracovní, to je fakt na houby. Při sportu si potřebuju hlavně orazit, ne se stresovat počasím a jeho vlivem na tréninkový rozpis.
Nebaví mě plavat. A to fakt hodně nebaví, taky to podle toho vypadá. Tady si vůbec nerozumím.
Další věc, která mě letos nebavila, jsou závody a abych řekl pravdu, do ničeho, na co se nebudu vyloženě těšit, nepůjdu. Zrušil jsem tedy Mělice a s vysokou pravděpodobností nepojedu ani do Otrokovic. Nějak necítím po těle předpoklady pro zlepšení pod 12 hodin a mořit se někde celý den za účelem pokroku nebo i zhoršení o pár minut, nemám chuť.
Taky jsem nezhubl. V zásadě jsem váhu pořád řešil (a řeším), primární důvodem ovšem nejsou hlediska estetická, ale omezení při závodění, kde mě váha limituje. A ono je to vlastně opačně, protože sportovat jsem začal, abych si i s mými dědičnými sklony k nadváze mohl dopřát dobrého jídla bez nějakého extrémního tloustnutí, takže na co se trápit.
Jaký je tedy závěr? Opouštím na nějaký čas plán endurainingu. S Milošem jsme se domluvili, že posunout předplacené měsíce o kus v čase není problém a já si budu pár týdnů/měsíců dělat, co budu chtít a kdy budu chtít. Můj „plán“ je, že tomu nebudu dávat žádný řád, prostě na co bude čas a chuť, to odjedu/odběhnu. Rozhodně ořežu závodění na možná lokální pouťáky s tím, že kam se mnou nepojede rodina, nepojedu ani já a zrovna tak nepojedu, nebude-li předpověď počasí vyloženě optimální. Přemýšlím taky o tom, že bych si zkusil nějaký závod v dálkovém plavání (trochu paradox při nebavení plavání že? Ale mě hlavně nebaví plavat v bazéně. Na otevřenou vodu se nehorázně těším).
Omezím také příspěvky na blog. V poslední době jsem ho primárně využíval jako tréninkový výkaz, ze kterého čerpal i Miloš. Tato potřeba teď padá, systém taky, nic zajímavého v mém „tréninku“ nebude, tak na co to sem psát.
Přeju všem motivovaným čtenářům/závodníkům hodně zdaru v sezóně. To, že se s vámi letos nepotkám, je asi jediné, co mě na nezávodění mrzí.

Jezdit na ochutnávku vína na kole nemusí být ten nejlepší nápad :-)

2010-05-30T18:11:00.001+02:00

Tuto sobotu jsem měl v plánu dlouho očekávanou akci: ochutnávku červených vín mistra Jakubíka ze Zlechova, tentokrát z poslední dekády. Jela standardní silná sestava Přerovského vinařského spolku. Nocleh tentokrát v Buchlovicích a protože počasí na bídu posledních dní vypadalo jakžtakž, rozhodl jsem se jet na kole s tím, že cestu tam trochu natáhnu.
Původně jsem byl domluvený, že mi kluci vezmou věci autem, ale nakonec jsem je vezl v batohu na zádech, kdybych náhodou přijel dřív, ať se mám do čeho převléct. Cesta od začátku moc neodsýpala, protože foukalo do ksichtu a vyjet na Tesák bylo navíc s batohem na zádech celkem náročné. Naštěstí od Zlína fouklo spíše zboku a to už nebyl takový boj. Boj začal až někde u Napajedel, kde se projevilo ošizené jídlo a začalo mi hezky docházet. Protože mne navíc začínal tlačit čas, musel jsem jet a moc se neflákat. V Uherském Hradišti se mi nějak zbláznil Edge a asi by mě trochu prohnal, potahal mě hezky po městě. Nakonec jsem ho vypl a z města vymotal pomocí navigace v mobilu, ještě ji mám:-). Poslední chuťovka po cestě se mi přihodila při sjezdu do samotných Buchlovic. Sjezd totiž probíhá na kostkách a v poslední části kostek najednou rána a bum, Garmin se válí po zemi. Ulomily se plastové packy v držáku. Musím říct, že na přístroj za 10k je držák dost fórová a odfláklá záležitost.
Každopádně jsem konečně dorazil do Buchlovic a začal dostih rychlá sprcha, dost se napít, něco pojíst a šup na autobus do Zlechova. Konečně na místě. Mistr je očividně v dobré náladě a připravil pro nás překvapení. Bez ohledu na objednaný formát ochutnávky a tomu odpovídající cenu, nám za stejné peníze připravil řez časem celou svojí výrobou od roku 1971! Starší víno jsem dosud v puse neměl.
Pan Jakubík pro nás připravil nesmírně náročný maraton ochutnávky 66-ti! vzorků. A že to byly vzorky!
Pro úplnost přikládám svůj seznam vzorků s poznámkami.

4 poslední kusy jsou ještě z druhé strany. Kdo zdejší vína neochutnal, jenom těžko uvěří, co se na ochátnávkách odehrává. Pan Jakubík používá vlastní metodiku výroby, kterou střeží a nenaleznete ji nikde jinde. Už od nejstarších sklizní (první vína má z roku 1967) se zaměřoval na výrazně vyzrálé hrozny a vína svým charakterem přívlastková. Vína ledová vyráběl dávno před tím, než se jejich výroba u nás datuje oficiálně. Veškerá jeho produkce jsou samotoky, tedy nelisované hrozny, nefiltruje a posledních 10 let ani chemicky nečíří. Nebojí se ani experimentů s novými či nezvyklými odrůdami.
S ohledem na vysoký počet ochutnávaných věcí a tím celkem nezanedbatelnou pravděpodobnost "potíží" koštujících v závěru, bylo pořadí otočeno proti obvyklému "od nejmladších". Získali jsme tím mimo možnosti ochutnat nejstarší věci v nejlepší formě i příležitost udělat si i představu o tom, jak se v čase měnily jednotlivé ročníky i panem Jakubíkem používané technologie.
Nemá smysl a ani není možné napsat něco o každé ochutnané lahvi, přestože by si to každá zasloužila, zmíním se tedy jenom o některých.
Frankovka 1971: nejstarší víno, jaké jsem doposud ochutnal, navíc ročník mého narození. V podání p. Jakubíka se nejedná o žádnou stařinu či zlomené víno. Frankovka má stále charakter, pikantnost, tělo, určitě bych vínu nehádal 40 let.
Frankovka 1973: mimořádné víno, stáří 38 let a přitom stále vynikající ovocitost do švestek a medu s nádherným povidlovým buketem.
Rulandské modré 1982: první mistrův vítěz ve Francii pokoutně pašovaný do soutěže. Skutečně báječná komplexni modrá rulanda s vyváženou chutí, barvou, vůní, nádherné víno.
Rulandské modré 1995 výběr. První rok nového vinařského zákona upravujícího přívlastková vína. Výborná rulanda s čokoládovými tóny.
Frankovka 2005 výběr z cibéb: podle mé chuti nejlepší víno večera. Skvělé plné víno s vanilkovými a až borůvkovými tóny s neuvěřitelnou barvou a extraktem. Nemám lepší slovo než "boží":-)
Přestože jsem vypích jen několik věcí, musím podotknout, že veškeré ochutnané věci byly vynikající a jenom konkurence vlastních vín je paradoxně mírně "poškozuje".
A maraton 66-ti vzorků je navíc náramně náročná věc. Sklípek jsme opouštěli spokojení, ale unavení. |Mistr s námi vydržel až do půlnoci.
Následoval přesun zpět do Buchlovic, kde byl ještě otevřen hotel. Ha mám hlad a nejen já. K uzavřené společnosti dovnitř nejsme vpuštěni, ale jsme obslouženi venku. Tataráček a plzeň je ideální závěr večera. Tedy byl by, kdyby plzně nepadly 3 (někteří ještě pokračovali ve víně) a než jsme se vypoklonkovali a dorazili na penzion, byl zase hlad. Co s tím, no vybalila se sekaná, klobásy, papričky, okurky, zkrátka všechny zásoby na snidani a ještě v časných ranních hodinách jsme se na spánek řádně posilnili snídaní :-).
No a v 8:00 už jsem byl na cestě domů, na kole. Teda řeknu vám, čekal jsem něco malinko jiného. Po sladkém víně mi to obvykle lítá, bohužel, proti očekávání mají zejména starší vína p. Jakubíka alkoholy kolem 13-ti procent, takže už po ochutnávce bylo i přes velmi malá degustovaná množství, pěkně naváto:-)). První půlhoďka tedy byla dost krušná. Pak se ale vinné cukry konečně dostaly ke slovu a navzdory mírnému protivětru jsem to z Buchlovic dobojoval domů lehce pod 2 hodiny a průměrem mírně přes 30kmph, ještěže aspoň ten batoh jsem si nechal vzít zpět autem. Myslím ovšem, že tento zážitek napříště vyhledávat spíše nebudu, byť víno mistra Jakubíka naopak vyhledávat systematicky budu:-))
Doma už jenom následovaly řízečky k obědu, a malinko šampíčka na počest neteře, která na mistrovství světa v kuželkách obsadila v družstvech a v individuálním závodě shodně 4-té místo. Gratuluji. Trochu jsem také ovšem slavil na počest pana Paroubka, že už táhl konečně a zaslouženě do prdele!

Sezóna 2010 týden 25. (17.5.-23.5.), méně náročný, než byl plán

2010-05-23T14:55:00.000+02:00

Na tento týden mi Miloš připravil opravdu lahůdkový program, který měl v součtu dát za týden vice než 20 hodin. Bohužel se to nakonec úplně nepodařilo.

po 17.05.	P-KrZV	1:20
fáze 2	C-Komp	1:00
fáze 3	B-ZDV	1:30	B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0)	B-ZV2I: 0x(1(60+0)+0)
ut 18.05.	Volno	0:00
st 19.05.	P-KrZV	1:20
fáze 2	C-ZDV	2:00	C-SVR: 0x(2(20+20)+0)	C-RVR: 0x(2(5+5)+0)
fáze 3	B-Komp	0:30
ct 20.05.	C-Komp	1:00
fáze 2	B-ZDV	1:20	B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0)	B-Temp I: 0x(2(15+5)+0)	Temp až ke konc ..
pa 21.05.	C-ZDV	3:00	C-LaR: 0x(3(8+8)+0)	C-ZV2I: 0x(1(8+0)+0)	SOBOTA-nejdříve ..
fáze 3	B-Komp	0:30
so 22.05.	C-ZDV	2:00	C-RVR: 0x(2(30+30)+0)		do 260W, 160 te ..
fáze 2	B-ZDV	1:00			přechod
ne 23.05.	C-ZDV	2:00
fáze 2	B-Komp	1:40	B-ZV2I: 0x(1(15+0)+0)	B-Temp I: 0x(1(5+0)+0)	volně jen na zá ..
fáze 3	P-KrZV	1:00

Hned pondělní 3 fáze neklaply. Sluníčko sice svítilo jak o život, ale shora na mraky nad celou Moravou. Hnus, čili jenom plavání, aspoň ovšem utěšené 4 kiláky.
V úterý volno i bez výletu do Prahy. S ohledem na stav povodňového ohrožení v Přerově a z toho plynoucí organizační komplikace doma, jsem schůzky pozrušoval a co zrušit nešlo, proběhlo formou call conference. Homeworker jak víno. Jak jsem si původně maloval nějaké náhrady za pondělí, počasí bylo zcela proti.
Středeční 3 fáze rovněž neklaply, ráno lilo, na kolo jsem se nedostal. Tak aspoň zaplavat 3 kiláčky a večer se podařilo pěkně proběhnout.
Předpověď na čtvrtek dávala naději na nezmoknutí, tak jo, zkusím odjet do práce na kole. Dobrý, ráno sice vlhko, ale nepršelo. Přes den domlouváme s Milošem, co s plánem. Milošova verze je dát ve čtvrtek středeční program a pak dál s jednodenním zpožděním. Úseky večer po práci byly na kole fakt mazec. Domů jsem dojel totálně prošitej, neměl jsem sebou totiž nic k jídlu ani pití a to není na 2,5h trvající intenzívní trénink nic optimálního. Na klus po kole nebylo ani pomyšlení. Třešínkou na dortu byla sprcha v ledové vodě, protože teplárna měla po zatopení výpadek. Já mrtvej, doma nějakých 19C a sprcha v ledové vodě. Důsledkem bylo cca půlhodinové zcela nekontrolované cvakání zubama a totální zimnice. Definivně mě zachránilo až Matýskovo zahřívací zvířátko z mikrovlnky pod dekou.
V pátek ráno prší, takže žádné kolo, ach jo. Aspoň ve vodě se s tím moc nemažu a nacpu tam 4kiláky s lahůdkovým motivem 5x400, 5x200, 2x100. Večer obrazíme nákup a než se vrátíme, zase chčije, To je fakt na palicu. Musíme to aspoň napravit vínem:-)
V sobotu předpověď slibuje ráno bez deště, tak si přivstanu a jdu na motiv LaR 3x8-8. Opravdová lahůdka. Mám držet výkon kolem 290w, kadenci 85-105 a tepy 169-175. Uff, kadence no problem, ale tepy nahoru nejdou a nejdou i když to rvu jak o život. Nohy bolí ale já se s bídou po 4-ech minutách dostávám ke 169. Snad se Miloš nebude zlobit. Třetí úsek dokonce končím o 2 minuty dřív. Proti mně se vesele předjíždějí kamiony, zůstává mi tak 30cm, do kterých se vejdu, ale jejich "kapsa" mě skoro zastaví a já už to nemám sílu roztočit. Pak už to nějak dovrtím a je z toho letošní první trénink průměrem přes 30kmph okořený slušným lijákem. Vypukl, sotva jsem doma pověsil kolo na hák:-). Běh ve druhé fázi zase nevychází, stavili se švagři, venku se honí bouřky, prostě je to spíš na carmenére, než na běh. Nejúspěšnější je dnes večer ale Růža, která, jenom jsme na chvíličku všichni poodešli z obyváku, za cca 15 sekund sežrala půl talíře uzeného lososa a to jsem na něj měl takovou chuť, potvora jedna :-).
Předpověď na neděli je ještě horší než na sobotu. Vstávám v pět, fujtajxl, abych zvládl odjet, než přijdou deště. Domluvil jsem se s Doomem, že potkáme v Olomouci a kousek popojedem spolu. Vyrazím na prvních 30 minut RVR. Nohy po včerejšku bolí jaxviňa, ale snažím se dodržovat jak kadenci tak i výkon. No žádná legrace. Navíc po dojetí do Tovačova najíždíme na rozježděné bahno a na to fakt trénovat nebudu. Úsek zkracuji asi o 2 minuty. Zpět jedeme stejnou cestou, u Olomouce to Doom otáčí a já si mrskám druhý úsek. U Grygova šraňky skoro přímo před obličejem. Jéžíš, navíc místo stop odmáčknu lap. Úsek tedy dojíždím tak nějak (pokoutně) odhadem v části určené pro kompenzaci. Pak už jenom cesta domů a běh. Ten malinko zkrátím, dyť jsem kolo natáhl:-). Překvapivě se mi i po 90-tce na kole běží dobře a osmičku na tepech 150 zvládnu v tempu 5:36 navzdory skutečně bolícím nohám. Dobrej trénink, mám dost. V mezičase manželka domluvila k nám oběd další švagry, po návratu mne tedy ještě čeká luxování. Zpotil jsem se u něj snad ještě víc než na tréninku:-).
Celkově jsem tedy docela spokojen, byť to mohlo být lepší. Největší radost mám z toho, že jsem tento týden naplaval víc než Aldaman, jenom, prosím, nikde neprozrazujte, že byl v Přerově zavřený bazén:-)))

Jak se běhá s Deep Purple? Paráda!

2010-05-19T21:44:00.000+02:00

Podělanej den, to se tak někdy přihodí. Někdy se i přihodí, že mu podobné dny předcházejí. Do toho si přihoďte několikadenní stav ohrožení povodní v místě bydliště, z důvodu deště nemožnost dodržovat předepsaný tréninkový plán a všeobecný stav mysli na houby, protože furt prší, člověk je z toho ospalej a děcka nervní a celej týden nepoteče teplá voda a netopí se bo byla vyplavená teplárna. Dobrej úvod ne?
No ale pak člověk v podvečer přijede domů a v baráku nehorázná vůně, peče se ražničí, které děti moc bavilo napichovat, proto má každé z pečených cca půl kiláku délky. No lahůdka a navíc přestalo pršet. Sice fučí, je hnusně, mám plný břicho, ale stejnak vyběhnu. Aspoň na chvíli. Po rovině to sice nepůjde, protože všechny cesty po rovině jsou pod vodou, tak směrem na kopce Čekyně a tak.
Rozběh je hroznej, kuřecí je sice lehké, ale když ho máte na na jehle půl kiláku, tlačí stejně. Za chvíli to ale přejde, a než vyběhnu na Čekynák, je břicho ok a začíná mě to bavit. Seběh do Lhotky je lahůdka a do kopce ve Lhotce se přidá druhá:

Na tomhle songu celkem ulétávám. Kopec do Lhotky je docela prudký, ale jde to tak nějak samo. Těsně pod vrcholem se ovšem všechno ještě zlepší. Perfect Stranger totiž vystřídá ještě drsnější kus Gipsy Kiss u kterého si vždycky vzpomenu na kamaráda Mirka, podle kterého kdo neš...l cigánku není chlap:-).

Představte si polní asfaltku nevalné kvality, na hřebeni, mírně z kopce, výhled na Svatý Kopeček a toto ve sluchátkách. Euforie, běží to skoro samo, na mě dokonce docela svižně, neřeším vítr, mrholení, dokonce ani rozježděný hnůj, který se uživatelé "zelené nafty" ani neobtěžují z registrované cyklostezky uklidit. Jindy bych kvůli tomu nadával, dnes se mi to nevadí, dokonce se raduji z kaluží kousek dál, že si tam opláchnu podrážky:-).
Na konci polní cesty se dám vpravo na Penčice, tady se to trochu zvedne a spolu s tím pocítím mírné pnutí ve střevech. Hm, toto domů donést nezvládnu. Lezu do křoví a hele, nad kopcem létá helikoptéra, doufám, že to nejsou ekologičtí aktivisté hlídající čistotu hromady kravského hnoje. Snad mne nechytí:-) Jako na zavolanou přichází Wasted Sunsets

Sice mi nic nebylo, přesto se na cestu vracím výrazně osvěžen. Abych se trošku dostal do tempa, dávám si tento set ještě jednou. Tady musím konstatovat, že iPod nano je krám, kterej nemá jednoduše dostupnou funkci opakovat písničku, případně skupinu písniček. Opakovat umí buď vše, nebo jednu písničku a ještě se k tomu člověk promačkává asi 8-mi vrstvami menu. Nedostat ho zadarmo ....
Ale ani to mi dneska nevadí:-). Seběhnu si do Penčic a otáčím se zpět na Čekyň a domů. Pořád to jde hezky, dobře hrají a mě se běží opravdu dobře. Kdyby kvůli ničemu, tak kvůli tomu, aby člověk občas hezky proběhl, stojí za to trénovat. Bez toho se totiž do podobného stavu nedokážu dostat.
Do posledního kopce z Čekyně mi krásně sedne vypalovačka Hungry Daze:

Z kopce už to znova dokola nepouštím a při poslechu Purpendicular se vracím dlouhým seběhem domů. Fakt parádně jsem proběhl, ještě teď jsem tak plný endorfinů, že jsem musel vypotit tento zbytečný článek:-)

Sezóna 2010 týden 24. (10.5.-16.5.), počasí v háji, práce hodně, to pak trénink vypadá

2010-05-17T20:50:00.000+02:00

Plán od Miloše vypadal následovně:

po 10.05.	P-KrZV	1:10
ut 11.05.	Volno	0:00
st 12.05.	B-ZDV	0:40
fáze 2	C-ZDV	2:30
ct 13.05.	Volno	0:00
pa 14.05.	C-Komp	0:50	C-SVK: 0x(2(3+6)+0)	C-RVR: 0x(2(4+6)+0)	rozjetí - RVR z ..
so 15.05.	Race>180	8:00			Mamut
ne 16.05.	C-Komp	1:00
fáze 2	B-ZDV	0:20			přechod

Žádné velké drcení, abych přežil Mamuta se ctí.
V pondělí jsem podle plánu plaval, jenom to trochu zkrátil, protože v pracovní den přes poledne hoďku deset není moc reálné odplavat.
Úterní Praha je už evergreenem.
Na středu mi Miloš naplánova pěkné 2 fáze, ze kterých se nakonec vyklubala jenom jedna. S ohledem na předpověď počasí jsem ráno vyjel a obětoval tréninku hodinu nástupu do práce, abych aspoň něco odjel a dobře jsem udělal, večer prší.
Kvůli středečnímu ubrání jdu o původně volném čtvrtku plavat a večer trošku klusnu.
V dešti nejezdím, takže pátek volno a jenom příprava na závod
Sobotní závod je popsán v předchozím článku
No a neděle prochcala, to se nedá napsat jinak.
Tento týden má být objemový, ale podle počasí tomu tak nebude, spíš se místo tréninku budu modlit, že bydlíme na kopci, protože před 5-ti minutama hlásil veřejný rozhlas stav povodňového ohrožení v Přerově.

Mamut Tour 2010: neúprosná realita otylého cyklisty

2010-05-15T16:31:00.003+02:00

První neběžecký závod letos. Celkem ambiciózní cíl zkusit ujet dlouhou trasu 210km s nějakými 4km převýšení v časovém limitu. Nesplněno. Asi tolik manažerské shrnutí. Koho to zajímá dál, prosím, tady to je:
Nebudu pitvat pochyby jestli vůbec jet ani počasí, které se nakonec umoudřilo a po celou dobu závodu ani nekáplo, takže až na dost vody místy na cestě super. Foukalo ovšem, což bude kousek dál celkem důležité. V pátek večer chystám všechno k dokonalosti. Na kolo putuje kazeta 12-26 místo 11-25, balím bagetky se šunkou, chystám tyčinky, shlehy, gely, carbonexy, anticrampsy, no prostě skoro průmyslová organizace a chemie. Večer jdu relativně brzo zalehnout, aby se ráno dobře vstávalo. Nevstávalo, lezl jsem stejně blbě jako vždycky :-). K snídani musli a káva, poslední rozvahy nad oblečením. Nakonec beru podkolenky, návleky na kolena, krátké šortky, moirové tílko, craftové triko s dlouhým rukávem a krátký dres. Do kapsy fungl novou pláštěnku od Rogelli, díky které jistě nezaprší (a taky ne:-). Všechno sbalím a ještě fotím naloženého Durateca:

Valím na start. Potkávám Čufu, jede krátkou, Aldaman si to se střední nerozmyslel, Jirka taky ne, nikdo známý dlouho jet nechce. Tajná naděje Pavel vůbec nedorazí na start, protože mu voda vyplavila sklad. To si vždycky člověk uvědomí, že dost věcí, kterým říká problémy, ve světle podobných patálií vůbec problémy nejsou, ach jo, škoda.
Na startu je lidí jako máku, řadím se disciplinovaně na zadní pozice a sleduju, co se bude dít. Zdravím se s Laďou Podivínským, ironmanským nestorem, Romanem, se kterým jsem se seznámil díky tomuto blogu (letos nechce jet dlouhý, ale v Pelhřimově si to třeba rozmyslí), Igorem, kterého jsem neviděl na kole asi 10 let a asi i dalšími, které i teď nevybavím, pardon.
Start je letos prvně na výstavišti navíc uzkým koridorem. Než jím 300 závodníků docuká do brány chvíli trvá. Tady malá odbočka: možná jsem kluk z malého města a je to už dnes standard, ale měření probíhá pomocí jednorázových RFID čipů na samolepce určená na přílbu. Tedy žádná opičárna se zálohou a tak. Možná neekologické, ale skvěle praktické.
Za zatáčkou na hlavní cestu už se tedy trochu jede. Nějak jsem ztratil Jirku a Aldamana, tak jedu trochu vpřed, třeba je doženu. Začátek je po rovině, fouká do zad, dá se jet svižně (první červík pochybnosti o dlouhé: takovej vichr do xichtu na cestě zpět?) občas i někoho předjedu. Přichází první malé stoupání do Pavlovic, pravda malé, ale celkem prudké a následné houpání až do Bystřice. Někde u Sovadiny mě předjíždí v kopečku Aldaman, kousek za ním Jirka. Neakceptuji jejich tempo, šetřím se na dlouhou. Pěkná blbost, jak se za pár hodin ukáže. Celou dobu mi řve garmin, do kterého jsem z mapsource přenesl trasu závodu, abych se jako nevigoval, že jedu blbě, ať se vrátím. Vůbec tomu nerozumím, ale není čas to nějak studovat, akorát to pípání je k vzteku.
Dojedeme do Bystřice, kde se odděluje nejkratší trasa od střední a dlouhé. Krátká pokračuje na Slavkov a dál, obě delší na Tesák, první kopec z pěti na dlouhé plánovaných. Na jeho začátku se Edge definitivně zblázní: při přepočítávání trasy v navigaci vytuhne. Reset za jízdy nedám, zastavit, reset a jedeme dál. Jenže jsem nezastavil navigování a po náběhu šup, znova stejná situace. Další zastávka, další reset a zastavení navigace. Pro změnu se přestane zobrazovat převýšení, poslední reset i zastávka, pravděpodobně koruptlá data, ale na displeji už je apoň vidět, co má a navigace neřve "make U-turn". Stoupání je zpočátku pozvolné přes celý Chvalčov, za mostem na konci Chvalčova začíná stoupat více. Někde u Valašky začíná krátká pauza v mé osamělé jízdě (jo, Miloš mi dával nějaké pokyny koho se držet, ale prostě nejsem jezdech do balíku. Neumím to v něm, ohrožoval bych sebe i ostatní). Dojíždím totiž malou skupinku, ve které poznávám Tamaru, pohlednou ženu, se kterou jsem loni absolvoval kus cesty právě na Mamutovi, kdy mi nakonec ujela někde před Odrama. Letos už její manžel/přítel nezávodí a jedou ještě s kamarádem v malé skupince, ke které se přidám. Celkem dobře a v pohodě vyjíždím Tesák a ve sjezdu skupince poodjedu. Tady musím konstatovat 2 věci: váha a zippy jsou ve sjezdech poznat. Ujíždím ostatním, kteří šlapou i bez šlapání. Přichází Troják a 1. občerstvovačka. Potřebuju čůrat, ale je tam mraky lidí, proto nezastavuju a odjedu dál na toaletu v soukromí :-). Jo abych nezapomněl, poctivě jím a držím Milošových cca 70g sacharidů za hodinu, možná i víc. Do Tesáku jsme si hodil za škraň i carbonex od Nutrendu, se kterým mám velmi dobré zkušenosti. Každou hodinu taky sypu 3 tobolky anticramps.
Za Trojákem pokračuje sjezd, kde si docvaknu skupinku, jež mi ujela při močení a přichází krátké avšak prudké stoupání z Kašavy. Po rychlém šlapavém sjezdu absolvovaném kolem 45kmph je 13-ti procentní stoupání provázeno pocity, jakoby vjel člověk do medu. Najednou nejede, nohy se točí pomálu....Nicméně tady ujedu skupince. Kluci čekají na Tamaru jedoucí pomalejí, mně to z kopce sviští a najednou jsem zase sám a za mnou dalekou nikdo. Ále co, na Hadovně mě doženou nejpozději. Sjedu do Fryštáku a dál na Lukoveček. Fouká proti, někdo mě docvakne a já myslím, že je to "moje" skupinka. Jedu, nikdo nestřídá tak se otočím a vida, nějací neorganizovaní. Střídat nebudou. Na Hadovnu neodbočí, tak je mi to fuk. A tady končí legrace, Hadovna je slušný kopec, což o to, ale dá se celkem rozumně jet a taky se mi to povede, nicméně následuje sjezd velmi úzkou lesní asfaltkou, na které je kromě bince vyplaveného deštěm i bahno navezené lesní technikou. Žádná selanka ve sjezdu tedy. Sjedem do Rusavy a než se člověk naděje, jsou tu Grapy. Asi nejprudší stoupání (Lázy jsou prý horší, ale já na ně nedojel, abych to mohl zhodnotit), místy ke 20%. Předjíždím dokonce jednoho závodníka, který jde, nedá se ovšem říci, že bych kolem nějak svištěl;-).
První část stoupání vede po louce, kde je cesta suchá, v lese je ovšem vody habaděj a jsem pěkně zašvihaný, jenom co zkusím trochu zrychlit. No co už, nezmoknu, tak budu aspoň trochu špinavej. Ve sjezdu z Hostýna taky žádná pohoda. Na silnici je napadané mokré rozježděné listí, s mými schopnostmi důvod k dost pomalé jízdě. Poprvé začínám vážné přemýšlet o reálnosti dojetí v limitu dlouhé. Průměr kolem 24kmph, limi je počítám pro průměr 22,5 a já jedu stále sám. Po odbočce pod Hostýnem na Slavkov následuje lehčí úsek, kde si to tak nějak sumíruju v hlavě a výsledek je, že pokud se v dohledné době sjedu s někým, kdo jede dlouhou, zkusím to, pokud ne, jedu střední. Na 88km za Prusínovicemi je občerstvovačka. Ani jeden ze závodníků na ní dlouhou nejede, ale 3 minuty přede mnou je prý dvojice, která jo. Je to sice proti větru, ale zkusím zabrat a když je doženu do místa dělení tratí, pojedu dlouhou. Makám jak barevnej a po pár kilometrech je vidím před sebou. Ve chvíli, kdy je uvidím, se mi ale nějak nedaří je stahovat rychle a už je tady křižovatka s dělením a mně schází cca 50m na závodníka jedoucího dlouhou (původní dvojice se rozdělila a jeden z ní jel střední). Zmobilizuju se a před Šišmou závodníka dojíždím. Je Vinohradských šlapek a je rád jako já, že pojedem dva. Jénže, příchází kopeček v Šišmě a s ním dochází mně. Resp. dochází, organismus v pohodě, žádnou zásadní únavu necítím, ale nohy mám jak z hader. Ty vole, s tím mám jet ještě 110km a 2 těžké kopce? No asi jo, říká druhá půlka mozku a co ty křeče, ptá se první. No ty co začínají kousat do noh a fakt. Anticramps neanticramps, vláčet skoro metrákovou nálož asi nohy přestalo bavit. Do toho první půlka přisolí: dáš 2 těžké kopce a pak to máš zpět ještě 50 a celé proti větru, navíc sám, protože tenhle spolujezdec Ti ujede na Fonckách nejpozději. Taky počítej, jsi na stovce za 4,5 hodiny, limit je 9,5. To vůbec nemusíš dát...
Ach jo, nejsem unavenej, poprvé na Mamutovi se i po 100km cítím dobře "metabolicky", nebolí mě žaludek, ale ty nohy prostě nebudí důvěru. Nechci zůstat zakřečovanej někde na Tesáku na na Lázech. Omluvím se kolegovi a šupajdím zpět na střední trasu, což pravidla umožňují. Nějak to přehoupu na Pavlovic a pak už je to až do cíle více-méně z kopce a proti větru. Lehnu do hrazdy a když už nedokončím plánovanou trasu, aspoň potrénuju chvíli v hrazdě. Je konec, na co se s tím moc babrat, že jo. Sjíždím několik lidí a kromě jednoho nikdo ani neuvisí, mám spoustu sil, což je fakt k vzteku. Kdybych jel s Alešem a Jirkou, mohl jsem aspoň zajet lepší čas a neklackovat se na sólojízdě. V samotném závěru si uvědomuju, že mě vlastně nebaví závodit s ostatníma. Fešák, který se několik kilometrů vezl a ani se nepokusil střídat, mi po zatáčce k výstavišti zezadu nastoupil a navzdory hloubi pole poražených a nikoho za námi, dospurtoval do cíle, cca 10 metrů přede mnou dojíždějícím v klidu s jedním místem ve výsledkové listině naprosto na háku.
V cíli jsem nahlásil změnu trasy a lehce překvapil Aleše s Jirkou. Doject o hodinu později, mohl jsem se v klidu vydávat za jednoho z úspěšných 210-tkářů:-). Pozitivem ovšem je, že díky dřívějšímu příjezdu jsem stihl s Alešem a Jirkou vypít pivko a popovídat, potkal jsem se taky s Jardou, známým z loňského srazu cyklodiskuze i oddílovým kolegou Majlanem.
Pak už jenom domů napsat blog, dokud je to v hlavě živé. Byla to pěkná akce, škoda nesplněného cíle. Když se teď tak dívám do sporttracks, on asi ani skutečně splnit nešel. Tento závod bylo moje první letošní kolo přes 100km, trochu delší kopec jsem jel v tréninku letos před závodem jednou a to na 120-tce byly 3 slušné a na 210 kopců 5. Každopádně je to výzva do příštího roku, samozřejmě za podmínky, že nebudu letošní sezónou natolik otrávený, abych přešel na dlouho odkládané gorodky.
No a výmluva na konec: počasí stojí fakt za pendrek. V Čechách pohoda, na Moravě chčije a chčije. Přestane, akorát když přijedou Pražáci na závody. Kdy má potom chudák moravák trénovat? Navíc statisticky nejhezčí dny jsou úterky, kdy jezdím do Práglu, kuva fix, to je život.
Celkový čas jsem měl nakonec 4:55 s tím, že jsem si mohl tak 5-6km zajet směrem na dlouhou a 3x jsem blbnul s garminem. Co je skvělé, výsledek včetně pořadí (135 ze 150) mi bzíkl smskou od pořadatelů cca 3 hodiny po dojetí. Spolu s RFID jednorázovým čipem, funkčností registrace, hladkou prezentací i vybaveností občerstvovaček měto vede k hodnocení organizace jako vynikající. Jedinou výhradu bych měl k absenci regulovčíka v Prosenicích při cestě zpět, ale to je bleška, nám navíc nic nejelo. Nebýt selhání ná dlouhé, hodnotím akci jako jednoznačně vydařenou.
V Mělicích to snad bude lepčí ;-)

Sezóna 2010 týden 23. (3.5.-9.5.), plánovaně odpočinkový, ale jinak pěkně na pytel

2010-05-09T21:26:00.001+02:00

Miloš mi na tento týden naplánoval toto:

po 03.05.	P-KrZV	0:50
ut 04.05.	Volno	0:00
st 05.05.	C-ZDV	1:00
fáze 2	C-Komp	1:15
ct 06.05.	B-Komp	0:30	B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0)
fáze 2	P-KrZV	0:40
pa 07.05.	Volno	0:00
so 08.05.	B-Komp	1:30	B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0)	B-LaR I: 0x(4(10+8)+0)	LaR = vždy prvn ..
ne 09.05.	C-ZDV	3:00	C-LaK: 0x(4(10+12)+0)		přestávky i pře ..

Hned pondělí se pěkně vydařilo. Nestihl jsem v poledne zaplavat, mám toho teď v práci nějak moc a když jsem po sedmé večer dorazil domů, pršelo jak o život, takže ani náhradní klus neklapl.
V úterý jsem měl plánované volno, které bylo jako obvykle vyplněno "výletem" do Prahy. No a "výlet" znamená "odpočinek".
Na středu jsem měl plánované 2 fáze kola, jenomže ráno leje. Tak že bych šel v poledne plavat? Prdlačku, není čas. Tak večer zaběhnout? Těžko, cestou domů už na Kokorském kopci leje, ach jo.
No tak že bych jel aspoń ve čtvrtek do práce na kole? Ráno leje, prima, tak aspoň v poledne zaplavu, houby s octem, není čas. Tak aspoň večer vyběhnu. Dojedu pozdě domů, takže vybíhám až o půl sedmé. Mám tam sice kompenzační klus, ale jak mám za sebou stresující den, běžím rychleji a dál, tepy nějak divně lítají nahoru a kousek za otočkou u Grymovského mostu mi dochází a padá na mě depka. Kurnik 3 dny volna a já jsem po hodině běhu hotovej. Přemýšlím, že se letos vykašlu na závody, odhlásím se z endurainingu a přestanu se stresovat kvůli sportu. Je dost organizace času kvůli práci..... Takové a podobné myšlenky se honily hypoglykemickým mozkem a domů jsem dorazil v katastrofálním rozpoložení. Pomoci se mi dostalo ze zcela neočekávané strany, od manželky. Přestože občas brble, kolik času mi trénink bere, jak komplikuje organizaci programu třeba o víkendech normálně mi nadala, co jsem za saláta. Nejdřív jsem byl hrozně naštvanej, ale zopakovala mi to ještě ráno a už jsem to nějak pobral. Prostě moje manželka umí i vynadat ku prospěchu věci:-).
Na pátek to vypadá na jediný den bez deště v týdnu, tak navzdory předepsanému volnu jedu do práce na kole. Tý jo, ráno mi funí do ksichtu, dost neobvyklé v těchto končinách, ale po blbém stavu z předchozího běhu se mi taky pěkně na pytel jede. V poledne již tradičně nemůžu odejít plavat, čímž se plavání tento týden dostává na úctyhodnou kilometráž nula. Cestou zpět překvapivě neotočený vítr foukne do zad, takže domů dojíždím v pohodě. Doma jenom sprška, převléct a pomalu start na večírek, který se opravdu vydařil a končil až po druhé ráno. To asi ráno běhat nepůjdu co?
V sobotu ráno jsem překvapivě skutečně běhat nešel, raději jsme šli s manželkou vyzvednout děti k dědovi s babičkou, kteří měli tu čest je hlídat, když se rodiče baví:-). No a když už jsme tam byli, nechali jsme se pozvat na oběd, řízečky jsou po akci fajn. Protože jsem známy tréninkový drtič, nešel jsem s manželkou a dětmi navštívit švagry, ale vydal se běhat. Musím říct, že s ohledem na včerejší náročný společenský program jsem měl z běhu dost obavy, které se překvapivě vůbec nenaplnily. Naopak, po čtvrteční skepsi ani stopy a všechny 4 úseky 1. km v tempu 5:00 a 2.km ve 4:50 se povedly a bavily mne jak dlouho ne. Závěr mám jediný a to svou teorii o vlivu vysoce sladkých vín na sportovní výkon. Ve druhé polovině pátečního večera jsme se totiž věnovali vínům mistra Jakubíka, konkrétně Frankovce výběru z cibéb ročník 2007 a 2005 a na závěr leďáčku ze Sylvánského zeleného. Naprosto excelentní věci, zejména frankovka 2005 je i na extrémní kvalitu mistrovy produkce skutečně mimořádná. Očividně se po ní navíc i dobře běhá :-))) Na tomto místě ovšem musím podotknout, že jeden z účastníků večírku Pavlik s mou teorií pravděpodobně nesouhlasí, protože v sobotu dost skuhral.
V neděli mne čekal naprosto brutální program, slíbil jsem totiž ženě návštěvu IKEA s tím, že bude-li ráno slušně, vstanu, odjedu a potom vyrazíme a když to ráno nebude vypadat, vyrazíme dřív a to dřív se vrátíme. Ráno bylo lehce popršeno, z postele se mi až tak stejně nechtělo a i model aladin dával naději na odpoledne bez deště. V 8:45 tedy startujeme směr Brno. Hlavním bodem programu jsou nové botníky, stávající již totiž kapacitně nevyhovují, a nová židle k psacímu stolu pro Marušku, které se na krásné dřevěné židli z gazelu podařilo zrušil 2 vruty ze 4, které drží sedák, čímž je židle tak nějak nefunkční i při silném přimhouření obou očí. Na rozdíl od židle se ovšem ukazuje, že mé ženě vyhovující botníky jsou prakticky absolutně úzký profil. Z IKEA tedy odjíždíme s židlí a zhruba půlkubíkem věcí, pro které jsme tam sice nejeli, ale tak nějak naskákaly do tašek. Upřímně řečeno nepamatuju si, že bychom z tohoto obchodu někdy bez tohoto půlkubíku někdy zvládli odejít:-)). Ovšem díky tomu se z návštěvy jednoho kvelbu s nábytkem vyklubal pekelný čtyřboj IKEA, Sconto, Kika, Asco s výsledkem objednat botníky u stolaře ;-). Návrat domů v 16:30 a nohy až v p...i. Jenomže navzdory řečem o pokažení počasí odpoledne valícím se celou cestu z rádia, vylezlo sluníčko, zalezly mraky a já vyrazil na úseky do kopce. Tak nějak jsem tušil, že to moc nepůjde. Nohy mě trochu bolely ještě od včerejša, mnohem více ale z 6-ti hodinového bloncání po obchodech, to mě fakt ničí (ani kompresní podkolenky jsem si ke kraťasům nevzal, aby se mi žena nesmála :-).
Taky jsem zjistil, že Lhotka je na 10-ti minutový úsek moc krátká, takže když jsem to podruhé maximálně natáhl a dalo to nějakých 8 a půl minuty, zkusil jsem to změnit na Helfštýn. Ten je ale zase moc prudký (na mne), takže watty držet šly, ale kadence fuč a na parkovišti už jsem byl gumovej. Asi z laktátu jsem si řekl, že zkusím teda vyjet Kozlov, protože začátek z Loučky je celkem mírný, tak to třeba nějak půjde. Už na výjezdu z Lipníka při krátkém stoupání na přejezd dálnice jsem cítil nohy jak z hader. Tak jsem se na Kozlov vykašlal a jel domů. Stejnak už bylo po sedmé a mně začínala být zima.
Tím tréninkový týden končí. Ten příští bude zakončený Mamutem, kterého letos lovím velkého, teda aspoň to zkusím. Moc optimisticky to ovšem zatím nevidím, vždyť jsem letos ještě nejel kolo přes 100km. Ále co, jak říkal frajer Luke: "frajeřina je nemít na to":-))

Sezóna 2010 týden 22. (26.4.-2.5.), zatím nejnabušenější tréninkový týden sezóny

2010-05-03T21:07:00.000+02:00

Na týden mi Miloš naplánoval toto:

po 26.04.	P-KrZV	1:10
fáze 2	B-Komp	1:30	B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0)	B-ZV2I: 0x(1(70+0)+0)
ut 27.04.	Volno	0:00
st 28.04.	C-ZDV	2:00	C-SVR: 0x(3(20+15)+0)	C-ZV2I: 0x(1(8+0)+0)
st 28.04.	C-ZDV	1:00
ct 29.04.	B-Komp	1:30	B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0)	B-ZV2I: 0x(1(70+0)+0)
fáze 2	P-KrZV	1:20
pa 30.04.	Volno	0:00

so 01.05.	C-ZDV	2:30	C-SVK: 0x(5(6+6)+0)	C-RVK: 0x(2(6+6)+0)	SVK 320W RVK 31 ..
fáze 2	B-ZDV	1:00
ne 02.05.	C-ZDV	5:00

Člověk by na první pohled řekl, že dost brutální co? ;-)
Bohužel, rozjezd byl z důvodu problému s achilovkou pomalejší a hned v pondělí jsem raději vynechal běh. Alespoň jsem ale po několika měsících uplaval v jednom tréninku 3 kiláky. Že by mě to ale bavilo, říct nemůžu.
V úterý už tradiční Praha, blbej zvyk. Den v háji a že by byl člověk nějak odpočatý po dni tréninkového volna.....
Když jsem byl ve středu tak pozadu s tréninkem, řekl jsem si, že středu osolím, ať se má tělo čemu divit. Ráno jsem řádně osolil intervaly, 3x20 minut na 300 wattech mi dalo řádně pokouřit a v závěru už jsem řádně tuhl. Pokyn trenéra nicméně byl, když jsem vynechal podnělní běh, trochu natáhnout odpoledne, což jsem dodržel a celkem mi to dalo hezkých skoro 120km v pracovní den i bez půl dne dovolené, že Aleši? ;-)
Když už se tak hezky podařila středa, výhled na víkend byl všelijaký a vůbec jsem se ve čtvrtek ráno cítil dobře, tak jsem po běhu ještě vyrazil do práce na kole a stihl i v poledne zaplavat. Šup, 4 fáze. Kdo z vás to má, pánové ;-).
Ani v pátek ze mne nebyl vzorný chovanec. Počasí vypadalo na víkend na pytel, poslední sluníčko na delší jsem nechtěl promrhat, inspiroval jsem se tedy Aldamanem a sáhl po půldni volna a odjel odpoledne trošínku delší kolo. Prima, pátek a já měl odtrénováno 13,5 hodiny. To by dvacka za týden mohla padnout.
Jenže člověk míní a příroda mění, například v sobotu. Člověk se ráno vzbudí, že odjede úseky do kopce a prd, za oknem prší, to on se raději vrátí do pelíšku. Až na ráno ovšem sobota překvapila. Navzdory předpovědi pršelo jenom brzo ráno, kolem 10:30 už to osychalo. Bohužel, program byl stanoven už těsně po obědě, stihl jsem tedy jenom 15km klus. Ach jo, tak hezky se udělalo a já musel slavit:-). Předpověď na neděli navíc byla pěkně na pytel.
A od rána se pěkně naplňovala, prší, to se to válí v postýlce. Do toho smsky od aldamana, jak to se mnou vypadá na kolo. Do okna hňápou půllitrové kapky, myslím si něco o ..... a vidím to volnou neděli. Nějak před obědem ale přestává pršet a Aleš už zase stresuje, jak to vypadá. Uvažuju, že jestli půjdu, doženy úseky ve Lhotce. V jednu ale jít nemůžu, protože Naďa ještě není zpět z práce. Tak Alda že bude kroužit kolem Přerova a až budu moct, ať se mu ozvu. Pak je už žena doma, ale na mne mezitím padl takovej kopr, až jsem měl problémy dojít na záchod. Nic, bulka v neděli. Jenže člověk míní a Aldaman si pro něj klidně přijede až domů a to i s Baldou. Tak to už jsem teda ven musel. Mrholí, no to bych se normálně vrátil, ale ti dva se tváří neprosto nesmiřitelně: když už na mě tak dlouho čekají, tak prostě musim jít.
Jedem na úseky směr Lipník, ale krápání houstne, volíme tedy směr jízdy podle nejsvětlejší části oblohy, tedy na Holešov. Když už mě vytáhli fešáci ven, ať to stojí za to. Navrhuju Hadovnu a Grapy. Na Hadovně začínají hoši remcat, že Grapy né a tak, ale trvám na nich, tak je dáme. Pro neznalé, Grapy jsou stoupání z Rusavy na Hostýn po lesní asfaltce se stoupáním místy 18%, opravdová lahůdka zejména pro metrákové muže jako já :-).
Z Hostnýna sjedem dolů do Bystřice na zasloužené pivko. Kolegové jsou po opuštění zahrádky nějací vláční, ale mně přerovská 12-tka vlila novou mízu do žil. Tahám skupinu, až do Dřeváků je to z kopce, tak visí, za Dřevákama je najednou utrhnu, otrava. Před Želátovicema počkám, ale nechce se jim už jet, tak jedu sám a natáhnu si to přes Prosenice, pěkně v hrazdě švihám s větrem v zádech přes 45kmph, prostě paráda. Dobrý neplánovaný trénink, který by, nebýt otravnosti Aldamana, ani nebyl. Tímto mu tedy za otravnost děkuji:-).
Nakonec tedy docela dobrý týden, nebýt sobotního výpadku kola, dalo by to přes 400km a to už mi přijde fajn.
Teď bude týden volnější, pak už poladíme na mamuta a tam, děj se vůle boží (nebo Milošova?:-)))

Zbrojení na sezónu 2. část

2010-05-02T09:14:00.000+02:00

Když jsem neodolal a pořídil karbonová řídítka, bylo celkem jasné, že bude nutno nějakým způsobem vyřešit hrazdu. Dosud používaná Syntace C2 sice sloužila k plné spokojenosti, nicméně montovat ji na karbonová řídítka asi není úplně to pravé. Proto jsem ji poslal do světa a poohlížel se po něčem montovatelném na představec.
Překvapivě, nabídka podobných věcí je poměrně úzká, celkem rychle jsem tedy hledání ukončil u výrobků společnosti Profile Design, konkrétně řady hrazd Lightning Stryke (no už ten název je paráda ne?:-).

S ohledem na nová řídítka s anatomickou ploškou v horní části a svou lenost s čímkoli se pořád dokola babrat (tedy např. sundávat a montovat zpět) jsem zvolil Carbon Stryke Flip Up Pads:

Důvodem volby je zvednutí loketních opěrek, když člověk neleží v hrazdě, což umožňuje pohodlný a bezproblémový úchop v kterémkoli místě řídítek, což třeba se Syntacem nešlo.
Montáž hrazdy sebou ovšem nese jedno celkem zásadní úskalí: karbonová tyč musí být na pevno dotažená a seřízená v objímce ještě před uchycením objímky na představec, jinak totiž nesedí díry pro vedení šroubů horní a dolní objímky proti sobě. Než jsem na toto příšel, dost jsem se zapotil strachem, že mi po týdnech čekání dorazil zmetek. Návod o této skutečnosti kulantně mlčí:-).
Druhou skutečností potřebnou vzít do úvahy je (a to já taky neudělal) shodnost úhlu roviny opěrek i samotné tyče s úhlem představce. Kvůli pohodlí jsem totiž pár dní před montáží představec otočil, abych docílil vzpřímenějšího posedu a po prvním pracném namontování hrazdy a otestování ho zase vracel zpět:-).
Důležité jsou také opěrky a tady můžu jenom chválit. Polohu opěrek je možno regulovat jak do stran, tak (mírně) vpřed i vzad, lze dokonce měnit jejich úhel vzhledem k řídící tyči a podložkou i zvýšit o cca 1,5cm jejich polohu vůči řídítkům. Samotný mechanismus zvedání je úplně jednoduchý, opěrky jsou zvedány pružinou, čili jakmile se člověk z hrazdy zvedne, jdou nahoru. Zalehnutí vyžaduje trošku zvyku, ale není problém, zvyk přijde rychle.
Zároveň s hrazdou jsem vyměnil i sedlo. Loni na konci léta mi definitivně po 2 letech odešlo Arione Tri2, se kterým jsem byl velice spokojen a protože aktuálně nikde tento model neměli skladem a rozbitá špice znemožňovala kloudnou jízdu, sáhl jsem po netriatlonovém modelu Arione Carbon. Na podzim už jsem moc nejezdil, přes zimu jenom hodinky na trenažéru, takže mi míra nepohodlí až tak nepřišla. Problémy nastaly teď na jaře, kdy jsem si na nové sedlo prostě nezvykl. Zejména cesta s batohem se měnila v regulérní utrpení. Nevím, v čem může být problém. Tvarově je sedlo shodné s Tri2, jenom je trochu méně polstrované. Každopádně nezbylo, než se podívat po něčem jiném a když jsem na koloasportu objednával hrazdu, zavolal jsem rovnou panu Adamcovi (mailovat si s ním je opravdu vášeň, odpovědi se zpožděním 3-4 dny jsou normál, ale možná jsem jenom postižený já), který z nabízených modelů sedel by mi doporučil. Jeho doporučení byl model, který ještě neměl skladem (taky proto jsem tak dlouho čekal na dodávku, vázla na sedle) jménem Kona:

Sedlo je celkem tvrdé, tvrdší než jsem čekal, nicméně během krátké doby jsem jak našel vhodnou polohu na sedlovce, tak si i na sedlo zvykl a jsem už tedy schopen pár hodin odsedět bez trnutí citlivých partií. Co je velmi důležité, "osezuji" se už i při jízdě v hrazdě, která byla na Arione Carbon utrpením a těch x hodin v Otrokovicích snad nějak přežiju.
Tím mám tedy kolo "revitalizováno" od štangle nahoru, co je nového pod štanglí si nechám na příště. Největší slabinou stejně zůstávají ty tlusté nohy, co se na něm pokoušejí jezdit. Jejich upgrade se ale řádně vleče:-)